ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2958.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2958/2022-137
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce W. Z. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem Praha 4 – Kunratice, Jana Růžičky 1165/2a, za účasti Generali České pojišťovny a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 130/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 424/2021-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 424/2021-92, se s výjimkou jeho části, jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2021, č. j. 22 C 130/2019-55, ohledně žaloby směřující k nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 8. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-7, ve znění rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 7. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-35, tak, že bude určena neplatnost pojistné smlouvy, a tak, že bude vyhověno eventuálnímu návrhu, zrušen a řízení zastaveno, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce v řízení před finančním arbitrem uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31.189 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 31.189 Kč ode dne 24. 1. 2017 do zaplacení, které na jeho úkor získala Generali Česká pojišťovna, a. s., přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy č. 7081438615 uzavřené dne 29. 5. 2011, a současně se domáhal určení, že pojistná smlouva je neplatná. Finanční arbitr nálezem ze dne 8. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-7 (dále jen „nález finančního arbitra“), návrh zamítl. Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-35, finanční arbitr zamítl podané námitky a nález ze dne 8. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-7, potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 22 C 130/2019-55, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 8. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-7, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 7. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-35 tak, že má znít: i) pojistná smlouva je neplatná; ii) žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku ve výši 27 079 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.05% ročně z částky 27 079 Kč za dobu od 24. 1. 2017 do zaplacení, in eventum ii) žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku ve výši 27 079 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.05% ročně z částky 27 079 Kč za dobu od 2. 8. 2014 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 424/2021-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně žaloby směřující k nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 8. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-7, ve znění rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 7. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-35 tak, že bude určena neplatnost pojistné smlouvy, a tak, že bude vyhověno eventuálnímu návrhu, zrušil a řízení zastavil; ve zbývajícím rozsahu výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud v důsledku částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Nepřisvědčil námitkám žalobce stran vad řízení ani výhradám ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. K otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dovodil, že v dané věci takové skutkové okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobci známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 29. 5. 2011. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného dle absolutně neplatné smlouvy je rozhodný okamžik, kdy žalobce hradil jednotlivé úhrady pojistného. Protože žalobce návrh na vydání bezdůvodného obohacení podal k finančnímu arbitrovi dne 4. 4. 2017, je to, co zaplatil na pojistném před datem 4. 4. 2015 promlčené. Přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení Generali Českou pojišťovnou, a. s. se nepříčí dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly již dovolacím soudem řešeny, avšak mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to (1) zda lze konstatovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy životního pojištění k okamžiku, kdy dovolatel uzavřel s žalovanou tuto smlouvu, ačkoliv dovolatel vědomost o bezdůvodném obohacení k tomuto datu sám netvrdil ani neprokázal a ani v řízení nebyla skutečná vědomost dovolatele o neplatnosti smlouvy k tomuto datu zjišťována a prokázána a (2) zda lze konstatovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, aniž by bylo v řízení jednoznačně konstatováno, jaké konkrétní skutkové okolnosti vedly k neplatnosti této smlouvy a jaké skutkové okolnosti měl dovolatel znát, aby měl skutečnou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, resp. jakou úvahu měl dovolatel učinit, aby měl v daném případě skutečnou vědomost o neplatnosti smlouvy životního pojištění . Dále otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda podléhá právo dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy objektivní tříleté promlčecí době dle §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i přesto, že se dovolatel, který pojistnou smlouvu uzavřel jako spotřebitel, ani v průběhu této objektivní promlčecí doby nedozvěděl o důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, která byla dána nepřiměřenými smluvními ustanoveními, a o tom, že se žalovaná na úkor dovolatele bezdůvodně obohatila . Podle dovolatele je neudržitelná aplikace subjektivní dvouleté či objektivní tříleté promlčecí lhůty. Vymezil se proti závěru odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení není rozporné s dobrými mravy. Přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces (nevypořádáním jeho odvolacích námitek), řádně nezjistil skutkový stav a své závěry nedostatečně odůvodnil, zejména ve vztahu k neprovedeným a opominutým důkazům. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení vyjádřil v rámci rozsáhlé argumentace k závěrům přijatým finančním arbitrem i soudy obou stupňů. Na podporu své argumentace poukázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, s tím, že se týká skutkově i právně obdobné věci a rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021, jehož závěry považuje za přiléhavé i na projednávanou věc (zejména v souvislosti s poslední otázkou).
Generali Česká pojišťovna, a. s. se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Otázka, zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, zakládá přípustnost dovolání, protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235, jež se týkalo skutkově i právně obdobné věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 29. 5. 2011 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle §107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (podle žalobce absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 4. 4. 2017) byl dovolatelem uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) v části pojistného zaplaceného před datem 4. 4. 2015 promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
K otázce aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc se vyslovil Ústavní soud, který v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „ závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. “ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval.
Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše uvedeného důvodu nesprávným, v zájmu dodržení zásady hospodárnosti řízení se již zbývajícími námitkami dovolatele nezabýval, a rozsudek odvolacího soudu zrušil s výjimkou jeho části, jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2021, č. j. 22 C 130/2019-55, ohledně žaloby směřující k nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 8. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-7, ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne 7. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/361/2017-35, tak, že bude určena neplatnost pojistné smlouvy, a tak, že bude vyhověno eventuálnímu návrhu, zrušen a řízení zastaveno (§243e odst. 1 o. s. ř.), a v uvedeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 věta první §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu