ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.134.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 134/2023- 2835
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 5 To 207/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 115/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 62 T 115/2016, byl obviněný R. R. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 a §229 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustil následovně. Předně (bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) dne 13. 9. 2013 v době, kdy vystupoval jako jediný společník a jednatel (až do 24. 9. 2013) obchodní společnosti H. C., IČ: XY (dále jen obchodní společnost „H. C.“), zaslal dlužníku uvedené společnosti, obchodní společnosti F. – F., r. s., IČ: XY (dále jen obchodní společnost „F.“), e-mailovou žádost, aby za dodané dílo uhradila cenu díla ve výši 1 862 104 Kč nikoli na původně na faktuře uvedený účet, ale na jiný účet vedený u Oberbank AG, který byl vnitřním účtem banky. Poté, co dlužník (objednatel díla) na takto uvedený účet zaslal ve dvou platbách částky 792 148,60 Kč a 386 210 Kč, byly na základě pokynu obviněného z tohoto účty uvedené finanční prostředky převedeny na jeho soukromý bankovní účet, k němuž měl jako jediný dispoziční oprávnění. Obviněný tyto finanční prostředky užil nezjištěným způsobem, a to přesto, že obchodní společnost H. C. měla splatné závazky vůči svým věřitelům specifikovaným v popisu skutku, které nebyla ani částečně schopna plnit, čímž způsobil škodu v celkové výši 1 178 359 Kč.
3. Dále (bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) se obviněný dopustil trestné činnosti tak, že v postavení ředitele obchodní společnosti H. C. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch využil svého postavení bývalého jednatele této společnosti, kterým byl do 24. 9. 2013, vědom si jejích splatných závazků vůči označeným věřitelům a předchozích znalostí jejích obchodních vztahů, zamlčel jejím dlužníkům, že již není jejím jednatelem a osobou oprávněnou za ni jednat, a instruoval dlužníky k zaslání peněžních prostředků plynoucích z obchodních vztahů obchodní společnosti H. na svůj soukromý bankovní účet, příp. vnitřní účet Oberbank AG, z něhož byly peněžní prostředky dále odeslány na jeho soukromý bankovní účet (v podrobnostech k těmto platbám se odkazuje na výrok rozsudku soudu prvního stupně). Takto získané peněžní prostředky pak obviněný užil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti H. C. a poškozeným uvedeným v bodě I. způsobil celkovou škodu ve výši 1 093 531 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný R. R. a poškozený R. M. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 5 To 207/2021, následovně. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného R. M.
II. Dovolání obviněného R. R.
5. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud zrušil část rozsudku soudu prvního stupně, kterou on sám svým odvoláním nenapadl a zamítl odvolání poškozeného R. M., ale o odvolání obviněného ve výroku nijak nerozhodl, takže tento výrok v napadeném rozhodnutí chybí. Dále z důvodu uvedeného v podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nedošlo k naplnění znaků žádného trestného činu. Pokud si peněžní prostředky nechal převést na svůj bankovní účet, pak to samo o sobě ještě nelze posuzovat jako nakládání v rozporu s účelem, k němuž mu byly tyto peníze dány do dispozice, neboť to podle jeho názoru neodporovalo zákonu, smluvnímu ujednání ani účelu jejich správy. K dokonání trestných činů zpronevěry, poškození věřitele ani podvodu tak nemohlo dojít již okamžikem připsání částek na jeho osobní bankovní účet. Soudy nižších stupňů neprovedly dokazování, zda s prostředky na svém osobním bankovním účtu disponoval ve prospěch obchodní společnosti H. C. Závěry soudů nižších stupňů, že si tyto peníze přisvojil, postrádají oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo prokázáno, že by s těmito prostředky naložil ke škodě uvedené obchodní společnosti a v rozporu s péčí řádného hospodáře. V rozporu s provedenými důkazy bylo podle obviněného i zjištění, že obviněný tyto prostředky vyvedl z majetku obchodní společnosti H. C., byť byly řádně zaúčtovány do jejího majetku jako plnění pohledávky za jejími dlužníky. Majetek obchodní společnosti H. C. se tak jednáním obviněného nezmenšil. V trestním řízení tedy nebylo prokázáno, že by se dopustil protiprávního jednání, že by si cokoliv přisvojil, ani že by obchodní společnosti H. C. vznikla jakákoliv škoda.
7. Za nesprávné považoval obviněný také právní posouzení skutku pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť po zániku funkce jednatele vyplývalo jeho oprávnění jednat za obchodní společnost H. C. z pracovněprávního postavení ředitele podniku. Proto byl i nadále oprávněn dávat pokyny dlužníkům obchodní společnosti H. C. Povinnost uvědomit dlužníky obchodní společnosti H. C. o tom, že mu zanikla funkce jednatele, neplynula z žádného právního předpisu ani smluvního ujednání. Tato skutečnost byla navíc zapsána do obchodního rejstříku, který je veřejným seznamem. Právní důvod oprávnění jednat za obchodní společnost H. C. tak nebyla podstatnou skutečností, která by byla způsobilá vyvolat u třetí osoby omyl, jehož následkem by mohla vzniknout nějaká škoda.
8. Obviněný měl za to, že ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů byla i další rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že k převodům peněz z vnitřního účtu banky na osobní bankovní účet dal pokyny telefonicky obviněný. Tento závěr však byl v rozporu s výpovědí pracovnice banky svědkyně I. R., která výslovně uvedla, že pro převod peněz na jiný účet potřebovala banka písemný pokyn klienta, nikoli pokyn telefonický. Závěrem obviněný poukázal na porušení §176 odst. 2 tr. ř., které spatřoval v tom, že v popisu skutku v usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. nebyli uvedeni všichni poškození věřitelé. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který tak učinil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
10. Státní zástupce předně uvedl, že obviněný v dovolání pouze zopakoval argumentaci, jež uplatnil již v rámci odvolacího řízení a se kterou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem vypořádal. Obviněný nad tento rámec neuvedl žádné nové skutečnosti než ty, na něž přiléhavě reagoval již odvolací soud, což platilo zejména o procesní námitce porušení §176 odst. 2 tr. ř.
11. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak existenci zjevného rozporu namítal pouze v obecné rovině. Státní zástupce považoval tuto námitku za neopodstatněnou a nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele, že převod finančních prostředků z majetku poškozené obchodní společnosti na osobní účet obviněného a další způsob naložení s nimi byl řádně zaúčtován v účetnictví obchodní společnosti H. C., neboť provedeným dokazováním byl zjištěn pravý opak. Odmítl také názor obviněného, že se majetek obchodní společnosti H. C. v důsledku jeho počínání nezmenšil, neboť výpisy z bankovních účtů a účetnictví této obchodní společnosti potvrzovaly opak.
12. Za irelevantní dále označil námitku, že nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy, neboť obviněný v dovolání neoznačil ani jediný takový důkaz a tuto námitku neuplatnil ani ve svém odvolání. Není tedy vůbec zřejmé, jakými důkazními návrhy mělo být prokázáno, že prostředky převedenými na jeho osobní bankovní účet, měl obviněný následně disponovat ve prospěch obchodní společnosti H. C. Státní zástupce k tomu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodech 30. – 34.). Absence skutkového zjištění o dispozicích obviněného s finančními prostředky převedenými na jeho osobní účet ve prospěch obchodní společnosti H. C. nebyla způsobena tím, že by k tomu soudy nižších stupňů dokazování neprováděly, nýbrž skutečností, že k žádným takovým krokům ze strany obviněného nedošlo.
13. Obviněný ve své námitce absence protiprávnosti jednání de facto vznesl pouze námitku nesprávného právního posouzení skutku v podobě nenaplnění znaků objektivní stránky, a to u skutkové podstaty trestného činu zpronevěry v podobě „přisvojení si“, a u skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele v podobě „částečného zmaření uspokojení svého věřitele“, byť jejich naplnění jinak zpochybňoval především z hlediska procesního, neboť měl za to, že nebylo prokázáno přisvojení si cizích věcí (finančních prostředků obchodní společnosti), resp. zmaření uspokojení pohledávek věřitelů této obchodní společnosti pouhým převodem na osobní bankovní účet.
14. Obviněný podle státního zástupce jednal bez jakýchkoliv pochybností protiprávně. Povinností obviněného bylo užívat relevantní peněžní prostředky k úhradě nákladů vzniklých při obstarávání záležitostí poškozené obchodní společnosti, včetně vypořádání závazků této obchodní společnosti vůči svým věřitelům. Obviněný však tuto povinnost nesplnil a peníze si přisvojil, aby je pak použil podle vlastního uvážení a pro uspokojení vlastních potřeb, nikoli k pokrytí nákladů poškozené obchodní společnosti či k úhradě jejích splatných závazků. Protiprávnost jednání obviněného bylo možno dovodit z ustanovení tehdy platného obchodního zákoníku. Věci z majetku obchodní společnosti (peníze) byly ve smyslu §206 tr. zákoníku vůči obviněnému věcmi cizími. Skutková věta pod bodem I. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně tak zahrnovala veškeré znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Byl z ní patrný znak přisvojení si cizí věci, která byla obviněnému svěřena, čímž byla způsobena značná škoda, obviněný jednal s cílem zcela odčerpat tyto finanční prostředky z majetku obchodní společnosti. Byla-li v projednávané věci dokazováním vyloučena možnost použití svěřených finančních prostředků ve prospěch obchodní společnosti H. C., bylo již nerozhodné, jakým jiným konkrétním způsobem s určitou částí jemu svěřených prostředků obviněný naložil. V posuzovaném případě obviněný krom úmyslu osobního obohacení podle zjištěných skutečností jednal rovněž s cílem zašantročit majetek obchodní společnosti použitelný k uspokojení jejích věřitelů.
15. V projednávané věci soudy nižších stupňů vycházely správně při právním posouzení skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně ze zjištění, že jednání obviněného od počátku směřovalo jednoznačně jak k tomu, aby se na úkor obchodní společnosti H. C., jejímž byl jediným společníkem i jediným jednatelem, obohatil, tak také k tomu, aby z této obchodní společnosti vyvedl majetek. Tím došlo ke zmaření uspokojení pohledávek dalších poškozených obchodních společností uvedených ve skutkové větě výroku rozsudku, a způsobil tak škodu ve výši 1 178 359 Kč. Všechny tyto rozhodné skutečnosti byly zahrnuty zaviněním obviněného ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
16. Obviněný neměl vůči poškozené obchodní společnosti žádný skutečný ani domnělý nárok na majetkové plnění, kterým by odůvodnil bezhotovostní přesuny finančních prostředků z majetku obchodní společnosti na jeho osobní bankovní účty a následně po výběru peněz z účtu i fyzické přijetí peněz v hmotné podobě do své dispozice. Obviněný nemohl mít ani mylnou představu o protiprávnosti svého jednání. Byl to právě obviněný, kdo rozhodoval o obchodním vedení obchodní společnosti H. C. a tuto společnost řídil vědom si svých povinností a odpovědnosti, když ji zastupoval v obchodních vztazích s jinými obchodními společnostmi a dalšími obchodními partnery. Obviněný byl velmi dobře obeznámen s podmínkami smluv, které byly za obchodní společnost H. C. sjednány, jakož i se stavem majetku, pohledávek a závazků této obchodní společnosti.
17. Pokud šlo o právní posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný ve své námitce pominul, že podstata jeho podvodného jednání nespočívala v zatajení zániku jeho funkce jednatele v obchodní společnosti H. C. před dlužníky této společnosti, ale v zamlčení podstatných skutečností, např. při udílení pokynů, kam mají dlužníci obchodní společnosti hradit své splatné závazky. Došlo k zatajení podstatné skutečnosti, že dlužníci vlastně nehradí své dluhy ve prospěch věřitele, jímž byla obchodní společnost H. C., nýbrž de facto nevědomky obohacují přímo obviněného tím, že prostředky jsou z jeho pokynu odesílány přímo jemu (popř. za využití vnitřního účtu banky) do jeho osobní dispozice. Toto jednání nepochybně naplňovalo objektivní znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce odmítl i námitku, že obviněný v uvedené obchodní společnosti nadále působil jako její ředitel, přičemž dal do souvislosti jeho předchozí jednání, když nechal obchodní společnost H. C. převést na tzv. „bílé koně“.
18. Námitka obviněného, že odvolací soud ve výrocích svého usnesení vůbec nerozhodl o jeho odvolání, byla podle státního zástupce zcela neopodstatněná a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplňovala. Dovolatel ignoroval totiž fakt, že právě z podnětu jím podaného odvolání odvolací soud zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu označeným poškozeným. Vzhledem k uvedenému neodpovídalo skutečnosti ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud o odvolání obviněného vůbec nerozhodl. Konstatoval, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu byl zcela v souladu s §258 odst. 2 tr. ř. Shrnul, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se všemi podstatnými námitkami obviněného.
19. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
22. Obviněný R. R. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., jimž odpovídala jen část jeho námitek.
23. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
24. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
25. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
26. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
27. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat.
28. Obviněný svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Obviněný současně s tím namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé, aniž by ovšem tento paušalizovaný výrok konkretizoval, jak na to poukázal i státní zástupce. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by sice mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl. Obviněný v této spojitosti rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýkal, že jejich rozhodná skutková zjištění vycházela pouze z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení uvedená v obžalobě, zatímco pomíjely či nedostatečně zohledňovaly další důkazy vyvracející tvrzení o přisvojení si peněžních prostředků obchodní společnosti H. C. Ovšem již z toho vyplývá, že o rozpor, ba dokonce zjevný, jít nemůže, protože takový rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu (jak bude zmíněna níže) není dán, přikloní-li se soudy k jedné skupině důkazů podporujících obžalobu, zatímco zavrhnou druhou skupinu důkazů podporujících obhajobu (pokud ovšem sdělí důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle). Vlastně celé dovolání obviněného je koncipováno jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.
29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
30. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
31. K námitce obviněného, že soudy neprovedly, jím navržené důkazy, je třeba uvést, že z jeho dovolání nebylo vůbec jasné, jaké důkazy měl obviněný na mysli, neboť žádné takové důkazy nenavrhoval ani v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud připomíná, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které jim strany navrhnou. Jsou ale povinny svůj postup náležitě odůvodnit. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 13, str. 8) obviněný ve svém odvolání žádné námitky týkající se úplnosti dokazování neuplatnil a nenavrhoval jeho doplnění o další důkazy. Tato námitka tak byla nedůvodná.
32. Pokud jde o výrok o vině, soud prvního stupně svá zjištění rozvedl v souladu s ustanovením §125 tr. ř., skutkový děj byl zjištěn správně, tj. bez důvodných pochybností, v rozsahu nutném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Skutková zjištění pak odpovídají výsledkům provedeného dokazování, jsou úplná a správná, a ani odvolací soud neshledal důvody pro jejich doplnění. Ostatně žádná z procesních stran před skončením dokazování toto doplnit nenavrhovala.
33. Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného, že došlo k porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř., neboť v popisu skutku nebyli uvedeni všichni poškození věřitelé. Pojmem skutku a jeho totožnosti se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 640 a následující; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 202 a násl. a další; z judikatury viz např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. musí měnit s ohledem na učiněné skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, zůstane-li zachována totožnost skutku. Také Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále jen „Sb. n. a u.“, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.). Státní zástupce i soudy jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v petitu žalobního návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.
34. Nejvyšší soud neshledal v tomto směru jakékoliv pochybení soudů nižších stupňů a může odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bod 12., str. 7), s nímž souhlasí. Podle něj rozšíření okruhu poškozených věřitelů ze 4 v usnesení o zahájení trestního stíhání na 33 v obžalobě, resp. následné zúžení na 19 v rozsudku soudu prvního stupně neznamená, že by nebyla zachována totožnost skutku (ta je dána zejména totožností jednání a zčásti i následku).
35. Nejvyšší soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud výslovně nerozhodl o jeho odvolání. Odvolací soud totiž zrušil část rozsudku soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného, tedy mu zčásti, byť šlo o část marginální, vyhověl. V tomto směru je možno zcela souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že tento postup byl v souladu s §258 odst. 2 tr. ř. Je-li vadná jen část napadeného rozsudku a lze-li ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud napadený rozsudek jen v této části (zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad).
36. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k §256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017, usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20), případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 199/21) . Ústavní soud vlastní rozpornou aplikační praxi v tomto ohledu (viz zejména odlišné stanovisko v jeho nálezech ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19) sjednotil stanoviskem pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22, na které lze plně odkázat a z nějž lze vycházet. Podle něj není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (např. ve výroku o náhradě škody, jako tomu bylo v dané věci) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání ve zbývající části. Podmínkou ovšem je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Tak tomu bylo i v daném případě, absenci odůvodnění a vypořádání odvolacích námitek v odůvodnění v intencích uvedeného stanoviska ostatně obviněný ani nenamítal. Nejvyšší soud proto neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, jak jej obviněný namítal.
37. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod lze jen s notnou mírou benevolence označit výhrady obviněného týkající se nesprávného posouzení jednání pod bodem I. a II. výroku o vině, šlo-li o námitky naplnění objektivní stránky těchto trestných činů. Zejména šlo v případě prvního skutku o znak trestného činu zpronevěry „přisvojení“ a u trestného činu poškození věřitele o znak „částečného zmaření uspokojení svého věřitele“. V případě druhého skutku obviněný zpochybnil protiprávnost svého činu s tím, že v postavení ředitele měl oprávnění jednat za obchodní společnost H. C., dávat pokyny věřitelům k úhradě pohledávek a převodům na vnitřní bankovní účet banky Oberbank AG a poté na svůj vlastní soukromý bankovní účet.
38. Znovu je však třeba připomenout, že je nutné vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání. To platí i o závěru, že obviněný fakticky převedl peněžní prostředky obchodní společnosti H. C. na vnitřní účet banky a poté na svůj vlastní bankovní účet, aniž by je použil na úhradu splatných závazků této obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů důvodně vycházely z toho, že to byl právě obviněný, kdo nakládal s peněžními prostředky obchodní společnosti H. C. a kdo byl jedinou osobou, která mohla dát bance pokyn, jak naložit s penězi, které byly nejprve připsány na vnitřní účet banky a poté převedeny na jeho soukromý účet. To ostatně potvrdila i svědkyně I. R., zaměstnankyně banky Oberbank AG. Soud prvního stupně přitom vycházel především z výpovědí svědků I. R. a L. J., dále z listinných důkazů, tedy z výpisů z bankovních účtů, e-mailové korespondence, příslušných faktur a dalších listin (viz bod 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný byl jediným disponentem tohoto bankovního účtu a nikdo jiný než on tento pokyn dát nemohl. Obviněný si tak přisvojil peněžní prostředky obchodní společnosti H. C., které mu byly jako jednateli a poté řediteli této obchodní společnosti svěřeny, tím, že je vyvedl z majetku obchodní společnosti H. C. Jakmile byly peněžní prostředky převedeny na jeho osobní bankovní účet, použil je dosud nezjištěným způsobem pro svoji vlastní potřebu, nikoliv však ke splacení pohledávek poškozených věřitelů. Jeho jednáním došlo ke zmaření uspokojení věřitele a odstranění části jeho majetku.
39. Nejvyšší soud připomíná, že přisvojením si peněžních prostředků obchodní společnosti H. C. pro vlastní potřebu došlo k odstranění části majetku této obchodní společnosti ve smyslu §222 tr. zákoníku. Dlužník částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele mj. tím, že reálně nebo fiktivně zmenší svůj majetek některým z jednání uvedených v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku, v jehož důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, jako by tomu bylo v případě, kdyby dlužník uvedeným způsobem nejednal. Podstatou trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele, do něhož se nedostane odpovídajícího plnění z majetku dlužníka. Podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je tento trestný čin dokonán, je-li uspokojení pohledávky věřitele alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v tomto ustanovení již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2211).
40. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že jeho úmysl směřoval k částečnému zmaření uspokojení věřitelů a zcizení části majetku poškozené obchodní společnosti H. C.
41. Jako nedůvodná se s ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů jeví též námitka nesprávného právního posouzení skutku pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 d) tr. zákoníku. Obviněný nesprávnost zdůvodňoval tím, že byl osobou jednající za právnickou osobu, i když již nebyl jejím jednatelem, neboť v ní působil jako její ředitel na základě pracovněprávního vztahu, a tudíž měl oprávnění jednat za tuto obchodní společnost. I tato námitka však byla v předcházejících fázích trestního řízení vypořádána a vyvrácena, a proto je možno i v tomto ohledu zcela odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněný totiž zamlčel dlužníkům obchodní společnosti H. C., že prodal svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti a že jediným jejím společníkem se stala svědkyně Š. C., především ale obviněný způsobil, že dlužníci ve skutečnosti nehradili své závazky ve prospěch obchodní společnosti H. C., nýbrž právě obviněnému na jeho bankovní účet. Úmysl obviněného poškodit věřitele obchodní společnosti H. C. byl zcela zřejmý i z jeho jednání před odchodem z této společnosti, když systematicky vyváděl ze společnosti finanční prostředky, rozprodával hodnotnější majetek, vyplatil si vysoké částky na cestovné. Obviněný záměrně obchodní společnost se specifickým předmětem podnikání převedl na tzv. bílé koně, a sice svědky Š. C. a J. K., tedy na osoby pouze formálně dosazené, které v obchodní činnosti obchodní společnosti H. C. dál neměly v úmyslu pokračovat, nevedly účetnictví a obviněnému v postavení ředitele umožnily dál disponovat s majetkem společnosti. Je pravdou, že obviněný sice nevykonával funkci statutárního orgánu této společnosti, nebyl tedy formálně jejím jednatelem, avšak ve skutečnosti obchodní společnost sám fakticky řídil a systematicky vyváděl z obchodní společnosti H. C. finanční prostředky, které mohly sloužit na úhradu splatných závazků, i když věděl o četných splatných závazcích věřitelů této obchodní společnosti. Právě z toho důvodu využil svého postavení bývalého jednatele obchodní společnosti H. C. (funkce zanikla dne 24. 9. 2013), a z pozice ředitele tuto skutečnost dlužníkům zamlčel, když žádal uhrazení faktur za plnění poskytnuté jim obchodní společností H. C. Tyto platby však nechal zaslat buď přímo na svůj soukromý účet, nebo na vnitřní účet vedený u Oberbank AG, odkud je převedl na svůj soukromý účet. Pokud obviněný namítal, že majetek obchodní společnosti H. C. se tak jeho jednáním nezmenšil, tak opomněl, že tyto platby náležely zmíněné obchodní společnosti a zaslané peněžní prostředky byly pro něj věcí cizí.
42. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky obviněného, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, které mu byly kladeny za vinu.
43. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména na body 23. – 36.) i usnesení soudu druhého stupně (zejména str. 7-11).
V. Závěrečné shrnutí
44. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného R. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu