ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2981.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2981/2022-441
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ekyada a.s. , se sídlem Praha 3, Žižkov, Husitská 344/63, identifikační číslo osoby 05118387, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem Praha, Boušova 792/25, proti žalovanému R. P. , bytem XY, zastoupenému advokátem Mgr. Jiřím Hladíkem, se sídlem Brno, nám. 28. října 1898/9, o 65 182,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 322/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2022, č. j. 28 Co 110/2021-322, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2022, č. j. 28 Co 110/2021-322, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 C 322/2017-291, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 58 816,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19,70 % ročně z částky 132 515,13 Kč od 16. 8. 2016 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 6 365,59 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozhodl tak o požadavku na vrácení části úvěru s příslušenstvím, který žalovanému poskytla předchůdkyně žalobkyně (MONETA Money Bank, a.s. – dále též jen „předchůdkyně žalobkyně“) na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres ze dne 19. 2. 2013 číslo 210218120 (dále jen „smlouva o úvěru“).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 28 Co 110/2021-322, potvrdil vyhovující výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 58 816,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19,70 % ročně z částky 132 515,13 Kč od 16. 8. 2016 do zaplacení, jeho nákladový výrok změnil tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 61 569,75 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud při posouzení smlouvy o úvěru vyšel z úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) /srov. přechodné ustanovení obsažené v §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů/.
Vyslovil právní závěr, že předchůdkyně žalobkyně neporušila povinnost stanovenou v §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, a že z provedeného dokazování nevyplývají skutečnosti, s nimiž by případně mohly být spojovány důsledky vyplývající z §8 zákona o spotřebitelském úvěru.
S ohledem na závěr o platnosti smlouvy o úvěru přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 58 816,43 Kč, která (v součtu s částkou 73 698,90 Kč již žalobkyni přisouzenou) představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, a dále smluvní úrok 19,70 % ročně z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 132 515,13 Kč od 16. 8. 2016 do zaplacení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při zkoumání, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně jí žalované částky. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv žalobkyně po výzvě a poučení podle §118a o. s. ř. žádné nové skutečnosti neuvedla, žalobou uplatněný nárok jí přiznal i přesto, že neuvedla, jakým způsobem docházelo k započítávání splátek hrazených žalovaným na úrok a na jistinu úvěru; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1014/2003. Dále namítl nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o úvěru odvolacím soudem a nesouhlas s jeho závěrem, že předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila jeho úvěruschopnost, pakliže se vůbec nezajímala o náklady a výdaje žalovaného; z tohoto důvodu považuje závěr odvolacího soudu za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, jelikož se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalovaný v dovolání zpochybňuje jednak správnost závěru, že žalobkyně unesla břemeno tvrzení ohledně jí žalované částky, a dále nesouhlasí se závěrem o platnosti smlouvy o úvěru, kterou s ohledem na absentující posouzení jeho úvěruschopnosti hodnotí jako neplatnou.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se v souvislosti s posouzením úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní při poskytování spotřebitelského úvěru odchýlil od níže uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neporušila povinnost stanovenou v §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, a na závěru (dovoláním nezpochybněném), že z důkazů provedených před soudy obou stupňů nevyplývají žádné skutečnosti, s nimiž by případně mohly být spojovány důsledky uvedené v §8 zákona o spotřebitelském úvěru.
K poskytnutí úvěru došlo za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 24. 2. 2013.
Podle §9 odst. 1 citovaného zákona věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Z dokazování provedeného před soudy obou stupňů nevyplynulo, že by se právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zabývala výdaji a náklady domácnosti žalovaného, když dle tvrzení žalobkyně „ tyto odhadla z historických dat Českého statistického úřadu v místě a čase poskytnutí úvěru “ (srov. vyjádření žalobkyně na č. l. 184 spisu a k tomu přiloženou žádost o úvěr); pro účely posouzení úvěryschopnosti měla předchůdkyně žalobkyně k dispozici žadatelem vyplněnou žádost o úvěr a v ní uvedené souhrnné údaje o jeho příjmech a o příjmech „domácnosti“, a potvrzení zaměstnavatele o výši jeho příjmů.
Nejvyšší soud se k otázce výkladu §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho §9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu §9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 ( CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další ). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“ ) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.
Z řečeného vyplývá, že se nemůže prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla „dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.
Dovolací soud naopak neshledal důvodnou výtku žalovaného, že žalobkyně neunesla ve vztahu ke svému žalobnímu návrhu povinnost tvrzení. Soudy obou stupňů přesvědčivě vysvětlily, jak žalobkyně naložila s částkou 76 301,30 Kč uhrazenou žalovaným v průběhu smluvního vztahu, i jak dospěla k žalované částce, kterou prokázala výpisy z úvěrového účtu žalovaného a platební historií úvěrové smlouvy.
Lze uzavřít, že žalovanému se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu