ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.617.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 617/2023- 633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný E. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 42/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 44/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 29 T 44/2021, byl obviněný E. R. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 4 T 108/2020, mu byl uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 4 T 108/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. B. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustil tak, že dne 8. 9. 2020 v autosalonu v Praze 10 pod záminkou zprostředkování koupě osobního motorového vozidla značky Mercedes-Benz GLE 350 za částku 1 495 000 Kč vylákal od poškozeného I. B. osobní motorové vozidlo značky Mercedes-Benz C 220 Bluetec, které pro účely zápočtu na akontaci ocenili částkou 350 000 Kč. Toto vozidlo poškozený I. B. dne 10. 9. 2020 podle dohody s obviněným převedl na otce obviněného P. R. a zároveň jej obviněnému fyzicky předal v domnění, že vozidlo použije jako část akontace na úhradu kupní ceny za vozidlo Mercedes-Benz GLE 350 v tomto autosalonu. Obviněný však téhož dne inicioval prodej vozidla Mercedes-Benz C 220 Bluetec za částku 250 000 Kč společnosti AUTO WERKE, s. r. o. Obviněný již v této době věděl, že financování zbývající části kupní ceny a uzavření kupní smlouvy na vozidlo Mercedes-Benz GLE 350 nezajistil a nezajistí. Obviněný tímto jednáním způsobil škodu ve výši 374 800 Kč poškozenému I. B., kterému bylo toto vozidlo poté dne 22. 12. 2020 vráceno.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný E. R. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 42/2022, následovně. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. následovně. Obviněnému za přečin podvodu projednávaný v této věci a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 43 T 82/2021, uložil podle §206 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 43 T 82/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání obviněného E. R.
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), h), i) tr. ř.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů a namítl, že se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný dále namítal také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že byl založen i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
6. Obviněný nejprve uvedl, že se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a má za to, že byla porušena jeho ústavní práva, zejména právo na spravedlivý proces. V tomto směru vytkl, že bylo porušeno jeho právo být přítomen veřejnému zasedání, zejména výslechu předvolaných svědků, kteří nebyli soudem prvního stupně vyslechnuti, a návrh na jejich výslech byl tímto soudem zamítnut. Namítl, že se řádně a včas omluvil z veřejného zasedání konaného dne 6. 4. 2022, a to z důvodu příznaků nemoci Covid-19. Doplnil, že ošetřující lékařkou mu byla doporučena izolace do doby, než bude mít k dispozici výsledky covidových testů, proto nesouhlasil z důvodu svého zdravotního stavu s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, což sdělil soudu písemně i telefonicky. Výslovně přitom žádal, že se chce účastnit veřejného zasedání a též žádal o odročení veřejného zasedání, neboť se chtěl osobně zúčastnit veřejného jednání. Poukázal také na nesprávné a neúplné závěry odvolacího soudu v bodě 13. odůvodnění jeho rozsudku. Postupem odvolacího soudu tak byl zkrácen na svých právech, a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
7. Dále měl obviněný za to, že ve věci existují rozporná skutková zjištění, neboť ve výpovědi svědka D. P., J. N., M. J. a ve výpovědi poškozeného I. B. a svědka P. R. existovaly rozpory. Ty se týkaly zejména naplnění subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu, zejména uvedení někoho v omyl. Vytkl neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Nesouhlasil s jednostranným vyjádřením orgánů činných v trestním řízení, které se týkalo znaleckého zkoumání pokladního dokladu. Zdůraznil, že ani z obecného vyjádření pracovnice OKTE KŘ Policie ČR hlavního města Prahy nevyplynulo, že by podpis na pokladním dokladu nemohl být poškozeného. Tvrzení obviněného o předání hotovosti ve výši 310 000 Kč poškozenému I. B. nebylo osamocené, ale bylo v souladu s výpovědí svědka P. R., který mu musel část hotovostní platby poskytnout.
8. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi poškozeného I. B., která měla korespondovat s výpovědí svědka D. P., a naopak neuvěřily výpovědi samotného obviněného. Přitom soudy přehlédly některé významné rozpory, které nelze považovat za marginální. Poté popsal jednotlivé rozpory ve výpovědích uvedených svědků. Podle svého přesvědčení doložil řádný pokladní doklad o předání částky 310 000 Kč poškozenému. Toto předání stvrdil i otec poškozeného P. R. Vytkl, že i přes absenci znaleckého posudku nelze podpis poškozeného na pokladním dokladu bez dalšího považovat za falsum. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že byla porušena presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Svoje odsouzení považuje za nespravedlivé s tím, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest, a odvolací soud nezohlednil všechny podstatné skutečnosti. Nepodmíněný trest odnětí svobody proto považuje za velmi přísný. Odvolací soud podle jeho názoru vyšel ze zcela nesprávných a neúplných podkladů při ukládání trestu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně nejprve uvedla, že obviněný v dovolání pouze zopakoval argumentaci, kterou uplatnil již prakticky od samého začátku trestního řízení, a to i v rámci odvolacího řízení, a se kterou se již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem vypořádaly. Odmítla tvrzení obviněného, že by zde existoval extrémní rozpor mezi výsledky dokazování, na jeho základě učiněnými skutkovými závěry a jejich právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznášel, kvalitativně nepřekračovaly meze prosté polemiky s názorem soudů nižších stupňů na to, jak je třeba konkrétní důkaz posuzovat a jaký význam mu přisuzovat z hlediska skutkového děje.
10. Pokud šlo o námitku obviněného týkající se konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, poukázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručeno dne 28. 3. 2021, jeho převzetí stvrdil svým podpisem na dodejce. Den před konáním veřejného zasedání, tedy dne 5. 4. 2022 v 16:54 hodin, odvolací soud obdržel omluvu obviněného, ve které uvedl, že svou účast u veřejného zasedání z důvodu nemoci omlouvá. Jeho obhájce, přítomný u veřejného zasedání, pak konstatoval, že mu bližší informace o klientovi nejsou známy, pouze to, že se nedostaví k veřejnému zasedání, protože byl nemocen. Odvolací soud tak vycházel z omluvy, kterou soudu zaslal přímo obviněný, který o odročení veřejného zasedání spolu s touto omluvou nepožádal, proto odvolací soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
11. Rovněž vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána dokazováním provedeným soudem prvního stupně ve spojení s následným doplněním důkazů před soudem odvolacím. Obhajoba obviněného spočívající v tom, že nepovedenou transakci zhojil tím, že poškozenému zaplatil částku ve výši 310 000 Kč v hotovosti, neměla oporu v provedeném dokazování. Správně soudy nižších stupňů poukázaly na časovou posloupnost jednotlivých převodů vozidla poškozeného Mercedes-Benz C 220 Bluetec, které probíhaly de facto ve dvou po sobě následujících dnech. Nejprve dne 10. 9. 2020 v souladu s dohodou poškozený převedl a fakticky předal předmětné vozidlo otci obviněného, přičemž vozidlo pro účely akontace ocenili částkou ve výši 350 000 Kč. Ještě téhož dne bylo vozidlo převedeno na obchodní společnost AUTO WERKE, s. r. o. za kupní cenu ve výši 250 000 Kč, přičemž bylo sjednáno také právo zpětné koupě. Smlouvou o nájmu z téhož dne pak bylo sjednáno, že otec obviněného si předmětné vozidlo pronajal do užívání. O tom, že fakticky dané vozidlo užíval obviněný pak svědčil i záznam o policejní kontrole ze dne 14. 9. 2020. Výsledkem jednání obviněného pak bylo, že jeho otec získal za vozidlo poškozeného částku 250 000 Kč (při odprodeji obchodní společnosti AUTO WERKE, s. r. o.) a zároveň vozidlo v hodnotě 374 800 Kč zůstalo ve faktickém užívání samotného obviněného.
12. Státní zástupkyně odmítla také námitku obviněného týkající se údajného vyplacení částky ve výši 310 000 Kč poškozenému jako neopodstatněnou. Správně odvolací soud uzavřel, že nedávalo smysl, aby poškozený převáděl kupní smlouvou datovanou dne 11. 9. 2020 své vozidlo na obviněného za částku ve výši 310 000 Kč, když pouhý den před tím, tedy 10. 9. 2020, vozidlo převedl již do vlastnictví otce obviněného, přičemž vozidlo bylo téhož dne znovu převedeno, a to do vlastnictví obchodní společnosti AUTO WERKE, s. r. o. Poškozený neměl sebemenší důvod za vozidlo přijmout částku ve výši 310 000 Kč, zvláště za situace, když vozidlo mělo hodnotu 374 800 Kč. Původní hodnota dohodnutá s obviněným v rámci akontace činila 350 000 Kč. Soud prvního stupně nepochybil, když důkazy ve formě kopie pokladního dokladu na částku ve výši 310 000 Kč a svědectví otce obviněného o tom, že poškozený peníze fakticky obdržel, vyhodnotil jako nevěrohodné. Jestliže z koupě vozidla značky Mercedes-Benz GLE 350 sešlo z jakéhokoliv důvodu, měl obviněný své závazky vůči poškozenému řešit jiným způsobem, např. dohodnout se na nákupu jiného vozidla na protiúčet nebo vozidlo Mercedes-Benz C 220 Bluetec poškozenému vrátit. Nic takového však obviněný neučinil ani poškozenému nenabídl. Naopak další jeho kroky jednoznačně nasvědčují tomu, že od počátku měl obviněný podvodný úmysl. Svědectví, která byla doplněna v řízení před odvolacím soudem, verzi obviněného nijak nepotvrdila, naopak svědek J. N. vyvrátil domněnku obviněného o motivu svědka D. P. úmyslně nedodržet rezervační smlouvu z důvodu získání provize. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je také zcela přiléhavá.
13. Státní zástupkyně proto uzavřela, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
14. Opis vyjádření státní zástupkyně byl zaslán k možné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Obviněný E. R. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) a i) tr. ř., jimž odpovídala jen část jeho námitek.
18. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
19. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
20. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
21. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
22. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
23. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat – srov. k tomu zejména bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. rozsudku soudu druhého stupně, ale i další pasáže jejich rozhodnutí.
24. Obviněný svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. i soudu druhého stupně, v dovolání předkládal svou vlastní verzi skutkového děje, značně odlišnou od té, k níž dospěly na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů, tuto svou verzi pak žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Obviněný současně s tím namítal údajný tzv. extrémní rozpor mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a závěry o skutkovém stavu učiněné na základě hodnocení uvedených důkazů a jeho právním posouzením na straně druhé. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu [v intencích nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl. Obviněný v této spojitosti rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýkal, že při utváření svých rozhodných skutkových zjištění vycházely pouze z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení uvedená v obžalobě, zatímco pomíjely či nedostatečně zohledňovaly další důkazy vyvracející to, že by někoho uvedl v omyl. Zejména namítal, že v jeho trestní věci existují rozporné důkazy, které nebyly náležitě vyhodnoceny, ve věci ani nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, zejména svědecké výpovědi svědků J. N. a M. J. a nebyl znalecky zkoumán pokladní doklad na částku 310 000 Kč.
25. Ovšem již z toho vyplývá, že o rozpor, ba dokonce zjevný, jít nemůže, protože takový rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu (jak bude zmíněna níže) není dán, přikloní-li se soudy k jedné skupině důkazů podporujících obžalobu, zatímco zavrhnou druhou skupinu důkazů podporujících obhajobu (pokud ovšem sdělí důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle). Vlastně celé dovolání obviněného je koncipováno jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.
26. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
27. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces a porušení práva na obhajobu, jak také namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
28. K námitce obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména svědecké výpovědi svědků J. N. a M. J., je třeba uvést, že tato námitka nebyla důvodná, neboť odvolací soud doplnil dokazování právě o výslech uvedených svědků, pracovníků předmětného autobazaru, jak navrhoval sám obviněný v řízení před odvolacím soudem. Tito svědci však nepřinesli do věci žádné nové rozhodné skutečnosti a nepotvrdili ani tvrzenou verzi obviněného, pouze svědek J. N. vyvrátil domněnku obviněného ohledně motivu svědka D. P. úmyslně nedodržet rezervační smlouvu z důvodu získání provize. Obviněný měl za to, že ve výpovědi svědka D. P., J. N., M. J. a ve výpovědi poškozeného I. B. a svědka P. R. existovaly rozpory. Dále obviněný v této souvislosti opakovaně namítal, že nebyl znalecky zkoumán pokladní doklad na částku 310 000 Kč. Již soud prvního stupně konstatoval, že tento pokladní doklad byl doložen pouze v černobílé kopii, a proto nebylo možno znalecky zkoumat podpis na něm uvedený. Navíc verze obviněného týkající se údajného vyplacení částky 310 000 Kč soud vyhodnotil jako nevěrohodnou a nemající oporu v provedeném dokazování, vyvrácenou věrohodnou verzí svědka I. B., a to i ve spojitosti s dalšími důkazy. Nelze tedy souhlasit ani s námitkou obviněného, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
29. Pokud šlo o námitku, že veřejné zasedání bylo nepřípustně konáno v nepřítomnosti obviněného, když se předem včas a řádně omluvil a zaslal nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti spolu s žádostí o odročení veřejného zasedání, je třeba ji též odmítnout jako nedůvodnou a vycházející z verze skutkového děje. Z přiloženého trestního spisu vyplývá, že vyrozumění o konání veřejného zasedání nařízeného na den 6. 4. 2022 bylo obviněnému řádně a včas doručeno prostřednictvím pošty dne 28. 3. 2022, což stvrdil svým podpisem na poštovní dodejce (viz č. l. 470 p.v. trestního spisu). Odvolací soud obdržel elektronicky omluvu obviněného den před konáním veřejného zasedání, tj. 5. 4. 2022 v 16:54 hodin (viz č. l. 487 trestního spisu). Obviněný v této omluvě pouze uvedl, že z důvodu nemoci svou účast u veřejného zasedání omlouvá. K této omluvě doložil i lékařskou zprávu, ze které vyplývalo, že mu byla doporučena izolace z důvodu nemoci. Rozhodně tedy o odročení a o konání veřejného zasedání ve své přítomnosti nežádal. Jeho obhájce poté prostřednictvím datové schránky zaslal soudu v den veřejného zasedání v 8:14 hodin omluvu spolu s žádostí o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci obviněného s nařízenou izolací, k čemuž doložil lékařskou zprávu (viz č. l. 490 trestního spisu), nicméně k veřejnému zasedání se osobně dostavil, na toto své předchozí podání před několika desítkami minut soud, který o něm zjevně nevěděl, neupozornil, nijak ani nereagoval na konstatování předsedy senátu (vycházejícího z omluvy obviněného), že obviněný nežádá o odročení veřejného zasedání. Na dotaz předsedy senátu obhájce obviněného do protokolu (viz č. l. 492 trestního spisu) uvedl, že nemá bližší informace o obviněném, kromě toho, že je nemocen. Bylo primárně věcí obhájce, aby soudu sdělil, že žádá o odročení veřejného zasedání, neboť obviněný žádá o konání veřejného zasedání ve své přítomnosti. To obhájce neučinil, dokonce ani nepředal či jinak neupozornil soud na své předchozí podání, v němž tuto žádost vyřkl, ostatně s takovým návrhem může obviněný, jehož obhájce zastupuje, jehož zájmy chrání a jehož jménem jedná, i disponovat, tedy může jej revidovat a přes předchozí vyjádření dodatečně souhlasit s konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. S ohledem na uvedené je možné konstatovat, že odvolací soud nepochybil, pokud za takové situace konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Odvolací soud tak zásadně vycházel z omluvy, kterou soudu zaslal přímo obviněný a v níž nezmiňoval, že by se omlouval z důvodu příznaků nemoci Covid-19, jak později v dovolání namítal. Ani z lékařské zprávy nevyplývalo, že by mu byla nařízena povinná izolace. Především je ale věcí rozhodnutí obviněného, zda se chce odvolacího řízení účastnit osobně, či nikoli. V tomto směru neučinil jednoznačné rozhodnutí, které by sdělil soudu, jenž neměl důvod za uvedené konstelace veřejné zasedání odročovat, když o to ani obhájce obviněného přítomný v jednací síni nežádal, ač k tomu dostal příležitost. Navíc z dokladů předložených obviněným do doby konání veřejného zasedání u odvolacího soudu ani nevyplynuly konkrétní skutečnosti, které by obviněnému objektivně bránily v účasti na tomto veřejném zasedání.
30. Nejvyšší soud proto neshledal pochybení odvolacího soudu, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. V tomto směru lze odkázat též na odůvodnění jeho rozsudku v bodě 13. na str. 7. Ve veřejném zasedání nebyly před odvolacím soudem ani provedeny důkazy podstatné pro posouzení viny obviněného, dva vyslechnutí svědci v podstatě nemohli uvést nic relevantního k okolnostem významným pro posouzení činu kladeného obviněnému za vinu. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nedošlo k porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani k porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nebyl tak naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
31. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s notnou mírou benevolence označit výhrady obviněného týkající se nesprávného právního posouzení skutku, šlo-li o námitky naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména pokud šlo o zpochybnění naplnění znaku „uvedení někoho v omyl“. Obviněný ovšem tyto námitky primárně spojoval s jinou verzí skutkového děje, než k jaké dospěly na základě vyhodnocení důkazů soudy nižších stupňů. V tomto ohledu ale o relevantní námitky nejde, jak již bylo vysvětleno shora. Dovolací soud může jen posoudit, zda námitky nenaplnění zmíněných znaků skutkové podstaty jsou důvodné vzhledem ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů. Tak tomu ale není, jak bude rozvedeno níže.
32. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je v §209 odst. 3 tr. zákoníku uvedeno způsobení takovým činem větší škody, čímž se podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 100 000 Kč. Veškeré znaky trestného činu podvodu při skutkových zjištěních učiněných soudy nižších stupňů byly naplněny, jak k těmto závěrům již dospěly i soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění je možno i v tomto ohledu plně odkázat, neboť se stejným námitkám obhajoby věnovaly a vypořádaly se s nimi. Nejvyšší soud může s ohledem na obecnost námitek (pokud jde o právní argumentaci) jen nad uvedený rámec doplnit následující.
33. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož je provedena majetková dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde zároveň k obohacení další osoby, zpravidla pachatele. V případě trestného činu podvodu se tak uvádí, že zde vlastně vystupují zásadně 4 okruhy osoby – pachatel (jako osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), osoba jednající v omylu (oklamaná), která činí majetkovou dispozici, osoba poškozená takovou majetkovou dispozicí a osoba jí obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), z nichž v současné době mohou být všechny i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem na §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Zpravidla bývá pachatel zároveň osobou obohacenou, zatímco jednající v omylu je zároveň poškozeným, nezbytné to ale není, jako v tomto případě, kdy poškozenou i obohacenou měly být právnické osoby.
34. Stručně řečeno o uvedení v omyl jde tehdy, pokud pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž tak může činit konáním i opomenutím, resp. i tzv. konkludentním jednáním (např. objednáváním a konzumací jídla v restauraci s úmyslem za ně nezaplatit). Nežádá se přitom žádná zvláštní rafinovanost. O využití něčího omylu jde tehdy, pokud pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po jeho poznání jej využil (k poškození jednoho subjektu a obohacení jiného). O zamlčení podstatných skutečností jde tehdy, pokud pachatel neuvede při svém podvodném jednání skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného či jiné podváděné osoby (osoby jednající v omylu), zda za daných podmínek provede majetkovou dispozici či nikoli. Zamlčet podstatné skutečnosti lze před fyzickou i právnickou osobou, ale i úřadem – státním nebo jiným orgánem (nikoli však soudem – viz rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku, ať již přímo pachatele nebo někoho jiného. Škodou se může rozumět jak skutečná škoda ( damnum emergens ), tedy úbytek hospodářské hodnoty, tak i ušlý zisk ( lucrum cessans ), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Musí být dále dána i příčinná souvislost, a to primárně mezi jednáním pachatele (zde v podobě uvedení v omyl, případně zamlčení podstatných skutečností) a následkem v podobě škody na cizím majetku. Tu lze dovodit, je-li dána též příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a jednáním osoby jednající v omylu, tj. provádějící majetkovou dispozici, která posléze vede k obohacení na jedné straně a škodě na druhé straně. Musí být ovšem dána souvislost i mezi omylem, resp. neznalostí podstatných skutečností, a provedením majetkové dispozice. Více k tomu srov. například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 271. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2641 a násl.
35. Jde-li o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně způsobení škody nikoli nepatrné), stejně tak i na znaky normativní, zde však postačí laická představa. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě větší škody postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, a to jak vědomé, tak i nevědomé.
36. Znovu je však třeba připomenout, že je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání. To platí i o závěru, že obviněný poškozeného I. B. uvedl v omyl tím, když od něj pod příslibem koupě nového vozidla zn. Mercedes-Benz GLE 350 v autosalonu XY, na protiúčet vylákal jeho vozidlo zn. Mercedes-Benz C 220 Bluetec. Poškozený I. B. toto vozidlo fakticky fyzicky předal otci obviněného P. R. v domnění, že ho obviněný použije jako část akontace na úhradu kupní ceny za vozidlo Mercedes-Benz GLE 350, což obviněný neučinil a ani neměl v úmyslu učinit. Obviněný totiž téhož dne inicioval prodej vozidla Mercedes-Benz C 220 Bluetec za částku 250 000 Kč obchodní společnosti AUTO WERKE, s. r. o., i když již v této době věděl, že financování zbývající části kupní ceny a uzavření kupní smlouvy na vozidlo Mercedes-Benz GLE 350 nezajistil.
37. Soud prvního stupně shledal u obviněného naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tento závěr je správný. Odvolací soud správně uzavřel, že obviněný měl od počátku svého jednání ve věci podvodný úmysl. Soudy nižších stupňů přitom vycházely především ze svědecké výpovědi svědků poškozeného I. B. a jeho manželky H. B., která korespondovala s výpovědí pracovníka autosalonu, svědka D. P., vycházely ale také z listinných důkazů, tedy z kupních smluv, akontační listiny, smlouvy o výpůjčce automobilu, výdajového a příjmového dokladu na částku 250 000 Kč a dalších listin (viz bod 10. na str. 6-7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tak sebe a jiného obohatil tím, že uvedl poškozeného I. B. v omyl ohledně koupi vozidla Mercedes-Benz GLE 350. Tímto jednáním způsobil na cizím majetku škodu ve výši 374 800 Kč, tj. větší škodu. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že úmyslně obohatil sebe i jiného tím, že někoho uvedl v omyl a způsobil tak na jeho majetku větší škodu. Tento závěr je správný.
38. Nejvyšší soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný spatřoval v tom, že mu byl uložen nepřiměřený trest, který považoval za příliš přísný. Nepřiměřenost trestu odnětí svobody není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani jiným důvodem dovolání upraveným v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný brojil proti uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, a to zejména s ohledem na předchozí mírnější potrestání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 82/2021. Uvedený trest odnětí svobody však rozhodně není nepřípustným druhem trestu, naopak za každý trestný čin v České republice může být uložen trest odnětí svobody. Tento trest byl obviněnému uložen za více trestných činů, konkrétně za dva úmyslné majetkové obohacovací trestné činy, a sice přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody v rozpětí 1 až 5 let, a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který zákon umožňuje uložit týž trest odnětí svobody. Trest odnětí svobody vyměřený v trvání 12 měsíců je tak uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, není tak ani mimo zákonem stanovenou výměru. Pokud pak odvolací soud věc obviněného vyhodnotil tak, že je za souběh dvou úmyslných trestných činů spáchaných ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3 let s dohledem, zcela důvodně ukládal zmíněný trest odnětí svobody jako nepodmíněný. Takový postup je zcela v souladu se zákonem a rozhodně ani není nepřiměřeně přísný (naopak uložení trestu za takové situace na samé dolní hranici zákonné trestní sazby lze považovat za mírné potrestání). Zmíněné námitky obviněného nijak blíže nerozvedené tak z uvedených důvodů ani nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod, beztak by byly neopodstatněné.
39. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje většinu dovolacích námitek za neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a ty dovolací námitky, které jim odpovídaly, za zjevně neopodstatněné. Zároveň Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, který mu byl kladen za vinu.
40. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů stručně a jasně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (zejména str. 2-9) i druhého stupně (zejména str. 3-7).
V. Závěrečné shrnutí
41. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného E. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu