ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.983.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 983/2023- 437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10.2023 o dovolání obviněného R. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 4 To 47/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 84/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 T 84/2022, byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v období od 19. 9. 2021 do 5. 6. 2022 ve XY, okr. XY, ani jinde neplnil řádně a včas svoji vyživovací povinnost na nezletilé děti AAAAA (pseudonym), nar. XY a BBBBB (pseudonym), nar. XY, oba bytem u matky H. L. ve XY, XY, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov dne 30. 3. 2021 č. j.: P 75/2020-1060 a 9 P a Nc 44/2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021 č. j. 13 Co 114/2021-1099, v právní moci dne 22. 7. 2022, na částku 2.500 Kč na každé z dětí splatné vždy do 15. dne v měsíci předek k rukám matky, čímž mu za toto období vznikl dluh na výživném ve výši 40.000 Kč, přičemž neplněním vyživovací povinnosti vystavil oprávněné děti nebezpečí nouze, neboť jejich matka s ohledem na své výdělkové a majetkové poměry nebyla schopna sama zajistit výživu dětí, a proto jí byly na její žádost Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou v Brně, kontaktního pracoviště Brno-venkov, vypláceny dávky pomoci v hmotné nouzi v podobě příspěvku na živobytí.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. L. odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 T 84/2022, podal obviněný R. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 4 To 47/2023, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 4 To 47/2023, podal obviněný R. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Již v předchozím řízení poukazoval na extrémní rozpory mezi provedenými důkazy, následným hodnocením jednotlivých provedených důkazů a zjištěným stavem věci. Je přesvědčen o tom, že v důsledku těchto extrémních rozporů došlo k porušení jeho ústavně zaručených lidských práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces. Po celou dobu probíhajícího řízení tvrdí, že není osobou, pro kterou se vede předmětné trestní řízení, tedy, že není R. L., nar. XY, ale že jeho pravé jméno je R. J. V. L. L., nar. XY. K prokázání této identity předložil listiny, ze kterých vyplývá, že se nejmenuje R. L., nar. XY, avšak z nepochopitelných důvodů jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, tyto listiny vyhodnotily způsobem nepřezkoumatelným a nesprávným, neboť nezohlednily v souladu se základními zásadami trestního řízení tyto předložené listiny ve prospěch obviněného. Zopakoval, že mu v roce 1989 zanikla ochrana identity vedená na jméno R. L. a že v roce 1992 udělené občanství a udělená identita byly úředně zrušeny. Pokud měly soudy obou stupňů za to, že tato verze obhajoby je účelová, měly v souladu se zásadou vyšetřovací prověřit tyto tvrzené skutečnosti. Rovněž má za to, že skutečnost v tom směru, že je neplodný a že nemůže být objektivně otcem dětí, vůči kterým má mít údajně vyživovací povinnost, byla zcela jednoznačně podpořena a potvrzena svědeckou výpovědí svědkyně L. L. Stejně tak má za to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že matka nezletilých dětí je finančně zajištěna, a proto, dle jeho názoru, nemohla být naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, z důvodu nenaplnění objektivní stránky tohoto trestného činu. Z těchto důvodů, má za to, že soud prvního stupně právně nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákoníku, když z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byly naplněny všechny pojmové znaky stíhaného trestného činu. Rovněž má za to, že došlo k porušení práva na obhajobu, když soud prvního stupně nevyhověl návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem týkající se případné plodnosti obviněného, to vše za situace, kdy zde existují pochybnosti o tom, zda spáchal skutek, pro který byl pravomocně uznán vinným. Posledně uvedl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 4 To 47/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 T 84/2022, zrušil v celém rozsahu, a poté ve věci sám rozhodl dle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. tak, že zprošťuje obviněného obžaloby, eventuálně aby dle §265l odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov k opětovnému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků přečinu, kterým byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Pokud vznáší námitky proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §196 odst. 3 tr. zákoníku, činí tak výlučně na podkladě vlastního skutkového tvrzení o dobré finanční situaci matky nezletilých dětí. Námitky dovolatele směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak dovolatel uplatnil v podstatě nadbytečně. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně vytkl existenci zjevného rozporu soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. K tomu je nutno uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek značně formalizovaný a Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku (viz rozhodnutí Nevyššího soudu ve věci sp.zn. 8 Tdo 587/2012). Nelze tedy přihlížet k té části dovolání, ve které dovolatel v souvislosti s tvrzeným zjevným rozporem skutkových zjištění s provedenými důkazy odkazuje na svoje odvolání a další podání učiněná v původním řízení. Tvrzení dovolatele týkající se jeho identity nelze podle názoru státního zástupce označit jinak než jako fabulaci. V tomto směru státní zástupce odkazuje na argumentaci v bodě 12. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a konstatuje, že neexistuje jediný důkaz, který by vzbuzoval rozumné pochybnosti o identitě obviněného. Dodává, že identitu obviněného u hlavního líčení potvrdila i jeho matka L. L. Další námitky týkající se údajné neplodnosti dovolatele jsou bezpředmětné již z toho důvodu, že soud v trestním řízení není oprávněn řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Za této situace není třeba zkoumat ani námitku dovolatele, podle které otázka jeho plodnosti měla být zkoumána znaleckým posudkem. Taktéž v souvislosti s tvrzením o dobré finanční situaci matky nezletilých dětí nevytýká žádný konkrétní logický rozpor soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale opět pouze staví vlastní skutkové tvrzení proti zjištění soudů, podle kterého matka dětí jako samoživitelka pobírala dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi a navíc též spoléhala na pomoc rodičů (body 10 a 12 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Takováto zjištění nepochybně opravňují k závěru, že nezletilým dětem jako oprávněným osobám hrozilo nebezpečí nouze. Státní zástupce proto uzavírá, že skutkové námitky dovolatele, pokud je vůbec lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Taktéž blíže nekonkretizovaná námitka týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasím i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný R. L. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Takovouto vadu obviněný nevytýká, když jeho argumentace spočívá v podstatě v tom, že pouze předkládá vlastní skutková tvrzení s tím, že právě takováto zjištění vyplývají z provedených důkazů.
K namítanému nesouladu mezi provedenými důkazy, následným hodnocením jednotlivých provedených důkazů a zjištěným stavem věci, Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů zejména z výpovědi svědkyně H. L. a listinných důkazů. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
Obviněný výše uvedený nesoulad spatřuje zejména v nesprávném posouzení zjištěného stavu věci, když uvádí, že nemůže být otcem nezletilých dětí z důvodu jeho neplodnosti. Nejvyšší soud zde odkazuje na bod 12. rozhodnutí nalézacího soudu a uvádí, že obviněnému jako manželu matky nezletilých dětí svědčila první domněnka otcovství, dle které otcovství platí pro manžela matky, pokud se dítě narodí v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství. Svědkyně H. L., matka nezletilých dětí, popsala naprosto bezproblémové pořízení rodných listů dětí, popsala, že děti se narodily ve společném manželství s obviněným, včetně toho, že obviněný měl syna, o dva rok staršího než je jejich společný syn. Nutno konstatovat, že obviněný do podání návrhu na popření otcovství dosud otcovství nikterak nezpochybňoval. Nejvyšší soud zde odkazuje na své usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1477/2011 a uvádí, že soud není v trestním řízení oprávněn řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Mezi tyto otázky patří i otázka otcovství. Podle právního stavu existujícího v době rozhodování soudů, jak je podrobně rozebrán zejména v bodě 12. rozhodnutí nalézacího soudu, je obviněný nepochybně otcem nezletilých dětí a má k těmto dětem vyživovací povinnost. Soudu v trestním řízení nepříslušelo otázku otcovství obviněného „přezkoumávat“. Za této situace je pak bezpředmětná i námitka obviněného, podle které otázka jeho schopnosti zplodit dítě měla být zkoumána znaleckým posudkem. Nelze zde proto tvrdit, že důkazní řízení trpí v projednávané věci vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. V souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze proto konstatovat, že obhajoba obviněného, že není biologickým otcem nezletilých dětí, je zcela účelová.
Obviněný dále po celou dobu probíhajícího řízení tvrdí, že není osobou, pro kterou se vede předmětné trestní řízení, tedy, že není R. L., nar. XY, ale že jeho pravé jméno je R. J. V. L. L., nar. XY. Nejvyšší soud konstatuje, že listiny, které obviněný předložil, obsahují v podstatě pouhá tvrzení obviněného. V řízení nebyl předložen jakýkoli úřední dokument, který by zpochybňoval správnou identitu. Svědkyně H. L. navíc jednoznačně popsala identitu obviněného, s níž uzavíral manželství, s níž byl zapsán do rodných listů nezletilých dětí. Pokud navíc obviněný uvádí i jiné své datum narození, je toto jeho tvrzení v rozporu s výpovědí jeho matky, která potvrdila, že obviněný je jejím biologickým synem a potvrdila i datum narození XY. Také tomuto tvrzení proto nelze přisvědčit.
Obviněný R. L. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. L.
V rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že matka dětí je finančně zajištěna, a proto nemohla být naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle §196 odst. 3 tr. zákoníku z důvodu nenaplnění její objektivní stránky.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání, kde vznáší námitky proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §196 odst. 3 tr. zákoníku, tak však činí výlučně pouze na podkladě vlastního skutkového tvrzení o dobré finanční situaci matky nezletilých dětí. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný byl schopen hradit stanovené výživné, pokud jej nehradil, naplnil tak po stránce subjektivní i objektivní všechny znaky přečinu zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že svědkyně jako samoživitelka musela pobírat dávky sociální péče a dávky hmotné nouze, aby zabezpečila dostatečně výživu dětí, přičemž spoléhala také na pomoc rodičů, a to zejména finanční, byly naplněny také znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 3 tr. zákoníku, dle kterého má být potrestán pachatel, který vydá oprávněné osoby nebezpečí nouze. V daném případě byla nouze odvrácena pouze pomoci rodičů a sociálními dávkami, tedy znak nebezpečí nouze byl v daném případě zcela naplněn.
Obviněný posledně ve svém mimořádném opravném prostředku podotkl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný.
Ve vztahu k námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost k námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu