ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.827.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 827/2023-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ , a.s. , se sídlem Praha 4, Michle, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 854/2, proti žalovanému Ing. Lubomíru Nováčkovi , se sídlem Ostrava, Slezská Ostrava, Zapletalova 1939/7, identifikační číslo osoby 64979750, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Ó. Lysohorského 702, o zaplacení 352 674,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 102/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-462, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 148,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Radima Kubici, MBA.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 59 C 102/2017-377, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 352 674,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2010 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-462, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladové výroky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce (oba podnikatelé) uzavřeli dne 7. 12. 2005 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl finanční pronájem movité věci – specifikovaného motorového vozidla – s následnou koupí. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky pronajímatele pro finanční leasing (dále jen „VP“). Celková cena leasingu byla sjednána ve výši 1 941 092,50 Kč, (zůstatková) kupní cena ve výši 255 445 Kč a doba leasingu šedesát měsíců. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil sjednané leasingové splátky, žalobkyně dopisem ze dne 5. 10. 2009 od smlouvy odstoupila s účinností k 26. 10. 2009 (doručení odstoupení žalovanému) a dne 5. 10. 2009 předmět leasingu žalovanému odebrala.
Odvolací soud ve smyslu §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), právně věc posoudil (zejména) podle zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoník u, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ obch. zák. “), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S poukazem na závěry Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1944/2019) dovodil, že v projednávaném případě je smluvní pokuta koncipována na základě tzv. složené právní skutečnosti, kdy předpokladem vzniku nároku na smluvní pokutu je odstoupení od smlouvy z důvodu porušení platební povinnosti dlužníkem, tedy jednou právní skutečností je porušení platební povinnosti a druhou právní skutečností je odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu. Žalobkyni totiž měl nárok na smluvní pokutu ve výši nesplatných leasingových splátek (319 312 Kč) a zůstatkové kupní ceny předmětu leasingu (255 445 Kč) podle čl. 4 VP i jejího tvrzení vzniknout na základě porušení povinnosti žalovaného hradit sjednané leasingové splátky či jiné platby dle leasingové smlouvy a na to navazující realizace (výkon) práva žalobkyně od smlouvy odstoupit. Podle odvolacího soudu ujednání o smluvní pokutě založené na zmíněné koncepci je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, konkrétně §544 obč. zák. a žalobkyni tak nárok na smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy – v celkové výši 574 757 Kč – nevznikl.
Žalobkyni na základě čl. 4 VP vznikl smluvní nárok na zaplacení plateb splatných do odstoupení od smlouvy v částce 156 917,80 Kč, který byl zcela pokryt výtěžkem z prodeje zmíněného vozidla ve výši 380 000 Kč a žalovaný proto ze zrušené leasingové smlouvy žalobkyni nic dalšího nedluží; jiný nárok žalobkyně (např. na náhradu škody ve formě ušlého zisku) předmětem řízení nebyl. Odvolací soud dodal, že za správný považuje závěr o obvyklé ceně dotyčného vozidla ve výši 507 222 Kč bez DPH (626 200 Kč s DPH) vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Lumíra Foltýna (včetně jeho ústního doplnění), neboť znalec správně posoudil dobu provozu vozidla a bral do úvahy jak jeho konkrétní technický stav, tak také snížení jeho hodnoty v důsledku dopravní nehody z roku 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek:
1) „platnosti ujednání o smluvní pokutě“ , při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, neboť podle zmíněné judikatury zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem.
2) „výkladu in favorem negotii (přednost takového výkladu smluvních ujednání, který povede k závěru o jejich platnosti)“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho stanoviska ze dne 8. 9. 2010, Cpjn 204/2007 a jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1615/2010. Namítá, že z kontextu vzájemných ujednání smluvních stran je zjevné, že předmětem (údajně neplatného) ujednání o smluvní pokutě bylo stanovení postupu pro vyčíslení částky, o kterou by se žalovaný bezdůvodně obohatil v případě, že by nedošlo k vypořádání leasingového vztahu. Proto odvolací soud „měl (bez ohledu na pozitivní formulaci – smluvní pokuta) materiálně vyložit“ toto ujednání jako platnou konkretizaci dle §351 odst. 2 obch. zák., nikoli jej „formalisticky označit za absolutně neplatné“ . Na podporu své argumentace též poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03.
3) „povinnosti přiznat žalobkyni uplatněný nárok, pokud vyplývá z jiného titulu, než formulovaného žalobkyní“ , při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3119/2008. Prosazuje, že vyčíslená a prostřednictvím konečného finančního vyrovnání uplatněná smluvní pokuta je „ pouze částkou odpovídající podílu na pořizovací kupní ceně předmětného vozidla (dle poptávky a výběru žalovaného), jak byla rozpočítána do jednotlivých leasingových splátek, tj. materiálně bezdůvodné obohacení, nikoli smluvní pokuta per se jdoucí nad rámec této kupní ceny a představující skutečnou sankci žalovaného “. I kdyby bylo ujednání o smluvní pokutě neplatné, odvolací soud „byl povinen přiznat“ v řízení uplatněnou pohledávku „minimálně jako“ bezdůvodné obohacení.
4) „povinnosti soudů rozhodovat v souladu s obecně přijímanými principy spravedlnosti“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1241/12. Dovolatelka nepovažuje napadený rozsudek za spravedlivý, neboť řádně splnila své závazky z leasingové smlouvy a odvolací soud jí nepřiznal částku odpovídající její investici, kterou učinila k poptávce a výběru žalovaného, který naopak své závazky ze smlouvy řádně neplnil a „nyní má z rozhodnutí odvolacího soudu profitovat na její úkor“.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, vyložil (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení §544 až §558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta tedy především představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní svou smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten případ sjednané plnění, tj. pokutu. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§344 obch. zák.), bez zřetele na to, zda k odstoupení (majícímu za následek zánik práv a povinností stran ze smlouvy; §351 odst. 1 obch. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být kvalifikováno jako porušení smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva, který oprávněné osobě náleží.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), že v případě, kdy je vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázán na odstoupení od smlouvy jednou smluvní stranou, byť bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou, je takovéto ujednání třeba považovat za absolutně neplatné podle §39 obč. zák., neboť odporuje kogentnímu ustanovení §544 obč. zák., jenž umožňuje sjednat smluvní pokutu pouze pro případ porušení povinnosti. V případě takového ujednání právo na zaplacení smluvní pokuty nevznikne již v okamžiku porušení povinnosti, ale jeho vznik je vázán na odstoupení od smlouvy představující výkon práva. Smluvní pokutou je tak sankciován až následný výkon práva a nikoliv samotné porušení povinnosti (srov. například rozsudek ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3147/11). Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy, představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon (konkrétně §544 obč. zák.) žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3251/2014, a ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3894/2015).
V projednávané věci bylo zjištěno, že leasingová smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2014 a její nedílnou součástí byly VP. Z čl. 4 VP vyplývá, že vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu je vázán na odstoupení od smlouvy žalobkyní. Uzavřel-li odvolací soud, že ujednání stran o smluvní pokutě (obsažené v čl. 4 VP), jež vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení povinnosti na další právní skutečnost, kterou je odstoupení od smlouvy žalobkyní pro porušení povinnosti žalovaným, je absolutně neplatné (ve smyslu §39 obč. zák.) pro rozpor s §544 obč. zák., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Závěry vyslovené v dovolatelkou zmíněném rozsudku ze dne 30.10.2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, se v souzené věci neuplatní, neboť se vztahují k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Otázka výkladu obsahu právního jednání (projevu vůle účastníka řízení) z pohledu jeho platnosti či neplatnosti přípustnost dovolání nezakládá proto, že výklad ujednání o smluvní pokutě obsaženého v čl. 4 VP nebyl sporný a o jeho obsahu mezi účastníky nepanovaly žádné pochybnosti, takže na posouzení uvedené otázky není napadené rozhodnutí založeno.
Prosazuje-li dovolatelka, že dotyčné ujednání o smluvní pokutě měl odvolací soud – bez ohledu na pozitivní formulaci „smluvní pokuta“ – materiálně vyložit „ jako platnou konkretizaci ustanovení §351 odst. 2 obč. zák. “, přehlíží, že smluvní pokuta je samostatným nárokem odlišným od nároků podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Jak správně poznamenal odvolací soud, účastníkům nic nebránilo si pro případ odstoupení od smlouvy v rámci vypořádání sjednat úhradu rovnající se dosud nesplaceným leasingovým splátkám i zůstatkové ceně předmětu leasingu; takové ujednání není v rozporu s dispozitivním ustanovením §351 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod č. 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1615/2010, není přiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci leasingová smlouva (včetně VP) neobsahovala smluvní ujednání zavazující žalovaného uhradit i všechny zbývající leasingové splátky splatné poté, kdy došlo k předčasnému ukončení smlouvy odstoupením žalobkyně.
Odvolací soud se v projednávané věci neodchýlil ani od závěrů uvedených v dovolatelkou zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení smluvní pokuty (ve výši všech zbývajících splátek) sjednané pro případ porušení povinností leasingového nájemce zakládajících právo na předčasné ukončení smlouvy; žádný nárok (jakožto smluvní strany) vyplývající z ukončení smlouvy (odstoupení) neuplatnila.
Prostřednictvím výhrady, že rozhodnutí odvolacího soudu „ je zjevně v rozporu s obecně přijímanými principy spravedlnosti “ dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, natož že by uvedla, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné. Absence vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání přitom zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Napadá-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, tak ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu