ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.644.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 644/2022- 2915
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovoláních, která podali obvinění M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, a P. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 11 To 29/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 68/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 16 T 68/2019, byli obvinění M. H. a P. S. pod bodem 1. uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem 2. byl uznán vinným obviněný P. S. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Obviněnému M. H. byl za tuto trestnou činnost a za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 T 9/2018-3183, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání funkce statutárního orgánu, člena kolektivního statutárního orgánu, prokuristy nebo jiného zástupce v obchodních korporacích na dobu 3 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil zároveň výrok o trestu uložený obviněnému M. H. rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 T 9/2018-3183, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. S. soud prvního stupně uložil podle §222 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání funkce statutárního orgánu, člena kolektivního statutárního orgánu, prokuristy nebo jiného zástupce v obchodních korporacích na dobu 3 let. Soud prvního stupně rozhodl postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rovněž o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jednali oba obvinění společně a po vzájemné dohodě ve spojitosti se změnami v obsazení orgánů poškodili věřitele úpadce (společnosti s ručením omezeným) vyvedením aktiv z jeho majetku spočívajících v pohledávkách za jeho věřiteli. Konkrétně obviněný P. S. jako jediný jednatel obchodní společnosti T., IČO: XY, do 7. 4. 2016 se sídlem XY, okres XY, a od 7. 4. 2016 se sídlem XY (dále ve zkratce jen „T.“), a obžalovaný M. H. jako její bývalý jednatel a společník, jenž i po provedených změnách v orgánech a jejich zápisu v obchodním rejstříku během roku 2016 nadále za ni rovněž jednal na základě zmocnění, a to se záměrem vyhnout se vypořádání závazků obchodní společnosti T. vůči jejím věřitelům z realizovaného obchodního styku v předchozím období. Nejméně v období od 19. 4. 2016 do 1. 7. 2016 po vzájemné dohodě společně činěnými kroky postupně minimálně v konkretizovaných 19 případech vyvedl pohledávky za dlužníky v celkové hodnotě nejméně 1 252 298 Kč, která mohla být využita alespoň k částečnému vypořádání stávajících závazků obchodní společnosti T. evidovaných k datu 1. 7. 2016 v celkové výši nejméně 6 046 753,82 Kč, jež osobám specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod písm. a) až m) na str. 2-3 tohoto rozsudku nebyla schopna uspokojit z jiných zdrojů či majetku. Obvinění tak činili na základě účelově vyhotovených smluv o postoupení pohledávek sjednávaných ve XY a v Praze, jimiž byly postupovány pohledávky obchodní společnosti T. z titulu úhrady jejího údajného (fiktivního) závazku vůči obchodní společnosti W., IČO: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „W.“), vzniklého na základě záměrně vytvořené (fiktivní) smlouvy o úvěru ze dne 22. 2. 2016, uzavřené mezi obchodní společností K. T. (ode dne 22. 3. 2016 obchodní společností W.) a obchodní společností T., který však ve skutečnosti nebyl poskytnut, přiměli šest obchodních subjektů specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně na str. 1 a 2 pod písm. a) až f), aby provedly úhrady za odebrané zboží a služby od dodavatele obchodní společnosti T. na dva bankovní účty obchodní společnosti W., k nimž svědčilo obviněnému M. H. dispoziční oprávnění, přestože podle stavu zápisů v obchodním rejstříku nevystupoval v organizační a majetkové struktuře této obchodní společnosti. Popsané dispozice s prostředky poukazovanými dlužníky obchodní společnosti T. v její prospěch na úhradu jejich závazků vůči ní byly takto směřovány, ačkoliv současně v této době byly bezvýsledně realizovány výkony rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů obchodní společnosti T. vedených obchodní společností Komerční banka, a. s.
3. Obviněný P. S. pak sám pod bodem 2. jako jediný jednatel obchodní společnosti T. byl z důvodu tohoto postavení v souladu s §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „z. o. k.“), povinen zajistit vedení účetnictví a souvisejících evidencí obchodní společnosti v souladu s platnou právní úpravou představovanou především zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Nejméně v období od 5. 2. 2016 do 31. 12. 2016 ve XY, v sídle obchodní společnosti, či na dalším neustanoveném místě nebo místech na území České republiky, odkud měl chod a fungování obchodní společnosti organizovat, řídit a zajišťovat, si v potřebném rozsahu nepočínal, neboť ačkoliv během roku 2016 obchodní společnost uskutečňovala určitou ekonomickou činnost, a měl tedy být v potřebném rozsahu zaznamenáván průběh a dosahované výsledky hospodaření korespondující skutečnému stavu, ve vedeném účetnictví, konkrétně v jeho podkladech sestávajících z hlavní knihy analytické za rok 2016, knihy přijatých faktur neuhrazených k 31. 12. 2016, knihy vydaných faktur neuhrazených k 31. 12. 2016, výkazu rozvahy ve zkrácené formě za rok 2016, účtové osnovy obchodní společnosti, účetního deníku za rok 2016, byly zahrnuty a zaznamenány údaje neodrážející faktický stav, resp. tento stav je jimi nezanedbatelně zpochybňován, a to při současné absenci inventarizací majetku. Přitom přinejmenším stav bankovního účtu obchodní společnosti byl vykazován stále se stejnou hodnotou k datu 1. 1. 2016 a současně i k datu 31. 12. 2016, a to 2 403,62 Kč, tedy bez jakéhokoliv pohybu v podobě činěných příjmových a výdajových transakcí, přestože byly realizovány nejméně hotovostní výběry prostředků z bankovních účtů obchodní společnosti v celkové výši nejméně 279 200 Kč, o nichž nebylo nijak účtováno, a není tudíž zřejmé, zda tato aktiva byla využita v rámci uskutečňované ekonomické činnosti obchodní společnosti či nikoli. Dále za účelem zaznamenání a vykázání transakcí v účetnictví obchodní společnosti spočívajících v převodech peněz z banky do pokladny a naopak nebyl zřízen účet číslo 261, ačkoliv pro něj obchodní společnost měla využití s ohledem na postupy využívané v souvislosti s realizovanými finančními toky. Obchodní společnost během roku 2016 realizovala výhradně hotovostní platební styk prostřednictvím pokladny v celkovém objemu pouze 729 521 Kč, ačkoliv v pokladně byl vykazován zůstatek ve výši 5 800 000 Kč, přesto nebyly hrazeny její závazky, když např. odvody povinných plateb z titulu zaměstnávání zaměstnanců nebyly dlouhodobě oprávněným příjemcům poukazovány, obchodní společnost evidovala v této souvislosti závazek v celkové výši blížící se částce 1 500 000 Kč. Ačkoliv byly postupovány pohledávky obchodní společnosti, tato okolnost se v účetnictví obchodní společnosti nijak neprojevila, neboť činěné kroky nebyly v podkladech zahrnuty a zaúčtovány, tedy snížení výše pohledávek se do evidence obchodní společnosti vůbec nepromítlo. V důsledku toho všeho obviněný nastolil nežádoucí stav, neboť nelze zjistit a ověřit, zda bylo s finančními prostředky obchodní společnosti v průběhu roku 2016 nakládáno účelně a v rámci uskutečňované ekonomické činnosti tak, aby bezdůvodně nedocházelo ke snížení možné míry uspokojení věřitelů obchodní společnosti, neboť obchodní společnost v dané době evidovala splatné závazky v celkové výši nejméně 6 046 753,82 Kč, a to konkrétně vůči věřitelům uvedeným pod písmeny a) až m) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně na str. 4.
4. Odvolání obou obviněných a poškozeného S. D. proti rozsudku soudu prvního stupně byla podle §256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 11 To 29/2022.
II. Dovolání obviněných
5. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání oba obvinění.
a) Dovolání M. H.
6. Obviněný M. H. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., citoval jej však ve znění účinném do 31. 12. 2021 (výslovně uvedl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení“), ač jej podával v roce 2022 a podle slovního vyjádření tak mínil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil na kritiku usnesení odvolacího soudu. Ve vztahu ke své osobě považuje rozhodnutí soudu druhého stupně za příliš stručné a nepřezkoumatelné. Obviněný zpochybňoval, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, zejména podle něj absentuje subjektivní stránka. Nebyla prokázána fiktivnost půjčky. Důkazy, ze kterých soudy nižších stupňů tyto své závěry o smyšlené půjčce odůvodňují, jsou podle něj nelogické. V řízení nebyla zpochybněna existence smlouvy o úvěru uzavřené dne 22. 2. 2016. Obviněný M. H. uvedl, že on tuto smlouvu neuzavíral, ani k tomu nebyl oprávněn. Vyjádřil však své přesvědčení, že smlouva existovala a bylo z ní i plněno, k tomu odkázal na výslech soudního znalce Ing. Václava Koutníka.
8. Dovolatel M. H. zopakoval, co tvrdil po celou dobu řízení. P. S. měl obchodní společnost T. oddlužit a nezadluženou vrátit obviněnému M. H. zpět. Takto P. S. postupoval ve více obchodních společnostech v České i Slovenské republice (v 50-70 obchodních společnostech v ČR, ve více než 100 obchodních společnostech v SR), obviněný M. H. nemohl tušit, že se v jeho situaci zachová jinak.
9. Tento obviněný zdůraznil, že v rámci obchodní společnosti T. poté nevyvíjel žádnou aktivitu, fyzicky zůstal v XY. Jednal z pokynů P. S. a H. L. (účetní P. S.), prostředky převáděl na obchodní společnost W. z přesvědčení, že splácí úvěr použitý na provoz obchodní společnosti T. Na její činnost dostával peníze v hotovosti od P. S. nebo H. L., neměl přístup k účetnictví, nevěděl, kolik má věřitelů. Z toho podle dovolatele jasně plyne, že nemohl naplnit subjektivní stránku úmyslného trestného činu.
10. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i „obsahově navazující rozsudek“ soudu prvního stupně, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání P. S.
11. Obviněný P. S. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť v řízení shledal extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním soudu a provedenými důkazy, konkrétně uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů; a dále ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení obou skutků. U trestného činu poškození věřitele byla podle něj nesprávně posouzena otázka spolupachatelství, stejně tak otázka jeho úmyslného zavinění, nesouhlasil ovšem ani s právním posouzením druhého skutku.
12. Obviněný P. S. především namítl, že v trestním řízení byla provedena celá řada důkazů podporujících jeho obhajobu, že se na vedení obchodní společnosti T. nijak nepodílel, nejednal s obchodními partnery, nebylo tak vůbec prokázáno, že by věděl o postupování pohledávek, které vedlo k poškození věřitelů a že by s takovou činností M. H. byl srozuměn. Avšak soudy důkazy svědčící v jeho prospěch (jako byly výpovědi obchodních partnerů obchodní společnosti T., svědků Z. N., V. B. a J. H., nebo smlouva o úvěru či následné smlouvy o postoupení pohledávek) tímto směrem nehodnotily. Zdůraznil, že i odvolací soud připustil (v bodě 17. odůvodnění napadeného usnesení), že P. S. s obchodními partnery nejednal, avšak jeho nevinu z toho nedovodil. Obviněný P. S. udělil obviněnému M. H. plnou moc k zastupování ve všech právních věcech, v běžných obchodních záležitostech za obchodní společnost T. Nebyl proveden žádný přímý nebo nepřímý důkaz, který by svědčil o tom, že by obviněný S. vymyslel postupování pohledávek a nějakým způsobem k tomu M. H. instruoval. Poukázal na to, že obviněný M. H. svou výpověď v průběhu řízení neustále měnil, jeho výpovědi ohledně zapojení P. S. do řízení společnosti, rovněž ve vztahu ke smlouvě o úvěru, si vzájemně odporují, jsou vedeny snahou vyvinit se a vinu svést na obviněného P. S. Proto měly být podle mínění dovolatele shledány nevěrohodnými. Dále obviněný ve svém dovolání rozebíral jednotlivé svědecké výpovědi. Zdůraznil, že v případě, kdy se neprokáže vina, měly soudy v duchu zásady in dubio pro reo obviněného P. S. zprostit obžaloby.
13. Dovolatel P. S. rovněž vyjádřil své přesvědčení, že nebyly nedůvodně provedeny jeho návrhy na doplnění dokazování, přičemž k většině z nich se odvolací soud ani nevyjádřil. Obviněný navrhoval opakovaný výslech obviněného M. H. a svědků J. H. a Z. N. za účelem podrobnějšího zjištění účasti obviněného P. S. na předmětných transakcích, a to ve vztahu k výpovědi ostatních svědků. Soud druhého stupně však doplnění výslechu Z. N. považoval za nadbytečné. Obviněný P. S. navrhoval také vypracování znaleckého posudku, kterým by byla ověřena pravost jeho podpisu na smlouvě o úvěru, neboť konstantně uvádí, že podpis není jeho. Odvolací soud zamítl i tento návrh pro nadbytečnost s argumentací, že není pochyb o tom, že podpis na smlouvě není jeho, avšak i přesto tento soud dovodil, že dovolatel inicioval uzavření těchto smluv.
14. Dále obviněný P. S. napadal posouzení subjektivní stránky trestného činu poškození věřitele. Soud prvního stupně jeho úmysl dovodil z toho, že měl údajně vědět o neposkytnutí úvěru, o jeho fiktivnosti a neoprávněnosti a neodůvodněnosti postoupení jednotlivých pohledávek. Tento závěr však podle dovolatele odporuje provedeným důkazům, fiktivnost úvěru zpochybnil i znalec Ing. Václav Koutník při svém výslechu v rámci hlavního líčení dne 2. 10. 2019, kdy uvedl, že bylo prokázáno, že o těchto penězích bylo nejenom účtováno, ale že lze předpokládat, že byly i předány. Jestli byly předány nebo jestli to byla jen fiktivní operace příjmů a hned následný výdej, to se těžko prokáže. Odvolací soud pak úmysl obviněného P. S. stavěl na nelogickém závěru, že na předmětném protiprávním jednání se měly podílet také účetní H. L. a právnička Š. Š., které s obviněným sdílely kancelář. Znovu zdůraznil, že žádný důkaz jej nespojuje s postupováním fiktivních pohledávek a zkreslováním údajů o stavu hospodaření a jmění, přičemž s tímto nebyl ani srozuměn.
15. Podrobně dovolatel rozebral podle něj nevěrohodnou poslední výpověď obviněného M. H., kterou popřel svou předchozí výpověď patrně ve snaze svést vinu na obviněného P. S., kterého při stručném ústním odůvodnění rozsudku ze dne 3. 3. 2020 soud prvního stupně označil za iniciátora celé činnosti. Písemné odůvodnění rozsudku tuto úvahu neobsahuje, neboť nemá oporu v důkazech, avšak je velmi pravděpodobné, že právě této myšlence přizpůsobil obviněný M. H. svou výpověď. Odvolací soud změnu výpovědi obviněného H. hodnotil tak, že až při posledním výslechu byl obviněný dotazován na účast obviněného P. S. při řízení obchodní společnosti T. Lze však dovodit, že pokud by tomu tak skutečně bylo, že by se obviněný P. S. na řízení společnosti podílel a o fiktivních pohledávkách věděl či je inicioval, téměř jistě by tuto skutečnost obviněný M. H. uvedl již v přípravném řízení, případně posléze před soudem. Soudy nižších stupňů tak na výpovědi obviněného M. H. nahlížely zcela nekriticky, chybně o nich hovořily, že jsou ve vzájemném souladu, konzistentní, když ostatní důkazy tuto verzi nepotvrzují.
16. Obviněný P. S. udělil plnou moc obviněnému M. H. k zastupování obchodní společnosti T., výslovně je v ní uvedeno i vymáhání závazků a pohledávek společnosti, z toho však nelze dovozovat úmysl obviněného P. S. zbavit se svých zákonných povinností jednatele společnosti, není to v rozporu se zákonnými ustanoveními ani proti povinnosti statutárních orgánů jednat s péčí řádného hospodáře. Zmocnění obviněného M. H. k obchodní činnosti byl zcela logicky krok, neboť se jednalo o bývalého majitele a jednatele obchodní společnosti T., který měl nejlepší povědomí o podnikání jmenované obchodní společnosti. Obviněný P. S. splnil svou povinnost, jednatel zásadně odpovídá za řádný výkon funkce a nikoliv za výsledek své činnosti. Pokud obviněný M. H. překročil své pravomoci a zfalšoval jeho podpis na smlouvě o úvěru, nemůže to jít k tíži obviněného P. S.
17. Ke skutku pod bodem 2. obviněný P. S. uvedl, že zajistil vedení evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou (účetní H. L.) a vytvořil jí podmínky potřebné pro výkon její činnosti. Za této situace neměl obviněný důvod pochybovat, že by účetnictví nebylo vedeno řádně a neobsahovalo odpovídající skutečnosti, o čemž svědčí i fakt, že účetnictví na počátku trestního řízení předložil policejnímu orgánu. Kdyby věděl, že není vedeno řádně, jistě by ho nepředkládal. O nedostatcích v účetnictví se dozvěděl až ze závěrů soudních znalců učiněných v probíhajícím trestním řízení. Odvolací soud rozporoval, že obviněný předal účetní H. L. kompletní účetnictví, což je v rozporu s výpovědí předchozího účetního Z. N. učiněné při hlavním líčení 15. 9. 2021, který uvedl, že předal kompletní účetnictví nové účetní H. L. na pokyn M. H. Dovolatel P. S. zopakoval, že jednal v souladu se svými zákonnými povinnostmi jednatele obchodní společnosti T.
18. Závěrem tento obviněný uvedl, že oba soudy nižších stupňů nevycházely pouze ze skutečností, o nichž nejsou pochybnosti, ale vzaly za prokázané i skutečnosti pouze pravděpodobné, porušily tak zásadu materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.), rovněž byla porušena zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) ve vztahu k hodnocení výpovědi spoluobviněného M. H.
19. Proto dovolatel P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal okresnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného P. S.
20. Obě podaná dovolání byla zaslána k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do data neveřejného zasedání dovolacího soudu o dovoláních pouze k dovolání obviněného M. H. (ale ve vztahu k dovolání P. S. tak neučinil ani po tomto datu). Nejprve státní zástupce shrnul dovolací námitky obviněného M. H., připomněl limity možností pro uplatnění skutkových námitek v dovolání. Dodal, že dovolatel nereflektoval změnu právní úpravy dovolání, pokud pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmiňoval vady nesprávného hmotněprávního posouzení.
21. Ačkoliv obviněný M. H. poukazoval na nedostatky naplnění subjektivní stránky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jeho námitky nebyly primárně adresovány proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, případně vykazovaly procesní charakter. Obviněný totiž usiloval o zpochybnění výsledků dokazování. Teprve na podkladě vlastní skutkové verze odmítal obviněný závěr o existenci úmyslného zavinění. Státní zástupce připomněl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný popíral svoji účast na sledovaných aktivitách s tím, že představovaly dílo přičitatelné spoluobviněnému P. S. Zjištěné zavinění ve formě úmyslu podpořil soud prvního stupně argumentací, že obvinění věděli o neposkytnutí údajného úvěru a o nedůvodnosti a neoprávněnosti postoupení jednotlivých pohledávek a rovněž si byli vědomi skutečnosti, že alespoň částečně zmaří uspokojení 13 věřitelů obchodní společnosti T. kterým tak způsobí majetkovou škodu. Záměr obviněných ve spojitosti vyvedením bonitních prostředků z obchodní společnosti T. s nahrazením novou obchodní společností W. vyplynul nejen z výpovědí svědků, ale též z účetní evidence obchodní společnosti interpretované znalcem Ing. Václavem Koutníkem. Krajský soud v Hradci Králové po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně na podkladě odvolání obviněného se negativně nevymezil k formě zavinění takto dovozené.
22. I kdyby se však námitky obviněného proti rozsahu provedeného dokazování a jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů podřadily pod nové znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo by být dovolání podle státního zástupce úspěšné. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek totiž neslouží k běžné revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Ani zmíněný nově zakotvený dovolací důvod nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Státní zástupce shledal, že to však není nyní posuzovaný případ, ostatně obviněný M. H. v dovolání vady takového vyloženě extrémního charakteru ani netvrdil. V postupu Okresního soudu v Náchodě státní zástupce neshledal známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Jestliže soud prvního stupně hodnotil některé provedené důkazy rozdílným způsobem než obhajoba, nedochází tím automaticky k porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., resp. deformaci důkazů.
23. Dále se státní zástupce vyjádřil k závadovému jednání obou obviněných hodnocenému jako trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného M. H. ve spojení s angažmá obviněného P. S. bylo cílevědomé. Existovala obchodní společnost s určitou historií, která evidovala závazky vůči svým vybraným dodavatelům a současně pohledávky vůči svým vybraným odběratelům. Ve vzájemné shodě aktivitami obou obviněných nastoupila nová obchodní společnost, která měla původní společnosti poskytnout úvěr, který byl věřiteli splácen postupováním validních pohledávek dlužníka, a to při současném převedení zbývajících ekonomických činností původní společnosti bez dalšího na korporaci novou. Zadlužená obchodní společnost byla nahrazena novou, která převzala jí uskutečňovanou ekonomickou činnost, a protože vedle závazků evidovala původní obchodní společnost též pohledávky, byly z ní tyto pohledávky vyvedeny tak, že bylo předstíráno, že nová obchodní společnost poskytla té původní úvěr, který jí byl splácen postupováním jejích pohledávek. Zvoleným postupem bylo dosaženo stavu, kdy věřitelům původní společnosti nebylo na jejich pohledávky ničeho uhrazeno, v důsledku čehož byla způsobena škoda v celkové výši odpovídající částce pohledávek vyvedených z majetkové sféry dlužníka.
24. Státní zástupce dodal, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí podle §265a odst. 4 tr. ř. by nebylo přípustné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom dostojí požadavkům vyplývajícím z §134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud věnoval uplatněným námitkám obviněného pozornost a vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí, zejména odstavců 29. až 31., je patrno, jak se krajský soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Jakkoli větší prostor byl věnován námitkám uplatňovaných v odvolání spoluobviněného P. S., odvíjel se od zevrubnější argumentace v tomto druhém opravném prostředku. Některé pasáže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou použitelné i na oba obviněné, resp. jejich opravné prostředky. Ani v tomto směru neshledal státní zástupce pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
25. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
26. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným. K vyjádření státního zástupce podal repliku jen obviněný P. S., který především upozornil, že se státní zástupce vyjadřoval pouze k dovolání podanému obviněným M. H., a proto jen ke skutku pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv však ke skutku pod bodem 2. Obviněný P. S. ve stručnosti zopakoval své dovolací námitky, zdůraznil, že vyjádření státního zástupce nelze vztáhnout na jeho osobu, neboť postavení obou obviněných bylo odlišné, a ve vztahu k obviněnému P. S. bylo provedeno množství důkazů, které jeho vinu vyvrací.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním
27. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
28. Na úvod je třeba uvést, že dovolání obviněného M. H. se neopíralo o znění trestního řádu v jeho platné a účinné podobě v době podání dovolání. Obviněný totiž odkazoval na dovolací uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nezohlednil tak, že došlo ke změně trestního řádu mimo jiné v jeho §265b, která byla provedena zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2022 vložen pod písmenem g) do prvního odstavce §265b tr. ř. nový dovolací důvod, další dovolací důvody byly posunuty tak, že se nacházejí o písmeno dále. Podle slovního vyjádření dovolacího důvodu i podle dalšího obsahu dovolání (ve smyslu §59 odst. 1 tr. ř.) chtěl obviněný M. H. uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel P. S. pak uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve skutečnosti však oba dovolatelé měli na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jejich řádného opravného prostředku, odvolání, podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl podle nich dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze tak konstatovat, že ani jeden z obviněných ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Byť tedy dovolatelé neoznačili správně dovolací důvody, pro které rozhodnutí napadají, bylo by příliš formalistické jen z těchto důvodů dovolání obviněných odmítnout, Nejvyšší soud tak učinil z jiných důvodů, jak bude rozvedeno dále.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
30. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
31. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který, jak bylo již uvedeno shora, byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
32. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 12 až 16 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K dovolacím námitkám obviněných M. H. a P. S. týkajících se
skutku pod bodem 1.
33. Výhrady obou dovolatelů směřovaly vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli oba obvinění uznání vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Zásadní námitky obou dovolatelů směřovaly proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Obvinění brojili proti hodnocení dokazování ve vztahu ke smlouvě o úvěru a pouze formálně dovozovali nedostatek subjektivní stránky, když žádné právní námitky de facto k tomuto znaku (při uznání skutkových zjištění soudů nižších stupňů) konkrétně nevznesli. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný P. S. uvedl, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, o některých odvolací soud ani nerozhodl, přičemž se mělo jednat o důkazy dokládající jeho nevinu. Oba obžalovaní v různé podobě napadali především proces dokazování, především jeho rozsah a způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i na jeho základě utváření skutkových závěrů, z čehož pak dovozovali, že skutek kladený jim za vinu nebyl prokázán, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu.
34. Nejvyšší soud k tomu ale znovu připomíná, že jako dovolací soud není zásadně povolán přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, potažmo důkazy, které k nim vedly. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí vůbec obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
35. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a opomenutí podstatných důkazů, nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces či porušení principu in dubio pro reo , jak dovolatelé též namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022] a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného popsaného pod těmito skutky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
36. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Ostatně dovolatel M. H. tento nesoulad ani nenamítal, byť veškeré své námitky stavěl na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Námitky zjevného nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a neprovedení stěžejních důkazů namítal především obviněný P. S. Ve skutečnosti ovšem i z jeho strany šlo o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů ohledně skutkových závěrů a vyhodnocení jednotlivých důkazů, především pak tento obviněný vyjadřoval svůj nesouhlas s hodnocením výpovědi obviněného M. H. Takové námitky ale také nejsou způsobilé nově formulovaný dovolací důvod naplnit, protože o tento dovolací důvod nejde, pokud se soudy důkazy zabývaly a na základě jejich hodnocení se přiklonily k jedné verzi skutkového děje předestřeného jednou stranou sporu (obžalobou) a podpořené jednou skupinou důkazů, zatímco odmítly druhou verzi reprezentovanou druhou stranou (zde obhajobou) podpořenou jinou skupinou důkazů. O opomenutý důkaz ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže ani v případě, že soudy odmítly opakovat provedení některých označených důkazních prostředků, pokud již v řízení byly zákonným způsobem provedeny, jak obviněný Pavel Sedlák též mimo jiné namítal (v tomto směru provedení důkazních prostředků v podobě výslechu označených svědků, resp. spoluobviněného nevykazuje žádných deficitů ve smyslu práva na spravedlivý proces, včetně prvku kontradiktornosti, ostatně dovolatel toto ani nenamítal).
37. Lze tak konstatovat, že se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž zamítl odvolání obou obviněných. Námitky obou obviněných proti procesu dokazování a utváření závěrů o skutkovém ději neodpovídají mimořádným situacím uvedeným v nově formulovaném dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proces vedený před soudy nižších stupňů takovými deficity, jak tvrdili obvinění ve svých dovoláních, netrpí.
38. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu v tomto směru dodat, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů jejich rozhodnutí nemají žádné opodstatnění. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z více verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (srov. zejména body 22. – 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Soudy nižších stupňů jednoznačně dospěly na základě provedeného dokazování k logickému závěru o tom, že smlouva o úvěru (ve výši 2 100 000 Kč) ze dne 22. 2. 2016, uzavřená ještě mezi obchodní společností K. T. a obchodní společností T., byla vytvořena za účelem odůvodnění postupování pohledávek, resp. vyvádění peněz v celkové částce 1 252 298 Kč z obchodní společnosti T. do obchodní společnosti W., k jejímž bankovním účtům měl obviněný M. H. dispoziční oprávnění (viz zejména bod 23. – 24. na str. 14-15 rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba připomenout závěr, že obchodní společnost K. T. byla založena 6. 10. 2015 jako tzv. ready-made společnost, tedy tzv. předzaložená společnost profesionálem poskytujícím službu v podobě zakládání obchodních společností za účelem prodeje obchodního podílu konečnému zákazníkovi, přičemž takto založená obchodní společnost nevyvíjí do té doby žádné obchodní aktivity. Tak tomu bylo i v případě K. T., která až od 22. 3. 2016, kdy došlo k převodu obchodního podílu se současnými změnami v obsazení orgánů společnosti spolu s přejmenováním na obchodní společnost W., neměla žádnou podnikatelskou historii a aktivitu, z níž by mohl pocházet její majetek v hodnotě údajně poskytované půjčky obchodní společnosti T. To vyplývá ze vzájemných souvislostí výpovědi několika svědků, zejména pak svědkyně Š. Š., která byla též první jednatelkou uvedené společnosti K. T., a která se i podílela na vyhotovení smlouvy o půjčce, ale též samotného obviněného M. H., který uváděl, že „kupoval novou společnost“. V souladu s tím je ale i verze obviněného P. S., který tento kontakt zprostředkoval a který s uvedenou svědkyní dlouhodobě spolupracoval, z čehož je zřejmé, že šlo pro něj o běžný modus operandi v jeho tvrzené podnikatelské aktivitě „revitalizace“ a „restrukturalizace“ společností a řešení jejich finančních problémů, k níž však současně podle některých svých vyjádření v rámci trestního řízení nemá dostatek dalších odborných znalostí. Stejně tak tento obviněný uváděl, že do obchodní společnosti T. vstupoval se záměrem vymoci pohledávky z její předchozí činnosti a též nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty, nic z toho však nerealizoval (údajně pro nedostatky v účetní evidenci), dokonce opustil myšlenku ji revitalizovat, protože zjistil, že je společnost předlužená (takové vyjádření již v sobě obsahuje vnitřní rozpor), přičemž ale zároveň akceptoval, že zplnomocněný obviněný M. H. převedl do nově získané obchodní společnosti všechny zaměstnance obchodní společnosti T. s tím, že v nově pořízené obchodní společnosti bude v činnosti pokračovat. Přitom pro pořízení této obchodní společnosti (W.) mu poskytl součinnost tím, že jej zkontaktoval s Š. Š. Nebyl si pak podle své výpovědi jist, zda věděl o úvěru, peníze nepřebíral, věděl ale o postupování některých pohledávek.
39. Soudy nižších stupňů tak zcela důvodně dospěly k závěru, že vyvedení aktiv v podobě pohledávek za dlužníky z obchodní společnosti T. na (nástupnickou) obchodní společnost W. ovládanou obviněným M. H. bylo zamýšlené oběma spoluobviněnými. Tento závěr vyplynul z řetězce zčásti přímých a zčásti nepřímých důkazů, které však na sebe logicky navazují a ve svém důsledku vylučují jakoukoliv pochybnost o vině obviněných (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, uveřejněné pod st. č. 114/2011 ve svazku č. 61 na str. 669 SbNU). Jednalo se především o svědecké výpovědi (svědkyně Š. Š., která se na vytvoření této smlouvy podílela; svědkyně H. L. v rozhodné době účetní obou obchodních společností jak T., tak W., tedy osob, k nimž obviněný M. H. získal přístup díky obviněnému P. S., který s nimi dlouhodobě úzce spolupracoval) a z nich zjištěné skutečnosti. Není také pravdou, že by znalec Ing. Václav Koutník, který ve věci zpracoval znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky a odvětví účetní evidence, při svém výslechu před soudem připustil pravost smlouvy o úvěru, jak tvrdil obviněný M. H. Znalec uvedl, že není oprávněn ani schopen posoudit pravost těchto dokumentů, když ty posuzoval pouze z hlediska účetnictví, které označil za neprůkazné, nevěrohodné a neověřitelné (viz bod 19. na str. 13 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Zcela důvodně soudy nižších stupňů vycházely ze závěru, že k poskytnutí úvěru ze strany obchodní společnosti W. obchodní společnosti T. ve výši 2 100 000 Kč nedošlo. Na základě takové smyšlené smlouvy o úvěru pak byly postupovány pohledávky obchodní společnosti T. od jejích dodavatelů v celkové výši 1 252 298 Kč obchodní společnosti W., a to na bankovní účty této společnosti, ke kterým měl obviněný M. H. dispoziční oprávnění. Přitom obchodní společnost T. evidovala závazky vůči svým věřitelům ve výši nejméně 6 046 753,82 Kč, které alespoň zčásti mohly být uspokojeny z vyvedených peněžních prostředků. Na základě takto správně zjištěného skutkového stavu byla vybrána rovněž odpovídající právní kvalifikace skutku pod bodem 1. jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
40. Oba dovolatelé namítali absenci zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. I tuto námitku ale zakládali na jiném hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, vycházeli z jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly oba soudy nižších stupňů, resp. soud prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 24 dole na str. 15 jeho rozsudku). Odvolací soud se prokázání zavinění obviněného P. S. věnoval v bodě 25 na str. 11 na základě jeho námitek uplatněných v odvolání. Je nepochybné, že oba obvinění věděli o milionových závazcích obchodní společnosti T. vůči jejím věřitelům, ostatně z důvodu špatného finančního stavu obchodní společnosti T. obviněný M. H. kontaktoval obchodní společnost MERIGLOBE ADVISORY HOUSE s. r. o., která jej odkázala na P. S. Je tak zcela nesmyslné jeho vyjádření, že účetnictví nerozumí, že nevěděl, že je společnost předlužená, což zjistil až po delší době, přesto přijal původní nabídku s tím, že společnost revitalizuje a restrukturalizuje (jde tak o zcela protichůdná tvrzení, která vedle sebe nemohou obstát). Není tak možné dovodit jiný závěr, než že obvinění záměrně fingovali nové právní vztahy, které jim formálně umožnili vyvést aktiva z obchodní společnosti T. do nově pořízené obchodní společnosti W., tedy prvně uvedenou obchodní společnost ve vzájemné spolupráci tzv. vytunelovali, čímž zároveň poškodili její věřitele, kteří neměli možnost se z vyvedeného majetku takto „vytunelované“ obchodní společnosti uspokojit. Obžalovaný M. H. byl iniciátorem takového jednání, které bylo v jeho zájmu provedeno, zatímco obviněný P. S. k tomu nabídl své služby zdánlivě vypadající jako řádné podnikání, ve skutečnosti však spočívající v umožnění takového typického „tunelování“ nefungujícímu podnikatelskému subjektu (typicky ve formě s. r. o.) se současným zachováním podnikání v novém subjektu (ready-made společnosti) s původním personálním substrátem (případně skrytým za prostředníky), avšak bez dluhů, které původní subjekt nebyl a ani nebude schopen hradit, když dál nebude vykonávat podnikatelskou činnost.
41. Zapojení obviněného P. S. do celé této operace, jeho míře angažovanosti, vědomosti se soudy nižších stupňů důkladně věnovaly (srov. bod 25. – 26. na str. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a v podstatě většina z odůvodnění usnesení soudu odvolacího, které se detailně obhajobou obviněného P. S. zaobírá). V těchto závěrech neshledal dovolací soud žádný rozpor, naopak tyto závěry považuje za logické a plně odpovídající provedenému dokazování. Obviněný P. S. se domníval, že dostál své povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ve zkratce „o. z.“), jestliže po převzetí jednatelství formálně pověřil řízením obchodní společnosti T. obviněného M. H. Z provedeného dokazování jednak vyplynulo, že nebylo úplně pravdou, že by obviněný P. S. byl čistě tzv. „bílým koněm“, neboť se na řízení obchodní společnosti určitým způsobem podílel, jednak ani to by obviněného nezbavovalo odpovědnosti za vyvedení aktiv, neboť by v takovém případě nejednal v souladu s péčí řádného hospodáře. Obviněný by byl přinejmenším srozuměn s tím, že může dojít k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, takže svým jednáním (pokud by se o další průběh podnikání vůbec nezajímal, jak se sám v dovolání zčásti hájil) by vyjadřoval kladné stanovisko ke vzniku trestněprávního následku – viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, uveřejněné pod č. T 1147. ve svazku 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009. V daném případě ovšem takové nabízení se být tzv. bílým koněm obviněný povýšil svou další aktivitou se servisem, jakého se zájemci o takovou službu (obviněnému M. H.) dostalo zejména v podobě zajištění nové účetní, zprostředkování pořízení nové (ready-made) obchodní společnosti, jak bylo rozvedeno výše. Obviněný P. S. tak do obchodní společnosti T. vstoupil zjevně bez úmyslu dál pokračovat v její obchodní činnosti, zachránit ztrátové podnikání, naopak nechal spoluobviněného M. H. zcela ukončit podnikatelskou činnost a převést veškeré podnikatelské aktivity na nově pořízenou obchodní společnost, k čemuž mu poskytl součinnost, zatímco v původní obchodní společnosti zůstala jen pasiva bez reálné možnosti je v té době i kdykoliv v budoucnu uspokojit.
42. Také k výpovědi obviněného M. H. soudy přistupovaly zdrženlivě, jistě si plně uvědomovaly jeho snahu zbavit se své odpovědnosti a přenést vinu na spoluobviněného P. S. To však neznamená, že by z výpovědi tohoto obviněného (M. H.) soudy nemohly vycházet, zejména když je tento obsah v souladu s dalšími provedenými důkazy, jako s výpovědí svědkyně H. L. (viz bod 16. na str. 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), která uvedla, že smlouvy o postoupení pohledávek zasílala obviněnému M. H. po dohodě s obviněným P. S. Odkázat je možno také na výpověď svědka J. H., jak to učinil odvolací soud v bodě 10. na str. 8, v bodě 16. na str. 9 a v bodě 20. na str. 10 odůvodnění svého usnesení.
43. Nelze rovněž přisvědčit námitce obviněného P. S. ohledně tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud se návrhy tohoto obviněného na provedení důkazů ve svém rozhodnutí zabýval, logicky zdůvodnil, proč by důkazní návrhy ve věci nemohly přinést změnu ve zjištěných skutkových závěrech (viz body 18. – 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil, že by namítaným postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Jedním z důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je jeho zjevná nadbytečnost, a to vzhledem ke stávající důkazní situaci. K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 SbNU, nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 SbNU).
c) K dovolání P. S. týkající se skutku pod bodem 2.
44. Pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, konkrétně mu bylo kladeno za vinu, že v účetních knihách zápisech a jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole uvedl hrubě zkreslené údaje a ohrozil tak majetková práva jiného.
45. Dovolatel P. S. k tomuto bodu uvedl, že jednal s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 o. z., neboť zajistil vedení účetnictví obchodní společnosti T. účetní H. L. K této obhajobě obviněného se vyjádřil již odvolací soud v bodech 22. – 23. na str. 11 odůvodnění svého usnesení, na něž je možno plně odkázat. Ke splnění povinnosti vést účetnictví, jež je uložena statutárnímu orgánu (pro jednatele viz §196 z. o. k.), nestačí jen formální pověření další osoby, aby účetnictví vedla, pokud jí pro to nevytvoří další podmínky a nespolupracuje s ní, resp. záměrně nenechává některé účetní případy zavést do účetnictví, které tím tak významně zkresluje. Tak tomu bylo i v případě P. S., který věděl o řadě úkonů popsaných v rozhodnutích soudů nižších stupňů, které vůbec nenechal zanést do účetnictví obchodní společnosti T., neumožnil pověřené účetní účetnictví zpracovat tak, aby bylo vedeno v souladu s požadavky plynoucími ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v aktuálním znění, především tak, aby účetní závěrka byla sestavena na jeho základě srozumitelně a podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky tak, aby na jejím základě mohla osoba, která tyto informace využívá, činit ekonomická rozhodnutí (viz §7 cit. zákona). Tak tomu ale v posuzované věci nebylo, obviněný jako primárně odpovědná osoba coby jednatel obchodní společnosti T. k tomu podmínky nevytvořil, ba dokonce se sám podílel na vytváření nepravdivého a hrubě zkresleného obrazu předmětné účetní jednotky. K tomu lze odkázat přiměřeně také na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008. S přijetím funkce statutárního orgánu obchodní společnosti zákon spojuje celou řadu povinností, kterých se nelze zbavit pouhým zplnomocněním další osoby, ale naopak v případě takové lhostejnosti musí statutární orgán obchodní korporace počítat s tím, že je to pak považováno za výraz jeho kladného vztahu ke trestněprávně relevantnímu následku, tedy že je srozuměn (smířen) s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněny trestním zákonem.
V. Závěrečné shrnutí
46. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Dovolání obviněného P. S. pak Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu