ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.71.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 71/2023- 334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 44 To 294/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 93/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 T 93/2022, byl obviněný P. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Š. B. nahradit způsobenou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Š. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně rozhodl týmž rozsudkem též o vině obviněného Y. K.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný P. V. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) spolu s již odsouzeným Y. K. tak, že dne 9. 5. 2022 v době kolem 22.15 hod. v XY, v prostoru před lékárnou Benu a vchodem A do Obchodního Centra XY, oba obvinění po užití násilí v podobě chvatů vzali náhodnému kolemjdoucímu poškozenému Š. B. mobilní telefon. Oba nejprve přivolali poškozeného k sobě, obviněný Y. K. jej žádal o zaplacení za průchod pod pohrůžkou zmlácení, pak vůči poškozenému užil chvaty (zejména tzv. kravaty) a svedl jej na zem, kde jej držel. Poškozený v obavě o zdraví na výzvu vytáhl a pak zahodil mobilní telefon, pro nějž došel obviněný P. V., aby pak přiměl poškozeného jej odblokovat. Nakonec oba obvinění poškozeného propustili s příslibem vrácení telefonu v případě zaplacení 800 Kč druhého dne.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obou obviněných, a to toliko proti výroku o trestu. O něm rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 44 To 294/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a uložení přiměřených povinností u obou obviněných a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám v tomto rozsahu učinil nové rozhodnutí. Odvolací soud obviněnému P. V. při nezměněném výroku o vině (viz shora) a za další zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 3 Tm 14/2022, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň rozhodl i o trestu spoluobviněného Y. K.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., neboť odvolací soud podle jeho názoru nesprávně zjistil skutkový stav, nesprávně jej posoudil a uložil nepřiměřený trest, resp. nedůvodně jej oproti soudu prvního stupně zpřísnil.
5. Dovolání obviněného se neslo v tom duchu, že rozhodnutí soudu druhého stupně považoval za nepřiměřené a nedůvodné zpřísnění výsledku, kterého bylo dosaženo v řízení před soudem prvního stupně. Obviněný v té spojitosti namítl, že odvolací soud dostatečně nezohlednil způsob provedení činu, v němž byl soudem spatřován zvlášť závažný zločin loupeže. Obviněný zároveň zpochybnil správnost posouzení skutku jako loupeže odvolacím soudem. Zdůraznil přitom, jak se daný čin odehrál a jak on sám do něj byl zapojen, ale i to, že daný skutek nebagatelizoval a potvrdil, že byl na místě, že na telefon poškozeného sáhl a přinesl mu jej zpět, čímž akceptoval svou účast na loupeži, přestože loupež fakticky nespáchal a poškozeného nepřepadl, nenapadl, ani na něj nijak neútočil. Vytkl odvolacímu soudu nesprávné hmotněprávní posouzení skutku a nerespektování průběhu jednání před soudem prvního stupně. Odvolací soud zcela vynechal projev poškozeného a jeho účast a postoj k omluvám obviněných a rovněž opomněl jeho výslovné prohlášení, že se necítí být poškozen (fyzicky ani psychicky). Poškozený přijal ústně vyslovené omluvy a žádal pouze úhradu hodnoty telefonu.
6. Obviněný na to navázal vyslovením nesouhlasu s postupem odvolacího soudu, který podle něj uložil nepřiměřeně přísný trest a nezohlednil všechny okolnosti případu, jak to učinil soud prvního stupně (loupeže se prakticky neúčastnil, míra jeho viny byla minimální, k účasti se doznal, omluvil se).
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, a aby buď sám „potvrdil“ původní výrok o trestu vyslovený soudem prvního stupně nebo aby takové rozhodnutí uložil soudu druhého stupně. Zároveň žádal o okamžité „propuštění z vazby dle usnesení soudu prvního stupně“.
III. Vyjádření k dovolání
8. Dovolání bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k vyjádření. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však bylo doručeno Nejvyššímu soudu až po dni konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného, proto ani nebylo zasláno obviněnému k případné replice a je též nadbytečné jej zde reprodukovat (nemohlo být při rozhodnutí Nejvyššího soudu jakkoliv zohledněno).
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
11. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
12. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
13. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
14. Poslední dovolatelem uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je upraven pro případy, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle §39 až §42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
b) K uplatněným námitkám obviněného
15. Nejprve je třeba připomenout některé důležité aspekty průběhu trestního řízení, které měly vliv na rozsah přezkumné činnosti soudů rozhodujících o opravných prostředcích. Předně je třeba uvést, že obviněný před soudem prvního stupně na počátku hlavního líčení prohlásil podle §206c odst. 1 tr. ř., že je vinným spácháním skutku uvedeného v obžalobě a že souhlasí s jeho právní kvalifikací, soud toto jeho prohlášení přijal podle §206c odst. 4 tr. ř. Stejně tak učinil i jeho spoluobviněný. Z těchto důvodů se před soudem prvního stupně vůbec neprovádělo dokazování vztahující se ke skutkovým okolnostem případu, ale jen ve vztahu k výroku o trestu a k výroku o povinnosti k náhradě škody. Podle §206c odst. 7 tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, tedy ani v odvolání a logicky pak ani v dovolání. Odvolání pak podala výlučně státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu, který považovala za nepřiměřeně mírný. Odvolací soud tak podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost jen odvoláním napadeného oddělitelného výroku o trestu, avšak nikoli i výroku o vině, který nebyl napaden odvoláním (a ani vzhledem k přijetí prohlášení viny nemohl být napaden) a který neměl důvod přezkoumat ani vzhledem k ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., neboť vytýkané vady neměly svůj původ v jiném výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
16. Nevyužije-li osoba oprávněná k podání dovolání řádný opravný prostředek – zde odvolání, popř. není-li podán jinou osobou v její prospěch, nemůže úspěšně uplatnit své námitky, které mohla využít již předtím v řádném opravném prostředku, v mimořádném opravném prostředku – dovolání, neboť by tím byl narušen koncept tohoto mimořádného opravného prostředku založeného na přezkumu rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. Za nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se považuje takové dovolání, jímž se dovolatel domáhá přezkoumání té části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumávat soud druhého stupně, jehož rozhodnutí je dovoláním napadáno.
17. Proto nelze v dovolání zpochybňovat výrok o vině, pokud odvolání bylo podáno výlučně proti výroku o trestu a odvolací soud nebyl povinen ani podle §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumávat výrok o vině. Veškeré námitky uplatněné v dovolání proti výroku o vině jsou v takovém případě nepřípustné a dovolání, kdyby nebylo jiných námitek, by muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. – viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.; srov. též výklad v Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3242-3243.
18. Vzhledem k výše uvedenému veškeré (do určité míry nejasné) námitky naznačující nesprávné právní posouzení skutku, jakož i nesprávné zjištění skutkového stavu, soudy nižších stupňů jsou nepřípustné a Nejvyšší soud vůbec nemá prostor se jimi zabývat (nakolik odpovídají uplatněným dovolacím důvodům a nakolik jsou opodstatněné). Sem spadají námitky, že obviněný loupež fakticky nespáchal, že se vlastně ničeho závažného nedopustil, že jeho jednání by nemělo být ani loupeží apod.
19. Základem celého dovolání je tak především nesouhlas obviněného s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který mu uložil soud odvolací, ač soud prvního stupně mu uložil pouze podmíněný trest odnětí svobody. To je nosnou myšlenkou celého dovolání obviněného.
20. Zde je ovšem třeba připomenout, že odvolací soud tak činil z podnětu odvolání státní zástupkyně, byl oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu. Navíc napravil pochybení soudu prvního stupně, který obviněnému P. V. nesprávně neukládal souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, ale toliko trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že trest byl odvolacím soudem ukládán za více skutků i trestných činů, než soudem prvního stupně. Nesprávné hmotněprávní posouzení týkající se výroku o trestu by bylo možno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit právě v případě, pokud by námitky směřovaly proti aplikací pravidel uvedených v §43 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, resp. §45 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem takové námitky obviněný ve svém dovolání nevznesl.
21. Námitky dovolatele proti uloženému souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se týkaly výlučně jeho tvrzené nepřiměřenosti, tyto námitky však nespadají pod žádný dovolací důvod, jak bylo shora upozorněno. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, nebo že byla chybně aplikována ustanovení o úhrnném, souhrnném či společném trestu, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci (za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od 2 let do 10 let, tedy i nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, tj. 2,5 roku), nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Z nastíněných důvodů ty přípustné námitky obviněného, které uplatnil proti výroku o trestu napadeného rozsudku soudu druhého stupně, neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, jak jsou vypočteny v §265b odst. 1 a 2 tr. ř. Nejvyšší soud tak neměl na podkladě takového dovolání prostor pro vlastní přezkumnou činnost. Snad jen nad rámec uvedeného lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz body 8. a 9.), který zohlednil osobu obviněného P. V., upozornil na vzestupnou závažnost jím páchaných deliktů, zohlednil jeho trestní minulost a neefektivnost dosud uložených sankcí, což jej především vedlo k uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody, ovšem vyměřeného při dolní hranici zákonné trestní sazby. Samotné doznání obou obviněných při důkazní situaci, jaká v této věci panovala (zejména s ohledem na kamerový záznam), nebylo pro odvolací soud tak významnou okolností, aby jen proto ukládal ještě podmíněný trest odnětí svobody.
V. Závěrečné shrnutí
23. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. byly obviněným uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky byly zčásti nepřípustné (jde-li o zpochybnění výroku o vině) a zčásti (jde-li o námitky proti výroku o trestu) neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům.
24. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř. mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu