ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.305.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 305/2023-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. D. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem v Brně, Dykova 2230/2, proti žalovanému J. J. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Horňákem, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 194/25, o určení doby plnění dluhu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 173/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2022, č. j. 49 Co 6/2019-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2018. č. j. 14 C 173/2011-293, určil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci půjčku ze dne 3. 10. 2007 ve výši 10 785 000 Kč do 14 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 49 Co 6/2019-401, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, aby soud určil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci půjčku ze dne 3. 10. 2007 ve výši 10 785 000 Kč do 14 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud „ dospěl k nesprávným skutkovým a právním zjištěním porušením ustanovení §132 o. s. ř., čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod “. Požaduje, aby jím nastolená procesně právní otázka aplikace ustanovení §132 o. s. ř., na níž podle něho napadené rozhodnutí spočívá, byla dovolacím soudem vyřešena jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy nevyhodnotil správně z hlediska zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti a že dokazování nedoplnil v natolik potřebném rozsahu, aby mohl dospět ke zcela odlišným skutkovým zjištěním ohledně (ne)existence smlouvy o půjčce, nežli soud prvního stupně. Svou argumentaci podpořil rozhodnutími, v nichž se Nejvyšší soud i Ústavní soud vyjadřovaly k situacím, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (kdy jde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), popř. kdy jde o rozsudek nepřezkoumatelný. Namítá, že rozhodnutí vydaná dosud v předmětném řízení (včetně rozhodnutí dovolacího soudu) ho utvrzovala v přesvědčení, že s žalovaným uzavřeli smlouvu o půjčce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek žalobce, aby dovolací soud jím nastolenou právní otázku („ otázku aplikace §132 o. s. ř. “) vyřešil jinak, nevystihuje – hodnoceno podle obsahu podání – žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel nežádá, aby jím formulovanou otázku procesního práva dovolací soud posoudil jinak než ve svých doposud vydaných rozhodnutích, nýbrž požaduje, aby provedené důkazy vyhodnotil odlišně od odvolacího soudu.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce – dovolávaje se rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud i Nejvyšší soud vyjadřovaly k výjimečným případům, kdy je skutková otázka způsobilá založit přípustnost dovolání – zpochybnil rozsudek odvolacího soudu námitkami proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právní posouzení věci. Za extrémně vadný považuje skutkový závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky ve výši 10 785 000 Kč, které žalovanému poskytl v době od 23. 11. 2007 do 5. 12. 2008 postupnými převody, popř. vklady na bankovní účet, nebyly půjčkami, které se mu žalovaný zavázal do dohodnuté doby vrátit, nýbrž šlo o investici do společného nákupu nemovitostí od statutárního města Brno.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že peníze žalovanému poskytl jako půjčku, kterou mu měl žalovaný vrátit. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že významné pochybnosti o pravdivosti skutkové verze žalobce, že šlo o půjčku, vyvolává již skutečnost, že jím tvrzená smlouva o půjčce měla být uzavřena pouze ústně, a že žalobcem poskytnuté plnění ve výši téměř 11 milionů korun nebylo v době převodu peněz nijak zajištěno. Jak konstatoval již odvolací soud, tyto pochybnosti dále umocňuje účel, na který měly být půjčené peníze použity (nákup atraktivních nemovitostí od statutárního města Brno probíhající zjevně nestandardním způsobem, který vyvolával pochybnosti o legalitě obchodních transakcí). Odvolacímu soudu nelze klást k tíži, že neuvěřil svědkům V. R. a N. R., kteří podpořili tvrzení žalobce o půjčce. I dovolacímu soudu se jeví nelogickým, aby uvedené osoby žalobce přizval k prohlídkám nemovitostí, které absolvoval spolu s žalovaným. Ani jeden ze svědků totiž nebyl odborníkem v oboru odhady cen nemovitostí, ani expertem na oblast trhu s realitami. Přestože podle vlastního vyjádření svědci neměli k žalobci bližší vztah (znali se s ním pouze povrchně ze zájmových aktivit), vypovídali o uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky a o výši zapůjčené částky. Úvaha odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti, za nichž byly peníze žalobcem žalovanému poskytnuty, podporují spíše skutkovou verzi žalovaného o společném investičním záměru účastníků, má oporu v logickém myšlení. Je logické, že chtěl-li žalobce investovat do nemovitostí, o kterých se domníval, že je společně se žalovaným s využitím kontaktů P. L. (partnerky žalovaného) na magistrátu od města koupí pod cenou a poté se značným ziskem prodá, neměl důvod žádat zajištění a sepisovat o tomto záměru smlouvu.
Protože odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., není zde dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že peněžní obnos 10 785 000 Kč žalovanému půjčil, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Namítá-li žalobce, že ho odvolací soud i dovolací soud v předchozím řízení o žalobě na plnění (odvolací soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, č. j. 15 Co 367/2011-94, a dovolací soud v usnesení ze dne 24. 1. 2013, č. j. 33 Cdo 3176/2012-115) utvrdily v přesvědčení, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o půjčce došlo (avšak žaloba na plnění byla podána předčasně, protože mezi účastníky nebyla dohodnuta lhůta splatnosti půjčky), nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vykazuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí. Z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyšší soudu plyne, že rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebyly znány, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. V situaci, kdy soud hodlá své rozhodnutí založit na vyřešení otázky, kterou účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a s jakým odůvodněním vznesenou otázku vyřeší. Rozhodnutí není nepředvídatelné, pokud účastník muselo být známo, že právní kvalifikace soudu je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení (srov. Nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3275/21, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021). Taková situace v nyní posuzované věci nenastala; o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu proto nejde. Nadto dovolatel rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě na plnění dezinpretuje, (resp. části jejich odůvodnění vytrhává z kontextu). Ani odvolací soud, ani soud dovolací totiž v řízení o žalobě na plnění nedospěly k závěru, že žalobce prokázal existenci smlouvy o půjčce; vyjadřovaly se teoreticky pouze k otázce splatnosti případné půjčky, kdy žalobce tvrdil, že strany smlouvy o půjčce se dohodly, že dlužník (žalovaný) vrátí věřiteli (žalobci) půjčku bezprostředně poté, co nemovitosti, které koupí za půjčené finanční prostředky, prodá (řečeno jinak, soudy se vyjadřovaly pouze ke splatnosti tvrzené půjčky ponechané na vůli dlužníka).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu