ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.821.2023.4
5 Tdo 821/2023-II- 2581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ing. Martin Beksa , nar. 26. 11. 1977, trvale bytem Vlastibořice 50, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 4 To 5/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 49/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Martina Beksy odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 3 T 49/2020, byl obviněný Ing. Martin Beksa uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“). Za tento zločin mu krajský soud uložil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku soud dále obviněnému uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl zároveň obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněné právnické osoby – obchodní společnosti Rezidence Štěpánka, s. r. o. V adhezním řízení byla obviněnému podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), uložena povinnost zaplatit poškozeným B. O a H. O. na náhradu škody částku ve výši 35 200 000 Kč. Další poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný Ing. Martin Beksa, v neprospěch obou obviněných také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a někteří poškození. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 4 To 5/2023, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Ing. Martina Beksy, státního zástupce a poškozených manželů O. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, obviněnou právnickou osobu s odkazem na §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „t. o. p. o.“). Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku soud uložil obviněnému rovněž přiměřenou povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a spolku na dobu pěti let. Vrchní soud rozhodl také o trestu spoluobviněné právnické osoby a v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným manželům O. na náhradu škody částku ve výši 35 200 000 Kč. Zbylé poškozené pak podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další podaná odvolání Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, je podrobně popsán v rozhodnutí vrchního soudu, který je stranám dobře znám a lze na ně v tomto směru plně odkázat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce a poškozených
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání obviněný Ing. Martin Beksa a obchodní společnost AS ZIZLAVSKY, v. o. s., insolvenční správkyně spoluobviněné obchodní společnosti Rezidence Štěpánka, s. r. o. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 821/2023-I., o vyloučení trestní věci spoluobviněné obchodní společnosti ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Dovolací řízení vedené pod sp. zn. 5 Tdo 821/2023 tedy pokračovalo pouze ohledně dovolání, které podal prostřednictvím svého obhájce obviněný.
5. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Poukázal v první řadě na existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Podle názoru obviněného totiž soudy nehodnotily důkazy v souladu se zásadami trestního řízení, zejména nezvážily všechny podstatné skutkové okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnotící závěry soudů považuje obviněný za zjevný projev svévole postrádající racionální či logickou oporu v provedeném dokazování. V obecné rovině je to podle obviněného patrno mimo jiné ze slovních obratů použitých v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, které do výsledku odvolacího řízení vnášejí pochybnosti („…vyvstává otázka, proč…“, „…s ohledem na zjištěné okolnosti je vysoce pravděpodobné, že…“, „…zůstává otázkou, co by se s nimi ve skutečnosti stalo…“ apod.). Konkrétní rozpory pak obviněný shledává v tom, že soudy patřičně nezohlednily úpadkovou situaci spoluobviněné obchodní společnosti doloženou i znaleckým posudkem, v důsledku které nebylo možno vyplácet peníze z advokátní úschovy podle předem stanoveného rozdělovníku. Tato skutečnost měla vliv jednak na určení výše škody, neboť soudy měly v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, stanovit hodnotu zcizeného majetku a hodnotu všech dluhů spoluobviněné jakožto dlužníka, což neučinily. S odkazem na názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 970/2019, obviněný rovněž namítl, že škoda může odpovídat celé výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota majetku dlužníka stejná nebo vyšší; je-li hodnota majetku nižší, škoda je jen v této výši. V ostatních případech je pak třeba zjistit, v jakém rozsahu bylo dotčeno plnění ve prospěch věřitele, tj. zejména, v jakém rozsahu bylo zmařeno uspokojení jeho pohledávky a jestli byl dlužník i před spácháním trestného činu poškození věřitele schopen splnit celý svůj dluh nebo pouze jeho část. Tato otázka je podle obviněného významná rovněž pro naplnění znaku subjektivní stránky, neboť svým jednáním spočívajícím v přesunu peněz z advokátní do notářské úschovy se snažil pouze předejít jinému protiprávnímu jednání, kterým by například mohl spáchat trestné činy zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku nebo zkrácení daně podle §240 tr. zákoníku. Vrchní soud nicméně zaujal zcela nečekaně nový náhled ohledně úpadkové situace spoluobviněné obchodní společnosti, nepovažoval ji za insolventní proto, že nepřihlížel ke sporným pohledávkám obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., ve výši přesahující 6,5 mil. Kč. Obviněný se domnívá, že tento skutkový závěr je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jelikož k otázce spornosti, účelovosti a neoprávněnosti fakturace výše jmenované obchodní společnosti nebyl v řízení proveden žádný důkaz. Jde tudíž o pouhou spekulaci vrchního soudu. Obviněný poukázal v této souvislosti také na pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhaní, jež souviselo právě s částí dotčené fakturace ze strany obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o. Pokud jde o zbylou část fakturace, odkázal obviněný na výsledek kontroly Finančního úřadu v Liberci, který neshledal žádné pochybnosti o účtované činnosti, což ostatně mohl tentýž soud zjistit též ze znaleckého posudku Ing. Kateřiny Minsterové.
6. Obviněný dále nesouhlasí s označením svědka Viktora Kosiny jako tzv. bílého koně, jehož měl podle hodnocení soudů obou stupňů obviněný řídit způsobem znemožňujícím poškozeným manželům O. vrácení vložených peněz. Aniž by byl k tomuto zjištění proveden jakýkoli důkaz, vrchní soud bez dalšího toliko předpokládal srozumění obviněného s nedostupností majetku použitelného k uspokojení pohledávky poškozených, jež byla důsledkem jeho právních jednání spočívajících ve vzdání se funkce jednatele a v převodu obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti. Obdobně nebylo podle obviněného bez pochybností prokázáno, že peníze do notářské úschovy převedl se záměrem „nechat je zmizet“. Obsah provedených důkazů, zejména výslech obviněného, svědků J. K. a Viktora Kosiny a e-mailová komunikace s notářem Mgr. Štěpánem Nývltem, však potvrzují úmysl obviněného směřující pouze k odložení platby poškozeným manželům O. Na jednání, která po převodu obchodního podílu činil Viktor Kosina, obviněný již neměl žádný vliv, přičemž v době převodu svého obchodní podílu neměl žádnou indikaci, že by nový jednatel zamýšlel poškozeným peníze nevrátit.
7. Ve své další výhradě obviněný odmítl procesní použitelnost úředního záznamu ze dne 11. 3. 2019 sepsaného P. S. jako důkazu, stejně jako svědecké výpovědi jmenovaného policisty ohledně jeho telefonátu s obviněným. Na základě obou těchto důkazů totiž soudy dovodily účel urychleného převedení obchodního podílu obviněným a vzdání se funkce jednatele ve spoluobviněné obchodní společnosti. Obviněný zdůraznil, že v době tohoto telefonátu nebyl v postavení obviněného, tudíž nebyl ani řádně poučen o svých procesních právech v trestním řízení. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přitom vyplývá, že již podezřelý má stejná procesní práva jako obviněný, zejména mu nemůže být odepřeno právo nevypovídat. Pokud byl úřední záznam sepsán ještě před řádným poučením, nemohou podle obviněného sloužit jako důkaz žádné skutečnosti, k nimž se podezřelý, byť dobrovolně a svévolně, před příslušníky policejního orgánu vyjádřil. Použití výslechu výše jmenovaného policisty ve vztahu k jím sepsanému úřednímu záznamu či jiným částem spisového materiálu proto obviněný považuje za nepřípustné.
8. Zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů spatřuje obviněný také ve skutkovém zjištění soudů, podle něhož byl v souladu s čl. 4 písm. c) smlouvy o tiché společnosti ze dne 17. 2. 2017 povinen vyžádat si k převodu obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti souhlas poškozených manželů O. Obviněný namítl, že citovaný článek souvisí s převodem podniku, tedy obchodního závodu, nikoli obchodního podílu. Obdobně nesouhlasí obviněný se závěrem vrchního soudu, že v důsledku dohod o přistoupení k dluhu, které bez souhlasu jmenovaných poškozených uzavřel za spoluobviněnou obchodní společnost s obchodními společnostmi MITEL, s. r. o., a M.P. ELEKTROMONTÁŽE, s. r. o., došlo k porušení čl. 4 téže smlouvy. Podle názoru obviněného však smlouva zakazovala převzít bez souhlasu tichého společníka ručení, nikoli učinit ekonomicky obdobné jednání.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl soudům nesprávné právní posouzení žalovaného skutku jako trestného činu poškození věřitele ve smyslu §222 tr. zákoníku. Má za to, že pokud byly na základě jeho pokynu převedeny peníze z advokátní do notářské úschovy, nešlo o ukrytí peněz, k němuž podle odborné literatury, na kterou obviněný odkázal, dochází pouze v případě přesunutí na obecně neznámé místo. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že peníze na účtu notáře Mgr. Štěpána Nývlta byly postiženy dvěma exekučními příkazy. Podle obviněného proto nelze souhlasit se závěrem vrchního soudu o odstranění, resp. ukrytí majetku (peněz), jinak by jej soudní exekutor nebyl schopen postihnout. V této souvislosti obviněný připomenul rovněž právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1273/2020, podle něhož odstranění majetku spočívá v jeho ukrytí, které dlužníku umožňuje s tímto majetkem nadále disponovat se zachováním možnosti získat jej později zpět. Tuto podmínku obviněný nepovažuje za splněnou, neboť možnosti dispozice s penězi v notářské úschově se fakticky vzdal v důsledku svého odvolání z funkce jednatele a navazujícího převodu obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti. Obviněný taktéž zdůraznil, že pro poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku je charakteristické, že je způsobeno prostřednictvím zmenšení majetku dlužníka, k čemuž v posuzované věci nedošlo. S takovým zmenšením, a to ani do budoucna, nebyl obviněný srozuměn, obzvlášť za situace, jestliže peníze nikde „nezmizely“, ale nový jednatel spoluobviněné Viktor Kosina dal notáři Mgr. Štěpánu Nývltovi pokyn k jejich převedení na nově zřízený účet spoluobviněné.
10. Obdobně nemůže být podle názoru obviněného posouzeno jako poškození věřitele převedení obchodního podílu v dlužící obchodní korporaci. Tímto jednáním totiž dochází pouze ke změně v osobě majitele, nikoli ke změně v objemu majetku společnosti. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškození věřitele přichází v této situaci v úvahu pouze za předpokladu, že převodce podílu, který je současně v postavení statutárního orgánu společnosti, učiní kroky vedoucí k přechodu svých jednatelských oprávnění a povinností na jiného s vědomím, že jde o osobu očividně neschopnou obhospodařovat svěřený majetek a zhodnotit ho tak, aby z něho bylo možno uhradit dosud nevyrovnané závazky. Takový závěr lze však učinit pouze na základě zjištění, že dlužící společnost měla v době přechodu jednatelství dostatek majetku na vyvíjení dalších podnikatelských aktivit a při řádném hospodaření by dosáhla zisku umožňujícího uhrazení těchto závazků. Pachatel musel zároveň důvodně předpokládat, že tohoto výsledku se nepodaří dosáhnout, pokud řízení společnosti přejde na danou osobu. Jen v takovém případě je možné dovodit příčinnou souvislosti mezi zmařením uspokojení věřitelů znehodnocením existujícího majetku dlužící společnosti a jednáním pachatele jako jejího původního jednatele. Tyto podmínky vyplývající z komentářové literatury, na kterou obviněný odkázal, nebyly podle jeho názoru v posuzované trestní věci splněny.
11. Další nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněný v otázce stanovení výše škody. Má za to, že za škodu nelze považovat celou nominální hodnotu pohledávek poškozených manželů O. Důvodem je úpadkový stav spoluobviněné obchodní společnosti, v jehož důsledku bylo v rozhodné době třeba aplikovat princip poměrného uspokojování věřitelů. Vzhledem k tomu, že v současnosti probíhá souběžné insolvenční řízení, v němž je prostřednictvím dosud neskončených incidenčních sporů řešena pravost a výše přihlášených pohledávek souvisejících i s předmětným trestním řízením, obviněný se domnívá, že soudy měly správně postupovat podle §229 odst. 1 tr. ř., tedy odkázat poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Podle obviněného nebyla v trestním řízení splněna ani procesní podmínka vyvození jeho trestní odpovědnosti v posuzované trestní věci spočívající v zachování totožnosti skutku. V tomto ohledu namítl, že uzavření smlouvy o tichém společenství a následný pokyn k převedení peněžních prostředků z jednoho účtu na druhý, resp. převod obchodního podílu na nového majitele, by mohlo být považováno za jeden skutek pouze za předpokladu, že obviněný by takový postup zamýšlel již při uzavírání smlouvy o tichém společenství. Obviněný přitom nejdříve uzavřel smlouvu o tichém společenství a až následně, pod vlivem objektivních překážek znemožňujících realizovat původní projekt a v obavě, že by mohlo dojít ke zvýhodnění některého z věřitelů, se rozhodl učinit převod peněz z advokátní do notářské úschovy. S tímto záměrem obviněný dopředu nepočítal, domnívá se proto, že jde o nový skutek, pro který by muselo být zahájeno trestní stíhání a podána nová obžaloba.
13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spolu s rozhodnutími na něj obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal vrchnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby ve věci sám rozhodl. Obviněný současně požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, čemuž Nejvyšší soud vyhověl usnesením předsedkyně senátu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 5 Tdo 821/2023.
14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že jde o opakování, resp. pokračování obhajoby obviněného z předcházejících fází trestního řízení, na kterou již soudy reagovaly. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce za běžnou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Platí to například pro svědka Viktora Kosiny v pozici tzv. bílého koně, jehož výpověď o tom, že hodlal pohledávky poškozených manželů O. uhradit, nelze považovat za věrohodnou, neboť ji nepotvrzovaly žádné jeho kroky, které činil, namísto toho naopak udělil pokyn k vyvedení peněžních prostředků z notářské úschovy. Pokud jde o námitku procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka P. S., státní zástupce zdůraznil, že jmenovaný policista uváděl jen okolnosti o stavu a průběhu informování obviněného včetně vznášení neustálých požadavků na přesun výslechu z důvodu jeho nemoci, čehož obviněný využil k převedení svého obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti, aby se zbavil tlaku poškozených a přesunul dispozici s vloženými peněžními prostředky. Nešlo tedy o rekapitulaci obsahu výpovědi obviněného skrze nezamýšlený, náhradní institut v trestním řízení, tj. situaci, na kterou pamatuje omezení vyslovené v související rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
15. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů vypořádaly adekvátně taktéž s otázkou posouzení jednání obviněného jako úmyslného, jež vychází z charakteru, načasování a souslednosti série kroků, které obviněný činil a jimiž hodlal zbavit poškozené manžele O. možnosti dosáhnout na jejich peněžní prostředky poskytnuté v souvislosti s realizací projektu Rezidence Štěpánka. Státní zástupce má za to, že soudy správně určily rovněž výši způsobené škody. Ta se odvíjí od hodnoty odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné jinak použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, pokud by dlužník nejednal některým ze způsobů jednání vyjmenovaných v §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce nepovažoval za důvodnou ani námitku týkající se otázky totožnosti skutku. Pro splnění požadavku rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu totiž není nutná naprostá shoda žalobního návrhu s výrokem o vině vysloveným soudem. V posuzované trestní věci došlo ke korekci některých skutkových zjištění v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, přičemž zůstala zachována částečná shoda v jednání, resp. následku přičitatelnému obviněnému. K námitce obviněného, že vydání pokynu k převedení peněz z advokátní do notářské úschovy, nelze pokládat za jejich ukrytí, státní zástupce dodal, že vedle zmíněného převodu došlo také k převodu obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti jakožto dlužníka poškozených. Popsaná dispozice byla přitom podle státního zástupce zjevně účelová a způsobilá přivodit nemožnost plného uspokojení poškozených manželů O., pro které se majetek dlužníka stal nedostupným z hlediska uhrazení jejich splatné pohledávky. V tomto ohledu odkázal státní zástupce také na úvahy vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014.
16. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
17. K dovolání se prostřednictvím své společné zmocněnkyně vyjádřili také poškození B. O. a jeho manželka H. O., kteří navrhli, aby je Nejvyšší soud zamítl. Obhajobu založenou na tvrzení materiálního úpadku spoluobviněné obchodní společnosti považují poškození za účelovou, vycházející ze znaleckého posudku, jehož závěry se opírají o stav, do něhož se spoluobviněná dostala pouze v důsledku fakturace obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., ovládané obviněným. Úmysl obviněného je podle poškozených prokázán jeho aktivními kroky, jež v této souvislosti činil buď on sám, případně Viktor Kosina, aniž by je jakkoliv vysvětlil či komunikoval poškozeným jako tichým společníkům spoluobviněné. V důsledku tohoto postupu obviněný nenaplnil žádnou ze svých informačních povinností, které vůči poškozeným měl. Pokud jde o právní posouzení skutku, poškození je považují za správné, eventuálně vyjádřili v této souvislosti názor, že jednání obviněného mohlo být posouzeno také jako podvod či zpronevěra.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
19. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, rozhodně nelze akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace obsahu podaného dovolání, obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v jeho první a druhé alternativě. První varianta zahrnuje situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být pojat do hodnotících úvah soudů. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
22. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
23. Přestože obviněný v rámci námitek, které podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázal na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, z obsahu jeho konkrétních výhrad existence rozporu takové povahy nevyplývá. Těžiště jeho dovolací argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů, obviněný poukazuje na domnělé dílčí nesrovnalosti, které však podle Nejvyššího soudu nedosahují intenzity zjevného rozporu v rozhodných skutečnostech, jež jsou určující pro naplnění posuzovaného skutku kvalifikovaného jako zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tak ve skutečnosti a v souladu se svou strategií obhajoby domáhá toliko prosazení jím podávané verze skutkového děje a vlastních představ o jeho výsledku, který by vyústil ve zproštění obžaloby. Námitky tohoto typu nicméně neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která je vedla k odlišnému závěru od názoru prosazovaného obviněným, tedy k vyslovení jeho viny a k odsouzení. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně hodnotil, či se dokonce přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
24. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu může na podkladě obsahu trestního spisu konstatovat, že soudy obou stupňů po dostatečně podrobně provedeném dokazování a vyhodnocení jeho výsledku dospěly k závěru, že obviněný v pozici jednatele spoluobviněné obchodní společnosti Rezidence Štěpánka, s. r. o., a zároveň jako jediný statutární orgán jejího jediného společníka – obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., zmařil uspokojení svých věřitelů (se zřetelem k uplatnění §114 odst. 2 tr. zákoníku), poškozených manželů O., kteří byli tichými společníky spoluobviněné právnické osoby, a to v důsledku následujícího jednání. Obviněný jako v rozhodné době jediný jednatel spoluobviněné obchodní společnosti, která měla vůči jmenovaným poškozeným splatný dluh ve výši 35 200 000 Kč, byl povinen v souladu s uzavřenou smlouvou, resp. s ukončením smluvního vztahu, uhradit peněžní částku vloženou do advokátní úschovy u schovatele – Advokátní kanceláře JUDr. Drahomíry Janebové Kubisové, s. r. o. (dále též jen „advokátní kancelář“). Tento závazek vyplýval jednak z písemné dohody o ukončení smluvního vztahu a vypořádání, uzavřené dne 31. 10. 2018 mezi spoluobviněnou a jmenovanými poškozenými, jednak ze smlouvy o advokátní úschově, uzavřené téhož dne mezi advokátní kanceláří jako schovatelem, spoluobviněnou jako oprávněnou z úschovy a Statutárním městem Mladá Boleslav jako složitelem. Předmět úschovy představovala úhrada kupní ceny za nemovitosti, a to pozemky určené původně na výstavbu bytových domů, z kupní smlouvy uzavřené stejného dne, tj. 31. 10. 2018, mezi Statutárním městem Mladá Boleslav jako kupujícím a spoluobviněnou jako prodávající. Smluvní vztahy mezi jednotlivými účastníky smluvních ujednání počítaly s tím, že částka ve výši 35 200 000 Kč měla být z úschovy poukázána přímo na účet poškozených. Po splnění veškerých podmínek k výplatě této částky stanovených ve smlouvě o advokátní úschově nicméně obviněný, vědom si všech výše popsaných skutečností a v úmyslu zmařit uspokojení jmenovaných věřitelů, bez jejich předchozího souhlasu předal dne 25. 2. 2019 advokátní kanceláři pokyn k převodu finančních prostředků na jiný účet, než byl uveden ve smlouvě o advokátní úschově, a to na účet notářské úschovy u notáře Mgr. Štěpána Nývlta. Obviněný svůj splatný závazek neuhradil, s poškozenými přestal komunikovat a bez jejich vědomí a souhlasu následně dne 12. 3. 2019 převedl svůj obchodní podíl ve spoluobviněné obchodní společnosti na jinou obchodní společnost, kterou ovládal jeho známý Viktor Kosina, a současně rozhodl o svém odvolání z funkce jednatele spoluobviněné právnické osoby, přičemž do této funkce jmenoval Viktora Kosinu. Obviněný byl srozuměn s tím, že takovéto účelové dispozice s majetkem spoluobviněné mohou vést k nemožnosti plného uspokojení poškozených, neboť v důsledku popsaných jednání se pro poškozené stal majetek použitelný k uspokojení jejich splatné pohledávky v podstatě nedostupným, případně s vynaložením úsilí včetně právní pomoci.
25. Nejvyšší soud má za to, že výše stručně shrnutá rozhodná skutková zjištění z výsledku provedeného dokazování nepochybně vyplývají, soudy pečlivě a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů, přičemž respektovaly konkrétní obsah důkazů bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily některou ze stran trestního procesu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pouze částečně korigoval vybrané dílčí skutkové závěry soudu prvního stupně, což byl v souladu s §259 odst. 3 písm. a), b) a §263 odst. 7 tr. ř. oprávněn učinit na základě jím provedeného dokazování ve veřejném zasedání (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13). Přestože lze obviněnému do určité míry přisvědčit v tom, že některé vrchním soudem použité formulace mohou na první pohled působit poněkud nepřesvědčivým dojmem, resp. mohou vyvolávat určité spekulativní úvahy, nelze je však zároveň vytrhávat z celkového kontextu odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je dostatečně srozumitelný, jednoznačný a nezpochybnitelný závěr, že k odstranění majetku způsobujícího nemožnost uspokojení nároku poškozených manželů O., a tedy k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu poškození věřitele, v posuzovaném případě došlo. Stejně tak je potřeba připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání proti důvodům rozhodnutí přípustné.
26. Uvádí-li obviněný, že Vrchní soud v Praze zaujal nečekaný náhled ohledně otázky úpadkové situace spoluobviněné obchodní společnosti z důvodu rozporování pohledávek obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., nelze této námitce přisvědčit. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 3. 2023 (viz č. l. 2283 a násl. tr. spisu) je totiž zřejmé, že soud provedl několik listinných důkazů dokládajících aktuální stav probíhajícího insolvenčního řízení (srov. též bod 10. napadeného rozsudku). Obviněný si tak z průběhu dokazování byl vědom toho, že všechny přihlášené pohledávky obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o. (obviněný je ostatně i jejím jednatelem a jediným společníkem, měl tudíž informace o průběhu insolvenčního řízení), byly insolvenčním správcem popřeny. Jak navíc vyplývá z poměrně podrobného výkladu v bodě 13. napadeného rozsudku, vrchní soud nehodnotil otázku úpadku spoluobviněné nijak izolovaně, nýbrž právě ve spojitosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. Důvody, proč odmítl přihlížet k pohledávkám obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., ve výši 6,5 mil. Kč a považoval je za fiktivní, zasadil soud do kontextu posuzované trestní věci a vysvětlil, že za situace, v níž obviněný dobře znal ekonomické poměry spoluobviněné obchodní společnosti Rezidence Štěpánka, s. r. o., která od prodeje předmětných nemovitostí nerealizovala fakticky žádnou činnost a disponovala pouze finančními prostředky na účtu advokátní úschovy, nutno označit fakturace ze strany obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., za niž jednal rovněž obviněný, z konce roku 2018 za účelové bez ekonomického opodstatnění. Nejvyšší soud nepovažuje toto hodnocení za nelogické, což platí také pro navazující závěr vrchního soudu, podle něhož pokud čistá aktiva spoluobviněné právnické osoby činila ke dni 25. 2. 2019, tedy k datu převodu peněz z advokátní do notářské úschovy, minus 4 894 000 Kč (srov. též znalecký posudek na č. l. 1537 tr. spisu), při nezohlednění pohledávek obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., nemohla být spoluobviněná v úpadku. Nejvyšší soud dodává, že správnost úvah vrchního soudu potvrdil i následný výsledek incidenčního sporu, z něhož je zřejmé, že popření pohledávek obchodní společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., insolvenčním správcem bylo důvodné co do částky ve výši 5 347 933 Kč, tedy stále v rozsahu převyšujícím výše zmíněnou zápornou bilanci spoluobviněné ke dni 25. 2. 2019 (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 6. 2023, č. j. 82 ICm 2365/2022-294, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 106 VSPH 629/2023-321, dostupné na: www.isir.justice.cz ).
27. Pokud jde o výhrady obviněného týkající se vyhodnocení postavení nového jednatele spoluobviněné Viktora Kosiny, Nejvyšší soud podotýká, že ačkoli nešlo o typického „bílého koně“, jak je tento termín běžně užíván ve spojení s osobou tzv. nastrčenou k páchání trestné činnosti za účelem formálního zakrytí protiprávního jednání jiné osoby, skutečného pachatele, z obsahu provedeného dokazování zcela jasně vyplývá, že v posuzované trestní věci byl Viktor Kosina osobou, která fakticky nehodlala pokračovat v podnikatelské činnosti spoluobviněné obchodní společnosti. K tomu je vhodné dodat, že tato obchodní společnost byla založena za účelem vybudování obytných domů v obvodu XY, neměla vlastní zaměstnance ani jiný kapitál, než částku vloženou poškozenými a získanou bankovním úvěrem, přičemž tento záměr se však vedení města nepodařilo prosadit a původně vyčleněné pozemky měly být využity k jinému účelu. Z reálných kroků, které Viktor Kosina činil po nabytí obchodního podílu a jmenování do funkce jednatele, je přitom zřejmé, že neměl v úmyslu ani uhradit pohledávku poškozených manželů O. S ohledem na okolnosti, za nichž došlo k převedení obchodního podílu, tj. náhle v době údajné pracovní neschopnosti obviněného, pro niž oddaloval své dostavení se k podání vysvětlení na policejní stanici, tedy bezprostředně poté, co se obviněný dozvěděl, že se věcí již zabývá Policie České republiky z podnětu manželů O., lze nepochybně dovodit také srozumění obviněného s touto skutečností. Nejvyšší soud nemůže závěrům, které v této souvislosti zaujal vrchní soud, nic vytknout, v podrobnostech proto odkazuje zejména na bod 12. napadeného rozsudku, v němž jsou vyčerpávajícím způsobem vyloženy logické úvahy o skutkových okolnostech, k nimž došlo v souvislosti s převodem obchodního podílu obviněným a s majetkovými dispozicemi nového jednatele obviněné právnické osoby svědka Viktora Kosiny.
28. Vytýká-li dále obviněný vrchnímu soudu nesprávné skutkové závěry spočívající v tom, že k převodu obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti, resp. k uzavření dohod o přistoupení k dluhu, potřeboval v souladu se smlouvou o tiché společnosti předchozí souhlas poškozených manželů O., Nejvyšší soud odkazuje na čl. 4 písm. c) smlouvy o tiché společnosti (srov. č. l. 26 a 27 tr. spisu). Podle tohoto ustanovení platí, že „podnikatel (Rezidence Štěpánka, s. r. o.) je povinen vyžádat si od tichého společníka (poškození manželé O.) předchozí písemný souhlas zejména k (i) uzavírání smluv o tichém společenství s jinými tichými společníky; (ii) převodu celého podniku nebo jeho části na jiného vlastníka; (iii) pronájmu podniku nebo jeho části; (iv) změně právní formy; (v) účasti na obchodech mimo rámec podnikatelského záměru – projektu ‚Rezidence Štěpánka‘; (vi) ručení za závazky jiných fyzických nebo právnických osob“. Smyslem citovaného ustanovení byla nepochybně ochrana poškozených, resp. jimi vloženého finančního vkladu, před jednáním, které by mohlo jakýmkoli způsobem ohrozit investici ve prospěch spoluobviněné obchodní společnosti. Nelze přitom přehlížet, že výše uvedený výčet jednání, k jejichž uskutečnění smlouva vyžadovala předchozí písemný souhlas poškozených, je pouze demonstrativní (viz použití slova „zejména“). Obsahoval-li tento výčet jednání spočívající v ručení za závazky jiných fyzických nebo právnických osob, tím spíše bylo podle Nejvyššího soudu míněno, byť výslovně neuvedené, též udělení souhlasu k přistoupení k dluhu obviněnou právnickou osobou, uzavřeného navíc ve formě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Totéž platí ve vztahu k převodu obchodního podílu, byl-li součástí demonstrativního výčtu souhlasem podmíněný převod (části) podniku nebo uzavírání smluv o tichém společenství. Jde totiž o právní jednání, která jsou srovnatelná s výslovně vyjmenovanými typy změn týkajících se obviněné právnické osoby, jež by evidentně mohly ohrozit majetkový nárok poškozených, k čemuž nakonec skutečně v posuzovaném případě došlo.
29. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka P. S. Lze v tomto ohledu připomenout, že podle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. například obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07) platí, že sebeobviňující vyjádření pronesené vůči orgánu státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu pouze za předpokladu, že ho učinila osoba v procesním postavení obviněného, která byla v tomto postavení vyslechnuta, a to za současného respektování práv obviněného podle §33 tr. ř. Nedostatek těchto podmínek pak nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim osoba pronesla. To však zároveň nevylučuje, aby byl jako svědek vyslechnut příslušník policejního orgánu, který prováděl určitý úkon, pokud vypovídal o skutečnostech, o kterých se nedozvěděl z vysvětlení osob podaných podle §158 odst. 3, 5 tr. ř. nebo §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí č. 26/1989 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, sv. 75 pod č. T 1381).
30. V posuzované trestní věci svědek P. S. v rámci svého výslechu vypovídal o okolnostech souvisejících s výzvami vůči obviněnému, aby se dostavil k podání vysvětlení. V této souvislosti mimo jiné zopakoval, co sám v telefonátu dne 11. 3. 2019 obviněnému k věci sdělil, tj. že poškození manželé O. oznámili, že nedošlo k výplatě peněz z advokátní úschovy. V tomto rozsahu tedy nešlo o žádnou reprodukci sdělení poskytnutých samotným obviněným vůči policejnímu orgánu v rámci policejního úkonu, nýbrž naopak svědecká výpověď P. S. vedla k objasnění okolností souvisejících s informováním obviněného o konkrétních důvodech zájmu policie o jeho osobu a také zdroj, který se na policii obrátil. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud tuto část svědecké výpovědi zahrnuly do svých úvah a zohlednily v komplexu jednotlivých kroků obviněného, jež v rozhodné době činil. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného totiž bylo mimo jiné významné zjištění, že urychlený převod obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti, k němuž došlo pouhý den po výše zmíněném telefonátu, evidentně představoval jeho reakci na zjištění, že se z podnětu manželů O. věcí zabývá Policie České republiky (bod 12. napadeného rozsudku) a předmětem vyšetřování je právě nárok poškozených na vrácení vložených investic, jež byly v rozporu se smluvním ujednáním odstraněny z advokátní úschovy.
31. V této souvislosti je možné připustit, že jako problematická se může jevit část výpovědi, v níž svědek reprodukoval i to, co mu obviněný v telefonním rozhovoru ze dne 11. 3. 2019 sám řekl. Nelze nicméně zároveň přehlížet, že soudy zohlednily v této souvislosti pouze sdělení obviněného o nemožnosti podat vysvětlení z důvodu nemoci, resp. jeho vyjádření k věci v tom smyslu, že má jít o omyl, neboť s poškozenými je vše vyřešeno a čeká se jen na výsledek daňové kontroly (viz str. 27 napadeného rozsudku). Otázka nemoci obviněného byla sice při hodnocení provedených důkazů relevantní, neboť vrchní soud dospěl k závěru, že k převodu obchodního podílu došlo za nestandardních okolností právě i s odkazem na v daném okamžiku trvající pracovní neschopnost obviněného (str. 28 napadeného rozsudku). Tato skutečnost však byla v trestním řízení prokázána rovněž na základě provedeného listinného důkazu – rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z něhož soudy zjistily, že obviněný byl skutečně v pracovní neschopnosti v době od 19. 2. 2019 do 5. 4. 2019 (bod 219. rozsudku soudu prvního stupně). Jde tudíž o obecnou informaci, která sama o sobě neměla přímou návaznost na posuzované protiprávní jednání obviněného, navíc byla objektivně zjistitelná z jiného důkazu, než jaký představovala výpověď P. S. Stejně tak i samotný obviněný v tomto směru v závěrečné řeči u hlavního líčení uvedl, že se léčil s poměrně zásadním onemocněním, měl pásový opar, zablokovaná záda a krční páteř a zánět středního ucha (str. 26 napadeného rozsudku; srov. č. l. 2088 tr. spisu). Pokud jde o reprodukci sdělení obviněného ze strany svědka P. S. k věci samotné, tj. že má jít o omyl a vše je již vyřešeno, k tomuto sdělení vrchní soud přihlédl toliko podpůrně v tom smyslu, že obviněný uvedl svědkovi jakožto policejnímu komisaři nepravdivou informaci, neboť v daném okamžiku postupoval vůči poškozeným zcela opačným způsobem (str. 28 napadeného rozsudku), což však bylo v trestním řízení nade vši rozumnou pochybnost prokázáno. V podrobnostech lze v tomto ohledu odkázat na zcela vyčerpávající bod 11. napadeného rozsudku, v němž vrchní soud nastínil přehlednou časovou osu jednotlivých právních jednání i pokynů obviněného.
32. Lze tedy uzavřít, že při důsledném respektování pravidel vyplývajících z východisek přijatých rozhodovací praxí, jak byla shrnuta v bodě 29. výše, neměly soudy nanejvýš přihlížet k té části výpovědi svědka P. S., v níž částečně reprodukoval shora uvedená sdělení obviněného, nicméně lze uzavřít, že nešlo o zásadní informaci pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného. I přes tuto výhradu nicméně napadená rozhodnutí obstojí, neboť na podkladě důkazů, které soudy mohly ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotit a posuzovat, nevznikají o skutečnostech prokazovaných prostřednictvím dané části výpovědi jmenovaného svědka, a rovněž i o vině obviněného jako takové, žádné pochybnosti.
33. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině podotýká, že trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.
34. Obviněný v dovolání rozporoval naplnění znaku objektivní stránky spočívajícího v odstranění majetku, který mu byl jako jedna z forem jednání vymezených ve výše citovaném ustanovení trestního zákoníku Vrchním soudem v Praze přičítán. Nejvyšší soud proto připomíná, že odstraněním se rozumí ukrytí nebo jiné přemístění majetku nebo jeho části, přičemž si pachatel uchová nadále možnost disponovat s takovým majetkem a případně ho i využívat (přemístěním na neznámé místo, uschováním u jiné osoby apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 32 pod č. T 957). Ukrytí může spočívat i v převedení peněz nebo zaknihovaných cenných papírů z účtu dlužníka (pachatele) na účet jiné osoby, pokud si dlužník ponechá možnost získat převedené hodnoty zpět. Odstranění znamená, že věřitel neví, kde se nachází majetek dlužníka, anebo z jiného důvodu se pro něj stane takový majetek nedostupným (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2847; srov. rozhodnutí č. 24/2022 Sb. rozh. tr., případně přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014).
35. Ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, jak byla shrnuta v bodě 24. výše, podle Nejvyššího soudu zcela nepochybně vyplývá naplnění jak znaku spočívajícího v odstranění majetku, tak i ostatních znaků objektivní stránky trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožnil s právním posouzením skutku, které vyslovil Vrchní soud v Praze v bodě 12. napadeného rozsudku, na něž také v podrobnostech odkazuje. Proto lze pouze ve stručnosti zopakovat, že obviněný se tohoto trestného činu dopustil v důsledku série promyšlených jednání, které na sebe časově i logicky bezprostředně navazovaly a byly vedeny záměrem znemožnit uspokojení poškozených manželů O. Obviněný, jednající za spoluobviněnou obchodní společnost Rezidence Štěpánka, s. r. o., si byl dobře vědom splatného závazku vůči poškozeným manželům O., k jehož úhradě se zavázal prostřednictvím advokátní úschovy v advokátní kanceláři. V době, kdy již byly splněny všechny podmínky pro výplatu peněz ve prospěch poškozených, obviněný bez jejich předchozího souhlasu, který si byl povinen opatřit v souladu s čl. 2 dohody o ukončení smluvního vztahu a vypořádání (č. l. 21 a 22 tr. spisu), předal advokátní kanceláři pokyn k převodu všech finančních prostředků, tvořících fakticky veškerý majetek spoluobviněné, z advokátní do notářské úschovy. Obviněný sice namítá, že v tomto případě nešlo o ukrytí peněz, zcela však přehlíží, že to byl on sám, kdo s poškozenými přestal komunikovat a k povinnosti mlčenlivosti výslovně zavázal rovněž advokátku JUDr. Drahomíru Janebovou Kubisovou. V důsledku tohoto jednání poškození neměli možnost zjistit, jak bylo s peněžními prostředky fakticky naloženo, neboť byly převedeny na jim neznámé místo (účet notářské úschovy), a tudíž majetek, který byl původně přímo určen k uhrazení jejich pohledávky, se pro ně stal nedostupným, ztratil se tak z jejich dosahu. Na majetkovou dispozici s předmětem advokátní úschovy a nesplnění smluvního závazku pak obviněný navázal tím, že se zbavil osobní odpovědnosti za porušení smluvního ujednání s poškozenými tak, že převedl svůj obchodní podíl ve spoluobviněné obchodní společnosti na osobu Viktora Kosiny, který se rovněž stal i jejím novým jednatelem. Učinil tak přesto, že neměl, a ani nemohl mít jistotu o tom, že jmenovaný splní finanční závazek vůči poškozeným, jak vyplývá z dalších zjištění soudů o nakládání se svěřenými finančními prostředky svědkem Viktorem Kosinou. Naprosto nevěrohodná se tudíž jeví obrana obviněného, podle níž spoléhal na dodržení smluvního závazku vůči poškozeným novým jednatelem, neboť jemu osobně vůbec nic nebránilo, aby tak učinil sám. Ke změnám jeho majetkové účasti a výkonu funkce jednatele v obchodní společnosti Rezidence Štěpánka, s. r. o., totiž nebyl v rozhodné době žádný opodstatněný důvod, převod peněz z advokátní úschovy zpět do majetku poškozených neznamenal nijak složitý úkon a již vůbec nebyl časově náročný, aby jej nemohl obviněný realizovat bezprostředně po splnění smluvních podmínek k vyplacení svěřené investice poškozeným, ačkoli i to se obviněný snažil zdržovat (srov. výpověď svědka K. E.). Naprosto logicky tedy soudy vyhodnotily tuto obhajobu jako nevěrohodnou a poměrně zřetelně vyvrácenou provedeným dokazováním.
36. Uvádí-li obviněný, že převod obchodního podílu by mohl být považován za jednání vedoucí k poškození věřitele pouze za splnění konkrétních podmínek (srov. bod 10. výše), tato námitka by mohla být relevantní jedině za předpokladu, že obviněnému by bylo přičítáno výlučně osamocené převedení obchodního podílu, aniž by bylo doprovázeno jakýmkoli souvisejícím, a to jak předcházejícím, tak i navazujícím jednáním vedeným stejným záměrem, tedy zmařit uspokojení věřitelů manželů O. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že v posuzované trestní věci byl skutek spáchán v důsledku série výše popsaných jednání obviněného, přičemž převod obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti byl toliko jednou z jeho částí, kterou nelze účelově oddělovat od zbytku, a úspěšně tak namítat, že tato část sama o sobě nevedla k poškození věřitelů.
37. Stejně tak nelze akceptovat námitku, že nemohlo jít o odstranění (ukrytí) majetku z důvodu, že podle soudního výkladu takové jednání vyžaduje možnost dlužníka nadále s odstraněným (ukrytým) majetkem disponovat, čehož se obviněný fakticky vzdal s ohledem na převod obchodního podílu a změnu jednatele ve spoluobviněné obchodní společnosti. Obviněný totiž uvedenou výhradu přehlíží, že dlužníkem byla právě spoluobviněná obchodní společnost, za niž obviněný pouze jednal, přičemž změna v majetkové struktuře a řízení spoluobviněné neměla na možnost další dispozice s peněžními prostředky ze strany spoluobviněné žádný vliv. Převedení obchodního podílu na Viktora Kosinu a jeho jmenování do funkce jednatele totiž nic nezměnilo na tom, že vůči poškozeným manželům O. vystupovala v pozici dlužníka i nadále spoluobviněná obchodní společnost, která tak prostřednictvím nového jednatele Viktora Kosiny mohla peněžní prostředky uložené v notářské úschově případně získat zpět, či s nimi nakládat. V tomto ohledu proto nemohl Nejvyšší soud shledat odchýlení se od citovaného výkladu i soudní judikatury (viz bod 34. tohoto usnesení), jak se domáhal obviněný.
38. K výtce týkající se nesprávného určení výše škody z důvodu úpadku spoluobviněné obchodní společnosti, v jehož důsledku měl být aplikován princip poměrného uspokojování věřitelů, a škoda proto nemohla představovat celou nominální hodnotu pohledávek poškozených, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný tuto výhradu zjevně formuloval na podkladě jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly soudy z výsledku provedeného dokazování. Jak vyplývá již z vypořádání související námitky v bodě 26. tohoto usnesení, vrchní soud jednoznačně vyloučil, že by v době posuzovaného jednání obviněného mohla být spoluobviněná obchodní společnost Rezidence Štěpánka, s. r. o., v úpadku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je tímto skutkovým závěrem v dovolacím řízení vázán, přičemž výše také vysvětlil, že nejde o zjištění, které by bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nezbývá mu než konstatovat, že tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný se jí fakticky domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů a tvoří součást jeho obhajoby. S tím souvisí i otázka naplnění znaku úmyslu, neboť to byl ostatně sám obviněný, kdo účelově zatěžoval spoluobviněnou obchodní společnost spornými závazky, a to i z pozice jednatele společnosti TopDesign Stavby, s. r. o., a byl si tudíž dobře vědom skutečné ekonomické situace spoluobviněné a jejích finančních zdrojů. Soudy proto zcela správně nepřisvědčily obraně obviněného v tom smyslu, že převodem peněžních prostředků z advokátní do notářské úschovy se pouze snažil předejít možnému spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele. Tuto skutkovou verzi podávanou ze strany obviněného fakticky vylučují veškeré kroky, které v posuzovaném případě sám činil. Jak v tomto ohledu přiléhavě konstatoval Vrchní soud v Praze v bodě 12. napadeného rozsudku, pokud by se obviněný skutečně obával, že se uhrazením pohledávky poškozených manželů O. dopustí neoprávněného zvýhodnění věřitele, nic mu nebránilo, aby svůj závazek splnil třeba jen částečně, ale především aby komunikoval s poškozenými a pokusil se jim nastalou situaci vysvětlit. Namísto toho se pro poškozené stal fakticky nedostupným, prováděl majetkové dispozice naprosto v rozporu se smluvním ujednáním s poškozenými a evidentně se bránil splnění závazků obviněné obchodní společnosti vůči nim, nepochybně s cílem zabránit jim v uspokojení jejich splatné pohledávky.
39. Pokud jde o tvrzené porušení zásady zachování totožnosti skutku, především tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Přesto lze ve stručnosti poznamenat, že trestní stíhání se od samého počátku vedlo pro týž skutek, o němž soudy obou stupňů rozhodovaly na podkladě podané obžaloby. Nelze mít žádnou pochybnost o tom, že činem, jímž byl obviněný uznán vinným, došlo k totožnému následku, pro jehož způsobení byl obviněný od počátku trestně stíhán a následně i obžalován. Je jím nárok poškozených manželů O., vyplývající z pohledávky vůči spoluobviněné obchodní společnosti ve výši 35 200 000 Kč. Stejně tak v průběhu trestního řízení nedošlo ke změně zásadních skutkových okolností (jednání) předcházejících vzniku této škody, k níž došlo v důsledku převedení peněžních prostředků z advokátní do notářské úschovy a navazujícím prodejem obchodního podílu ve spoluobviněné obchodní společnosti a změně jednatele (srov. usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 66 a násl. tr. spisu i podanou obžalobu na č. l. 1170 a násl. tr. spisu). O zachování totožnosti skutku proto podle Nejvyššího soudu nevyvstávají žádné pochybnosti. Nutno v této souvislosti také dodat, že obsahově se tato námitka dotýká spíše otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť obviněný zejména zdůrazňuje, že převedení peněžních prostředků a obchodního podílu nezamýšlel učinit již v okamžiku uzavření smlouvy o tichém společenství. Tato okolnost by však byla relevantní pouze za situace, jestliže by soudy kvalifikovaly žalovaný skutek jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, u něhož se předpokládá jednání pachatele v podvodném úmyslu od počátku, tedy již v okamžiku vzniku souvisejícího závazkového vztahu. K tomu však podle skutkových závěrů soudů obou stupňů v posuzované trestní věci nedošlo (srov. bod 16. napadeného rozsudku).
IV. Závěrečné shrnutí
40. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Ing. Martina Beksy jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Převážná část jeho výhrad fakticky neodpovídala uplatněným ani jiným dovolacím důvodům. Pokud bylo možné některým námitkám přiznat relevanci, Nejvyšší soud jim nepřiznal opodstatnění, a mohl své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu