ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.17.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 17/2023-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch i ve prospěch obviněného P. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 9. 2022 č. j. 10 To 89/2022-640, v trestní věci vedené Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 38/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 9. 2022 č. j. 10 To 89/2022-640.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 4. 2022 č. j. 7 T 38/2021-552 byl obviněný P. P. uznán vinným dvojnásobným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
1) přesně nezjištěného dne v měsíci březnu či dubnu roku 2018, u vodní nádrže XY v katastru obce XY, místní část XY, okr. XY, zejména mezi rekreační chatou ev. č. XY na parcele č. XY, majitelky J. P., nar. XY, a rekreační chatou bez přiděleného ev. č. na parcele č. XY majitelů L. J., nar. XY, a I. J., nar. XY, pravděpodobně po předchozím požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, zastrašoval slovně L. J., M. J., nar. XY, N. J., nar. XY, a I. J., zejména tím, že na ně křičel z verandy rekreační chaty ev. č. XY, že je postřílí a rozvěsí na stromy v souvislosti s tím, že chodí okolo chaty ev. č. XY, kterou užívá;
přesně nezjištěného dne v letních měsících roku 2018 v době kdy L. J. prošla okolo chaty ev. č. XY, jmenovanou slovně zastrašoval s tím, že je postřílí a rozvěsí na stromy v souvislosti s tím, že chodí okolo chaty ev. č. XY, kterou užívá;
přesně nezjištěného dne, pravděpodobně v měsíci září či říjnu roku 2018 zastrašoval I. J. zejména tím, že na něj křičel z terasy rekreační chaty ev. č. XY, kterou užívá, že ho „serou“ a že je postřílí,
2) dne 6. 11. 2019 v přesně nezjištěném čase, v době, kdy se od M. J., nar. XY, který v tu dobu stál v blízkosti rekreační chaty na parcele č. XY majitelů L. J. a I. J., vzdálil pes jmenovaného k rekreační chatě ev. č. XY, kterou užívá obviněný, slovně zastrašoval M. J., že mu jeho psa zastřelí či podřízne.
Za to byl podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře třiceti (30) denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku byla denní sazba určena částkou ve výši 800 Kč (slovy: osm set korun českých).
2. Dále byl obviněný týmž rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn podané obžaloby pro skutky spočívající v tom, že:
1) v přesně nezjištěného dne, pravděpodobně v měsících dubnu až červnu roku 2019, u vodní nádrže XY v katastru obce XY, místní části XY, okr. XY, mezi rekreační chatou ev. č. XY na parcele č. XY, majitelky J. P., nar. XY, a rekreační chatou bez přiděleného ev. č. na parcele č. XY majitelů L. J., nar. XY, a I. J., nar. XY, pravděpodobně po předchozím požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, L. J. a M. J., kteří když procházeli kolem rekreační chaty ev. č. XY, ve vzdálenosti 1,5 m se sekerou v ruce ostřím směřujícím k L. J. a M. J. řekl „tudy chodit nebudete“, zvedl sekeru oběma rukama nad úroveň ramen a zaťal ji do dřevěného špalku,
2) v přesně nezjištěných dnech v období od 1. 3. 2020 do 8. 6. 2020, u vodní nádrže XY v katastru obce XY, místní části XY, okr. XY, zejména mezi rekreační chatou ev. č. XY na parcele č. XY, majitelky J. P., nar. XY, a rekreační chatou bez přiděleného ev. č. na parcele č. XY majitelů L. J., nar. XY, a I. J., nar. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů pokřikoval na blíže neustanovené osoby, že je postřílí a rozvěsí na stromy, pokud budou chodit kolem chaty ev. č. XY, kterou užívá;
a výše popsaného jednání se dopustil, přičemž měl u sebe opakovací malorážku, brokovou kozlici a samonabíjecí pistoli včetně nábojů k nim,
čímž měl spáchat dvojnásobný zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku,
3) v XY, místní část XY, okres XY, blíže nezjištěné dny, nejpozději od 9. 6. 2020 v rozporu s §4 písm. b) bod 3) a §9 odst. 1 zákona o zbraních disponoval s 10 ostrými náboji tuzemské výroby Sellier & Bellot ráže 7,62 mm svítící vzor 43 (z,62-Sv 43) v sestavě ocelová lakovaná a fosfátová nábojnice s dnovým označením u 6 nábojů „bxn 82“ u 3 nábojů „bxn 74“ a 1 náboje „bxn 77“, osazenými mosaznou zápalkovou a celoplášťovou biofitální svítící střelou, jejichž hrot je zeleně zalakován, a které měl naposledy uloženy v rekreační chatě číslo popisné XY na parcele st. XY a které v chatě zanechal jeho tchán J. K., přitom všech 10 nábojů bylo plně funkčních a schopných střelby, k jejichž iniciaci mohlo dojít i mimo zbraň mechanickým působením (úderem) na zápalku nebo teplem, v důsledku čehož mohlo dojít k výbuchu zápalky, která by uvedla do detonace prachovou náplň náboje, čímž by došlo k uvolnění energie prachové náplně ve srovnatelném množství jako při výstřelu v hlavni, ale protože by nábojnice nebyla držena nábojovou komorou mohlo by dojít k jejímu roztržení a vzniklé střepiny spolu se střelou by se rozletěly do okolí, přitom s ohledem na velikost energie vzniklé při výbuchu mohou být účinky kterékoliv ze vzniklých střepin smrtelné až do vzdálenosti několika desítek metrů od místa výbuchu,
čímž měl spáchat přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově podali odvolání obviněný (do výroku o vině a trestu, kromě výroku zprošťujícího) a též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově v neprospěch obviněného (proti výrokům o vině včetně výroku zprošťujícího). O těchto rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 15. 9. 2022 č. j. 10 To 89/2022-640 tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obžalovaného a státního zástupce zrušil ve výrocích o vině v bodech 1) a 2), v navazujícím výroku o trestu, jakož i ve výrocích zprošťujících pod body 1) a 2). Podle §222 odst. 2 tr. ř. pak postoupil Městskému úřadu v Pelhřimově níže uvedené skutky uvedené v obžalobě s tím, že nejde o trestné činy, avšak mohly by být posouzeny jako přestupky, a to konkrétně skutky, že obviněný:
1) přesně nezjištěného dne v měsíci březnu či dubnu roku 2018, u vodní nádrže XY v katastru obce XY, místní část XY, okres XY, zejména mezi rekreační chatou ev. č. XY na parcele č. XY, majitelky J. P., nar. XY, a rekreační chatou bez přiděleného ev. č. na parcele č. XY majitelů L. J., nar. XY, a I. J., nar. XY, pravděpodobně po předchozím požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, zastrašoval slovně L. J., M. J., nar. XY, N. J., nar. XY, a I. J., zejména tím, že na ně křičel z verandy rekreační chaty ev. č. XY, že je postřílí a rozvěsí na stromy v souvislosti s tím, že chodí okolo chaty ev. č. XY, kterou užívá;
přesně nezjištěného dne v letních měsících roku 2018, v době kdy L. J. prošla okolo chaty ev. č. XY, jmenovanou slovně zastrašoval tím, že je postřílí a rozvěsí na stromy v souvislosti s tím, že chodí okolo chaty ev. č. XY, kterou užívá;
přesně nezjištěného dne, pravděpodobně v měsíci září či říjnu roku 2018 zastrašoval I. J. zejména tím, že na něj křičel z terasy rekreační chaty ev. č. XY, kterou užívá, že ho „serou“ a že je postřílí,
2) přesně nezjištěného dne, pravděpodobně v měsících dubnu až červnu roku 2019, u vodní nádrže XY v katastru obce XY, místní část XY, okres XY, zejména mezi rekreační chatou ev.č. XY na parcele č. XY, majitelky J. P., narozené XY, a rekreační chatou bez přiděleného ev. č. na parcele č. XY majitelů L. J., nar. XY, a I. J., nar. XY, pravděpodobně po předchozím požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, zastrašoval L. J. a M. J., nar. XY, kteří v tu dobu procházeli kolem rekreační chaty ev. č. XY, přičemž držel v obou rukách směrem ke jmenovaným sekeru o délce nejméně 60 cm, kterou zvedl nad úroveň ramen a zasekl ji v bezprostřední blízkosti před ním procházející L. J. do dřevěného špalku, za současného výhrůžného slovního upozornění, že tudy chodit nebudou,
dne 6. 11. 2019 v přesně nezjištěném čase, v době, kdy se od M. J., nar. XY, který v tu dobu stál v blízkosti rekreační chaty na parcele č. XY majitelů L. J. a I. J., vzdálil pes jmenovaného k rekreační chatě ev. č. XY, kterou užívá obžalovaný, slovně zastrašoval M. J., že mu jeho psa zastřelí či podřízne,
3) v přesně nezjištěných dnech, pravděpodobně v období od jara roku 2020 do 8. 6. 2020, u vodní nádrže XY v katastru obce XY, místní části XY, okres XY, zejména mezi rekreační chatou ev. č. XY na parcele č. XY, majitelky J. P., nar. XY, a rekreační chatou bez přiděleného ev. č. na parcele č. XY majitelů L. J., nar. XY, a I. J., nar. XY, pokřikoval na blíže neustanovené osoby, že je postřílí a rozvěsí na stromy, pokud budou chodit kolem chaty ev. č. XY, kterou užívá.
Zprošťující výrok v bodě 3) rozsudku pak zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.
4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval následně nejvyšší státní zástupce dovoláním, které podal v neprospěch i ve prospěch obviněného s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř., tedy že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, rozhodná skutková zjištění pro naplnění znaku trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a konečně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a následně se věnoval odůvodnění námitek v neprospěch obviněného ve vztahu ke skutkům označeným bodem 1) a bodem 2) alinea druhá, přičemž současně zmínil, že nezpochybňuje správnost usnesení krajského soudu v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o postoupení věci pod bodem 2) alinea 1 a pod bodem 3) jeho rozhodnutí.
Vytknul však odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení skutků označených v bodech 1) a 2) alinea druhá, pokud je označil pouze za možné přestupky. Dovolatel nesouhlasí s názorem, že jednání obviněného nevykazovalo všechny zákonné znaky přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti. Ve skutkových závěrech odvolací soud vycházel z procesně nepoužitelných důkazů, které nejenže sám neprovedl, ale nebyly v řízení provedeny vůbec. Odvolací soud potvrdil, že poškození uváděli v hlavním líčení i v písemném vyjádření obavu z výhružek obviněného, avšak sám pak při rozhodování vyšel z toho, že svědci se v procesně použitelných výpovědích v přípravném řízení, tedy časově blíže předmětným incidentům, vyjadřovali, jak na ně jednání obviněného působilo, aniž by však tyto výpovědi provedl. Dovolatel odvolacímu soudu tudíž vytknul, že rozhodná skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění znaků trestného činu (důvodná obava), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech. Co se týče nepoužitelnosti důkazů, poukázal dovolatel na to, že odvolací soud vycházel z „procesně použitelných výpovědí z přípravného řízení“, avšak ignoroval nesplnění podmínek §211 tr. ř., které tvrzenou použitelnost jediné zakládají. Tyto podmínky nebyly splněny. Protokoly o výpovědích poškozených totiž nebyly nikdy provedeny, tedy nebyly čteny, jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení a veřejném zasedání. Odvolací soud tak založil své závěry o nenaplnění znaku důvodné obavy u přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, případně o nenaplnění požadované míry společenské škodlivosti na neprovedených a tudíž na procesně nezpůsobilých důkazech. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytknul porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., neboť ve veřejném zasedání neprovedl žádné důkazy, které by odůvodňovaly samy nebo ve spojení s dalšími změnu hodnocení důkazů a navazujících skutkových zjištění, jenž by opodstatňovalo postoupení věci. Dovolatel připomněl, že nalézací soud provedl dokazování v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a logicky odůvodnil skutková zjištění z něj vyplývající. Tím, že odvolací soud vycházel z vlastního procesně nepřípustného hodnocení a skutkových zjištění, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. V této souvislosti dovolatel poukázal i na nejasnost důvodu, pro které odvolací soud shledal absenci trestní odpovědnosti obviněného, zda z důvodu nenaplnění objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty, či z důvodu nižší míry škodlivosti a zásady subsidiarity, přičemž odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je nutno obě situace důsledně rozlišovat. Dovolatel se však neztotožnil ani s jednou variantou. Připomněl, že důvodná obava nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, což však odvolací soud zcela pominul. Dovolatel předestřel vlastní hodnocení důkazů a v jednání obviněného naopak důvodnost takové obavy shledal. Následně odmítl uplatnění principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, když intenzita jednání obviněného (výhružky smrtí, konkrétní způsob usmrcení a zostuzující naložení s těly pronášené opakovaně) si vyžádala postih prostřednictvím norem trestního práva. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1) a 2) alinea druhá usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře proto dovolatel uzavřel, že naplnily všechny znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo zcela důvodné použít prostředky trestní represe. Uplatněním odpovědnosti za přestupek by totiž nebylo možno dosáhnout reparačního a preventivního cíle.
Dále dovolatel předestřel i námitky ve prospěch obviněného, které by však byly uplatnitelné až v případě, kdy by Nejvyšší soud neshledal předchozí vznesené námitky v neprospěch důvodnými. Dovolatel poukázal na skutečnost, že v případě skutku popsaného pod bodem 1) usnesení krajského soudu nemohlo dojít k postoupení věci k projednání přestupku, neboť odpovědnost za přestupek zanikla z důvodu promlčení. Vzhledem k časovému zařazení skutku počala promlčecí doba běžet nejpozději dne 1. 11. 2018. S ohledem na potencionální kvalifikaci podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, činí promlčecí doba v souladu s §30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), jeden rok. Trestní řízení však bylo zahájeno 8. 6. 2020 sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení č. j. KRPJ-58917-1/TČ-2020-161717, tedy po více než roce a nebylo možné uvažovat o přerušení nebo stavění promlčecí doby podle přestupkového zákona. Nadto dovolatel poukázal i na absenci zákonného ustanovení analogického k §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v přestupkovém zákoně a nové skutky označené body 2) a 3) tak nemohly promlčení skutku označeného pod bodem 1) napadeného usnesení nijak ovlivnit. Odvolací soud proto nemohl postoupit věc k projednání přestupku z důvodů promlčení a měl sám rozhodnout o zproštění viny obviněného. Pouze v tomto ohledu bylo dovolání podáno též ve prospěch obviněného.
V neposlední řadě dovolatel namítl v neprospěch obviněného nesprávné právní posouzení ve vztahu ke skutku, v němž obžaloba shledala spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [v obžalobě označen pod bodem 4), v rozsudku nalézacího soudu pod bodem 3) zprošťující části]. Dovolatel se sice ztotožnil se závěrem nalézacího a odvolacího soudu o tom, že skutek není trestným činem, avšak nesouhlasil s tím, že odvolací soud ponechal výrok o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. beze změny a nerozhodl podle §257 odst. 1 písm. b) a §222 odst. 2 tr. ř. o zrušení této části rozsudku nalézacího soudu a o postoupení věci příslušnému orgánu k projednání přestupku. Soud nalézací ani soud odvolací nevěnovaly posouzení skutku jako přestupku potřebnou pozornost. Odvolací soud si byl možnosti postoupení vědom, avšak postoupení k projednání přestupku podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o zbraních“), neshledal nezbytným. Dovolatel však v této souvislosti předestřel i úvahy o posouzení jednání obviněného jako přestupku podle §76 odst. 1 písm. n) zákona o zbraních, takže podle jeho názoru odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, neboť nemůže závazně posuzovat, zda jednání obviněného naplňuje znaky přestupku či nikoli a nemůže věc bez dalšího nepostoupit k takovému posouzení. Uvedené pochybení označil dovolatel za nesprávné právní posouzení otázky, která sice nespočívá přímo v právní kvalifikaci, ale nepochybně v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, konkrétně v nesprávné interpretaci odpovědnosti obviněného za protiprávní jednání. Dále dovolatel podotkl, že soudy výslovně nevyjádřily, co je vedlo k tomu, že o postoupení nerozhodly, avšak jejich rozhodování muselo zahrnovat hmotněprávní úvahu, že posouzení přestupku jiným orgánem není možné, přičemž v tomto případě se nemohlo jednat o promlčení, neboť obviněný vydal střelivo dne 9. 6. 2020, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno 30. 11. 2020. Soudy se tak dostatečně nevypořádaly s otázkou případné přestupkové odpovědnosti obviněného a své rozhodování zatížily vadou nesprávného hmotněprávního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Závěrem svého dovolání tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 9. 2022, č. j. 10 To 89/2022, a to v rozsahu výroku, jímž odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 7 T 38/2021, ve výrocích o vině v bodech 1) a 2) a v navazujícím výroku o trestu, dále v rozsahu výroků pod bodem 1) a 2 alinea 2, jímž odvolací soud ohledně těchto skutků sám rozhodl podle §222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci, a dále v tom rozsahu, v jakém jím zůstal nedotčen zprošťující výrok v bodě 3) rozsudku soudu prvního stupně. Současně aby zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále pak aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil i obviněný P. P. V něm se neztotožnil s vyslovenými výhradami a označil je za zcela neopodstatněné a zmatené. Upozornil, že dovolání se odchyluje od podané obžaloby a odvolání okresního státního zástupce ve vztahu k právní kvalifikaci jednání jako vydírání, když toto již nyní nebylo tvrzeno. Uvedl, že nejvyšší státní zastupitelství ve své podstatě navrhlo, aby Nejvyšší soud popřel subsidiaritu trestního práva a umožnil uložení trestu v trestním řízení z důvodu nemožnosti uložení trestu v jiném řízení, tedy založil duplicitu. Dále obviněný citoval bod č. 9 dovolání připouštějící nemožnost učinit bez důvodných pochybností závěr o naplnění zákonných znaků trestných činů, tzn. přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž připomněl zásadu in dubio pro reo a vyjádřil údiv nad tím, že jej nejvyšší státní zastupitelství vyložilo opačně, což by samo o sobě mělo zavdat důvody pro odmítnutí, respektive zamítnutí podaného dovolání. Dále uvedl, že dovolatel cituje v odůvodnění svého dovolání podání vysvětlení poškozeného podle §158 tr. ř., které je jako důkaz před soudem nepřípustné. Následně se vymezil proti požadavku na opětovné slyšení svědků před odvolacím soudem s odkazem na princip šetrnosti trestního řízení, přičemž označil čtení důkazů za běžnou praxi a uvedl, že s ním strany souhlasily. Naopak označil za šikanózní znehodnocení těchto souhlasů svých podřízených, které tímto nejvyšší státní zastupitelství učinilo a nyní toto čtení využilo v neprospěch obviněného. V tom neshledal žádné pochybení, naopak odvolací soud postupoval „přesně v duchu trestního práva a litery zákona s odkazem na základní principy trestního soudnictví“. Zmínil zásadu volného hodnocení důkazů a některé důkazy připomněl, zejména ve vztahu k důvodnosti obav a toho, zda obviněný vůbec křičel a co. Dále se pak vymezil proti námitce podané ve prospěch obviněného, kterou označil za schizofrenní a matoucí a vznesl otázku, proč tedy bylo podáváno odvolání za útoky v roce 2018 a proč se nyní dovolatel dovolává do stejného bodu. Již jen toto považoval za důvod odmítnutí pro nejasnost, zda je dovolání podáno ve prospěch nebo neprospěch obviněného, případně zamítnutí dovolání pro neurčitost a vágnost. Dále obviněný poukázal na rozdíly ve fyzických proporcích a schopnostech svých a M. J., z čehož dovodil neuvěřitelnost strachu poškozeného. Připomněl, že všichni tvrdili, že od roku 2020 se nic nestalo, tudíž vše protiprávní (vzniklo-li) bylo napraveno před zahájením řízení a není nutno toto kriminalizovat. Obviněný dále poukázal na svůj zdravotní stav aktuální i v přípravném řízení a vyjádřil pochybnosti o tom, „jestli by se zdraví, mladí jedinci dělnických profesí (pan J.) anebo podnikatelé v oboru bezpečnosti (pan J.) báli osamoceného, neozbrojeného, nemocného starého muže…“. Obviněný označil za nejasné, zda je dovolání týkající se skutku označeného obžalobou jako nedovolené ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku podáno ve prospěch nebo neprospěch obviněného. Pokud bylo uvedeno, že věc měla být postoupena k projednání jinému orgánu, je dovolatel toho názoru, že nic nebrání nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby tak samo učinilo. Toto by mělo být opět dostatečným důvodem odmítnutí pro nejasnost, zda je podáváno ve prospěch obviněného či naopak, případně zamítnutí pro neurčitost a vágnost. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro formální nedostatky a neurčitost, případně zamítl jako nedůvodné.
7. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je nejvyšší státní zástupce opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř., na které odkázal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci jinému orgánu, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
8. Optikou shora uvedených výkladových stanovisek nahlížel Nejvyšší soud i na námitky dovolatele a dospěl k názoru, že jsou důvodné.
Nejprve se dovolací soud zabýval námitkou nesprávného právního posouzení skutků, pro něž byl obviněný shledán nalézacím soudem vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž odvolací soud nesouhlasil a postoupil je svým rozhodnutím k projednání přestupku příslušnému obecnímu úřadu (Městskému úřadu v Pelhřimově). Odvolací soud se těmito skutky zabýval v bodech 20 až 24 odůvodnění svého usnesení, přičemž dospěl k závěru, že skutky se staly tak, jak jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku. Dále připomněl, že mezi objektivní znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku patří vedle výhružek usmrcením, těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy též způsobilost vzbudit důvodnou obavu. A právě tento obecný znak přisouzené skutkové podstaty hodnotil odvolací soud odlišně od soudu nalézacího a dospěl k závěru, že výhružky obviněného nezpůsobily bezprostřední obavy poškozených o svůj život a zdraví (bod 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu in fine). Tento závěr opřel Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře sice o obecně „procesně použitelné výpovědi z přípravného řízení“, jejichž pasáže v částech týkajících se obav z obviněného ve svém usnesení parafrázoval, avšak ve skutečnosti tyto výpovědi svědků – poškozených z přípravného řízení nebyly před nalézacím ani odvolacím soudem jako důkaz provedeny. Tudíž odvolací soud z nich nemohl činit v daném směru žádné závěry. Tímto svým postupem odvolací soud nerespektoval ustanovení §259 odst. 3 věty druhé tr. ř., podle kterého se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně pouze v případě, jestliže v odvolacím řízení a) znovu provede pro skutková zjištění podstatné důkazy nebo b) pokud provede důkazy v hlavním líčení dosud neprovedené a zároveň i ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., které umožňuje odvolacímu soudu z hlediska změny a doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům provedeným ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a hodnotit je v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně, přičemž je vázán jeho hodnocením. V daném případě však odvolací soud, jak již bylo zmíněno, založil skutková zjištění stran obav poškozených na důkazních prostředcích, které nebyly ve formě důkazu provedeny soudem nalézacím v hlavním líčení, ani jím samotným ve veřejném zasedání, přičemž v konečném výsledku vše vyhodnotil opačným způsobem oproti soudu nalézacímu. Jak správně poukázal dovolatel, výpovědi svědků z přípravného řízení mohou být za splnění určitých podmínek obecně procesně použitelné, avšak tyto podmínky jsou jasně definovány zákonem, konkrétně v §211 tr. ř. V daném případě však byli poškození slyšeni v hlavním líčení, vypovídali o všech skutečnostech, přičemž soud prvního stupně vzal z jejich výpovědí za prokázané, že obava z výhružek u nich vznikla (bod 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Konečně i sám odvolací soud konstatoval, že své obavy poškození vyjádřili v písemném prohlášení adresovaném odvolacímu soudu. Tyto obavy do jisté míry potvrdil i svědek I. J., který jako jediný z poškozených byl vyslechnut odvolacím soudem ve veřejném zasedání dne 15. 9. 2022. Jestliže měl tedy odvolací soud výhrady ke skutkovým zjištěním významným pro závěr o naplnění znaku důvodné obavy, měl postupovat v souladu s příslušnými procesními předpisy. Nebylo ale možné akceptovat postup, který odvolací soud zvolil, když sám jiným způsobem hodnotil důkazy provedené v hlavním líčení před nalézacím soudem, potvrzené i ve veřejném zasedání, a to výhradně na základě důkazních prostředků pořízených v přípravném řízení, jež ale v řízení před soudem nebyly procesně provedeny. Tím došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to zásady ústnosti obsažené v ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. a zásady bezprostřednosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. Zásada ústnosti klade na orgány činné v trestním řízení požadavek, aby všechny důkazy byly provedeny ústně, neboť takové provedení vytváří optimální předpoklady pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to včetně důkazů písemných, jejichž obsah má být přečten. Stejně tak zásada bezprostřednosti zakotvená v §2 odst. 12 tr. ř. vyžaduje, aby soud vycházel z pramenů co nejbližších zjišťované skutečnosti a současně pouze z důkazů provedených přímo před ním. (blíže k oběma zásadám viz. ŠÁMAL, Pavel. §12 [Výklad některých pojmů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 235.) V daném případě tak odvolací soud vycházel z důkazů, které nebyly před ním bezprostředně provedeny, kdy se jednalo o výpovědí svědků z přípravného řízení, přičemž tyto svědky osobně v hlavním líčení vyslechl soud nalézací a jejich výpovědi tudíž odpovídajícím způsobem vyhodnotil v konfrontaci s důkazy ostatními. Je sice pravdou, že výslechy svědků v přípravném řízení byly učiněny časově blíže projednávaným skutkům, avšak ani časová blízkost nemůže za žádných okolností odůvodnit takovéto flagrantní porušení procesních předpisů a stěžejních zásad trestního řízení. Zákonodárce pamatoval na možnost delší časové prodlevy mezi jednotlivými výslechy v ustanovení §212 tr. ř., které umožňuje předestřít svědkovi jeho výpověď z přípravného řízení pro odstranění nejasností a rozporů, což se ale v hlavním líčení nestalo a nestalo se tak ani v řízení odvolacím, byť svědek I. J. byl jako jediný z poškozených vyslechnut v řízení před krajským soudem. Pokud se týče argumentace obviněného, který označil postup odvolacího soudu za správný, neboť „je zcela běžnou praxí, že jsou již provedené důkazy čteny, ostatně k tomuto jsou vždy strany sporu dotazovány“ a s tímto souhlasily, nelze jí přisvědčit. Z protokolů o veřejném zasedání před odvolacím soudem vyplývá, že byly provedeny důkazy čtením listin, avšak nikoliv protokoly o výslechu svědků - poškozených, ze kterých odvolací soud při svém posuzování vycházel. Nadto nelze přejít ani poznámku o „běžné praxi“ čtení již provedených důkazů. Trestní právo žádný takový institut, vyjma shrnutí dosavadního průběhu řízení čtením podstatného obsahu protokolů, včetně v něm provedených důkazů podle §219 odst. 3 tr. ř., nezná. V takovém případě jsou ovšem čteny důkazy provedené před soudem, jenž vede řízení. V daném případě však nebyly důkazy, z nichž odvolací soud vycházel, v řízení před ním provedeny vůbec, a to ani předtím před soudem nalézacím, když ten svědky vyslechl a z jimi učiněných výpovědí vycházel při konečném hodnocení důkazů. Jedná se tudíž o exces mimo limity trestního řízení, pro který bylo nutno dané odvolací rozhodnutí zrušit. Lze tak konstatovat, že Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli v tom, že výsledný závěr o nenaplnění znaků přisouzené skutkové podstaty je založen na skutkových závěrech vycházejících z procesně nepoužitelných důkazů – výpovědí poškozených z přípravného řízení a je tedy neudržitelný, když podle nalézacího soudu veškeré ostatní důkazy svědčily o obavách z výhružek obviněného (viz výpovědi poškozených svědků učiněných v hlavním líčení dne 6. 10. 2021 (č. l. 458–463), resp. ve veřejném zasedání dne 15. 9. 2022 (č. l. 634/verte a násl.).
9. Současně je v této souvislosti třeba zdůraznit, že odvolací soud zcela přehlédl okolnost, že pro naplnění objektivního znaku přisouzené skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování je podstatná způsobilost vyvolat důvodnou obavu , nikoliv její faktický vznik. V odůvodnění svého rozhodnutí to v obecné rovině připomněl i odvolací soud sám, avšak následně se zaměřil na vyvrácení reálného vzniku důvodné obavy u konkrétních poškozených, k čemuž zvolil, jak již bylo shora uvedeno, procesně nepřijatelný postup. Zároveň je třeba poznamenat, že pro posouzení způsobilosti pronesené výhružky vzbudit důvodnou obavu je samozřejmě možné a často i stěžejní využití výslechu svědků, avšak pro přijetí závěru (ať už pozitivního nebo negativního) je třeba důsledně hodnotit všechny okolnosti (povaha výhružky, vlastnosti pachatele, jejich vzájemný vztah, faktické konání pachatele aj.) a nepostačí odkázat toliko na subjektivní pocit vyslýchaných. Nejvyšší soud ponechává bez komentáře argumentaci dovolatele o existenci důvodných obav, neboť není povolán se k ní v této fázi vyjadřovat, když se jedná o hodnocení důkazů, které v souladu se shora uvedenými zásadami náleží toliko orgánu, před kterým byly důkazy provedeny, v prvé řadě soudu nalézacímu. Ten dospěl k závěru o existenci důvodnosti obav, přičemž dovodil, že poškození tyto obavy skutečně pociťovali, přičemž je ale faktem, že nalézací soud byl v tomto ohledu ve svém odůvodnění poněkud strohý. To však nic nemění na skutečnosti, že je to právě řízení před soudem prvního stupně, kde se nachází těžiště dokazování ve věci. Pokud měl odvolací soud výhrady vůči postupu či závěrům nalézacího soudu, měl respektovat znění ustanovení §259 tr. ř. a to ať již ve směru jež vychází z odst. 1, anebo jak jej upravuje odst. 3. To se však nestalo, jak vyplynulo z výše uvedeného a dosud vyslovené závěry soudů nižších stupňů tak s ohledem na vytknutá pochybení nelze označit za konečné.
10. Nejvyšší soud se totiž zároveň musel ztotožnit s dovolatelem i v tom ohledu, že z odůvodnění napadeného odvolacího usnesení není zcela zřejmé, zda má odvolací soud za to, že zde není naplněna objektivní stránka přisouzené právní kvalifikace (tomu svědčí obecná východiska obsažená v bodě 21 a následná argumentace uvedená v bodě 22 odůvodnění), anebo zda má za to, že na zjištěný skutek je vzhledem k nízké intenzitě společenské škodlivosti třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (bod 23 odůvodnění). O uplatnění této zásady a z ní vyplývajícího principu užití trestněprávních norem jako ultima ratio ale lze uvažovat v případě, kdy projednávaný čin naplňuje všechny znaky trestného činu, avšak jeho závažnost je snížena (s ohledem na společenskou škodlivost) natolik, že z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz. blíže k uplatnění principu subsidiarity trestní represe stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012). Pokud odvolací soud dospěl k názoru (Nejvyšší soud nyní ponechává stranou procesní vady vedoucí k tomuto závěru), že vznik důvodné obavy nebyl v daném případě reálný, neboť jej poškození nepociťovali, a tudíž nebyl naplněn jeden ze základních znaků předmětné skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v souladu s §13 odst. 1 tr. zákoníku se tak nejednalo o trestný čin, měl to ve svém usnesení jasně uvést a také to podrobně odůvodnit. Pakliže však krajský soud měl v úmyslu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, mohl tak učinit až poté, co uzavřel, že předmětný skutek naplňuje veškeré znaky uvedeného trestného činu, avšak z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti neodpovídá ani spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů. I tento závěr pak byl povinen náležitě odůvodnit okolnostmi případu spočívajícími jak v osobě pachatele (což sice povšechně učinil), tak způsobem provedení činu, jeho následky, záměrem a pohnutkou pachatele, jakož i okolnostmi, za kterých byl čin spáchán apod. Jelikož ale odvolací soud dospěl ke svým závěrům o tom, že poškození nepociťovali bezprostřední obavy o svůj život na základě nezprocesněných důkazních prostředků a své rozhodnutí zatížil podstatnou vadou, pro kterou bylo nutno jeho usnesení zrušit, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné se více a blíže těmito nejasnostmi zabývat. Na druhou stranu to ale neznamená, že by v tomto ohledu námitce dovolatele nepřiznal váhu, naopak apeluje na odvolací soud, aby v rámci dalšího řízení a odůvodnění svého budoucího rozhodnutí pečlivě uvážil, jaké instituty trestního práva užije a zda tak činí v souladu s normami a zásadami trestního řízení a své budoucí rozhodnutí náležitě odůvodnil.
11. Pokud dovolatel též vznesl, a to tentokrát ve prospěch obviněného, námitku promlčení ohledně části jednoho z dílčích skutků, učinil tak pouze alternativně pro případ, že by nebyly předchozí jeho námitky směřující v neprospěch obviněného shledány důvodnými. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce, z důvodů nesprávného právního hodnocení a založení skutkových zjištění na neprocesních a ve svém výsledku tak z hlediska jejich hodnocení na nepoužitelných důkazech, vyhověl, nebylo již nutné se nyní již pouhou teoretickou námitkou promlčení zabývat. Byť lze v obecné rovině konstatovat a připomenout, že shledá-li odvolací soud v zažalovaném skutku možnost jeho posouzení jako přestupku, který však již nelze projednat vzhledem k promlčení, nepostoupí věc jinému příslušnému orgánu, nýbrž napadený rozsudek zruší podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a zprostí obviněného obžaloby podle §259 odst. 3 tr. ř. z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. Odvolací soud však musí zároveň zjišťovat, zda běh promlčecí doby uvedeného jiného deliktu nebyl ovlivněn trestním stíháním. (PÚRY, František. §257 [Zrušení rozsudku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3055).
12. Další námitkou dovolatele v rámci dovolání v neprospěch obviněného pak byla i ta, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku uvedeného pod bodem 3) zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu, jenž tak zůstal jinak zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Dovolatel se přitom ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že skutek není trestným činem, avšak zároveň vyslovil nesouhlas s výsledným právním závěrem o případné jiné formě odpovědnosti obviněného za jeho protiprávní jednání. I v tomto ohledu se Nejvyšší soud s dovolatelem ztotožnil, pokud konkrétně soudům obou stupňů vytkl, že se případnou přestupkovou odpovědností obviněného zabývaly nedostatečně – nalézací soud de facto vůbec, odvolací soud si byl sice její možné existence vědom, avšak odbyl ji závěrem, že nepovažuje postoupení věci pro projednání přestupku podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních), za nezbytné. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že shledá-li soud, že žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by ho jiný orgán posoudit jako přestupek nebo kárné provinění, nepřichází v úvahu zproštění obžaloby, ale věc musí být postoupena uvedenému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. (PÚRY, František. §226 [Zproštění obžaloby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814). Zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek může být příslušným orgánem takto posouzen. (PÚRY, František. §222 [Postoupení věci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2763). K posouzení, zda je daný skutek přestupkem či kárným proviněním je oprávněn pouze orgán příslušný k jejich projednání a soud si nemůže osobovat jeho pravomoc. Současně však nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že soud musí při svém rozhodování zhodnotit, zda jsou zde předpoklady pro projednání přestupku (nelze požadovat, aby postoupil skutek, který není protiprávním činem, tedy je v souladu s právem, nebo skutek, jehož projednání brání promlčení – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 4 Tz 109/2009). Soud tedy musí mít alespoň obecnou představu o tom jakým přestupkem nebo kárným proviněním může být daný skutek kvalifikován či podle jakého právního předpisu, aby jej mohl příslušnému orgánu postoupit. V daném případě dospěl odvolací soud k tomu, že skutek označený pod bodem 3) zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu by sice mohl být přestupkem podle §76 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních, avšak neshledal nezbytným postoupení věci k jeho projednání. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že takovýto procesní postup, respektive jeho odůvodnění, je na samé hraně přijatelnosti právě s ohledem na shora uvedené, neboť soud musí postoupit k projednání skutek, který by mohl být posouzen jako přestupek, bez toho aby o naplnění znaků daného přestupku sám rozhodoval. Nejedná se o postup fakultativní ale obligatorní, neboť soudu přísluší rozhodování toliko o trestných činech. Současně odvolací soud nevzal v úvahu možné posouzení předmětného skutku jako přestupku podle §76 odst. 1 písm. n) zákona o zbraních, který sankcionuje porušení oznamovací povinnosti podle §65 odst. 1 téhož zákona. Své rozhodnutí tudíž zatížil vadou nesprávného hmotněprávního posouzení. Jestliže předmětný skutek vykazuje znaky protiprávního činu, který by mohl být posouzen jako přestupek podle zákona o zbraních a pokud současně odvolací soud rozhodl, že zprošťující výrok v bodě 3) rozsudku nalézacího soudu zůstává jeho rozhodnutím nedotčen, ačkoliv měl rozhodnout podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že po zrušení se skutek pod bodem 3) zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu postupuje orgánu příslušnému k rozhodování o přestupcích podle §77 odst. 1 zákona o zbraních, dopustil se postupu a rozhodnutí, které odporuje zákonu.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že v daném případě měla být tato námitka nesprávného hmotněprávního posouzení formálně právně uplatněna též prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m), ve spojení s písm. h) tr. ř., neboť již soud nalézací zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, jak je uvedeno shora a odvolací soud toto pochybení nenapravil, když ponechal zprošťující výrok ve vztahu k předmětnému skutku nedotčen, čímž však fakticky rozhodl stejně, jako by odvolání státního zástupce zamítl. Není však žádoucí, aby formalistické hledisko znemožnilo projednání věci a napravení zjevných excesů, nadto za situace, kdy rozsah přezkumu z hlediska vlastního dovolacího důvodu byl uplatněn správně [nesprávné hmotněprávní posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
13. Nejvyšší soud proto v konečném výsledku z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř., za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 9. 2022 č. j. 10 To 89/2022-640 zrušil, a to v celém rozsahu. Dovolatel sice označil v odůvodnění svého dovolání, že nezpochybňuje správnost usnesení odvolacího soudu ohledně postoupení věci týkající se jednání obviněného označeného v bodech 2) alinea první a 3), a Nejvyšší soud se tudíž touto částí rozhodnutí neměl důvod blíže zabývat, ale samotný mimořádný opravný prostředek dovolatele byl ve své úvodní části namířen proti celému rozhodnutí soudu druhého stupně. Učinil tak rovněž z důvodu přehlednosti následného rozhodnutí, které bude muset být ve věci vydáno, neboť je nanejvýš vhodné, aby bylo učiněno v rámci jediného řízení a tvořilo přehledný a nezpochybnitelný celek. Dále podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. byla zrušena i všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
14. Celá věc se tím vrací do stadia, kdy se krajský soud bude opětovně zabývat odvoláními obviněného a státního zástupce vůči rozsudku soudu prvního stupně. Přitom bude vázán právními názory, které k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud bude zároveň respektovat zákonné požadavky na dokazování a hodnocení důkazů, které musí interpretovat v souladu se zásadami trestního práva, a tím tak dostát veškerým svým zákonným povinnostem. Stejně tak bude povinen respektovat limity svých pravomocí, kdy je oprávněn rozhodovat toliko o trestných činech a shledá-li, že daný skutek není trestným činem, zároveň uváží, jestli takový skutek může vykazovat znaky jiného protiprávního činu (např. přestupku) a v případě kladného závěru jej musí postoupit k tomu příslušnému orgánu. Přitom je každopádně vždy povinen v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř., své rozhodnutí vždy náležitě odůvodnit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu