ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.468.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 468/2023- 722
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podala obviněná L. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 31 To 348/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 167/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 3 T 167/2020, byla obviněná L. H. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se zločin lichvy podle §218 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 T 9/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 12 To 112/2014, jí soud podle §218 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jí zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně okresní soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněné shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze, ve spojení s rovněž citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančních a poradenských služeb v oblasti financování a realit na dobu pěti let. Adhezním výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla zároveň poškozená K. R. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 31 To 348/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Skutek, jímž byla obviněná uznána vinnou, je podrobně popsán v rozsudku Okresního soudu v Liberci, který je stranám dobře znám, proto na něj lze plně odkázat a není třeba jej znovu opakovat.
II. Dovolání obviněné a vyjádření státního zástupce
4. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podala obviněná L. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém označila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná vytkla odvolacímu soudu, že ji řádným způsobem nevyrozuměl o nařízení veřejného zasedání na den 7. 12. 2022, v důsledku čehož bylo obviněné upřeno právo na obhajobu v řízení před odvolacím soudem. Přestože obviněná používala pro doručování zásilek P. O. Box, do něhož jí nicméně nebylo doručeno vyrozumění soudu o nařízení veřejného zasedání, tudíž ani výzva provozovatele poštovních služeb o tom, že si má převzít zásilku. Obviněná byla přitom v celém průběhu trestního řízení plně kontaktní, aktivní a účastnila se vždy všech procesních úkonů. Dne 27. 10. 2022 požádala soud prvního stupně prostřednictvím zprávy odeslané ze své e-mailové adresy, kterou doposud pro komunikaci se soudem, a to i v jiné věci, běžně používala, o možnost nahlédnout do trestního spisu. Soud prvního stupně jí dne 31. 10. 2022 odpověděl, že spis byl již předložen odvolacímu soudu. V mezidobí informoval obviněnou její obhájce v jiné trestní věci, že soud vyčkává na rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci. Proto obviněná dne 4. 11. 2022 požádala odvolací soud e-mailem o možnost nahlédnout do trestního spisu a svou žádost opakovala stejným způsobem dne 6. 12. 2022. V obou případech nebylo ze strany odvolacího soudu nijak reagováno.
6. Vzhledem k tomu, že obviněná byla ve své trestní věci vždy aktivní a běžně dostupná, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 968/2020, se domnívá, že odvolací soud se měl pokusit o jiný způsob oznámení obviněné o termínu veřejného zasedání než prostřednictvím fikce doručení zaslaného vyrozumění. Platí to tím spíše za situace, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala výlučně obviněná, která tak na případném zmaření doručení a konání veřejného zasedání neměla žádný zájem. Postupem odvolacího soudu byla obviněné upřena možnost účastnit se veřejného zasedání, přednést na něm své námitky a stanovisko k celé věci, v důsledku čehož byla porušena taktéž zásada ústnosti trestního řízení a zkráceno právo obviněné na obhajobu a spravedlivý proces jako takový. Obviněná trvala na své účasti zejména z důvodu, že na něm chtěla předložit důkaz, který nalezla ve svých materiálech až po podání písemného odvolání. Jde o potvrzení ze dne 4. 4. 2014, v němž advokátka Mgr. Veronika Altnerová vyzývá v plné moci poškozené K. R. obviněnou k podpisu dohody o ukončení spolupráce, v níž se uvádí, že veškeré vzájemné závazky mezi obviněnou a poškozenou jsou vyrovnány a vzájemně si ničeho nedluží. Podle obviněné šlo o zásadní skutečnost, k níž bylo potřeba poškozenou vyslechnout, neboť v době zaslání potvrzení měla mít poškozená od paní I. Č., která od ní kupovala dům a jejíž hotovostní platby byly předmětem žalované zpronevěry, informaci, že veškerou hotovost k rukám obviněné uhradila. Toto poškozená potvrdila ve své výpovědi v hlavním líčení dne 7. 3. 2022. Proto bylo potřeba, aby se poškozená vyjádřila, proč reagovala prostřednictvím své právní zástupkyně na návrh dohody o ukončení spolupráce tvrzením, že veškeré vzájemné závazky byly vypořádány. Svou argumentaci o porušení práva na obhajobu podpořila obviněná následně také odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3851/18, jakož i na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná vytkla soudům obou stupňů vícero vad, kterých se měly dopustit v procesu dokazování. Předně namítla vadu spočívající v opomenutí klíčových důkazů, jejichž provedení obviněná opakovaně navrhovala, přesto soud prvního stupně tyto návrhy zamítl, aniž by důvody pro tento procesní postup jakkoli vysvětlil ve svém rozsudku. Za takový opomenutý důkaz obviněná považuje šetření majetkových poměrů poškozené, z něhož mělo podle jejího názoru vyplynout, že poškozená v rozhodné době nedisponovala žádnými jinými finančními prostředky, kterými by byla schopna řešit svoji finanční situaci (například pravidelné splátky hypotéky), než právě peníze, které mimo jiné obdržela od obviněné jako úhradu kupní ceny za prodávanou nemovitost. Tento důkazní návrh uplatnila obviněná také v podaném odvolání, a to spolu s návrhem na vyžádání bankovních informací k účtu svědkyně I. Č., které měly doložit uvolňování splátek úvěru, jímž byla nemovitost financována, resp. k účtu svědkyně M. N., u které měla mít poškozená podúčet určený pro její výlučnou dispozici. Ani odvolací soud se s tímto důkazním návrhem v napadeném usnesení nijak nevypořádal. Vzhledem k tomu, že poškozená měla zablokované vlastní bankovní účty, snažila se podle obviněné hradit své závazky protiprávně prostřednictvím cizích účtů, a fakticky ani neměla možnost fungovat jinak než použitím hotovostních prostředků. S ohledem na opakované změny a doplnění ve výpovědích poškozené, a to i v jiných soudních řízeních, měly navíc soudy hodnotit její tvrzení pečlivě a obezřetně, zvláště pokud proti nim stála protichůdná tvrzení obviněné, jak konstatoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Fungování finančních toků mezi poškozenou a obviněnou potvrdila také svědkyně M. P., která vypověděla, že mezi ní, poškozenou a obviněnou jakožto spolupracujícími osobami docházelo z důvodu blokace účtů v rámci trestního řízení běžně k platbám v hotovosti bez vystavování potvrzení.
8. Obviněná dále namítla, že ve věci rozhodující soudy dezinterpretovaly v její neprospěch obsah výpovědí svědků T. B., M. P. a I. Č. Z vyjádření T. B. podle obviněné jednoznačně vyplývá, že ke kolizi mezi poškozenou, obviněnou a M. P., jež všechny původně zastupoval, došlo až v probíhajícím trestním řízení, přičemž důvodem bylo, že poškozená obviněnou a M. P. obviňovala, nešlo tedy o spor o peníze. Výpověď jmenovaného svědka podle obviněné v žádném případě nepodporuje tvrzení poškozené o tom, že ji obviněná nabádala, aby před soudem uvedla, že peníze za prodej předmětné nemovitosti obdržela, jak dovodil odvolací soud. Pokud jde o svědkyni M. P., přestože vyjádřila svou domněnku, že poškozená chtěla peníze převzít fyzicky, což je v rozporu s tvrzením poškozené, odvolací soud shledal její výpověď za shodnou s výpovědí poškozené. Svědkyně M. N. pak byla blízkou přítelkyní poškozené, soudy proto měly k hodnocení její výpovědi přistupovat s ještě vyšší mírou pečlivosti, nikoli bez dalšího převzít její tvrzení o užívání podúčtu poškozenou, aniž by toto tvrzení jakkoli ověřovaly. Odkazují-li soudy na rozsudek v civilní věci vedené pod sp. zn. 7 C 4/2016 (Mladá Boleslav), podle obviněné přehlédly, že z něj vyplývá, že svědkyně I. Č. měla poslední splátku ve výši 130 000 Kč uhradit k rukám obviněné až 25. 3. 2014. Tomu však odporuje výpověď poškozené, podle níž jí měla jmenovaná svědkyně již 19. 3. 2014 tvrdit, že celá kupní cena byla uhrazena. Zároveň je to v rozporu i s výpovědí svědkyně M. N. o tom, že již ke dni 1. 7. 2013 při schůzce v kavárně XY měla mít obviněná „peníze v kapse“. Výpověď I. Č. podle obviněné naopak koresponduje s postojem poškozené vyjádřeným ve výše zmíněném dopisu advokátky Mgr. Veroniky Altnerové, podle něhož došlo k vyrovnání veškerých závazků.
9. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci, a aby přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněná současně požádala o odložení výkonu trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3, resp. §265o odst. 1 tr. ř.
10. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že ačkoli neměl k dispozici veškeré potřebné podklady, lze z poměrně „kostrbaté“ argumentace obviněné usuzovat, že odvolací soud při přípravě veřejného zasedání a jeho konání bez osobní účasti obviněné nijak nepochybil. Otázku osobní účasti obviněného ve veřejném zasedání upravuje fakticky pouze §263 odst. 4 tr. ř., jenž stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při něm vzdává. Ze skutečnosti, že krajský soud přistoupil ke konání veřejného zasedání i přes nepřítomnost obviněné, lze podle státního zástupce předpokládat, že obviněnou o veřejném zasedání toliko vyrozumíval, a to s dostatečným předstihem. Žádné konkrétní ustanovení trestního řádu přitom krajskému soudu nebránilo provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, která se v době jeho konání nenacházela ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Z obsahu dovolání není zřejmý žádný důvod, pro nějž by se obviněná z veřejného zasedání případně omluvila a neplyne z něj ani žádná argumentace, podle níž by obviněná projevila zájem o to, že trvá na své osobní účasti ve veřejném zasedání. Za takový projev zájmu státní zástupce nepovažuje žádost o možnost nahlédnout do trestního spisu, odeslanou navíc z e-mailové adresy bez ověřeného podpisu. Obviněná tudíž neučinila žádný úkon, kterým by dala soudu najevo, že nelze ve věci rozhodnout bez jejího osobního slyšení. Odvolací soud zjevně neshledal účast obviněné ve veřejném zasedání za nezbytnou ani z důvodu, že by plánoval provádět další dokazování, k čemuž ostatně ani nedošlo. Za předpokladu, že byla dodržena pravidla pro doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněné ve smyslu §62 a násl. tr. ř., resp. pravidla pro přípravu veřejného zasedání ve smyslu §233 tr. ř., šlo podle státního zástupce o postup slučitelný se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Námitky, které obviněná podřadila pod první alternativu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představují podle státního zástupce fakticky pouze dílčí výhrady vůči způsobu hodnocení některých důkazů, zejména výpovědí vybraných svědků, které neodpovídají hypotéze citovaného ustanovení. Státní zástupce má za to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá dostatečně přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich zcela logickými úvahami při hodnocení důkazů. K námitce tzv. opomenutých důkazů odpovídající třetí alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce po připomenutí základních pravidel důkazního řízení a rekapitulaci průběhu trestního řízení vyjádřil svou pochybnost, zda obviněná v průběhu trestního řízení vůbec učinila návrh na provedení konkrétního důkazu, jak nyní uvádí v dovolání. Státní zástupce se domnívá, že nikoli, proto ani soudy nemohly pochybit, nezabývaly-li se v podrobnostech neurčitým požadavkem obviněné na doložení, z čeho poškozená čerpala finanční prostředky.
12. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
14. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
15. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
16. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod obsahujícího jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace podaného dovolání výše, obviněná uplatnila předmětný dovolací důvod v jeho první a třetí alternativě. Tyto dvě varianty představují samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Další skupina zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněné
18. K námitce obviněné o porušení jejího práva na obhajobu v řízení před odvolacím soudem, k němuž mělo dojít v důsledku konání veřejného zasedání dne 7. 12. 2022 bez osobní účasti obviněné, Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil následující skutečnosti. Na základě pokynu předsedkyně senátu odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2022 (č. l. 592 tr. spisu) byla obviněná vyrozuměna o konání veřejného zasedání. Vyrozumění jí bylo zasláno na adresu trvalého bydliště v XY č. XY, XY, a také do poštovní přihrádky, tzv. P. O. Box XY, XY. Na obou místech nebyla obviněná jako adresát zastižena, proto byly zásilky uloženy a obviněné byly zanechány výzvy k jejich vyzvednutí. V prvním případě byla poštovním doručovatelem výzva zanechána dne 26. 10. 2022, ve druhém dne 27. 10. 2022. Vzhledem k tomu, že obviněná si ani jednu ze zásilek nevyzvedla, tyto byly po uplynutí lhůty 10 dnů vráceny zpět odesílateli, tedy odvolacímu soudu (č. l. 602 a 603 tr. spisu). Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 vyplývá, že předsedkyně senátu odvolacího soudu po zahájení veřejného zasedání konstatovala, že u obviněné byla zachována pětidenní lhůta od doručení vyrozumění k přípravě, následně bylo vyhlášeno usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné.
19. Nejvyšší soud připomíná, že obecné ustanovení §234 tr. ř. upravující přítomnost osob ve veřejném zasedání se o účasti obviněného nijak nezmiňuje. Ze zákona přitom vyplývají nižší požadavky na konání veřejného zasedání (o odvolání) v nepřítomnosti obviněného, než je tomu u hlavního líčení. Veřejné zasedání lze konat i bez účasti obviněného, avšak zpravidla je mu ji třeba umožnit alespoň prostřednictvím vyrozumění o veřejném zasedání. Státní zástupce správně poznamenal, že v posuzované trestní věci nešlo o případ nutné přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání v důsledku omezení osobní svobody pobytem ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (§263 odst. 4 tr. ř.). Osobní účast obviněné zjevně neshledala nutnou ani předsedkyně senátu odvolacího soudu, která obviněnou k veřejnému zasedání nepředvolala, nýbrž ji o jeho konání toliko vyrozuměla (§233 odst. 1 tr. ř.). Nešlo tedy o situaci, v níž by předsedkyně senátu dala předvoláním jednoznačně najevo, že účast obviněné považuje za nezbytnou například z důvodu provedení jejího výslechu, vyjádření k důkazu provedenému ve veřejném zasedání či bližšího vysvětlení jejího odvolání (srov. rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Vyrozuměním obviněné pak dala předsedkyně senátu obviněné možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěla k závěru, že její přítomnost u veřejného zasedání nebyla nezbytná.
20. Pokud obviněná chtěla využít svého práva osobně se zúčastnit veřejného zasedání, nic ji nebránilo v tom, aby své přání dala odvolacímu soudu výslovně najevo (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1968 Sb. rozh. tr.), a to buď přímo v písemném odůvodnění svého odvolání, nebo kdykoli po jeho podání až do konání samotného veřejného zasedání. Jestliže obviněná v dovolání namítla, že její zájem osobně se účastnit projednání svého řádného opravného prostředku ve veřejném zasedání měl odvolací soud dovodit ze zaslané žádosti o nahlédnutí do trestního spisu, musí Nejvyšší soud tento názor odmítnout. Z obsahu všech žádostí obviněné adresovaných nejprve soudu prvního stupně dne 27. 10. 2022 a následně odvolacímu soudu ve dnech 4. 11. 2022 a 6. 12. 2022 (č. l. 601, 612 a 627 tr. spisu) jasně plyne, že se obviněná domáhala výhradně možnosti nahlédnutí do trestního spisu, o své účasti ve veřejném zasedání se nijak nezmínila, resp. nežádala o to, aby byla osobně přítomna. Za této procesní situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, konal-li za splnění dalších procesních podmínek (viz níže) veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné.
21. V první řadě je třeba zdůraznit, že obviněná byla o veřejném zasedání nařízenému na den 7. 12. 2022 odvolacím soudem toliko vyrozuměna, neboť její osobní přítomnost nepovažoval odvolací soud za nutnou (srov. §233 odst. 1 tr. ř.). Zatímco pro předvolání k veřejnému zasedání platí povinnost doručit je obviněnému do vlastních rukou s vyloučením možnosti tzv. fikce doručení, vyrozumění o konání veřejného zasedání mezi písemnosti doručované do vlastních rukou zařazeno není (srov. §64 tr. ř.). Obviněné bylo vyrozumění doručováno jak na adresu jejího pobytu, kterou označila u svého prvního výslechu před policejním orgánem jako adresu pro doručování a uvedla ji rovněž v písemném odůvodnění svého odvolání (č. l. 18 a 567 tr. spisu), tak ji odvolací soud zásilku s vyrozuměním zaslal na adresu, na kterou jí byl doručován rozsudek soudu prvního stupně a o níž se v dovolání zmínila, tj. P. O. Box (č. l. 548 tr. spisu). Vzhledem k tomu, že obviněná si ani na jedné z těchto adres písemnosti nepřevzala, byly provozovatelem poštovních služeb uloženy a obviněné byly zanechány výzvy k jejich vyzvednutí. Z obsahu trestního spisu tedy jednoznačně vyplývá, že v posuzované věci došlo ke splnění všech zákonných podmínek možností seznámení obviněné s termínem konání veřejného zasedání u odvolacího soudu. Za této situace nelze jakkoli zpochybňovat postup tohoto soudu, který považoval zásilku s vyrozuměním o konání veřejného zasedání za doručenou nastoupením účinků tzv. fikce doručení, která je upravena v §64 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Nejvyšší soud dodává, že fikce doručení nastala v obou případech, tj. ohledně obou adres dne 7. 11. 2022 (srov. bod 18. výše a §60 odst. 1, 3 tr. ř.). To znamená, že u obviněné byla zachována zákonná pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, jež bylo nařízeno na den 7. 12. 2022 (§233 odst. 2 tr. ř.), naopak měsíční lhůtu k získání relevantní informace obviněnou lze označit za více než dostatečnou k tomu, aby projevila aktivní snahu dozvědět se o nařízení veřejného zasedání.
22. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze akceptovat jako opodstatněné výhrady obviněné, které podřadila dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jak Nejvyšší soud konstatoval výše, odvolacím soudem byly dodrženy všechny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné a nebylo porušeno ústavně zaručené právo obviněné na projednání věci v její přítomnosti podle §38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že obviněnou nebylo možno kontaktovat na adresách, na kterých se zdržovala a doposud si i přebírala písemnosti, nelze dávat k tíži nikomu jinému než samotné obviněné, která ostatně svým odvoláním sama dala podnět ke konání odvolacího řízení, a byla si tak vědoma toho, že se její věc bude před krajským soudem projednávat. Bylo proto pouze na obviněné, aby dbala o svá práva, jejichž dodržení se domáhá v dovolání. Odvolací soud vynaložil větší úsilí i náklady, aby vyrozuměl obviněnou jak na adrese, kterou označila jako doručovací, tak na adrese, na které převzala rozsudek soudu prvního stupně. Lze tudíž klást výlučně k tíži obviněné, že si nezajistila řádné přebírání (nejen) soudních písemností a sama se tak zbavila svého práva být osobně přítomna projednání odvolání v posuzované věci. Tento závěr fakticky podporuje také obviněnou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 968/2020, v němž Nejvyšší soud akceptoval jako správný postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného za situace, že obviněný byl nekontaktní na jím uvedené adrese a nedal ani soudu najevo, že by na své přítomnosti u veřejného zasedání trval.
23. K námitkám, které obviněná podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatuje Nejvyšší soud následující. Přestože obviněná poukázala na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, z obsahu jejich konkrétních výhrad existence rozporu takové povahy nevyplývá. Těžiště její dovolací argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů, zejména obsahu, resp. věrohodnosti výpovědí svědků T. B., I. Č., M. P. a M. N., u nichž také obviněná poukazuje na dílčí nesrovnalosti, které však podle Nejvyššího soudu nedosahují intenzity zjevného rozporu v rozhodných skutečnostech, jež jsou určující pro naplnění žalovaného přečinu zpronevěry. Obviněná se tak ve skutečnosti domáhá toliko prosazení jí podávané verze skutkového děje a vlastních představ o jeho výsledku, který by vyústil ve vyslovení její neviny. Nutno zdůraznit, že námitky tohoto typu neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která je vedla k odlišnému závěru, tedy vyslovení viny obviněné. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval, či se dokonce přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
24. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu může na podkladě obsahu trestního spisu konstatovat, že soudy obou stupňů po dostatečně podrobně provedeném dokazování a vyhodnocení jeho výsledku dospěly k závěru, že obviněná jako zprostředkovatelka prodeje nemovitosti v XY mezi poškozenou K. R. jako prodávající a I. Č. jako kupující převzala od I. Č. v pěti splátkách dohodnutou kupní cenu, kterou následně nepředala poškozené (prodávající) a ponechala si ji pro vlastní potřebu. Soudy přesvědčivě vyvrátily obhajobu obviněné o tom, že peníze předala poškozené v hotovosti bez jakéhokoli dokladu. Vyšly přitom zejména z výpovědi samotné poškozené, kterou nepřímo podpořily také svědkyně M. P. a M. N. První jmenovaná svědkyně byla přítomna na schůzce, na níž došlo mezi poškozenou a obviněnou ke slovnímu konfliktu ohledně (ne)uhrazení kupní ceny ze strany obviněné (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Svědkyně M. N. se pak účastnila setkání, na němž obviněná poškozené tvrdila, že celá kupní cena ve výši 630 000 Kč se bude ze strany I. Č. teprve platit, přestože to bylo v době uhrazení splátek (bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedla-li tato svědkyně, že již ke dni 1. 7. 2013 měla mít obviněná „peníze v kapse“, toto tvrzení není v rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními soudů, neboť podle tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku I. Č. do uvedeného dne uhradila obviněné již čtyři splátky kupní ceny. Svědek T. B. pak pouze nepřímo konstatoval, že mezi obviněnou, poškozenou a svědkyní M. P. probíhal spor o peníze, jak jeho výpověď shrnul soud prvního stupně v bodě 17. svého rozsudku. Námitka obviněné, že odvolací soud měl výpověď jmenovaného svědka nesprávně interpretovat způsobem nepřímo potvrzujícím, že obviněná měla poškozenou před začátkem hlavního líčení v jiné trestní věci nabádat, jak má vypovídat, je přitom zjevně zavádějící. Odvolací soud v bodě 5. napadeného usnesení reprodukoval tuto část výpovědi T. B. tak, že svědek si sice nevybavil, co by si konkrétně měly obviněná s poškozenou na chodbě soudní budovy před hlavním líčením říkat, nicméně potvrdil, že obviněná, poškozená a M. P. měly mezi sebou spor ohledně peněz. Jak doplnil odvolací soud ve stejném bodě napadeného usnesení, ve shodě s výpověďmi svědků jsou i listinné důkazy, například e-mailová zpráva ze dne 19. 6. 2013, kterou zaslala obviněná poškozené a v níž uvedla, že I. Č. bude teprve čerpat úvěr z banky (č. l. 121 tr. spisu), případně textová zpráva ze dne 19. 3. 2014, v níž obviněná poškozené napsala, že I. Č. nemohla platit, protože je v léčebně, avšak říkala, že zaplatí (č. l. 123 tr. spisu).
25. Přiklonily-li se soudy za těchto okolností k verzi podávané poškozenou, podle Nejvyššího soudu nelze konstatovat, že by jejich skutkové závěry neměly potřebnou oporu v provedených důkazech, případně z nich logicky nevyplývaly. Obviněná v dovolání pokračuje ve způsobu vedené obhajoby v posuzované trestní věci a snaží se vytrhávat jednotlivosti z obsahu provedených důkazů, nicméně záměrně pomíjí celkový kontext jak situací, o nichž jednotliví svědci hovořili, tak i evidentních vzájemných sporů mezi obviněnou a ostatními ženami, které vystupovaly v pozicích svědkyň včetně poškozené. Nelze zpochybnit vazby mezi dotčenými osobami vyplývající z jejich předchozí „podnikatelské činnosti“, která u některých vedla až k vyvození trestní odpovědnosti. Nicméně v posuzované trestní věci soudy obou stupňů věnovaly dostatečnou pozornost právě vyhodnocení jednotlivých důkazních prostředků, zaměřily se na informace významné pro rozhodnutí o podané obžalobě s tím, že jejich ambicí (správně) nebylo objasnit veškeré neshody mezi obviněnou, poškozenou a dalšími svědkyněmi. Nutno v této souvislosti připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy proto může primárně soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, a může z nich tak získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. S uvedeným souvisí i námitka obviněné spočívající v opomenutí jejího důkazního návrhu ohledně šetření majetkové situace poškozené. Je totiž výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl. Přestože okresní soud v průběhu hlavního líčení konaného dne 29. 6. 2022 zamítl předmětný důkazní návrh obviněné bez bližšího odůvodnění (č. l. 533 tr. spisu), z bodu 17. jeho rozsudku vyplývá, že jej shledal fakticky nadbytečným, neboť vyšel ze zjištění, že svědkyně M. N. přenechala poškozené k dispozici svůj podúčet, na kterém měla finanční prostředky a mohla je pro sebe užívat, což jmenovaná svědkyně i poškozená shodně tvrdily. Tímto zhodnocením soud zároveň vyvrátil obhajobu obviněné, že poškozená hradila své životní náklady z peněz za prodej nemovitosti poskytnutých jí v hotovosti obviněnou.
26. Nejvyšší soud uzavírá, že okresní soud pečlivě a srozumitelně vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, respektoval konkrétní obsah důkazů bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily některou ze stran trestního procesu a neopomněl přitom reagovat ani na obhajobu obviněné, kterou přesvědčivě vyvrátil, jak vyplývá z bodu 17. jeho rozsudku. Pokud se za dané procesní situace odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jak konstatoval v bodě 5. napadeného usnesení, podle Nejvyššího soudu mu rovněž nelze ničeho vytýkat.
IV. Závěrečné shrnutí
1. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněné L. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
2. K žádosti obviněné o odložení výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud podotýká, že jde toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (srov. §265h odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nicméně s ohledem na posouzení podaného dovolání a způsob rozhodnutí o něm neshledal důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněné rozhodovat samostatným negativním výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu