ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.934.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 934/2023-787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného L. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 44 To 116/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 31/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 33 T 31/2022, byl obviněný L. Š. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce března roku 2020 do 20. února roku 2021, převážně v bytě na adrese XY, XY, kde žil se svou družkou, poškozenou M. D., narozenou XY, tuto se vzrůstající intenzitou úmyslně fyzicky a psychicky týral tím způsobem, že na ni křičel, vulgárně jí nadával například slovy „blbísku“, „zmrdaná děvko“, „píčo“, „špíno“, plival na ni, zakazoval jí stýkat se s kamarády a rodinou, o matce poškozené se vyjadřoval vulgárně, kontroloval její mobilní telefon včetně profilu na Facebooku, přičemž když si změnila heslo, donutil jí mu ho znovu prozradit, sledoval její pohyb pomocí aplikace v mobilu, nedůvodně ji podezíral z nevěry, uprostřed noci ji nedůvodně budil, ponižoval ji, nepřiměřeně ji stresoval v době jejího druhého těhotenství s dvojčaty, které bylo rizikové a poškozená musela být hospitalizovaná, kdy po ní požadoval, aby podepsala revers a starala se o staršího syna, od srpna 2020 pak poškozenou napadal fyzicky fackami či rukou sevřenou v pěst do různých částí těla, tahal ji za vlasy, škrtil ji, kopal do ní až poškozená upadla na zem, na podzim roku 2020 poškozené vyhrožoval, že pokud se s ním rozejde, tak ji zabije, vyhrožoval ublížením matce a sestře poškozené, vyhrožoval i vlastní sebevraždou, v prosinci roku 2020 ji napadl malými nůžkami, které jí přiložil pod krk a vyhrožoval, že ji rozpáře, následující den v opilosti poškozené říkal, že může jejich mladšího syna vyhodit z okna, od ledna 2021 konflikty probíhaly téměř denně až do incidentu z noci ze dne 13. 2. 2021 na 14. 2. 2021, kdy v opilosti vytáhl kuchyňský nůž dlouhý 25 cm, délka čepele 15 cm, přiložil ho pod krk poškozené a tvrdil, že pokud se s ním rozejde, tak ji zabije a následně si počká na její matku, přičemž poškozenou řízl do dlaně, po tomto incidentu jí sebral mobilní telefon, aby nemohla zavolat o pomoc, celá situace v průběhu následujícího týdne gradovala, přičemž dne 17. 2. 2021 obžalovaný prokopl dveře, dne 18. 2. 2021 vyhodil poškozenou před dveře bytu, dne 20. 2. 2021 byl obžalovaný od rána velice vulgární, poškozenou ráno švihnul sluchátky od telefonu, udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje a do těla, poškrábal ji na boku těla a urazil jí kus zubní nástavby, poškozená se obžalovaného bála, cítila se ve stresu ihned, když slyšela obžalovaného odmykat dveře bytu a ulevilo se jí, když ji poslal spát do obývacího pokoje, přičemž po celou dobu vztahu byli jednání obžalovaného přítomni jejich dva nezletilí synové AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, kdy starší AAAAA chování svého otce napodobuje, na poškozenou plive, když mu poškozená něco vytkne, tak do ní kope nebo kope do dveří a říká jí „neser mě, mami“ .
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a nad obviněným byl stanoven dohled. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 9 490 Kč, poškozené M. D. částku 14 490 Kč a 20 000 Kč jako újmu nemajetkovou, poškozenému nezletilému AAAAA nemajetkovou újmu v částce 20 000 Kč a poškozenému nezletilému BBBBB nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 33 T 31/2022, podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 44 To 116/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 44 To 116/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání uvedl, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s uplatněnými námitkami a že zůstala otevřená i otázka konfliktnosti poškozené právě vůči obviněnému. Vyjádřil názor, že to byl právě on, který byl osobou týranou, minimálně psychicky, po dlouhou dobu, přičemž tuto skutečnost několik svědků potvrdilo před soudem. Dále poukázal na nevěrohodnost poškozené. Připomněl, že ani znalci nezjistili, že by poškozená měla syndrom týrané osoby, ani tzv. Stockholmský syndrom ve smyslu medicínské diagnózy. Ostatně i sama poškozená v trestním řízení přiznala, že se vůči obviněnému chovala vulgárně a neuctivě. Podle názoru obviněného poškozená zdaleka nebyla v natolik submisivním postavení, že by se bála jakýmkoli způsobem dát najevo odpor vůči obviněnému. Rovněž namítl, že samotné kritérium dlouhodobého zlého nakládání s poškozenou nebylo prokázáno.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám znovu rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení a totožně argumentoval v rámci řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené M. D. U hlavního líčení rovněž obviněný vypověděl, že byl vůči poškozené vulgární, byť tvrdí, že vulgarity byly oboustranné, a dále sporuje i některé konkrétní vulgární výrazy. Tato skutečnost nic nemění na správném zjištění soudu prvého stupně, který v souladu s výpovědí obviněného došel k závěru, jak se k poškozené obviněný choval. To ostatně i sama poškozená připustila, že vůči obviněnému někdy použila vulgarity, což ale není nic, co by mělo její výpověď devalvovat, když je přirozené, že jednání obviněného v ní jako obranu vyvolalo takovou reakci. Rovněž to neznamená, že by jednání obviněného nemohlo být posouzeno proto jako domácí násilí, když i z dalších zjištění je jednoznačné, jakým způsobem se obviněný k poškozené choval (zprávy aplikace WhatsApp, výpověď matky poškozené a svědkyně D.). Pokud obviněný argumentoval skutečností doloženou ve spisových materiálech, že poškozená byla zachycena na fotografii se sklenkou alkoholu v ruce, je z fotografií prokázáno jen to, že poškozená jednou za čas šla s přáteli ven do restauračního zařízení, kde konzumovali alkohol v nikterak přehnané míře. Jedná se o příspěvky z relativně velkého časového rozmezí let 2016–2020 a není z nich patrno žádné chorobné či nevhodné chování poškozené, co by snižovalo její důvěryhodnost jako svědkyně. Správně soudy dospěly k závěru, že tento důkaz ještě neprokazuje, že obviněný nezakazoval poškozené vycházet ven za přáteli a nekontroloval její pohyb a její mobilní telefon. Z provedeného dokazování tak nebylo zjištěno, že by věrohodnost poškozené M. D. byla nějakým způsobem narušena. Jednání obviněného L. Š. tak bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému dovolacímu důvodu lze uvést, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo když skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z pohledu těchto závěrů je ovšem zároveň třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. Současně je třeba připomenout, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, nelze právně relevantně založit toliko na zpochybňování hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nýbrž je nutno uvést konkrétní argumentaci, dokládající a odpovídající tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017).
Nejvyšší soud podotýká, že obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být proto správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvod vyplývá. Je ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané, by měla právě takovýmto situacím předejít.
Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak je přesvědčen, že se soudy jeho námitkami nezabývaly dostatečně, provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které považuje za správné. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Podstatou dovolání bylo opakované tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, převážnou částí argumentace přitom zpochybňoval věrohodnost poškozené, jejíž výpovědi soudy neměly uvěřit. Za tímto účelem poukazoval na civilní řízení, které s poškozenou vedli. Obviněný napadal způsob hodnocení důkazů soudy, když podle jeho názoru soud prvního stupně hodnotil důkazy nelogicky a opomenul některé okolnosti. Proto jsou zjištění nejasná, nekonkrétní a neadekvátní.
K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že předložené námitky jsou námitkami skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to také skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Takové námitky lze obecně vzato opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za předpokladu, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Zmíněný dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. Je naplněn v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí významných skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. Lze doplnit, že v dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvod dojít, jestliže jsou zmíněná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována.
Shora blíže rozvedenou argumentaci obviněného týkající se nevěrohodnosti poškozené je tak nutno vyhodnotit jako polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, a nikoliv jako argumentaci, kterou lze podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud tak konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě na zmíněné důkazy obsahově navazuje. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně.
Nad rámec výše uvedeného pak lze po prostudování rozhodnutí soudů nižších stupňů a předloženého spisového materiálu konstatovat, že otázka věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla věrohodnost poškozené ověřována, neboť její výpověď byla základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného. Soudy si tak byly vědomy okolností případu (probíhající spor o výchovu nezletilých dětí) a vzhledem k tomu hodnotily výpověď poškozené velmi obezřetně. Je nutno konstatovat, že poškozená v průběhu trestního řízení spontánně a po celé řízení konstantně a v podstatě bezrozporně (tedy bez existence podstatných rozporů ve svých výpovědích) popisovala průběh společného soužití s obviněným, když začal být konfliktní a častoval ji nadávkami.
Závěry soudu o věrohodnosti výpovědi poškozené současně bylo možné opřít o další ve věci provedené důkazy, zejména jde o výpovědi svědkyň M. a D. D., D., S., D. a B., dále o listinné důkazy, zejména v podobě elektronické komunikace poškozené se svědkyněmi, zpráv Centra ROSA, fotodokumentace poškozených dveří a protokolu o ohledání místa činu, úředního záznamu o vykázání obviněného a lékařských zpráv. V neposlední řadě o věrohodnosti výpovědi poškozené svědčilo i zjištění, že jí popisované chování a vyjadřování obviněného vůči její osobě korespondovalo s hodnocením osobnosti obviněného ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie.
S námitkou, že u poškozené nebyl zjištěn syndrom týrané osoby ani tzv. stockholmský syndrom, se již vypořádal odvolací soud v bodu 15. odůvodnění usnesení. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje.
Pokud obviněný argumentoval skutečností doloženou ve spisových materiálech, že poškozená byla zachycena na fotografii se sklenkou alkoholu v ruce, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, že z fotografií je prokázáno jen to, že poškozená šla s přáteli ven do restauračního zařízení, kde konzumovali alkohol v nikterak přehnané míře. Jedná se o příspěvky z relativně velkého časového rozmezí let 2016–2020 a není z nich patrno žádné chorobné či nevhodné chování poškozené, co by snižovalo její důvěryhodnost jako svědkyně.
Soudy obou stupňů po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď poškozené je jako celek věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno sestavit přesvědčivý obraz způsobu zacházení obviněného s poškozenou spočívající ve zlém a psychicky trýznivém jednání vůči ní.
Úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku (body 56. až 59.), které nepochybně odpovídají požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi ztotožnil (body 11. až 17. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže a ani nemá důvod jakkoli zasahovat. Rozhodně tak nelze hovořit o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
Lze shrnout, že konkrétní námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a kterými se toliko snažil znevěrohodnit výpověď poškozené, resp. provedené hodnocení důkazů, se s uplatněným dovolacím důvodem míjí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod, navíc by jim ani nebylo možné přiznat důvodnost.
Pouze s jistou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitku, že nebyl naplněn znak dlouhodobosti vyžadovaný pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Ohledně námitky nedostatečné intenzity jednání obviněného, resp. že nebyl naplněn znak dlouhodobosti vyžadovaný pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující. Týráním se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální, ale i např. vyvolání stavu sociální izolace, přičemž je zapotřebí, aby vykazovalo určitou trvalost. Předmětný trestný čin tak reaguje na fenomén označovaný jako domácí násilí. Kvalifikace daného jednání zároveň znamenala, že obviněný páchal takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a po delší dobu.
Obviněný pouze obecně uvedl, že kritérium dlouhodobého zlého nakládání s poškozenou nebylo prokázáno. Soud prvního stupně správně konstatoval, že trvalost jednání obviněného je třeba posuzovat i s ohledem na intenzitu zlého nakládání s poškozenou, přičemž čím intenzivnější je jednání pachatele, tím kratší doba trvání se pro spáchání trestného činu vyžaduje. V daném případě i dle názoru Nejvyššího soudu intenzita zlého nakládání ze strany obviněného dosahovala značně vysokého stupně, když se obviněný na pravidelné bázi a se vzrůstající intenzitou dopouštěl vůči poškozené fyzického i psychického teroru. Obviněný poškozené v rámci jejich společného soužití mj. vulgárně nadával, plival a křičel na ni, ponižoval ji, zakazoval jí stýkat se s kamarády, kontroloval její komunikaci a vyhrožoval sebevraždou i ublížením či usmrcením jí i ostatních členů jejich rodiny. Jeho jednání přitom postupně gradovalo až ve fyzické útoky v podobě úderů pěstí, tahání za vlasy, škrcení, kopání a vyhrožování za současného přiložení nůžek, resp. kuchyňského nože na krk poškozené. Toto zlé nakládání, resp. týrání, přitom trvalo téměř jeden rok, a ukončilo jej až vykázání obviněného z bytu.
Znak páchání uvedeného trestného činu po delší dobu byl pak naplněn, neboť čin trval po dobu téměř jednoho roku. Jednání obviněného vygradovalo útoky ve dnech 13. 2. 2021 až 20. 2. 2021, přičemž tyto fyzické útoky lze podřadit pod trvající trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Nejvyšší soud tak na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byly beze zbytku naplněny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podle skutkových zjištění obviněný jednal vůči poškozené způsobem specifikovaným ve skutkové větě rozsudku po dobu téměř jednoho roku, znak trvalosti byl tedy bezpochyby naplněn.
Dovolacím důvodem není ani velmi obecná námitka zaměřená proti výroku o trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení vadného výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, neboť uložený podmíněný trest odnětí svobody na dva roky je přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §199 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do osmi let. Námitka týkající se přiměřenosti trestu stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Na základě předběžného posouzení dovolacích námitek obviněného nenaznal předseda senátu dovolacího soudu, že by bylo odůvodněno vyhovění podnětu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, resp. na odklad výkonu trestu. Proto v uvedeném směru nevydal pozitivní a ani negativní (podnět obviněného povinnost k jeho vydání nezakládá) rozhodnutí a ponechal zdůvodnění naložení s tímto podnětem na tuto část odůvodnění rozhodnutí o vlastním dovolání.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného L. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu