ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.157.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 157/2023-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného Š. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2022 č. j. 13 To 191/2022-482, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 105/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2022 č. j. 13 To 191/2022-482 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 2022 č. j. 2 T 105/2021-441 zrušují .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 2022 č. j. 2 T 105/2021-441 byl obviněný Š. S. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 2. 10. 2020 kolem 9.40 hodin řídil v katastru obce XY na pozemní komunikaci I/37 v 43,684 km ve směru od obce XY na obec XY osobní motorové vozidlo tovární značky Hyundai i30, registrační značky XY, evidované na společnost A. P. S., IČ: XY, kdy při jízdě v pravém jízdním pruhu na přehledném přímém úseku
v rozporu s ustanovením §4 písmeno a), b) a ustanovením §5 odstavec 1 písmeno b) zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel,
nedostatečně sledoval situaci na pozemní komunikaci před sebou a přední částí osobního motorového vozidla narazil do zadní části mopedu tovární značky Piaggio, registrační značky XY, majitele D. B., narozeného XY, který řídil J. B., jedoucí ve shodném směru jízdy v pravé části pravého jízdního pruhu, přičemž nárazem byl řidič mopedu i moped odhozen vpravo mimo komunikaci do prostoru kmenů náletových křovin, kde zůstal řidič i moped ležet,
při dopravní nehodě utrpěl řidič mopedu poškozený J. B., narozený XY, tupý úraz hlavy, krku trupu a končetin a dále utrpěl zlomeniny obou horních rohů štítné chrupavky s krevními výrony v okolních měkkých tkáních, zlomeninu 4. hrudního obratle, sériové zlomeniny 1. - 4. žebra vpravo při páteři, zlomeniny 5. - 9. žebra vpravo a 1. - 8. žebra vlevo při páteři, mírné krvácení do pohrudničních dutin, pohmoždění a oděrky těla včetně podkožních krevních výronů, zhmoždění a otok mozku včetně zlomenin klenby a spodiny lební, subdurální krevní výron, podpavučnicové krvácení s ložisky zhmoždění mozku na spodině čelních a spánkových laloků mozku a v pravé mozečkové polokouli s rozvinutým poúrazovým otokem mozku, se kterými byl vozidlem rychlé lékařské pomoci převezen k ošetření do Fakultní nemocnice v XY, kde téhož dne v čase 13.35 hodin zemřel“ .
Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu zároveň byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti šesti měsíců.
2. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 10. 2022 č. j. 13 To 191/2022-482 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Na rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný Š. S. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů v posuzované věci správně aplikovaly trestní zákoník a zákon o silničním provozu, ovšem současně tyto právní předpisy nesprávně vyložily, a to zejména při stanovení poměru jeho zavinění a zavinění poškozeného J. B. na vzniku fatálního následku dopravní nehody. Podle dovolatele především nebylo v odpovídající míře zohledněno, že poškozený porušil významnou povinnost užít při jízdě na skútru řádně schválenou a náležitě připevněnou ochrannou přilbu, jak mu ukládal §6 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Tato skutečnost jednoznačně vyplynula z provedených důkazů, konkrétně z výslechu znalců, kteří pro účely trestního řízení zpracovali posudky z oboru soudního lékařství, resp. z oboru silniční dopravy. Dovolatel míní, že pokud by J. B. výše uvedenou povinnost splnil, s největší pravděpodobností by po vzájemné kolizi nezemřel. Utrpěl by sice závažná zranění podřaditelná pod kategorii těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem nikoli zjištěná poranění hlavy a mozku, která byla neslučitelná se životem. Dovolatel jinými slovy postrádá nezbytnou příčinnou souvislost mezi vlastním nedbalostním jednáním na straně jedné a vzniklým následkem, jaký předvídá ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku. Soudí, že pokud by si poškozený při jízdě na skútru ochránil hlavu helmou, jak mu ukládal zákon, celá věc by mohla být právně kvalifikována nanejvýš v intencích skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku a to i podle odst. 2. Současně ale obviněný zpochybnil právní závěr, že v jeho jednání lze spatřovat flagrantní porušení řidičských povinností a tedy porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto soudům vytkl deformativní hodnocení důkazů. Zdůraznil, že před nehodou jel v místě a čase povolenou rychlostí, která zároveň odpovídala aktuální situaci v silničním provozu i klimatickým podmínkám a výhledovým poměrům. Že by po delší dobu nesledoval situaci před svým vozidlem, ničím prokázáno nebylo. V zájmu bližšího objasnění nehodového děje sám marně navrhoval doplnění dokazování o vyšetřovací pokus nebo o znalecký posudek z oboru biomechaniky, čemuž soudy bez dostatečného odůvodnění nevyhověly. Namísto toho upřednostnily vlastní úvahy, vesměs nelogické, nesmyslné či přímo „důkazně vyvrácené“, jimiž se mimo jiné odchýlily i od ustálené soudní judikatury. V té je formulován požadavek, aby porušení takové povinnosti řidičem motorového vozidla, jež je obecně považována za důležitou, bylo zároveň zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Pokud tomu tak není, nelze v konkrétním případě naplnění předmětného kvalifikačního znaku dovodit. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (typicky jednání obviněného a poškozeného), je třeba každou z nich hodnotit zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Obviněný je přesvědčen, že na posuzovaný případ bylo možno analogicky vztáhnout právní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1052/2015 a sp. zn. 3 Tz 182/2001, podle nichž je u trestných činů v dopravě nutno zkoumat, nakolik řidič motorového vozidla mohl předvídat konkrétní okolnosti budoucího nehodového děje. Podle citovaného rozhodnutí je třeba vždy posuzovat konkrétní dopravní situaci a na otázku případné nedbalosti pachatele nahlížet nejen optikou povinné míry opatrnosti, kterou byl povinen zachovávat a která vyplývá z pravidel silničního provozu, ale i optikou tzv. subjektivního vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou byl řidič v řešeném případě schopen vynaložit. O zavinění z nedbalosti pak na jeho straně může jít jen tehdy, pokud jeho povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně. Těmito argumenty se však obecné soudy v průběhu předchozího řízení nezabývaly. V naznačeném směru dokazování nevedly, přičemž důkazy, které provedeny byly, a z nich vyvozené skutkové závěry neskýtaly dostatečný podklad pro závěr o jeho vině bez důvodných pochybností. Závěrem obviněný uvedl, že ho smrt poškozeného i ztráta pozůstalých velice mrzí, nicméně trvá na tom, že neměl být odsouzen bez toho, aby byl v řízení minimálně uskutečněn vyšetřovací pokus, či lépe vypracován kvalitní znalecký posudek zaměřený na celkovou analýzu nehodového děje, při němž by zároveň bylo uvažováno i o možné vyšší rychlosti motocyklu (cca 80 km/h), při níž by jeho náraz do poškozeného nebyl tak prudký a motocyklistu by pravděpodobně nekatapultoval mimo vozovku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Podle §265r odst. 1 tr. ř. pak vyjádřil souhlas s tím, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že jde v podstatě o opakování obhajoby obviněného uplatňované od počátku trestního stíhání. Soudům pak vytkl, že se s touto obhajobou vypořádaly způsobem, který lze označit za správný pouze částečně. Za neopodstatněnou označil námitku obviněného, podle níž mu nelze přičítat zavinění k následku v podobě smrti poškozeného už proto, že dotyčný pravděpodobně neměl při jízdě na jednostopém vozidle řádně připevněnou ochranu hlavy. Ztotožnil se však s jeho argumentem, že vyjádření spoluzavinění poškozeného pouze v míře 15 % bylo zcela nedostatečné při zjištění, že ten se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 a §38 zákona o silničním provozu pohyboval po silnici pro motorová vozidla s mopedem o nejvyšší konstrukční rychlosti 45 km/h. V uvedené souvislosti státní zástupce v obecné rovině akceptoval jako správnou úvahu odvolacího soudu, že ani na silnici pro motorová vozidla nelze vyloučit možnost, že se na ní budou pohybovat pomalejší vozidla, anebo že taková vozidla z nejrůznějších příčin zůstanou v jízdním koridoru řidiče dokonce stát, typicky kvůli technické poruše, závadě na vozovce, dopravní nehodě nebo jiné náhlé překážce. Na straně druhé však zdůraznil, že mezi takovými situacemi a pomalu jedoucím mopedem existuje podstatný rozdíl, významný pro včasnou reakci řidiče. Pokud totiž na dálnici či rychlostní komunikaci vznikne kolona, přistane vrtulník záchranné služby, vběhnou na ni koně, pohybují se na ní chodci nebo na ní pro technickou závadu zastaví kamion, jde o natolik zřejmé dopravní situace, že je na ně schopen reagovat každý průměrný řidič. Kolonu pozná podle rozsvícených brzdových světel a rozblikání vozidel před ním, a vrtulník, koně nebo chodci jsou na daném typu pozemní komunikace natolik neobvyklým jevem, že nebezpečí z nich plynoucí je na první pohled patrné. Pokud však po volně průjezdné dálnici nebo silnici pro motorová vozidla jede osobní automobil nebo motocykl, tak takové okolnosti nikdo „na první pohled“ zvláštní význam nepřikládá. Důvod na ně reagovat prudkým vyhnutím nebo brzděním (nadto s vědomím, že tyto rizikové manévry mohou vyvolat hromadné dopravní nehody s dalšími vozidly) vzniká teprve od okamžiku rozpoznání jejich mimořádně pomalé jízdy. Za významnou okolnost pokládá státní zástupce také to, že ze strany poškozeného se podle všeho jednalo o úmyslný přestupek. Poškozený nepochybně věděl, že vjíždí na silnici pro motorová vozidla, kam se svým dopravním prostředkem nesmí, a pokud se na ni již vypravil, počínal si navýsost hazardním způsobem, jestliže se pohyboval v pravém jízdním pruhu a nevyužil možnosti jet alespoň v „odstavném pruhu“ resp. při krajnici. Zároveň nebylo zjištěno, zda byl moped vybaven výstražnými světly a zda je poškozený použil. Jeho počínání lze tedy souborně charakterizovat jako vysoce riskantní a bezohledné a jeho podíl na fatální dopravní nehodě v podstatě rovnocenný s podílem dovolatele, jehož jednání tak mohlo být posouzeno nanejvýš jako přečin usmrcení z nedbalosti v základní skutkové podstatě podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Míra spoluzavinění poškozeného totiž vylučovala závěr, že dovolatel při jízdě porušil důležitou povinnost ve smyslu odst. 2 zmíněného zákonného ustanovení. Již v tomto ohledu tedy rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dále státní zástupce přisvědčil i námitce obviněného, podle níž soudy rozhodly o jeho vině i přes absenci „celkové analýzy nehodového děje,“ resp. bez zjištění, jak se nízká rychlost mopedu projevila na jeho průběhu. Podle jeho mínění mělo být objektivně zjištěno, jakou rychlostí se poškozený na mopedu pohyboval v době střetu. Jestliže tuto rychlost znalec z oboru silniční dopravy pouze dovodil z údajů o konstrukční rychlosti z technického průkazu a zároveň vyjádřil domněnku, že poškozený neměl žádný důvod jet pomaleji a jeho úmyslem bylo pravděpodobně projet a opustit kritický úsek co nejrychleji, šlo pouze o spekulaci, která neměla žádný podklad v provedených důkazech a z níž soudy neměly při rekonstrukci skutkového stavu vůbec vycházet. Naopak, v duchu zásady in dubio pro reo měly zvažovat jen takovou rychlost mopedu, která byla pro obviněného nejvýhodnější, tj. rychlost minimální a nikoliv maximální. Pak by musely logicky dovodit, že zpomalení za poškozeným si vyžádalo mnohem delší čas. Zároveň po výtce státního zástupce z napadených rozhodnutí není zřejmé, na jakou vzdálenost obviněný motocyklistu uviděl (tj. že před ním jede nějaký motocykl), na jakou vzdálenost měl a mohl určit rychlost jeho jízdy (tj. že motocykl jede nezvykle pomalu), z jaké reakční doby obviněného lze vycházet a zda mu vůbec zbyly ony čtyři sekundy potřebné podle znalce k intenzivnímu brzdění, tak aby odvrátil střet s poškozeným. Namísto těchto objektivních údajů obsahují obě rozhodnutí pouze vágní závěry, že úsek silnice byl zcela přehledný, výhledové poměry v místě a čase nadstandardně výborné, a že reakční doba dovolatele byla dostatečná na to, aby dokázal střetu zabránit. To vše bez jakéhokoli výpočtu či vyjádření, kolik ona reakční doba činila a zda nezasáhla do oněch čtyř sekund, v nichž bylo možno za poškozeným zabrzdit, pokud by ovšem skutečně jel rychlostí 45 km/h. Pro posouzení zavinění dovolatele však bylo potřebné určit okamžik prvního spatření motocyklu před sebou, nejzazší dobu zjištění jeho neobvykle nízké rychlosti, nutnou reakční dobu dovolatele a dobu potřebnou na provedení nutného jízdního manévru. Do těchto dob by měla být započítána i doba jeho krátkého pohledu do zpětného zrcátka. To vše při nejnižší možné rychlosti motocyklu vypočítané znalcem, a nikoli jen odhadnuté z možných motivů poškozeného. Pouze tak by bylo zřejmé, po jaký čas dovolatel nesledoval koridor své jízdy a do jaké míry je možno toto „nesledování“ posoudit jako porušení povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Jinými slovy, řádnou analýzou nehodového děje mohlo být zjištěno, zda vzhledem k velmi malé rychlosti motocyklu mohl dovolatel na jeho jízdu včas reagovat, i kdyby situaci před vozidlem sledoval. Právě to obviněný tvrdí ve svém dovolání a vznesl tak námitku odpovídající uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když relevantně a zároveň důvodně argumentuje tím, že znalecký posudek z oboru silniční dopravy neobsahuje podklady pro rozhodné skutkové zjištění, že situaci ve svém jízdním koridoru nesledoval. Pokud se dovolatel celkové analýzy nehodového děje domáhal za účelem zjištění alternativní rychlosti motocyklu 80 km/h, učinil tak fakticky ve svůj neprospěch, k čemuž není oprávněn. Vyšší jízdní rychlost mopedu by totiž fakticky snižovala spoluzavinění poškozeného, a naopak zvýšila míru zavinění jeho samého. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný Š. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal, či případně pod jiný z dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Nejprve je třeba ale upozornit, že z argumentace obviněného vyplynulo, že jeho výtky směřovaly i vůči postupu a konečnému rozhodnutí odvolacího soudu, takže jím formulované námitky měly být správně uplatněny primárně pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento dovolací důvod, ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní posuzované věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud ve veřejném zasedání zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě totiž jako jediný dovolací důvod umožňuje v řízení před dovolacím soudem napadnout i rozhodnutí prvostupňového soudu, a to právě ve spojení s jiným dovolacím důvodem jakožto nositelem samotné dovolací argumentace určující rozsah dovolacího přezkumu. Avšak odmítnutí projednání takto formálně nedokonale podaného dovolání by bylo přepjatým formalismem s potencionálním dopadem do právního postavení obviněného, a proto Nejvyšší soud přistoupil k přezkoumání napadených rozhodnutí nižších soudů i řízení jim předcházejícím (§265i odst. 3 tr. ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům.
8. Po přihlédnutí k povaze části argumentace obviněného Nejvyšší soud rovněž připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byl taxativní výčet dovolacích důvodů v trestním řízení rozšířen o nově zakotvený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Cílí tedy na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně, ale také důvodně, musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
9. Byť tedy obviněný Š. S. v podaném dovolání výslovně výše zmíněný dovolací důvod nejmenoval, přesto Nejvyšší soud v souladu s výše rozvedenými výkladovými pravidly hodnotil jeho zásadní procesní (skutkovou) námitku, podle níž byl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně vystavěn na důkazech, které „věrně neodrážejí“ situaci v silničním provozu v daný den, v čase a místě, jestliže v řízení nebyl proveden minimálně vyšetřovací pokus, spíše však „kvalitní znalecký posudek,“ který by pracoval s „celkovou analýzou nehodového děje a předstřetového odvíjení“. Dovolací soud ale dospěl k závěru, že tato výtka postrádá potřebnou právní relevanci. Ve své podstatě byla totiž pouze vyjádřením nespokojenosti obviněného s rozsahem provedeného dokazování, která sama o sobě shora citovaný dovolací důvod založit nemůže. Pro dovolací přezkum je v této trestní věci podstatné, že obecné soudy formálně neopomněly žádný z důkazních návrhů obhajoby. O těch jednak rozhodly přímo při jednáních (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 5. 2022 č. l. 436 verte spisu a protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 4. 10. 2022 č. l. 480 verte spisu) a svá odmítavá stanoviska k nim ústavně konformním způsobem vysvětlily také v písemných vyhotoveních meritorních rozhodnutí (viz bod 28 odůvodnění rozsudku okresního soudu, resp. bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z materiálního hlediska je pak nutné v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat či doplňovat. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
10. Posledně uvedené platí minimálně potud, že z provedených důkazů bylo možno učinit pochybnosti nevzbuzující závěr, že významnou příčinou řešené dopravní nehody bylo kardinální řidičské selhání obviněného, který při jízdě motorovým vozidlem v rychlosti kolem 110 km/h po nepřiměřeně dlouhou dobu (v řádu několika sekund) vůbec nesledoval dopravní situaci před sebou a poškozeného tak v podstatě zcela přehlédl. Dané konstatování se opíralo jednak o zjištění, že k nehodě došlo na rovném a navýsost přehledném úseku široké dvouproudové rychlostní komunikace, za denního světla, příznivých klimatických podmínek a při dobré viditelnosti, dále pak ze znaleckého posudku z odvětví silniční dopravy, podle nějž mohl obviněný spatřit poškozeného poprvé nejpozději 4 sekundy před střetem, a konečně z výpovědi samotného obviněného, který opakovaně připustil, že pohyb poškozeného ve svém jízdním koridoru vůbec neregistroval, a to až do okamžiku, kdy se již ocitl v těsné blízkosti za ním a nedokázal se mu vyhnout ani okamžitým stržením volantu vlevo. Uvedené okolnosti nehodového děje popsané v napadených soudních rozhodnutích v žádném případě nelze degradovat jen na „vágní závěry“, tak jak to ve svém vyjádření k dovolání učinil státní zástupce. Jde o rekonstrukci skutkového stavu, která je výslednicí hodnotícího procesu plně respektujícího zásadu zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. Nadstandardní výhledové poměry i příhodné klimatické podmínky v čase a místě dopravní nehody byly objektivizovány pořízenou fotodokumentací založenou ve spise a koneckonců potvrzeny i samotným obviněným. Fakt, že pohyb poškozeného na mopedu v pravém jízdním pruhu měl obviněný možnost detekovat poměrně dlouho před srážkou, vyplynul z exaktních výpočtů příslušného znalce. Navzdory tomu obviněný podle znaleckého posudku i své vlastní výpovědi před samotným střetem vůbec nebrzdil a do mopedu najel zezadu v plné rychlosti. O úrovni jeho momentální koncentrace na řízení mnohé vypovídá i jeho vyjádření, že „motorkář se před ním zjevil zničehonic“ a nedokáže tak ani určit, jak přesně ke střetu došlo. Pokud státní zástupce iniciativně a nad rámec argumentace obsažené v dovolaní reklamoval, že v trestním řízení nebylo adekvátně prokazováno zavinění obviněného na dopravní nehodě, jestliže nebyl určen okamžik, kdy mohl poprvé spatřit motocykl před sebou, nejzazší doba, kdy mohl rozpoznat jeho neobvykle nízkou rychlost, dále nutná reakční doba a doba nezbytná k provedení potřebného jízdního manévru (do níž by měl být započítán i krátký pohled do zpětného zrcátka), a to vše „při nejnižší možné rychlosti motocyklu vypočítané znalcem,“ tak Nejvyšší soud tyto výhrady vyhodnotil jako k věci nepřiléhavé a nerespektující důkazně podložený nehodový děj. Sám dovolatel jej totiž nepopisoval kupříkladu tak, že by poškozeného před sebou registroval dlouho před střetem, zprvu u něho předpokládal rychlost odpovídající danému typu pozemní komunikace, chvíli mu proto trvalo, než rozpoznal, že poškozený jede nestandardně pomalu, vzápětí zjistil, že aktuální dopravní situace mu neumožňuje ho bezpečně objet, proto začal intenzivně brzdit, nicméně nehodě již zabránit nedokázal. Pokud by tomu takto bylo, tak by samozřejmě bylo nutno podrobněji dokazovat, zda i při zachování povinné řidičské opatrnosti, vyplývající z pravidel silničního provozu a zároveň spravedlivě požadované i z hlediska tzv. subjektivního vymezení, mohl obviněný kolizi zabránit. V posuzovaném případě však byla řešena situace, kdy řidič motorového vozidla výskyt „překážky“ (mopedu s poškozeným) ve svém jízdním pruhu během několika dlouhých vteřin vůbec nezaznamenal, ačkoli mu v tom nebránily výhledové poměry ani nepřehledná situace v silničním provozu, a narazil do této překážky takřka bez jakékoli předchozí reakce. Jinými slovy, závěr soudů, že dovolatel v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu nedostatečně sledoval situaci na pozemní komunikaci před sebou, vinou tohoto pochybení prudce narazil do mopedu poškozeného jedoucího před ním a ten byl v důsledku kolize katapultován ze sedla mimo pozemní komunikaci, se jeví jako logický a další doplnění dokazování ve výše naznačeném směru nevyžadoval.
V této souvislosti si dovolací senát nemůže odpustit poznámku, že ačkoli státní zástupci intervenující v této věci v předchozích stádiích, tedy v přípravném řízení a poté i v řízení před soudy nižších stupňů, označovaly shromážděné důkazy za zcela dostatečné a spolehlivé pro rozhodnutí soudů, tak státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání obviněného uvádí opak. To celé v situaci, kdy dovolání ve prospěch obviněného ze strany nejvyššího státního zástupce podáno nebylo. K něčemu takovému ostatně nedochází poprvé, neboť v minulosti byl podobný přístup státního zastupitelství i nyní rozhodujícím senátem již zaznamenán. Jde tudíž o neméně kuriózní situaci, než je ta, o níž dovolací senát pojednává níže v bodě 12. odůvodnění svého rozhodnutí, ohledně nabídky dovolatele k právnímu posouzení jeho jednání jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. K tomuto ještě poslední poznámku. Kdyby se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce o nedostatečnosti a neúplnosti shromážděných důkazů pro rozhodnutí soudu ohledně míry zavinění obviněného, musel by s pravděpodobností hraničící s jistotou po zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů celou věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Soud tady totiž není primárně od toho, aby prováděl vyšetřovací pokusy či rekonstrukce skutkového děje. To je nezpochybnitelně úkolem orgánů činných v přípravném řízení. Státní zástupce je sice povinen stavět před soud osoby, které jsou důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu, ale zároveň k tomu musí soudu předložit i veškeré dostupné důkazy, o kterých je přesvědčen, že vinu takové osoby dostatečně prokazují. Jestliže tomu tak není nebo pokud si jednotlivé stupně státního zastupitelství nejsou svojí důkazní pozicí v potřebné míře jisté, pak by v dané trestní věci neměla být obžaloba k soudu podávána nebo by alespoň nemělo být trváno na jejím nezměněném znění.
11. Pokud jde o obviněným výslovně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak jeho prostřednictvím lze relevantně vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Zmíněný důvod naopak neslouží k přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, resp. k prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoliv hmotněprávních norem. Dovolací soud je zde při přezkumu vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a ta jsou pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat též tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného směřující proti právnímu posouzení stíhaného jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku formálně odpovídají obsahovému vymezení zvoleného dovolacího důvodu a části z nich je nutno přiznat opodstatnění i z věcného hlediska. V prvé řadě, jako zcela nedůvodnou však bylo nutno odmítnout konstrukci obviněného, podle níž u něho soudy nesprávně dovodily zavinění k následku v podobě smrti poškozeného J. B. a tím i existenci příčinného vztahu mezi jeho řidičským selháním a zmíněným fatálním vyústěním dopravní nehody. V této souvislosti se obhajoba upnula k polemice, zda by poškozený utrpěl kardinální poranění hlavy a mozku či jiná smrtelná zranění i tehdy, kdyby během svého „letu“ dřevinným porostem mimo silnici neztratil patrně nedostatečně upevněnou přilbu. V návaznosti na tom – se současným zřetelným akcentem na zásadu in dubio pro reo – pak dokonce dovodila, že nedbalostním zaviněním dovolatele byl pokryt maximálně v úvahu přicházející následek v podobě vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného, a poněkud kuriózně nabídla možnost právního posouzení skutku „pouze“ podle §147 odst. 2 tr. zákoníku týkající se přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Onu zřetelnou kurióznost zmíněné konstrukce spatřuje dovolací senát v tom, že obviněný na straně jedné rezolutně odmítá, že by vůbec porušil jakoukoliv řidičskou povinnost uloženou mu podle zákona, aby na jiném místě de facto připouštěl, že eventuální těžká, nikoli však smrtelná zranění poškozeného jeho nedbalostním zaviněním pokryta být mohla a pak mu dokonce mohlo být důvodně přisouzeno i zaviněné porušení důležité povinnosti, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. V každém případě se zde jedná o právní nonsens, když skutková podstata trestného činu podle §147 tr. zákoníku předpokládá jiný trestně relevantní následek než ten, k němuž došlo v posuzované věci, a který explicitně postihuje právě ustanovení §143 tr. zákoníku, a to včetně problematiky porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona, kterou na jedné straně popírá a na druhé sám připouští.
13. Pokud okresní soud v počínání obviněného tak, jak bylo zjištěno z dostatečně provedeného dokazování, dovodil trestně postižitelné zaviněné (nedbalostní) protiprávní jednání a současně shledal, že bylo primární a zároveň dostatečně významnou příčinou ostré kolize mezi ním a poškozeným a pojí je tak potřebný příčinný vztah k následku v podobě smrti motocyklisty, Nejvyšší soud takový závěr považuje za adekvátní a právní kvalifikaci skutku podle posledně citovaného ustanovení trestního zákoníku (tj. jako přečin usmrcení z nedbalosti v jeho základní skutkové podstatě) za přiléhavou. V uvedené souvislosti odkazuje také na výklad zásady gradace příčinné souvislosti podaný odvolacím soudem v bodě 19. odůvodnění napadeného usnesení, který – ačkoli jej dovolatel odmítl jako nesprávný – důsledně respektoval dlouhodobě ustálenou soudní judikaturu i obecně uznávanou právní nauku (k tomu srov. právní závěry a jednotlivé odkazy obsažené v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Jakkoli se i poškozený dopustil minimálně dvou významných přestoupení pravidel silničního provozu, nelze jeho nezodpovědnému chování přisoudit až takový význam, aby bylo možno tvrdit, že jeho hazardní kousek v podobě jízdy na mopedu po komunikaci, kde se s ním vůbec pohybovat neměl, nadto se špatně upevněnou helmou, byl nejdůležitější či dokonce výlučnou příčinou tragédie, které obviněný neměl sebemenší možnost zabránit, byť se odpovídajícím způsobem koncentroval na řízení. Jinak řečeno, dovolatelem naznačený konstrukt „přerušení příčinné souvislosti“ mezi jeho nedbalostním jednáním a vzniklým následkem, s přihlédnutím k nebezpečnému chování poškozeného a jeho laxnímu přístupu k dodržování pravidel a zásad bezpečnosti silničního provozu, akceptovat nelze.
14. Předchozím soudům je naopak nutno vytknout krajně zjednodušující a judikaturu nerespektující přístup k řešení otázky, zda lze řidičské pochybení obviněného subsumovat i pod kvalifikační znak porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Co je takovou důležitou povinností, trestní zákoník nedefinuje. Je tedy věcí soudu, aby v každé konkrétní věci po zhodnocení všech okolností případu uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou.
15. V obecné rovině platí, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Při provozu na pozemních komunikacích půjde zejména o takové porušení povinností řidiče, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost řízeného motorového vozidla může mít a zpravidla mívá za následek vážnou dopravní nehodu. Taxativní výčet všech důležitých povinností řidiče v podstatě možný není. Význam porušení té či oné řidičské povinnosti je totiž přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Mezi typické případy, kdy závadné jednání řidiče bývá považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, lze zcela jistě zařadit především řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, jízdu hrubě nepřiměřenou rychlostí, řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede způsobem, při němž vozidlo nezvládne, nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, v jejímž důsledku se vozidlo dostane do protisměru, nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují, porušení předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy před vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nebo před nepřehlednou zúženou zatáčkou, jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem apod. O porušení důležité povinnosti půjde také v dalších případech, kdy je dopravní nehoda způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž se nachází více lidí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1978 sp. zn. 11 Tz 9/78, publikované pod č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), nebo nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že se na něm pohybuje chodec, jehož nesmí ohrozit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1983 sp. zn. 11 Tz 42/83, publikované pod č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
16. Nejvyšší soud se při své rozhodovací praxi stále setkává s tendencí soudů nižších stupňů mechanicky ztotožňovat porušení důležité povinnosti s porušením jakéhokoli ustanovení zákona o silničním provozu řidičem motorového vozidla, jestliže v příčinné souvislosti s jeho pochybením dojde k ublížení na zdraví či usmrcení jiného účastníka silničního provozu. Hlubší a strukturovanější úvahy k tomu, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá, má v konkrétním případě skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku trestného činu uvažovat, v jejich rozhodnutích mnohdy zcela chybí. Jak plyne z výše rozvedeného příkladmého výčtu typizovaných případů, je o porušení důležité povinnosti řidičem motorového vozidla namístě hovořit tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního nebo jinak výrazně nezodpovědného chování pachatele , které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Zvlášť obezřetně a citlivě je třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy si původce dopravní nehody při řízení motorových vozidel až dosud počínal způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem vždy beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu v řešené situaci bylo důsledkem jeho spíše výjimečného pochybení spočívajícího např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí dalšího účastníka silničního provozu nebo v nedostatečně rychlém vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu v důsledku krátkodobé ztráty koncentrace na řízení apod. V takových případech – byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích – nelze z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti . Ten zásadně nesmí mít charakter presumpce, nýbrž musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a současně musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014 nebo též usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1070/2013). Zdůraznit je nutno v uvedené souvislosti i judikatorní pravidlo, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.
17. Z těchto hledisek se ale soudy posuzovanou věcí dosud podrobněji nezabývaly. Jejich právní hodnocení významu resp. „důležitosti“ povinnosti, kterou obviněný porušil, a jemu věnované úvahy v odůvodněních obou rozhodnutí lze označit za kusé a do jisté míry nepřezkoumatelné. Proto i právní závěr, podle nějž je třeba jednání dovolatele právně kvalifikovat i podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, nelze hodnotit jinak než jako minimálně předčasný. Podle názoru dovolacího senátu okresní i krajský soud prakticky vůbec nepřihlédly k tomu, že zatímco na straně obviněného lze vskutku seznat „pouze“ řidičské selhání nedbalostního charakteru, poškozený na pomalém mopedu s plným vědomím protiprávnosti svého počínání vjel na typ pozemní komunikace, na které mu byla jízda na sedlaném stroji zapovězena dopravními předpisy. Ty se rozhodl nerespektovat a zjevně si příliš nelámal hlavu ani s tím, že svou pomalou jízdou na rychlostní silnici může utvářet nestandardní až nebezpečnou dopravní situaci a tím ohrožovat nejen sebe, ale i ostatní účastníky silničního provozu. Takové jednání přestupkového charakteru lze bezpochyby označit za lehkomyslnost až bezohlednost, která podle mínění Nejvyššího soudu sama o sobě zavdává prostor pro daleko vyšší procentuální vyjádření míry jeho spoluzavinění na dopravní nehodě, než kterou mu přisoudil soud prvního stupně a jako správnou ji následně aproboval i soud odvolací. Potud lze akceptovat názor vyjadřujícího se státního zástupce, že již výše zmíněný moment činí spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě téměř srovnatelným se zaviněním obviněného. K osobě S. se dále sluší připomenout i to, co ve svém rozhodnutí koneckonců zmínil již okresní soud, a sice že jde o řidiče s dlouholetými zkušenostmi, jemuž nelze upřít „příkladnou ukázněnost na pozemních komunikacích“. Nejde tedy o „závodníka“, který by se obecně vyznačoval agresivním až „pirátským“ pojetím jízdy či jinak nectil dopravní předpisy. Ostatně i v kritický den jel po příslušné pozemní komunikaci povolenou rychlostí a v jeho řidičském projevu nebyla zjištěna ani žádná jiná tendence k vědomému porušování pravidel silničního provozu nebo ohrožování jeho ostatních účastníků.
18. Nejvyšší soud tedy z podnětu částečně důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2022 č. j. 13 To 191/2022-482 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 202 č. j. 2 T 105/2021-441, zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně, jenž bude v dalším řízení vázán právními názory, které k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda jinak neoddiskutovatelné situační řidičské selhání dovolatele bylo s přihlédnutím ke specifickým okolnostem dopravní nehody, a to včetně nezodpovědného a nebezpečného počínání poškozeného, svou povahou do té míry flagrantním pochybením, aby zakládalo jeho trestní odpovědnost i podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Při novém právním posouzení skutku přihlédne se stejnou pozorností ke všem výše zmíněným specifikům daného případu . Pokud by i přesto setrval na svém původním právním posouzení věci, bude je muset napříště odůvodnit mnohem strukturovanějšími, podrobnějšími a přesvědčivějšími úvahami, než tomu bylo dosud.
20. O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu