ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3856.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3856/2022-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 3, Malešická 2251/51, identifikační číslo osoby 00676853, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnice Kolín, a.s., nemocnice Středočeského kraje , se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, identifikační číslo osoby 27256391, zastoupené Doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení 1 524 192,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 154/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 21 Co 121/2022-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 811 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Marka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 11 C 154/2016-261, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 524 192,51 Kč, řízení zastavil v rozsahu, ve kterém se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 524 192,51 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 21 Co 121/2022-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 27. 12. 2011 účastnice uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka zdravotnické technologie a mobiliáře, zajištění instalace, servisu a podpory technologie v rámci veřejné zakázky Technologie pro objekt SO 04 – Pavilon N – Oblastní nemocnice Kolín, a.s. Přestože žalobkyně sjednané plnění řádně poskytla a žalovaná je bez výhrad převzala, uhradila žalobkyni pouze část kupní ceny. Zbývající část neuhradila včas, neboť financování projektu bylo pozastaveno vzhledem k trestnímu řízení v tzv. „kauze Rath“. Žalovaná namítala, že žalobkyně veřejnou zakázku ovlivnila a uzavřená kupní smlouva je proto absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k příslušenství původního nároku žalovaná argumentovala jednáním žalobkyně v rozporu s poctivým obchodním stykem. V průběhu řízení žalovaná žalobkyni kupní cenu doplatila. Kupní smlouvu, kterou účastnice uzavřely dne 27. 12. 2011, odvolací soud poměřoval ustanoveními §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Dovodil, že zatímco žalobkyně podle smlouvy řádně plnila, tj. dodala žalované předmět plnění, žalovaná svou smluvní povinnost zaplatit řádně a včas sjednanou cenu za poskytnuté plnění nesplnila. Nepřisvědčil námitce žalované, že předmětná kupní smlouva se příčí dobrým mravům; důvody neplatnosti smlouvy neshledal. Ohledně sjednané kupní ceny (v souvislosti s posouzením, zda byla ve výběrovém řízením určena v objektivně přijatelné - obvyklé - výši k požadované kvalitě) uzavřel, že jde o cenu obvyklou, která nezakládá vzájemný nepoměr stran v plnění. K výhradě žalované, která v konání jednatele žalobkyně spočívajícím v ovlivnění veřejné zakázky a poskytnutí úplatku před uzavřením kupní smlouvy spatřovala porušení dobrých mravů, odvolací soud poznamenal, že v době rozhodnutí neexistoval pravomocný (odsuzující) rozsudek, kterým by byl vázán (§135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění). Kromě toho neshledal, že by žalobkyně jakkoliv ovlivnila obsah kupní smlouvy nebo že by smlouva žalovanou znevýhodňovala oproti stavu, kdy by ji uzavřela s jiným subjektem účastnícím se veřejné soutěže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K posouzení předkládá právní otázku, která podle jejího přesvědčení dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to „zda neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, musí být posuzována výhradně vzhledem k jeho obsahu či účelu, anebo též vzhledem k okolnostem, za nichž byl právní úkon učiněn“. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení, zda kupní smlouva uzavřená dne 27. 12. 2011 je platným právním úkonem, nezohlednil, že k jejímu uzavření mělo dojít v důsledku „nemravného“ jednání spočívajícího v tom, že průběh a výsledek veřejné zakázky byly ovlivněny poskytnutím úplatku.
Žalobkyně má rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že se Nejvyšší soud doposud nezabýval otázkou, zda se posouzení platnosti právního úkonu vztahuje výlučně k jeho obsahu. Již v rozsudcích ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, a ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. pro jeho nedovolenost nastává v těchto případech: 1) právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem ), 2) právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis ), 3) právní úkon se příčí dobrým mravům ( contra bones mores ).
Absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené 27. 12. 2011 žalovaná zakládá na tom, že došlo k trestněprávnímu jednání spočívajícímu v ovlivnění průběhu a výsledku veřejné zakázky; protože takové jednání je v rozporu s dobrými mravy, nelze předmětnou kupní smlouvu považovat za platnou. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nepřihlédl k jejímu odsouzení. Přehlíží, že na posouzení platnosti dotyčné smlouvy z hlediska ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky není napadené rozhodnutí založeno, neboť podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí neexistovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal. Odvolací soud se zabýval námitkou neplatnosti kupní smlouvy s přihlédnutím k výši sjednané kupní ceny, a posuzoval, zda výkon práv z (platné) smlouvy není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž závěry, k nimž v tomto směru dospěl, nebyly dovoláním zpochybněny.
Nebylo-li zpochybněno, že k datu rozhodování odvolacího soudu nebylo v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016 pravomocně rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, nemohou se prosadit námitky dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda takové trestněprávní jednání mělo dopad na platnost uzavřené smlouvy. K tomu, že po vydání napadeného rozsudku bylo dotyčné trestní řízení pravomocně skončeno, dovolací soud přihlédnout nemohl (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Otázku závaznosti pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu pro posouzení platnosti smlouvy, vyřešil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 215/2022; dovodil, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že i pokud by bylo v trestním řízení rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek za účelem získání veřejné zakázky, nečiní toto její jednání naplňující znaky skutkové podstaty zločinu podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku kupní smlouvu neplatnou z důvodu „ovlivnění samotného jejího obsahu či rozsahu v ní sjednaných práv a povinností“. V rozsudcích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého.
V souvislosti s námitkami, že „soudy rezignovaly na širší posouzení relevantních okolností a na dodržení závazných procesních postupů charakterizujících spravedlivý proces“ a že „důsledkem rozhodnutí soudů je situace, ve které žalobkyně může pod ochranou soudů těžit ze své vlastní nepoctivosti“, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, ani neuvádí, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak v této části trpí vadou, kterou již nelze odstranit (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu