ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.140.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 140/2023- 733
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. P. F. , nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY č. XY, XY, okr. XY, a 2. K. F. , roz. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 7 To 32/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 18/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění P. F. a K. F. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 90 T 18/2021, uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněnému P. F. byl za tento přečin a sbíhající se přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 41/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 9 To 32/2021, uložen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 roků. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 41/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 9 To 32/2021, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné K. F. byl uložen za spáchaný přečin podle §225 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců.
2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 7 To 32/2022, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, se ve stručnosti dopustili tím, že K. F. v postavení dlužnice a P. F. jednající za ni na základě jemu udělených plných mocí obviněnou ze dnů 18. 3., 8. 4., 11. 4., 17. 4., 2. 5. a 13. 5. 2019 mařili činnost insolvenčního správce – obchodní společnosti TP Insolvence, v. o. s., zastoupené Ing. Jiřím Hanákem a ustanovené insolvenčním správcem dne 6. 9. 2018 Krajským soudem v Brně v rámci insolvenčního řízení zahájeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018 pod sp. zn. KSBR 44 INS 484/2018, při zjišťování majetkové podstaty a při zpeněžení zajištěných nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužnice, a to pozemku parc. č. XY – orná půda o výměře 522 m², pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 218 m ², jehož souč ástí je stavba č. p. XY, rodinný dům v XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, vedeném pro katastrální území XY, obec XY, Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY, formou veřejné dražby dobrovolné nařízené na den 15. 5. 2019 na základě dražební vyhlášky o konání dražby dobrovolné ze dne 2. 4. 2019 č. A4153, která se měla uskutečnit podle pokynu zajištěného věřitele – Komerční banky, a. s., prostřednictvím obchodní společnosti GAUTE, a. s. Konkrétně obvinění neumožnili zájemcům o účast v dražbě při prohlídkách předmětu dražby ve dnech 8. a 11. 4. 2019 vstup do vnitřních prostor domu, a to ani přes písemnou výzvu insolvenčního správce ze dne 14. 3. 2019, přes výzvu insolvenčního správce při osobní schůzce v tomto domě dne 18. 3. 2019 a přes opakovanou písemnou výzvu insolvenčního správce ze dne 22. 3. 2019. Následně obviněná K. F. dne 26. 4. 2019 osobně doručila Krajskému soudu v Brně své sdělení datované tímto dnem, v němž uvedla, že nebude poskytovat insolvenčnímu správci další součinnost ve věci jeho požadavků ohledně jejích pracovních aktivit, a to přes výzvu insolvenčního správce při osobní schůzce v předmětu dražby dne 18. 3. 2019 a přes písemnou výzvu insolvenčního správce ze dne 11. 4. 2019 k součinnosti dlužnice spočívající v poskytnutí informací ohledně její podnikatelské činnosti, dále byla vyzvána k dodání informací a podkladů o tom, jaké aktivní smlouvy má uzavřeny se svými odběrateli a jaké příjmy lze očekávat v roce 2019, a rovněž byla vyzvána k tomu, aby informovala své odběratele, že osobou oprávněnou uzavírat obchodní vztahy je nadále insolvenční správce a že veškeré příjmy a platby plynoucí z podnikání budou prováděny na bankovní účet majetkové podstaty zřízený pro účely insolvenčního řízení. Tuto požadovanou součinnost však obviněná v odpovídajícím rozsahu v bezprostředně následující době neposkytla. Popsaným jednáním obvinění nesplnili povinnost poskytnout insolvenčnímu správci všestrannou součinnost při zjišťování majetkové podstaty, která jim byla uložena zejména ustanovením §210 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), čímž mařili výkon funkce insolvenčního správce, a ohrožovali tak účel insolvenčního řízení, neboť vytvářeli podmínky, za nichž bylo dosažení optimálního, co nejvýnosnějšího a co nejvčasnějšího zpeněžení majetkové podstaty a uspokojení věřitelů výrazně ztíženo.
II. Dovolání obviněných
4. Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění P. F. a K. F. prostřednictvím společného obhájce obsahově totožná dovolání (učiněná jedním podáním), která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jejich názoru rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které odvolací soud převzal.
5. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci podle obviněných došlo v důsledku toho, že se soudy nižších stupňů chybně vypořádaly s otázkou okruhu osob oprávněných k prohlídce předmětu dražby ve smyslu §15 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), neboť obvinění nesouhlasí se závěrem soudů, že právo na prohlídku předmětu dražby náleží každému subjektu, který projeví zájem o účast na prohlídce. Ze skutečnosti, že obvinění neumožnili těmto zájemcům prohlídku, dovodil soud prvního stupně i odvolací soud maření a hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, čímž došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Jak dále obvinění v této souvislosti namítli, za účastníka dražby lze považovat jen osoby uvedené v §2 písm. c) zákona o veřejných dražbách, přičemž pouze těmto osobám musí být umožněna prohlídka předmětu dražby podle §15 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. Proto pouze těmto osobám chtěli obvinění umožnit prohlídku předmětu dražby, což uvedli i ve svém sdělení ze dne 19. 3. 2019.
6. Soudy nižších stupňů podle přesvědčení obviněných nesprávně vyhodnotily okruh subjektů oprávněných účastnit se prohlídky předmětu dražby, ačkoli právní úprava vymezující tento okruh je zcela jednoznačná a nezpůsobuje interpretační potíže, neboť zákonodárce ho záměrně omezil tak, aby byl minimalizován zásah do práva na soukromí a rodinný život a byla poskytnuta vyvážená ochrana práv vlastníka dražené nemovitosti i účastníka dražby. Extenzivní výklad subjektů, které jsou účastníky dražby, ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu je podle obviněných nesprávný, neboť subjekty, které se chtěly zúčastnit prohlídky, nijak neosvědčily, že jsou účastníky dražby, kterým zákon přiznává právo na prohlídku předmětu dražby. Povinnosti stran zúčastněných na dražbě nelze nijak rozšiřovat svévolným výkladem zákona soudy nižších stupňů, neboť podle §2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce. S ohledem na nesprávný výklad pojmu „účastník dražby“ ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který podle názoru obviněných vůbec není trestným činem.
7. Jak dále obvinění zdůraznili, zákonné znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku nemohly být naplněny ve vztahu ke zmaření prohlídek dražených nemovitostí i z důvodu, že dražba se nemohla konat, neboť byla podána vylučovací žaloba, pro kterou nemohlo platně dojít k vydražení daných nemovitostí. Závěry soudů nižších stupňů o maření a hrubém ztěžování funkce insolvenčního správce v souvislosti s neumožněnými prohlídkami předmětu dražby jsou opět založeny na nesprávném právním posouzení věci, chybí totiž nejen požadované jednání mařící či hrubě ztěžující výkon funkce insolvenčního správce, ale není zde ani potřebný stupeň společenské škodlivosti s ohledem na faktickou nemožnost uskutečnit dražbu pro tuto překážku.
8. Podle přesvědčení obviněné K. F. došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku rovněž ve vztahu k její údajné nesoučinnosti s insolvenčním správcem na základě jejího dopisu ze dne 26. 4. 2019, který osobně doručila Krajskému soudu v Brně, neboť samotným doručením tohoto dopisu se nedopustila žádného jednání postižitelného ustanovením §225 tr. zákoníku. Obviněná namítla, že jako dlužnice má v insolvenčním řízení zachována svá procesní práva účastníka tohoto řízení, která nelze hrozbou kriminalizace jakýmkoli způsobem omezovat. Ve zmíněném sdělení pouze vyjádřila svůj názor na nově jmenovaného insolvenčního správce, kterého s ohledem na okolnosti jeho ustanovení do funkce nepovažovala za platně jmenovaného, proto se ve vztahu k němu dovolávala toho, aby byl ze své funkce insolvenčního správce odvolán a zproštěn funkce a aby byl ustanoven nový insolvenční správce. Právě z tohoto důvodu v uvedeném dopise sdělila, že odepírá poskytování součinnosti insolvenčnímu správci do doby, než bude insolvenčním soudem pravomocně potvrzen ve své funkci, a to v návaznosti na její návrh, aby byl z funkce odvolán. Takto obviněná reagovala i na požadavek insolvenčního správce týkající se její podnikatelské činnosti, v němž je uvedeno, že její podnikání se jeví zatím jako málo pravděpodobné, tudíž že nemá žádné příjmy, nemá žádné aktivní smluvní vztahy se svými odběrateli a pro jejich neexistenci je ani nelze informovat o oprávnění insolvenčního správce uzavírat jménem dlužníka obchodní smlouvy. Obviněná je přesvědčena, že nijak nemařila ani hrubě neztěžovala výkon funkce insolvenčního správce, toto její jednání nebylo trestné a právní posouzení skutku jako přečinu podle §225 tr. zákoníku není věcně správné.
9. Na základě výše uvedeného obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovoláním
10. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. Podle státního zástupce jsou námitky obviněných ve vztahu k ustanovení §15 zákona o veřejných dražbách jen opakováním obhajoby, kterou oba obvinění uplatnili již v předchozím řízení a s níž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích (soud prvního stupně v bodech 70. až 86. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 4. svého usnesení). Jak dále státní zástupce zdůraznil, prohlídka dražené nemovitosti představuje logickou možnost, jak ověřit její faktický stav a získat informace potřebné pro rozhodnutí zájemce o trvání jeho zájmu účastnit se dražby. Jednání obou obviněných bylo podle názoru státního zástupce od počátku motivováno snahou oddálit zpeněžení nemovitostí. Právě v důsledku jednání obviněných došlo k situaci, že nebyl učiněn ani nejnižší příhoz a musela být snížena výše nejnižšího podání o 900 000 Kč, což ohrožovalo účel insolvenčního řízení. Státní zástupce se ztotožnil s výkladem ustanovení §15 zákona o veřejných dražbách, který zaujaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích a který také odpovídá odborné literatuře, podle níž prohlídka předmětu dražby slouží k seznámení se případných zájemců o účast v dražbě s předmětem dražby, zejména s jeho vizuální podobou a stavem. Jedinou podmínkou pro účast na prohlídce předmětu dražby je prokázání totožnosti, nikoli např. složení dražební jistoty.
12. Pokud obvinění dále poukazovali na excindační žalobu k vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, podle státního zástupce nelze ani v tomto shledat námitky obviněných důvodnými, neboť prohlídky předmětu dražby se konaly ve dnech 8. a 11. 4. 2019, zatímco vylučovací žaloba byla podána až dne 8. 5. 2019. Přitom samotné podání vylučovací žaloby není důvodem k nepřijetí dražebního jednání; k tomu dochází jen v kvalifikovaných případech. V této konkrétní věci byla podle názoru státního zástupce vylučovací žaloba pouze účelovým průtahem při zpeněžení nemovitostí, neboť žalobcem byla obchodní společnost I. W., v níž byl obviněný P. F. předsedou představenstva a obviněná K. F. byla místopředsedkyní představenstva. Tato obchodní společnost přitom svoji aktivní legitimaci v žalobě a nárok na nemovitost dovozovala ze zakladatelské smlouvy, podle které byla nemovitost jejím sídlem.
13. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněné K. F., že vyjadřovala jen legitimní postoj v rámci insolvenčního řízení a pouze reagovala na výzvu insolvenčního správce, protože obviněná pomíjí meritum žalovaného jednání, které je projevem nedostatku požadované součinnosti během insolvenčního řízení. Z hlediska její trestní odpovědnosti je totiž podstatné, že odmítla poskytnout insolvenčnímu správci součinnost při zjišťování majetkové podstaty, konkrétně výše jejích příjmů. Sdělení obviněné vyjadřovalo její negativní stanovisko k požadavku na objasnění zdrojů jejích pracovních a podnikatelských aktivit, k jejichž zjištění obviněná skutečně neposkytla součinnost insolvenčnímu správci, což mu bránilo v provedení úkonů insolvenčního řízení. Přitom ohrožení účelu insolvenčního řízení bylo podle státního zástupce zvýrazněno i hlediskem co nejvčasnějšího zpeněžení majetkové podstaty.
14. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu, který uplatnili obvinění ve svých dovoláních.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání jen označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
17. Obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání z tohoto důvodu je možno úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., protože jde o otázky procesního práva. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejících řízeních, není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a je vázán zjištěným skutkovým stavem.
18. Obvinění sice měli správně ve svých dovoláních uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť měli namítat, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání podle §256 tr. ř., byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně toto pochybení samo o sobě nebylo důvodem pro odmítnutí dovolání obou obviněných. Důvody takového rozhodnutí budou vysvětleny níže.
b) K námitkám obou obviněných
19. Námitky, které obvinění podřadili pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., mu sice formálně odpovídají, avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. Obviněným je kladeno za vinu, že svým jednáním v probíhajícím insolvenčním řízení mařili a hrubě ztěžovali výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozili účel insolvenčního řízení. Nejvyšší soud na tomto místě nejprve obecně připomíná, že maření výkonu funkce insolvenčního správce spočívá v jednání, jímž pachatel usiluje o znemožnění výkonu funkce insolvenčního správce v době, kdy má být vykonávána. V důsledku úmyslného jednání pachatele tak dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě provést úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Jednání pachatele přitom nemusí zcela zmařit výkon funkce insolvenčního správce, neboť k jeho trestnosti postačuje, pokud je toto jednání způsobilé vyvolat uvedený následek, a to i za situace, že se insolvenčnímu správci podaří zvýšeným úsilím překonat mařící jednání pachatele a v důsledku toho dosáhnout provedení stanovených úkonů insolvenčního řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, uveřejněné pod č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Za hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce se považuje takové jednání pachatele, kterým vytvoří stav, v důsledku něhož je nutné vynaložit k výkonu funkce insolvenčního správce podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nezbytné. K hrubému ztížení výkonu funkce insolvenčního správce musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si výkon uvedené funkce vyžádal. Hrubé ztížení oproti maření vždy znamená, že i přes hrubě ztěžující jednání ze strany pachatele nakonec insolvenční správce provedl příslušné úkony insolvenčního řízení (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2264).
20. Obvinění v podaných dovoláních v souladu se svou obhajobou uplatněnou již před soudem prvního stupně a odvolacím soudem namítali, že tyto soudy nesprávně vyložily pojem „účastník dražby“ ve smyslu §2 písm. c) zákona o veřejných dražbách, tedy osoby oprávněné k prohlídce předmětu dražby podle §15 zákona o veřejných dražbách. Podle přesvědčení obviněných subjektem oprávněným účastnit se prohlídky předmětu dražby nemůže být každý, kdo projeví zájem o účast na této prohlídce, proto odmítli umožnit prohlídku osobám, které nepovažovali za účastníky dražby. V tomto směru výklad pojmu „účastník dražby“ ze strany soudů nižších stupňů obvinění označili za extenzivní a porušující jejich práva na soukromí a rodinný život.
21. Ve vztahu k uvedené námitce obviněných je nutno konstatovat, že jde o argumentaci, která je z velké části pouhým opakováním jejich obhajoby uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s níž se soudy nižších stupňů podrobně a věcně správně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu takové dovolání, v němž obvinění pouze opakují námitky, kterými se snažili zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
22. Pouze na podporu závěrů soudů nižších stupňů lze připomenout, že při výkladu pojmu „účastník dražby“ je nutno vycházet nejen z ustanovení §2 písm. c) zákona o veřejných dražbách, podle něhož je „účastníkem dražby osoba přítomná při dražbě, která se dostavila nebo přihlásila v prostředí veřejné datové sítě na určené adrese, a to za účelem činit podání, a splňuje podmínky stanovené tímto zákonem“. Důležitý význam zde má totiž i ustanovení §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách, podle kterého „dražbou je veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě, nebo v prostředí veřejné datové sítě na určené adrese, s výzvou k podávání nabídek, a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání“. Vlastní průběh dražby dobrovolné je pak upraven v §23 zákona o veřejných dražbách. Podle §23 odst. 2 zákona o veřejných dražbách „Účastníci dražby jsou povinni na vyzvání dražebníka nebo osoby jím písemně pověřené doložit svou totožnost, popřípadě své oprávnění jednat za účastníka dražby, dát se zapsat do seznamu účastníků dražby, a jsou-li rozdávána dražební čísla, převzít dražební číslo; bylo-li požadováno složení dražební jistoty, jsou účastníci dražby povinni způsobem stanoveným v dražební vyhlášce doložit i složení dražební jistoty. Účastníci dražby jsou dále povinni doložit své čestné prohlášení, že nejsou osobami vyloučenými z dražby.“ Podle §23 odst. 3 zákona o veřejných dražbách pak s výjimkou podmínek v tomto zákoně nebo zvláštním právním předpise uvedených nelze po účastnících dražby požadovat splnění dalších podmínek. Jak tedy jednoznačně vyplývá z citované právní úpravy, účastníkem dražby může být kdokoli, pokud splňuje zákonné podmínky, přičemž pro jeho fyzickou účast na dražbě se nevyžaduje, aby skutečně činil podání, neboť za účastníka dražby se považuje i ten, kdo na dražbě neučinil žádné podání, a účasti na dražbě rovněž nebrání, pokud se účastník z dražby dočasně vzdálil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2341/2005). S vědomím tohoto vymezení pojmu „účastník dražby“ a při zohlednění ustanovení §15 odst. 1, 3 zákona o veřejných dražbách, podle něhož musí být před zahájením dražby umožněna účastníkům dražby v termínu uvedeném v dražební vyhlášce prohlídka předmětu dražby, přičemž s prohlídkou předmětu dražby nelze, s výjimkou doložení totožnosti, spojovat další podmínky, není možno přisvědčit argumentaci obviněných o správnosti jejich výkladu pojmu „účastník dražby“. Naopak, Nejvyšší soud neshledal žádné pochybnosti o správnosti závěrů soudů nižších stupňů, podle nichž ze strany obviněných šlo o účelové obstrukční jednání motivované snahou mařit a hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce s cílem ohrozit účel insolvenčního řízení, které bylo vedeno ve vztahu k obviněné K. F. jako dlužníkovi v úpadku.
23. Obvinění nemohou důvodně argumentovat ani tím, že k maření nebo hrubému ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, a v důsledku toho k ohrožení účelu insolvenčního řízení, nemohlo dojít s ohledem na vylučovací žalobu, pro kterou nebyl možný prodej nemovitých věcí v dražbě. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ke znemožnění prohlídky předmětu dražby účastníkům dražby ve dnech 8. a 11. 4. 2019 došlo v době, kdy obchodní společnost I. W. ještě nepodala vylučovací (excindační) žalobu, protože tento úkon učinila až dne 8. 5. 2019. Přitom důvod, pro který zmíněná obchodní společnost, ovládaná oběma obviněnými, podala tuto vylučovací žalobu, a zdůvodnění její aktivní legitimizace tím, že v nemovitosti, která je předmětem dražby, má obchodní společnost sídlo, svědčí jen o další snaze obviněných mařit a hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce s cílem ohrozit takto účel insolvenčního řízení, jímž je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení pohledávek věřitelů.
24. Nejvyšší soud pak neshledal důvodnou ani námitku obviněné K. F., podle níž údajně nemařila ani hrubě neztěžovala výkon funkce insolvenčního správce tím, že dopisem adresovaným insolvenčnímu soudu odmítla součinnost s insolvenčním správcem, neboť měla pochybnosti, zda byl do funkce platně jmenován, a dožadovala se jeho odvolání z této funkce a jmenování jiného insolvenčního správce. I ve vztahu k těmto námitkám obviněné je totiž nutno připomenout její povinnost dlužníka vyplývající z ustanovení §210 odst. 1 insolvenčního zákona poskytovat insolvenčnímu správci všestrannou součinnost při zjišťování majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení, kterou obviněná porušila, pokud nereagovala na ústní výzvu insolvenčního správce ze dne 18. 3. 2019 ani na následnou písemnou výzvu ze dne 11. 4. 2019 k poskytnutí informací ohledně její podnikatelské činnosti, k předložení informací a podkladů o tom, jakým subjektům poskytuje služby a jaké příjmy v souvislosti s její podnikatelskou činností lze v roce 2019 očekávat. Obviněná rovněž nereagovala na výzvu insolvenčního správce, aby subjekty, kterým poskytuje služby, informovala, že osobou oprávněnou uzavírat smluvní vztahy je nadále insolvenční správce a že všechny příjmy a platby plynoucí z podnikání obviněné je nutno provádět na bankovní účet zřízený k tomuto účelu pro potřeby insolvenčního řízení. Obviněná tedy byla stíhána a odsouzena právě za neposkytnutí součinnosti v uvedených směrech, a nikoli pro realizaci jejích procesních práv v insolvenčním řízení. Ve vztahu k jejímu obstrukčnímu jednání proto správně soudy obou stupňů učinily závěr, že i neposkytováním zmíněné součinnosti insolvenčnímu správci naplnila skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací námitky obviněných sice zčásti odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť na něj měli poukázat prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovoláních obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit jen na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký