ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1008.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1008/2023-1892
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného Ing. Romana Kopeckého , nar. 23. 9. 1961 ve Svitavách, bytem Schöfflerova 34/2051, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023 č. j. 7 To 157/2023-1811, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 134/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Romana Kopeckého odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2023 č. j. 1 T 134/2022-1683 byl obviněný Ing. Roman Kopecký (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že,
jako jednatel a jediný společník společnosti CRUX-KR, s. r. o., IČ:60491302, se sídlem Schöfflerova 34/2051, Praha 3, která byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2010 č. j. 27 D 1658/2008-323, které nabylo právní moci dne 11. 7. 2011, ustanovena správcem dědictví po zemřelém K. F., nar. XY, zemř. dne XY, za účelem správy nemovitostí, čerpal finanční prostředky z bankovního účtu společnosti CRUX-KR, s. r. o., IČ:60491302, a následně CRUX-RK, s. r. o., IČ: 28442229, číslo XY, zřízeného dne 30. 9. 2011 pro účely správy dědictví, konkrétně
1) v období od 30. 9. 2011 do 23. 9. 2015, kdy byla společnost CRUX-KR, s. r. o., funkce správce dědictví zproštěna usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2015, č. j. 27 D 1658/2008-1007, na blíže nezjištěných místech, převedl několika bezhotovostními bankovními převody na bankovní účet číslo XY společnosti CRUX-RK, s. r. o., IČ: 28442229, se sídlem Schöfflerova 2051/34, Praha 3 - Žižkov, jejímž byl jednatelem, částku 611.913 Kč a částku 556.237 Kč vybral postupně v hotovosti, přičemž tyto finanční prostředky v celkové výši 1.168.150 Kč užil nezjištěným způsobem, nikoliv však v souvislosti se správou předmětných nemovitostí,
2) v období od 25. 09. 2015 do 17. 12. 2015, tj. poté, co byla společnost CRUX-KR, s. r. o., zproštěna funkce správce dědictví usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2015, č. j. 27 D 1658/2008-1007, neoprávněně dne:
26.9.2015 vybral částku 12 000 Kč
7.10.2015 vybral částku 50 000 Kč
7.10.2015 vybral částku 20 000 Kč
7.10.2015 vybral částku 15 000 Kč
20.10.2015 vybral částku 10 000 Kč
21.10.2015 vybral částku 10 000 Kč
27.10.2015 vybral částku 10 000 Kč
28.10.2015 vybral částku 20 000 Kč
1.11.2015 vybral částku 13 000 Kč
4.11.2015 vybral částku 15 000 Kč
7.11.2015 vybral částku 15 000 Kč
18.11.2015 vybral částku 20 000 Kč
20.11.2015 vybral částku 20 000 Kč
21.11.2015 vybral částku 20 000 Kč
16.12.2015 vybral částku 8 000 Kč
17.12.2015 vybral částku 16 655 Kč
z bankovního účtu společnosti CRUX-RK s.r.o. číslo XY, zřízeného pro účely správy dědictví finanční prostředky v celkové výši 274 655 Kč, prostřednictvím bankomatů v Praze 10 a na pobočce České spořitelny a.s. v Praze 10, na Vršovickém náměstí 67/8, a tyto finanční prostředky nepředal novému správci dědictví, společnosti Oberfalcerová a spol., advokátní kancelář s.r.o., IČ: 60203889, a užil je nezjištěným způsobem, nikoliv však v souvislosti se správou předmětných nemovitostí,
a tímto svým jednáním způsobil dědicům po zemřelém K. F., nar. XY, poškozenému K. F., nar. XY, a K. F., nar. XY, škodu v celkové výši 1 442 805 Kč.
2. Za shora uvedené jednání byl obviněný podle §206 odst. 4 tr. zákoníku s přihlédnutím k §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 365 denních sazeb o výši denní sazby 800 Kč, celkem tedy 292.000 Kč. Podle §228 odst.1 tr. ř. mu pak byla uložena povinnost uhradit poškozenému K. F., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku ve výši 858 730 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. zákoníku byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný, poškozený i státní zástupkyně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2023 č. j. 7 To 157/2023-1811 rozhodl tak, že všechna tři podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním, neboť má za to, že se jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí a zároveň je naplněn i dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a k vlastní dovolací argumentaci uvedl, že soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř., respektive §134 odst. 2 tr. ř. a rekapituloval je. Dále uvedl, že jednání, které je mu kladeno k tíži je rozděleno okamžikem, kdy byla společnost CRUX-KR, s. r. o., zproštěna funkce správce dědictví, čímž se jedná o dvě různá jednání z pohledu postavení předmětné společnosti a mělo být kvalifikováno jako dvě samostatné skutkové podstaty, a nikoliv jako dílčí útoky téhož jednání. Rozdílný je též úmysl, neboť v prvním případě se jednalo o neoprávněné vyplácení záloh na odměnu, ve druhém již tento nemohl být dán, neboť chybělo postavení správce dědictví. Oba skutky tedy měly být posouzeny jako dva samostatné trestné činy. Zároveň není z rozsudku soudu prvního stupně zřejmý ani přesný okamžik, který tato jednání rozděluje, neboť den 25. 9. 2015 je datum doručení usnesení nové správkyni, avšak není patrno, kdy bylo doručeno správkyni původní, za niž jednal obviněný. Obviněný se pak ohradil proti popisu skutků uvedených ve výroku rozsudku pod body 1), neboť má za to, že každý převod a každý výběr hotovosti představuje samostatný dílčí útok, a jako takový měl být časově a věcně vymezen. Svojí podstatou se jedná o pokračující, a nikoliv trvající trestný čin. Tím bylo porušeno právo obhajoby, neboť není určitě a srozumitelně specifikováno jednání, pro které je obviněný stíhán. K tomu připomněl §120 odst. 3 tr. ř., neboť z důvodů absence uvedení místa, času a způsobu spáchání, nebyl skutek řádně označen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Následně připomněl okolnosti ustanovení společnosti CRUX-KR s. r.o. správcem dědictví a skutečnost, že neobdržel žádné podklady, nikdy předtím správu dědictví nevykonával, věnoval se pouze komerční správě nemovitostí. Na základě jednání s notářkou vyřizující dědictví, jehož předmětem tyto nemovitosti byly, přistoupil k zálohovým výplatám odměn za správu, neboť nevěděl a nepochopil, že odměna je splatná až po skončení celé správy a rozhodnutí soudu. Za takových okolností by k ustanovení správce dědictví nikdy nepřistoupil. O výplatách informoval notářku a měl za to, že jejich výše je dána zákonem a má na ně nárok. Výši odměny a nákladů na správu dědictví pak odůvodnil zanedbáním předchozí správy nemovitostí po smrti zůstavitele. Zároveň se ohradil proti závěru vyplývajícím z rozhodnutí soudů obou stupňů, že úmysl přisvojovat si peněžní prostředky pojal již od počátku, kdy správu dědictví převzala jeho společnost, což je ovšem závěr nepřezkoumatelný, když opomíjí výpověď svědka V., že o zálohových platbách byl informován jako zástupce poškozeného K. F. (nar. XY). O výplatě záloh i probíhající rekonstrukci věděli oba poškození i notářka a nikdy nevznesly žádnou výtku či pochybnosti o takovém postupu a obviněný se proto domníval, že postupuje legálně. Připomněl, že daného jednání se měl dopouštět po dobu 4 let, přičemž notářka byla povinna vykonávat nad jeho činností dozor a oba poškození tak i fakticky činili prostřednictvím svých zástupců. Dovolatel předestřel tezi, že otázka rozdílného výkladu se netýká existence nároku na odměnu, ale její splatnosti. Opětovně zdůraznil, že nevěděl, že si nemůže vyplácet zálohy na odměnu, nebyl o tom informován notářkou ani mu to nebylo zřejmé z poučení v ustanovení správcem. V této souvislosti má tedy za to, že minimálně do 7. 7. 2015 nelze jeho jednání považovat za úmyslné. Kvalifikace subjektivní stránky činu je nesprávná a přijaté závěry s ohledem na absenci výslechu notářky jsou zcela nepřezkoumatelné. K tomu uvádí, že si je vědom toho, že se měl lépe seznámit s právní úpravou správy dědictví a jeho omyl tak nelze označit za omyl, kterého se mohl vyvarovat ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku, avšak přesto se mohlo jednat nejvýše o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Další důkaz nepřezkoumatelnosti spatřuje v absenci výslechu notářky a jeho nahrazení dědickým spisem, což je v rozporu se zásadou ústnosti jednání. Poukázal především na skutečnost, že komunikace mezi ním a touto notářkou, jakožto osobou vystupující v dědickém řízení z pozice soudu, nebyla vždy součástí tohoto spisu. O tom, že se její výslech jeví jako nutný, svědčí i skutečnost, že byla opakovaně předvolána k hlavnímu líčení, avšak nedostavila se a až následně nalézací soud vyjádřil svůj názor o nadbytečnosti tohoto úkonu. S tím ovšem obviněný nesouhlasí, a naopak má za to, že obsah její výpovědi může být pro posouzení trestnosti jeho jednání klíčový. Z těchto důvodů je přesvědčen, že i námitky procesního charakteru je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně pak připomněl i zásadu subsidiarity trestní represe a její obecná východiska a poukázal na fakt, že se svých nároků domáhá poškozený právě i formou civilněprávních žalob, což podle jeho názoru podtrhuje nutnost užití principu ultima ratio. Zároveň pak připomněl i spoluzavinění poškozených na jednotlivých aspektech jeho jednání a skutečnost, že nelze spravedlivě požadovat, aby nesl náklady správy dědictví zcela sám v nejistotě, zda přiznaná odměna tyto náklady vůbec pokryje. S ohledem na shora uvedené proto navrhnul, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023 sp. zn. 7 To 157/2023 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2023 sp. zn. 1 T 134/2022 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). V něm uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolatel brojí proti hmotněprávnímu posouzení, které je od 1. 1. 2022 uplatňováno podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a současně se má tento důvod vztahovat i na rozsudek soudu prvního stupně, takže měl být uplatněn i dovolací důvod §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Následně státní zástupce rozdělil námitky obviněného do pěti skupin – vůči hodnocení skutku 1) a 2) jako pokračujícího trestného činu, absenci popisu útoků ve skutku 1), absenci zavinění, opomenutého důkazu a konečně ohledně subsidiarity trestní represe. K první z uvedených skupin zrekapituloval podstatu dovolatelovy námitky a znaků pokračujícího trestného činu. Dovolatel upozornil na jiný úmysl, kterým měl být veden, tedy zpochybnil jednotný záměr jako znak pokračování v trestném činu, s čímž ovšem státní zástupce nesouhlasí. Připomněl konstantní judikaturu, podle které je jednotný záměr dán tehdy, pokud je jednotný alespoň v hrubých rysech. V nyní posuzovaném případě jej spatřuje v přivlastňování si finančních prostředků náležejících do dědictví po zemřelém K. F. (nar. XY). Tuto námitku proto neshledal opodstatněnou. Druhou skupinu námitek pak specifikoval ještě ve vztahu k hledisku hmotněprávnímu a procesněprávnímu. Z hmotněprávního hlediska není rozepsání jednotlivých útoků pro závěr o vině nezbytné, byť by bylo vhodné, neboť nebyl shledán žádný rozpor mezi popisem skutku a právní kvalifikací. Z procesněprávního hlediska práva na obhajobu jako součásti spravedlivého procesu připomněl, že ve vztahu k namítanému skutku ad 1) měl obviněný zcela jasnou informaci, které útoky zakládají tento skutek a považoval je za nesporné (viz bod 1 odůvodnění nalézacího soudu včetně přesného výčtu těchto útoků). Jeho právo na obhajobu tedy nemohlo být narušeno, neboť jeho dílčí útoky znal a nikterak se proti nim nehájil. Další okruhy námitek jsou pak opakováním obhajoby dovolatele. K absenci zavinění odkázal na podrobné odůvodnění v bodech 84–100 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Zároveň připomněl že taková vada by musela být namítána pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Taková vadná skutková zjištění však neshledal a dovolání obviněného v tomto ohledu tak neodpovídá žádnému zákonnému důvodu dovolání. Ve vztahu k výhradě opomenutého důkazu výslechu notářky pak odkázal na podle jeho mínění stručné, avšak přesvědčivé odůvodnění jeho nadbytečnosti učiněné nalézacím (bod 73 odůvodnění rozsudku) potažmo odvolacím soudem (bod 13 odůvodnění usnesení). V této části proto označil podané dovolání za zjevně neopodstatněné. K poslednímu okruhu uplatněných námitek – zásady subsidiarity trestní represe připomněl obecná východiska pro její aplikaci, včetně bohaté judikatury a odmítavého stanoviska nalézacího soudu (bod 103 odůvodnění jeho rozsudku) a odvolacího soudu (bod 16 odůvodnění usnesení), se kterým se ztotožnil. Přiznal sice, že čin dovolatele je poněkud specifický, avšak s ohledem na výši způsobené škody nelze dospět k závěru, že nedosahuje intenzity běžně se vyskytujících trestných činů. Specifičnost tohoto případu pak byla dostatečně zohledněna při ukládání trestu, neboť byl uložen pouze peněžitý trest ve výši nedosahující ani měsíčního příjmu dovolatele. Závěrem tedy shrnul, že konkrétní námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou pak zjevně neopodstatněné a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Předně je nutno konstatovat, že obviněný v jím podaném mimořádném opravném prostředku označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto označený dovolací důvod ovšem neodpovídá zákonným dovolacím důvodům podle §265b tr. ř., ve znění účinném v době podání dovolání. Obviněný (ale spíš jeho obhájce) zcela zjevně nezaznamenal novelu trestního řádu uveřejněnou pod č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou došlo ke změně systematiky §265b odst. 1 tr. ř., takže okruh dovolacích důvodů byl rozšířen o dovolací důvod pod písm. g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Dosavadní písmena g) až l) byla označena jako h) až m). Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že je povinností obviněného jakožto dovolatele vymezit rozsah a důvody, z jakých má být napadené rozhodnutí přezkoumáno, včetně správného zákonného označení /viz §265f) tr. ř./. Z tohoto důvodu je dovolání možno podat pouze prostřednictvím obhájce, jakožto osoby znalé práva a právních předpisů (§265d odst. 2 alinea první tr. ř.). Zároveň je z předmětného podání zřejmé, že brojí proti nesprávnému právnímu posouzení a současně shledává i vady rozhodných skutkových zjištění tak, jak je možné je uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Vzhledem k tomu, že z podaného mimořádného prostředku je zcela zjevné, že obviněný pouze svojí nedůsledností (nevědomostí) odpovídající dovolací důvod označil podle již neúčinné právní úpravy, bylo by odmítnutí takového dovolání z tohoto důvodu čistě formalistickým rozhodnutím. Nejvyšší soud proto přihlédl k obsahu dovolací argumentace obviněného, ze které je evidentní, že měl na mysli dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v účinném znění.
Současně nebylo možné nezmínit, že obviněný svoji argumentaci směřuje i vůči rozsudku nalézacího soudu, přičemž se v konečném návrhu domáhá i jeho zrušení, avšak přesto opomněl v rámci svého mimořádného opravného prostředku označit i odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který jediný připouští ve spojení s některým z ostatních dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. zásah i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ani tento zjevný nedostatek podaného dovolání Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o pochybení (v rozhodovací praxi nikoli neobvyklé), jež lze označit za svým způsobem formální, nezabraňující věcnému posouzení ze strany Nejvyššího soudu.
10. Obecně lze pak k jednotlivým dovolacím důvodům připomenout následující. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. V souvislosti s námitkami, které obviněný reklamoval v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami vznesenými v odvolacím řízení, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud přesto uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
12. Pokud jde o to, že obviněný vytkl soudům nižších stupňů nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí a nedostatky v jejich odůvodnění, tak je nutno zdůraznit, že takto formulované výhrady nejsou způsobilé založit dovolací přezkum a zároveň jim nelze ani v nejmenším přisvědčit. Nejvyšší soud neshledal v rozhodnutích nalézacího ani odvolacího soudu takovéto vady. Naopak zjistil, že nalézací soud provedl kompletní dokazování v souladu se zákonnými požadavky §2 odst. 5 tr. ř., kdy provedl důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a tyto pak náležitě zhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř. Zároveň pak uvedl i to, že z ostatních provedených důkazů – listin, nezjistil ničeho a vypořádal se i s důkazním návrhem obviněného, kterému nevyhověl včetně náležitého odůvodnění svého postoje. Právě k tomuto návrhu směřuje další námitka obviněného, který vytkl vadu opomenutého důkazu ve vztahu k výslechu notářky B. B. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Z pouhé skutečnosti, že byla k hlavním líčením předvolávána a opakovaně se nedostavila, nelze učinit bezpodmínečný závěr o nutnosti tohoto důkazu. Je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu v bodě 73 nebylo zcela pregnantní, avšak toto bezpochyby napravil soud odvolací v bodě 8 svého usnesení. I z kontextu celého odůvodnění odsuzujícího rozsudku je totiž zcela zřejmé, že svědkyně nemohla do věci vnést žádné nové podstatné informace, neboť byla náležitě zdokumentována její písemná komunikace s obviněným a již ta jeho obhajobu vyvrátila. V souvislosti s dalšími provedenými důkazy pak potřeba tohoto důkazu zanikla, neboť bylo zřejmé, že nemůže do ustálených skutkových zjištění vnést cokoliv nového a ani potencionálně je vyvrátit, právě s ohledem na zmiňovanou závěrečnou emailovou komunikaci s touto svědkyní, ze které vyplývá její zřejmá nevědomost o počínání obviněného. Dovolací soud proto k těmto námitkám uzavírá, že na podkladě dostatečného procesu dokazování byla nade vší pochybnost ustálena skutková zjištění, která našla svůj věrný odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zároveň byla i v potřebném rozsahu odůvodněna.
13. Stejně tak neshledal dovolací senát za potencionálně účinnou ani námitku vůči popisu skutku uvedeného pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku. Obviněný vytkl nalézacímu soudu, že v popisu skutku postrádá jednotlivé dílčí útoky, kterými měl být přisouzený trestný čin spáchán. Současně shledal v takovém postupu porušení jeho práv na obhajobu. Co se týče požadavku na precizaci skutkové věty rozsudku, nepovažuje jej dovolací senát za způsobilý k iniciaci svého zásahu. Pro puristicky perfektní formulaci by bylo možné o precizaci všech dílčích útoků uvažovat, avšak na druhou stranu by toto mohlo vést, zejména s přihlédnutím k netransparentnímu vedení účetnictví obviněným, spíše k nepřehlednosti skutku a zaplevelení jeho popisu nadbytečnými vysvětlujícími a zpřesňujícími okolnostmi jednotlivých transakcí (útoků). V případě pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku (o tomto posouzení není pochyb a nemá je ani obviněný) je sice mnohost útoků jedním z pojmových znaků, avšak jeho naplnění je z popisu skutku zřejmé. Co se pak týče vytýkaného omezení práva na obhajobu, toto nebylo v nyní posuzovaném případě shledáno, neboť obviněnému bylo známo, co je mu kladeno za vinu, jednotlivé transakce byly zjištěny, zkoumány a obviněný měl právo se k nim vyjádřit, případně označit důkazy na svoji obhajobu. Tuto námitku proto nelze než označit za zcela míjející se s limity dovolacího řízení. Ani shora uvedené námitky procesního charakteru proto nebyly shledány souladnými s dovolacími důvody.
14. Mezi tzv. skutkové námitky bylo možné podřadit i výhrady vůči tomu, že dědici a notářka byli seznámeni se skutečností, že si obviněný, respektive správou dědictví pověřená společnost, vyplácí zálohy na odměnu správce dědictví. Prostřednictvím této výtky se obviněný snažil podpořit vlastní verzi o běhu událostí líčící jej jako osobu jednající v dobré víře v oprávněnost svého jednání. Zcela však pomíjí provedené důkazy a z nich vzešlá skutková zjištění, neboť oba dědici při svých výpovědích uvedli, že o účtování odměny správce dědictví nevěděli. S tím korespondoval i způsob jejich komunikace vůči správci dědictví, kdy se například poškozený domáhal veškerého vyúčtování, včetně specifikace očekávaných dokladů, avšak odměnu, se kterou měl být seznámen, vyúčtovat nepožadoval. Obdobně se vyjádřil i zástupce poškozeného svědek V., který sice vědomost o odměně nepopřel, ale současně nebyl ani schopen ji časově zařadit či blíže specifikovat, což samo o sobě v souvislosti s ostatními důkazy skutková zjištění nevyvrací ani do nich nevznáší rozpory. Naopak je lze v kontextu vývoje podávání zpráv o správě dědictví dobře vysvětlit (viz bod 96 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V této souvislosti se proto jeví závěr přijatý nalézacím soudem, že dědici informováni nebyli a že je tak obhajoba obviněného vyvrácena, jako jediný správný, logický a uvěřitelný. Tento závěr je navíc podpořen i emailovou komunikací s notářkou, ze které vyplývá, že ta se o výplatách záloh odměny taktéž dověděla až v návaznosti na šestou zprávu o správě dědictví, kde byly poprvé zálohy zmíněny, přičemž jí nebylo nic známo ani o způsobu výpočtu, výši a frekvenci výplaty. Tato námitka tak zjevně postrádá opodstatnění, neboť byla detailně vyvrácena již v rámci reakce na obhajobu obviněného v řízení před obvodním a poté i městským soudem (bod 94 až 102 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
15. Dalším okruhem námitek byly námitky nesprávného právního hodnocení, konkrétně skutků 1) a 2) jako pokračujícího trestného činu, zavinění obviněného a aplikace principu ultima ratio.
K první z uvedených výhrad dovolací senát konstatuje, že mu není zcela zřejmé, co touto výhradou obviněný sleduje (s výjimkou požadavku na kasaci napadených rozhodnutí). V jistém ohledu by se mohlo dokonce jednat o námitku podanou v jeho neprospěch, tedy výtku nepřípustnou (viz. §265p odst. 1 tr. ř.), neboť by na jejím základě mohl být shledán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry. V každém ohledu jí ale nebylo možné přisvědčit. Obviněnému je kladeno za vinu, že v rozporu se svými povinnostmi (a odpovídajícími oprávněními) nakládal s finančními prostředky na účtu správy dědictví, které mu byly svěřeny. Velice lapidárně řečeno se tohoto jednání dopouštěl v obou případech stejně, přičemž pouze okolnosti tohoto jednání zproštěním funkce správce se změnily. Skutek popsaný v bodě 2) byl shledán jako závažnější porušení veřejného zájmu na ochraně majetku. Současně se však stále jednalo o stejný trestný čin (zpronevěra), provedeným totožným způsobem (neoprávněné čerpání z účtu správy dědictví), v blízké časové souvislosti, respektive prováděné kontinuálně po celou dobu, kdy měl obviněný předmětné finanční prostředky v dispozici, přičemž jej zcela zjevně vedl i totožný záměr (ekonomický prospěch na úkor pozůstalosti). Není tedy pochyb o tom, že v daném případě se jedná o naplnění všech pojmových znaků pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku a skutečnost, že se v určitý moment změnily okolnosti natolik, že již nebylo možno formálně odůvodňovat jednotlivé transakce vyplácením záloh odměny, na kategorizaci daného jednání z pohledu trestněprávní teorie nemá vliv.
Další z uvedených výhrad sledovala zpochybnění naplnění úmyslné formy zavinění. Předně se jeví jako esenciální konstatování, že ačkoliv se jedná o výhradu formálně uplatněnou podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., svojí podstatou je vykonstruována toliko na odlišném skutkovém podkladě nekorespondujícím se závěry dokazování provedeným nalézacím soudem. Dovolací senát však shledal skutkový stav zjištěný obvodním soudem za bezvadný a námitky obviněného tohoto charakteru neakceptoval (viz předcházející body odůvodnění tohoto rozhodnutí), takže takto sekundárně vznesenou námitku bylo nutné také odmítnout, přičemž je zároveň pro posouzení subjektivní stránky trestného činu možné odkázat na vyčerpávající odůvodnění nalézacího soudu (bod 83 až 93 odůvodnění odsuzujícího rozsudku).
Svojí poslední námitkou se pak obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), respektive uplatnění principu ultima ratio. Ani tato námitka však není v rámci tohoto trestního řízení žádným novem a jak soud nalézací, tak soud odvolací vzaly tuto možnost v potaz, avšak dospěly k odmítavému závěru, neboť okolnosti tohoto případu jejímu použití nesvědčily (bod 103 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ani dovolací soud neshledal tuto námitku důvodnou. Skutečnost, že se poškozený domáhá svých práv i formou civilněprávní žaloby, nemůže odůvodnit rezignování státu na postih trestného jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Stejně tak nelze ani přisvědčit úvaze obviněného o tom, že civilní právo disponuje prostředky k ochraně práv zasažených projednávaným jednáním. Obviněný totiž toliko bagatelizuje své jednání, kdy ovšem jako profesionál v oblasti správy nemovitostí po dobu více než 4 let odčerpával neoprávněně peněžní prostředky z účtu správy dědictví, nadto v případě skutku 2) za situace kdy věděl, že je této povinnosti (avšak i s tím souvisejících oprávnění) zproštěn. Takovéto jednání nelze označit za pohybující se na samé hranici trestnosti odpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publ. pod Tpjn 301/2012). Naopak se jedná o poměrně typický a ničím zvláštní způsob defraudace. I tuto námitku bylo proto nutné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
16. Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů proto Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Ing. Romana Kopeckého odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplňují žádný dovolací důvod a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu