ECLI:CZ:US:2021:2.US.2457.21.1
sp. zn. II. ÚS 2457/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, právně zastoupené Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 č. j. 45 T 4/2018-3058, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2021 č. j. 2 To 55/2020-3124 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 4 Tdo 565/2021- 3265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Její trestná činnost podle skutkových zjištění soudu spočívala stručně vyjádřeno v tom, že v období od roku 2010 do 10. 9. 2015 v T., ve V. a v B. jako fyzická osoba a ve dvou případech též jako jednatelka obchodní společnosti X, v úmyslu obohatit sebe i jmenovanou obchodní společnost, pod záminkou zhodnocení investovaných finančních prostředků v oblasti poskytování krátkodobých půjček občanům a v oblasti obchodu s realitami, nebo pod záminkou pořízení vybavení do jí provozované restaurace v T., postupně vylákala od jednotlivých poškozených uvedených ve výroku rozsudku peněžní částky v úhrnné výši významně přesahující 17 milionů Kč, ačkoli věděla, že s ohledem na svou ekonomickou situaci nebude schopna poskytnuté finanční prostředky i jejich slibované zhodnocení vrátit. Za to byla podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku jí byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti i veškeré činnosti s tím spojené, a to na dobu čtyř let. Podle §70 odstavec 2 písm. a) trestního zákoníku pak i trest propadnutí věci, konkrétně notebooků specifikovaných ve výroku rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu u obchodní společnosti X, a bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Olomouci podle §256 trestního řádu zamítl. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který je usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 4 Tdo 565/2021-3265 dle §265i odstavec 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. V ústavní stížnosti popisuje stěžovatelka skutkové okolnosti svého jednání. Stěžovatelka je názoru, že postup obecných soudů z hlediska logiky vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odstavec 6 trestního řádu do takové míry, že skutková zjištění, která byla výsledkem tohoto hodnocení, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Takto provedené důkazní řízení má podle stěžovatelky za následek porušení jejích základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatelky konstatoval, že žádnou ze závažných vad řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Ohledně námitky k údajně nedostatečnému rozsahu ve věci provedených důkazů dovolací soud uvedl, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten byl dle soudu bezesporu naplněn. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícím kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, přesvědčivě vysvětlil, proč příslušné obhajobě stěžovatelky neuvěřil a v tomto směru naopak při rekonstrukci skutkového stavu vycházel z neměnných výpovědí jednotlivých poškozených, podporovaných listinnými důkazy. Nejvyšší soud uzavřel, že nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla projevem nepřípustné soudní libovůle.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu