ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.942.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 942/2023-827
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2023 o dovolání obviněného Miroslava Pokorného , nar. 26. 12. 1969, bytem Drásov 205, 261 01 Drásov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023 č. j. 11 To 51/2023-740, v trestní věci vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 3 T 61/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Miroslava Pokorného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 12. 2022 č. j. 3 T 61/2022-695 byli obviněný Miroslav Pokorný (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu se spoluobviněnou právnickou osobou ARIM - DL, s. r. o., IČ 27379418, se sídlem Drásov 205, 261 01 Drásov, uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (body 1., 3., 4. skutkové věty), přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4. skutkové věty), zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku účinného do 1. 1. 2022 (bod 5. skutkové věty) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2., 6., 7. skutkové věty), kterých se dopustili tak, že
obžalovaný Miroslav Pokorný jako fyzická osoba a právnická osoba společnost ARIM - DL, s. r. o., prostřednictvím jednání obžalovaného Miroslava Pokorného, narozeného 26. 12. 1969, jakožto společníka a jediného majitele této společnosti, jenž v předmětné době tuto plně ovládal ve všech záležitostech právnické osoby v zájmu zachování obchodních aktivit této společnosti
1.) v přesně nezjištěné době od 8.4.2019 do konce měsíce května 2019 na volném prostranství před prodejnou potravin v obci XY okres XY, v úmyslu donutit poškozenou K. M. L. (narozenou XY) - starostku obce XY, aby nezasahovala do procesu vydání stavebního povolení pro společnost ARIM - DL ohledně stavby objektu "betonárny", aby „do toho nešťourala“ a tedy, aby jednala v jeho prospěch a v prospěch společnosti ARIM - DL při stavbě objektu "betonárny", této vyhrožoval slovy: „že pokud toto neudělá, tak že si na ně došlápne a zlikviduje je, postará se, aby z obce vypadli a pokud nic podnikat nebude a uklidní si místostarostu, tak ji ušetří, kdy toto jednání v poškozené K. M. L. vzbudilo důvodnou obavu o její život a zdraví,
2.) v přesně nezjištěné době maximálně dva měsíce po události uvedené v bodu II.) 1.) na volném prostranství před prodejnou potravin v obci XY, okres XY, úmyslně vyhrožoval poškozenému D. M. (narozenému XY) - manželovi starostky obce XY K. M. L. a to tím způsobem, že mu sdělil: „ať manželka přestane cokoliv podnikat z pozice starosty z hlediska stavby betonárky, jinak je zlikviduje, zničí“, že „blbě skončí“, „ať se odstěhují z obce“, což v poškozeném vyvolalo důvodnou obavu o jeho život a zdraví a o život a zdraví osob jemu blízkých,
3.) v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2019 do měsíce srpna roku 2020 opakovaně nejméně ve 3 případech při osobních setkáních na různých přesně nezjištěných místech v okrese XY v úmyslu donutit poškozeného R. K. (narozeného XY), aby nevykonával své zaměstnání v oboru jeřábnických prací úmyslně tomuto vyhrožoval tím, že: „mu uřízne hlavu, že ho zabije, pokud tady bude vykonávat práci, ať poškozený z PXY s jeřábem zmizí, odjede“ a v jednom z těchto případů v době kolem 12:00 hodiny na volném prostranství před objektem na adrese XY číslo popisné XY v obci XY, kdy obžalovaný po poškozeném K. požadoval, ať „si sbalí jeřáb a odjede, vypadne“, že „tuto práci poškozený vykonávat nebude“ a dal poškozenému nejméně 2 rány otevřenou dlaní do hlavy a obžalovaný vyhrožoval poškozenému R. K., že „mu uřízne hlavu, že ho zabije“ a dále mu vyhrožoval zapálením jeřábu,
4.) dne 8. 8. 2020 v přesně nezjištěné době kolem 8:30 hodin (pravděpodobně od 8:25 hodin do 8:27 hodin) na pozemní komunikaci nacházející se bezprostředně před oploceným areálem na adrese XY číslo popisné XY, okres XY, v úmyslu přinutit svoji bývalou zaměstnankyni poškozenou T. T. (narozenou XY), aby nevykonávala jeřábnické práce pro jinou společnost, obžalovaný Miroslav Pokorný tuto slovně a fyzicky napadl tím způsobem, že jí uváděl, že „ je kurva utrápená“, že „tam nesmí pracovat s jeřábem u jiné firmy, nebude pracovat tady“, že „je to jeho rajon a berou mu práci“, ať „si sebere jeřáb a odjede s ním pryč“ a dále ji nezjištěnou rukou uchopil v oblasti krku a natlačil ji na zde stojící osobní vozidlo značky Mercedes stříbrné barvy nezjištěné registrační značky, opakovaně ji nejméně 4x při tom udeřil rukou do oblasti zad a nejméně v jednom případě ji udeřil otevřenou dlaní do hlavy a při tom na ni křičel: „že si ji má její otec převychovat, pojede za jejím otcem a vysvětlí mu, že se má poškozená líp chovat“, „ji nechá zabít, že někomu zaplatí, ať to udělá, zabije ji a pohodí ji v lese, že s tím nemá problém“ a následně ji uchopil za pravou paži a za užití síly ji strčil na zde stojící dopravní zdvihací stroj - jeřáb, čímž jí způsobil podvrtnutí a natažení krční páteře, které ji neomezovalo v běžném způsobu života,
5.) dne 8. 8. 2020 v době ihned po jednání uvedeném v bodě II.) 4.) ve chvíli, kdy poškozená T. T. před oploceným areálem na adrese XY číslo popisné XY, okres XY, odcházela z místa, kde byla napadena, do prostor kabiny dopravního zdvihacího stroje, této řekl, že: „jestli bude volat policii, tak ji nechá zabít nebo ji zabije“, kdy toto jednání obžalovaného vyvolalo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví,
6.) v přesně nezjištěné době koncem května roku 2021 v době kolem 11:00 hodin na volném prostranství před obytným domem číslo popisné XY v ulici XY v obci XY, okres XY, úmyslně poškozenou B. P. (narozenou XY) osobně kontaktoval při výkonu jejího zaměstnání poštovní doručovatelky a začal jí rozčileně říkat, že „ to pro jejího syna J. P. (narozeného XY) a zetě J. L. (narozeného XY) „špatně skončí“, dále vyhrožoval tím, že „se může stát, že se jim něco stane, že by se jim mohlo něco stát“ a při tom jim sprostě nadával a vzhledem k jeho znalosti rodinných vztahů si musel být vědom skutečnosti, že poškozená B. P. výhružky sdělí z obavy o jejich zdraví a život i J. P. J. L., přičemž vzhledem k osobní znalosti obžalovaného a znalosti jeho agresivního chování vůči jiným osobám v minulosti vyvolalo toto jednání obžalovaného v poškozených B. P., J. P. J. L. důvodnou obavu o jejich život a zdraví a zejména pak o život a zdraví jim blízkých osob a to zejména rodinných členů,
7.) v přesně nezjištěné době roku 2021 v době okolo poledne v kanceláři betonárny společnosti XY, v obci XY číslo popisné XY, okres XY, úmyslně vyhledal osobní blízkost poškozeného P. P. (narozeného XY) a po sprostých nadávkách mu vyhrožoval, „že ho zbije, zmaluje, že ho vlastní matka nepozná, že ho zmydlí, že mu přeláme nohy, ruce“, což z důvodu osobní znalosti obžalovaného a jeho agresivního chování vyvolalo v poškozeném Petru Pospíšilovi obavy o jeho život a zdraví a o život a zdraví osob jemu blízkých .
2. Za shora uvedené jednání byl obviněnému Miroslavu Pokornému uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Obviněná právnická osoba ARIM - DL, s. r. o., pak byla odsouzena podle §18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TOPO“), za použití 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 400 (čtyři sta) denních sazeb po 1 000 Kč (jednom tisíci korun českých), celkem 400 000 Kč. Oběma obviněným pak byla podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 na náhradě škody 3.275 Kč a poškozené T. T., nar. XY, trvale bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy 10.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená T. T. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podali oba obvinění odvolání, které zaměřili do výroku o vině. Krajský soud v Praze o nich pak rozhodl usnesením ze dne 27. 4. 2023 č. j. 11 To 51/2023-740 tak, že je obě podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný Miroslav Pokorný napadl shora uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nutno zmínit, že tak učinil společným podáním spolu s obviněnou právnickou osobou, která ovšem ohledně tohoto úkonu nesplnila zákonné podmínky (právně relevantní zastoupení obhájcem) a tudíž v rámci dovolacího řízení k části týkající se její osoby nebylo možné přihlédnout.
5. Obviněný Miroslav Pokorný v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vymezil dovolací důvody. K prvnímu z nich /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ připomněl, že i sám odvolací soud shledal, že jednání popsané v bodě 6 a 7 by mohlo být na hraně přestupkového děje, přičemž vyšší intenzitu dosahující trestněprávní roviny však krajský soud spatřoval v kontextu výpovědí svědků. Tyto však dovolatel označil za vnitřně rozporné a zároveň nedůvěryhodné podklady pro výrok o vině. Obviněný tedy setrval na názoru, že existuje důvodná pochybnost o tom, že soud prvního i druhého stupně nesprávně uzavřely celou věc jako trestný čin, aniž by to bylo zřetelné z provedených důkazů. Odvolací soud pak na tuto námitku zcela rezignoval a automaticky vycházel z trestní minulosti obviněného a tuto mu přičetl mlčky k tíži. Nezabýval se ani tím, že jednotlivé útoky měly odlišnou intenzitu. K v pořadí druhému zvolenému dovolacímu důvodu /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ uvedl, že jeho naplnění spatřuje v tom, že se soudy dostatečně nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků, které tvořily stěžejní podklad pro odsouzení obviněného. K totožné odvolací námitce pak krajský soud uvedl tolik, že je lze vysvětlit, aniž by však uvedl jak. Obviněný konstatoval nepřípustnost vyplňování rozporů domněnkami soudu tak, aby nemuselo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo. Pokud tedy odvolací soud dospěl k názoru, že pro jeho aplikaci není v projednávané věci místo, měl toto odůvodnit objektivními okolnostmi, nikoliv subjektivním hodnocením osoby dovolatele a tomu, že spíše uvěřil svědkům. Dále připomněl, že ve skutku týkajícím se poškozené T. T. existují důkazy svědčící ve prospěch obviněného, z nichž vyplývá, že popisovaný skutkový děj je v časových souvislostech v rozporu s fyzikálními zákony. Dovolatel opakovaně vytýká odvolacímu soudu, že subjektivně hodnotí jeho chování, aniž by bylo patrno, na základě čeho ke svému závěru dospěl, a vychází toliko z rozporných výpovědí svědků. Takový postup však nemá v trestním řízení prostor. Za zcela nepochopitelné pak označil odsouzení právnické osoby, neboť se jedná o násilné jednání. Nezpochybnil, že se právnická osoba může prostřednictvím svého statutárního orgánu dopustit majetkového deliktu, ovšem tak široký výklad, jaký učinily soudy v nyní projednávané věci, je nepřípustný. Odpovědnost v takových případech jako nyní může nést fyzická osoba a je lhostejno, zda to má dopad na fungování právnické osoby. Jako příklad uvedl násilné jednání vrátného v továrně, který zabrání vstupu finanční kontroly do objektu. Závěrem tedy dovolatel shrnul, že celé trestní řízení je ovlivněno zájmy svědků na poškození dobrého jména a pověsti obviněných, čímž se soudy nedostatečně zabývaly. Je zřejmé, že se svědci znali a jejich motivací bylo, že se s obviněným nerozešli v dobrém. Vytkl soudu prvního stupně, že hodnotil jejich výpovědi jako pravdivé, ačkoliv připustil jejich subjektivní ovlivnění, a soudu druhého stupně pak, že námitkám obviněného (označené za konspirační teorie) nepřikládal dostatečnou váhu a nehodnotil je tak objektivně. Poukázal i na to, že namísto vypořádání se s odvolací argumentací, krajský soud doslovně citoval verbální přednes obviněného a obhájce. Zároveň se domáhal toho, aby soud podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že se obvinění zprošťují obžaloby, popřípadě aby zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po obšírné rekapitulaci dovolacích námitek obviněného a obecných východisek uplatněných dovolacích důvodů státní zástupce konstatoval, že obviněný do značné míry nerozlišuje mezi uplatněnými dovolacími důvody. Zároveň pak k námitce nedostatečné intenzity skutku popsaného v bodě 6 a 7 výroku odsuzujícího rozsudku postrádal konkrétní argumentaci a uvedl, že se poukazem na údajné rozpory ve svědeckých výpovědích obviněný snaží domoci jiného hodnocení důkazů. Takováto námitka ovšem nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive s jeho zákonem definovanými předpoklady. Státnímu zástupci ani dovolacímu soudu pak nepřísluší domýšlet či dotvářet argumentaci obviněných, a proto se omezil na konstatování, že jednání vymezená v bodě 6 a 7 splňují všechny formální znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nevznesl obviněný s jedinou výjimkou žádné relevantní hmotněprávní námitky a opět pouze polemizoval s hodnocením svědeckých výpovědí, v nichž spatřoval rozpory. Ani tyto námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. K výhradám stran fyzikální nemožnosti jednání ve vztahu k poškozené T. T. pak státní zástupce odkázal na bod 20 rozhodnutí odvolacího soudu. Proti použití termínu „konspirační teorie“ pak státní zástupce nenamítá ničeho, neboť obhajobu obviněného lze interpretovat tak, že mělo dojít ke spiknutí svědků a zastupitelů města XY proti dovolateli. Následně připomněl, že ze zásady in dubio pro reo nevyplývá, že by se v případě jakéhokoliv rozporu mezi důkazy musel soud přiklonit k verzi příznivější pro obviněného. Za jedinou relevantně uplatněnou dovolací námitku pak státní zástupce označil tu, že trestné činy nemohou být přičítány právnické osobě. Této se však může dovolat toliko právnická osoba, přičemž poskytl obecné teze přičitatelnosti právního jednání právnické osobě podle §8 TOPO. I zde ovšem státní zástupce postrádá konkrétní námitky a odkazuje proto plně na bod 139 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Závěrem tedy shrnul, že dovolací námitky zčásti neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zčásti je shledal neopodstatněnými. Proto navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítnout jako zjevně neopodstatněné a současně vyjádřil souhlas s učiněním jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný Miroslav Pokorný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Zároveň obviněný výslovně uvedl, že svým mimořádným opravným prostředkem napadá i rozsudek soudu prvního stupně (ačkoliv se poněkud zmatečně domáhá alternativně vrácení věci Krajskému soudu v Praze, jakožto odvolacímu soudu k projednání a rozhodnutí), avšak zcela opomněl označit odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který jediný připouští ve spojení s některým z dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. zásah i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o zcela obvyklou, běžně se vyskytující chybu v podávaných dovoláních, jíž lze označit za formální, nikoli zabraňující v rozhodovacím procesu Nejvyššího soudu.
12. Předně je nutno připomenout, že je povinností obviněného vymezit ve svém podání důvody, v nichž spatřuje nutnost zásahu dovolacího soudu, včetně jejich zákonného označení (§265f tr. ř.). Nejvyšší soud není oprávněn tyto důvody domýšlet, vyvozovat či vyhledávat. Zákon zcela explicitně ukládá dovolateli povinnost precizně určit limity dovolacího přezkumu, přičemž pro tyto účely stanovuje i povinné zastoupení obhájcem. Obviněný sice formálně veškeré zákonné požadavky splnil, avšak nelze přehlédnout, že jím formulované námitky jsou značně obecné a neurčité.
13. Zároveň, ačkoliv obviněný oddělil námitky podřazené pod dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je z jejich formulace zřejmé, že mezi nimi zcela přesně nerozlišuje, neboť v rámci obou namítá rozpory ve svědeckých výpovědích a domáhá se uplatnění zásady in dubio pro reo. Sluší se připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla, neboť z dovolání obviněného je patrno, že s ní zachází značně svévolně a účelově. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě obviněný opakovaně akcentuje rozpory ve výpovědích svědků, aniž by uvedl, kterých svědků ani v čem konkrétně tyto rozpory spočívají. V této situaci ovšem takto zaměřená dovolací argumentace obviněného nenaplňuje žádný dovolací důvod a je nutno ji označit za polemiku s hodnocením důkazů učiněným nalézacím soudem a na něj navazujícími skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud pak v napadených rozhodnutích žádné pochybnosti a tedy ani porušení namítaného pravidla neshledal. Naopak Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího, potažmo nalézacího soudu, co do rozsahu dokazování, tak i hodnocení provedených důkazů. Nalézací soud tudíž provedl dokazování v dostatečném rozsahu, které směřovalo jak ke skutečnostem svědčícím ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností (podle §2 odst. 5 tr. ř.) a takto získané poznatky hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a pečlivě přitom uvážil veškeré podstatné okolnosti (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudy obou stupňů pak plně dostály svým zákonným povinnostem ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř., respektive §134 odst. 2 tr. ř. Tento závěr nemohla zvrátit ani jediná relativně konkrétní námitka obviněného vůči jednání, jehož se dopustil na poškozené T. T., neboť právě časové okolnosti skutku byly předmětem podrobného dokazování, kdy soud prvého stupně zcela explicitně uvedl, jakým způsobem dospěl k vyřčenému závěru (viz bod 56 až 65 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud tedy obviněný namítá, že jeho přítomnost na místě není fyzikálně možná, činí tak výhradně na základě zohlednění pouze dílčích skutečností (ani obviněný neuvedl, na čem tvrzenou fyzikální nemožnost staví), a nikoliv na základě skutkových zjištění vyplynulých z kompletního dokazování.
14. Co se pak týče námitky stran nezohlednění tvrzení obviněného, že celé trestní řízení je ovlivněno osobními zájmy svědků a ani soudy dostatečně nereflektovaly jím předkládaná tvrzení a nepřikládaly jim patřičnou váhu, ani těmto výhradám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Naopak je z rozhodnutí soudů obou stupňů a zvláště pak soudu nalézacího zjevné, že se obhajobou obviněného náležitě zaobíral, avšak provedenými důkazy byla tato jeho tvrzení vyvrácena, neboť z nich nevyplynulo nic, co by ji potvrzovalo (bod 107 až 116 rozsudku nalézacího soudu). I tyto výhrady tak zůstaly v rovině ventilace nespokojenosti obviněného s výsledky řízení a nemohly tedy ani potencionálně či formálně naplnit žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
15. Ve vztahu k námitce „nepochopitelnosti odsouzení právnické osoby“ je dlužno konstatovat, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn se jí nikterak blíže zabývat, neboť tvrzená nesprávnost se netýká obviněného, jak požaduje §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněná právnická osoba pak není účastníkem dovolacího řízení. Pouze na okraj k poznámce obviněného vyjadřující obavy o judikaturu rozpornou se zákonem lze uvést, že Nejvyšší soud tyto obavy nesdílí, neboť přičitatelnost jednání osob uvedených v §8 TOPO, stejně jako trestná činnost, které se právnická osoba může prostřednictvím těchto osob dopustit (včetně násilné trestné činnosti), je zcela explicitně a srozumitelně stanovena zákonem (§7 téhož zákona).
16. K návrhu obviněného na odložení či přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. je nutno konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně takovýto návrh směrem k dovolacímu soudu neučinil, a ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. důvody.
17. Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Miroslava Pokorného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které reflektoval v podaném dovolání, a zároveň nenaplňují ani jiné důvody uvedené v §265b tr. ř. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu