ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3149.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3149/2022-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, za účasti Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 222 /2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 12/2022-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 12/2022-231, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 14 C 222/2019-200, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 26. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/317/2017-18, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/317/2017-29, v rozsahu výroku II. a III. tak, že Česká pojišťovna a. s. je povinna zaplatit žalobci 352.185 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 236.122,- Kč od 21. 2. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 2. 2. 2011 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 7060102619 s počátkem pojištění od 3. 2. 2011 na pojistnou dobou 30 let. Pojištění bylo sjednáno pro případ smrti nebo dožití. Žalobce se zavázal platit měsíční pojistné v původní výši 3.000,- Kč. Poslední platbu pojistného ve výši 4.091,- Kč zaplatil žalobce dne 22. 2. 2019. Celkem na pojistném žalobce zaplatil 335.821,- Kč. Ve věci nejprve rozhodoval finanční arbitr, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP/317/2017, zahájeném k návrhu dne 23. 3. 2017, určil, že pojistná smlouva č. 7060102619 je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o počátečních a správních nákladech a o rizikovém pojistném. Částečně vyhověl návrhu žalobce a uložil Generali České pojišťovně a. s. (dále též „pojišťovna“) zaplatit mu z titulu neplatné smlouvy částku 239.838,- Kč (tj. částku 219.383,- Kč a 20.455,-Kč jako zaplacené pojistné v období od 22. 2. 2019 do 22. 7. 2019) s úrokem z prodlení a ve zbývající části – z důvodu námitky promlčení vznesené pojišťovnou – jeho návrh zamítl. Finanční arbitr nezjistil, že by žalobce věděl o vzniku bezdůvodného obohacení dříve, než v listopadu 2016. Jelikož od toho okamžiku, kdy začala běžet subjektivní promlčecí lhůta práva na vydání bezdůvodného obohacení, neuplynula do zahájení řízení před finančním arbitrem doba dvou let, bylo na místě pro posouzení promlčení práva žalobce se zabývat tříletou objektivní promlčecí lhůtou, přičemž určujícím bylo datum 23. 3. 2014, tj. tři roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi. Pojistné zaplacené žalobcem před tímto datem je promlčeno, a naopak to, které bylo zaplaceno po tomto dni, promlčené není. Objektivní promlčecí lhůta v každém jednotlivém případě začala běžet zaplacením měsíčního pojistného. S odkazem na znění §244 odst. 1, §246 odst. 1, §247 odst. 1 o. s. ř. a §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), §2 zákona č. 37/2004 Sb., §37 odst. 1, §41, §106 odst. 1, §107 odst. 1 a 2, §451 odst. 1 a 2, a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shodně se závěry finančního arbitra shledal smlouvu ze dne 2. 2. 2011 neplatnou. Generali Česká pojišťovna a. s. se tak přijatým pojistným z neplatné pojistné smlouvy bezdůvodně na úkor žalobce obohatila, a toto obohacení je povinna mu vydat. Návrh u finančního arbitra byl podán dne 23. 3. 2017, čímž se podle §8 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a §112 obč. zák. stavěla promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodné datum pro promlčení tohoto práva je tak den 23. 3. 2014 (tj. den odpovídající třem rokům před podáním návrhu u finančního arbitra). Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že objektivní promlčecí lhůta činí 10 let, jelikož pojišťovna jednala s úmyslem se na úkor žalobce obohatit. Ze samotné skutečnosti, že pojišťovna a žalobce uzavřeli neplatnou pojistnou smlouvu nelze dovodit úmysl pojišťovny se bezdůvodně obohatit. Z blíže uvedených důvodů soud prvního stupně neposoudil vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy.
Rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 12/2022-231, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Generali České pojišťovně a. s. přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně nadbytečně zabýval otázkou (ne)platnosti pojistné smlouvy a existencí práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, neboť s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, a stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo na místě se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabývat otázkou promlčení práva. Uplynula-li totiž dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (§107 odst. 1 obč. zák.), tvrzené právo se promlčelo bez ohledu na to, zda běh (jakkoli dlouhé) objektivní promlčecí lhůty (§107 odst. 2 obč. zák.) dosud neskončil. Soud prvního stupně chybně dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta u žádného z uplatněných dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení neuplynula. Správně přitom uzavřel, že žalobou požadované plnění na vydání bezdůvodného obohacení je souhrnem dílčích práv ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – dílčích plateb pojistného, u nichž je potřeba se zabývat během promlčecích lhůt, ať již objektivních či subjektivních. Podle odvolacího soudu neplatnost pojistné smlouvy byla objektivně odvoditelná z textu samotné smlouvy, s níž se žalobce seznámil v okamžiku jejího uzavření. Další skutkovou okolností nutnou ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení bylo žalobcem poskytnutí plnění podle neplatné smlouvy; vědomost o tom, co žalobce plnil pojišťovně, pak spadá v jedno s platbami pojistného. Z toho vyplývá, že uplynutím subjektivní promlčecí lhůty jsou promlčena práva na vrácení plateb, které žalobce zaplatil přede dnem 23. 3. 2015, tj. dříve než dva roky před zahájením řízení před finančním arbitrem. Vzhledem k tomu, že je projednáván spor o vrácení plateb zaplacených před 23. 3. 2014, tj. dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem, jsou všechna dílčí (rozhodná) práva na vydání bezdůvodného obohacení promlčena. K námitce žalobce, že soud prvního stupně neaplikoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., odvolací soud uvedl, že toto rozhodnutí se vyjadřovalo k úpravě promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vnitrostátním právu Slovenska ve tříleté objektivní promlčecí lhůtě běžící od okamžiku, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo, v situaci, kdy se ochuzený nemohl domáhat svého práva. Se zřetelem ke čl. 4 odst. 2 směrnice Rady ES 93/13/EHS, ze dne 5. dubna 1993 je vyloučeno citované rozhodnutí aplikovat v nyní souzené věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, již k okamžiku, kdy uzavřel s právní předchůdkyní Generali České pojišťovny a. s. pojistnou smlouvu, a jeho vědomost o skutkových okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se nezabýval tím, kdy se dovolatel skutečně dozvěděl (získal vědomost) o vzniku bezdůvodného obohacení, a své závěry založil pouze na dedukci; v té souvislosti poukázal na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, ve skutkově obdobné věci.
Dovolacímu přezkumu žalobce předkládá dále čtyři právní otázky související se zneužívajícími klauzulemi ve spotřebitelských smlouvách podle směrnice Rady č. 93/13/EHS, ze dne 5. 4. 1993.
Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou považuje otázku, zda právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy podléhá promlčení v objektivní tříleté promlčecí lhůtě podle §107 odst. 2 obč. zák., i v situaci, kdy po dobu běhu této promlčení lhůty dovolatel (jako spotřebitel) nevěděl o důvodech neplatnosti smlouvy, ani o tom, že se právní předchůdkyně Generali České pojišťovny a. s. na jeho úkor bezdůvodně obohatila. V té souvislosti poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., a se zřetelem na jeho závěry dovozuje, že tříletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy je nepřiměřená, neboť její počátek je stanoven k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení s tím, že dovolatel v okamžiku jejího započetí netušil, že pojistná smlouva je neplatná a účastníci pojistného vztahu se chovali tak, jako by smlouva byla platná.
Současně požaduje, aby dovolací soud posoudil z blíže rozvedených důvodů námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalovanou jako nemravnou.
S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2021, č. j. 14 C 222/2019-200, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Generali Česká pojišťovna a. s. se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.), protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022) reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29 Co 158/2020-178, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235. V dané věci šlo – stejně jako v projednávaném případě – o promlčení práva na plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (zde finančního arbitra) obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce (pojištěný) a žalovaná uzavřeli dne 2. 2. 2011 pojistnou smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 7060102619; nedílnými součástmi pojistné smlouvy byly nejen Všeobecné pojistné podmínky životního pojištění, ale i Doplňkové podmínky životního pojištění. Poslední pojistné žalobce zaplatil ve výši 4.091,- Kč dne 22. 2. 2019. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť ze smluvních ujednání nelze zjistit konkrétní výši rizikového pojištění, a tento údaj se nepodává ani z Doplňkových pojistných podmínek. Jestliže na základě neplatné smlouvy žalobce poskytoval žalované pojistné, vzniklo Generali České pojišťovně a. s. bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Odvolací soud se se zřetelem ke vznesené námitce promlčení nejprve zabýval tím, zda je tato námitka důvodná. Jestliže pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den, kdy se oprávněný (ochuzený) dozví, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, pak skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednané pojistné smlouvy, vyplývající z textu smluvních ujednání, musely být žalobci známy již v okamžiku uzavření smlouvy ze dne 2. 2. 2011. Od té doby měl žalobce možnost zjistit, že se Generali Česká pojišťovna a. s. na jeho úkor obohatila, a začala mu běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Od téhož okamžiku mohl své právo uplatnit u soudu. Podal-li až dne 23. 3. 2017 návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, nelze než dospět k závěru, že vše, co zaplatil na pojistném před 23. 3. 2015 (tj. z hlediska běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty - dva roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi), je promlčeno.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021) se pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná , a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; ty jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Ústavní soud proto uzavřel, že „[J]e-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ . Jestliže je z individuálních okolností věci zřejmé, že žalobce v (…) dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně Generali České pojišťovny a. s. s vysokou pravděpodobností nevěděl, je (…) učiněný úsudek svévolný. Aby žalobce (stěžovatel) „vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice (rozuměj Generali Česká pojišťovna a. s.) obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy ani platby pojistného. To naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku (tj. z pohledu soudu – že je platná).“ Podle Ústavního soudu „nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti. (…) Jestliže stěžovatel poskytoval dobrovolně vedlejší účastnici finanční plnění podle neplatné smlouvy, musel vědět o tom, že se vedlejší účastnice obohacuje, z ničeho však již neplyne, že musel nebo měl vědět, že se vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně. (…) nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. ‚Mechanický‘ odkaz soudů na judikaturu, podle níž vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti vedlejší účastnice z něj, je ve skutečnosti vědomostí o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodnost obohacení čistě teoreticky usoudit, je proto projevem neústavní libovůle a formalismu. (…) Nahrazení subjektivní vědomosti objektivní skutečností je zkratkou, v jejímž důsledku by pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl vždy podstatný pouze vznik práva, nikoli vědomost oprávněného subjektu. Jestliže zákonodárce počátek i délku subjektivní a objektivní promlčecí lhůty zřetelně rozlišil, nelze se s jejich libovolným slučováním ztotožnit.“
K námitce dovolatele, že na nyní souzenou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, v řízení LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění a totožné žalované, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“
S ohledem na shora uvedené závěry je zřejmé, že samotným uzavřením (podle odvolacího soudu neplatné) pojistné smlouvy dne 2. 2. 2011 ještě nezačala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba (jak se domníval odvolací soud), neboť v tomto okamžiku mu nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž by mohl dovodit, že smlouva je neplatná. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného podle neplatné pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy, je tento závěr v rozporu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V řízení dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (tj. 23. 3. 2017) bylo dovolatelem uplatněné právo pro marné uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v části pojistného zaplaceného před datem 23. 3. 2015 promlčeno, je ze shora vyložených důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil žalobce po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval jeho dalšími dovolacími námitkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
V novém rozhodnutí se odvolací soud řádně vypořádá s otázkou určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo alespoň laické povědomí žalobce (věřitele) o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty. Neopomene se přitom zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty, k níž se vyjádřil soud prvního stupně, avšak odvolací soud nikoli, veden nesprávným závěrem o významu a běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu