ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.953.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 953/2022-390
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně SAFE DIESEL s. r. o., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8 (identifikační číslo osoby 046 54 846), zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) Volkswagen Aktiengesellschaft , se sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, a 2) ŠKODA AUTO a. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869 (identifikační číslo osoby 001 77 041), zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 5 280 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 34/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 25/2020-328, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalovaných 35 961 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupců.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 21 Cm 34/2017-263, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 5 280 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 25/2020-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně dosud nebyly v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyřešeny. Tyto otázky formulovala následovně: 1) zda strany v komisionářské smlouvě mohou ve smyslu §2455 o. z. sjednat jako část obstarávané záležitosti vymáhání pohledávky před soudem formou nepřímého zastoupení, a 2) zda, pokud to komisionářský vztah neumožňuje, tak mohou strany učinit alespoň v nepojmenované smlouvě podle §1746 odst. 2 o. z., neboť to zákon nezakazuje, přičemž co není v občanském právu zakázáno, je dovoleno. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepřímé zastoupení obecně je v občanském soudním řízení nepřípustné a že výjimky z tohoto pravidla nelze smluvně sjednat. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že pokud právní řád konstrukci nepřímého zastoupení k založení aktivní věcné legitimace zná, nejedná se o koncept nepřípustný. Pokud ho žádné zákonné ustanovení výslovně nezakazuje, není důvod, proč by tento způsob zastoupení nemohly využít smluvní strany i v jiných než zákonem výslovně předvídaných případech. Svou argumentaci podpořila odkazem na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, v nichž Nejvyšší soud připustil nepřímé zastoupení nad rámec výslovné zákonné úpravy. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně podpořil své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, které na danou věc nedopadá, neboť právní úprava komisionářské smlouvy se změnila a již se nejedná o obstarání obchodní záležitosti; občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 připouštěl pouze obstarání „obchodní záležitosti“, zatímco v současném občanském zákoníku se již uplatní zásada smluvní volnosti. Smlouva uzavřená mezi žalobkyní a Českou poštou, s. p., dne 22. 12. 2017 má nejblíže ke komisionářské smlouvě, případně je nepojmenovaným smluvním typem ve smyslu ustanovení §1746 odst. 2 o. z. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní shodně navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Obsáhle zdůvodnili, proč se ztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řízení nepřípustné. S odkazem na komentářovou literaturu uvedli, že samotná komisionářská smlouva nezakládá aktivní legitimaci žalobkyně k uplatňování nároku komitenta v civilním řízení. I kdyby byla dotčená smlouva posouzena jako smlouva nepojmenovaná, nemohla by založit žalobkyní zamýšlené účinky, neboť tyto odporují zákonu, resp. zákon obcházejí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, neboť výkladem §2455 o. z. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval; na něm je přitom právní posouzení věci založeno.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 22. 12. 2017 s Českou poštou, s. p., smlouvu (č. SOZ20/17/28416) o obstarání záležitostí, kterou ji Česká pošta, s. p., pověřila k vymáhání jejích nároků spojených s „emisní kauzou“ týkající se celkem 24 vozidel značky Škoda. Žalobkyně byla pověřena, aby vyjednávala s „dlužníkem“ (zde s žalovanými) o poskytnutí vyrovnání, odškodnění či o náhradu újmy, a to jakoukoli formou, kterou uzná za vhodnou, a aby ho zastupovala při vymáhání jeho práv a nároků vzniklých v souvislosti s uvedenou kauzou. Ve smlouvě je uvedeno, že s ohledem na „koncept nepřímého zastoupení sjednaný v této smlouvě“ bude žalobkyně vystupovat jako účastník řízení v souvislosti s obstaráním a vymáháním této záležitosti. Pokud by v soudním řízení byla přisouzena náhrada nákladů řízení, má žalobkyně nárok na částku odpovídající těmto nákladům. Náklady, které v souvislosti s obstaráním věci žalobkyni v řízení vzniknou, však Česká pošta není žalobkyni povinna hradit. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky, podle nichž měla být smlouva považována za smlouvu komisionářskou podle §2455 a násl. o. z.
Soudy obou stupňů se nejprve zabývaly otázkou, zda je k projednání věci dána pravomoc českých soudů; s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 21/2019-155, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (zkráceně Brusel I bis), dospěly k závěru, že pravomoc českých soudů k projednání této věci je dána. Jako klíčovou řešily otázku, zda je žalobkyně ve sporu aktivně věcně legitimována. Shodně uzavřely, že žalobkyně není legitimována k podání žaloby. Nahlíženo optikou právní úpravy komisionářské smlouvy (soudy nehodnotily, zda tato byla mezi subjekty skutečně platně uzavřena) obsažené v §2455 o. z., která nahradila dvojí právní úpravu – komisionářskou smlouvu obsaženou v §577 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a smlouvu o zprostředkování prodeje podle §737 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dovodily, že je i nadále použitelný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, jehož podstatou je závěr, že předmětem činnosti komisionáře bude vždy právní úkon, nejčastěji uzavření smlouvy, což lze dovodit mj. z dikce jednotlivých zákonných ustanovení upravujících tento smluvní typ, které jsou svým významem totožné se současnou právní úpravou komisionářské smlouvy. Podání žaloby není „obchodní záležitostí“ ve smyslu §577 obch. zák. Z účelu komisionářské smlouvy plyne, že v jiných než v zákoně výslovně uvedených případech vlastním jménem komisionář při vymáhání klientových pohledávek vystupovat nemůže. Úprava komisionářské smlouvy počítá jen s vymáháním povinností komisionářem pro komitenta, musí však jít pouze o takové povinnosti, které mají svůj původ v samotné komisionářské smlouvě. Protože o takový případ v této věci nešlo, není žalobkyně k vymáhání žalované částky aktivně legitimována. Nepřímé zastoupení obecně v občanském soudním řízení je nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem (tj. nelze je sjednat smluvně). Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, jichž se žalobkyně dovolává, označil odvolací soud za nepřiléhavá, neboť v uvedených rozhodnutích existoval právní vztah mezi nepřímým zástupcem a zastoupeným již před sjednáním nepřímého zastoupení. Žalobkyně zde ovšem žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá, vztah mezi ní a Českou poštou vznikl až poté, kdy tvrzená újma České poště měla vzniknout.
Podle §2455 o. z., komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje obstarat pro komitenta na jeho účet vlastním jménem určitou záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu odměnu.
Podle §577 obch. zák., komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
Definice komise je ekvivalentní vymezení příkazu (§2430 o. z.) a stejně jako u příkazu jde o závazek fiduciární povahy (2430 o. z.). To znamená, že nebude-li sjednáno jinak, je předmětem závazku komisionáře komisní činnost a její řádný výkon v zájmu a podle pokynů komitenta (§2457 a §2460 o. z.) a nikoliv dosažení zamýšleného výsledku této činnosti (např. prodej určité věci patřící komitentovi). Oproti příkazu je však fiduciarita závazku oslabena tím, že při posuzování nároku komisionáře na odměnu se přihlíží i k tomu, zda bylo dosaženo výsledku komisní činnosti - §2468 o. z. (srov. Balarin, J. in Petrov, J. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck. 2019, §2455, s. 2633). Komisionář plní závazek vlastním jménem (na účet komitenta). Jde tedy o nepřímé zastoupení komitenta.
Právní úprava komisionářské smlouvy obsažená v §2455 o. z. nahradila dvojí předchozí právní úpravu obsaženou v obchodním a občanském zákoníku – jednak komisionářskou smlouvu podle §577 a násl obch. zák., jednak smlouvu o zprostředkování prodeje podle §737 a násl. obč. zák. Komisionářská smlouva je obsažena v občanském zákoníku, který neupravuje pouze vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, proto byl vypuštěn pojem „obchodní“ záležitost. Podstata úpravy však zůstala stejná, neboť předmětem komisního závazku má být právní jednání komisionáře na účet komitenta s třetí osobou. Nelze proto akceptovat názor prosazovaný dovolatelkou, že pokud byla úprava komisionářské smlouvy do občanského zákoníku transferována bez slova „obchodní“ záležitost, pak je předchozí judikatura ke komisionářské smlouvě nepoužitelná.
Výklad procesního jednání v mezích komisionářské smlouvy má oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v jeho rozsudku ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, v němž bylo dovozeno, že podání žaloby není „obchodní záležitostí“ ve smyslu §577 obch. zák. Tento závěr podporuje i komentářová literatura, která mimo jiné uvádí, že „ komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře (NS 32 Cdo 3464/2008). Tím není dotčena úprava §2466 “ (srov. Balarin, J. in Petrov, J. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck. 2019, §2455, s. 2633). Nadále tedy platí, že jediným zákonem předpokládaným případem pro založení aktivní věcné legitimace komisionáře k vymáhání nároku komitenta v civilním řízení je vymáhání splnění povinnosti od třetí osoby, se kterou komisionář (na základě smlouvy) uzavřel smlouvu.
Na projednávanou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, na které žalobkyně odkazuje. Jak osvětlil již odvolací soud, jednalo se o zcela specifické situace, kdy v obou souzených případech existoval mezi účastníky (resp. mezi žalobcem a osobou, která jej pověřila k vymáhání nároku) speciální a na hmotném právu založený vztah, který odůvodňoval, aby konkrétní nároky žalobci vymáhali vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení. V prvním případě šlo o situaci, kdy bývalý manžel zmocnil žalobkyni (bývalou manželku), aby od dlužníka vymáhala celou pohledávku, jejímiž věřiteli byli z 50 % žalobkyně a z 50 % její bývalý manžel a která vznikla půjčkou žalovanému ze strany obou bývalých manželů za trvání manželství. Šlo tedy o pohledávku vzniklou za trvání manželství a patřící do zaniklého bezpodílového vlastnictví. V druhém případě se žalobce po pojišťovně domáhal pojistného plnění ze smlouvy o havarijním pojištění návěsu, jehož byl leasingovým nájemcem, přičemž pojistný vztah byl uzavřen mezi žalovanou pojišťovnou a leasingovou společností (vlastníkem návěsu), která účastníkem řízení nebyla, ani být nechtěla, neboť jí žádná škoda nevznikla (opravu hradil žalobce). V tomto případě neměl žalobce jak přimět leasingového pronajímatele k vymáhání pojistného plnění, ačkoli uhradil opravu a platil pojistné v rámci leasingových splátek, tj. škoda vznikla jemu. Situace v nyní projednávané věci je důrazně odlišná, neboť žalobkyně žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá, vztah mezi ní a Českou poštou vznikl až poté, kdy tvrzená újma České poště měla vzniknout. Nelze přehlédnout, že Česká pošta jako nositel práva není v situaci, kdy by - nebýt smlouvy se žalobkyní - neměla jinou možnost, jak svůj nárok vymáhat.
Platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Dovolatelkou formulovaná druhá otázka (zda, pokud to komisionářský vztah neumožňuje, tak strany mohou učinit alespoň v nepojmenované smlouvě ve smyslu §1746 odst. 2 o. z., neboť to zákon nezakazuje a co není v občanském právu zakázáno, je dovoleno) takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Jen jako obiter dictum dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řádu nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně. Jednou z výjimek je právě §2466 o. z. (o který se však v projednávané věci nejedná) a dále např. vymáhání postoupené pohledávky postupitelem. Není-li však na situaci, v níž subjekt vlastním jménem vymáhá cizí pohledávku, aplikovatelná žádná norma zakládající oprávnění k takovému uplatňování práva jiné osoby, musí být pohledávka na osobu, jež ji má uplatnit jako nepřímý zástupce (vlastním jménem), postoupena, jinak bude na její straně dán nedostatek aktivní legitimace. Nelze se spokojit s tím, že nepřímo zastoupený věřitel pohledávky či komitent uzavřel s nepřímým zástupcem smlouvu o obstarání věci či komisionářskou smlouvu, neboť ta sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku (srov. Brim, L. in Lavický, P. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck. 2022, §436, s. 1351 - 1365).
Protože obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není k vymáhané částce aktivně legitimována, nebyl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně. Dovolací soud nedůvodné dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Každému z žalovaných, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, přiznal na náhradě nákladů částku 35 961 Kč, která sestává z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) v celkové výši 29 420 Kč (§11 odst. 1 písm. k, §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/), a z 1 paušální částky náhrady hotových výdajů 300 Kč, s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 6 241 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu