ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1077.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1077/2023-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 44 To 233/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 26/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 67 T 26/2023, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„ dne 11. března 2023 v době od 17:00 hodin do 17:30 hodin v Praze, XY, u sochy XY a následně před historickou budovou XY, XY, Praha, v průběhu demonstrace XY, v jejímž průběhu zaznívaly xenofobně populistické projevy, a které se účastnily tisíce lidí, prostřednictvím megafonu v ruce provolával „Pojďte všichni k XY, pojďte všichni, jdeme dovnitř.“, „…jen pokojně rozejdeme, budeme vládě jen pro smích. Je třeba je pořádně vystrašit. Navrhuji, po skončení tohoto shromáždění odstranit z fasády XY ukrajinskou vlajku.“, „Jdeme dovnitř. Žádáme policii, aby uvolnila vchodové dveře. Nechceme násilí.“, „ Jdeme k XY sundat vlajku Ukrajiny“, čímž zcela záměrně veřejně a na místě veřejnosti přístupném naváděl jak účastníky uvedené demonstrace, tak i náhodné přihlížející osoby k odstranění vlajky Ukrajiny z průčelí historické budovy XY, pročež by bylo nutné násilně proniknout do historické budovy XY, čemuž zabránila taktickým zákrokem Policie České republiky, tedy k jednání, které je trestním zákoníkem kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §358 trestního zákoníku, když takovému projevu v rámci demonstrace již není poskytována ochrana svobody projevu a práva na shromažďování ve smyslu článků 17 odstavců 1, 2 a 19 Listiny základních práv a svobod. “.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §364 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl dále uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání 18 měsíců.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 67 T 26/2023, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 44 To 233/2023, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 44 To 233/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný ve svém dovolání zaměřil námitky proti právnímu posouzení skutku, když uvedl, že stržení vlajky z budovy XY samo o sobě není trestným činem výtržnictví, ale přestupkem, přičemž nabádání ke spáchání přestupku není trestným činem. Nabádání ke spáchání přestupku není trestným činem a orgány činné v trestním řízení nemohou obcházet trestní zákoník umělou konstrukcí jiných trestných činů, jako v tomto případě výtržnictví. Dále uvedl, že soudy v napadených rozhodnutích porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností. Dovolatel vyjádřil názor, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti, jako jsou protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem a zavinění, a navíc skutek dovolatele nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, neboť byl následkem předchozí nezákonné činnosti vedení XY a jiných státních orgánů a dovolatel jednal v souladu s právem na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Dovolatel namítl, že svým jednáním dal najevo svůj občanský postoj, na což má právo podle ústavního pořádku, neboť nesouhlasí s nacismem na Ukrajině a připomíná, že v České republice je propagace nacismu trestným činem. Tvrzení dovolatele, že na Ukrajině vládne fašistický režim, je dle názoru dovolatele prokazováno velkým množstvím důkazů, např. že ukrajinský prezident Zelenskij udělil čestný titul Edelweis 10. samostatné horské útočné brigádě. Edelweis.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 67 T 26/2023 a aby sám dovolatele zprostil obžaloby.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že lze uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že si obviněný musel být vědom, že stržení vlajky nelze provést jinak než prostřednictvím trestné činnosti, kdy by musely být přemáhány odpor policie, případně zaměstnanců XY a zamčené dveře budovy. Tyto skutkové okolnosti jsou zřejmé z provedeného dokazování. Proto má za zcela neopodstatněnou a uplatněným dovolacím důvodům neodpovídající argumentaci obviněného spočívající v tom, že nemohl předpokládat, že Policie ČR nebude bránit ukrajinskou vlajku. Takový postup musel být obviněnému zcela zřejmý a je naopak nepředstavitelné, že by policie pouze neaktivně přihlížela protiprávnímu jednání osob, které se snažily vlajku z budovy XY strhnout. V daném případě soudy obou stupňů správně dovozovaly, že obviněný podněcoval ke spáchání trestného činu výtržnictví dle §358 tr. zákoníku. Způsob provedení popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byl dle jeho názoru způsobilý podnítit větší množství lidí k svévolnému a násilnému stržení ukrajinské vlajky z historické budovy XY. Z provedeného dokazování vyplývá, že v časové návaznosti na výzvy obviněného na sundání vlajky z budovy XY se před touto budovou srotilo 100 až 200 osob či dokonce více osob, kdy některé osoby se snažily proniknout dovnitř. Z popisu je zřejmé, že v reakci na výzvy obviněného provolávané do megafonu situace na místě eskalovala a byla způsobilá přejít do násilného vniknutí do XY a následného svévolného stržení či svěšení ukrajinské vlajky. V tomto smyslu tedy jednání obviněného jednoznačně podněcovalo k význačnému narušení veřejného klidu a pořádku a dělo se se zjevně neuctivým a neukázněným postojem k zásadám mezilidského soužití. Z prokázaného skutkového stavu přitom plyne, že se nejednalo pouze o manifestační a pokojnou akci, kde by snad bylo možné uvažovat, zda sundání vlajky není toliko přestupkem, ale o situaci hrozící přerůst v širší, hromadné násilí, jak proti majetku, tak osobám zasahujících policistů. V uvedených souvislostech je neopodstatněná námitka obviněného, že jednání spočívající v sejmutí vlajky by bylo pouhým přestupkem. V daném případě totiž nešlo jen o samotný akt sejmutí či stržení vlajky, ale o popsaný způsob provedení, který cílil na to, aby byl vyvolán ve společnosti strach a tato od vyvěšování ukrajinských vlajek ustoupila. V tomto smyslu rozhodně nelze přisvědčit obviněnému, že jednal v souladu s právem na odpor dle čl. 23 Listiny, neboť jeho jednání nijak nesměřovalo vůči komukoliv, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou.
8. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel sice výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění do 31. 12. 2021, i přes to, že dovolání bylo podáno dne 7. 11. 2023, tedy již za účinnosti zákona č. 220/2021, který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Zde je nutné uvést, že tento dovolací důvod byl v minulosti judikatorně podřazován pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. se dočkal tento dovolací důvod samostatného zakotvení zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to právě pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení je od 1. 1. 2022 zakotven v ustanovení pod písm. h). Pokud obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Nejvyšší soud dále poznamenává, že v návaznosti na uvedené je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 označen jako písm. m) téhož ustanovení, pouze s drobnou změnou odpovídající zmíněnému rozšíření dovolacích důvodů.
14. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona, který dovolatel nereflektoval, Nejvyšší soud konstatuje, že žádné pochybení ve věci obviněného J. P. shledat nelze. Dovolatel zaměřil námitky proti právnímu posouzení skutku, když těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo v názoru, že stržení vlajky z budovy XY samo o sobě není trestným činem výtržnictví, ale přestupkem, přičemž nabádání ke spáchání přestupku není trestným činem.
15. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.
16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem zvolenými námitkami týkajícími se toho, že nemohl předpokládat, že Policie ČR bude bránit ukrajinskou vlajku, pouze rozporoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem, přičemž lze mít za to, že jeho námitky svým obsahem nepřesahují pouhou polemiku se závěry těchto soudů. Jinak vyjádřeno, uplatněné námitky jsou předně založeny na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel fakticky požaduje, aby dovolací soud hodnotil jinak důkazy než soudy nižších stupňů a uvěřil jeho verzi události. Takto formulované dovolací námitky nelze podřadit nejen pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k jehož uplatnění námitky obviněného fakticky směřují, ale ani pod žádný jiný.
17. Podněcováním je každý projev, který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Nezáleží na formě projevu ani na způsobu provedení, a může jít o podněcování přímé i nepřímé. Trestný čin je dokonán už samotným projevem, kterým chce pachatel takové rozhodnutí vzbudit. Z hlediska naplnění skutkové podstaty je bezvýznamné, zda a s jakou odezvou se podněcování setkalo, tedy zda pachatel dosáhl sledovaného účelu. Podněcovat lze i k individuálně neurčeným trestným činům a podněcování může být adresováno neurčitému okruhu osob (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3352).
18. Pojmu podněcování odpovídá jakékoliv působení na vůli nebo cit neurčitého počtu lidí, jež směřuje k tomu, aby v těchto lidech bylo vyvoláno rozhodnutí porušit zákon v určitém směru; spadá sem takové vyzývání neurčitého počtu lidí k onomu porušení (srov. rozhodnutí č. 2877/1927 Sb. rozh. tr. – Vážný). Podněcování tedy může i všeobecné, nepřímé a směřovat k individuálně neurčeným trestným činům (srov. rozhodnutí č. 1992/1925 Sb. rozh. tr. – Vážný).
19. K jakému trestnému činu podněcování vede, musí vyplývat ze způsobu, jakým pachatel jiné osoby navádí k tomu, aby spáchaly trestný čin. Povaha a charakter projevu však musí obsahovat dostatečné skutečnosti, z nichž jsou zřejmé znaky konkrétního trestného činu (nepostačuje přestupek), není však nezbytné, aby použité formulace výslovně uváděly znaky skutkové podstaty. Postačí i zřejmý a rozhodný kontext, z něhož je taková právní kvalifikace patrná. Je tak zřejmé, že podněcování může směřovat k jakémukoliv trestnému činu, tedy protiprávnímu jednání, jež trestní zákoník označuje za trestné (srov. §13 tr. zákoníku), aniž by bylo možné dovodit naplnění všech znaků takové skutkové podstaty trestného činu, k němuž pachatel veřejně podněcuje, protože trestní zákon takové požadavky v §364 tr. zákoníku neklade. Postačí, když je čin, k němuž pachatel podněcuje, vymezen pro něj jen hrubými charakteristickými znaky (např. objektivní stránkou, chráněným objektem nebo předmětem jeho útoku). Veřejně je přečin podle §364 tr. zákoníku ve smyslu §117 tr. zákoníku spáchán, pokud byl realizován obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
20. Je třeba připomenout, že v případě trestného činu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku se jedná o trestný čin úmyslný, a proto pachatel musí přinejmenším vědět, že jeho projev může vyvolat rozhodnutí spáchat některé z jednání trestním zákoníkem označované za trestný čin, a musí s tím být alespoň srozuměn [srov. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Po subjektivní stránce se proto u pachatele vyžaduje vědomí významu a dosahu slov, jimiž vybízí přímo nebo nepřímo jiné osoby k porušení zákonem chráněných statků, úmysl vyvolat v jiných osobách vůli spáchat trestný čin, i jeho vědomost o tom, že jde o jednání trestné (srov. rozhodnutí č. 2181/1925 Sb. rozh. tr. – Vážný).
21. Pro závěr o subjektivní stránce není rozhodné osobní hledisko pachatele, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledků provedeného dokazování, tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev pachatele realizován. Nutné je zmínit i to, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě (§15 a 16 tr. zákoníku), je závěrem právním, jenž se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny další okolnosti naplňující znaky trestného činu. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán (srov. rozhodnutí č. 60/1972-II. Sb. rozh. tr.).
22. Odvolací soud k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku konstatoval, že samotné sejmutí z vlajky budovy není trestným činem, a proto podněcování k sejmutí vlajky také nemůže být trestným činem, avšak z hlediska objektivní i subjektivní stránky trestného činu muselo být obviněnému jasné, že stržení vlajky nelze provést jinak, než prostřednictvím trestné činnosti – musel by se přemáhat odpor policie, zamčené dveře XY, odpor zaměstnanců XY, případně by se musely překonávat další překážky „na cestě k vlajce“. Prostředky, které by musely být ke konečnému sejmutí vlajky vyvinuty, jednoznačně již naplňují znaky trestného činu, například ve skutkové větě výroku o vině uvedeného trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, příp. trestného činu poškozování cizí věcí podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, popř. násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku. Bez těchto jednoznačně trestných činností vyvolaných obviněným by se jeho záměr nemohl setkat s úspěchem, případně s touto skutečností obviněný musel být minimálně srozuměn (úmysl nepřímý).
23. Podle názoru Nejvyššího soudu lze úvahy soudů, na jejichž podkladě dospěly k výše uvedeným skutkovým zjištěním, jež se odrazily v jimi učiněném právním posouzení skutku, akceptovat. Z popisu jednání obviněného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že v průběhu demonstrace Česko proti bídě prostřednictvím megafonu v ruce provolával věty „ Pojďte všichni k XY, pojďte všichni, jdeme dovnitř.“, „… pokud se jen pokojně rozejdeme, budeme vládě jen pro smích. Je třeba je pořádně vystrašit. Navrhuji, po skončení tohoto shromáždění odstranit z fasády XY ukrajinskou vlajku. “, čímž záměrně naváděl nejen účastníky zmíněné demonstrace, ale také náhodně přihlížející osoby k odstranění vlajky Ukrajiny z průčelí historické budovy XY, když za dané situace by bylo nutné násilně proniknout do historické budovy XY. Tímto obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že na základě výzev obviněného ohledně sundání vlajky z budovy XY se před budovou shromáždilo cca 200 osob, které provolávaly např. heslo „sundejte ten hadr“ nebo žádaly policii, aby uvolnila vchodové dveře. Některé z těchto osob se rovněž snažily proniknout do budovy XY. Z důkazů (kamerové záznamy) je zjevné, že situace byla vyhrocená a obviněný provoláváním hesel do megafonu toto ještě stupňoval, přičemž vzhledem k celkově vyhrocené atmosféře mohlo dojít k násilnému vniknutí do budovy XY a odstranění ukrajinské vlajky. Za dané situace tedy jednání obviněného směřovalo k podněcování k trestnému činu výtržnictví, neboť vedlo k jednání narušujícímu veřejný klid a pořádek. Pokud obviněný v rámci svého projevu deklaroval „ nechceme násilí “, dělo se tak poté, co v předchozích výrocích uvedl, že „…pokud se jen pokojně rozejdeme, budeme vládě jen pro smích. Je třeba je pořádně vystrašit“ . Navíc z kamerového záznamu vyplývá, že před výroky „Jdeme dovnitř. Žádáme policii, aby uvolnila vchodové dveře. Nechceme násilí.“ obviněný do megafonu za vyhrocených okolností provolával na adresu policie „ porušujete zákon “, což mohlo vést nejen k vyšší agresivitě v chování shromážděných osob, ale také např. k hromadnému násilí, a to nejen proti majetku, ale i proti osobám policistů zasahujících před budovou XY. Z uvedených důvodů nelze akceptovat námitku obviněného, že jednání spočívající v sejmutí vlajky bylo pouhým přestupkem. V posuzované věci totiž nešlo o pouhý akt odstranění vlajky, ale především o výše zmiňovaný způsob při snaze o provedení tohoto odstranění, který narušoval veřejný klid a pořádek a kdy se jednalo o neukázněný postoj obviněného k zásadám mezilidského soužití.
24. Pokud obviněný uvedl, že na Ukrajině vládne fašistický režim, že považuje ukrajinskou vlajku za nacistický symbol, příp. že politici a média porušují ustanovení trestního zákoníku (§403–405), tento postup jej nemůže vyvinit z trestní odpovědnosti. Tyto úvahy dovolatele totiž představují toliko jeho subjektivní názory a přesvědčení o tom, jakým způsobem by měli podle jeho představ představitelé českého státu vůči Ukrajině jednat.
25. K argumentaci dovolatele, že jednal v souladu s právem na odpor podle čl. 23 Listiny, považuje Nejvyšší soud uvést následující. Podle čl. 23 Listiny mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Tedy podle čl. 23 Listiny mohou občané aktivně vystupovat proti snahám etablovat například diktaturu či totalitní režim, nemohou však sami právem na odpor zdůvodňovat nerespektování či odstraňování stávajících demokratických institucí. Právem na odpor v tomto smyslu tedy lze „demokratický řád lidských práv a základních svobod“ pouze chránit, nikoli destruovat. Cílem tohoto článku je tedy jasně deklarovat, že v určitých případech může být odpor občanů vůči státní moci legitimní, a tím napomáhat předcházení mocenských změn tak zásadního charakteru, jaké čl. 23 předvídá. Objektem ochrany je „demokratický řád lidských práv a základních svobod“, což lze ztotožnit s pojetím ČR jako jednak demokratického státu, jednak materiálního právního státu, jehož nedílnou součástí je též ochrana lidských práv. Má-li být právo na odpor aktivováno při odstraňování „řádu“, nelze uplatnění práva na odpor spojovat s otázkou porušování jednotlivých základních práv ze strany orgánů veřejné moci, ke kterému občas nutně dochází (soudě dle vyhovujících nálezů ÚS), a to v každém demokratickém a právním státě. Žádný stát není schopen plně zajistit, aby všechny jeho zásahy do základních práv byly vždy ústavně konformní, už jen proto, že u některých zásahů je jejich ústavní konformita obtížně předvídatelná. Odstranění demokratického řádu lidských práv a základních svobod je tak spojeno se snahou o systémovou změnu, o změnu materiálního jádra ústavního systému, nikoliv s jednotlivými excesy či dysfunkcemi systému, které jsou napravitelné cestou řádných procesů v rámci demokratického, resp. právního státu (volby, činnost obecných soudů, trestní či jiný postih veřejných funkcionářů, rozpuštění Poslanecké sněmovny, rozhodnutí komor dle čl. 66 Ústavy o nezpůsobilosti prezidenta vykonávat funkci, činnost Ústavního soudu například v podobě rušení zákonů či jiných právních předpisů, rozhodování o ústavní žalobě na prezidenta apod.). Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že v dané věci ani obviněný netvrdí, že by snad došlo k rozkladu demokratického řádu v ČR a že by došlo k rozvratu státních institucí jako je např. parlament, že by přestala fungovat nezávislá justice apod. Takový stav prokazatelně nenastal, naopak jednání obviněného zasahovalo do práv a svobod jiných. Proto je odkaz obviněného na čl. 23 Listiny nepřípadný.
26. Nejvyšší soud tak uzavřel, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu podáno z jiného než zákonného důvodu nebo ve vztahu k nim bylo shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
28. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu