ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3496.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3496/2021-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Český inkasní kapitál, a.s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, identifikační číslo 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému V. S. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, o zaplacení 29.948,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 30/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 27 Co 220/2020-368, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.146,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Majera, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2008, č. j. 7 C 30/2008-91, uložil žalovanému a Jitce Sedláčkové, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 48.060,12 Kč s 16,5 % úrokem z částky 27.388,76 Kč a s 25 % úrokem z prodlení z částky 41.476,17 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně - Komerční bankou, a. s. věřitelem a žalovanými jako dlužníky, byla dne 19. 7. 2002 uzavřena smlouva o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V řízení bylo prokázáno, že žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel a pro opakované porušení byl spolu s J. S. vyzván ke splnění povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy.
Krajský soud v Brně (dále jen „ odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 27 Co 220/2020-368, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení v rozsahu částky 9 127,41 Kč, blíže specifikovaných úroků z částky 27.388,76 Kč a úroků z prodlení (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni 2.000,- Kč (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s J. S. žalobkyni 29.948,76 Kč s blíže určeným úrokem z úvěru a úrokem z prodlení (výrok III.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 2.400,- Kč s blíže určenými úroky z prodlení (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky V. a VI.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (Komerční banka, a.s.) poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 19. 7. 2002 č. 074402220236 žalovanému jako dlužníkovi a J. S. jako spoludlužnici úvěr ve výši 43.000 Kč se sjednanou roční úrokovou sazbou ve výši 16,5 %, který se dlužníci zavázali splatit 70 měsíčními splátkami ve výši 961 Kč počínaje dnem 20. 9. 2002 nejpozději do 20. 6. 2008. Jelikož dlužníci úvěr nespláceli, došlo k jeho zesplatnění dne 21. 9. 2005. Vzhledem k datu uzavření smlouvy (19. 7. 2002) odvolací soud posuzoval práva a povinnosti vzniklé ze smlouvy podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013. Ačkoli žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy podnikatelem, řídí se práva a povinnosti z uzavřené smlouvy obchodním zákoníkem, a to na základě §261 odst. 3 písm. d) obch. zák., neboť smlouva o úvěru patří mezi tzv. „absolutní obchody“. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovaným s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, publikovaný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), podala-li právní předchůdkyně žalobkyně žalobu dne 18. 6. 2007, tzn. ve čtyřleté promlčecí lhůtě podle §397 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výrokům I., II., III. a IV. podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že neposuzoval platnost úvěrové smlouvy podle aktuálních zásad o ochraně spotřebitele.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Žalovaný svým dovoláním brojí (mimo jiné) proti těm částem výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl ve vztahu mezi žalobkyní a jím zrušen rozsudek soudu prvního stupně a bylo zastaveno řízení v rozsahu částky 9 127,41 Kč s blíže specifikovanými úroky z částky 27.388,76 a v rozsahu úroků z prodlení (výrok I.), dále byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně co do požadavku na zaplacení částky 2.000,- Kč (výrok II.), a byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že došlo k zamítnutí žaloby o zaplacení částky 2.400,- Kč s blíže určenými úroky z prodlení (výrok IV.). Dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné - žalovaný byl totiž v tomto rozsahu procesně úspěšný (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněného pod č. 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tento údaj se - posuzováno podle celého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – z dovolání žalovaného nepodává.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jelikož dovolatel požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. O tyto náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu