ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.113.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 113/2023-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání obviněného M. V. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022 č. j. 7 To 69/2022-433, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2022 č. j. 4 T 6/2022-379 byl obviněný M. V. D. (dále též jen obviněný nebo dovolatel) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 23:00 hodin do 23:50 hodin dne 19. 11. 2021 v podkrovním bytě domu na adrese XY č.p. XY, XY, okres XY, kde byl na návštěvě, minimálně po předchozí vzájemné slovní rozepři s vědomím, že může poškozeného usmrtit, třikrát bodl poškozeného E. K., narozeného XY, blíže nezjištěným nožem a způsobil mu bodnou ránu levé poloviny hrudníku v pažní čáře v 5. mezižebří o velikosti cca 2 cm, jejíž bodný kanál probíhal směrem vzhůru a pronikl stěnou hrudníku až do levé pohrudniční dutiny, přičemž zranění se manifestovalo krevní ztrátou cca 1 litr, a s touto ranou související povrchní poranění levé plíce, poranění mezižeberních cév, zakrvácení do levé pohrudniční dutiny a nevelký pneumotorax, dále dvě bodné rány na vnitřní ploše pravé paže každá o velikosti cca 2 cm bez poranění velkých cév či nervů, kdy poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě krevní ztrátou, byl transportován do Fakultní nemocnice P., kde se podrobil operaci a byl hospitalizován do 26. 11. 2021 .
Za to byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 7 (sedmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 00 Praha 9, částku ve výši 22.438 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený E. K., nar. XY, trvale bytem XY, zastoupený zmocněncem JUDr. Petrem Morongem, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný odvolání, o kterém příslušný Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2022 č. j. 7 To 69/2022-433 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při částečně modifikované skutkové větě, kdy ve výroku o vině vypustil pouze sousloví „s vědomím, že může poškozeného usmrtit,“ obviněného odsoudil za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a za to mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 00 Praha 9, částku ve výši 22.438 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený E. K., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na toto rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný podáním dovolání, v němž označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh či výměra trestu, které zákon nepřipouští.
Dovolatel především vytkl odvolacímu soudu, že při překvalifikaci jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nezohlednil další možnosti jako je §146a tr. zákoníku a §147 tr. zákoníku, či možnost posouzení nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Současně brojil proti právnímu posouzení svého jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, když soud k tomuto dospěl na základě nespolehlivě zjištěného skutkového stavu. Soud totiž vyloučil napadení obviněného poškozeným, podíl poškozeného na svém zranění v rozporu se závěry znalce a nevyloučil ani možnost, že se poškozený snažil zmocnit nože, aby opětovně zaútočil na obviněného. Dále připomněl, že to byl poškozený, kdo celý večer obviněného slovně napadal. Obviněný fyzický konflikt nechtěl, naopak chtěl byt opustit a byl to poškozený, kdo potyčku vyprovokoval. Soud tuto skutečnost zohlednil jen zpočátku, ale další možný scénář, kdy poškozenému mohl nůž při útoku vypadnout a dál se snažil nože zmocnit, již nezohlednil. Tato verze nebyla vyvrácena ani výpovědí poškozeného. V této souvislosti připomněl, že jako jediný popisuje konflikt, kdy svědkyně tvrdily, že jej neviděly a poškozený si jej nepamatoval. Z provedeného dokazování tedy nebylo vyloučeno, že na místo přinesl nůž poškozený a sám na obviněného zaútočil. Obviněný jednal v nutné obraně nebo jejím excesu či z omluvitelné pohnutky, poškozený se mohl snažit získat nůž zpět, aby na obviněného znovu zaútočil a obviněný nechtěl poškozeného zranit. S ohledem na tyto výtky tedy nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že se obviněný dopustil těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Obviněný též připomněl závěry znalce z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a zdůraznil, že na jejich základě nelze dospět k závěru, jakým mechanismem došlo k poranění poškozeného, tedy zda výhradně jednáním poškozeného nebo za součinnosti obou účastníků. Dále pak vytkl odvolacímu soudu, že dospěl k závěru o nepřiměřenosti jeho obrany, aniž bez nejmenších pochybností prokázal, co se na místě odehrálo, jak konflikt vznikl, jak jednal obviněný, jak jednal poškozený. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly s tím, proč nelze jednání obviněného kvalifikovat jako nutnou obranu či exces, případně omluvitelnou pohnutku podle §146a tr. zákoníku. Nebylo totiž možné vyloučit, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu či úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Konečně pak připomněl, že při hodnocení důkazů je třeba veškeré nejasnosti a pochybnosti hodnotit ve prospěch obviněného. Odvolacím soudem uložený trest označil za nepřiměřeně přísný, založený na hodnocení důkazů k tíži obviněného. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. 7 To 69/2022 v celém rozsahu, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám rozhodl v intencích podaného dovolání.
4. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.), což ale nebránilo Nejvyššímu soudu o takovém dovolání rozhodnout.
5. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dovolací důvod dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tedy napadnout výrok o trestu, avšak pouze pro jednu se zde uvedených variant – nezákonný druh trestu, nebo výměra mimo zákonnou trestí sazbu. Tento (ale ani žádný jiný) dovolací důvod neumožňuje přezkoumávat přiměřenost uloženého trestu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
6. Na základě výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na dovolací námitky obviněného a dospěl k následujícím závěrům.
První okruh námitek směřoval do skutkových zjištění. Obviněný namítal, že se soudy včetně soudu odvolacího nedostatečně vypořádaly se všemi možnými scénáři skutkového děje a tím zatížily své rozhodnutí vadou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Sám pak předložil několik verzí, jak se mohl děj odehrát a jak mohla vzniknout poranění poškozeného. Obviněný přitom přehlédl, že právě takto prezentované varianty jsou pouhou fabulací, bez jakékoliv opory v dokazování. Naopak soudy obou stupňů reflektovaly ve skutkových zjištěních skutečnost, že poškozený a obviněný se dostali do rozepře a ve svých rozhodnutích včetně odůvodnění akcentovaly poznatek, že to byl poškozený, kdo na obviněného v průběhu večera slovně útočil. Co se pak týče samotného incidentu, dokazování bylo učiněno v maximální možné míře – byli vyslechnuti všichni svědci přítomní v bytě – a závěry byly formulovány do skutkové věty jednotlivých rozhodnutí, když odvolací soud ve prospěch obviněného modifikoval výsledný skutkový děj ohledně subjektivní stránky trestného činu vraždy ve stadiu pokusu a jednání obviněného nakonec překvalifikoval na zločin těžkého ublížení na zdraví. Bylo to i proto, že s ohledem na paměť obou účastníků incidentu i svědků nebylo možné přesně zrekonstruovat průběh potyčky krok za krokem, což však nebylo posouzeno k tíži obviněného, ale naopak. Sám obviněný potvrdil, že to byl on, kdo držel nůž a že se jím při potyčce vůči poškozenému oháněl. Z dokazování jiná verze nevyplynula. Ani z výpovědi obviněného nebylo zřejmé, že by nůž měl u sebe poškozený, tedy by to byl on, kdo jej na místo potyčky přinesl. Obviněný pouze vypověděl, že spatřil nůž ležící na zemi, ale jak se tam dostal, se nepodařilo prokázat. Za nesporné lze označit závěr, že obviněný nůž zvedl a při potyčce poranil poškozeného tak, jak je uvedeno v popisu skutku pravomocného rozsudku odvolacího soudu. Uplatněné námitky obviněného proto zůstávají jen v hypotetické rovině, když ani samy o sobě nepoukazují na konkrétní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, ale pouze předkládají jiné možné verze nastalého děje. Tímto ale zůstávají stranou dovolacího přezkumu, neboť dovolací soud pouze posuzuje, zda výsledné skutkové závěry vyplývají z obsahu provedených důkazů, anebo jsou s nimi v tzv. extrémním rozporu. To pak úzce souvisí i s další námitkou ohledně aplikace zásady in dubio pro reo, kterou obviněný sice výslovně neformuloval, ovšem směřuje k ní veškerou svou argumentaci opírající se o pochybnosti vůči soudy zjištěnému skutku. Tyto pochybnosti jsou však založeny toliko na shora uvedených hypotézách, nikoliv na tom, že by z dokazování vyplynuly alespoň dvě rovnocenné verze skutkového děje, z nichž soud dal bezdůvodně přednost té, která byla pro obviněného méně příznivá. Ve skutečnosti z dokazování za použití logického hodnocení jasně vyplynula verze jediná, a to ta, která byla popsána ve skutkové větě výsledného meritorního rozsudku. Nebyl zde tudíž naplněn základní předpoklad pro uplatnění zmíněné zásady in dubio pro reo, ale ani předpoklad pro konstatování, že ve výsledku učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s poznatky vyplývajícími z provedených důkazů. Je tak možno konstatovat, že tímto okruhem uplatněných námitek nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod námitku nesprávného právního hodnocení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možno podřadit výtky obviněného, že se odvolací soud nezabýval možnou kvalifikací jeho jednání jako nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, případně těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku. Takto formulované námitky sice formálně naplňují uplatněný dovolací důvod, jsou však zjevně neopodstatněné. Na jednání obviněného, který použil vůči poškozenému při fyzické potyčce nůž, nelze v žádném případě hledět jako na nedbalostní, když je zde přítomna jak složka vědění, tak složka volní vážící se k úmyslnému zavinění. Tohoto si byl zřejmě vědom i dovolatel, když právní kvalifikaci těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku sice v dovolání zmínil, avšak nijak blíže ji nerozvedl. Naproti tomu uvedl, že nemohlo být vyloučeno, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Této námitce však taktéž nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Ze skutkových zjištění ani z výpovědi obviněného nevyplynulo, že by byl jakkoliv silně rozrušen. Obviněný sám tvrdil, že se bránil poté, co jej poškozený dvakráte udeřil do hlavy po předchozím slovním napadání. Nebylo ovšem tvrzeno ani jakkoliv prokázáno, že by jeho emoční vzrušení bylo natolik intenzivní, aby ovlivnilo jeho duševní stav do té míry, že by jej bylo možno považovat za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu §146a tr. zákoníku. Tomuto závěru neodpovídají skutková zjištění včetně provedených důkazů. Současně pak nebylo možno uvažovat ani o naplnění kategorie předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Bylo sice prokázáno, že tento obviněného verbálně napadal v průběhu celého večera, ovšem jeho bezpochyby nevhodné a nepatřičné chování nedosáhlo intenzity, která by svědčila o morální zvrhlosti, bezcitnosti či bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním, jako předpokladu naplnění této kategorie (blíže viz. ŠÁMAL, Pavel. §146a [Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1551.) Konečně pak zbývá výtka obviněného vůči závěrům soudu o odmítnutí naplnění znaků nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, případně excesu z ní. Odvolací soud se existencí této okolnosti vylučující protiprávnost zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod body 17 až 20, přičemž připomněl i obecná východiska použití tohoto institutu. Nejvyšší soud tedy nepovažuje za nutné opakovat obecné předpoklady a východiska pro použití nutné obrany. Konkrétně pak se dovolací soud ztotožnil s napadeným rozhodnutím, kdy v bodě 20 je zcela explicitně uvedeno, z jakých důvodů nelze o nutné obraně uvažovat, i pokud bude připuštěno, že poškozený na obviněného fyzicky zaútočil. Ten ale ihned po dvou úderech, které mu žádnou újmu nezpůsobily, použil nůž a atakoval s ním poškozeného. Povaha nastalé potyčky ale rozhodně obviněného neopravňovala k použití nože proti tělu poškozeného, především vzhledem k charakteru a intenzitě předchozího útoku poškozeného. Ten, jelikož zjevně nebyl nijak ozbrojen, nemohl zavdat důvod obviněnému, aby vůči němu použil nůž způsobem, jak to vyplývá z napadeného rozsudku. Částečně by bylo možno dát obviněnému za pravdu v tom směru, že odvolací soud se nijak blíže nezabýval důsledky excesu z mezí nutné obrany, ovšem toto pochybení je spíše marginální, vyplývající především ze strohosti samotného odůvodnění, když spoluzavinění poškozeného („…, kdy to byl právě on, kdo konflikt vyvolal a přispěl k jeho určité gradaci…“ bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku) bylo zohledněno při úvahách o výši trestu, byť o něm nebylo přímo uvažováno jako o polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. g) tr. zákoníku. Na výsledném postavení obviněného se to ale nikterak negativně neprojevilo, jelikož zcela nevhodné předchozí jednání poškozeného vůči obviněnému odvolací soud při ukládání trestu reflektoval.
Poslední námitkou pak byla námitka nepřiměřenosti trestu podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a to s argumentací, že nepřiměřenost trestu je založena na hodnocení důkazů k tíži obviněného. Tato výtka tudíž byla vznesena až sekundárně v návaznosti na námitku vůči skutkovým zjištěním a v konečném závěru i vůči výslednému právnímu posouzení ze strany odvolacího soudu. Jak již ale bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud neshledal ve skutkových ani právních závěrech, jakož i v procesu, kterým k nim soudy dospěly, žádných takových vad, které by odůvodnily vydání kasačního rozhodnutí, jehož se v dovolání domáhal obviněný. Současně pak je nutné připomenout, že nepřiměřenost trestu nelze uplatnit pod žádným z dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 149/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Nejvyššímu soudu proto nezbylo než i tuto námitku obviněného odmítnout, neboť nenaplňuje jím uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod (§265b tr. ř.).
7. Závěrem je tak třeba prohlásit, že Nejvyšší soud po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podané dovolání obviněného M. V. D. v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů a zčásti pak byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu