ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.2.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 2/2023- 607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovoláních, která podaly obviněné 1. P. S., nar. XY, trvale bytem XY, a 2. Z. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 4 To 326/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 43/2020, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné Z. S. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 4 To 326/2022, a to ve výroku o vině pod písm. A. v bodě III. a ve výroku o trestu ohledně obviněné Z. S.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 43/2020, byla obviněná P. S. pod bodem I. výroku o vině uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), který spáchala ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněnou Z. S., za což jí byl uložen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Okresní soud dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Obviněná Z. S. byla citovaným rozsudkem uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněnou P. S. (bod II. 1. výroku o vině), přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod II. 2. výroku o vině) a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod III. výroku o vině). Za to byla obviněná Z. S. odsouzena podle §187 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí současně uložil povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestnou činností způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy tak, že poškozenému P. J., nar. XY, je každá z obviněných povinna zaplatit částku 50 000 Kč na nemajetkové újmě a na náhradě škody jsou tomuto poškozenému obviněné povinny společně a nerozdílně uhradit 47 257 Kč, a dále je obviněná Z. S. povinna zaplatit poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně počínajícím ode dne 8. 10. 2020 do zaplacení.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obě obviněné a poškozený P. J. Z podnětu odvolání obviněných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 4 To 326/2022, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že pod body I. a II. 1. výroku o vině uznal obviněné vinnými přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněnou Z. S. dále soud pod bodem II. 2. uznal vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem III. zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná P. S. podle §345 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let za současného uložení přiměřené povinnosti nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Obviněné Z. S. krajský soud za uvedené trestné činy uložil podle §187 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, během níž byla obviněné uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestnou činností způsobila. V adhezním řízení krajský soud uložil oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost poškozenému P. J. na náhradě škody zaplatit společně a nerozdílně částku 47 257 Kč, každé z obviněných podle téhož ustanovení soud uložil povinnost zaplatit nemajetkovou újmu poškozenému P. J. 50 000 Kč a tohoto poškozeného soud se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud uložil obviněné Z. S. podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené nezletilé AAAAA na náhradu nemajetkové újmy částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne 9. 10. 2020 do zaplacení. Odvolání poškozeného P. J. krajský soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Uvedené trestné činnosti, která byla posouzena jako trestný čin křivého obvinění spáchaný ve spolupachatelství (body I. a II. 1. výroku o vině), se obviněné podle rozsudku odvolacího soudu dopustily ve stručnosti tím, že nejméně od dubna roku 2018 do sdělení obvinění dne 14. 6. 2019 společně podávaly na poškozeného P. J., otce nezletilé AAAAA, trestní oznámení nebo při šetření těchto trestních oznámení podávaly nepravdivé informace či vysvětlení o týrání nebo zneužívání nezletilé, a to v úmyslu poškozeného lživě obvinit a přivodit jeho trestní stíhání, čímž by dosáhly toho, aby nezletilá byla svěřena pouze do péče matky, obviněné Z. S., přičemž konkrétní okolnosti takových křivých obvinění jsou uvedeny v popisu skutku pod body I. a II. 1. výroku o vině. Trestný čin ohrožování výchovy dítěte, jehož skutkové okolnosti jsou popsány pod bodem II. 2. výroku o vině a kterého se dopustila obviněná Z. S., spočíval stručně v tom, že obviněná Z. S. nejméně od dubna roku 2018 do sdělení obvinění dne 14. 6. 2019 v místě svého tehdejšího bydliště v XY naváděla svou nezletilou dceru AAAAA, aby o svém otci uváděla nepravdivá tvrzení, např. že v době jejího pobytu u otce tento na ni čůrá, čímž obviněná chtěla dosáhnout toho, aby nezletilá byla svěřena do její výlučné péče, a tím závažným způsobem porušila svou povinnost pečovat o nezletilou, vyplývající z její rodičovské zodpovědnosti. K podstatě jednání obviněné Z. S. pod bodem III. výroku o vině, jímž měla v jednočinném souběhu naplnit znaky skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužití a ohrožení výchovy dítěte, se Nejvyšší soud podrobně vyjadřuje v bodech 30. až 38. tohoto usnesení, v nichž příslušnou skutkovou větu cituje a na něž tímto odkazuje. Na tomto místě pouze stručně připomíná, že v obžalobě bylo popsáno jednání obviněné pod bodem III. jako sahání na přirození spící nezletilé dcery, která se v důsledku toho probudila, což okresní soud přeformuloval tak, že obviněná „sahala nezjištěným předmětem do přirození spící nezletilé dcery, která se v důsledku toho probudila…“.
4. Je vhodné úvodem upozornit na skutečnost, že soudy obou stupňů rozhodovaly v této trestní věci opakovaně. Poprvé o obžalobě ze skutků pod body I., II. 1. a II. 2. rozhodl Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 3 T 43/2020-328, tak, že obě obviněné odsoudil za přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství a obviněnou Z. S. též za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Oběma obviněným soud uložil podmíněné tresty odnětí svobody a dále rozhodl též o nárocích poškozených na náhradu škody i nemajetkové újmy. Z podnětu odvolání obou obviněných Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 4 To 77/2021, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s pokyny blíže objasnit komplikované rodinné vztahy, zabývat se podrobně majetkovými poměry obviněných a s upozorněním na vadu spočívající v zavázání obviněné P. S. k náhradě nemajetkové újmy nezletilé, která však nebyla obětí skutku, pro který je obviněná P. S. stíhána. Poté došlo usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 6. 2021, č. j. 3 T 26/2021-145, ke spojení trestní věci obviněné Z. S. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 T 26/2021 ke společnému projednání a rozhodnutí s trestní věcí obviněných P. a Z. S. vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 43/2020, pod kterou bylo další řízení evidováno. Následně okresní soud konal nové hlavní líčení, v němž rozhodl, jak je shora uvedeno pod bodem 1. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněné P. S.
5. Obviněná P. S. podala dne 11. 11. 2022 proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně vyjádřila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle ní „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Vlastní dovolací námitky obviněná formulovala takovým způsobem, že z nich byl patrný záměr uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve znění účinném do 31. 12. 2021. V důsledku novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. byl účinností od 1. 1. 2022 mezi výčet dovolacích důvodů zařazen nový důvod pod písmenem g) a dosavadní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nese nově označení písm. h). Tuto změnu trestního řádu si však obviněná evidentně neuvědomila, byť byla v době podání dovolání účinná již řadu měsíců, nicméně tato vada neměla fakticky žádný vliv na dovolací řízení.
6. Obviněná uplatnila námitku porušení jejího práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v tom, že krajský soud jako soud odvolací jednak změnil právní kvalifikaci skutku, aniž by na takovou změnu byla obviněná předem upozorněna, a dále v tom, že nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby. Krajský soud také hodnotil motiv ke spáchání trestného činu podle §345 odst. 2 tr. zákoníku jako záměr omezit rodičovskou péči poškozeného, k čemuž však podle obviněné nebylo vedeno dokazování, a proto takový motiv nemohl být vůbec prokázán. Co se týká zamítnutí důkazních návrhů, spatřovala nejzávažnější porušení svého práva na obhajobu především v tom, že krajský soud odmítl návrh na vypracování revizního znaleckého posudku ke znaleckému posudku znalkyně Mgr. Ing. Ivany Holubcové. Další vadou dokazování obviněná označila neprovedení výslechu policistů M. E. a N. A., kteří byli přítomni sepsání úředního záznamu ze dne 2. 12. 2018 a mohli tedy poskytnout informace o tom, jakým způsobem byla skutečně obviněná poučena na počátku tohoto procesního úkonu a jak takové poučení chápala.
7. Obviněná rovněž namítla „extrémní rozpor“ mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Byla přesvědčena, že v trestním řízení bylo nanejvýš prokázáno to, že sdělovala policistům informace, s nimiž se jí svěřila její vnučka. Samotné informace získané od vnučky byly navíc natolik neurčité, že obviněnému žádnou újmu způsobit nemohly. Soudy ani neuvedly, jakým konkrétním tvrzením obviněná měla křivě obvinit poškozeného, zdůraznila, že ona trestní oznámení nepodávala. Zpochybnila také naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění s argumentem, že si nebyla vědoma nepravdivosti obvinění, její představa byla taková, že pouze objektivně informuje orgány činné v trestním řízení o tom, co jí řekla její vnučka.
8. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a také rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby ji zprostil obžaloby. Obviněná učinila i alternativní návrh, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněné Z. S.
9. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 4 To 326/2022, napadla dovoláním také obviněná Z. S., která je opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž citovala všechny alternativy obou dovolacích důvodů.
10. Převážná část dovolací argumentace této obviněné se vztahovala k bodu III. výroku o vině, v němž soudy spatřovaly trestné činy pohlavního zneužití a ohrožení výchovy dítěte. Prokázání tohoto skutku je však podle obviněné od počátku provázeno důkazní nouzí. Například na kalhotkách poškozené nezletilé se nenacházela stopa lidské krve, tudíž o tento důkaz nemohlo být opřeno podezření o protiprávním jednání obviněné. Dále obviněná rozporovala zjištění o původu poranění na těle poškozené. Podle jejího přesvědčení nebylo prokázáno, že by k němu došlo v důsledku poškozovacího jednání dovolatelky či jakékoli jiné osoby, mohlo k němu dojít nedostatečnou hygienou nebo si je mohla způsobit sama poškozená. Ve výsledku tedy způsob spáchání trestného činu pohlavního zneužití zůstal neobjasněn, navíc se k němu poškozená nemohla sama relevantně vyjadřovat, pokud k němu podle zjištění soudů mělo dojít v době, kdy poškozená spala. Klíčové skutkové okolnosti vzniku poranění na těle poškozené zůstaly neobjasněny, soudy ve snaze vyplnit mezery v dokazování fabulovaly a odmítly dále zkoumat mechanismus vzniku poranění prostřednictvím znaleckého zkoumání. Proto jde minimálně v této části odsouzení o vadu napadeného rozsudku spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
11. K výslechu poškozené nezletilé AAAAA ze dne 30. 7. 2020 obviněná namítla jeho nízkou informační hodnotu, což u hlavního líčení potvrdila také znalkyně Mgr. Ing. Ivana Holubcová, podle níž je v podstatě nepoužitelný. Znalecký posudek jmenované znalkyně přitom obviněná v dovolání zpochybnila, podle ní je podjatý a vnitřně rozporný, avšak odvolací soud i přesto zamítl návrh obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku. V konečném důsledku tudíž nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
12. Obviněná se dále důrazně ohradila i proti právnímu posouzení skutku pod bodem III. jako trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nesouhlasila s tím, že by byly dány skutkové okolnosti naplňující znaky přísnější trestní sazby v odstavci 2, a totiž zneužití závislosti, resp. zneužití postavení či z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Obviněná podrobně rozvedla, že zneužití závislosti předpokládá stav, při němž je poškozená osoba v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Protože však poškozená v době sporného jednání spala, nemohla vnímat okolní dění, tudíž ani být pod jakýmkoli vlivem pachatele, který by vyplýval ze závislosti, postavení, důvěryhodnosti nebo vlivu.
13. Co se týká skutků pod bodem II. 1. a 2. výroku o vině kvalifikovaných jako trestné činy křivého obvinění a ohrožení výchovy dítěte, obviněná stejně jako její spoluobviněná tvrdila, že neměla v úmyslu dosáhnout trestního stíhání poškozeného P. J., nýbrž se pouze snažila ochránit svou nezletilou dceru. Po celou dobu byla přesvědčena o tom, že jí dcera (poškozená) říká pravdu o chování jejího otce (poškozeného). O důvěryhodnosti těchto informací ji utvrzovala také zpráva od psycholožky D. V. a ke stejným závěrům dospěla ve svém posudku také znalkyně PhDr. Bc. Martina Rezková. Obviněná tedy před policejním orgánem vyjádřila pouhé podezření o možném páchání trestné činnosti poškozeným, což podle rozhodnutí č. 44/1965 Sb. rozh. tr. nelze považovat za křivé obvinění. Namítla současně nedostatek naplnění subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění, k čemuž citovala rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr.
14. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc podle §265m odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním
15. Dovolání obviněných byla zaslána k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jenž se k nim vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve shrnula dovolací námitky každé z obviněných. Poté se věcně vyjádřila k dovolání obviněné P. S., nejprve upozornila na nesprávné označení dovolacího důvodu podle právní úpravy, která byla účinná jen do 31. 12. 2021, což samo o sobě nemá vliv na posouzení dovolání, neboť je třeba přihlédnout k novému znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétní námitky obviněné odpovídají dvěma alternativám tohoto důvodu dovolání, a to, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že bylo opomenuto provedení navrhovaných podstatných důkazů. Současně obviněná vytýkala soudu druhého stupně, že ji neupozornil na změnu právní kvalifikace, což státní zástupkyně akceptovala jako „námitku v ústavněprávní rovině“, avšak nepřisvědčila jí. Trestní stíhání proti obviněné P. S. bylo od počátku vedeno pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž tuto právní kvalifikaci přijal i Okresní soud ve Strakonicích, nikoli však již Krajský soud v Českých Budějovicích, který aplikoval na žalované jednání obviněné pouze §345 odst. 2 tr. zákoníku a objasnil důvod této změny ve svém rozhodnutí. Protože ustanovení §345 odst. 1 a 2 tr. zákoníku představuje dvě skutkové podstaty, které jsou vzájemně ve vztahu speciality, není možný jejich jednočinný souběh. Ze strany krajského soudu šlo tedy pouze o odstranění zjevné nesprávnosti, která neměla na samotnou právní kvalifikaci skutku žádný vliv. Protože nedošlo ke zhoršení situace pro obviněnou ve smyslu §225 odst. 2 tr. ř., soudu nevznikla povinnost upozornit obviněnou na změnu právní kvalifikace. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem dokazování státní zástupkyně také nezjistila. Na podkladě základní usvědčující svědecké výpovědi nezletilé soudy došly k jednoznačnému závěru, že skutečnosti reprodukované obviněnou byly lživé. Tomu odpovídaly i další okolnosti, zejména krajským soudem provedená geneze vztahů mezi obviněnými a poškozeným P. J., z níž vyplývá, že obviněné podávaly opakovaně trestní oznámení na poškozeného a vydíraly ho. To vše společně s projednávaným křivým obviněním činily s jediným cílem, aby poškozeného vyloučily z výchovy jeho nezletilé dcery. Ani s výhradou opomenutých důkazů státní zástupkyně nesouhlasila, soudy totiž nemusí vyhovět všem důkazním návrhům, pokud svůj postup zdůvodní, což se v posuzované věci stalo. Důvodem odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování byla jeho nadbytečnost, neboť všechny významné skutečnosti byly s dostatečnou mírou jistoty v trestním řízení zjištěny. Námitky obviněné proti právní kvalifikaci skutku podle §345 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně považovala za skutkové, tedy za neschopné naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný. Dovolací argumentaci obviněné P. S. tedy státní zástupkyně nepřiznala opodstatnění, neučinila však ve svém vyjádření k dovoláním obviněných návrh, jak by o dovolání obviněné P. S. měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení rozhodnout.
16. Následně se státní zástupkyně zabývala dovoláním obviněné Z. S. Odmítla výhradu, podle níž se soudy obou stupňů dopustily deformace důkazů, stejně tak námitky vůči závěrům znalkyně ohledně věrohodnosti výpovědí nezletilé. Na druhou stranu státní zástupkyně souhlasila s dovolatelkou v tom, že skutek pod bodem III. výroku o vině byl nesprávně právně posouzen podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ačkoli nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku. Také státní zástupkyně vyslovila názor, že znak „zneužití závislosti“ nemohl být dán vzhledem k okolnosti, že nezletilá v době manipulace s jejími intimními místy na těle spala, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 Tdo 766/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 26/96.
17. Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ohledně obviněné Z. S. včetně rozhodnutí na zrušené rozhodnutí ( správně na zrušené části rozhodnutí, jestliže státní zástupkyně nenavrhla zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu ) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
18. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k replice obviněným, které tohoto práva nevyužily.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou obviněných jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti jimi uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dovolací argumentace obviněné P. S. je s určitou mírou tolerance podřaditelná dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak nemá opodstatnění. Naproti tomu výhrady obviněné Z. S. proti právnímu posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině napadeného rozsudku shledal Nejvyšší soud jako odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jejich podkladě proto Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. uvedenou část rozsudku krajského soudu včetně předcházejícího řízení a zjistil nesprávné právní posouzení tohoto skutku.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Na úvod je třeba opakovaně zmínit, že obviněná P. S. si zjevně neuvědomila změnu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 do taxativního výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. včlenil nový dovolací důvod, a to právě pod písmenem g), přičemž dosavadní dovolací důvody pod písmeny g) až l) jsou od 1. 1. 2022 nově označeny písmeny h) až m), což obviněná ve svém dovolání nereflektovala. Uplatnila tedy dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, což vyplynulo ze slovního vyjádření tohoto důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, který je v současnosti uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně, jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání této obviněné nezohledňoval uvedené procesní pochybení.
22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak bylo již zmíněno, byl tento dovolací důvod včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces, případné vady dokazování. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva, avšak na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména v případech, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení ve věci rozhodujících soudů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, které bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.
b) K námitkám obviněné P. S.
24. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněná spatřovala v tom, že nebyla Krajským soudem v Českých Budějovicích v odvolacím řízení poučena o změně právní kvalifikace skutku pod bodem I. výroku o vině. Jak správně připomněla státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněné, nelze v procesním postupu krajského soudu shledat jakékoli pochybení. Povinnost soudu upozornit procesní strany na možné změny v právním posouzení skutku upravuje především ustanovení §190 odst. 2 tr. ř., podle něhož soud, který po předběžném projednání obžaloby učiní závěr, že skutek uvedený v obžalobě je třeba odchylně právně posoudit, avšak tato změna nevyžaduje dalšího došetření, nařídí ve věci hlavní líčení, přičemž předseda senátu upozorní osoby, kterým se doručuje opis obžaloby, na možnost odchylného právního posouzení skutku. Odchylným právním posouzením skutku, resp. jeho posouzením podle jiného ustanovení zákona ve smyslu §190 odst. 2 tr. ř., je míněna buď jiná právní kvalifikace žalovaného skutku oproti obžalobě, nebo jeho právní posouzení též podle jiné právní kvalifikace než uvedené v obžalobě (tj. jde o doplnění právní kvalifikace skutku použité v obžalobě o jeho další právní kvalifikaci, resp. skutek je nově posouzen jako více trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, z nichž pouze některé jsou uvedeny v obžalobě). Při takovém odchylném právním posouzení žalovaného skutku může jít o jeho přísnější právní kvalifikaci, ale též o jeho právní kvalifikaci mírnější nebo stejně přísnou jako v obžalobě (srov. Draštík. A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 132, 133). Dále podle §225 odst. 2 tr. ř. soud může obviněného uznat vinným trestným činem mj. podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obviněný byl na možnost tohoto přísnějšího posouzení skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř.; pokud se tak nestalo, je soud povinen před vynesením rozsudku upozornit obviněného na možnost přísnějšího právního posouzení skutku a poučit ho o tom, že může požadovat novou lhůtu pěti pracovních dní k přípravě obhajoby. Jestliže obviněný nebyl na možnost přísnějšího právního posouzení skutku upozorněn ani podle §190 odst. 2 tr. ř., ani podle §225 odst. 2 tr. ř., nemůže odvolací soud uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než pro který mohl být v odvoláním napadeném rozsudku odsouzen soudem prvního stupně [§259 odst. 5 písm. b) tr. ř.]. Jak zjistil Nejvyšší soud, v posuzované trestní věci nešlo ani o jeden z výše uvedených případů. V obžalobě totiž státní zástupce posoudil skutek popsaný v bodě I. výroku o vině rozsudku krajského soudu jako trestný čin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. č. l. 231 tr. spisu 3 T 43/2020), tedy zcela shodně, jako byl tentýž skutek posouzen policejním orgánem v usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. č. l. 55 tr. spisu 3 T 43/2020), ale také soudem prvního stupně (srov. rozsudek okresního soudu na č. l. 467 tr. spisu 3 T 43/2020). V jednotlivých stadiích trestního řízení, a to až do vynesení rozsudku krajského soudu jako soudu odvolacího byl tentýž skutek spáchaný obviněnou P. S. nesprávně právně posuzován podle první i druhé skutkové podstaty, ačkoli druhá z nich je tzv. privilegovanou skutkovou podstatou a je mezi nimi vztah speciality (podobně např. §140 odst. 1 a 2 tr. zákoníku). To je zřejmé již z formulace obou skutkových podstat, neboť ve druhém odstavci je použita stejná formulace jednání: „kdo jiného lživě obviní z trestného činu“, avšak k trestní odpovědnosti je u pachatele nutný ještě tzv. druhý úmysl (úmysl přesahující objektivní stránku, obmysl) spočívající v tom, že pachatel jiného lživě obviní z trestného činu „v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání“. Tento tzv. druhý úmysl je tudíž okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Od počátku trestního stíhání obviněné byl proto daný skutek nesprávně právně kvalifikován podle obou základních skutkových podstat, ačkoli může být posouzen pouze podle jedné z nich. O tom však obviněná věděla a mohla svou obhajobu již před vynesením napadeného rozsudku krajského soudu na uvedenou vadu právního posouzení upozornit a využít ji v rámci své obrany. Rozhodně náprava pochybení obžaloby i soudu prvního stupně ve stadiu řízení před odvolacím soudem nebyla pro obviněnou překvapivá, ani nezhoršovala její postavení v trestním řízení. Jestliže se stejné právní posouzení podle §345 odst. 2 tr. zákoníku od počátku trestního stíhání jeví orgánům činným v trestním řízení jako přiléhavé, což obviněné bylo známo, nešlo v podstatě o žádnou změnu v právním posouzení skutku, natož změnu v neprospěch obviněné, pokud krajský soud právně posoudil skutek jen podle druhé z obou základních skutkových podstat ustanovení §345 tr. zákoníku a do té doby souběžně aplikovanou skutkovou podstatu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku pouze vypustil. Nedošlo však k tomu, že by jednání obviněné posoudil nově, tj. podle nějakého jiného ustanovení, než které bylo použito orgány činnými v trestním řízení v předcházejících stadiích trestního řízení. Protože se právní posouzení skutku nezměnilo, nebyl objektivně dán důvod, aby krajský soud postupoval tak, jak se dožadovala obviněná ve svém dovolání, tedy aby ji poučil o změně právní kvalifikace, event. jí poskytl lhůtu k přípravě obhajoby.
25. Nejvyšší soud nezjistil z obsahu trestního spisu ani další obviněnou vytýkanou vadu tzv. opomenutých důkazů. V trestním řízení podobně jako v jiných typech soudního řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, což vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat důkazní návrhy procesních stran, jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což se v posuzované věci stalo. Krajský soud srozumitelně vysvětlil důvody, pro které nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování (srov. body 36. až 38. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), proto trestní řízení nemohlo být stiženo namítanou vadou opomenutých důkazů. Nejvyšší soud k tomu dodává, že jako relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jeho třetí alternativy jsou považovány nedůvodně neprovedené podstatné důkazy. Bez ohledu na to, zda obhajoba požadovala provedení podstatných důkazů, není pochyb, že odmítavý postoj soudu k jejím návrhům byl důvodný. Policisté M. E. a N. A., kteří byli přítomni sepsání úředního záznamu ze dne 2. 12. 2018 (č. l. 27 tr. spisu 3 T 43/2020), by i podle názoru Nejvyššího soudu pro časový odstup čtyř let (v době rozhodování odvolacího soudu) nebyli schopni uvést jiné okolnosti než ty, které jsou písemně zaneseny v úředním záznamu. Nutno dodat, že i v případě kratší časové prodlevy od provedení úkonu a vyhotovení úředního záznamu o něm by bylo sporným provedení jejich výslechu jako důkazu, neboť podle ustálené rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí č. 26/1989 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, uveřejněné pod T 1381 v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck) výpověď policisty, který prováděl šetření na místě činu, lze jako důkaz před soudem použít jen tehdy, pokud by vypovídal o skutečnostech, o nichž se nedozvěděl z vysvětlení osoby podaného podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 5 tr. ř. nebo podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „zákon o policii“). Ústavní soud se k možnosti výslechu zasahujících policistů jako svědků staví ještě více odmítavě, neboť takový postup považuje za „zprocesnění“ záznamu o podaném vysvětlení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). To jsou však pouze úvahy obecné povahy o použitelnosti výslechu policistů v postavení svědků. V posuzované věci se obviněná P. S. v dovolání konkrétně domáhala toho, aby jmenovaní policisté byli vyslechnuti k rozsahu a způsobu, jakým byla dne 2. 12. 2018 poučena podle zákona o policii a dále k tomu, jak takové poučení obviněná tehdy chápala. Představa, že by o takových skutečnostech týkajících se subjektivního myšlenkového procesu obviněné policisté mohli relevantně vypovídat, je však zcela nemyslitelná. Z předmětného úředního záznamu je jasně patrno, že obviněná byla poučena podle §61 zákona o policii a zjevně by nad rámec tohoto zjištění nebylo možné výslechem policistů objasnit něco dalšího, včetně toho, že by snad tehdy policisté mohli tušit nějaké odlišné vnímání jejich poučení ze strany obviněné, než jaké je předvídáno zákonem o policii, navíc u osoby, která neprojevuje snížené rozumové schopnosti. Taková představa je naprosto lichá. Při odhalení nějakých nesrovnalostí ohledně poučení a jeho chápání poučovanou osobou, by zasahující policisté logicky na místě mohli zopakovat či doplnit obsah poučení, což však z úředního záznamu nevyplývá. Již vůbec není z úředního záznamu patrno, že by se proti nesrozumitelnému poučení ohradila sama obviněná v postavení osoby podávající vysvětlení. Proto nelze jinak, než považovat poučení obviněné policisty dne 2. 12. 2018 za zcela souladné se zákonem, což se u obdobných poučení presumuje a zpochybnit správnost poučení lze zásadně určitými objektivními okolnostmi (např. podnapilý stav poučované osoby apod.), jež v tomto případě nenastaly. Návrh na výslech policistů M. E. a N. A. tedy krajský soud důvodně zamítl jako nadbytečný. Pro úplnost je vhodné doplnit, že předmětem skutku pod bodem I. výroku o vině je nejen způsob, jakým se obviněná vyjadřovala o chování poškozeného P. J. k nezletilé dne 2. 12. 2018 před policisty M. E. a N. A., ale také její vyjádření zaznamenané v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 15. 5. 2019 založeném na č. l. 128 a násl. tr. spisu 3 T 43/2020. Před tímto podáním vysvětlení byla obviněná v rámci poučení upozorněna mj. i na případnou trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů podle §345 tr. zákoníku, což stvrdila svým podpisem, a přesto opakovaně zmínila některá lživá osočení směřující vůči poškozenému P. J. Dále je třeba poukázat v rámci hodnocení, nakolik obviněná do svého chování promítla hrozbu trestního stíhání za lživá nařčení poškozeného, na to, jak se chovala po zahájení svého trestního stíhání dne 14. 6. 2019 pro trestný čin křivého obvinění. Obviněná pokračovala ve svých slovních výpadech proti poškozenému, jehož při jednání před zaměstnankyní orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) dne 4. 11. 2020 obvinila z drogové závislosti a udržování incestního vztahu s jeho matkou (srov. str. 11 rozsudku krajského soudu). Zjevně ani vysoce reálná hrozba odsouzení za spáchání tohoto trestného činu obviněnou neodradila od pokračování v šíření nepravdivých tvrzení o poškozeném. Navrhováním dalších důkazů se obviněná evidentně pouze snaží účelově vyvinit, ačkoli není pochyb, že úmyslně uváděla nepravdivá tvrzení o poškozeném s cílem přivodit mu trestní stíhání, a to bez ohledu na to, že tak mohla přivodit trestní stíhání sobě samé, čehož si musela být vědoma, neboť dne 15. 5. 2019 již byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření na spáchání trestného činu křivého obvinění oběma obviněnými (srov. č. l. 1 tr. spisu 3 T 43/2020).
26. Jestliže dovolatelka znovu požadovala vypracování revizního znaleckého posudku znaleckému posudku na základě zpochybnění odborného zkoumání provedeného znalkyní Mgr. Ing. Ivanou Holubcovou, je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se shodným návrhem obviněné zabývaly a dostatečně se s ním vypořádaly. Nejvyšší soud v tomto smyslu v zásadě nepovažuje za nutné doplnit přiléhavé argumenty soudů, na něž lze odkázat (srov. body 15., 45. a 46. rozsudku okresního soudu a body 31 a zejména 36. rozsudku odvolacího soudu). Shora pod bodem 25. tohoto usnesení již bylo zdůrazněno, že rozsah dokazování je doménou soudu prvního, eventuálně druhého, stupně, a že soudy nemusí vyhovět všem navrhovaným důkazům, pokud svůj postup zdůvodní. Ve výše citovaných pasážích rozhodnutí krajského soudu jsou rozvedeny opodstatněné důvody pro závěr, že provedení důkazu dalším znaleckým posudkem je v posuzované trestní věci skutečně nadbytečné. Nejvyšší soud tedy z podnětu obviněné nezjistil vadu opomenutého důkazu ve smyslu jedné z alternativ ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním založila obviněná na tvrzení o pravdivosti svých výpovědích před policejními orgány, z čehož pak dovodila i nedostatek subjektivní stránky, neboť věřila své vnučce a považovala její sdělení, které předávala orgánům činným v trestním řízení, za odpovídající skutečnosti. Pachatel trestného činu křivého obvinění si však musí být vědom nepravdivosti obvinění, jež proti poškozenému vznáší. K tomu ještě dovolatelka podotkla, že nikoli ona ale její dcera, spoluobviněná Z. S., podávala trestní oznámení na poškozeného P. J. Těmito námitkami však ve skutečnosti zpochybňovala skutková zjištění soudů založená na provedených důkazech a jejich vyhodnocení, přičemž nelze říci, že by takové závěry soudy učinily, ani by nevyplývaly z provedených důkazů. Samotný zjevný (extrémní) rozpor není dán, pokud se soudy přikloní k verzi uvedené v obžalobě založené na jedné skupině důkazů a nepřijmou verzi obhajoby založené na jiné skupině důkazů. Konkrétně soudy obou stupňů opřely své skutkové a právní závěry o řadu provedených důkazů: znalecký posudek Mgr. Ing. Ivany Holubcové, svědecké výpovědi partnerů obviněných, audionahrávky pořízené dne 24. 5. 2018 a 26. 5. 2018 poskytnuté obviněnými, výslech nezletilé, zdokumentovaná trestní oznámení nebo podání vysvětlení, z nichž po pečlivém provedení a zhodnocení včetně dalších dostupných důkazů při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) dospěly ke zjištění, že nikoli nezletilá AAAAA, ale spoluobviněné P. S. a Z. S. podávaly policejním orgánům záměrně o poškozeném P. J. nepravdivé informace. Stejně tak soudy dospěly k naprosto logickému zjištění o druhém úmyslu obou obviněných přivodit trestní stíhání poškozeného, který by posléze měl malou šanci stýkat se se svou nezletilou dcerou, vykonávat vůči ní rodičovská práva a tato by byla svěřena do výhradní péče obviněné Z. S. S ohledem na nízký věk poškozené v rozhodném období lze totiž přisvědčit logické úvaze o tom, že je prakticky vyloučeno, aby sama nezletilá sdělovala své matce či babičce (oběma obviněným) konkrétní formy závadového chování ze strany otce, pokud bylo bez pochybností vyvráceno, že by k němu skutečně docházelo. V podstatě ze žádného z provedených důkazů, kromě výpovědí obou spoluobviněných, totiž nebyly získány poznatky o tom, že by se poškozený vůči své nezletilé dceři choval tak, jak popisovaly obviněné, resp. že by se vůbec při výkonu svých otcovských práv choval závadovým způsobem. Správnost skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně proto Nejvyšší soud nejen bez dalšího nemůže, ale ani nemá důvod zpochybňovat, jak obecně činí dovolatelka.
28. Jestliže obviněná měla výhrady proti tomu, že ona není podepsaná pod samotným trestním oznámením, jde rovněž o nedůvodnou skutkovou námitku, k níž je třeba pro úplnost upozornit na to, že obviněné se trestné činnosti dopustily ve spolupachatelství. Obecně spolupachatelství je v §23 tr. zákoníku vymezeno tak, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama. Základními prvky, jež musí být současně přítomny, aby se mohlo jednat o spolupachatelství, tedy jsou minimální počet dvou osob a dále jejich společný úmysl a společné jednání. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, postačí konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky uveřejněné pod č. 2180, ročník 1925 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště pokud každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr. ) . Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 331). Společné jednání se může projevit ve třech formách, a to že každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo že každý ze spolupachatelů uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo že jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Významná je také okolnost, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, uveřejněné pod č. 3371 ročník 1929 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 6. 1946, sp. zn. Zm I 108/46, uveřejněné pod č. 67 ročník 1946 téže Vážného sbírky; dále též Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 329-330). Obviněné jako spolupachatelky zjevně naplnily skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění, čemuž není na překážku, že obviněná P. S. „pouze“ uváděla nepravdu do úředního záznamu či protokolu o podání vysvětlení a nepodala osobně trestní oznámení, což učinila spoluobviněná Z. S. s podporou dovolatelky, která její tvrzení z trestního oznámení podpořila. Společný úmysl obviněných již Nejvyšší soud zmínil výše v bodě 27. tohoto usnesení a to nejen při udávání nepravdivých tvrzení o chování poškozeného vůči nezletilé, resp. vysvětlení před policejním orgánem, ale rovněž byly obě společně vedeny úmyslem dosáhnout trestního stíhání poškozeného (tzv. druhý úmysl).
29. Nebylo možné považovat za opodstatněnou ani námitku obviněné, jejímž prostřednictvím vytýkala porušení procesního pravidla „ in dubio pro reo “, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř.). Jde o institut trestního práva procesního, který však v posuzované věci nemohl založit zvažované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod. Navíc soudy obou stupňů neměly na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný skutek pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku stal zde popsaným způsobem a že spolupachatelkou trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je právě obviněná P. S. Vzhledem k tomu nebylo možné, aby provedené důkazy soudy vyhodnotily jiným způsobem, než jak učinily.
c) K námitkám obviněné Z. S.
c)1. Ke skutku pod bodem III. výroku o vině posouzeném jako trestné činy pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
30. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněné Z. S. nelze odmítnout podle některé z alternativ §265i odst. 1 tr. ř., neboť její námitka, kterou zpochybnila naplnění znaku skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku spočívajícímu ve „zneužití závislosti“, ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem III. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích má opodstatnění. Tato námitka představuje nesprávné hmotněprávní posouzení tohoto skutku, tudíž odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a je důvodná, protože citovaná právní kvalifikace (nejen) nemohla s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti obstát.
31. Podle popisu skutku pod bodem III. výroku o vině rozsudku krajského soudu spáchala obviněná Z. S. trestné činy pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu tím, že: „… v ranní době dne 20. 7. 2020 na přesně nezjištěném místě, nejspíše v obci XY č. XY, nezjištěným způsobem manipulovala s přirozením své spící dcery nezl. AAAAA, nar. XY, kdy tato se v důsledku tohoto matčina počínání probudila, a protože jí její konání vadilo, utekla z domu na hřiště, přičemž takto nezletilé způsobila poranění spočívající v cca 1 cm velkém ložisku mírně odřené sliznice pod močovou trubicí a zároveň tak závažným způsobem porušila svou povinnost pečovat o svou nezletilou dceru“. Především je nutné upozornit na to, že popsané skutkové okolnosti nevyjadřují všechny znaky skutkových podstat obou trestných činů. Dále lze skutek charakterizovat jako značně strohý, neurčitý a vyvolává řadu nejasností jak ohledně konkrétního jednání obviněné a nezbytného zavinění, tak ohledně následku, tudíž nesplňuje požadavky kladené na označení trestného činu v §120 odst. 3 tr. zákoníku (Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.). Také soudní praxe se několikrát vyslovila k náležitostem tzv. skutkové věty, která má vyjadřovat stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil; soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku (srov. rozh. č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, uveřejněný pod č. 195 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Které skutečnosti je v jednotlivých případech důležité v popisu skutku uvést, záleží na povaze konkrétního skutku. V případě obviněné Z. S. však ohledně skutku pod bodem III. zjevně nejsou popsány veškeré okolnosti rozhodné jak z hlediska trestní odpovědnosti podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak z hlediska trestní odpovědnosti podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak je dále v tomto usnesení rozvedeno podrobněji.
32. Trestného činu pohlavního zneužití v jeho základní skutkové podstatě podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, přičemž podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku krajského soudu obviněná Z. S. naplnila druhou alternativu z uvedených jednání, neboť „dítě mladší patnácti let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužila“. Tato skutková podstata chrání fyzický, psychický a mravní vývoj dětí před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost, aniž by zákon vyžadoval narušení zneužitých osob. Pod pojmem „jiným způsobem pohlavně zneužije“ je třeba rozumět pohlavní zneužití v jiné formě než souloží, a to v podobě takových zásahů do pohlavní sféry osoby mladší patnácti let, jakými jsou například orální pohlavní styk, ohmatávání pohlavních orgánů, popř. i jiné formy ukájení pohlavního pudu na těle této osoby či na žádost pachatele na jeho vlastním těle; tento jiný způsob pohlavního zneužití přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do pohlavní sféry poškozeného, jakým je vykonání soulože (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009, uveřejněné pod T 1203 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
33. V tzv. právní větě výroku o vině krajský soud současně uvedl, že obviněná Z. S. se činu trestného činu pohlavního zneužití „dopustila na dítěti mladším patnácti let svěřeném jejímu dozoru“, čímž měl pravděpodobně na mysli vyjádřit naplnění okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku. Tato přísněji trestná skutková podstata však správně podmiňuje své užití tím, že pachatel spáchá čin v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru a současně zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Základní podmínkou trestní odpovědnosti podle §187 odst. 2 tr. zákoníku je tedy okolnost, že dítě mladší patnácti let je svěřeno dozoru pachatele, což v posuzované věci splněno bylo, neboť obviněná měla právo i povinnost dohlížet na svěřenou nezletilou poškozenou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1863). K této zvlášť přitěžující okolnosti však musí přistoupit ještě další okolnost, že takový pachatel zneužívá závislosti svěřeného dítěte, anebo že zneužívá svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti či vlivu na svěřenou osobu. Znak zneužití závislosti předpokládá stav, v němž poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. V soudní praxi bylo proto nesprávně naplnění tohoto znaku shledáno v případě, kdy pachatel v nočních hodinách v ložnici ohmatával pohlavní orgány své nevlastní dcery, která spala. Znak zneužití závislosti proto nebyl v tomto případě naplněn (srov. rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 26/96, uveřejněný pod č. 1/1997 v časopise Soudní rozhledy, str. 21). Pojem zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu je širší pojem, než že pachatel zneužil závislosti osoby svěřené jeho dozoru, protože postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost a vliv, představuje jakékoli postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo působí svou autoritou na poškozeného. Takové postavení zahrnuje vedle vztahů vytvořených na základě svěření dozoru i jiné vazby mezi pachatelem a obětí, které nejsou spjaty přímo s povinností dozoru nad takovou osobou, ale obviněný již tím, v jakém je vůči oběti postavení, vyvolává v ní důvěru nebo má vůči ní autoritu, popř. ji ovlivňuje. Konkrétně za postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost nebo vliv, lze považovat například postavení nadřízeného v zaměstnání, vedoucího umělecké skupiny nebo jiných podobných uskupení, kde je pachatel ve vztahu k ostatním členům uznávanou autoritou, dále vysokého státního úředníka atd. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1855, 1863 a 1864). S ohledem na příbuzenský vztah matky (obviněná Z. S.) a dcery (poškozená), jejíž existenční potřeby, resp. jejich naplnění, záviselo na obviněné, připadalo by, avšak za splnění dalších nezbytných okolností, v posuzovaném případě teoreticky v úvahu rozšířit výrok o vině o znak zneužití závislosti.
34. Jak je však na první pohled patrno z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku krajského soudu, ke svěření dítěte dozoru pachatele, tj. k jedné z okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby podle §187 odst. 2 tr. zákoníku, krajský soud nijak nevyjádřil vyjádření znaku závislosti, jak vyžaduje citovaná skutková podstata. Je tedy zřejmé, že výrok o vině pod bodem III. již jenom z tohoto důvodu nemůže obstát. I kdyby krajský soud výrok o vině v rozsahu vytýkané vady doplnil, nebylo podle zjištění Nejvyššího soudu možné souhlasit s tím, že by okolnosti vypovídající o zneužití závislosti byly v tomto případě dány. Jak důvodně namítla obviněná, jíž přisvědčila i státní zástupkyně ve vyjádření k dovoláním obviněných, pokud poškozená spala během blíže neupřesněného jednání obviněné vůči její tělesné integritě, je vyloučeno zneužití závislosti poškozené obviněnou, jak bylo obecným výkladem vysvětleno shora pod bodem 33. tohoto usnesení dovolacího soudu. O naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za daného zjištěného skutkového stavu tedy nebylo možné vůbec uvažovat.
35. V rámci své přezkumné činnosti na podkladě přiléhavě uplatněné námitky obviněné Z. S. proti použití kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §187 odst. 2 tr. zákoníku na skutek pod bodem III. výroku o vině, zjistil Nejvyšší soud další vadu v hmotněprávním posouzení, a to naplnění základní skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, byť ji dovolatelka nevytýkala. Podle soudů obou stupňů spáchala obviněná tento čin tím, že „dítě mladší patnácti let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužila“. Jak již bylo uvedeno shora pod bodem 32. tohoto usnesení v rámci obecného výkladu znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, za „jiný způsob pohlavního zneužití“ ustálená rozhodovací praxe považuje různorodé formy ukájení pohlavního pudu pachatele, čemuž v posuzované trestní věci žádné skutkové zjištění soudů prvního a druhého stupně neodpovídá. V celém spisovém materiálu chybí jakýkoli poznatek svědčící o tom, že by obviněná Z. S. manipulovala s přirozením své nezletilé dcery za účelem sexuálního vzrušení či dokonce proto, aby vyvolala a dosáhla pohlavního uspokojení. Nejvyšší soud rozhodně nezpochybňuje, že v inkriminovanou dobu v důsledku počínání obviněné bylo na těle poškozené způsobeno poranění, a to „pod močovou trubicí cca 1 cm velké ložisko mírně odřené sliznice“ (srov. lékařská zpráva na č. l. 78 tr. spisu 3 T 26/2021). Sama poškozená přitom vypovídala zcela jednoznačně, že původcem tohoto jejího zranění je její matka, obviněná Z. S., která poškozenou bolestivým zákrokem na jejím těle probudila (srov. přepis protokolu o výslechu svědka osoby mladší 18ti let na č. l. 46 až 50 tr. spisu 3 T 26/2021). Nejvyšší soud tedy rozhodně nemíní zasahovat do skutkových zjištění o průběhu skutku pod bodem III. výroku o vině, jež mají reálný podklad v provedeném dokazování, tudíž korespondují obsahu provedených důkazů, a proto nelze souhlasit s obviněnou, že by se skutek nestal, resp. ve vztahu k němu ve věci nastala jakákoli důkazní nouze (s výjimkou okolností naplňujících znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku). Z provedeného dokazování tedy skutečně vyplývá, že obviněná Z. S. své dceři ve spánku způsobila drobné poranění zásahem do oblasti jejího přirození, avšak právní posouzení takového jednání obviněné před Nejvyšším soudem v dovolacím řízení obstát nemohlo, a to právě pro nedostatek již zmiňované motivace či záměru obviněné vyvolat sexuální vzrušení, resp. ukojit vlastní pohlavní pud. Z tohoto důvodu je vyvození trestní odpovědnosti obviněné za spáchání trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za daných skutkových okolností vyloučeno.
36. V posuzované trestní věci je z výsledků dokazování zjevné, že skutek, jak je popsán pod bodem III. výroku o vině, má vzájemnou souvislost s ostatními skutkovými zjištěními soudů, resp. vůbec s předmětem posuzované trestní věci, v níž jsou obě obviněné stíhány. Všem skutkům popsaným ve výroku o vině (bod I. ve vztahu k obviněné P. S., body II. 1. a 2. a bod III. nevyjímaje), náleží společný jmenovatel, jímž je snaha, aby obviněná Z. S. získala do své výlučné péče svou nezletilou dceru, jejímž otcem je poškozený P. J. Tohoto cíle se obě obviněné snažily dosáhnout stručně shrnuto dehonestací osoby poškozeného nepravdivým tvrzením o závadném a nevhodném chování k nezletilé dceři, opakovaně usilovaly o jeho trestní stíhání a odsouzení pro fyzické i psychické ubližování nezletilé. Naopak to ale měla být právě obviněná Z. S., kdo nabádal nezletilou k výpovědím, které by podporovaly pravdivost trestních oznámení na poškozeného. Uvedenou motivaci obou obviněných hodnotil na podkladě podrobné geneze rodinných vztahů i postojů k poškozenému a jeho snaze vykonávat rodičovská práva vůči nezletilé zejména odvolací soud (srov. body 26. a 27. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Před ním v zásadě shodně učinil již soud prvního stupně (srov. bod 61. odůvodnění rozsudku okresního soudu) a Nejvyšší soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s logickými úvahami soudů obou stupňů o pohnutce obou obviněných, neboť poměrně zřetelně vyplývají z provedeného dokazování i celkového postoje obviněných k otci nezletilé, jemuž chtěly zabránit stýkat se s nezletilou. Neštítily se přitom zneužít k naplnění svého záměru také nezletilou dceru obviněné Z. S., resp. vnučku obviněné P. S., a to nejen v tom smyslu, že ve vlastních nepravdivých výpovědích odkazovaly na její údajná sdělení o tom, jak se k ní otec chová, ale také nezletilou naváděly k tomu, aby sama přednesla obdobná obvinění proti němu. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná Z. S. vedena shodným záměrem dosáhnout sledovaného cíle poranila nezletilou na intimním místě, neboť k události popsané bodem III. výroku o vině došlo právě v den realizace styku nezletilé s jejím otcem. Obviněná jako matka tedy neváhala i fyzickým ublížením své dceři vyvolat další situaci, z níž by vyplývala důvodnost podezření o nevhodném, resp. dokonce protiprávním chování poškozeného vůči nezletilé. Lapidárně řečeno, obviněná v podstatě chtěla tímto zavrženíhodným způsobem podpořit jí zamýšlenou opodstatněnost trestního stíhání poškozeného a současně tím zvýšit pravděpodobnost naplnění představy obou obviněných o tom, že nezletilá má být svěřena do výlučné péče matky. Soudy sice správně uvažovaly o motivaci a záměrech obviněných, avšak nijak je nepromítly do právního posouzení této části skutkových zjištění. Lze říci, že soudy obou stupňů v zásadě převzaly nesprávné úvahy obžaloby, resp. nevhodný směr vyšetřování této sporné události od samého počátku trestního stíhání obviněné Z. S.
37. Pokud jde o trestný čin ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak byl dále skutek pod bodem III. výroku o vině kvalifikován, toho se dopustí pachatel, který, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Výlučně ve vztahu k jednomu z alternativních jednání, jak je uvedeno pod písmenem d), musí být osoba mladší osmnácti let na takovém stupni duševního vývoje, aby ji pachatelovo závadové chování mohlo nepříznivě ovlivnit, a tím mohlo vzniknout nebezpečí pro její další život předpokládané tímto ustanovením (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1953 a 1954). Předpokládá-li tato skutková podstata jistý stupeň duševního vývoje dítěte, tím spíše presumuje vnímání pachatelova jednání ze strany poškozeného dítěte. O tom však nelze v posuzované věci vůbec uvažovat vzhledem ke zjištění, že nezletilá během závadového jednání obviněné Z. S. spala. Poté, co se poškozená probudila, obviněná již v jednání nepokračovala, nepůsobila na ni jakýmkoli způsobem, který by nezletilá mohla negativně vnímat a mohl být tak ohrožen její rozumový, citový nebo mravní vývoj.
38. Celkově shrnuto k vadám v hmotněprávním posouzení výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku je za daných skutkových zjištění vyloučena nejen právní kvalifikace podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ale též podle §187 odst. 2 tr. zákoníku. Za stávajícího skutkového stavu pak není přiléhavé ani právní posouzení tohoto skutku podle základní skutkové podstaty ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku, a je velmi nepravděpodobné, že by případné doplnění dokazování mohlo na této situaci něco změnit. Lze si totiž stěží představit, že by se obžalobě či soudu podařilo opatřit takové nové důkazy, které by mohly ovlivnit náhled na záměr obviněné Z. S., jakým byla vedena při jednání popsaném pod tímto bodem výroku o vině. Z rozhodnutí soudů obou stupňů ani z žádného dosud opatřeného důkazu nelze totiž presumovat, že by obviněná Z. S. při zásahu do tělesné integrity poškozené pociťovala sexuální vzrušení nebo by k němu byla vedena snahou dosáhnout pohlavního uspokojení. Byť by teoreticky mohlo být uvažováno o pokusu či dokonání trestného činu maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. zákoníku, to však samozřejmě při splnění dalších zákonných podmínek, tak především s ohledem na stadium trestního řízení považuje Nejvyšší soud za nejpřiléhavější nahlížet na skutek pod bodem III. výroku o vině jako na eskalaci předchozího protiprávního jednání obviněné, které je popsáno pod bodem II. výroku o vině. Přestože byl projevem sporného skutku zásah do tělesné integrity poškozené, nedosáhl intenzity postačující k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Spíše by bylo vhodné uvažovat o spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších zákonů (dále též jen jako „zákon o některých přestupcích“), a to i s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního správní soudu, který v rozsudku ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 As 56/2003, řešil případ, v němž bylo jako přestupek proti občanskému soužití [tehdy však tento přestupek byl vymezený v §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který pozbyl účinnosti dne 30. 6. 2017 a byl nahrazen zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich] posouzeno zranění charakterizované jako drobná oděrka o velikosti asi 2 cm. Zatímco přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, přičemž ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Onou nikoli krátkou dobou, po kterou musí trvat znesnadnění obvyklého způsobu života, je podle ustálené rozhodovací praxe zpravidla doba v trvání nejméně 7 dnů, ovšem při výrazné poruše zdraví závažně omezující poškozeného nemusí dosáhnout ani oněch 7 dnů (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr., nabo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85, uveřejněné pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Parametry ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku nelze proto v posuzované trestní věci považovat za daného skutkového stavu za naplněné.
c)2. K trestnému činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku
39. Další výhrady obviněné Z. S., které směřovaly proti správnému posouzení skutku pod bodem II. 1. výroku o vině, Nejvyšší soud neshledal důvodnými, resp. nebyly relevantní z hlediska uplatněných ani žádných jiných dovolacích důvodů. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud stručně připomíná, že obviněná brojila proti naplnění znaku úmyslného zavinění u přečinu křivého obvinění. Tvrdila doslova, že „přímý úmysl jiného lživě obvinit u obviněné Z. S. dán nebyl a během celého trestního řízení nebyl obžalované ze strany orgánů činných v trestním řízení nikterak prokázán“ (srov. str. 24 dovolání obviněné Z. S.). V tomto ohledu obviněná argumentovala v podstatě shodně se spoluobviněnou P. S. a opírala své přesvědčení o zprávu psycholožky D. V. a o vlastní důvěru v pravdivost informací poskytnutých jí nezletilou dcerou, kterou chtěla svým jednáním ochránit. Obviněná tedy sice zpochybňovala právní vadu v otázce zavinění, avšak učinila tak výlučně na podkladě vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů, z nichž vybrala pouze některé bez zřetele k obsahu dalších důkazů, a tak dospěla k jinému skutkovému závěru, než jaký učinily soudy obou stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Jak bylo již konstatováno, ze strany obviněné jde o opakování obhajoby i odvolacích námitek, soudy se však jimi pečlivě zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly (srov. bod 51. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 24. a 34. rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud k tomu znovu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, přičemž důkazní řízení je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
40. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněná též naznačovala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy prvního i druhého stupně ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku vyjádřil názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak zjevný, neshledal. Soudy se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě pod bodem II. 1. odsuzujícího rozsudku krajského soudu. Samotná skutečnost, že se soudy z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. zjevný nesoulad založit nemůže. Skutkové závěry promítnuté do popisu skutku pod bodem II. 1. výrokové části rozsudku krajského soudu ohledně nepravdivých prohlášení obviněné o chování poškozeného P. J. a jejich důsledky v podobě zahájení trestního stíhání poškozeného tak rozhodně mají oporu v provedených důkazech a nejde tudíž o závěry zjevně rozporné s obsahem provedených důkazů. Stručně uvedeno, soudy jasně na podkladě všech důkazů dospěly k jednoznačnému zjištění, podle něhož pramenem nepravdivých tvrzení o poškozeném, resp. o jeho chování vůči nezletilé byla právě obviněná Z. S., nikoli nezletilá, jak v rámci své obrany prosazovala obviněná. Námitky obviněné ke skutku pod bodem II. 1. výroku o vině proto nemají opodstatnění, naopak oprávněně lze vycházet z popisu skutku v příslušném rozsahu výrokové části rozsudku krajského soudu.
41. Proti skutku pod bodem II. 2. výroku o vině obviněná Z. S. žádnou námitku nevznesla a Nejvyšší soud neshledal důvody pro přezkum jeho hmotněprávního posouzení.
42. Vzhledem ke zrušení části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ohledně obviněné Z. S., konkrétně výroku o vině pod bodem III. a výroku o trestu, považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se ještě k části adhezního výroku o povinnosti této obviněné zaplatit poškozené nezletilé náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že opatrovník poškozené nezletilé M. C. uplatnil jejím jménem písemně dne 5. 10. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 43/2020 (ke spojení s věcí sp. zn. 3 T 26 /2021 došlo až dne 9. 6. 2021) nárok na náhradu nemajetkové újmy (srov. č. l. 279, 280 tr. spisu 3 T 43/2020). Opatrovník požadoval od obou obviněných náhradu nemajetkové újmy v částce 30 000 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení a tento nárok zdůvodnil především tím, že poškozená dosáhla v rozhodné době teprve věku 4 let, přesto musela být podrobena výslechu policejním orgánem dne 30. 1. 2019, a tím vystavena stresu s tímto úkonem souvisejícímu. Z obsahu připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve prospěch poškozené je nepochybné, že tento nárok v uplatněné výši má souvislost výlučně s ovlivňováním nezletilé k potvrzení nepravdivých tvrzení o závadovém jednání poškozeného P. J. vůči ní. Tomu odpovídá také skutečnost, že soud prvního stupně ve svém zcela prvním rozsudku ze dne 10. 12. 2020, jímž nebylo rozhodováno o skutku, v němž obžaloba spatřovala trestný čin pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení výchovy dítěte, přiznala poškozené nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Ve druhém odsuzujícím rozsudku ze dne 21. 4. 2022, jímž již bylo rozhodováno mj. i o skutku pod bodem III., okresní soud uložil obviněné Z. S. nahradit poškozené nemajetkovou újmu, kterou jí způsobila jednáním pod bodem II. 2. posouzeným jako trestný čin ohrožení výchovy dítěte (srov. bod 68. rozsudku okresního soudu). Krajský soud poté, co zrušil poslední rozsudek soudu prvního stupně a znovu mimo jiné rozhodoval o nárocích obou poškozených, nesprávně zdůvodnil jím znovu vyslovenou povinnost obviněné Z. S. nahradit poškozené nezletilé nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč nejen nucením ke lži o jejím otci a o jeho neopodstatněném osočování, ale též příkořím vyvolaným pohlavním zneužitím (srov. bod 47. rozsudku krajského soudu). Přitom krajský soud v úvodní části tohoto odstavce, správně, odkazoval na shora citovaný nárok vznesený opatrovníkem poškozené, avšak zjevně přehlédl, že za skutek popsaný pod bodem III. výroku o vině opatrovník vůči obviněné Z. S. neuplatnil žádný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy. Tato skutečnost je zřejmá z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2022 založeném na č. l. 400 verte tr. spisu 3 T 43/2020. Odůvodnění této části adhezního výroku je tak v rozporu s pravidly pro přiznání nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, neboť soud může v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení, jen tehdy, jestliže poškozený nárok uplatní (srov. §228 odst. 1 tr. ř., dále například rozhodnutí č. 11/1967 a č. 5/1968 Sb. rozh. tr.). Nicméně vzhledem k tomu, že jde pouze o vadu odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně, neboť samotný výrok o povinnosti obviněné nahradit poškozené nezletilé nemajetkovou újmu je správný a má zákonný podklad, Nejvyšší soud ponechal celý adhezní výrok nedotčen.
IV. Závěrečné shrnutí
43. Na podkladě námitek obviněné P. S., které zčásti neodpovídaly žádným dovolacím důvodům, zčásti jsou neopodstatněné, neshledal Nejvyšší soud žádné vady, pro které by výroky týkající se této obviněné nemohly obstát. Její dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Co se týká viny obviněné Z. S. pod body II. 1. a II. 2. výroku o vině, Nejvyšší soud se také ztotožnil s krajským soudem. Dovolací námitky obviněné Z. S. vytýkající nesprávné právní posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině však Nejvyšší soud shledal důvodnými, neboť zjištěné skutkové okolnosti byly nesprávně právně posouzeny jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Tato vada odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto ohledně obviněné Z. S. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu výroku o vině pod bodem III. a současně také ve výroku o trestu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením uvedených částí rozsudku pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal věc v rozsahu zrušení Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
44. Protože z výše uvedených důvodů nemohlo obstát právní posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině, krajský soud jako soud odvolací bude znovu konat odvolací řízení v rozsahu tohoto skutku a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu . Bude záležet na krajském soudu, zda uzná za vhodné doplnit dokazování, ať z vlastní iniciativy či na popud procesních stran. Pokud se však skutkové okolnosti charakterizující průběh skutku pod bodem III. výroku o vině nezmění, bude nutné vycházet z toho, že jednání obviněné neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku ani přečinu ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Následně bude třeba postupovat způsobem, jak byl naznačen shora v tomto usnesení, tj. zprostit obviněnou Z. S. obžaloby z dotčeného skutku podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že skutek není trestným činem, a postoupit věc příslušnému správnímu orgánu k projednání jako přestupku podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §222 odst. 2 tr. ř. Podle pravidel pro zánik odpovědnosti za přestupek podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, totiž ještě nedošlo k promlčení přestupku proti občanskému soužití spáchanému dne 20. 7. 2020, o němž bylo téhož dne zahájeno trestní řízení. V návaznosti na nové právní posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině bude dále nutné nově rozhodnout o trestu obviněné Z. S. za trestnou činnost uvedenou pod body II. 1. a II. 2. výroku o vině. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu