ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.738.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 738/2022-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně TOLFIN s. r. o. , se sídlem Ostrava, Vítkovice, Mostárenská 2917/40, identifikační číslo osoby 27858375, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 438/219, proti žalované PORR a. s., se sídlem Praha 10, Strašnice, Dubečská 3238/36, identifikační číslo osoby 43005560, zastoupené JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem Praha, Branická 128/17, o zaplacení 912 537,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 154/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 72 Co 149/2021-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 858,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Jeráčkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 12 C 154/2019-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 912 537,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně za dobu od 4. 2. 2019 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 72 Co 149/2021-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně (věřitelky uplatňující dluh) vycházel z toho, že u solidární pohledávky může každý z věřitelů požadovat po dlužníkovi splnění dluhu, avšak jen do doby, než bylo vykonáno tzv. právo prevence (předstihu), tj. než dlužníkovi dojde projev vůle jednoho z věřitelů, aby mu bylo plněno. Poté, co jeden ze solidárních věřitelů požádá o plnění, nemůže jiný věřitel požadovat po dlužníkovi splnění dluhu a dlužník není ani oprávněn mu plnit. Taková situace nastala i v projednávané věci. Společnost J. (vedoucí účastník sdružení) již v roce 2013 požádala žalovanou o plnění prostřednictvím vystavených faktur, kterými soud prvního stupně provedl důkaz, a to včetně tzv. zádržného. Žalobkyni, která pozbyla právo pohledávku uplatnit, tudíž nesvědčí aktivní věcná legitimace, což je důvodem pro zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být vyřešena jinak “.
Otázkou, u níž má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp., která dosud nebyla vůbec nebo jen částečně řešena, „ je skutečnost, zda v případě, kdy je sjednáno tzv. garanční zádržné, ohledně něhož vzniká nárok na jeho vyplacení teprve po splnění podmínek uvedených ve smlouvě, má faktura, jíž se již dříve, před předáním díla jako takového, zúčtovává průběžné zdanitelné plnění, povahu výzvy k plnění i ve vztahu k tomuto zádržnému “.
Dále předkládá k dovolacímu přezkumu otázku povahy faktury vystavené jedním z účastníků, která dosud nebyla vůbec nebo jen okrajově řešena, „ zda jde o výzvu k plnění pouze vystavivšího účastníka sdružení nebo zda jde o společnou výzvu k plnění všech účastníků sdružení, za situace kdy: (i) z obsahu faktury vystavené jedním z účastníků sdružení vyplývá, že faktura je vystavována nikoli s podnikatelskou činností jednoho z účastníků sdružení, ale jde o fakturu vystavovanou v souvislosti s činností celého sdružení a současně (ii) z obsahu smlouvy o sdružení, jejíž obsah je druhé smluvní straně znám ještě před uzavřením smlouvy, kde na jedné straně vystupují členové sdružení, plyne, že vedoucí účastník sdružení byl nejen pověřen vedením účetnictví, ale současně mu byla druhým účastníkem sdružení udělena plná moc k činění všech úkonů souvisejících s činností sdružení “.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl).
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalobkyně své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání v intencích výše uvedených postulátů nedostála, uvedla-li, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být vyřešena jinak “, resp. předkládá-li k přezkumu otázku, při jejímž řešení se odvolací soud „ odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. která dosud nebyla vůbec nebo jen částečně řešena “, nebo otázku, která „ byla řešena pouze okrajově “. Měl-li se (např.) podle žalobkyně odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce založeno na tom, že jde o otázku dosud neřešenou. Uvedla-li žalobkyně, že „ rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, která má být vyřešena jinak“ , z celého textu dovolání vyplývá, že měla patrně na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem, nikoliv otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem, jak vyžaduje §237 o. s. ř. Jinak řečeno z obsahu dovolání je zřejmé, že se žalobkyně nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Předkládá-li dovolatelka k přezkumu otázku aplikace §340 zákona č. 513/1990 Sb., obchodního zákoníku, přehlíží, že na řešení této otázky není napadené rozhodnutí založeno. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že žalobkyně pozbyla právo uplatnit právo na zaplacení „zádržného“, neboť jediným věřitelem se stala společnost J., která (předtím, než soud prohlásil na její majetek konkurs) uskutečnila právo předstihu tím, že požádala dlužníka (žalovaného) o splnění jako první. Otázkou, zda faktura vystavená v době, kdy nárok ještě neexistoval, má povahu výzvy k plnění (§340 obch. zák.), se odvolací soud nezabýval.
Výhradou, že odvolací soud měl na vystavenou fakturu pohlížet jako na výzvu k plnění učiněnou oběma účastníky sdružení současně, dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno. Zpochybnění zjištění, že společnost J. zasláním faktur dlužníkovi požádala o splnění dluhu (o vyplacení zádržného), nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně sice napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu