ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.68.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 68/2023-909
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o dovolání obviněného K. B. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 34/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 6 T 34/2021, byl obviněný K. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 9. 6. 2020 v době kolem 12:15 hodin, ve XY, okres XY, v ulici XY, na autobusovém nádraží, jako řidič služebního autobusu č. XY, tovární značky Irisbus Citeli, registrační značky XY, jedoucího na lince ze XY do XY, v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), c) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi-pánských pantoflích, se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží, jak mu ukládá tento zákon, neboť při rozjíždění z odstavného parkoviště a současném najíždění na zastávku č. 4 pravidelné linky autobusu, nesprávnou manipulací plynového pedálu, jeho prudkým sešlápnutím aktivoval tzv. systém „kick down“, umožňující vozidlu maximální výkon a zrychlení při předjíždění, který autobus uvedl do nepřiměřeného zrychlení, na takto vzniklou situaci nebyl během jízdy schopen reagovat brzděním a řízení autobusu a jeho jízdní a technické vlastnosti nezvládl, po vytočení zatáčky na rovném úseku silnice strhl řízení vlevo mimo silniční komunikaci, kde rychlostí 23 km/hod. najel do hloučku pěti dětí, které seděly na obrubníku silnice v zadní části zastávky č. 6, zatímco nezletilým AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) se podařilo před nájezdem autobusu uskočit, poškozený nezletilý DDDDD (pseudonym) byl jeho levou boční částí sražen a nezletilého EEEEE (pseudonym) zasáhl do nártu levé nohy, současně autobus narazil do zábradlí oddělujícího silniční komunikaci a prostor zastávek, a následně do autobusových zastávek č. 5 a č. 6, kde v ten okamžik seděl na lavičce M. K., který byl vlivem nárazu odhozen na zem do silnice, přičemž poškozený DDDDD v důsledku střetu utrpěl rozsáhlá zranění a v souvislosti s nimi úrazový šok při poranění plic, srdce a jater, s následným vdechnutím krve, kterému na místě nehody podlehl, poškozený DDDDD a M. K. utrpěli zranění lehkého významu, a takto obžalovaný jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a rizika spojená s porušováním těchto předpisů v souvislosti s činností, kterou je řízení motorového vozidla .
Za uvedené jednání byl obviněný K. B. odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 6 T 34/2021, podali obviněný K. B. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 9. 6. 2020 v době kolem 12:15 hodin, ve XY, okres XY, v ulici XY, na autobusovém nádraží, jako řidič služebního autobusu č. XY, tovární značky Irisbus Citeli, registrační značky XY, jedoucího na lince ze XY do XY, v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), c) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi-pánských pantoflích, se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží, jak mu ukládá tento zákon, neboť při rozjíždění rozjíždění z odstavného parkoviště a současném najíždění na zastávku č. 4 pravidelné linky autobusu, nesprávnou manipulací plynového pedálu, jeho prudkým sešlápnutím aktivoval tzv. systém „kick down“, umožňující vozidlu maximální výkon a zrychlení při předjíždění, který autobus uvedl do nepřiměřeného zrychlení, na takto vzniklou situaci nebyl během jízdy schopen reagovat brzděním a řízení autobusu a jeho jízdní a technické vlastnosti nezvládl, po vytočení zatáčky na rovném úseku silnice strhl řízení vlevo mimo silniční komunikaci, kde rychlostí 23 km/hod. najel do hloučku pěti dětí, které seděly na obrubníku silnice v zadní části zastávky č. 6, zatímco nezletilým AAAAA, BBBBB a CCCCC se podařilo před nájezdem autobusu uskočit, poškozený nezletilý DDDDD byl jeho levou boční částí sražen a nezletilého EEEEE zasáhl do nártu levé nohy, současně autobus narazil do zábradlí oddělujícího silniční komunikaci a prostor zastávek, a následně do autobusových zastávek č. 5 a č. 6, kde v ten okamžik seděl na lavičce M. K., který byl vlivem nárazu odhozen na zem do silnice, přičemž poškozený DDDDD v důsledku střetu utrpěl rozsáhlá zranění a v souvislosti s nimi úrazový šok při poranění plic, srdce a jater, s následným vdechnutím krve, kterému na místě nehody podlehl, poškozený EEEEE a M. K. utrpěli zranění lehkého významu, a takto obžalovaný jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a rizika spojená s porušováním těchto předpisů v souvislosti s činností, kterou je řízení motorového vozidla .
Následně obviněnému uložil za tento přečin podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 5 let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022, podal obviněný K. B. prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť již obžaloba byla postavena pouze na domněnce, že prudké zrychlení předmětného autobusu bylo vyvoláno nesprávnou manipulací s plynovým pedálem autobusu ze strany obviněného a uvedené pak převzal do výroku a odůvodnění napadeného rozsudku také Krajský soud v Praze. Obviněný uvedl, že provedeným dokazováním v průběhu hlavního líčení u nalézacího soudu bylo jednoznačně prokázáno, že zrychlení autobusu bylo vyvoláno technickou závadou, neboť i křivka zrychlení autobusu prokazuje, že nečekané prudké zrychlení autobusu nevyvolal obviněný nesprávnou manipulací s plynovým pedálem autobusu. Popis a příčiny nehodového děje, jak jsou popsány v napadeném rozsudku, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tedy dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S výše uvedeným dovolacím důvodem souvisí skutečnost, že za zásadní pochybení obviněného považoval Krajský soud v Praze to, že obviněný nepoužil brzdový pedál, kterým měl předmětné nehodě zabránit. Nebylo však řešeno, zdali mohl sešlápnutím plynového pedálu obviněný daný autobus včas a bez nebezpečí pro osoby v prostoru autobusového nádraží zastavit. Celý nehodový děj trval pouhých 6 vteřin. Obviněný měl tedy extrémně krátkou dobu na reakci v situaci, kdy se autobus nekontrolovaně řítil na osoby stojící na autobusové zastávce, přičemž tyto osoby by byly zraněny nebo dokonce usmrceny. Nikdy však nebylo prověřeno či vypočítáno, zdali bylo možné daný autobus na tak krátkém úseku zabrzdit, tedy jaká by byla jeho brzdná dráha. Dokazování v tomto směru Krajský soud v Praze zamítl, jak bylo uvedeno výše. Uvedené je zcela klíčová okolnost pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, avšak bylo bezdůvodně zamítnuto a stává se tak opomenutým důkazem. Dále obviněný uvedl, že od okamžiku samotné nehody konzistentně poukazuje na skutečnost, že jeho jednání bylo motivováno snahou zabránit fatálnímu střetu s davem lidí, na které se autobus nekontrolovatelně řítil. Byla to extrémní stresová situace, se kterou se obviněný nikdy nesetkal, na kterou nebyl zaškolen, a která trvala pouhých pár vteřin. Reakce obviněného byla z dopravně-psychologického hlediska přijatelná, jak potvrdil i znalecký posudek. Obviněný opakovaně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého zavinění poškozeného vylučuje zavinění (nedbalost i úmysl) obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že k výhradám ve smyslu neúplného dokazování a skutkových zjištění extrémně rozporných s provedenými důkazy, které lze vytýkat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zapotřebí zmínit, že Okresní soud v Kladně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah a procesní využitelnost provedených důkazů, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Praze. Proti správnosti skutkových zjištění přitom neměl žádných výhrad, pokud do rozsudku Okresního soudu v Kladně v neprospěch obviněného zasáhl, stalo se tak z důvodu odlišného posouzení problematiky údajného spoluzavinění poškozeného. Z tohoto pohledu je podstatné v prvé řadě to, že soudy v rámci dokazování žádný důkaz navržený dodatečně některou ze stran trestního řízení neopomněly, řádně se jím zabývaly a pokud návrhu na doplnění dokazování nevyhověly – ať už z důvodu nadbytečnosti či faktické nerealizovatelnosti jeho provedení – důvody takového postupu také dostatečně zdůvodnily. To se týká právě i problematiky dalšího objasňování existence technické závady na plynovém pedálu autobusu či znaleckého zkoumání dovolatele odborníkem psychologem. Lze uzavřít, že pokud se oba soudy důkazními návrhy zabývaly a jejich případné odmítnutí řádně zdůvodnily, vadu tzv. opomenutých důkazů jim (respektive jejich rozhodnutím) vytýkat nelze. Opodstatnění postrádá i námitka ve smyslu údajného extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění, neboť postupem respektujícím klíčové zásady trestního řízení vyplývající především z ustanovení §2 odst. 2, 5, 6, 11 a 12 tr. ř. zformoval Okresní soud v Kladně takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Stěžejní příčinou nehody a jejího fatálního následku bylo totiž právě to, že obviněný jako řidič autobusu IRISBUS CITELIS obutý do naprosto nevhodné obuvi se plně nevěnoval řízení autobusu a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží, přičemž neopatrnou manipulací s plynovým pedálem aktivoval tzv. „kick down“ systém umožňující maximální výkon a zrychlení při předjíždění. Autobus pak uvedl do nepřiměřeného zrychlení a na situaci vůbec nezareagoval užitím brzdy, což by podle všech svědků a rovněž z pohledu běžného řidiče bylo jedinou logickou a přirozenou reakcí, jejímž důsledkem by bylo zpomalení či zastavení autobusu. Právě v příčinné souvislosti s takovým jednáním došlo k najetí autobusu do hloučku dětí sedících na obrubníku silnice v zadní části zastávky a k usmrcení nezletilého DDDDD. Závěr obou soudů, podle kterých obviněný svým jednáním nerespektoval povinnosti uložené mu v ustanoveních §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), c) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, je proto správný, přičemž v dané dopravní situaci se – i se zohledněním místa, kde k ní došlo, a denní doby s výskytem řady cestujících, dětí nevyjímaje – nepochybně jednalo o povinnosti důležité.
Pokud jde o námitku založenou na údajně vadném vyhodnocení spoluzavinění poškozeného DDDDD, která měla vliv na odlišné (přísnější) posouzení dovolatelova jednání Krajským soudem v Praze, tu sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i v tomto případě se však podle názoru státního zástupce jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Krajský soud v Praze totiž při hodnocení uvedené problematiky bezezbytku respektoval usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. V dané věci přitom Krajský soud v Praze v odstavci 14. odůvodnění svého rozsudku srozumitelně, a podle názoru státního zástupce také správně, rozvedl, že na straně nezletilého poškozeného sice lze spatřovat porušené povinnosti vyplývající z ustanovení §49 odst. 1 zákona o silničním provozu, rozhodně se však ve vztahu k příčinám vzniku škodlivého následku nejednalo o spoluzavinění zásadní či významné do té míry, že by bránilo dovození kvalifikačního znaku „porušení důležité povinnosti“ obviněným. Závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo zásadní příčinou dopravní nehody a škodlivého následku právě jednání dovolatele, je proto správný.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný K. B. zaměřil nejprve své dovolací námitky na prokázání toho, že zrychlení autobusu bylo vyvoláno technickou závadou. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že s ohledem na odborná vyjádření vztahující se k možnosti zareznutí plynového pedálu, doložené případy zreznutí plynového pedálu, ať už odbornými vyjádřeními či výpověďmi svědků, a závěry odborných osob o tom, že zareznutí plynového pedálu může vést k zadrhnutí či zaseknutí plynového pedálu, dospěl k závěru, že v tomto ohledu znalecký posudek Ing. Jiřího Hanzlíka, resp. závěr o plné funkčnosti plynového pedálu, který byl bez problému, bez dostatečných podkladů k tomuto závěru (resp. pouze na základě jedné fotografie, kde je patrna rez a bez učinění úkonů tak, jak o nich hovořil svědek R.), neobstojí. V tomto ohledu bylo znalecké zkoumání dle názoru soudu nedostatečné a závěry znalce v této části posudku jsou dle názoru soudu neprůkazné, tak jak to zmiňovali ostatní odborníci. Nelze tedy s ohledem na provedené dokazování bezpečně vyvrátit, vyloučit, zda na předmětném plynovém pedálu nebyla nějaká technická závada. Závěr soudu je tedy ten, že technickou závadu na plynovém pedálu předmětného autobusu nelze bezpečně vyloučit, přičemž není možné s ohledem na odstup času a neexistenci předmětného plynového pedálu dál k tomuto vést jakékoliv zkoumání. K danému soud podotkl, že s ohledem na graf zachycující křivku rychlosti a zrychlení k průběhu jízdy předmětného autobusu v podstatě všechny odborné osoby (včetně Ing. Jiřího Hanzlíka), které vyjádřily v dané věci odborný názor, připustily, že mohlo dojít k zaseknutí, zadrhnutí plynového pedálu. Jestliže bylo zaseknutí plynového pedálu s ohledem na provedené dokazování připuštěno a zároveň nebylo dostatečně doloženo, že byl předmětný plynový pedál po technické stránce 100% v pořádku, nelze dle názoru soudu technickou závadu bezpečně vyloučit. Tento závěr akceptovat i soud odvolací, který v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsáhlých protokolů o průběhu hlavních líčení, v nichž byli detailně vyslýcháni ve věci činný znalce Ing. Hanzlík a další odborné osoby, je zjevné, že soud prvního stupně věnoval objasnění technických otázek skutečně mimořádnou pozornost, stejně tak nesmírně podrobně a detailně vysvětlil v odůvodnění rozsudku úvahy, které ho vedly k výše uvedeným závěrům. Zde je třeba uvést, že ve skutku je situace popsána zcela v souladu s provedenými důkazy, tudíž tato skutečnost nesvědčí pro existenci namítaného extrémního nesouladu v intencích, jak jej chápe Ústavní soud.
Dále Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti námitky dovolatele, že nebylo řešeno, zda obviněný mohl sešlápnutím plynového pedálu autobus včas a bez nebezpečí pro osoby v prostoru autobusového nádraží zastavit. Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný chybně uvedl pedál plynový, avšak z kontextu a formulace dané námitky plyne, že měl na mysli brzdový pedál.
V posuzované věci soudy vycházely ze skutku, podle kterého se obviněný jako řidič služebního autobusu v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. b), písm. c) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi, plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží, z čehož odvolací soud dovodil závěr o porušení důležité povinnosti obviněným.
Podle §4 písm. a), b) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, a b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je řidič kromě povinností uvedených v §4 povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §5 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu je řidič dále povinen přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla nebo fyzickým vlastnostem zvířete.
V §18 odst. 1 zákona o silničním provozu je uvedeno, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že poruší důležitou povinnost. Jestliže trestní zákoník v ustanovení §143 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162–167). Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, §148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. konstatuje, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Porušení ze strany řidiče mohou odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku).
Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly počínání obviněného jako řidiče. Na základě provedeného dokazování uzavřely, že obviněný v rozporu s ustanoveními zákona o silničním provozu za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud došlo k technické závadě na plynovém pedálu (byť se tato varianta jeví jako méně pravděpodobná), byla situace pro obviněného velice nepříjemná, obviněný měl však jednat jako profesionální řidič s maximální obezřetností a v souladu se všemi povinnostmi, které jako profesionální řidič měl. Jakýkoliv řidič (nejenom tedy profesionální, nicméně profesionální řidič o to více) musí dle názoru soudu reagovat na vlastnosti vozidla, případnou technickou závadu na plynovém pedálu a rozhodně by si neměl počínat jako obviněný, tedy že k vyřešení závady s plynovým pedálem použije pouze plynový pedál. Je třeba mít na zřeteli, že se tato situace odehrála na autobusovém nádraží, kde je třeba zvýšené opatrnosti a obezřetnosti, když do této povinnosti jistě nezapadá opakované sešlápnutí plynového pedálu bez použití brzd v momentě, kdy vím, že plynový pedál byl opakovaně zaseknutý, o to víc sešlápnutí plynového pedálu na plný plyn. Ostatně i znalec Ing. Jiří Hanzlík uvedl, že i kdyby se po aktivaci systému „kick down“ plynový pedál zasekl, byla možnost použít brzdy, k tomu soud dodává, že brzdy bylo možné použít již při prvotním tvrzeném zaseknutí. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani odborné závěry učiněné v této věci, z nichž vyplývalo, že je systém uložení brzdového pedálu řešen naprosto nevhodně, neboť obviněný měl jednoduše řečeno celou situaci vyřešit po neúspěšných pokusech s plynem tak, že měl použít brzdy, aby uvedl autobus do klidu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že popsané řidičské pochybení obviněného bylo nesrovnatelně významnější příčinou následku (účinku) posuzované nehody, než neopatrnost samotného poškozeného. V této souvislosti uvedl, že nevěnování dostatečné pozornosti řízení vozidla (pod níž lze podřadit i to, že obviněný nebrzdil v situaci, která to naléhavě vyžadovala), což vedlo ke zvýšení rychlosti jízdy, kterou už nebylo možno bezkolizně zvládnout, navíc v prostoru autobusového nádraží, kde se vyskytovala značná řada osob, nepochybně představuje porušení důležité povinnosti ve smyslu druhého odstavce §143 tr. zákoníku. Rovněž konstatoval, že všichni soudem prvního stupně slyšení odborníci se shodli na tom, že obviněný mohl zrychlování přerušit a autobus zastavit, pokud by sešlápl brzdový pedál.
V daných souvislostech je třeba uvést, že odvolací soud při posuzování porušení důležité povinnosti konstatoval, že obviněný nebrzdil v situaci, která to naléhavě vyžadovala. Jak je však uvedeno výše, výčet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, protože vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákoníku. Správné právní posouzení věci je odvislé od důsledného vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání všech účastníků provozu z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek.
Z hlediska zodpovězení otázky, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku či nikoliv, je třeba uvést, že v dané věci dosud není postaveno na jisto, za jakou konkrétní dobu po sešlápnutí brzdového pedálu by obviněný autobus zastavil a zda by i v tomto případě nedošlo ke střetu.
V této trestní věci je významné a v konečném důsledku rozhodné zjištění v tom směru, pokud by obviněný za dané situace použil brzdy, zda by dokázal nehodě zabránit, za jakou dobu by autobus zastavil a jakou vzdálenost by ještě ujel. Odvolací tuto možnost nevzal v úvahu a neuložil znalci z oboru dopravy Ing. Jiřímu Hanzlíkovi doplnit ve směru shora uvedeném znalecký posudek. Pokud se odvolací soud uvedenou otázkou z naznačeného pohledu nezabýval, pak jsou jeho úvahy o tom, že obviněnému lze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, předčasné.
Proto v tomto směru shledal dovolací soud námitky dovolatele důvodné.
Odvolací soud tak pochybil, když uznal obviněného K. B. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť se dostatečně nevypořádal s otázkou porušení důležité povinnosti obviněného při posuzované dopravní nehodě a jejího kauzálního významu pro vzniklý následek.
Z tohoto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 10 To 268/2022, zrušil a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude Krajský soud v Praze znovu rozhodovat o podaných odvoláních. V novém řízení o této věci naznačeným způsobem napraví vady napadeného rozhodnutí. Přitom bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu