ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1057.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 1057/2023- 1008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání, které podala obviněná L. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 3 To 155/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 31/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 1 T 31/2023, byla obviněná L. R. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč a vedle toho jí byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen také trest propadnutí věci, a to ve výroku o trestu konkretizovaných celkem 380 ks cigaret a osobního motorového vozidla zn. Hyundai Tucson, jež je podrobněji popsáno rovněž ve výroku o trestu. V adhezním řízení okresní soud rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené obchodní společnosti s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně popisu skutku, jímž se obviněná dopustila obou trestných činů, lze zcela odkázat na tzv. skutkovou větu citovaného rozsudku. Posuzovaná trestná činnost je procesním stranám dobře známa, zejména však s popisem rozhodných skutkových okolností i s jejich právní kvalifikací obviněná souhlasila, na počátku hlavního líčení prohlásila vinu, což okresní soud podle §206c odst. 5 tr. ř. přijal, v rozsahu viny tudíž neprováděl dokazování. Z tohoto důvodu není předmětem přezkumu v řízení o dovolání obviněné skutek ani jeho právní posouzení.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku o uložení trestu propadnutí věci, a to pouze ve vztahu k osobnímu motorovému vozidlu zn. Hyundai Tucson, obviněná podala odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 3 To 155/2023, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
3. Ve stejném rozsahu jako odvolání podala obviněná proti usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které výslovně opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah dovolací argumentace obviněné však vypovídá o tom, že zjevně mínila uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž je určen k nápravě vad proti výroku o trestu. Tento důvod dovolání lze využít na situaci, v nichž byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
4. Úvodem svého dovolání obviněná nejprve připomněla podstatu skutku, jímž se měla dopustit dvou trestných činů, a skutečnost, že před soudem prvního stupně učinila prohlášení o vině, což sama považovala za polehčující okolnost, již okresní soud dostatečně nezohlednil při svých úvahách při ukládání trestů. Připomněla argumentaci svého odvolání, jímž vyslovila nesouhlas s propadnutím motorového vozidla, kterou však odvolací soud nepřijal, naopak uvedl výčet přitěžujících okolností, které nezohlednil okresní soud. Konkrétně obviněná citovala některé pasáže z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení krajského soudu a oponovala jim. Namítla, že, i kdyby připustila soudy tvrzenou hodnotu vozidla ve výši 500 000 Kč, přesto je pro ni trest propadnutí vozidla přísnější způsob potrestání než trest peněžitý ve výši odpovídající soudy zjištěné hodnotě osobního automobilu. Konstatovala, že finanční postih v celkové výši 500 000 Kč by byla schopna hradit, avšak pouze bez pozbytí vlastnictví k vozidlu, které nutně potřebuje pro cesty do zaměstnání. Podle obviněné je navíc skutečná cena předmětného vozidla nejméně o 64 % vyšší, přičemž únik na spotřební dani má činit pouze částku 182 931 Kč, navíc tento dluh obviněná průběžně splácí. Podotkla také, že předmětné vozidlo nepředstavovalo pouze nástroj určený k páchání trestné činnosti, ale jde o věc obecné povahy. Dále obviněná vyslovila nesouhlas se závěry krajského soudu týkající se jejích finančních možností, v jejichž rámci nelze počítat spoluvlastnictví nemovitosti sloužící k bydlení. Zdůraznila, že je třeba přihlédnout k hypotečnímu dluhu váznoucímu na tomto majetku, což odvolací soud opomenul.
5. Podle přesvědčení obviněné je uložený trest propadnutí motorového vozidla extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, z jehož odůvodnění obsáhle citovala závěry týkající se připuštění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [od 1. 1. 2022 jde však o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. V citovaném usnesení Nejvyšší soud připustil možnost podřadit výhrady proti výši a druhu trestu uloženého v rámci trestní sazby daného trestného činu citovanému dovolacímu důvodu. Může se tak stát jen ve výjimečných případech zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu, podle něhož jsou i pro Nejvyšší soud závaznými kompetenčními normami ustanovení čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
6. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku o trestu propadnutí motorového vozidla a aby vyslovil závazný právní názor, podle něhož „peněžitý trest má přednost před trestem propadnutí věci obecné povahy, jsou-li co do obecné hodnoty postižených práv srovnatelné“. Další postup ve věci dovolatelka výslovně nenavrhla, lze tak pouze předpokládat, že současně požadovala vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem zrekapitulovala předloženou dovolací argumentaci. Podle jejího názoru však konkrétní dovolací námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad v aplikaci hmotného práva na zjištěný skutek [ve vyjádření státní zástupkyně je zjevný překlep v označení důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Námitky proti druhu a výměře trestu spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak nelze pod něj zahrnout výhrady proti nepřiměřeně přísnému či mírnému trestu, tj. ty, které se týkají způsobu vyhodnocení hledisek uvedených v §39 až §43 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Státní zástupkyně připustila pouze ve výjimečných případech zásah dovolacího soudu do výroku o trestu uloženého pachateli ve výměře a v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, a to tehdy, jestliže by uložený trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněná spatřovala nespravedlnost v uložení trestu propadnutí jejího vozidla, kterým se dopravovala do místa výkonu zaměstnání a jehož hodnotu určenou odhadem v přípravném řízení rozporovala. Přitom se fakticky domáhala uložení přísnějšího peněžitého trestu namísto vyslovenému bez propadnutí předmětného automobilu. Podle státní zástupkyně však obviněná nijak nezpochybnila zákonnost takto uloženého trestu a ani z jejích námitek nevyplývá, že by se trest propadnutí vozidla nacházel v rozporu s povahou a závažností zjištěného protiprávního jednání obviněné.
8. Krajský soud se otázkou přiměřenosti trestu propadnutí věci, resp. jejího osobního automobilu, důsledně zabýval, hodnotil veškeré okolnosti případu i majetkové a osobní poměry obviněné a státní zástupkyně se s jeho úvahami plně ztotožnila. Zatížení nemovitosti ve spoluvlastnictví obviněné nemůže vést k závěru o zásahu do základních práv obviněné uložením trestu propadnutí vozidla, které jí má sloužit k přepravě do zaměstnání. Vyslovení tohoto druhu podle státní zástupkyně nemělo vliv na možnost výkonu jejího práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, a to tím spíše, pokud obviněná disponuje finančními prostředky na pořízení jiného vozidla.
9. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a připojila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí a rozhodnutí uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu, resp. k důvodu, který obviněná uplatnila fakticky. Dovolací soud totiž k dovolatelkou formálně citovanému dovolacímu důvodu nepřihlížel, protože není pochyb o tom, že hodlala opřít své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněná i přes zastoupení obhájcem očividně nereagovala na změnu trestního řádu provedenou již před téměř dvěma roky zákonem č. 220/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 včlenil do taxativního výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. nový dovolací důvod pod písmenem g), přičemž dosavadní dovolací důvody pod písmeny g) až l) jsou již od 1. 1. 2022 zařazeny pod písmeny h) až m). Uvedená vada v nesprávném formálním označení dovolacího důvodu však není překážkou pro to, aby námitkám obviněné bylo Nejvyšším soudem vyhověno, pokud je shledá důvodnými, ať už ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu nebo tomu, který byl fakticky uplatněn.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatelky svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
12. O bviněná tedy fakticky uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obecně lze uvést, že z citovaného důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněná může z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestné činy, jimiž byla uznána vinnou. Byl-li však obviněné uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovených trestních sazeb, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatelky nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §38 a §39 tr. zákoníku (zejména č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu ve smyslu §36 až §54 tr. zákoníku se podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). Pouze ve výjimečných případech uložení trestu pachateli v rozporu se zásadou proporcionality, jež by mělo dopad do sféry ústavních práv obviněného, lze dovodit povinnost Nejvyššího soudu výjimečně zasáhnout a přispět tak k ochraně základních práv obviněného (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.; nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, nebo shora již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17).
13. Uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani podmínkám výjimečného postupu dovolacího soudu v případě dotčení základních práv obviněné však její námitky z níže rozvedených důvodů neodpovídají.
b) K vlastním námitkám obviněné
14. Dovolací námitky obviněné fakticky neodpovídají ani jednomu z obou výslovně v zákoně vymezených alternativních pochybení, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud druhého stupně, jí byl uložen druh trestu, který zákon připouští a zároveň byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uložení, tzn. vozidlo sloužilo ke spáchání trestné činnosti ve smyslu §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněná je, resp. do právní moci napadaného výroku byla jeho majitelkou, přičemž současně nebylo zjištěno, že by uložením tohoto trestu bylo zasaženo do jejích ústavních práv.
15. Přestože se ani jedna z dovolacích námitek obsahově neshoduje s fakticky uplatněným dovolacím důvodem, a proto z takového podnětu ani nemůže dojít k přezkoumání věci dovolacím soudem, Nejvyšší soud se k nim stručně vyjádří.
16. V dovolacím řízení stejně jako před odvolacím soudem se obviněná snažila zvrátit část výroku o trestu propadnutí věci, a to osobního automobilu zn. Hyundai Tucson. Již soud prvního stupně v rámci vysvětlení svých úvah, jimiž byl veden při ukládání trestu obviněné dostatečně vysvětlil, co jej vedlo právě k vyslovení majetkových sankcí za posuzovanou trestnou činnost. Z příslušné části odůvodnění rozsudku je pak naprosto srozumitelné, proč soud prvního stupně uložil obviněné peněžitý trest v poměrně nízké výši a vedle něho pak i trest propadnutí věcí, kromě zajištěných cigaret tedy i osobního automobilu obviněné. Krajský soud v napadeném usnesení poté rozvedl okolnosti, významné pro jeho závěr o správnosti této části odvoláním napadeného rozsudku okresního soudu. V bodech 11. až 14. odůvodnění svého usnesení krajský soud vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč neshledal odvolací výhrady obviněné zaměřené proti výroku o trestu propadnutí věci opodstatněnými. Krajský soud neměl žádnou pochybnost o zákonnosti a správnosti výroku tohoto druhu trestu, konkrétně o propadnutí předmětného vozidla obviněné. Nejvyšší soud považuje vysvětlení otázky uložených sankcí obviněné ze strany soudů obou stupňů za přiléhavé posuzovanému skutku i osobním a majetkovým poměrům obviněné, a to při respektování jak ustanovení §38 tr. zákoníku o jejich přiměřenosti, tak i všech zákonných hledisek pro ukládání trestů ve smyslu §39 tr. zákoníku a zohlednění polehčujících i přitěžujících okolností podle §41 a §42 tr. zákoníku. Pro uložení trestu propadnutí motorového vozidla vlastněného obviněnou, který používala k převážení cigaret neoznačených povinnými nálepkami a neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, byly rovněž splněny podmínky uvedené v §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Na doplnění argumentace soudů obou stupňů je možné uvést, že pro uložení tohoto druhu trestu se nevyžaduje, aby věc představovala „speciální náčiní určené pouze k páchání trestné činnosti“, jak se obviněná snažila naznačit ve svém dovolání. Podstatou trestu propadnutí věci je odnětí vlastnického práva k věcem, které jsou v zákonem předpokládaném vztahu ke spáchanému trestnému činu (zde bylo vozidlo obviněné jako jeho nástroj) s tím, že vlastnické právo přechází na stát (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 557). Bezprostředním účelem tohoto trestu je odejmout pachateli věc, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestných činů, ztížit pachateli podmínky k další trestné činnosti, případně mu odejmout prospěch ze spáchaného trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1211). Nástrojem trestné činnosti ve smyslu §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se podle legální definice (§135a tr. zákoníku) rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. Věc byla užita ke spáchání trestného činu, jestliže za použití této věci s její pomocí nebo jejím prostřednictvím pachatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Zpravidla za užití takové věci pachatel realizoval jednání jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, i když tak nemusel učinit ve vztahu k celému rozsahu jednání. Nemusí jít jen o věc zvlášť zhotovenou nebo přizpůsobenou ke spáchání trestného činu, ale též může jít o věci jinak sloužící k nezávadné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.1216). Není pochyb, že osobní automobil není předmět, který by byl určen výhradně, resp. běžně k páchání trestné činnosti, nicméně obviněná jej využívala k převozu a uskladnění nekolkovaných cigaret opakovaně a po delší dobu (srov. zejména protokoly o sledování osob a věcí, č. l. 297 a násl. tr. spisu, nebo text obžaloby na č. l. 883 tr. spisu, v němž je zmíněno vysvětlení A. Č., podle níž obviněná svým autem rozvážela nekolkované cigarety a tabák po okolí, přičemž obviněná prohlásila, že obžalobu četla a prohlásila před soudem svou vinu, viz č. l. 918 verte tr. spisu). Proto ze strany obviněné nešlo o tzv. běžnou věc, která pouze v důsledku náhodných okolností byla použita ke spáchání trestného činu, ale vozidlo jí umožňovalo, resp. usnadňovalo páchání činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 51/1994 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak nemá důvodu zpochybnit správnost rozhodnutí soudů o propadnutí vozidla, jímž došlo k naplnění účelu tohoto druhu trestu, tedy předejít využívání vozidla k další kriminální činnosti a ztížit obviněné možnost opakovat stejné či podobné protiprávní jednání.
17. V textu svého mimořádného opravného prostředku obviněná vycházela z rozhodovací praxe především Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k výkladu dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, přičemž poukazoval na to, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu. Proto i Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného včetně jeho práva na spravedlivý proces. K těmto úvahám Nejvyšší soud nemá jakékoli výhrady, ostatně stejný názor prezentoval již výše v bodě 12. tohoto usnesení. Jak uvedla sama obviněná v dovolání, pouze důvodná námitka porušení ústavně garantovaných práv může být podkladem pro kasační zásah dovolacího soudu. Jak ale bylo již naznačeno výše, ani při posuzování zásady proporcionality trestních sankcí z pohledu práva obviněné na spravedlivý proces nepovažuje Nejvyšší soud její konkrétní výhrady proti trestu propadnutí osobního automobilu za vybočující z ústavního rámce dodržování této proporcionality, jak sama obviněná naznačovala poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS–st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.
18. Zásadním argumentem pro nesouhlas obviněné s propadnutím vozidla zn. Hyundai Tucson byla v odvolacím i dovolacím řízení skutečnost, že tento vůz je pro ni nezbytný pro výkon práce, resp. pro cesty do zaměstnání. Současně obviněná dodala, že soudem stanovenou hodnotu vozidla ve výši 500 000 Kč by byla schopná splácet jako peněžitý trest. Z hlediska majetkového postihu tedy sama obviněná nepociťuje ztrátu vlastnictví k vozidlu jako majetkovou újmu, což navíc dokládá i její výpověď před krajským soudem, při níž uvedla, že má našetřeno asi 1,5 mil. Kč a její průměrný čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč (srov. č. l. 945 tr. spisu). Za této situace se jako stěžejní jeví pro obviněnou samotné vlastnictví automobilu, ačkoli obrana spočívající v nutnosti používat jej k cestám do zaměstnání byla provedeným dokazováním vyvrácena. V průběhu veřejného zasedání obhájce obviněné soudu sdělil, že obviněná právě s ohledem na odnětí vozidla změnila zaměstnání, které je pro ni dostupnější (srov. č. l. 945 verte tr. spisu). Bez ohledu na to, v jaké vzdálenosti od místa bydliště obviněná v současnosti pracuje, bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že disponuje dostatečnou finanční rezervou, která jí umožňuje, aby si pořídila jiný vůz, pokud se bez něj skutečně neobejde. Nebylo ani možné přisvědčit dovolání v tom, že by napadenou částí výroku o trestu došlo k porušení zásady proporcionality jí uložených trestních sankcí, pokud sama obviněná tvrdila, že částku 500 000 Kč, na niž bylo vozidlo ohodnoceno, by byla ochotna hradit jako celkovou výši peněžitého trestu. Ze strany obviněné jde fakticky o protimluv argumentů proti extrémně přísnému trestu propadnutí věci. Z obsahu trestního spisu, resp. ze samotných výpovědí obviněné nelze dovodit, že by konkrétně na tomto vozidle, ale ani na jakémkoli jiném, byla obviněná existenčně závislá, jak v rámci své obhajoby soudy opakovaně přesvědčovala. Proto ani objektivně nemohlo jít o sankci pro pachatele citelnější ve smyslu §38 odst. 2 tr. zákoníku, resp. o porušení zásady subsidiarity přísnější sankce, jak se dovolatelka domnívala. Naopak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze pochybovat o dodržení všech zákonných podmínek nezbytných pro uložení trestu propadnutí věci, která byla nástrojem trestné činnosti, a o naplnění účelu tohoto trestu, jak bylo zmíněno výše. Z hlediska proporcionality celého výroku o trestu je podstatné, že peněžitý trest byl obviněné vyměřen v počtu pouhých sta denních sazeb po 300 Kč, tedy celkově nižší částkou právě s přihlédnutím k ukládanému trestu propadnutí motorového vozidla tak, aby celkový postih majetkové sféry obviněné nebyl nepřiměřeně přísný či likvidační.
19. Pokud se týká zpochybnění hodnoty vozidla zn. Hyundai Tucson, šlo o ryze skutkovou námitku proti dokazování v soudním řízení. Ani v případě, že by obviněná uplatnila jednu z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nešlo by o námitku opodstatněnou, neboť soudy se určením obvyklé ceny zabývaly, přihlédly k odbornému vyjádření na č. l. 248 verte tr. spisu a jejich skutkové závěry nejsou ve zjevném rozporu s obsahem uvedeného důkazního prostředku. Nadto obviněná ani sama nepředložila soudům kromě vlastního (nereálného) odhadu odlišné odborné ohodnocení svého osobního automobilu, který se stal předmětem trestu propadnutí věci. Právně irelevantní byla i výhrada proti odůvodnění usnesení krajského soudu, jestliže odvolací soud poukazoval na spoluvlastnictví obviněné k nemovitostem zatíženým zástavním právem, neboť o dostatečném finančním zajištění obviněné, která mimo jiné k datu 11. 10. 2022 měla na jednom ze svých účtů vedených u Raiffeisenbank, a. s., přes 3 miliony Kč (srov. č. l. 819 tr. spisu), beztak není pochyb vzhledem k jejím vyjádřením na dotazy soudu ke svým majetkovým poměrům. Rovněž nelze přehlédnout již zmíněný kladný vztah obviněné k možnosti uložení peněžitého trestu ve výši 500 000 Kč, jehož se v zásadě dožadovala. Obviněná rovněž v dovolání obecně naznačila, že krajský soud porušil zásadu ne bis in idem , pokud za přitěžující okolnost považoval určitou okolnost, která již byla obviněné přičtena v právní kvalifikaci skutku. Obviněná však především sama neupřesnila, jakou okolnost má na mysli. Úvahy v odůvodnění druhu a výše trestu uloženého obviněné rozsudkem soudu prvního stupně, s nímž se krajský soud ztotožnil, tedy nebyly zatíženy namítanou vadou, tudíž ani tento vágní argument obviněné nemohl v dovolacím řízení obstát.
20. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebylo možné podřadit žádnou z dovolacích námitek. Nejvyšší soud přitom nezjistil ani deklarované porušení práva obviněné na spravedlivý proces, resp. zásady proporcionality při ukládání trestních sankcí v posuzované věci. Je možné shrnout, že trest propadnutí osobního automobilu zn. Hyundai Tucson se nejeví být zjevně excesivním, nepřiměřeným její osobě, majetkovým poměrům a povaze a závažnosti jí spáchaných trestných činů, jakož i možnostem její nápravy, jak stanovují základní vyměřovací pravidla obsažená v §38 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost lze připomenout, že zmiňované právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, které však byly v posuzované věci plně respektovány.
IV. Závěrečné shrnutí
21. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněná uplatnila obsahem svých námitek, její dovolací výtky neodpovídají, resp. neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněná totiž napadala především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné, jejich chybný procesní postup a nedostatky odůvodnění usnesení odvolacího soudu, což vše mělo vést k uložení nepřiměřeně přísného trestu. Takové námitky ale zmíněnému důvodu dovolání neodpovídají. Přesto dovolací soud posuzoval dovolání i se zřetelem k zachování ústavně garantovaných práv, přitom zjistil, že tvrzení obviněné o uložení nepřiměřeně přísného trestu propadnutí osobního automobilu není důvodné.
22. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné L. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu