ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1179.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1179/2022-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2023 o dovoláních obviněné M. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, XY a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. Ž., nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 To 99/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 56/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Ž. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 3 T 56/2021, byla obviněná M. Ž. uznána vinnou jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod 1. rozsudku) a jednak přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) ve dnech 11. 2. 2016 a 4. 3. 2016 v místě své soukromé ordinace v obci XY čp. XY, XY při vyšetření poškozené M. K., narozené XY, své dlouholeté pacientky, postupovala v rozporu s pravidly lékařské vědy a uznávaných medicinských postupů (non lege artis), neboť u pacientky zanedbala lékařskou péči tím, že ačkoliv za ní poškozená ve dnech 11. 2. a 4. 3. 2016 přišla s tím, že se jí špatně dýchá, což může být příznakem plicní embolie, a ačkoliv zároveň věděla, že poškozená užívá hormonální antikoncepci, což je další rizikový faktor ohledně vzniku tromboembolických komplikací, neprovedla diferenciálně diagnostickou rozvahu o příčině obtíží poškozené, ale jednostranně léčila obtíže poškozené jako související s jejím obratlovým postižením, a nezohlednila a nevyšetřila opakovaně udávané obtíže s dýcháním signalizující možné postižení srdečního cévního systému a plic, neprovedla vyšetření krevní srážlivosti, nebo některé ze zobrazovacích nebo funkčních metod vyšetření srdce, plic nebo hlubokého žilního systému dolních končetin ani poškozené nenaordinovala příslušná vyšetření na odborných lékařských pracovištích, ačkoliv takový postup byl vzhledem k těmto skutečnostem na místě, a tak u poškozené docházelo k opakované embolizaci plicního řečiště nejméně dva týdny před jejím úmrtím, a z tohoto důvodu dne 12. 3. 2016 u poškozené došlo k náhlému přetížení původně zdravého srdce kvůli akutně vzniklému stavu v plicním řečišti způsobeného terminálně vzniklou masivní plicní embolií, v důsledku čehož poškozená dne 13. 3. 2016 v 01:45 hodin zemřela, přičemž pokud by byly zdravotní obtíže poškozené včas diagnostikovány a byla zahájena vhodná antikoagulační léčba spočívající v medikaci, ve vysazení hormonální antikoncepce a za pečlivé průběžné kontroly zdravotního stavu poškozené, bylo možno zabránit fatální masivní plicní embolizaci, dekompenzaci přetíženého pravého srdce a úmrtí poškozené M. K., přičemž obviněná jako praktická ošetřující lékařka poškozené, postupovala v přímém rozporu s povinnostmi zdravotnického pracovníka uvedenými v §49 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, neboť neposkytla zdravotní služby na náležité odborné úrovni s ohledem na zdravotní stav pacientky M. K., kdy náležitou odbornou úrovní podle §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejích poskytování, se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti,
2) dne 12. 3. 2016 okolo 22:00 hodin v místě svého bydliště na adrese XY, XY, okr. XY, přijala telefonát od L. Š., jenž jí sdělil, že její pacientka M. K., jejíž byla několik let praktickou lékařkou, leží na zemi a nemůže dýchat, a byla proto volajícím požádána ať hned přijde do domu poškozené M. K. na adrese XY, XY, jenž se přitom nachází jen přes ulici ve vzdálenosti pouhých 20 m, což však odmítla s tím, že nikam nepůjde, neboť právě vyšla ze sprchy, a ať poškozené M. K. přivolají záchrannou službu, načež L. Š. záchrannou službu přivolal, tato přijela během několika minut a odvezla poškozenou M. K. do znojemské nemocnice, kde dne 13. 3. 2016 v 01:45 hodin zemřela v důsledku terminálně vzniklé masivní plicní embolie, aniž by prodleva v poskytování zdravotní pomoci měla na tento následek vliv, avšak tohoto jednání se obviněná dopustila navzdory tomu, že dle §49 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách a dle §2 odst. 2 Etického kodexu České lékařské komory má jakožto zdravotnický pracovník povinnost poskytovat první pomoc každému, kdo je v ohrožení života.
Za uvedené jednání byla obviněná M. Ž. odsouzena podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému L. K., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu za duševní útrapy ve výši 1.323.350 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 3 T 56/2021, podali obviněná M. Ž., státní zástupce a poškozený L. K. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 To 99/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku pod bodem 2), v celém výroku o trestu, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému K. a ve výroku, kterým byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná M. Ž. byla za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (kterým byla uznána vinnou pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) odsouzena podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Dále podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodl o zproštění obviněné M. Ž. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 22. 6. 2021, č. j. Zt 283/2020-47, pro skutek spočívající v tom, že včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ dne 12. 3. 2016 okolo 22:00 hodin v místě svého bydliště na adrese XY, XY, okr. XY, přijala telefonát od L. Š., jenž jí sdělil, že její pacientka M. K., jejíž byla několik let praktickou lékařkou, leží na zemi a nemůže dýchat, a byla proto volajícím požádána ať hned přijde do domu poškozené M. K. na adrese XY, XY, jenž se přitom nachází jen přes ulici ve vzdálenosti pouhých 20 m, což však odmítla s tím, že nikam nepůjde, neboť právě vyšla ze sprchy, a ať poškozené M. K. přivolají záchrannou službu, načež L. Š. záchrannou službu přivolal, tato přijela během několika minut a odvezla poškozenou M. K. do znojemské nemocnice, kde dne 13. 3. 2016 v 01:45 hodin zemřela v důsledku terminálně vzniklé masivní plicní embolie, aniž by prodleva v poskytování zdravotní pomoci měla na tento následek vliv, avšak tohoto jednání se obviněná dopustila navzdory tomu, že dle §49 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách a dle §2 odst. 2 Etického kodexu České lékařské komory má jakožto zdravotnický pracovník povinnost poskytovat první pomoc každému, kdo je v ohrožení života, v čemž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. “.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a poškozeného zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 To 99/2022, podala následně obviněná M. Ž. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Obviněná v dovolání uvedla, že jej směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to v části týkající se přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, z jehož spáchání byla uznána vinnou a za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, a proti souvisejícímu výroku o vině v bodu 1 rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Brně podle názoru dovolatelky nezohlednil námitky, že hodnocení důkazů musí být logické a že se nesmí opírat o důkazy, které provedeny nebyly a současně nesmí provedené důkazy zkreslovat způsobem, který jde k její tíži. Námitky se vztahovaly ke znaleckým posudkům a otázce příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Obviněná namítla, že znalecký posudek MUDr. Skály je neúplný a nepřezkoumatelný, což mělo za následek, že soud prvního stupně učinil závěr o pochybení dovolatelky, přičemž MUDr. Skála projevil při zpracování znaleckého posudku značně selektivní přístup a nevzal v potaz obhajobu obviněné. Znalci podílející se na posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nebyli stejné lékařské odbornosti, jakou měla obviněná. Skutková zjištění o postupu non lege artis nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Dále namítla, že skutková zjištění o postupu non lege artis nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Podle názoru obviněné z obsahu provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že dovolatelka postupovala non lege artis . MUDr. Skála se ve znaleckém posudku, jeho doplnění i u hlavního líčení pouze vyjádřil v tom smyslu, že postup dovolatelky nepovažuje za správný a že takovýto postup je v rozporu se základními zásadami diferenciální diagnostiky. Nebyla vzata v úvahu skutečnost, že poškozená v okamžiku vyšetření nebyla objektivně dušná. Soud neuvedl v rozporu, s jakými konkrétními doporučenými postupy prováděla obviněná svoji činnost.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 To 99/2022, ve výroku I v části týkající se přečinu usmrcení z nedbalosti dle §ust. 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, z jehož spáchání byla dovolatelka uznána vinnou pod bodem 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně, a napadený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 3 T 56/2021, ve výroku o vině o přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby dovolací soud sám dovolatelku zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že soubor námitek obviněné, v němž rozporovala určení postupu non lege artis , nemůže obstát. Závěr o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se zde odvíjel od zanedbání diagnostické péče, jejímž účelem mělo být především zjišťování zdravotního stavu pacientky a dalších okolností majících vliv na její zdravotní stav. Kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona. Považuje se za ni taková povinnost, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Povinnost vyplývající z povolání, resp. zaměstnání zdravotnického pracovníka včetně lékaře, jako je tomu v projednávaném případě, tvoří nedílnou součást souboru povinností, které jej zavazují k výkonu s potřebnou odborností. Po prostudování spisového materiálu se ukazuje, že Okresní soud ve Znojmě nepochybil ve svém závěru, že obviněná jako lékařka způsobila pacientce – poškozené M. K. smrt porušením důležité povinnosti vyplývající z jejího zaměstnání, uvedené v §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 372/2011 Sb.“). Ve smyslu uvedeného ustanovení, které je obsaženo i ve skutkové větě rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, platí pro zdravotnického pracovníka povinnost poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy. Vymezení postupu lege artis , který má vliv na nastoupení právní odpovědnosti lékařky, je třeba hledat ve spojení s též citovaným §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb. – navíc by bylo možné odkázat na §28 odst. 2 téhož zákon, podle kterého má pacient právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, což ve výsledku znamená, že jde o poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Postup non lege artis , jehož následkem je smrt pacientky, vytváří při zjištěné příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem základní předpoklad trestní odpovědnosti lékařky. S jistým zobecněním se zde nabízí konstatovat, že lékařka, která je v daném okamžiku činná ve vztahu k pacientce, je povinna vyhodnotit její zdravotní stav a nařídit odpovídající léčebný postup, např. zdravotní stav řešit neprodleně, provedeny musí být úkony k objasnění diagnózy a zajištěny podklady k ní atd. Hodnocení toho, co je postupem lege artis, potažmo non lege artis, přináleží medicíně, a proto Okresní soud ve Znojmě si k problematice správně vyžádal znalecké posudky, z nichž vycházel pro dovozování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin proti životu člověka. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyplývá zřetelně, že zdravotnické služby poskytnuté obviněnou jako praktickou lékařkou nebyly komplexní vzhledem ke stavu poškozené, takže je nelze charakterizovat jako vhodné podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Užitá formulace je podřaditelná pod pojem lege artis , přičemž odpovídá definiční části §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v návaznosti na to v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí. Následně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že se Krajský soud v Brně odchýlil od názoru soudu prvního stupně ve vztahu k nemajetkové újmě požadované poškozeným a bez dalšího zrušil oba jeho předcházející výroky učiněné podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř., když zaujal stanovisko, že obviněná vystupovala v pozici obdobné postavení zaměstnance právnické osoby a ani tehdy, pokud by bylo zohledněno její postavení v rámci poskytovatele zdravotních služeb M., není ji možné zavázat k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy. S právním závěrem soudu druhého stupně se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil.
V předmětné věci je třeba se důsledně zabývat vymezením postavení obviněné a možnostmi vyvození její civilněprávní deliktní odpovědnosti vůči poškozenému L. K. jako pozůstalému po zemřelé M. K. Na základě provedeného dokazování je třeba zdůraznit, že obviněná vykonávala lékařské povolání v rámci právnické osoby M., která byla vůči zemřelé poškozené M. K. v pozici subjektu poskytujícího zdravotní služby. Současně se obviněná nacházela v postavení exkluzivního statutárního orgánu této právnické osoby.
Právní úprava zakotvená v §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník 1964“), předpokládala, že škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle uvedeného zákona neodpovídaly, nicméně jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím nebyla dotčena. V rámci rekodifikace soukromého práva však nastal legislativní posun. Původní konstrukce řešící situaci, kdy je škoda způsobena při činnosti právnické osoby těmi, které k této činnosti použila, do nového kodexu převzata nebyla. Explicitně není zahrnuta ani v §167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož platí, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Ustanovení §2914 občanského zákoníku stanoví, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.
Východisko z nastolené situace je nutné hledat v juristické doktríně. Publikace Flídr, J. Deliktní odpovědnost člena statutárního orgánu obchodní korporace vůči třetím osobám. Praha: Wolters Kluwer, 2020 (elektronická verze publikace je dostupná z ASPI, srov. zvláště body 63 a 85), připouští obecnou deliktní odpovědnost statutárního orgánu vůči třetím osobám, přičemž na §167 občanského zákoníku nahlíží výlučně jako na úpravu přičtení odpovědnosti právnické osobě. Nelze tudíž přesvědčivě dovozovat paušální omezení či vyloučení vnější deliktní odpovědnosti člena statutárního orgánu, pokud zákon považuje jeho jednání za trestný čin se zásahem do absolutního práva.
V rozebírané věci se zřetelně ukazuje, že obviněná vykonávala lékařské povolání v rámci činnosti právnické osoby M., přičemž právě její postavení umožňovalo této právnické osobě uskutečňovat danou činnost. Logicky tak nemohlo jít o zaměstnance, nýbrž o zástupce právnické osoby. Již zmiňovaný Flídr uvádí (body 33 až 38 a 87 výše citované publikace), že ačkoli jazykový výklad §420 odst. 2 občanského zákoníku 1964 akceptoval závěr, že zástupce právnické osoby sám za způsobenou újmu neodpovídá, §167 občanského zákoníku o vnější deliktní odpovědnosti zástupce již ničeho nevypovídá, čímž nepřekáží závěru, že člen statutárního orgánu odpovídá třetí osobě za újmu, kterou jí způsobil při výkonu své funkce vlastním deliktním jednáním. Lze vést úvahu, jestli rekodifikace soukromého práva nezavedla v §167 a §2914 občanského zákoníku deliktní odpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám, která je toliko limitována 4,5násobkem mzdy. Dosavadní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 sp. zn. 4 Tz 3/2004 uveřejněný pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr.) totiž poukazovala zejména na §420 odst. 2 občanského zákoníku 1964, který bránil přímé deliktní odpovědnosti.
Statutární orgán pochopitelně neodpovídá za každou škodu, kterou způsobí v rámci výkonu funkce zástupce právnické osoby. Jeho civilněprávní deliktní odpovědnost je omezena na situace předvídané v §2909 a §2910 občanského zákoníku, do čehož musí spadat odpovědnost z povinnosti péče řádného hospodáře. Avizované ustanovení pokrývá i odpovědnost za pochybení při výkonu povolání lékaře v případě, že jde o pochybení porušující zákon, potažmo o zásah do absolutního práva. Mimo situace, ve kterých se jedná o trestný čin, není statutární orgán vystaven široké deliktní odpovědnosti.
Jestliže by se vzala v potaz interpretace §167 a §2914 občanského zákoníku, podle které tato ustanovení v sobě obnášejí dřívější příkaz uváděný v §420 odst. 2 občanského zákoníku 1964, přivozuje se určitá inkoherence civilní a trestní odpovědnosti, která nemusí odpovídat zásadě užití trestněprávního řešení jako prostředku ultima ratio .
Veškerá omezení vnější odpovědnosti statutárního orgánu za škodu způsobenou v rámci zástupčího oprávnění byla v rozebírané věci posuzována optikou právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, která však již nadále není aktuální. Ani pozdější soudní rozhodnutí se v dostatečné míře nevypořádalo s absencí právní překážky dříve vymezené v §420 odst. 2 občanského zákoníku 1964. Je namístě upozornit, že Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, (uveřejněný pod č. 51/2022 Sb. rozh. civil.), v němž byl ale řešen případ zaměstnance, nikoli statutárního orgánu jako v nyní projednávané věci. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 6 Tdo 499/2014, rovněž nevyznívá přiléhavě, neboť závěry tohoto rozhodnutí lze považovat za překonané s ohledem na proběhlou rekodifikaci soukromého práva. Je tak třeba mít za to, že nyní předkládaná materie vykazuje zásadní judikaturní význam pro účely posouzení, zda statutární orgán nemůže odpovídat za škodu třetím osobám i současně s právnickou osobou.
Lze tedy shrnout, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na jiném nesprávném právním posouzení odpovědnosti za nemajetkovou újmu poškozeného, pokud tato odpovědnost měla být přičítána přímo obviněné, působící v postavení statutárního orgánu právnické osoby M., v oblasti poskytování zdravotních služeb. V návaznosti na tento nedostatek je namístě konstatovat, že v napadeném rozsudku chybí příslušný výrok, jímž mělo být rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud tak zatížil své rozhodnutí vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 To 99/2022, a to v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o odvoláních obviněné a poškozeného podaným proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozenému a ve výroku, kterým byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 3 T 56/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. sám ve věci rozhodl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o uplatněném nároku poškozeného L. K. na náhradu nemajetkové újmy vůči obviněné. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřil nejvyšší státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná M. Ž. prostřednictvím obhájce tak, že se s podaným dovoláním neztotožňuje a naopak souhlasí se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, tedy podle §265d odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Podle dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok, který nebyl učiněn, ač pro něj zpravidla k návrhu některé ze stran byly splněny zákonem stanovené podmínky, např. výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce nebo výrok o náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným; chybějícím výrokem však není další trest, kterým soud I. stupně neuložil např. trest zákazu činnosti, vyhoštění atd. vedle jiného uloženého trestu, např. odnětí svobody. Neúplným výrokem se např. v případě uložení trestu odnětí svobody rozumí neuvedení způsobu jeho výkonu.
Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
K dovolání nejvyššího státního zástupce
Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu brojil proti postupu odvolacího soudu, pokud o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy nijak nerozhodl a neztotožnil se s právním posouzením Krajského soudu v Brně, podle něhož nepřichází v úvahu ukládat přímo obviněné povinnost k náhradě nemajetkové újmy v souvislosti s jejím opomenutím při výkonu lékařského povolání. Takovou námitku sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání považovat za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
Krajský soud v Brně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pokud jde o výrok o náhradě způsobené újmy, nalézací soud se otázce náhrady nemajetkové újmy věnoval v rámci dokazování velmi pečlivě, když akcentoval zásadu koncentrace trestního řízení a byl veden zjevně snahou poškozeného netraumatizovat tím, že se bude svého nároku domáhat v samostatném řízení cestou občanskoprávní. Aktuálně však jednoznačný názor na odpovědnost zaměstnance zaujal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 25 Cdo 1029/2021, když pokud zaměstnanec při škodní události z pracovněprávního rámce nevybočí (nedopustí-li se tedy evidentního excesu), je třeba ustanovení §2914 věty první občanského zákoníku vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo činností zaměstnance, kterého k tomu pověřil. Toto rozhodnutí lze aplikovat na problematiku řešenou v této trestní věci, když je nepochybné, že obviněná zde vystupovala jako zaměstnanec společnosti M., a s ohledem na samotnou právní kvalifikaci jejího jednání, když je stíhána pro nedbalostní trestný čin, nejde o exces při plnění pracovních úkolů, za které by odpovídal obžalovaný namísto svého zaměstnavatele. O exces by se jednalo např. v případě, že by obžalovaná ordinovala pod vlivem alkoholu či pokud by poškozené ublížila na zdraví úmyslně apod. Tak tomu v tomto případě nebylo. V této souvislosti lze poukázat také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 499/2014, z něhož se podává, že pro určení odpovědnosti za škodu, ke které došlo trestným činem pachatele jednajícího v rámci činnosti právnické osoby, je zásadní posouzení otázky, zda toto protiprávní jednání bylo excesem z předmětu činnosti vykonávané pro právnickou osobu. Byl-li pachatel statutárním orgánem právnické osoby, má tato skutečnost význam pro posouzení rozsahu regresního nároku společnosti vůči němu, výchozí odpovědnostní vztah však není určován skutečností, jakou povahu měl právní vztah mezi pachatelem a právnickou osobou (např. zda byl zaměstnancem nebo jejím statutárním orgánem). Přitom nelze zaměňovat exces z řádné činnosti provozované podle příslušných živnostenskoprávních předpisů a exces z mezí plnění úkolu právnické osoby. Odpovědnost za škodu způsobenou trestným činem se zde musí posuzovat podle toho, zda šlo o vybočení pachatele anebo společnosti, jestliže ke spáchání trestného činu došlo v rámci uspokojení osobních zájmů a potřeb pachatele odlišných od zájmů právnické osoby, pak lze škodu přičítat jen pachateli samotnému. Pokud však pachatel plnil závazek právnické osoby a v rámci této činnosti došlo ke způsobení protiprávního následku, odpovídá za škodu právnická osoba.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce posuzoval správnost postupu odvolacího soudu a shledal, že daný postup lze akceptovat. Soudy bylo v průběhu řízení zjištěno, že poskytovatelem oprávněným k poskytování zdravotních služeb nebyla přímo obviněná, ale společnost M.
Poskytovatelem zdravotních služeb se podle §2 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb. O zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále zákon o zdravotních službách) rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona.
Podle §45 odst. 2 písm. n) zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění své odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, a to v rozsahu, v jakém lze rozumně předpokládat, že by jej mohla taková odpovědnost postihnout; toto pojištění musí trvat po celou dobu poskytování zdravotních služeb; kopii pojistné smlouvy je poskytovatel povinen zaslat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do 15 dnů ode dne zahájení poskytování zdravotních služeb.
Z výše uvedeného ustanovení lze dovodit úmysl zákonodárce, že odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb má stíhat nikoli lékaře samotného, ale poskytovatele zdravotních služeb, kterému povinnost pojištění ukládá. V důvodové zprávě k zákonu o zdravotních službách je přímo uvedeno: Poskytování zdravotních služeb je spojeno s rizikem způsobení škody na zdraví osoby, které jsou zdravotní služby poskytovány, a to jednak v důsledku možného lidského pochybení při poskytování zdravotních služeb a též v důsledku okolností, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, které bylo k poskytnutí zdravotních služeb použito. V těchto případech odpovídá za škodu poskytovatel zdravotních služeb podle občanského zákoníku, přičemž se jedná o odpovědnost objektivní bez možnosti liberace. Výklad, dle kterého by odpovědnost za škodu postihovala přímo lékaře či jiného zdravotnického pracovníka, by tak byl v přímém rozporu se smyslem a účelem zákona.
V daném případě obviněná svou činnost vykonávala pro společnost M. a jejím jménem, byla tedy v obdobném postavení jako například zaměstnanec nemocnice.
Pokud jde o souběh funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu, tento je obecně přípustný, pokud druh práce vykonávaný v pracovněprávním vztahu nesouvisí s funkcí statutárního orgánu. V posuzovaném případě by souběh přípustný byl, a to s ohledem na skutečnost, že statutárnímu orgánu právnické osoby přísluší především tzv. obchodní vedení a druhem práce, který obviněná v tomto případě vykonávala, bylo poskytování zdravotní péče, což je samostatně oddělitelný druh práce, který nesouvisí s výkonem funkce jednatele.
Závěr vyvozený v dovolání nejvyššího státního zástupce, že obviněná vykonávala svou činnost (lékaře) v postavení statutárního orgánu není blíže zdůvodněn ani není jasné, jakými úvahami se v tomto případě nejvyšší státní zástupce řídil. Obsah výkonu funkce statutárního orgánu stanoví zákon, smlouva o výkonu funkce, stanovy apod., přičemž v dovolání nejvyššího státního zástupce absentuje jakékoli objasnění, z jaké skutečnosti vyplývá, že k výkonu funkce statutárního orgánu společnosti patří léčení pacientů. Z tohoto důvodu je závěr o výkonu činnosti a protiprávního jednání obviněné v rámci funkce statutárního orgánu společnosti neudržitelný.
Podle ustanovení §167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Uvedené ustanovení zakládá povinnost k náhradě škody právnické osobě. Je logické, že má-li právnickou osobu zavazovat právní jednání jejích zástupců, musí ji per ratione legis zavazovat i jejich protiprávní jednání. V případě právnické osoby bude jednání jejích orgánů a dalších osob uvedených v §161 a násl. přičítáno jako právnické osobě samotné. Tato skutečnost vyplývá z §167, jenž stanoví zásadu, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, jehož se při plnění svých úkolů dopustí člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný zástupce. Pojetí takové odpovědnosti vychází z teorie fikce, kterou je v současnosti občanský zákoník ovládán a která neumožňuje, aby se sama právnická osoba dopustila protiprávního jednání. K takovému kroku je vždy třeba jednání konkrétní osoby, jejíž konání nebo opomenutí je právnické osobě přičitatelné.
Ustanovení §167 je třeba chápat jako ustanovení zakládající přičítání jakéhokoli protiprávního jednání fyzické osoby právnické osobě, tedy vymezení přičitatelnosti jednání třetí osoby, zatímco §2914 představuje ustanovení o přičitatelnosti protiprávního jednání v rámci mimosmluvní odpovědnosti, a to v rozsahu ustanoveného pomocníka. Z pohledu přičítání jednání právnické osobě je zásadní, že zatímco §167 hovoří o „plnění úkolů“, §2914 se použije při každé „činnosti“, tedy nikoliv pouze při plnění úkolů. Použití §2914 je tak širší a pro osoby neuvedené pod §167 nebo v případech, na které §167 nedopadne, bude muset být zkoumáno, zda jsou naplněny podmínky pro odpovědnost za pomocníka.
Toto ustanovení se tedy uplatní i v případě, že osoba, která se protiprávního činu dopustila, byla použita jako zástupce právnické osoby, nemusí jít tudíž nutně o zaměstnance. V tomto smyslu se vyjadřuje i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2947/18, uvedl, že „Podle napadeného usnesení krajský soud považoval obviněného za zaměstnance X. Ústavní soud se ztotožňuje s výhradou stěžovatelky, že není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že mezi obviněným a X, byl pracovněprávní vztah. Tvrzení stěžovatelky, že obviněný je jediným jednatelem a společníkem uvedené společnosti, navíc mají oporu v obchodním rejstříku. Přesto může závěr krajského soudu obstát, neboť dle §167 občanského zákoníku zavazuje právnickou osobu "protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě", přičemž člen voleného orgánu je legislativní zkratkou pro jakoukoliv fyzickou osobu, která "je členem orgánu právnické osoby a která je do funkce volena, jmenována či jinak povolána" (§152 odst. 2 občanského zákoníku). Závěr, že za újmu způsobenou stěžovatelce odpovídá X, a nikoliv obviněný, by tak mohl krajský soud učinit i v případě, že by zde byl jiný než pracovněprávní vztah mezi obviněným a společností X, v jehož rámci - při plnění úkolů z něj vyplývajících - obviněný jel s nákladním vozidlem pro stavební materiál a dopustil se přečinu.“.
Výše uvedené ustanovení §167 občanského zákoníku odráží závěry judikatury, že protiprávní čin způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobu k realizaci její činnosti, nezakládá odpovědnost této osoby, zakládá její odpovědnost pouze vůči právnické osobě v tzv. vnitřním vztahu, tzn. dle pracovněprávních předpisů apod. Pouze v případě, že by chování zástupce bylo možné kvalifikovat jako exces při plnění pracovních úkolů, tj. případ, kdy by zástupce právnické osoby sledoval výlučně uspokojování zájmů či potřeb jeho osoby nebo osob třetích, by odpovídal přímo zástupce. Zástupce, a tedy ani člen statutárního orgánu, tak neodpovídá přímo poškozené, nýbrž jen té právnické osoby, která jej ke své činnosti použila. V tomto případě tedy obviněná, která byla fakticky v pozici zaměstnance, neodpovídá za újmu přímo poškozenému.
Pokud jde o ust. §2914 občanského zákoníku, toto je ve vztahu k ust. §167 občanského zákoníku ustanovením obecným, použilo by se tedy v případě, že by v daném odpovědnostním vztahu šlo o jiného pomocníka nebo subdodavatele. V tomto případě, kde vystupuje obviněná jako zaměstnanec právnické osoby – společnosti M., má přednost speciální ustanovení §167 občanského zákoníku.
K dovolání obviněné M. Ž.
Obviněná uplatnila dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.), který dopadá na případy, v nichž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že jakkoliv obviněná uplatňuje zejména námitky právní povahy směřující proti otázce příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem, tedy uplatňuje námitky, které je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, zároveň dílem uplatňuje i námitky povahy skutkové. Tyto námitky směřují zejména proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a to zejména znalecké posudky vyjádření k otázce vzniku a příčině způsobeného následku.
V obecné rovině je nutno k takto vytýkaným vadám konstatovat, že zpochybňování dovoláním napadených rozhodnutí námitkami majícími charakter námitek skutkových případně procesních znamená, že se obviněná domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak je hodnotily soudy obou stupňů. Obviněná se tedy (dílem) domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a rovněž z takto tvrzené vady dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, kterým byla uznána vinnou.
Po skutkové stránce patří mezi námitky uvedeného charakteru výhrady obviněné k otázce smrti poškozené, kdy je obviněná přesvědčena, že v posuzované trestní věci je možné zaznamenat extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Obviněná tak činí s tvrzením, že pro zásadní skutkové závěry neexistuje důkazní opora a soudy neměly jednoznačný důkaz o tom, že byl postup obviněné non lege artis.
Z obsahu dovolání tedy vyplývá, že tímto způsobem se obviněná de facto domáhá aplikace pravidla „in dubio pro reo“. K tomuto pravidlu lze uvést, že toto vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 6 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení a není tedy způsobilou námitkou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Vzhledem k tomu, že skutkové námitky žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. nezakládají, pak ale také ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovolání.
Lze pouze doplnit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit zcela výjimečně, a to jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a to za podmínky, že dovolatel současně tento nesoulad učiní předmětem dovolání. V daném případě sice obviněná námitku extrémního nesouladu uplatnila, Nejvyšší soud však takovou situaci v dané trestní věci nezjišťuje. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá zjevná logická provázanost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, ze kterých ve svém usnesení vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, extrémní rozpor jednoznačně zjišťován není. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je zcela v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., vyplývá, že nalézací soud se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů z pohledu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, a to včetně posouzení obhajoby obviněné a odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně správně ztotožnil a s odvolacími námitkami obviněné se vypořádal.
Jak již bylo konstatováno, obviněná však také uplatnila námitky, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze. Jedná se o námitky směřující proti objektivní stránce posuzovaného přečinu, které jsou obviněnou odůvodňované zejména tím, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a smrtí poškozené, neboť není možno konstatovat, že by její smrt nenastala, pokud by obviněná postupovala jinak.
Po posouzení těchto námitek však Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněné jsou zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud byla obviněná napadenými rozhodnutími uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pak skutkovou podstatu tohoto přečinu naplnila tím, že jinému z nedbalosti způsobila smrt proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání a uloženou jí podle zákona.
Z hlediska obviněnou zpochybňované objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu pak je vhodné konstatovat, že tento přečin lze spáchat jak konáním, tak i opomenutím.
Za porušení důležité povinnosti ve smyslu předmětné skutkové podstaty se nepovažuje porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. trest.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č 31/1966, shodně 39/1963, 5/1962 Sb. rozh. trest.). Pokud při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí 72/1971 Sb. rozh. trest.). Trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona , čímž se v praxi rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., §140–§421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1340–1341).
Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v každém kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. trest.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, pak je třeba hodnotit každou takovou příčinu zvlášť a určit její důležitost, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. trest.).
Všechna uvedená kritéria určující pro posouzení příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem platí i na posouzení příčinného vztahu mezi jednáním lékaře, který porušil povinnost vyplývající pro něho ze zákona (povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy – povinnost vykonávat povolání lékaře „lege artis“ ) s případným vznikem újmy na zdraví nebo smrti poškozeného (pacienta). Závěr o porušení takové povinnosti však může být namístě v případě, když nesprávná diagnóza nebo zvolená léčebná metoda je důsledkem závažného porušení léčebných postupů, které lékař zavinil, a to alespoň ve formě nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku.
Z hlediska komplexního a objektivního posouzení trestní odpovědnosti je zároveň nutné v každém případě hodnotit postup lékaře tzv. „ex ante“ , tedy na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého jednání. Pokud je za těchto podmínek porušení uvedené povinnosti v příčinné souvislosti se vznikem trestněprávně relevantního následku, pak za splnění dalších zákonných podmínek lze vyvozovat též trestní odpovědnost lékaře (zpravidla za trestný čin spojený s ublížením na zdraví, srov. již shora zmíněné a dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 14, č. T 784).
Lze tedy shrnout, že obecně lze vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů dovodit za předpokladu, že jednání lékaře je v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, že takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti, a že následek relevantní z pohledu trestního práva musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním lékaře.
V posuzované trestní věci bylo tedy nutné posoudit, zda jednání obviněné bylo v souladu s postupem lege artis nebo šlo o postup non lege artis. Za porušení postupu lege artis se považuje, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů, a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení, konkrétních podmínek a objektivních možností. Lze přitom připustit, že chyba v diagnóze sama o sobě nemusí mít charakter nedbalosti, ani jednání non lege artis. Pokud ale tato nesprávná diagnóza spočívá v závažném porušení lékařských postupů při jejím určování, jde zpravidla o postup non lege artis, který za splnění dalších podmínek odůvodňuje závěr o trestní odpovědnosti lékaře.
Pokud Nejvyšší soud konfrontoval tato teoretická východiska na posuzovaný případ, pak mohl především konstatovat, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zároveň mohou být tato skutková zjištění podkladem pro konstatování, že jednání obviněné v posuzované trestní věci je právě jednáním non lege artis, neboť obviněná zaviněně (v důsledku své nedbalosti) postupovala v rozporu s povinnostmi lékaře, a to poskytovat účelnou a hodnotnou péči, přičemž v příčinné souvislosti s tímto jejím jednáním došlo ke vzniku následku relevantního z pohledu trestního práva, tedy smrtí poškozené M. K.
Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyplývá, že zdravotnické služby poskytnuté obviněnou jako praktickou lékařkou nebyly komplexní vzhledem ke stavu poškozené, takže je nelze charakterizovat jako vhodné podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Užitá formulace je podřaditelná pod pojem lege artis , když odpovídá definiční části §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb. Přestože znalec MUDr. Bohumil Skála, Ph.D. označil postup obviněné za nesprávný, avšak bez výslovné kategorizace jakožto postupu non lege artis , přesto směřoval k tomuto závěru, má-li být při poskytování zdravotní péče použito to, co je ověřené, použitelné a uznávané v praxi. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu, podloženého zejména závěry znaleckých posudků, adekvátně dovodil, že postup obviněné nebyl postupem lege artis . Se zřetelem k obsahu znaleckých posudků došlo k hodnocení, zda zdravotní péče obviněné vynaložená vůči poškozené M. K. byla realizována v souladu s metodami, resp. doporučeními zavedenými v situacích tohoto druhu, či nikoliv. Tyto metody, resp. doporučení nebývají po formální stránce vyjádřeny normativně, neboť nejde o obecně závazné právní předpisy. Podceněna byla pacientkou uváděná dušnost, užívání hormonální antikoncepce a absence dalších odpovídajících vyšetření. Zmínit lze i závěry ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, že navzdory projevům bolesti v partiích hrudníku a za hrudních kostí spojených s dušností u poškozené neprovedla obviněná diagnostickou úvahu o možnosti srdečního cévního a plicního postižení. Jednostranně, opakovaně a bez dalších úvah byla stále sledována pouze diagnóza VAS z obratlových postižení. Zohledněna nebyla opakovaně udávaná dušnost a nebylo uvažováno ani pátráno po její příčině. Zvláště při užívání hormonální antikoncepce mělo být prověřeno nebezpečí vzniku hyperkoagulačního stavu a eventuálně následných tromboembolických komplikací, zejména plicní embolizace. Poškozené nebyla ordinována vhodná vyšetření a ani nebyla odeslána na odborné pracoviště.
Skutkové závěry soudu prvního stupně odůvodňují jednak závěr o tom, že obviněná jednala non lege artis, jednak že se z její strany jednalo o porušení důležité povinnosti vyplývající z jejího zaměstnání a uloženou jí podle zákona. Tyto závěry pak jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. odůvodněny jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v rozsudku odvolacího soudu.
Odůvodnění:obou rozhodnutí se dostatečně úplně a přesvědčivě vypořádala i s námitkou obviněné, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a smrtí poškozené, neboť není možno uzavřít, že by její smrt nenastala, pokud by postupovala odlišně. K uvedené námitce obviněné je třeba předně konstatovat, že tato část jejích námitek pouze kopíruje její obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje její odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 26.-32.) a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 18.) přitom plyne jak to, že obviněná zastává stále stejný náhled na otázku příčinné souvislosti a z tohoto ohledu i stejný náhled na uplatňovanou skutkovou verzi, tak i to, že oba soudy se takto uplatňovanou obhajobou obviněné zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly. Na tato odůvodnění tak lze v zásadě odkázat a pouze nad jejich rámec, pokud nejsou uvedené námitky obviněné důvodné ani v obecné rovině, lze uvést následující. Nejvyšší soud se v namítané otázce příčinné souvislosti zcela ztotožnil se závěry obou nižších soudů, že v daném případě byla příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a smrtí poškozené zachována.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nelze soudům obou stupňů vytknout závěr, že obviněná popsaným jednáním porušila povinnosti vyplývající z jejího povolání lékaře, a to povinnosti podle §49 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotnických službách a podmínkách jejích poskytování, jednak jednala v rozporu s čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb.m.s. o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, tedy provádět zákrok v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, poskytnout zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a vykonávat své zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti pro společnost. V příčinné souvislosti s tímto jednáním pak způsobila smrt poškozené M. K. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších stupňů se v dané věci se všemi pro právní posouzení významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly a nepochybily, pokud obviněnou uznaly vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to s odůvodněním, že jinému z nedbalosti způsobila smrt proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání a uloženou jí podle zákona.
Pokud obviněná namítla, že znalci podílející se na posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nebyli stejné lékařské odbornosti, lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že na tomto posudku participovali lékaři se specializací na angiologii, internu, kardiologii, resp. anesteziologii. Pro získání závěru o správnosti postupu lékaře při léčbě pacienta se musí vybrat správná specializace znalce, jehož úkolem je poskytnutí odborného podkladu pro rozhodnutí soudu, a pokud přichází v úvahu posuzovaných četných odborných otázek. Znalecké zkoumání za přistoupení specialistů ze shora uvedených klinických oborů zde bylo vhodné, jelikož vykazovaly vztah k vytýkanému poskytování zdravotní péče. S důrazem na praxi obviněné jako praktické lékařky v ambulantním zařízení potom korespondovala specializace souběžně přibraného znalce MUDr. Bohumila Skály, Ph.D. z oboru všeobecného lékařství, který rovněž vyhodnocoval diagnostické a terapeutické postupy v jejím případě.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
Se zřetelem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné i dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu