ECLI:CZ:NS:2023:4.TZ.39.2023.1
sp. zn. 4 Tz 39/2023-39
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. H. , nar. XY v XY, okr. XY, bytem XY, XY, proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71 byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.
II. Zrušuje se usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, rovněž jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Obviněný
V. H. ,
nar. XY v XY, okr. XY, bytem XY, XY,
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:
ve dnech 11., 18., 25. 7. a 8. 8. 1970 nezúčastňoval se všeho zaměstnání podle rozvrhu zaměstnání a plánu bojové a politické přípravy u v. ú. XY, odvolávaje se na svou příslušnost k církvi „Adventistů sedmého dne“, při čemž jmenovaný ve svém počínáním pokračuje i nadále v sobotních dnech, tedy odpírá konat vojenskou službu ,
ve kterém byl usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, jako soudem odvolacím ve věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 331/70 shledán trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.),
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
1. Ministr spravedlnosti návrhem ze dne 14. 4. 2023, pod sp. zn. MSP-762/2022-ODKA-SPZ/4, podal podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. H. (dále jen „obviněný“) z důvodu, že pravomocným usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, ve spojení s rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Poukazuje na skutečnost, že těmito rozhodnutími byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona zařazen do I. nápravné výchovné skupiny.
2. Stěžovatel následně poukazuje na skutečnost, že obviněný se k trestné činnosti doznal, když na svoji obhajobu uvedl, že mu náboženské přesvědčení bránilo o sobotách konat povinnosti spojené s výkonem vojenské činné služby. Jeho obhajoba a postoj se podle soudů ovšem nesrovnávaly s požadavky vojenské kázně, s ustanoveními vojenských základních řádů ani s Ústavou ČSSR. Proto se podle soudů vojenské službě vyhýbal a jeho jednání naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zákona. Podle stěžovatele z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že důvodem údajné trestné činnosti obviněného bylo jeho náboženské přesvědčení. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci. Zmíněná rozhodnutí zdůrazňují, že tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Podle stěžovatele je tyto závěry nutno vztáhnout i na případ obviněného, i když se obviněný vyhýbal výkonu vojenské služby již v době účinnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala. Nalézací a následně ani odvolací soud tedy nevzaly v potaz skutečnost, že obviněný v inkriminované dny odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Stěžovatel zdůrazňuje, že právo na svobodu svědomí je třeba dle ustálené judikatury vnímat jako základní právo absolutní a pokud jde o odepření vojenské služby, tak rovněž jako právo určující (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2009, či sp. zn. 7 Tz 14/2021). Stěžovatel tak má za to, že v případě jednání obviněného se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou, ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, k čemuž je nutno přihlédnout, byť návrh na rehabilitační řízení nebyl podán. Porušení zákona v neprospěch obviněného tak stěžovatel spatřuje v tom, že obviněný byl proti své vůli nucen konat vojenskou službu způsobem, při kterém nebylo přihlédnuto k jeho právu na svobodu svědomí a náboženského vyznání, jak vyplývá i z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, které jsou na předmětnou věc aplikovatelné.
3. Podle ministra spravedlnosti tak byl porušen zákon v §280 odst. 1 tr. zákona v neprospěch obviněného, přičemž odkazuje na §280 odst. 1 tr. zákona, §2 odst. 5, 6 tr. ř., §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř.
4. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. v tehdy platném znění a v řízení, které mu předcházelo, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, v §280 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění, a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
5. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 24. 4. 2023, sp. zn. 1 NZZ 2032/2023. Státní zástupce předně nepovažoval za potřebné podrobně rozvádět podstatu řešené problematiky a okolnosti, které se staly podkladem pro odsuzující rozhodnutí, neboť všechny významné skutečnosti byly podle jeho názoru v míře zcela dostatečné rozvedeny na stranách 2 až 4 podané stížnosti pro porušení zákona. S tou se ztotožnil, když v jednání obviněného absentovala protiprávnost a nemohlo se tedy jednat o trestný čin, což však bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci ve svém rozsudku a následně ani Vyšší vojenský soud v Táboře v usnesení napadaném touto stížností pro porušení zákona nerespektovaly.
6. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, v ustanovení §280 odst. 1 tr. zákona, a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, zrušil též jemu předcházející rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §271 odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu pro skutek spočívající v tom, že ve dnech 11., 18., 25. 7. a 8. 8. 1970 nezúčastňoval se všeho zaměstnání podle rozvrhu zaměstnání a plánu bojové a politické přípravy u v. ú. XY, odvolávaje se na svou příslušnost k církvi „Adventistů sedmého dne“, přičemž jmenovaný ve svém počínání pokračuje i nadále v sobotních dnech , který byl kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění.
7. K podanému vyjádření se vyjádřil i obhájce obviněného, který uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství správně odkazuje na čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. i na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv sice nebyla publikována ve Sbírce zákonů ani ve Sbírce mezinárodních smluv, nicméně pro Československo byla (a pro Českou republiku dosud je) závazná. To vysvětlil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ve věci L. K. Tento nález, stejně jako další obdobné nálezy v kauzách svědků Jehovových (II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02 či II. ÚS 674/01), jsou aplikovatelné i ve prospěch pana H., který se hlásí k adventistům sedmého dne. S ohledem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu (a hlavně Evropského soudu pro lidská práva) souhlasí se státním zástupcem, že není potřebné podrobně rozvádět podstatu řešené problematiky. Rovněž souhlasí se závěrečnými návrhy Nejvyššího státního zastupitelství. Obhájce obviněného sdělil, že obviněný souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že se ve vybraných dnech v roce 1970 nezúčastňoval se všeho zaměstnání podle rozvrhu zaměstnání a plánu bojové a politické přípravy, přičemž se odvolával na svou příslušnost k církvi „Adventistů sedmého dne“, tedy odpíral konat vojenskou službu. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona bylo obviněnému uloženo vykonat tento trest v I. nápravné výchovné skupině nápravného výchovného ústavu MS. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které následně bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Přezkumné řízené podle zákona č. 119/1990 Sb. v předmětné věci neproběhlo.
9. Nejvyšší soud ještě považuje za nutné v dané věci konstatovat, že jediný spisový materiál, jenž se zachoval z původního řízení, představuje spisový přehled, předkládací zprávu, rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970 a usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, jejichž ověřené kopie měl Nejvyšší soud k dispozici.
10. Nejvyšší soud následně přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl, a to v neprospěch obviněného.
11 . Podle §280 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, se trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby dopustí pachatel, který v úmyslu vyhnout se vojenské službě nebo plnění vojenských povinností poškodí na zdraví, předstírá nemoc, padělá listinu, opije se nebo použije jiného úskoku, nebo kdo odpírá konat vojenskou službu.
12. Přestože, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud neměl k dispozici celý spis bývalého Vojenského soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 331/70, ale pouze kopii odsuzujícího rozsudku Vojenského soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, je možno konstatovat, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, ale zejména z odůvodnění těchto rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný odmítal v souvislosti s výkonem zaměstnání zúčastňovat se bojové a politické přípravy s odkazem na své náboženské přesvědčení, konkrétně, že je příslušník církve Adventistů sedmého dne. Oba soudy pak měly tuto skutečnost za nezpochybnitelnou, tedy měly za prokázáno, že důvodem jednání obviněného bylo jeho náboženské přesvědčení.
13. Lze tedy uzavřít, že ze skutku, kterým byl obviněný uznán vinným a ve kterém bylo spatřováno spáchání trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění, není pochyb o tom , že se obviněný dopustil předmětného činu z důvodu svého náboženského přesvědčení. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „ pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“. Dále je vhodné poukázat na čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a zejména na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, která byla na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, i pro ČSSR závazná. Čl. 18 této deklarace jasně zakotvoval právo na svobodu vyznání „ [k]aždý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“ . Proto je plenární nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, aplikovatelný i na situaci v době účinnosti Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb.
14. Rovněž je na místě připomenout, že podle §254 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
15. Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že v dané věci v případě usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zákoníku v tehdy platném znění, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. v neprospěch, což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. konstatoval. V důsledku toho podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. To 4/71, ale i rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1970, sp. zn. 3 T 331/70, včetně všech dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
16. Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., obžaloby zprostil, když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu