ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3826.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3826/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. K. , bytem a místem podnikání v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 241/20, proti žalované AURES Holdings a. s. , se sídlem v Praze 8 - Čimicích, Dopraváků 874/15, identifikační číslo osoby 017 59 299, zastoupené Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 723/1, o zaplacení 60.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 226/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 16 Co 151/2022-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 26 C 226/2019-82, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. 2. 2022, č. j. 26 C 226/2019-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 60.500,- Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 9 % od 3. 8. 2018 do zaplacení (výrok I.); co do částky 36.294,11 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 16 Co 151/2022-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci 60.500,- Kč spolu s 9 % úroky z prodlení od 3. 8. 2018 do zaplacení, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 4. 2018 kupní smlouvu, kterou žalobce od žalované koupil automobil XY za sjednanou kupní cenu 226.458,- Kč. Na vozidle se dne 27. 6. 2018 vyskytly vady spočívající v netěsnosti servořízení, úniku nafty z palivové nádrže a chybějícím těsnění kolem čelního skla; tyto vady byly na vozidle přítomny již v době jeho předání kupujícímu (žalobci). Dopisem z 27. 7. 2018 žalobce žalované uvedené vady vytkl s tím, že požaduje jejich odstranění opravou. Žalovaná reklamaci neuznala s odůvodněním, že se jedná o ojetý automobil, a nabídla žalobci „kompenzaci“ ve výši 10.000,- Kč. Dopisem ze 17. 10. 2018 nadepsaným jako „Výzva k plnění“ žalobce žalovanou s odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku upozornil, že v případě, že prodávající neodstraní vytčené vady, má kupující právo od smlouvy odstoupit, popsal stav automobilu, uvedl, že pro vady ho nelze používat, a žalovanou vyzval k vrácení kupní ceny do 10 dnů od doručení výzvy; výzva neobsahuje explicitní projev vůle směřující k odstoupení od kupní smlouvy. Žalovaná reagovala dopisem z 24. 10. 2018 tak, že reklamaci nadále neuznává a odstoupení od smlouvy ze strany žalobce proto shledává právně neúčinným; opětovně žalobci nabídla „kompenzaci“ ve výši 10.000,- Kč, avšak pod podmínkou, že účastníci uzavřou dohodu o narovnání. Existenci žalobcem vytýkaných vad a z nich plynoucích nároků, soudy posuzovaly podle §2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“). Zatímco soud prvního stupně neměl podání žalobce ze 17. 10. 2018 za odstoupení od kupní smlouvy a přisoudil žalobci slevu z kupní ceny odpovídající výši nákladů na odstranění několika konkrétních vad, odvolací soud zmíněné podání posoudil podle jeho obsahu (§555 odst. 1 o. z.) jako odstoupení žalobce od kupní smlouvy, neboť v něm jsou uvedeny jak důvody odstoupení spočívající v odmítnutí reklamace vytčených vad, tak konstatování, že žalobci svědčí právo od smlouvy odstoupit s tím, že požaduje vrácení kupní ceny. Odvolací soud doplnil, že výslovné vyjádření vůle od smlouvy odstoupit není nezbytnou náležitostí právního jednání odstoupení a ochotu žalobce vrátit žalované jím přijaté plnění lze dovodit z konstatování, že zakoupené vozidlo nelze užívat a že žalobce požaduje vrátit kupní cenu. Tímto způsobem to zjevně pochopila i žalovaná, jestliže ve své odpovědi označila odstoupení žalobce za právně neúčinné. S ohledem na to, že odstoupením se ruší smlouva od počátku (§2004 odst. 1 o. z.), neměla nabídka žalované na poskytnutí slevy z kupní ceny („kompenzace“) na platnost odstoupení vliv. Odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením §2107 odst. 3 o. z. Uzavřel, že žalobce učinil volbu odstoupit od smlouvy, a tuto volbu nemohl bez souhlasu prodávajícího (žalované) změnit; nemůže se tudíž nyní úspěšně domáhat slevy z kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí bylo založeno na právním posouzení zásadních právních otázek, které dovolacím soudem dosud nebyly řešeny a které mají být posouzeny jinak“ , konkrétně (mimo jiné) otázek:
- zda právo kupujícího na poskytnutí slevy z kupní ceny zaniklo poté, co odstoupil od kupní smlouvy i v případě, kdy prodávající sám inicioval změnu volby práva z vadného plnění ve smyslu §2106 odst. 2 o. z., resp. §2107 odst. 3 o. z., čímž dal najevo, že se změnou volby práva z vadného plnění souhlasí,
- zda může kupující změnit volbu práva z vadného plnění, pokud prodávající dříve učiněnému odstoupení od kupní smlouvy „nevyhověl“.
Současně odvolacímu soudu vytýká, že „ve svém rozhodnutí bezdůvodně nereflektoval jeho námitky a dostatečně se nevypořádal se všemi argumenty v jeho vyjádření k dovolání žalované“ a že posuzoval dvě různá podání - výzvu k plnění ze 17. 10. 2018 a odpověď žalované z 24. 10. 2018 podle odlišných kritérií, čímž „došlo k narušení práva na spravedlivý proces a nekonzistentnosti rozhodování odvolacího soudu“ . Prosazuje, že pokud žalovaná poté, co ji požádal o vrácení celé kupní ceny, namísto toho navrhla slevu z kupní ceny ve výši 10.000,- Kč, pak sama iniciovala změnu volby práva z vadného plnění a jemu i nadále svědčil nárok na slevu z kupní ceny, byť vyšší, než navrhovala žalovaná. Prosazuje, že dopis z 24. 10. 2018 je nutné vnímat tak, že žalovaná se změnou požadavku z vadného plnění (z odstoupení od smlouvy na slevu z kupní ceny) souhlasila a jeho právo na slevu z kupní ceny tak nemohlo zaniknout.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jako „o. s. ř.“) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být k řešení konkrétní právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, kde Ústavní soud proti němu podanou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Žalobce v dovolání formuloval čtyři otázky, na jejichž řešení je podle něho napadené rozhodnutí založeno, dvě z nich však ve skutečnosti nejsou otázkami právními. Předestřené právní otázky žalobce nepřípustně spojil současně se dvěma kritérii přípustnosti dovolání uvedenými v §237 o. s. ř. Z dovolací argumentace je zřejmé, že se žalobce nedomáhá, aby dovolací soud k nastoleným právním otázkám podal extenzivní obecný právní výklad, ani toho, aby posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva nyní jinak, nýbrž toho, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je zřejmé, že dovolatel zcela pomíjí obecnou právní úpravu odstoupení od smlouvy (§2107 odst. 3 ve spojení s §2001 a §2004 o. z.), k níž dovolací soud nepovažuje za potřebné zaujímat zvláštní výkladové stanovisko, neboť v obecné rovině, ani v rozhodovací činnosti soudů nečiní žádné výkladové obtíže. Vyplývá z ní, že existence závazku je ukončena již odstoupením od smlouvy v podobě jednostranného právního jednání účastníka smlouvy, k němuž není třeba souhlasu či vyjádření druhého účastníka. Důsledkem odstoupení od smlouvy je nejen ukončení smlouvou založeného právního vztahu s účinky do budoucna, ale i zrušení závazků od samého počátku. Žalobce v řízení nezpochybnil (a ani v dovolání nezpochybňuje), že podáním ze 17. 10. 2018 odstoupil od kupní smlouvy, pomíjí pouze, že již okamžikem odstoupení došlo ke zrušení závazků z předmětné kupní smlouvy od počátku, a je proto bezpředmětné zabývat se účinky následné reakce žalované z 24. 10. 2018, když ani její „neuznání právní účinnosti odstoupení“, ani opětovná nabídka kompenzace (resp. slevy z kupní ceny) nemohou učiněné odstoupení nijak ovlivnit. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by účastníci jednali o změně volby, kterou žalobce učinil v souladu s §2107 odst. 3 o. z., ani že by obnovili právní vztah z předmětné kupní smlouvy poté, co zanikl odstoupením. S ohledem na výše uvedené je logické, že odvolací soud nepodroboval odpověď žalované z 24. 10. 2018 tak detailnímu výkladu jako výzvu žalobce obsahující (byť ne zcela pregnantně vyjádřený) projev vůle směřující k odstoupení.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výtky žalobce, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně (resp. v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř.) zdůvodnil a že se nevypořádal se všemi odvolacímu námitkami, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, byť jsou podpořeny odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, a ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07. Žalobce jimi nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad v dané věci splněn není.
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům, ve vztahu k nim však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu