ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.231.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 231/2022- 2259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, XY, okr. XY, a M. E. , nar. XY v XY, okr. XY, trvale bytem XY č. XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 2/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam a §256 tr. ř. se odvolání obviněných M. B. a M. E. a poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, zamítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, byli obvinění M. B. a M. E. společně shledáni vinnými jednak zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, kterých se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tuto trestnou činnost byly oběma obviněným uloženy podle §212 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku totožné tresty, a to úhrnné tresty odnětí svobody každému v trvání 1 roku a 6 měsíců, jejichž výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
2. Podstata spáchaného trestného činu spočívala v tom, že obviněný M. B. v postavení ředitele obchodní společnosti T. (nyní T.), jako žadatele o dotaci, v úmyslu vylákat dotační prostředky ve prospěch této právnické osoby z operačního programu Podnikání a inovace k realizaci projektu pod názvem „XY“ na podkladě nepravdivých údajů o jejím ekonomickém stavu dne 12. 12. 2008 nechal vyhotovit, podepsal a poskytovateli dotace – Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky prostřednictvím agentury CzechInvest předložil tzv. Plnou žádost obsahující nepravdivé prohlášení, že obchodní společnost T. má ke dni jejího zpracování vypořádány všechny splatné závazky vůči zdravotním pojišťovnám, přestože dlužila na pojistném na zdravotní pojištění po splatnosti celkem částku ve výši 3 371 171 Kč. Z ní činil dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 2 139 188 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 477 292 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 77 838 Kč, Zaměstnanecké pojišťovně Škoda ve výši 12 340 Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky ve výši 533 158 Kč a České národní zdravotní pojišťovně (nyní Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, právní nástupce České národní zdravotní pojišťovny a zdravotní pojišťovny METAL – ALIANCE) ve výši 131 355 Kč. Uvedené jednání učinil obviněný M. B. s vědomím toho, že tzv. bezdlužnost mimo jiné vůči zdravotním pojišťovnám (tj. stav, kdy žadatel nemá žádné nevypořádané závazky na pojistném na veřejné zdravotní pojištění) byla podmínkou pro schválení dotace, což vyplývalo ze znění bodu 3.2. Výzvy č. II. k předkládání projektů v rámci operačního programu Podnikání a inovace, vyhlášené dne 1. 5. 2008, a dále i ze znění hlavy III. článku I. bodu (1) písm. d) Podmínek poskytnutí dotace, verze 5/0, tj. znění platného v době podání žádosti. Poté, co obviněný M. B. ke dni 31. 3. 2009 skončil ve funkci ředitele obchodní společnosti T., byl do této funkce ustanoven obviněný M. E., který dále jednal za obchodní společnost T. a ve shodném úmyslu vylákat dotační prostředky ve prospěch této právnické osoby na shora uvedený dotační projekt na podkladě nepravdivých údajů o jejím ekonomickém stavu dne 24. 4. 2009 nechal vyhotovit, podepsal a poskytovateli dotace předložil „čestné prohlášení příjemce dotace“ mimo jiné o tom, že obchodní společnost T. nemá k uvedenému datu (tj. ke dni 24. 4. 2009) žádné (nevypořádané) závazky vůči orgánům veřejné správy po lhůtě splatnosti (mimo jiné výslovně i nedoplatky na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění), přestože dlužila na pojistném na zdravotní pojištění po splatnosti celkem částku ve výši 1 082 031 Kč, z toho Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku 798 139 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 259 236 Kč, Zaměstnanecké pojišťovně Škoda částku 23 379 Kč a Zdravotní pojišťovně METAL – ALIANCE částku 1 277 Kč. Obviněný M. E. tak činil s vědomím toho, že tzv. bezdlužnost mimo jiné vůči zdravotním pojišťovnám byla podmínkou pro schválení dotace, což vyplývalo z již výše uvedených dokumentů. Na podkladě Plné žádosti ze dne 12. 12. 2008 ve spojení s čestným prohlášením ze dne 24. 4. 2009, které byly nezbytné pro posouzení dotační žádosti, Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, jako administrátor dotace, dne 7. 5. 2009 vydalo „Rozhodnutí o poskytnutí dotace“ v celkové částce 74 064 000 Kč, z toho částka ve výši 62 954 400 Kč, tj. 85 %, pocházela ze strukturálních fondů Evropských společenství, a částka ve výši 11 109 600 Kč, tj. 15 %, pocházela ze státního rozpočtu České republiky. Následně v období od 30. 10. 2009 do 13. 12. 2012 obchodní společnost T. neoprávněně s ohledem na zmíněné porušení dotačních podmínek při podání žádosti o dotaci čerpala k realizaci uvedeného projektu dotační prostředky v celkové výši 50 181 298 Kč jednak z rozpočtu spravovaného Evropskou unií – konkrétně Evropského fondu pro regionální rozvoj ve výši 42 654 103 Kč, jednak ze státního rozpočtu České republiky ve výši 7 527 195 Kč. Jednáním obviněných tak byla způsobena Evropskému fondu pro regionální rozvoj, zastoupenému Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, škoda ve výši 42 654 103 Kč a České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, škoda ve výši 7 527 195 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. B. a M. E. a poškozená Česká republika odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. oba obviněné zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 2 KZV 17/2018, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl ve věci obviněných poprvé usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 4 T 2/2019, kterým zastavil trestní stíhání obviněných podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 6 To 8/2020, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové odsuzujícím rozsudkem ze dne 5. 6. 2020, sp. zn. 4 T 2/2019, přičemž Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněných rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 6 To 63/2020, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. zrušil tento rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. opět vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. V návaznosti na to pak Krajský soud v Hradci Králové již výše citovaným rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, rozhodl znovu a vině a trestech obviněných.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
5. Nejvyšší státní zástupce podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021, dovolání v neprospěch obou obviněných, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. V dovolání nejvyšší státní zástupce zpochybnil závěry odvolacího soudu, že v postupu obviněných nebylo zjištěno porušení dotačních podmínek. Ve Výzvě č. II. k předkládání projektů v rámci operačního programu Podnikání a inovace, vyhlášené dne 1. 5. 2008 a určené neustanovenému počtu potenciálních zájemců o dotace (dále jen „Výzva“), není výslovně požadováno řádné plnění dohod s věřiteli o úhradě nedoplatků, což je podle odvolacího soudu nejednoznačnost, kterou nelze vykládat k tíži příjemců dotace. Navíc problematika právní závaznosti a vynutitelnosti splnění uložené povinnosti se zásadně váže až k individuálním právním aktům dopadajícím na konkrétní účastníky daného dotačního řízení, a proto nelze takové právní účinky připisovat obecně formulovanému dokumentu, jakým je Výzva. Do vzájemné opozice jsou tak stavěny na jedné straně obecná Výzva, v níž není uveden výslovný požadavek bezdlužnosti žadatele o dotaci, a naproti tomu veškeré individuální akty poskytovatele dotačních prostředků vůči konkrétnímu žadateli. Uvedený protiklad se podle názoru nejvyššího státního zástupce jeví jako „uměle izolovaný“ a zcela nekorespondující s ostatními skutkovými zjištěními.
7. Nejvyšší státní zástupce poukázal také na to, že Výzva obsahuje též čestné prohlášení příjemce dotace o tom, že obchodní společnost T. nemá ke dni prohlášení, tj. ke dni 24. 4. 2009, žádné nevypořádané závazky vůči orgánům veřejné správy po lhůtě splatnosti, mimo jiné výslovně i nedoplatky na pojistném a penále na veřejné zdravotní pojištění. Současně příslušný správce daně dospěl ve svém kontrolním zjištění k závěru, že obchodní společnost T. měla nedoplatky na pojistném na zdravotní pojištění, které nebyly splátkovým kalendářem ošetřeny buď vůbec, nebo byly hrazené mimo předepsané platební termíny, a ke dni 24. 4. 2009 nebyly neošetřené nedoplatky pojistného na zdravotní pojištění celkovým způsobem řádně zajištěny (vyčísleny a sjednány splátkové kalendáře). Je tedy zřejmé, že v případech, v nichž zdravotní pojišťovna nerozhodla o splátkovém kalendáři, se takové nedoplatky na pojistném na zdravotní pojištění považují za splatné, a lze je tak v důsledku nastalého prodlení s jejich úhradou podrobit penalizaci. Uvedená kontrolní zjištění správce daně přitom vyhodnotil odvolací soud tak, že „s ojedinělými výjimkami“ byly z pohledu respektování podmínek poskytnutí dotace uzavřeny včas a zejména také byly úhradami pojistného řádně plněny. Odvolací soud však podle dovolatele přehlédl, že zmíněné dohody o splátkovém kalendáři byly uzavírány až v mezidobí mezi podáním žádosti o poskytnutí dotace a poskytnutím dotačních prostředků, a také, že se tyto dohody nevztahovaly k základu pojistného, ale toliko k jeho penále. Přitom celková výše dlužného pojistného obchodní společnosti T. vůči zdravotním pojišťovnám činila v době podání žádosti o poskytnutí dotace ve svém souhrnu více než 1 milion Kč. Tato skutková zjištění je třeba podle nejvyššího státního zástupce považovat z hlediska hodnocení trestnosti jednání obviněných za rozhodující a nelze je nijak bagatelizovat či obcházet.
8. Jak dále nejvyšší státní zástupce uvedl, odvolací soud se opírá mimo jiné o závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 1 Afs 100/2009, sp. zn. 5 Afs 90/2012 a sp. zn. 2 Afs 142/2016, z nichž vyplývá, že je povinností státu vymezit dotační podmínky jednoznačným, určitým a srozumitelným způsobem, který zajistí předvídatelnost postupu při případném zpětném vymáhání poskytnuté dotace či uplatnění sankčního odvodu. Uvedená rozhodnutí však podle dovolatele dopadají na nyní posuzovanou věc jen okrajově. Z rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 100/2009 řešícího prodloužení termínu realizace dotace se souhlasem poskytovatele dotace a vyloučení odpovědnosti žadatele o dotaci, pokud se pohyboval v legálním prostoru, vyplývá, že pokud příjemce dotace jednal v mezích rámce rozhodnutí, které vydal poskytovatel dotace, resp. jehož změnu schválil, nelze takové jednání přičítat k jeho tíži. Taková situace však v nyní posuzovaném případě nenastala. Rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 90/2012 kromě jiného deklaruje, že smlouva o poskytnutí dotace je veřejnoprávní smlouvou a podmínky, jež mají být ze strany příjemce dotace splněny, nelze extenzivně rozšiřovat a musí být možné a určité. Pokud není ve smlouvě uvedena některá podmínka, nelze ji vyžadovat na příjemci dotace. V předkládané věci odvolací soud rozšiřuje dotační řízení i na fázi všeobecné nabídky a ve vztahu k tomu dovozuje nepřiléhavé závěry. V posuzovaném případě totiž byla otázka tzv. bezdlužnosti či sjednání dohod o vypořádání závazků se zdravotními pojišťovnami ve své nezměněné podobě trvalou součástí dotačních podmínek po celou dobu dotačního řízení. Rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 142/2016 se týká zákazu diskriminace a určitosti výkladu tohoto pojmu v zákoně o veřejných zakázkách. Žadateli o dotaci nelze přičítat k tíži, pokud podmínky dotace připouštějí dva různé výklady. Jestliže je zákon v konkrétních ustanoveních nejasný, nesrozumitelný či nepřesný, anebo je v zákoně mezera, a proto lze určitý institut vykládat více rovnocennými způsoby, je nutno použít takový výklad, který je vůči příslušnému subjektu mírnější. Ani toto rozhodnutí však nelze označit za určující pro projednávanou věc, neboť se vztahuje k obecné právní úpravě, nikoliv ke konkrétní veřejnoprávní smlouvě, byť uzavřené s uvedenou právní oporou.
9. Podle názoru nejvyššího státního zástupce nelze akceptovat ani závěr odvolacího soudu, že jednání obviněných je beztrestné v důsledku neexistence dostatečné určitosti dotačních podmínek, z čehož tento soud dovodil nenaplnění objektivní a subjektivní stránky jimi spáchaných trestných činů. Právní argumentace týkající se příslušného dotačního řízení by se totiž neměla vztahovat na obecné vymezení podmínek ve výzvě k předkládání projektů. Je třeba vycházet až z rámce konkrétního dotačního řízení, v němž byly podmínky pro poskytnutí dotace vymezeny dostatečně určitě a v průběhu tohoto řízení nebyly měněny, takže v tomto rozsahu byly dotace rovněž vynutitelné. Zkoumání podmínek pro poskytnutí dotace by vzhledem k tomu, že jde o smluvní vztah, mělo být omezeno na proces sjednání smlouvy a jejího plnění, nikoli rozšiřováno mimo něj, neboť pouze konkrétní smluvně sjednané podmínky jsou pro konkrétní subjekt závazné a pouze ve vztahu k porušení takových podmínek lze dovozovat individuální odpovědnost osob právně jednajících za příslušného žadatele o dotaci. Pokud tedy takto nastavené dotační podmínky jednoznačně stanovily povinnost žadatele vykázat tzv. bezdlužnost vůči státním institucím, včetně zdravotních pojišťoven, spočívající ve faktické bezdlužnosti nebo v právním ošetření případných dluhů sjednáním dohod o splátkách, pak dotyčný subjekt nejenže v době podání žádosti o dotaci, ale dokonce ani v souvislosti s podáním žádosti o její čerpání beze zbytku nevypořádal požadovaným způsobem své závazky vůči zdravotním pojišťovnám. Tento závěr platí tím spíše, že část daných splatných a neuhrazených dluhů, o jejichž splácení byla po čerpání dotace uzavřena dohoda, dokonce představovala pohledávky zdravotních pojišťoven přihlášených do insolvenčního řízení vedeného proti obchodní společnosti T.
10. Ačkoliv dluhy obchodní společnosti T. z titulu plateb pojistného na zdravotní pojištění nebyly jak v době podání žádosti o přiznání dotace, tak ani v době podání žádosti o její čerpání, formálně ani fakticky zcela vypořádány, podepsali obvinění i přes vědomí této skutečnosti dokumenty, v nichž vykázali poskytovateli dotace naopak tzv. bezdlužnost příjemce dotace. Nepravdivé údaje o skutečném ekonomickém stavu obchodní společnosti T., které vykázala, přitom měly pro poskytovatele dotace podstatný význam zejména z hlediska posouzení jejího finančního hospodaření, dodržování platební kázně ve vztahu ke státním orgánům a také vyhodnocení schopnosti dostát závazkům vyplývajícím z dotační smlouvy. Nešlo tedy o nepodstatnou skutečnost, protože žadatel o dotaci neuhradil na odvodech pojistného v příslušné době vůči zdravotním pojišťovnám více než 1 milion Kč a úhradu těchto dluhů ani neměl právně ošetřenu, což zatajil poskytovateli dotace. Tomuto názoru ostatně přisvědčil i sám odvolací soud ve svém předcházejícím kasačním rozhodnutí (viz bod 14. na s. 6 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 6 To 8/2020), kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obou obviněných z důvodu neúčelnosti. Oproti tomu ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021, odvolací soud zcela bagatelizoval zmíněnou skutečnost, což mělo zásadní vliv na trestněprávní posouzení věci.
11. Nejvyšší státní zástupce dále zdůraznil, že vymezení tzv. bezdlužnosti v dotačním řízení označil odvolací soud za neurčité, v důsledku čehož je poskytovateli dotace přičítána nedostatečná obezřetnost při sjednání příslušné veřejnoprávní smlouvy. Takový závěr však nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Třebaže odvolací soud deklaroval znalost stavu, o kterém obvinění v žádostech o dotaci a její čerpání informovali poskytovatele dotace, ten pak svědčí o zjevném nesouladu mezi obsahem žádosti o dotaci a skutečným stavem závazků vůči zdravotním pojišťovnám, který obvinění odstranili až dodatečně poté, co obchodní společnost T. přijala požadovanou dotaci. Pokud jde o odvolacím soudem posuzovaný aspekt sporné interpretace dotačních podmínek vyplývajících z Výzvy, nejde podle dovolatele o otázku, která by byla z hlediska trestněprávní odpovědnosti obviněných rozhodující.
12. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jednání obou obviněných, jestliže dospěl k závěru, že nenaplňuje skutkovou podstatu zločinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Tím Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň s tím jsou podstatné skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stavu bezdlužnosti žadatele o dotaci – obchodní společnosti T. vůči zdravotním pojišťovnám ve zcela zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž jde o skutkové zjištění určující pro naplnění skutkové podstaty žalovaných trestných činů. To přitom představuje též vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření obviněných k dovolání nejvyššího státního zástupce
14. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným M. B. a M. E. k vyjádření, přičemž tohoto práva využil každý z nich.
15. Podle obviněného M. B. se nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání opakovaně zmiňuje výhradně o existenci dluhů obchodní společnosti T., u některých zdravotních pojišťoven a o neuzavření splátkových kalendářů v okamžiku podání žádosti o dotaci, z čehož dovozuje porušení dotačních pravidel. Obvinění však nikdy netvrdili, že obchodní společnost T. nemá žádné nedoplatky na pojistném na zdravotní pojištění, ani že jsou se zdravotními pojišťovnami uzavřeny všechny splátkové kalendáře. Naopak obvinění se domnívali, že se obchodní společnost T. nachází ve stavu „posečkání s úhradou“ nedoplatků, které má podle dotačních podmínek stejnou váhu jako bezdlužnost a uzavření splátkového kalendáře. Důvodem ke zprošťujícímu výroku přitom nebylo splnění či nesplnění dotačních podmínek, nýbrž neprokázání úmyslného zavinění na straně obviněných, konkrétně toho, že jednali v souladu s tím, jak mohli v dobré víře chápat pojem „posečkání s úhradou“ (přesnou definici tohoto pojmu přitom nepodaly orgány činné v trestním řízení, ani Ministerstvo průmyslu a obchodu). Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce tedy nenaplňují uplatněné dovolací důvody, protože se jimi dovolatel domáhá vyvození jiných skutkových závěrů z důkazů, aniž by namítal rozpor učiněných zjištění soudů s jejich obsahem. Obviněný zdůraznil také skutečnost, že státní zástupce ani nebrojil proti rozsudku soudu prvního stupně podáním řádného opravného prostředku.
16. Dále obviněný M. B. podal výčet důkazů, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že jednal se spoluobviněným M. E. v dobré víře, přičemž zdůraznil údajnou absurditu argumentace nejvyššího státního zástupce, podle něhož se obvinění neměli spoléhat na výslovné znění instrukcí administrátora dotace, že „posečkání s úhradou“ je dovolená alternativa bezdlužnosti. Je totiž samozřejmé, že když poskytovatel dotace uvede do oficiálních dokumentů informace, jak interpretuje pojmy jinde nedefinované, tak je legitimní spoléhat na tyto informace. Pokud jde o odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená v dovolání, obviněný citací z těchto rozhodnutí dovozuje, že je nepřípustné, aby bylo příjemci dotačních prostředků kladeno k tíži, že nelze dovodit jednoznačný závěr, za jakých podmínek měly být tyto prostředky poskytnuty. Je totiž odpovědností poskytovatele dotace vymezit požadavky, na nichž trvá pro účely poskytnutí dotace.
17. Jak dále obviněný M. B. zmínil, pokud by byl rozsudek odvolacího soudu vyhotoven a doručen stranám v zákonné lhůtě, nemohl by nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podat dovolání s poukazem na tento důvod dovolání je totiž možné až podle právní úpravy trestního řádu účinné od 1. 1. 2022, přičemž obviněný odkázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle jejichž závěrů nelze platně podat dovolání, které nebylo přípustné v době vyhlášení rozhodnutí soudu druhého stupně. Kdyby platil opak, šlo by podle názoru obviněného o porušení principu ochrany legitimního očekávání.
18. Závěrem svého vyjádření obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce zčásti podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné, zčásti podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, případně aby je zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné.
19. Obviněný M. E. považuje rozsudek napadený dovoláním za věcně správný a zdůrazňuje, že jednal tak, aby v době proplacení dotace neměla obchodní společnost T. žádné splatné závazky, ani takové, na které by se vztahovalo tzv. posečkání s úhradou, což považoval za splnění podmínek pro poskytnutí dotace. Pro jistotu a nezpochybnitelnost došlo před podáním žádosti o platbu první části dotace k vyjednání všech splátkových kalendářů, což potvrdila i kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu. V žádosti o dotaci nebyly uvedeny nepravdivé údaje, protože podmínky dotačního programu připouštěly vedle bezdlužnosti i situaci, kdy posečkání s úhradou nedoplatků nebo dohoda o úhradě nedoplatků byly považovány za vypořádané nedoplatky. Pojem „posečkání s úhradou“ je přitom nutné chápat jako skutečnost, která předchází sjednání splátkového kalendáře, a současně jako něco rozdílného od dohody o úhradě nedoplatků, což potvrzují i vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva financí. V situaci, kdy se jednalo o dohodě o splátkovém kalendáři mezi obchodní společností T. a zdravotními pojišťovnami, tedy tyto pojišťovny fakticky posečkávaly s dalšími kroky k vymožení svých pohledávek. Pokud byly dohody o splácení dluhů nakonec podepsány, pak ze strany zdravotních pojišťoven došlo k posečkání s jejich úhradou. Obviněný M. E. z těchto skutečností vycházel a pro případ, že by nakonec nebyly uzavřeny dohody o splátkových kalendářích, byla obchodní společnost T. připravena na okamžité uhrazení dluhů. Před podáním žádosti o platbu první části dotace navíc proběhla dne 11. 9. 2009 na výzvu obchodní společnosti T., kontrola Agenturou pro podporu podnikání a investic CzechInvest, která nezjistila v dotačním projektu žádné nesrovnalosti.
20. Jak dále obviněný M. E. zdůraznil, pojem „posečkání s úhradou“, který zdravotní pojišťovny běžně používaly, se chápe jako posečkání s vymáháním pohledávek právní cestou před uzavřením splátkového kalendáře. Forma posečkání přitom nebyla stanovena, nebylo tedy nutné vytvořit o něm písemný dokument. Pokud pak zdravotní pojišťovny nepřistoupily k exekučnímu vymáhání svých pohledávek, posečkávaly s řešením, které nakonec vyústilo ve sjednání splátkových kalendářů. Obviněný se také zajímal o informace, které by potvrdily správnost jeho postupu v dotačním procesu, a to např. u Ministerstva průmyslu a obchodu na školeních k dané problematice, a ve správnosti svého postupu byl utvrzován i poradenskou společností Deloitte BPO G&I, a. s. (nyní Deloitte BPS, a. s., dále v textu jen „poradenská společnost Deloitte“), která se s obchodní společností T. smluvně zavázala k realizaci všech úkonů potřebných pro získání dotace. V této souvislosti se obviněný ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy ani výsledky doplněného dokazování v novém řízení před soudem prvního stupně neumožňují učinit závěr o tom, zda obvinění byli proškoleni o nejednoznačných dotačních podmínkách, nelze tuto skutečnost vykládat v jejich neprospěch.
21. Obviněný M. E. rovněž vytkl, že v popisu skutku, jak ho uvádí nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, je vynechána podstatná část dotačních podmínek, a že zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 16. 1. 2018, na kterou se v dovolání odkazuje, je odpovědí na dotaz, zda by byla obchodní společnosti T. poskytnuta dotace, kdyby měla dluhy vůči zdravotním pojišťovnám. Obchodní společnost T. ovšem již před podáním žádosti o dotaci byla v procesu dojednávání splátkových kalendářů se zdravotními pojišťovnami. V řízení pak podle obviněného nebyl předložen žádný důkaz o jeho úmyslném zavinění a naopak bylo prokázáno, že ze strany obviněných byla snaha o výklad pojmu „posečkání s úhradou“.
22. Obviněný dále podotkl, že poradenská společnost Deloitte byla sama finančně zainteresována na úspěšném průběhu dotačního řízení a její činnost nespočívala jen ve zpracování předaných dokumentů. Jak následně tato společnost potvrdila, podmínky dotačního programu byly splněny, přičemž o závazcích obchodní společnosti T. vůči zdravotním pojišťovnám musela vědět a tento stav musela při svém posuzování brát v úvahu, jak potvrdili svědci J. Š. a J. L.
23. Podle názoru obviněného M. E. nejvyšší státní zástupce v dovolání chybně tvrdí, že obchodní společnost T. naplnila podmínky dotace až po jejím přijetí, a rovněž nesprávně uvádí, že dohody o splátkových kalendářích se zdravotními pojišťovnami byly uzavírány až v mezidobí mezi podáním žádosti o poskytnutí dotace a poskytnutím dotačních prostředků. Skutečnost, že proces kontroly stavu dlužného pojistného, který podle vnitřních pravidel zdravotních pojišťoven musel předcházet jednání o splátkovém kalendáři, a následná jednání o samotných splátkových kalendářích trvala týdny až měsíce, však nemohla obchodní společnost T. nijak ovlivnit. Celková částka dlužného pojistného pak v čase významně klesla, což opět potvrzuje aktivní přístup obviněných k řešení dluhů vůči zdravotním pojišťovnám. Za zcela nepravdivé pak obviněný označil i tvrzení, podle něhož se splátkové kalendáře týkaly pouze penále. Ke kontrolám finančního úřadu zmiňovaným v dovolání pak obviněný zdůraznil, že došlo pouze k posouzení stavu, zda byly uzavřeny písemné dohody se zdravotními pojišťovnami, ale nebylo prověřováno, v jakém stavu byla jednání s pojišťovnami o splátkových kalendářích. To, že muselo v ojedinělých případech dojít k jejich přehodnocení, bylo dáno celkovou hospodářskou situací v letech 2008 a 2009 a s ní souvisejícími opožděnými platbami od odběratelů obchodní společnosti T. Čerpání dotace samotné pak proběhlo v několika etapách, z nichž poslední dvě byly dokončeny v odpovídajícím rozsahu až po ukončení insolvenčního řízení a restrukturalizaci zmíněné obchodní společnosti, přičemž pohledávku z dotace stát ani nepřihlásil do insolvenčního řízení. Obviněný rovněž zdůraznil, že porušení, které příjemce dotace odstranil ještě před jejím proplacením (nebo proplacením její části) se podle dotačních podmínek nepovažuje za porušení rozpočtové kázně.
24. Jak obviněný M. E. dále zdůraznil, neměl žádný motiv k vylákání dotace, když neměl na získání dotace vázanou žádnou odměnu a tuto skutečnost ostatně potvrdil i soud prvního stupně, pokud konstatoval, že obvinění nejednali ve svůj materiální či osobní prospěch.
25. Závěrem svého vyjádření obviněný M. E. navrhl (bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
26. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
27. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, jeho podstata spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby došlo k významnému porušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v takové intenzitě, že to zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají námitky, jimiž dovolatel toliko obecně vytýká nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze předkládá jinou verzi skutkového stavu, aniž by označil konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) Ke zločinům dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011
28. Nejvyšší soud zde připomíná, že zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, spáchal ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Nepravdivými údaji jako alternativně vymezeným znakem objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se rozumí údaje (informace, data), jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž se podává informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé okolnosti důležité pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Z hlediska subjektivní stránky jde ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. Jeho pachatelem může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123 a 2124).
29. Zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (nyní jde o zločin poškození finančních zájmů Evropské unie), se pak dopustil ten, kdo vyhotovil, použil nebo předložil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem, anebo takové doklady nebo údaje zatajil, a tím umožnil nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu. Dokladem jako jedním ze znaků uvedeného zločinu, stejně jako v případě trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je potřebné k získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. též o tzv. bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního rejstříku či z evidence Rejstříku trestů. Zmíněný trestný čin je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku úmyslným trestným činem a k naplnění subjektivní stránky jeho skutkové podstaty se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2651 a 2652).
30. Nejvyšší státní zástupce svými námitkami uplatněnými v dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zpochybnil závěry Vrchního soudu v Praze ohledně nenaplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byli obvinění shledáni vinnými soudem prvního stupně, což vedlo k tomu, že obvinění byli zproštěni obžaloby. Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí odvolacího soudu napadeného dovoláním i řízení mu předcházející a shledal, že námitky nejvyššího státního zástupce svým obsahem spadají pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a zároveň jsou důvodné.
31. Podle učiněných skutkových zjištění obviněný M. B. jako ředitel obchodní společnosti T., která byla žadatelem o dotaci, nechal vyhotovit, podepsal a poskytovateli dotace – Ministerstvu průmyslu a obchodu předložil žádost o poskytnutí dotace obsahující nepravdivé prohlášení, že uvedená společnost má ke dni zpracování žádosti (tj. ke dni 12. 12. 2008) vypořádány všechny splatné závazky ke zdravotním pojišťovnám, přestože dlužila na pojistném na zdravotní pojištění po splatnosti celkem 3 371 171 Kč, a to s vědomím, že tzv. bezdlužnost mimo jiné vůči zdravotním pojišťovnám byla podmínkou pro schválení dotace. To vyplývalo ze znění bodu 3. 2. Výzvy č. II. k předkládání projektů v rámci operačního programu Podnikání a inovace, vyhlášené dne 1. 5. 2008, a dále i ze znění hlavy III. článku I. bodu (1) písm. d) „Podmínek poskytnutí dotace“, verze 5/0, tj. znění platného v době podání žádosti. Poté, co obviněný M. B. skončil ve funkci ředitele obchodní společnosti T. byl do této funkce ustanoven obviněný M. E., který ve shodném úmyslu vylákat dotační prostředky ve prospěch obchodní společnosti T. na podkladě nepravdivých údajů o jejím ekonomickém stavu nechal vyhotovit, podepsal a poskytovateli dotace předložil „čestné prohlášení příjemce dotace“ mimo jiné o tom, že obchodní společnost T. nemá ke dni předložení čestného prohlášení (tj. ke dni 24. 4. 2009) žádné (nevypořádané) závazky vůči orgánům veřejné správy po lhůtě splatnosti (mimo jiné výslovně i nedoplatky na pojistném a penále na veřejné zdravotní pojištění), přestože dlužila na pojistném na zdravotní pojištění po splatnosti částku ve výši celkem 1 082 031 Kč.
32. Nejvyšší soud se především ve shodě s nejvyšším státním zástupcem neztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze, že podmínky prohlášení o vypořádání nedoplatků na pojistném na zdravotní pojištění na základě Výzvy č. II. k předkládání projektů v rámci operačního programu Podnikání a inovace, vyhlášené dne 1. 5. 2008, a prohlášení v rámci Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 7. 5. 2009, podle jehož znění se považuje za vypořádaný nedoplatek i samotná dohoda o úhradě nedoplatků nespojená výslovně s jejím řádným plněním, jsou natolik nejednoznačné, že by tento aspekt vztahující se k posouzení otázky viny obviněných bylo nutno vykládat v jejich prospěch. V bodě 3. 2. Výzvy č. II. k předkládání projektů v rámci operačního programu Podnikání a inovace, vyhlášené dne 1. 5. 2008, je uvedena podmínka na straně příjemce dotace ve znění: „… nemá podle svého čestného prohlášení žádné nedoplatky vůči vybraným institucím (mimo jiné i zdravotním pojišťovnám) a vůči poskytovatelům podpory z projektů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie. Posečkání s úhradou nedoplatků nebo dohoda o úhradě nedoplatků se pak považují za vypořádané nedoplatky“ (viz č. l. 353 trestního spisu). V hlavě III. čl. I. bodu (1) písm. d) Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 7. 5. 2009 je pak uvedeno čestné prohlášení ve znění „Příjemce dotace tímto čestně prohlašuje, že nemá žádné závazky vůči orgánům veřejné správy po lhůtě splatnosti (zejména daňové nedoplatky a penále, nedoplatky na pojistném a penále na veřejné zdravotní pojištění, na pojistném a penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odvody za porušení rozpočtové kázně, atd., či další nevypořádané finanční závazky z jiných projektů financovaných ze strukturálních fondů, fondu soudržnosti, evropského rybářského fondu vůči orgánům, které prostředky z těchto orgánů fondů poskytují. Posečkání s úhradou závazku nebo dohoda o úhradě závazků a její řádné plnění se považují za vypořádané závazky)“ – viz č. l. 207 trestního spisu. Z uvedených znění čestných prohlášení v rámci dotačních podmínek nelze usuzovat, že by tato byla vymezena jakkoliv nejednoznačným, neurčitým či nesrozumitelným způsobem, který by měl ve svém důsledku odůvodňovat beztrestnost jednání obviněných. Nejvyšší soud totiž nespatřuje žádné nesrovnalosti ani v souvislosti s výkladem pojmu „posečkání s úhradou“ dluhů či nedoplatků, k němuž podle obhajoby obviněných v případě obchodní společnosti T. došlo a podle kterého se její nedoplatky na pojistném na zdravotní pojištění považovaly za vypořádané. Jak správně uvedl soud prvního stupně, institut posečkání věřitele se splácením pohledávky je rozhodnutím věřitele, nikoliv dlužníka, ať již tento má jakákoliv očekávání či důvody. Jak přitom vyplývá z provedených důkazů, žádná z dotčených zdravotních pojišťoven v daném případě nerozhodla o svém posečkání s platbou dluhu obchodní společnosti T. na pojistném na zdravotní pojištění, přičemž takový odklad splatnosti dluhu nelze dovozovat ani z nevyužití jejich oprávnění vymáhat dlužnou částku exekučně. V podrobnostech je možno odkázat na rozsáhlý rozbor institutu „posečkání s úhradou závazku“, který učinil soud prvního stupně ve svém usnesení, jímž původně zastavil trestní stíhání obviněných (viz body 66. a násl. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2019, bod 109. na s. 35 a 36 rozsudku téhož soudu ze dne 5. 6. 2020), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje.
33. V tomto směru z provedeného dokazování vyplývá, že splatné závazky (dluhy) obchodní společnosti T. z titulu nezaplacených plateb pojistného na zdravotní pojištění nebyly v době podání žádosti o poskytnutí dotace řádně vypořádány a některé dohody o tzv. splátkovém kalendáři mezi obchodní společností T. a příslušnými zdravotními pojišťovnami byly dokonce uzavírány až po rozhodnutí o poskytnutí dotace dne 7. 5. 2009. Konkrétně pak obchodní společnost T. uzavřela dohody se Zaměstnaneckou pojišťovnou Škoda ve dnech 27. 8. 2009 a 6. 1. 2010; se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ve dnech 7. 1. 2009, 20. 5. 2009 a 2. 12. 2009; s Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví dne 27. 5. 2009; s Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou dne 22. 4. 2009; s Vojenskou zdravotní pojišťovnou dne 28. 11. 2009, se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra dne 15. 4. 2009, přičemž dohoda se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ze dne 7. 1. 2009 nebyla řádně plněna a dohoda s Vojenskou zdravotní pojišťovnou dne 28. 11. 2009 byla řádně plněna toliko do zahájení insolvenčního řízení vedeného ohledně obchodní společnosti T. (viz bod 32. na s. 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu). Obvinění i přes vědomí této skutečnosti v příslušných dokumentech čestně prohlásili, že se obchodní společnost T. nachází ve stavu bezdlužnosti, v důsledku čehož neoprávněně čerpala dotační prostředky ve výši přesahující 50 milionů Kč. Proto lze uzavřít, že tímto jednáním obvinění naplnili objektivní stránku zločinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Podle názoru Nejvyššího soudu nepravdivé údaje o skutečném ekonomickém stavu obchodní společnosti T. měly pro poskytovatele dotace podstatný význam z hlediska posouzení finanční situace a dodržování platební kázně této společnosti ve vztahu k orgánům státu a dalším institucím a také za účelem vyhodnocení vhodnosti žadatele o dotaci, včetně jeho schopnosti dostát závazkům vyplývajícím z dotační smlouvy. Nešlo tedy o nějakou nevýznamnou skutečnost, pokud obchodní společnost T. měla nedoplatky na pojistném na zdravotní pojištění vůči zdravotním pojišťovnám a úhrada těchto dluhů nebyla náležitým způsobem právně zajištěna, resp. vypořádána tak, jak to vyžadovaly jednoznačně a srozumitelně stanovené dotační podmínky. Jak navíc poskytovatel dotace výslovně uvedl, v takovém případě nebyl žadatel o dotaci způsobilý pro poskytnutí dotace a jeho projekt by byl vyřazen z procesu hodnocení (viz odpověď Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 16. 1. 2018 na č. l. 568 trestního spisu), čemuž ostatně přisvědčil i odvolací soud ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí ve věci (viz bod 14. na s. 6 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 6 To 8/2020).
34. Nejvyšší soud rovněž shledal, že z hlediska subjektivní stránky skutkových podstat spáchaných trestných činů obvinění jednali přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť tak činili při vědomí rozhodných skutečností a byli alespoň srozuměni s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušují zájem chráněný tímto zákonem. Uvedený závěr vyplývá především ze skutkových okolností a z charakteru jednání obviněných, kteří s vědomím existence splatných dluhů obchodní společnosti T. v příslušných dokumentech v rozporu se skutečností tvrdili, že tato obchodní společnost nemá žádné závazky, resp. že je má odpovídajícím způsobem vypořádané, což představovalo porušení dotačních podmínek a vedlo k neoprávněnému čerpání dotačních prostředků.
35. Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem odvolacího soudu, který nesprávně právně posoudil skutek spáchaný oběma obviněnými, pokud dospěl k závěru, že jím nebyly nenaplněny znaky skutkových podstat zločinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, což vedlo ke zproštění obviněných obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Tím odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ve svém dovolání důvodně uplatnil nejvyšší státní zástupce. Zároveň s tím jsou podstatné skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stavu tzv. bezdlužnosti obchodní společnosti T. vůči zdravotním pojišťovnám ve zcela zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů prokazujících skutečný stav dluhů obchodní společnosti T., přičemž jde o skutkové zjištění rozhodující pro naplnění skutkové podstaty žalovaných trestných činů. To pak představuje vadu rovněž ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání dne 20. 1. 2022, tj. již za účinnosti posledně citovaného ustanovení ve znění vyplývajícím ze zákona č. 220/2021 Sb., takže mohl uplatnit i zmíněný dovolací důvod v nyní aktuální podobě. Výhrady obviněného M. B. v jeho vyjádření k dovolání tedy nejsou v tomto směru důvodné, neboť platnost procesních úkonů se v trestním řízení zásadně posuzuje podle právní úpravy účinné v době, kdy byly učiněny, přičemž z přechodných ustanovení zákona č. 220/2021 Sb. nevyplývá nic jiného. Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodného dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021.
V. K odvoláním obviněných a poškozené České republiky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019
36. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud z podnětu důvodného dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil toliko zprošťující rozsudek odvolacího Vrchního soudu v Praze, podle §254 odst. 1 až 3 tr. ř. v pozici odvolacího soudu přezkoumal rovněž tento rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vad, které byly vytknuty v odvoláních obviněných a poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu. Poté se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové uvedenými v jeho odsuzujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019.
a) Odvolání obviněných a poškozené České republiky
37. Obviněný M. B. podal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, pro jeho formální vady a věcnou nesprávnost, přičemž v jeho odůvodnění nejdříve popsal skutečnosti, které nejsou sporné. Nesouhlas pak vyjádřil zejména s popisem skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku, konkrétně s nepřesnostmi ohledně osobního podílu obou obviněných na průběhu dotačního řízení s poukazem na povahu a obsah poradenské činnosti obchodní společnosti Deloitte. Dále obviněný zdůraznil nejasnost pojmu „posečkání s úhradou“ v dotačních podmínkách a zpochybnil svou informovanost o dosažení posečkání s úhradou nedoplatků na pojistném na zdravotní pojištění u zdravotních pojišťoven. V souvislosti s tím vytkl soudu prvního stupně ignorování ustálené judikatury k případům delegace odpovědnosti na odborníka a chybné posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Dále namítl nesprávnost hodnocení podmínek dotačního řízení soudem prvního stupně a vyjádřil pochybnost o tom, že by Ministerstvo průmyslu a obchodu bylo v trestním řízení oprávněno zastupovat Evropskou unii. Jak dále tento obviněný zdůraznil, není k dispozici žádný důkaz o úmyslném zavinění kohokoli ze strany obchodní společnosti T., na což vrchní soud ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí upozorňoval, přičemž v následujícím řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti neprospívající obviněným. Naopak se potvrdilo, že zaměstnanci obchodní společnosti T. se snažili výklad pojmu „posečkání s úhradou“ provést v dobré víře se vší vážností včetně toho, že se na něj snažili doptat na příslušných školeních. S odkazem na výše uvedené obviněný M. B. v odvolání navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby ho odvolací soud zprostil obžaloby.
38. V doplnění svého odvolání tento obviněný v obecné rovině vytkl napadenému rozsudku nedostatečnost skutkových zjištění, nesprávné použití hmotně právních předpisů s ohledem na jejich časovou působnost, jakož i opomenutí použití důvodu zániku trestní odpovědnosti vyplývajícího ze zvláštního předpisu. Podle obviněného soud prvního stupně si nedokázal opatřit informace o školeních pro žadatele o dotaci z operačního programu Podnikání a inovace v rozhodném období roků 2008 a 2009, a proto nelze činit jednoznačné skutkové závěry o vině obviněných. U hmotně právních výhrad se obviněný soustředil na kritiku právního posouzení časové působnosti trestních zákonů soudem prvního stupně a především zde upozornil na možné uplatnění ustanovení §65 a §88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), s ohledem na něž by soud měl učinit závěr o tom, že trestní stíhání obviněného je promlčeno. Pokud jde o otázku zániku trestní odpovědnosti z důvodu podle zvláštního předpisu, obviněný upozornil na podmínky poskytnutí dotace, z nichž vyplývá, že včasné odstranění nedostatků podané žádosti se nepovažuje za porušení rozpočtové kázně, jestliže k němu došlo před proplacením dotace nebo její části, což bylo v posuzovaném případě splněno. Závěrem obviněný M. B. navrhl, aby odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. ve všech výrocích zrušil napadený rozsudek a aby podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., popřípadě aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
39. Obviněný M. E. v odvolání vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o spáchání trestné činnosti za situace, kdy byly splněny podmínky pro poskytnutí dotace. V jednotlivostech zopakoval svou dosavadní argumentaci týkající se problematiky vypořádání dluhů vůči zdravotním pojišťovnám a svého přesvědčení o významu pojmu „posečkání s úhradou“ vzhledem ke konzultacím s poradenskou společností Deloitte a příslušným školením. V tomto směru zaujal stanovisko, že při správném výkladu pojmu „posečkání s úhradou“ se nelze ztotožnit se závěry soudu, podle nichž by se dopustil zločinů kladených mu za vinu pro zjevné nenaplnění jejich subjektivní stránky. Poté obviněný zevrubně zopakoval vlastní prezentaci souvisejících rozhodných skutkových zjištění a navazující negativní hodnocení skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně. Závěrem svého odvolání obviněný M. E. navrhl, aby odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a aby podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
40. Poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu, podala odvolání z důvodu chybějícího výroku o náhradě škody s odůvodněním, že řádně a včas uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 50 181 298 Kč. Úvodem odvolání obecně vysvětlila postavení a kompetence Řídícího orgánu operačního programu, který mimo jiné odpovídá za evidenci, šetření, potvrzení a hlášení nesrovnalostí, jejich další monitoring a ve stanovených případech také za vymáhání prostředků dotčených potvrzenou nesrovnalostí, za kterou se vždy považuje také trestný čin spáchaný v souvislosti s realizací programů nebo projektů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie. Dále se tato odvolatelka blíže zabývala základním rámcem přístupu k finančnímu řízení a kontrole strukturálních fondů na období let 2007 až 2013 vytvořeným v souladu s právními předpisy Evropské unie a České republiky Metodikou finančních toků a kontroly programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského rybářského fondu. Poškozená, která sebe označila za Řídící orgán operačního programu Podnikání a inovace podle usnesení vlády České republiky č. 175 ze dne 22. 2. 2006 rovněž zdůraznila, že podle opatření ministra průmyslu a obchodu č. 3/2016, kterým byl vydán Organizační řád Ministerstva průmyslu a obchodu, jejím útvarem odpovědným za administraci nesrovnalostí je Odbor kontrol, nesrovnalostí a právní podpory s tím, že zajišťuje systém shromažďování a hlášení případů podezření z nesrovnalostí, tyto eviduje, sleduje a koordinuje jejich další řešení včetně vymáhání neoprávněně použitých částek; ve vztahu k administrovaným nesrovnalostem komunikuje mimo jiné s policejními útvary, soudy a jinými správními orgány. Podle opatření ministryně průmyslu a obchodu č. 1/2009, kterým se vydává Směrnice o hospodaření s rozpočtovými prostředky a oběhu dokladů poškozené jsou představení/vedoucí zaměstnanci zmocněni v souladu s podpisovými vzory v rámci jejich působnosti mimo jiné činit právní úkony při uplatňování nároků na náhradu škody v trestním řízení. Proto v rozhodném období byla osobou oprávněnou podepsat poučení poškozené ředitelka Odboru kontrol, nesrovnalostí a právní podpory L. V., k čemuž poškozená přiložila k odvolání důkazy identifikující, že poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení podepsala oprávněná osoba. Závěrem poškozená navrhla, aby odvolací soud podle §259 odst. 2 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku o náhradě škody.
b) Posouzení důvodnosti odvolání
41. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení po zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu sám ve věci rozhodl o podaných odvoláních podle §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam , a to poté, co z pozice odvolacího soudu podle §254 odst. 1 až 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, proti nimž byla podána odvolání obviněných M. B., M. E. a poškozené České republiky, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Dospěl přitom k závěru, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné vady ani logické nedostatky. Tento soud provedl dostatečné dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a na jeho podkladě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Provedené důkazy byly řádně zhodnoceny podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž provedenému dokazování, hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním nic konkrétního a podstatného nevytýkal nejen odvolací soud ve svém rozhodnutí napadeném dovoláním, ale ani nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání. Tento závěr ostatně odpovídá i důvodu, z něhož byli oba obvinění zproštěni obžaloby a který spočíval podle §226 písm. b) tr. ř. v tom, že žalovaný skutek není trestným činem, což je věcí právního posouzení, s kterým se neztotožnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. V odvolacím ani dovolacím řízení ovšem nebylo zpochybněno rozhodné skutkové zjištění, že se žalovaný skutek stal a že jeho pachateli jsou oba obvinění.
K důvodnosti odvolání obviněných M. B. a M. E.
42. Nejvyšší soud pak v řízení o dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, zákonný a řádně odůvodněný, což vyplývá i ze skutečnosti, že svým usnesením zrušil toliko rozhodnutí soudu druhého stupně. V podrobnostech tedy Nejvyšší soud odkazuje na svou argumentaci stran důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce uvedenou výše, resp. na odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o závěry o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byli obvinění shledáni vinnými, a na úvahy vztahující se ke stěžejnímu termínu „posečkání s úhradou“ závazků.
43. Pokud jde o námitky obviněného M. B., podle kterých jsou v popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně uvedeny zásadní nepřesnosti, kvůli kterým byl skutkový průběh nesprávně právně vyhodnocen, tyto výhrady nejsou důvodné. Podle názoru obviněného namísto vyjádření „(obviněný) dne 12. 12. 2008 nechal vyhotovit, podepsal a poskytovateli dotace – Ministerstvu průmyslu a obchodu (prostřednictvím agentury CzechInvest) předložil tzv. Plnou žádost“ mělo být uvedeno, že text žádosti ve skutečnosti vyhotovila poradenská společnost Deloitte. K tomu však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedení údaje, kým konkrétně byla žádost vyhotovena, není pro popis skutku a jeho právní posouzení podstatná informace, když zmíněný údaj navíc vyplývá z odůvodnění rozsudku (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Podstatnou skutečností je, že pod žádostí o dotaci je uveden a podepsán právě obviněný M. B. jako tehdejší ředitel obchodní společnosti T. Stejný závěr pak platí i v případě poukazu na nepřesnost popisu skutku v tom smyslu, že příslušná čestná prohlášení, která za obchodní společnosti T. činili obvinění, nejsou uvedena v celém jejich znění. Do popisu skutku sice bylo přejato jen zkrácené, nicméně obsahově totožné znění čestných prohlášení předkládaných obviněnými.
44. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného M. B., podle něhož jednal výhradně na základě informací spoluobviněného M. E. a poradenské společnosti Deloitte. Jak totiž bylo ve věci prokázáno, obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, především podmínku pro udělení dotace, kterou byla tzv. bezdlužnost žadatele o dotaci, a dobře věděl o existenci splatných dluhů žadatele o dotaci, tj. obchodní společnosti T., vůči zdravotním pojišťovnám. Obviněnému bylo známo i to, že všechny závazky obchodní společnosti T. nejsou vypořádány nejen v podobě dohod o splátkách, ale ani ve formě tzv. posečkání s úhradou. K tomu lze poukázat např. na e-mailovou komunikaci (č. l. 42 trestního spisu), z níž vyplývá, že obviněný měl podrobné informace o stavu jednání se zdravotními pojišťovnami ohledně dluhů obchodní společnosti T. V této souvislosti Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že obviněný M. B. jednal v postavení ředitele obchodní společnosti T., v jehož pravomoci bylo podávat v rámci dotačního řízení příslušné dokumenty za tuto obchodní společnost a v důsledku toho odpovídal i za pravdivost údajů uvedených v předložených dokumentech, a to i v případě, jestliže je vypracoval jiný subjekt (poradenská společnost Deloitte). Za uvedené situace, kdy obviněný věděl, že údaje, které v dotačním řízení předkládá, jsou nepravdivé, proto nejsou přiléhavé závěry v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího soudu týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu, na které obviněný v odvolání odkázal.
45. Pokud jde o námitku obviněného, že soud prvního stupně nedodržel pokyn odvolacího soudu, když si neopatřil informace o školeních zaměřených na žadatele o dotaci z operačního programu Podnikání a inovace v období let 2008 a 2009, je nutno uvést, že tomu tak bylo z objektivních důvodů, protože příslušné listiny či osoby nebyly s ohledem na delší časový odstup vyhledány (viz body 186. a 187. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
46. Relevantní pak nejsou ani výhrady týkající se právního posouzení časové působnosti trestních zákonů. Soud prvního stupně správně uzavřel, že trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2009, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán) není pro obviněné příznivější než později platný trestní zákoník, a proto byl skutek spáchaný obviněnými právně posouzen podle trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011. Rozhodně se totiž nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, podle něhož by v případě použití trestního zákona údajně nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, když se podle §3 odst. 1 a 2 tr. zák. pro trestnost činu vyžadovala jeho nikoliv nepatrná nebezpečnost pro společnost. Obvinění totiž úmyslným jednáním s využitím nepravdivého údaje o tzv. bezdlužnosti neoprávněně vylákali poskytnutí dotace ve výši převyšující částku 50 milionů Kč, tedy v částce naplňující znak škody velkého rozsahu [§138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], což je vůbec nevyšší kategorie škody způsobené trestným činem, jejíž dolní hranice (ve výši 10 milionů Kč) byla dokonce pětinásobně překročena. Skutek spáchaný obviněnými pak naplnil znaky skutkových podstat dvou zločinů. Vzhledem k tomu nelze považovat jednání obviněných za čin s nízkou společenskou nebezpečností, a to ani s ohledem na okolnosti, na které poukázal obviněný M. B. ve svém odvolání (motiv ekonomické stabilizace obchodní společnosti, vedení jednání o splátkových kalendářích se zdravotními pojišťovnami, realizace dotačního projektu atd.), a proto bylo vyloučeno použití tzv. materiálního korektivu uvedeného v §3 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti pak Nejvyšší soud v souladu se závěry soudu prvního stupně (viz body 241. a 242. na s. 60 jeho rozsudku) shledal, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., tedy že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne pouze tehdy, pokud podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a ani nepřicházelo v úvahu ani použití ustanovení §65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud také odmítl námitky stran zániku trestní odpovědnosti údajně vyplývajícího ze zvláštního předpisu s odkazem na neporušení tzv. rozpočtové kázně. Je totiž nutno zdůraznit, že obviněným je kladeno za vinu jednání naplňující skutkové podstaty trestných činů uvedených v trestním zákoníku, přičemž otázka, zda takovým jednáním obviněných zároveň došlo k porušení rozpočtové kázně, či nikoliv, není ve věci obviněných relevantní.
47. Co se týče trestů uložených obviněným, Nejvyšší soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudcích soudu prvního stupně (viz bod 244. na s. 61 rozsudku ze dne 30. 3. 2021 a body 111. a násl. rozsudku ze dne 5. 6. 2020), vzhledem k nimž je zcela odůvodněný postup, jímž bylo u obou obviněných shledáno splnění podmínek pro mimořádné snížení trestů odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom úhrnné tresty odnětí svobody uložené obviněným, každému v trvání 1 roku a 6 měsíců, jejichž výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků, jsou zcela přiměřenými tresty výchovného charakteru.
K důvodnosti odvolání poškozené České republiky
48. Pokud jde o odvolání poškozené České republiky, Nejvyšší soud připomíná, že bylo-li rozhodnuto o účasti poškozeného v trestním řízení podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. per analogiam tak, že poškozený nebyl připuštěn k trestnímu řízení s uplatňovaným nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, poškozený již nemůže uplatňovat svůj nárok ani podáním odvolání (viz přiměřeně rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1962, sp. zn. Pls 1/62, uveřejněné pod č. II/1962, s. 38, Sb. rozh. tr.). Pokud tedy v projednávané věci rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, tak, že podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky zastupující poškozený Evropský fond pro regionální rozvoj a Českou republiku (formálně mělo být správně uvedeno, že jde o poškozené Evropský fond pro regionální rozvoj a Českou republiku, oba zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu) nepřipustil jako poškozeného s uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení, musel Nejvyšší soud zamítnout i odvolání poškozené České republiky. Navíc za situace, kdy byl napadený rozsudek soudu prvního stupně shledán správným a zákonným v otázce viny a uložených trestů, není možné vést další trestní řízení a rozhodovat v něm jen o nároku soukromoprávní povahy, který může poškozená uplatnit v občanskoprávním řízení.
VI. Závěrečné shrnutí
49. Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 42/2021. Dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň podle §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam sám rozhodl ve věci a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. B. a M. E. a poškozené České republiky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 4 T 2/2019, jako nedůvodná, protože shledal zmíněný rozsudek zákonným a věcně správným.
50. S ohledem na souhlas nejvyššího státního zástupce i obou obviněných mohl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnout tímto způsobem o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu