ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.832.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 832/2023-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněné M. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 61 To 198/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 Nt 2602/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 2 Nt 2602/2021, bylo podle §351a odst. 1 tr. ř. za užití §99 odst. 5 tr. ř. přeměněno ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní uložené obviněné M. K, rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 17 T 112/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 12 To 243/2018 (změněné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 4 Nt 26016/2019, na formu ambulantní) na formu ústavní.
Proti tomuto usnesení podala obviněná M. K. , stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 61 To 198/2023 , tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 61 To 198/2023, podala následně obviněná M. K., prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V odůvodnění dovolání uvedla, že nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro to, aby bylo rozhodnuto o přeměně nařízeného ambulantního ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického na ochranné léčení ústavní. Dle obviněné jsou stěžejní závěry znaleckého posudku, který pro toto řízení vypracovala MUDr. Hind Mansour-Musová, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, která potvrdila, že opětovné nařízení ústavní ochranné léčby jí nijak nepomůže a nepřinese nic nového. Důvody pro přeměnu nařízeného ambulatního ochranného léčení na ochranné léčení ústavní pak obviněná nespatřovala ani na základě doplnění dokazování, a to novou zprávou od ošetřující lékařky MUDr. Pekárkové. Obviněná dále namítla, že o nutnosti přeměny ambulantního ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického na ochranné léčení ústavní nesvědčí ani skutečnosti plynoucí z obžaloby aktuálně vedené Okresním soudem pro Prahu-západ (pro spáchání přečinu porušování domovní svobody). Obviněná vyjádřila názor, že v jejím případě, i přes provedení dalších důkazů, s ohledem na aktuálně zjištěné skutečnosti měl soud rozhodnout o ukončení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 6 tr. zákoníku, neboť bylo zjištěno, že účelu ochranného léčení u obviněné dosáhnout nelze. Soudy však podle uvedené právní úpravy nepostupovaly a rozhodly o přeměně ambulantní ochranné léčby na formu ústavní.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí stížnostního soudu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 2 Nt 2602/2021 a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 6 v usnesení ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 2 Nt 2602/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 61 To 198/2023, nerozhodoval o uložení ochranného léčení, nýbrž pouze změnil formu ochranného léčení protitoxikomanického a protialkoholního z ambulantní na ústavní. Dané ochranné opatření bylo pravomocně uloženo rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 17 T 112/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 12 To 243/2018. Rozhodnutí, proti němuž podala obviněná dovolání, nelze tedy považovat za rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jakož ani o jiné rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 259/2019).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je vůbec v posuzované věci dovolání přípustné a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Po přezkoumání dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. pak zákonodárce vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Tímto rozhodnutím je:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Vzhledem k tomu, že jde o výčet taxativní, dovolání nelze podat proti jinému než výše uvedenému rozhodnutí.
Je tudíž zřejmé, že usnesení soudu druhého stupně, který podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněné proti přeměně ochranného léčení protitoxikomanického a protialkoholního formou ambulantní na ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní formou ústavní, není rozhodnutím ve věci samé podle §265a tr. ř. Nemůže se přitom jednat ani o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., neboť nejde o rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření (tím byl již rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 17 T 112/2017), nýbrž o rozhodnutí, jímž došlo pouze k přeměně formy ochranného opatření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 250/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 50/2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 259/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 3951/14).
Proti napadenému rozhodnutí tedy není dovolání přípustné, a to i přesto, že v poučení usnesení soudu druhého stupně je nesprávně uvedena přípustnost dovolání. K tomu je namístě akcentovat, že nikdo nemůže být nadán více právy, než která mu poskytuje zákon. Proto, jestliže zákon umožňuje podat dovolání pouze proti určitému v zákoně vymezenému okruhu rozhodnutí, nemůže být toto právo rozšířeno pouhým nesprávným poučením v rozhodnutí soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud proto bez věcného přezkoumání rozhodnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu