ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1138.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1138/2022- 1791
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. Ř., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 8 To 30/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 52/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 2 T 52/2020, byl obviněný J. Ř. uznán vinným pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1, §222 odst. 1 písm. c), d), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), který byl spatřován v jednání popsaném v bodech 1) a 2) skutkové věty rozsudku. Za to mu byl podle §222 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 8 To 30/2022, následovně. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) znovu rozhodl tak, že za A) obviněnému J. Ř. podle §222 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a za B) obviněného J. Ř. zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, sp. zn. 2 ZT 324/2017, pro skutek podrobně popsaný a původně uvedený pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, právně kvalifikovaný jako pokus zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1, §222 odst. 1 písm. c), d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, zároveň poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škodu na řízení občanskoprávní. Výslovně též uvedl, že ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Obviněný J. Ř. se pokusu trestného činu poškození věřitele původně popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec odsouzen, dopustil podle soudů nižších stupňů následovně. Obviněný, vědom si svého rozsáhlého zadlužení a s tím spojeného rizika postižení nemovitého majetku ve společném jmění manželů v exekučních řízeních nebo v řízení insolvenčním, v úmyslu zabránit svým věřitelům, aby se domohli byť i jen částečného uspokojení svých splatných, respektive vykonatelných, pohledávek za obviněným v minimální výši 125 milionů Kč, činil kroky spočívající v předstírání neexistujícího závazku a v zatížení věci, jež je předmětem závazku, jak bude rozvedeno níže. Konkrétně dlužil těmto subjektům nejméně uvedené částky: obchodní společnosti MEVA Schalungs-Systeme GmbH, IČ: HRB 340133, celkem 110 524 917 Kč, obchodní společnosti RESVO Praha spol. s r. o., IČ: 15272575, celkem 13 587 511 Kč, Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 2, IČ: 72080043, celkem 607 201 Kč a Československé obchodní bance, a. s., IČ: 00001350, celkem 267 090 Kč. Obviněný J. Ř. po předchozí domluvě se svým dobrým známým z Ruské federace A. N. S. předstíral závazek vůči tomuto svědkovi, který v jeho prospěch nechá zajistit zástavním právem na část nemovitostí, jež měl ve společném jmění manželů, aby této spřízněné osobě bez právního důvodu a na úkor ostatních oprávněných věřitelů, tudíž nedovoleně, vytvořil postavení zajištěného věřitele, jemuž by byla po zpeněžení majetku v rámci insolvenčního řízení vyplacena cena získaná jejich nuceným prodejem. Proto podepsal dne 21. 11. 2009 v advokátní kanceláři JUDr. Vladimíra Jablonského v Praze 1 listinu označenou jako zástavní smlouva, v níž zřídil ve prospěch A. N. S. k zajištění jeho údajné pohledávky ve výši 75 milionů rublů (tj. více než 44,5 milionu Kč), vzniklé dne 16. 11. 2009 z titulu nesplacené půjčky, zástavní právo k nemovitostem v katastrálním území XY a XY (specifikovaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), jejichž obvyklá hodnota byla ve výši 12 537 700 Kč (XY) a 4 620 000 Kč (XY). Prostřednictvím advokáta JUDr. Pavla Valouška nechal tuto listinu společně s návrhem na zahájení řízení o povolení zápisu vkladu zástavního práva doručit dne 18. 2. 2010 Katastrálnímu úřadu pro Královéhradecký kraj a Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, které provedly vklady zástavního práva k předmětným pozemkům s právními účinky ke dni 18. 2. 2010. Na to v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně navazují souhrnná zjištění týkající se bodů 1) i 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž tím obviněný J. Ř. nedovoleně zatížil veškerý svůj hodnotný majetek v celkové hodnotě více než 20,5 milionu Kč ve společném jmění manželů s manželkou H. Ř., jenž byl Městským soudem v Praze v insolvenčním řízení, vedeném pod sp. zn. MSPH 91 INS 1628/2010, zcela zahrnut do majetkové podstaty, a tím obviněný usiloval o zmaření uspokojení věřitelů minimálně ve výši 18 574 225 Kč, přičemž účinek na majetkových právech oprávněných věřitelů se dosud neprojevil, neboť v rámci insolvenčního řízení dosud nedošlo ke zpeněžení majetkové podstaty a rozvrhu výtěžku.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně proti jeho části A) ve spojení s výrokem o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy, jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávné právní posouzení shledal dovolatel v nesprávném posouzení otázky zániku trestnosti jednání vymezeného pod bodem 2) obžaloby, v nesprávném posouzení jednání jako pokusu trestného činu podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku. Toto nesprávné posouzení otázky zániku trestnosti podle obviněného spočívá na vadném zjištění skutkového stavu, jenž je založen na vadných důkazech a bez opory v provedených důkazech. Dále vyjádřil dovolatel své přesvědčení, že z hlediska časové působnosti mělo být použito ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, a proto měl být aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále v zkratce také jen „tr. zák.“). V neposlední řadě pak dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení věci tkví rovněž v extrémním nesouladu výroku o vině ve skutku popsaném v bodě 2) obžaloby s provedeným dokazováním, neboť výrok o vině není vůbec založen na skutkovém stavu zjištěném provedeným dokazováním v řízení před soudem.
6. Dovolatel nesouhlasil s argumentací soudů nižších stupňů týkající se jejich posouzení časové působnosti trestních zákonů. Trval na tom, že on sám jednal toliko v roce 2009, jeho čin byl posouzen jako pokus, tudíž i soudy nižších stupňů uznaly, že nenastal účinek, proto doba spáchání jeho činu se musí odvíjet od doby jednání, k němuž došlo ještě za účinnosti předchozího trestního zákona, který tak na jeho případ měl být aplikován. Pak by ovšem trestnost činu zanikla v roce 2017, tj. ještě před zahájením trestního stíhání obviněného, neboť celý skutek by byl promlčen. Soudy nižších stupňů podle dovolatele chybně za ukončení jednání považovaly až podání návrhu na povolení vkladu zástavního práva k předmětným nemovitostem, ke kterému došlo v únoru 2010, ovšem návrh na vklad podával JUDr. Pavel Valoušek, který ale byl zmocněncem A. N. S. Rozhodně se podle obviněného nepodařilo v trestním řízení prokázat (byť to předtím odvolací soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí soudu prvního stupně uložil), že by existoval vztah mezi obviněným a advokátem JUDr. Pavlem Valouškem, že by tento advokát byl prostředníkem nebo zástupcem dovolatele. Žádný z provedených důkazů toto neosvědčil. Pokud by tomu tak bylo, musel by být trestně stíhán rovněž JUDr. Pavel Valoušek, což se však nestalo. Soudy nižších stupňů tak měly vycházet ze zásady in dubio pro reo , v tomto ohledu vzít za poslední prokázané jednání obviněného to, které spočívalo v jeho podpisu na zástavní smlouvě dne 20. 11. 2009, kdy také on ukončil své jednání, skutek tak měl být včetně promlčení posouzen podle trestního zákona, podle jehož §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost činu zanikla uplynutím 5 let, tedy dne 20. 11. 2014, tzn. dlouho před zahájením trestního stíhání v roce 2017 (k tomu obviněný poukázal i na text §34 odst. 2 tr. zákoníku). K tomu na dalších místech podrobněji rozvedl, jak vzniká zástavní právo (smlouva o jeho vzniku je pouhým obligačním titulem, způsobem s věcněprávními účinky je až vklad zástavního práva do katastru nemovitostí na základě posléze podaného návrhu).
7. Dále obviněný vyjádřil své přesvědčení, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl k podání návrhu na povolení vkladu zástavního práva a též k jeho iniciativě tento návrh podat. Zůstalo tak podle něj neobjasněno, zda měl v únoru 2010 vůli k ukončení transakce, tj. k vložení zástavního práva do katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy z listopadu 2009, resp. jestli k tomu vyvíjel nějakou aktivitu. Soudy nižších stupňů své závěry založily na pouhých spekulacích nemajících oporu v provedeném dokazování. Nebyla totiž vůbec prokázána jeho vůle směřující k věcněprávním účinkům v podobě vzniku zástavního práva, ale jen ke zmíněným obligačním.
8. Další své výhrady dovolatel směřoval proti posouzení jeho jednání ze dne 20. 11. 2009 jako pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle něj totiž toto jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu, resp. ke vzniku následku nebo účinku. Pouhý podpis zástavní smlouvy totiž ještě podle obviněného bezprostředně nesměřuje ke vzniku následku v podobě poškození majetkového zájmu věřitelů, k tomu bylo potřeba ještě dalšího kroku v podobě podání návrhu na povolení vkladu, jak předtím rozvedl (k tomu odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 423/2013, resp. ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004). Podpis zástavní smlouvy by bylo možno podle obviněného posoudit (nanejvýš) jako přípravu trestného činu podle §7 tr. zák., jež ale v případě §256 tr. zák. nebyla trestná (stejně tak i podle stávajícího trestního zákoníku), neboť může jít nanejvýše o vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí pod č. 28/1979-II Sb. rozh. tr., které rozvedl.
9. Jelikož soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně chybně jako trestné, navrhl obviněný, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části A), stejně tak v příslušné části i rozsudek soudu prvního stupně, a ve zrušené části mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
10. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení, dovolacích námitek a připomenutí limitů námitek v dovolacím řízení k němu státní zástupce uvedl následující.
11. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovozovat jen z toho, že obhajoba nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy, jak to činil dovolatel, který se pouze omezil na mnohonásobně opakované obecné tvrzení, že jeho podíl na podání návrhu na povolení vkladu nebyl prokázán, nebyly o něm provedeny a neexistují žádné důkazy apod. Státní zástupce k tomu odkázal na bod 40. odůvodnění napadeného rozsudku týkající se účasti dovolatele na zahájení vkladového řízení. Bylo zjištěno, že svědek A. N. S. v celé věci vystupoval v čistě formální pozici na žádost obviněného a nelze dovodit, že by tento svědek dal JUDr. Pavlu Valouškovi pokyn k zahájení vkladového řízení. Rovněž bylo prokázáno, že zástavní smlouva zajišťovala fiktivní pohledávku a její uzavření bylo iniciováno výhradně obviněným a v jeho zájmu ochránit svůj majetek. Proto lze bez důvodných pochybností dovodit, že JUDr. Pavel Valoušek jednal na pokyn obviněného, když až vložením zástavní smlouvy do katastru nemovitostí byly vyvolány účinky, které obviněný k předmětným nemovitostem zamýšlel vyvolat. Není při tom důvod se domnívat, že advokát překročil svoje oprávnění a jednal v excesu.
12. Státní zástupce zdůraznil, že tato skutková zjištění nejsou v žádném, natož zjevném, resp. extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědka A. N. S. reprodukovanou v bodech 50. a 52. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 38. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Proto je státní zástupce nepovažoval z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za důvodné. Dodal, že žádné konkrétní námitky týkající se existence tzv. opomenutých důkazů nebo důkazů procesně nepoužitelných dovolatel ani nevznesl.
13. Při posuzování námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo nutno vycházet z té podoby skutkových zjištění, jak jsou vymezena v tzv. skutkové větě a v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle státního zástupce veškeré hmotněprávní námitky dovolatele vycházely z jeho vlastní verze skutkového děje, podle které k podání návrhu na povolení vkladu zástavního práva došlo bez jakékoli jeho účasti. K uplatněným námitkám se proto vyjádřil pouze ve stručnosti.
14. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že jednání obviněného bylo ukončeno až z jeho vůle provedeným podáním návrhů na zahájení vkladového řízení u příslušných katastrálních úřadů dne 18. 2. 2010. Trestnost činu je tudíž nutno posuzovat v souladu s §2 odst. 2 tr. zákoníku podle trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010. U pokusu trestného činu s ohledem na ustanovení §34 odst. 2 tr. zákoníku počíná běžet promlčecí doba již momentem ukončení jednání, což v daném případě bylo 18. 2. 2010. Délka promlčecí doby ve smyslu §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí 10 let, neboť horní hranice trestu odnětí svobody uvedená v §222 odst. 4 tr. zákoníku je 8 let. Podle §34 odst. 4 tr. zákoníku se trestní stíhání přerušuje mj. zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. bylo dovolateli doručeno dne 28. 7. 2017. Státní zástupce uzavřel, že je zřejmé, že k zániku trestnosti činu v důsledku promlčení k datu zahájení trestního stíhání (či pozdějšího rozhodnutí soudů) nedošlo.
15. Státní zástupce považoval konstrukci dovolatele, podle které podepsal zástavní smlouvu a neměl přitom v úmyslu vyvolat vznik jejich věcněprávních účinků, za poněkud krkolomnou až absurdní, nadto vychází výlučně z vlastní dovolatelovy skutkové verze.
16. K námitce, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebylo pokusem trestného činu, státní zástupce uvedl, že toto jednání nepochybně bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu poškození věřitele, obviněný se jej dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, byly splněny i další znaky pokusu, který lze považovat za ukončený, neboť obviněný uskutečnil vše, co považoval za potřebné k dokonání trestného činu. Je přitom pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného nerozhodné, zda JUDr. Pavel Valoušek a A. N. S. jednali nezaviněně jako „živé nástroje“ nebo zda z jejich strany šlo o nějakou formu trestné součinnosti.
17. Státní zástupce proto dovolací námitky obviněného považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Dovolatel s vyjádřením státního zástupce nesouhlasil, setrval na svých námitkách vyjádřených v dovolání a konkrétně se vymezil proti vyjádření státního zástupce. Není podle obviněného pravdou, že by z jeho strany šlo o pouhou polemiku s hodnocením důkazů, protože zmíněný závěr z žádného důkazu nevyplývá. Nebylo ničím prokázáno, že by mezi ním a JUDr. Pavlem Valouškem byl jakýkoliv právní vztah. Takové závěry soudů nižších stupňů jsou pouhou spekulací. Proto také nesouhlasil se závěrem, že by mu měly být přičteny návrhy na povolení vkladu zástavního práva na základě zástavní smlouvy, kterou podepsal. Ve zbytku odkázal na své podrobně zdůvodněné dovolání.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Obviněný J. Ř. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
22. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
23. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
24. Obviněný založil své dovolání proti výroku pod bodem A) napadeného rozsudku odvolacího soudu, tedy ve skutečnosti proti svému odsouzení pro jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, za něž mu byl odvolacím soudem uložen trest, primárně na svém nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů popsanými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný přitom opakoval svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, kterou se zabývaly oba soudy nižších stupňů. Obviněný setrval na tom, že jeho jednání bylo ukončeno jeho podpisem na zástavní smlouvě již v listopadu 2009, nijak se nepodílel na podání návrhu na povolení vkladu zástavního práva z února 2010 JUDr. Pavlem Valouškem, které mu nelze přičítat. S touto verzí skutkového děje ovšem nesouhlasil ani jeden ze soudů nižších stupňů, obviněný ji prosazoval i v dovolání, neboť od ní pak odvíjel své úvahy o nesprávné aplikaci trestního zákoníku soudy nižších stupňů a dožadoval se posouzení svého jednání podle příznivějšího dřívějšího trestního zákona s kratší promlčecí dobou. Další opakovanou námitkou pak byl jeho nesouhlas s posouzením jeho jednání jako pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jako pouhé přípravy (do značné míry ovšem i tyto úvahy odvíjel od vlastní verze skutkového děje a nikoli z verze, k níž dospěly soudy nižších stupňů).
25. Základem veškerých námitek obviněného, o které opřel své dovolání, je tedy jeho nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, že součástí jeho záměru a plánu, jak ochránit svůj majetek před věřiteli, bylo vytvoření fiktivní pohledávky a její zajištění zástavním právem, které nejenže formálně sjednal se svědkem A. N. S., ale též jej prostřednictvím JUDr. Pavla Valouška nechal vložit do katastru nemovitostí. Obviněný rozporoval, že by toto byl jeho skutečný záměr, jakož i to, že by JUDr. Pavel Valoušek jednal z jeho popudu. Tyto závěry měl za spekulativní a nevyplývající z provedených důkazů. Soudy nižších stupňů však tyto své závěry v odůvodnění svých rozsudků zevrubně vysvětlily, opřely je mimo jiné o výpověď svědka A. N. S.
26. Je možno připomenout, že dovolací soud sám zásadně dokazování neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.), jeho postavení nebylo koncipováno tak, že by měl přehodnocovat provedené dokazování a na tom základě činit vlastní závěry o skutkovém stavu věci, naopak musí vycházet z hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, před nimiž byl důkazní prostředek proveden a které tak jediné mohou důkazy hodnotit. Tím není zpochybněna judikatura Ústavního soudu o potřebnosti zasáhnout, došlo-li k tzv. extrémnímu rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé. Podle obviněného se soudy nižších stupňů bez jakýchkoliv důkazů přiklonily k verzi v obžalobě. Nejvyšší soud však v jejich postupu neshledal pochybení týkající se dokazování a učinění skutkových závěrů, které v koncentrované podobě našly svůj odraz ve skutkové větě soudu prvního stupně, jež by mohla naplnit úzce (v souladu s judikaturou Ústavního soudu) vymezený dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů provedly řadu důkazů, na nichž založily své skutkové závěry, jež nejsou v žádném (natožpak extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů, stejně tak nelze konstatovat, že by jimi učiněné závěry neměly v důkazech vůbec žádnou oporu, jak to činil obviněný. Zároveň je třeba upozornit, že takový extrémní rozpor není ovšem dán, pokud daná skutková verze, k níž se soudy přikloní, vyplývá z jedné skupiny důkazů (jako tomu bylo v tomto případě), zatímco obviněný se dovolává jiné skupiny důkazů či prvně uvedenou skupinu důkazů jen zpochybňuje. V takovém případě jde totiž o pouhou polemiku se soudy o jejich hodnocení důkazů a nikoli o tzv. extrémní rozpor mezi důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, které jsou podkladem pro aplikaci hmotněprávních ustanovení.
27. Obviněný v tomto směru zcela pominul, co bylo motivem jeho jednání od počátku až do samotného zápisu zástavního práva k nemovitostem, které byly ve společném jmění manželů Ř., tj. ochránění majetku před věřiteli tak, aby z něj tito věřitelé nemohli být uspokojeni, naopak jej i nadále mohl užívat obviněný. Takový závěr zcela důvodně učinily soudy nižších stupňů na základě řady provedených důkazů, které hodnotily nejen jednotlivě, jak to nabízel obviněný, ale ve vzájemných souvislostech, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný si totiž byl dobře vědom svého rozsáhlého zadlužení a s tím spojeného rizika postižení svého nemovitého majetku. Jednal ve snaze zabránit alespoň částečnému uspokojení svých věřitelů tak, že uzavřel po předchozí domluvě se svým dobrým známým z Ruské federace A. N. S. k zajištění dluhu z fiktivní smlouvy o půjčce dne 21. 11. 2009 fiktivní zástavní smlouvu, kterou ve prospěch A. N. S. zřídil zástavní právo k pozemkům specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve společném jmění manželů obviněného a jeho manželky. Návrh na vklad zástavního práva podal dne 18. 2. 2010 advokát JUDr. Pavla Valouška, který tak podle závěrů soudů nižších stupňů činil z podnětu obviněného a nikoli druhé strany, tj. svědka A. N. S., který se po podpisu smlouvy ve věci dále nijak neangažoval. Zcela důvodně tak soudy nižších stupňů uzavřely, že vše plně řídil a koordinoval obviněný, v jehož výlučném zájmu bylo sjednání fiktivní zástavní smlouvy zajišťující neexistující a předstíraný dluh obviněného vůči svědkovi A. N. S., který to celé bral jen jako přátelskou službu svému blízkému příteli, doznal, že ve skutečnosti žádné peníze obviněnému nikdy nepůjčil. Je tak zcela zřejmé, že snaha obviněného o ochránění vlastního majetku před věřiteli byla ukončena až vkladem zástavního práva k jeho nemovitostem do katastru nemovitostí. Není proto možné mu nepřičítat i jednání, k němuž došlo 18. 2. 2010 a které spočívalo v podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, jakož i provedení tohoto vkladu, které bylo vyvrcholením a završením úsilí obviněného. Skutečnost, že ke zmaření či částečnému zmaření uspokojení pohledávek jeho věřitelů nakonec nedošlo, bylo dáno účinným postupem dalších na obviněném nezávislých subjektů, především v důsledku podání insolvenčního návrhu a dalším postupem insolvenčního správce v insolvenčním řízení.
28. Dovolatel svou obhajobu stavěl na tom, že došlo k promlčení jeho trestné činnosti, neboť jeho jednání ve vztahu k tomuto skutku bylo ukončeno již podpisem předmětné zástavní smlouvy dne 21. 11. 2009 a nikoliv až dne 18. 2. 2010, což ovšem neodpovídá důkazně podloženým skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, jak bylo uzavřeno shora. Je proto zřejmé, že nemůže obstát ani argumentace obviněného, že jeho jednání, v němž byl spatřován pokus trestného činu poškození věřitele, nemůže být posouzeno podle trestního zákona, který byl účinný pouze do 31. 12. 2009, ale podle trestního zákoníku, protože probíhalo i po uvedeném datu, tedy za účinnosti trestního zákoníku. Plně se tak uplatní §2 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž je třeba při změnách zákona v průběhu páchání činu užít zákona, který je účinný v době dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Otázku promlčení je pak třeba vyřešit podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle nějž trestní odpovědnost za trestný čin s horní hranicí trestí sazby trestu odnětí svobody nejméně 5 let (tj. i v případě užití některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 4 tr. zákoníku, kde je stanovena horní hranice trestu odnětí svobody 8 let) zanikne uplynutím promlčecí doby v trvání 10 let. Ta počala běžet podle §34 odst. 2 tr. zákoníku až ukončením jednání obviněného dne 18. 2. 2010. Promlčecí doba se podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku přerušila mimo jiné zahájením trestního stíhání (v roce 2017), ale i pozdějším podáním obžaloby či následným vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Je tak zřejmé, že celá promlčecí doba nikdy neproběhla.
29. V tomto směru tak lze souhlasit se soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění je možno plně odkázat - srov. bod 69. na str. 21, body 76. a 78. na str. 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 35. – 41. na str. 19 - 22 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Souhlasit lze plně i s názorem obsaženým ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
30. Nad rámec uvedeného lze jen doplnit, že shora nastíněný přístup je v souladu i s názorovým trendem zaujatým v dosavadní judikatuře. Přiměřeně lze vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1467/2008, uveřejněného pod č. T 1172 ve svazku 54, ročníku 2009 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, podle nějž začíná promlčecí doba u účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu běžet ukončením jednání hlavního pachatele (a to vzhledem k podmínce akcesority). Podle rozhodnutí č. 53/2011-II. Sb. rozh. tr. pro počátek běhu promlčecí doby (§34 odst. 2 tr. zákoníku) je u pokusu trestného činu rozhodný okamžik, kdy pachatel ukončil jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku; v případě, že tzv. nepřímý pachatel k provedení činu, který zůstal ve stadiu pokusu, užil jiné osoby ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 tr. zákoníku, je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik ukončení jednání ze strany této osoby (tzv. živého nástroje). I z toho je zřejmé, že při použití JUDr. Pavla Valouška jako živého nástroje je třeba do jednání obviněného zahrnout i podání návrhu na vklad zástavního práva v únoru 2010 (nebylo totiž prokázáno, že by tento svědek byl pomocníkem, který by se záměrně účastnil na trestné činnosti obviněného; avšak ani při opačném závěru by se na posouzení činu obviněného nic neměnilo, protože i takovou případnou pomoc jako součást plánu a nezbytných kroků obviněného by bylo třeba považovat za zamýšlené rozvíjení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, který byl cílem jednání, proto i je by bylo třeba považovat za součást jednání, takže k ukončení jeho jednání ve smyslu §34 odst. 2 tr. zákoníku by tak došlo až v únoru 2010).
31. Se soudy nižších stupňů i se státním zástupcem je třeba souhlasit i v další otázce, jakého stadia svým jednáním směřujícím k poškození věřitelů obviněný dosáhl. Je patrné, že i toto řešení soudů nižších stupňů s ohledem na výše uvedené skutkové závěry musí obstát a námitky obviněného vycházející z jiné verze skutkového děje jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný zcela jasně učinil vše, co ze svého pohledu považoval za potřebné, aby ochránil svůj majetek před svými věřiteli, které tím chtěl poškodit. Proto předstíral neexistující právo svědka A. N. S., které zajišťoval stejně fiktivním zástavním právem. Jde tak nepochybně o ukončený pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu poškození věřitele v úmyslu jej spáchat, avšak k jeho dokonání vzhledem jednání dalších osob (tj. zcela nezávisle na vůli obviněného) nedošlo. V tomto ohledu je zcela nepřiléhavý odkaz obviněného na rozhodnutí pod č. 28/1979 Sb. rozh. tr., v němž je posuzován zcela odlišný trestný čin mající odlišné znaky (šlo o zkrácení daně podle §148 tr. zák. v tehdy účinném znění). Nadto se jeho přiměřeného použití obviněný dovolával ve spojitosti s jinou skutkovou verzí, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů.
32. Nad rámec dovolací soud dodává, že není úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání domýšlet podání obviněného a doplňovat jím užitou argumentaci, naopak se vychází z vázanosti dovolacího soudu obsahem mimořádného opravného prostředku – dovolání, Nejvyšší soud může vzít v potaz jen argumentaci obsaženou v dovolání, dokonce se nemůže zabývat ani argumentací obviněného obsaženou v jiných jeho podáních (např. v řádném opravném prostředku), pokud na ně obviněný v dovolání pouze odkáže a neuvede ji přímo v textu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se proto nezabýval jinými otázkami, než které vznesl obviněný a které byly ve stručnosti vypořádány shora. Tyto námitky dovolatele však shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
V. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu