ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.201.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 201/2023-1650
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022 č. j. 5 To 36/2022-1567, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 9/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2022 č. j. 4 T 9/2021-1501 byl obviněný M. Č. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným (ad body 1–9 a body 11–12 skutkové věty) a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad body 10 a 13 skutkové věty), kterého se dopustil tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku. Podstata trestného jednání obviněného spočívala v tom, že jako jediný jednatel a společník společnosti T. C., IČ XY, se sídlem XY podával v období od října 2011 do ledna 2013 za tuto společnost Finančnímu úřadu XY, Územní pracoviště XY, XY písemné přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž nepravdivě uváděl přijatá plnění, o nichž věděl, že jejich převážná část je fiktivní, založená na nepravdivých a účelově vytvořených dokladech o nákupu mramorových desek nejprve od října 2011 do dubna 2012 od společnosti Tepmos, s. r. o., IČ 27282171, se sídlem Jugoslávská 2684, 415 01 Teplice, poté od května 2012 do října 2012 od společnosti TROVO INVEST, s. r. o., IČ 24224855, se sídlem Ukrajinská 728/2, 101 00 Praha 10, v měsících listopad a prosinec 2012 bez specifikace dodavatele a v lednu 2013 od společnosti ZRETAN Solution, s. r. o., IČ 29139490, sídlem Korunní 2569/108, 101 00 Praha 10 a žádal vyplacení nadměrných daňových odpočtů, čímž vylákal neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty spočívající vždy v neoprávněném daňovém odpočtu fiktivního plnění na vstupu a v některých případech i zkrátil daň, a to na úkor českého státu zastoupeného Finančním úřadem XY, Územní pracoviště XY, XY, a tímto svým jednáním tak neoprávněně vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 27.401.898 Kč, zkrátil daň ve výši 392.570 Kč a pokusil se neoprávněně vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 6.024.842 Kč.
Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 (sedmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev po dobu 5 (pěti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem XY, se sídlem XY, škodu ve výši 10.601.605,67 Kč.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání do výroku o trestu, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2022 č. j. 5 To 36/2022-1567 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl a odsoudil obviněného M. Č. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, přičemž jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Vedle toho uložil obviněnému podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev po dobu 5 (pěti) let.
3. Na toto rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný podáním dovolání, v němž označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022 č. j. 5 To 36/2022-1567 spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný konkrétně vytkl odvolacímu soudu, že se jeho odvoláním ve vztahu k výroku o trestu dostatečně nezabýval a svým rozhodnutím porušil obecná hmotněprávní ustanovení §37 až §39 tr. zákoníku, zejména obecné ustanovení o ukládání trestních sankcí a o stanovení druhu a výměry trestu. Uložený trest byl sice v mezích zákonné trestní sazby, avšak neodpovídal obdobným rozhodnutím tohoto soudu za daňové trestné činy. Obviněný připomněl, že zde byly dány konkrétní okolnosti osobního a rodinného charakteru, žil řádným životem, sdílel společnou domácnost s partnerkou a jejich společnou nezletilou dcerou, přičemž jeho příjem byl jediným příjmem rodiny, sám trpěl vážnými zdravotními problémy kardiologického rázu, byl opakovaně hospitalizován mimo jiné i z důvodu onemocnění covidem 19 a psychické choroby rozvinuté v poslední době. Mezi dalšími okolnostmi, které měly odvolací soud vést k uložení trestu odnětí svobody kratšího trvání nebo dokonce trestu podmíněně odloženého, zmínil svoji spolupráci s orgány činnými v trestním řízení i skutečnost, že se na trestné činnosti nepodílel sám a nebyl jejím organizátorem. Ačkoliv připustil, že zpočátku vinu popíral, nejednalo se o popírání viny v pravém slova smyslu, ale spíše o deklaraci svého nezájmu a nedostatečné obezřetnosti ve spolupráci s dalšími osobami, což zpětně vyhodnotil jako velkou chybu. Sám sebe označil za bílého koně, neboť byl jinými osobami pro spáchání trestného činu využit. Všechny tyto okolnosti byly známy již v době rozhodování nalézacího soudu, který mu však uložil nepřiměřeně přísný trest 7 let odnětí svobody. V řízení před odvolacím soudem se ke shora uvedeným skutečnostem připojil ještě fakt, že se plně doznal k trestné činnosti a začal poškozené splácet škodu. Odvolací soud však nedostatečně přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze a nesprávně hmotněprávně posoudil i možnost využití mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. S výše uvedeným pak úzce souvisí i otázka institutu prohlášení viny podle §206c tr. ř. (v dovolání nesprávně označeno §206a tr. ř., což Nejvyšší soud považuje za pouhou písařskou chybu), „kdy toto ustanovení je procesněprávní normou aplikace ustanovení §41 písm. l) tr, zákoníku, které stanoví doznání jako významnou polehčující okolnost“. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že jej nepoučil ve smyslu §196 odst. 2 a 3 tr. ř., ač tak učinit měl, když obviněný modifikoval své odvolání a prohlásil vinu a soud tak měl jeho postoj zohlednit ve vztahu k §41 písm. l) tr. zákoníku. Dále měl odvolací soud zvážit obviněným učiněné prohlášení viny a přezkoumat napadený rozsudek nalézacího soudu z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti výroku o trestu v kontextu jeho majetkových, osobních a zdravotních poměrů. Přitom označil odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze za nepřezkoumatelné. V této souvislosti obviněný vytkl odvolacímu soudu i to, že důvodům pro nové rozhodnutí o trestu věnoval jen bod 10 rozhodnutí a změnu postoje obviněného „ocenil“ snížením trestu o 1 rok. Obviněný dospěl k názoru, že odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů pochybil při zkoumání přípustnosti institutu prohlášení viny ve stádiu odvolacího řízení, když z dikce zákonného ustanovení §206c tr. ř. nevyplývá, že by bylo omezeno toliko na určité stadium trestního řízení a že by tedy bylo vyloučeno v řízení před odvolacím soudem. Obviněný se tímto postupem druhoinstančního soudu cítí nedůvodně diskriminován. Připomněl zásadu §2 odst. 13 tr. ř., stanovující povinnost poučit osoby, proti nimž je vedeno trestní řízení, tak aby jim bylo umožněno řádné uplatnění obhajoby v každé fázi řízení. Obviněný připustil, že zákonodárce při zavedení institutu prohlášení o vině mířil zejména do přípravné fáze trestního řízení, což však nevylučuje její užití i ve fázích pozdějších. Uvědomění si podstaty, rozsahu a významu svého jednání by mělo mít dopad i do rozhodnutí o trestu s ohledem na jeho výchovný účel. Obviněný shrnul, že odvolací soud měl postupovat podle §206c odst. 4 a 6 tr. ř., tedy poučit obviněného o možnosti prohlásit vinu, toto prohlášení přijmout bez provedení dalších důkazů a v rámci uvedeného pak rozhodnout podle §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku a §58 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022 č. j. 5 To 36/2022-1567 zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal, aby Vrchní soud v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o podaném dovolání, neboť výkon trestu odnětí svobody může vážným způsobem ohrozit jeho život a zdraví.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) zaslal k dovolání obviněného své písemné vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.). V něm nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení, dovolací námitky obviněného i obecná východiska pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a připomněl i neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím lze dovoláním napadat výrok o trestu. Zmínil i hranice trestu odnětí svobod stanovené zákonným ustanovením přisouzené skutkové podstaty podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, tedy pět až deset let, a nemožnost dosáhnout mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jedná o postup fakultativní a nelze se jej domáhat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Ačkoliv státní zástupce uvedl, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti není zcela vyloučen, přicházel by v úvahu toliko v případě uložení natolik extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu, kdy by bylo možno hovořit o jeho neústavnosti. Uložený trest blízko spodní hranice trestní sazby, jak byl obviněnému vyměřen, za extrémně přísný či dokonce neústavní neshledal. Námitky směřující vůči nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnily žádný dovolací důvod. Stejně tak označil i výtky vůči nepřijetí prohlášení viny obviněného před odvolacím soudem, jako námitky uplatněné mimo dovolací důvody, neboť zákonodárce nerozšířil katalog dovolacích důvodů o jakýkoliv, který by umožnil napadnout nepřijetí či neumožnění prohlášení viny. Pro úplnost pak státní zástupce doplnil, že smyslu a účelu institutu prohlášení viny podle §206c tr. ř. odpovídá, aby tak obviněný učinil v hlavním líčení před zahájením dokazování. Trestní řád sice nevylučuje, aby tak obviněný učinil i později, avšak takový postup by byl spíše výjimečný (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Kategoricky pak odmítl, že by odvolací soud měl povinnost poučovat obviněného v rozsahu odpovídajícím poučení při doručení obžaloby a na počátku hlavního líčení. Závěrem tedy státní zástupce konstatoval, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod deklarovaný důvod dovolaní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebo jakýkoliv jiný dovolací důvod a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolaní obviněného M. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný M. Č. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnost, že dovolání směřuje výslovně toliko vůči výroku o trestu napadeného rozsudku, přičemž k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v nyní účinném znění, považoval dovolací senát za vhodné připomenout i obecná východiska tohoto důvodu dovolání. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dovolací důvod dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tedy napadnout výrok o trestu, avšak pouze pro některou ze zde uvedených variant – nezákonný druh trestu, nebo výměra mimo zákonnou trestí sazbu, případně pro obě z nich. Ani tento dovolací důvod však neumožňuje přezkoumávat přiměřenost uloženého trestu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
6. Ke konkrétním dovolacím výtkám obviněného lze obecně konstatovat, že všechny směřovaly toliko vůči přiměřenosti trestu a námitka jiného nesprávného hmotněprávního posouzení tak byla vznesena pouze formálně. Svou podstatou totiž směřovala výlučně vůči hodnocení polehčujících okolností odvolacím soudem, tedy mimo mantinely dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud považuje za dostatečné odkázat na bohatou judikaturu v uvedeném směru. Ohledně možností uplatnění námitek do výroku o trestu pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. /před novelou označeném jako §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002 sp. zn. 7 Tdo 904/2002, které ve své právní větě uvádí „ Má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i/ tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení se k tomuto výroku nemůže vztahovat.“ Obviněný sice označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., čímž vymezil i limity dovolacího přezkumu, avšak jak je patrno ze shora uvedených obecných východisek pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a následovně uvedené judikatury, i kdyby byl důvod dovolání uplatněn k napadení výroku o trestu formálně správně pod písmenem i), vznesené námitky by jej nenaplnily. Je již judikatorní notorietou odmítavé stanovisko k přezkumu přiměřenosti respektive nepřiměřenosti trestu pod jakýmkoliv dovolacím důvodem. Například lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1453/2014, podle kterého „nesprávné vyhodnocení kritérií pro stanovení druhu a výše trestu, v jehož důsledku byl obviněnému uložen nepřiměřeně přísný nebo naopak mírný trest, nelze v dovolání namítat podle žádného ze zákonných dovolacích důvodů.“ . Obdobně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, kde se uvádí, že „jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ . Na tom nic nezměnila ani novela trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinná od 1. 1. 2022.
Obviněný se též dožadoval revize „nesprávného hmotněprávního posouzení ohledně možnosti využití §58 odst. 1 tr. zákoníku,“ přičemž právě tato varianta mimořádného snížení trestu je z dovolacího přezkumu vyloučena, neboť je fakultativní, a je tedy dáno jen na úvaze soudu, zda vzhledem k okolnostem případu a poměrům pachatele shledá trest stanovený v zákonné trestní sazbě nepřiměřeným. Takto formulovaná námitka tedy opět směřovala toliko do otázky přiměřenosti trestu a bylo nutno ji odmítnout. K tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 11 Tdo 422/2012 „d ovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn v případě, že soud nepoužil §58 odst. 1 tr. zákoníku“ .
Na těchto závěrech nic nezměnilo přijetí novely trestního řádu ani vůči dalším institutům, jako je např. prohlášení viny (§206c tr. ř.). K němu totiž obviněný též zaměřil část své dovolací argumentace, ovšem zcela ignoroval skutečnost, že v žádné fázi řízení, tedy ani v řízení o odvolání, prohlášení viny neučinil. Jak vyplývá ze zvukového záznamu i doslovného protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, obviněný korigoval jím podané odvolání pouze tak, že je zaměřil toliko do výroku o trestu. Jinými slovy, vzal zpět část původního odvolání směřujícího rovněž do výroku o vině a tím vyjádřil svoji vůli, aby odvolací soud již nepřezkoumával v rozsudku soudu prvního stupně výrok o vině, a zaměřil se pouze na výrok o trestu. Tímto způsobem fakticky akceptoval skutkové a právní závěry nalézacího soudu vyjádřené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ale současně setrval na svém odvolání vůči výroku o trestu, jenž označil za příliš přísný. To ovšem automaticky neznamenalo, že by prohlásil vinu ve smyslu §206c tr. ř. Tento institut zmínila obhájkyně obviněného pouze při přednesu odvolání v závěru, kdy uvedla: „ Pokud by soud vyhodnotil, že tyto okolnosti, které zde předkládám, jsou takového rázu, že může být při prohlášení viny uložen i trest pod spodní hranici trestní sazby, tak samozřejmě bychom takový návrh též činili.“ . Z této citace tudíž vyznívá jistá podmíněnost pro případné prohlášení viny obviněným, současným uložením nižšího trestu. K tomu lze uvést, že prohlášení viny může učinit pouze sám obviněný, nikoli jeho obhájce (§206a odst. 2 tr. ř.), a zároveň takové případné prohlášení nelze dopředu limitovat jakoukoli podmínkou. Ve skutečnosti tak obviněný M. Č. sám svoji vinu podle §206c tr. ř. a násl. nikdy neprohlásil, naopak v původně podaném odvolání označil závěry nalézacího soudu o jeho vině za neopodstatněné, založené na nedostatečně zjištěném skutkovém ději a nesprávných závěrech (odůvodnění odvolání obviněného ze dne 23. 5. 2022). Na tomto postoji obviněný setrval až do zmíněného veřejného zasedání dne 14. 9. 2022, kdy v rámci přednesu odvolání modifikovala obhájkyně obviněného podané odvolání tak, že „ klient nepodává odvolání do výroku o vině, ale toliko do výroku o trestu .“. Obviněný M. Č. pak v rámci konečného návrhu uvedl: „… trestný čin jsem spáchal, i když v začátcích jsem si myslel, že se jedná o legální obchod, je mi to líto, chtěl bych požádat o nějaké snížení trestu.“ . Dikce §206c odst. 1 tr. ř. ovšem vyžaduje, aby obviněný prohlásil, že je vinný skutkem či některými skutky popsanými v obžalobě a že souhlasí i s jeho (jejich) právní kvalifikací. Závěrečné vystoupení obviněného ve veřejném zasedání těmto požadavkům rozhodně neodpovídalo, spíše připomínalo doznání, jako formálně neupravené vyjádření k spáchané trestné činnosti. Nejvyšší soud tudíž danou problematiku uzavírá konstatováním, že obviněný prohlášení viny v řízení před odvolacím soudem neučinil.
Stejně tak nebylo důvodné se meritorně zabývat výtkou dovolatele, že před odvolacím soudem nebyl poučen o možnosti prohlásit vinu a zároveň se mu nedostalo řádného poučení podle §196 odst. 2 a 3 tr. ř. Obviněný přitom v dovolání připustil vědomost, že institut prohlášení viny byl do trestního řádu zaveden za účelem jeho aplikace v přípravném řízení, případně v řízení před soudem prvního stupně před zahájením dokazování. V uvedeném se tak skrývá i odpověď na položenou otázku. Institut prohlášení viny podle §206c tr. ř. byl do trestního řádu implementován novelou č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020. Ze systematického zařazení daného ustanovení v rámci trestního řádu do hlavy třinácté, oddíl třetí, počátek hlavního líčení, jakož i na základě slovního a teleologického výkladu lze jednoznačně dospět k závěru, že dominantním prostorem pro užití institutu prohlášení viny je neoddiskutovatelně právě zahájení hlavního líčení, tedy okamžik předcházející zahájení dokazování ve věci. Zcela zřejmým úmyslem zákonodárce bylo zjednodušení a zrychlení řízení tam, kde obviněný vinu přiznává, avšak nedošlo k uzavření dohody o vině a trestu (neboť její esenciální součástí musí být i shoda na trestu). Samotné doznání (jako neinstitucionalizované vyjádření k spáchanému skutku) podle §2 odst. 5 tr. ř. nezbavuje orgány činné v trestním řízení přezkoumat všechny rozhodné okolnosti případu a bylo by proto nutné provádět dokazování i ve vztahu k okolnostem, k nimž se obviněný takto doznal. Naproti tomu institut prohlášení viny podle §206c tr. ř. umožňuje soudu za splnění zde definovaných podmínek takto učiněné prohlášení přijmout a ve vztahu k vině tak již dokazování neprovádět (§206c odst. 6 tr. ř.). Takto omezený rozsah dokazování má bezpochyby vliv na rychlost a délku řízení. Právě z tohoto důvodu má prohlášení viny a poučení o něm své pevné místo právě před soudem nalézacím. Obviněnému lze dát za pravdu potud, že z dikce ustanovení §206c tr. ř. nevyplývá, že by bylo omezeno jen na určité stadium řízení a s ohledem na skutečnost, že se jedná o institut ryze procesního práva, není vyloučena ani analogie jeho použití. Avšak s ohledem na shora uvedená obecná východiska a účel daného institutu lze očekávat jeho analogické využití v jiných fázích řízení pouze velice výjimečně až vzácně. K tomu lze připomenout obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 8 Tdo 258/2021, ve kterém dovolací senát prohlášení viny před odvolacím soudem sice připustil, avšak právě s ohledem na výjimečné okolnosti spočívající v tom, že novela č. 333/2020 Sb. zavádějící do právního řádu institut prohlášení viny podle §206c tr. ř. vstoupila v účinnost až po vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně a obviněný měl tak první možnost prohlásit vinu právě až před soudem odvolacím. Nyní posuzovaná věc však takovým obdobným případem nebyla. V trestním řízení vedeném proti obviněnému M. Č. byla podána obžaloba dne 23. 9. 2021, tedy téměř rok po účinnosti předmětné novely č. 333/2020 Sb. Nalézací soud pak po zahájení hlavního líčení dne 27. 1. 2022 tuto novelu reflektoval a obviněného upozornil na možnost prohlásit vinu, včetně toho, že podle §39 odst. 1 tr. zákoníku může být k takovému postoji přihlédnuto při ukládání trestu jako k polehčující okolnosti (protokol z hlavního líčení ze dne 27. 1. 2022, str. 2, č. l. 1419). Obviněný byl tedy řádně poučen již při zahájení hlavního líčení (pro úplnost je namístě podotknout, že byl již v té době zastoupen obhájkyní) a této možnosti nevyužil. Ve věci proto bylo prováděno kompletní dokazování, které vedlo ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Prohlášení viny, resp. jeho přijetí až po této fázi řízení by tak již zcela postrádalo svůj smysl. Odvolací soud navíc není povolán k tomu, aby zcela opakoval řízení, s jehož výsledkem není obviněný spokojen, ale jeho úkolem je odstranit případné vady předcházejícího řízení. Požadavek obviněného na poučení podle §196 odst. 2 a 3 tr. ř., jakož i na poučení o možném prohlášení viny podle §206c tr. ř. před soudem odvolacím, tak byl zjevně obsolentní a zcela zřejmě se jedná toliko o účelově vytvořenou námitku procesního pochybení, na jejímž podkladě se obviněný snaží domoci snížení uloženého trestu odnětí svobody. V souvislosti se shora uvedeným nelze přehlédnout, že obviněnému se koneckonců mírnějšího trestu dostalo, když odvolací soud zohlednil postoj obviněného k trestné činnosti i snahu o náhradu škody (bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a uložený trest odnětí svobody snížil o jeden rok. Závěrem lze připomenout, že ani poučovací povinnost soudu není bezbřehá a vždy vychází z toho, jaké instituty lze za daného stavu aplikovat – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 8 Tdo 906/2021 (bod 52 odůvodnění), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022 sp. zn. 7 Tdo 356/2022.
7. Závěrem je tak třeba prohlásit, že Nejvyšší soud po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podané dovolání obviněného M. Č. v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím uvedené dovolací námitky neodpovídaly uplatněnému, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
8. Zároveň nebyl shledán žádný důvod k tomu, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. vyhověl vyslovenému podnětu obviněného na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu