ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1042.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1042/2023-672
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný T. Č. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 To 39/2023-481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 12/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2023, č. j. 5 T 12/2022-442 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný T. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podpory a propagace terorismu podle §312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku , jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
dne 5. 2. 2022 v 22.07 hod. z místa svého trvalého bydliště na adrese XY, XY, okr. XY, z mobilního telefonu zn. Apple iPhone SE, číslo modelu MP862CS/A, sériové číslo XY s vloženou SIM kartou zn. Kaktus číslo XY, na sociální síti Facebook pod svým uživatelským jménem XY živě vysílal svoji výzvu a následně umístil video v délce trvání 00:26:53 hod., které bylo veřejně dostupné bez jakéhokoliv omezení všem uživatelům sítě internet bez nutnosti přihlášení na sociální síť Facebook na adrese https://www.facebook.com/XY/videos/ XY, které mělo ke dni 7. 2. 2022 4100 zhlédnutí, 696 sdílení, 665 komentářů a 463 reakcí typu „like“, v němž se negativně vymezoval vůči opatřením vyhlášeným orgány veřejné moci proti pandemii onemocnění COVID-19, a to zejména proti novele zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (tzv. pandemický zákon), přičemž v této souvislosti podněcoval diváky předmětného videa, aby aktivně, a to i za použití násilí směřujícího vůči životu a zdraví a dalších protiprávních postupů jako jsou blokace veřejných komunikací, zabránili projednání a přijetí výše uvedené novely pandemického zákona Senátem Parlamentu České republiky ve čtvrtek dne 10. 2. 2022, dále prostřednictvím tohoto videa vyzýval své příznivce, aby se za použití všech dostupných prostředků včetně násilí podíleli na převzetí politické moci v České republice a vymanění se z mezinárodních struktur a organizací, jichž je Česká republika součástí, jako je EU a NATO, a opakovaně uváděl, že hlavním cílem jím avizovaných násilných aktivit směřujících na život a zdraví jsou členové Senátu Parlamentu České republiky, popřípadě členové Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a vlády České republiky, aniž by je jmenovitě specifikoval, přičemž v této souvislosti rovněž vyzýval ke sledování videa, které následně dne 6. 2. 2022 na profilu sociální sítě Facebook s názvem XY uveřejnil samostatně stíhaný obviněný Z. S., nar. XY, jehož obsahem byly obdobné výzvy k násilným aktivitám směřovaným zejména vůči Senátu Parlamentu České republiky a dalším reprezentantům veřejné moci, přičemž obviněný samostatně stíhaného obviněného Z. S. prezentoval jako vůdčí element popsaných aktivit, se kterým celou věc konzultuje a koordinuje, a v předmětném videu obviněný vyřkl celou řadu konkrétních výroků, jež byly ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně doslovně citovány, čímž prostřednictvím tohoto živého vysílání – videa a zároveň odkazováním na video obdobného obsahu ostatní pobízel ke spáchání jednání naplňujícího pojmové znaky zločinu teroristického útoku jednáním uvedeným v §311 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
2. Za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2022, č. j. 2 T 44/2022-57) byl obviněnému podle §312e odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Apple iPhone SE včetně SIM karty a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2022, č. j. 2 T 44/2022-57, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 To 39/2023-481 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“) zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vojtěcha Bieneka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že mu byl uložen natolik exemplární trest, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Obviněný předně uvedl, že je třeba jeho výroky zasadit do dobového kontextu. Je osobou velice citlivou na zásahy do základních lidských práv a svobod (přičemž vyjmenoval ty, do nichž v té době podle něj zasaženo bylo) a v daném případě tyto zásahy trvaly s určitými přestávkami od března 2020 až do května 2022. Pokud někdy hovořil o defenestraci, tak tato myšlenka je v reáliích České republiky vnímána jako vzepětí se českého národa proti útlaku. Není známa situace, kdy by provedení defenestrace bylo v kontextu dnešní doby líčeno jako teroristický čin. Výzva k defenestraci je zde hluboce zakořeněna a jedná se o notorietu (přičemž odkázal na internetové zdroje s diskusemi). Podstatné je, že podobné výroky, jako byly ty jeho, historicky nebyly postihovány buď vůbec nebo jen mírněji mimo oblast trestní represe v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. V České republice, jakožto velmi bezpečné zemi, obdobné výroky ani v extrémně vypjatých okamžicích nepadají na živnou půdu. Jeho hlavním zájmem bylo získání vyššího počtu sledujících. Příčinou jeho rozhořčení bylo omezování práv a svobod, vydávání nezákonných opatření, jejich průběžná rušení soudy a obavy z případného zneužití pandemického zákona. V této souvislosti poukázal na princip presumpce správnosti správních aktů. Během pandemie jich byly desítky zrušeny, což v něm mohlo vyvolat pochybnosti o fungování spravedlnosti a vést k radikalizaci jeho výroků.
6. Odvolací soud jako polehčující okolnost nezohlednil, resp. to naopak považoval za okolnost přitěžující, že se jednání dopustil v době, kdy nebývalé zásahy do základních lidských práv občanů a s tím spojená rostoucí frustrace trvaly už téměř dva roky. Dále odkázal na dosavadní soudní praxi v podobných případech (přičemž citoval rozhodnutí soudů v konkrétních trestních věcech) s tím, že jejich porovnáním dospěl k přesvědčení, že mu byl uložen trest exemplární ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jako jediný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z. S. byl za fakticky srovnatelné jednání díky uzavření dohody o vině a trestu uložen trest poloviční, a to ještě s podmíněným odkladem jeho výkonu. Soudy nevzaly v úvahu, že se nikdy aktivně nepokusil svolat shromáždění, které by mělo sloužit k dosažení cílů zmiňovaných ve videu. S přihlédnutím ke všem (i polehčujícím) okolnostem případu mohl být v jeho případě aplikován §58 tr. zákoníku, tj. trest odnětí svobody mu mohl být snížen pod dolní hranici trestní sazby. Ať už byl obsah jeho výroků jakýkoli, nevybízel k zabíjení a útokům na civilní obyvatelstvo, když právě toto pokládal za primární znaky terorismu. Je přesvědčen, že hrozba trestu odnětí svobody na 5 až 15 let za pouhé řeči na sociálních sítích je nepřiměřená. I nejvyšší státní zástupce JUDr. Igor Stříž v rozhovoru na www.irozhlas.cz prezentoval názor, že za verbální trestné činy by principiálně neměl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody.
7. Dále obviněný zpochybnil samotnou právní kvalifikaci svého jednání, když prezentoval řadu definic slova terorismus s tím, že v drtivé většině jde o činy zaměřené na civilní obyvatelstvo a zcela nezúčastněné osoby. Neznal pojem terorismu tak, jak jej chápe trestní zákoník. Definice dané skutkové podstaty v trestním zákoníku se značně vymyká uvedeným definicím, jakož i chápání tohoto pojmu laickou veřejností. Jednal tedy přinejmenším v právním omylu podle §19 tr. zákoníku, kterého bylo možno se vyvarovat. To mělo být zohledněno jako polehčující okolnost podle §41 písm. h) tr. zákoníku. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nedostatečné, když přicházela v úvahu kvalifikace i podle jiných ustanovení trestního zákoníku. Extenzivní výklad §312e tr. zákoníku a jeho aplikace na jednání, kterého se dopustil, budí důvodné pochybnosti o tom, zda je tato právní kvalifikace vzhledem k dalším možnostem výkladu zákonná a zda nevede k bezdůvodnému a zcela odlišnému zacházení (s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1171/2020-264). Odhlédnout nelze ani od problematiky práva na svobodu projevu, přičemž obviněný odkázal na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
8. Jako kontroverzní a komplikovaný sám označil svůj odkaz na právo na odpor podle §23 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Během pandemie došlo k podstatnému omezování základních lidských práv a svobod. Omezení, která byla založena správními akty, v nejednom případě obsahovala absolutně nedostatečná odůvodnění. V jeho očích panovalo vlivem takovýchto nezákonných rozhodnutí po značnou část doby trvání pandemie bezpráví. Za základ demokratického právního řádu je bezpochyby nutno považovat povinnost státu uplatňovat státní moc pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Předmětný postup státních orgánů představoval odstraňování demokratického právního řádu. Ze strany výkonné moci sice nebyla znemožněna činnost soudů, ale použití zákonných prostředků by nemohlo být účinné, pokud by ze strany tvůrců obecně závazných předpisů nebyla vůle se soudními rozhodnutími řídit. Z výše uvedených důvodů nabyl přesvědčení, že již pouze občanský odpor může zastavit nezákonné počínání představitelů vládní a zákonodárné moci. Ze samotného videa je jednoznačně patrná jeho zoufalost a bezmoc. Hodnocení jeho výroků by proto mělo být dáno do tohoto kontextu. Obecná rozhodovací praxe soudů podle jeho názoru v obdobných případech shledala absentující materiální stránku trestného činu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy použitá právní kvalifikace je nesprávná nebo přinejmenším sporná, když přiléhavější by bylo jeho jednání kvalifikovat podle §175 tr. zákoníku nebo §326 tr. zákoníku.
9. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2022, sp. zn. 5 T 12/2022, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 To 39/2023-481, zrušil a zprostil jej obžaloby, případně aby napadená rozhodnutí zrušil podle §265 l tr. ř. a znovu rozhodl tak, že čin překvalifikuje a uloží mu mírnější trest (to i v případě ponechání stávající právní kvalifikace).
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného nejprve uvedl, že z jeho obsahu je zřejmé, že dovolatel chtěl usnesení odvolacího soudu napadnout zřejmě i podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jinak obviněný pouze zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku. Část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání, ačkoli tyto písemnosti vypracovali odlišní obhájci. S těmito námitkami se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce zcela ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Dodal, že ve věci neexistuje žádná pochybnost o skutkových zjištěních. Dovolatel byl ochoten uzavřít dohodu o vině a trestu, pouze pokud by bylo jeho jednání posouzeno mírněji a byl by mu uložen toliko podmíněný trest, což ovšem státní zástupce odmítl.
11. Dovolatelovy námitky stran významu slova terorismus jsou vnitřně rozporné, neboť např. součástí teroristického útoku z 11. září byl také útok na budovu Pentagonu, v němž pracují zejména zaměstnanci Ministerstva obrany USA, a nakonec i ministr obrany jakožto člen vlády. Dovolatel nijak nevysvětlil, proč vojenské osoby v budově zmíněného amerického ministerstva považuje za osoby civilní, avšak blíže neurčené české poslance, senátory a členy vlády nikoli. Bez ohledu na to zůstává podstatným, jak terorismus vymezuje znění předmětné skutkové podstaty (viz bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
12. Dovolatel poukázal též na právo na odpor podle čl. 23 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, avšak jeho argumentace se omezila jen na jeho pocity nezákonnosti blíže popsané u hlavního líčení. To, že právo na odpor není právem páchat trestnou činnost, konstatoval Nejvyšší soud například ve svých usneseních ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 682/2015, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 4 Tdo 304/2023. Právem na odpor se hájila rovněž osoba protestující proti těžbě hnědého uhlí ve věci, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 6 As 175/2022. Nejvyšší soud by se měl přidržet této již ustálené judikatury, z níž plyne, že účelem předmětného ustanovení je ochrana demokratického právního státu a nikoli jeho ničení. Smyslem jednání dovolatele přitom zjevně bylo demokratický systém zničit a nahradit jej systémem nedemokratickým. Česká republika se měla stát osamocenou a izolovanou zemí vedenou obviněným zmíněným davem tisíce lidí.
13. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce shrnul, že zvolená právní kvalifikace odpovídá dané skutkové podstatě a dovolatel jednal protiprávně, nikoli v rámci svého práva na odpor. Obviněný sice obecně zmínil možnost postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak tuto svoji námitku argumentačně nijak nerozvinul, a proto se k ní nelze blíže vyjádřit. Právní posouzení skutku je správné a uvedený dovolací důvod naplněn nebyl.
14. V souvislosti se svým tvrzením o nepřiměřeně přísném trestu dovolatel v bodě 39. svého dovolání obecně odkázal na možnost případné aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku, avšak namísto uvedení konkrétních důvodů pro takové mimořádné snížení brojil spíše jen proti přísné právní kvalifikaci za pouhé „řeči na sociálních sítích“. Neužití §58 tr. zákoníku v zásadě není (s výjimkou spolupracujícího obviněného) dovolacím důvodem. Přestože obsáhlá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (že se o dovolací důvod nejedná) byla narušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 (obsahujícím stanovisko opačné, ovšem nikoli jednotné), Nejvyšší soud dal i po tomto nálezu najevo, že na své předchozí judikatuře trvá. K tomu státní zástupce připomněl relevantní rozhodnutí s tím, že považuje za nejvhodnější, aby Nejvyšší soud postupoval i nadále shodně. Konkrétně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, v němž tento soud setrval na své dosavadní judikatuře vylučující z dovolacích důvodů námitku nesnížení trestu pod dolní hranici trestní sazby na základě některé z fakultativních alternativ §58 tr. zákoníku. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 44/06 (který byl publikován pod č. 182/2007 Sb.) a ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (který byl publikován pod č. 190/2007 Sb.) lze dovodit, že při splnění zde vymezených podmínek se obecný soud může od nálezu Ústavního soudu odchýlit.
15. Pokud jde o posuzování trestů v dovolacím řízení, státní zástupce též připomněl dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, včetně usnesení publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávném vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr . ř. Shodně rozhodl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 . Přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit pouze ve dvou případech – jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. K této zásadě existuje již poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu (na níž státní zástupce konkrétně odkázal). Porušení proporcionality trestních sankcí bylo posuzováno vždy velmi restriktivně, zpravidla s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry obviněného. Z tohoto pohledu je významné, že dovolatel se ve své argumentaci zcela vyhnul poukazu na své osobní poměry. Neuvádí tak žádnou okolnost, z níž by bylo možno dovodit mimořádnou nespravedlnost uloženého trestu. Soudy výši trestu přiléhavě odůvodnily a nic nenasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o trest nespravedlivý, nadto mimořádně nespravedlivý pro svoji exemplárnost.
16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání s odkazem na §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
19. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že tu část námitek obviněného, která se týká právní kvalifikace skutku, včetně údajně vadné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě), jakož i pod obviněným výslovně nezmíněný, avšak implicitně též namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Důvodnými je však neshledal. Totéž platí i ohledně zbylých námitek, které ani nespadají pod některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a které se týkají údajně nepřiměřeně přísného trestu.
21. Obsah dovolání obviněného je v podstatě jen opakováním jeho dřívější obhajoby před soudy obou stupňů, a to včetně odvolací argumentace. Se všemi jeho relevantními námitkami se však dostatečně vypořádaly již uvedené soudy. Nejvyšší soud s jejich závěry souhlasí a v podstatném odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz odst. 4. – 22. na str. 5–10 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 6. – 8. na str. 5–7 usnesení soudu odvolacího).
22. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby znovu reprodukoval a rozebíral jednotlivé důkazy a z nich vyplývající skutková a právní zjištění, aby je porovnával s obhajobou obviněného a v návaznosti na to činil skutkové a právní závěry vlastní. Podstatné je, že Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, k jakým právním závěrům na základě toho dospěly a proč mají za vyvrácenou obhajobu obviněného (včetně toho, že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu, případně že vykazuje znaky jiného podstatně méně závažného trestného činu).
23. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Jak už bylo řečeno, argumentace obviněného ve skutečnosti není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
25. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit už jen následující.
K námitce chybné právní kvalifikace skutku
26. Není pochyb o tom, že se obviněný dopustil jednání podrobně popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Toto sám doznal a v dovolání proti tomu ani nijak nebrojí. Vedle doznání je usvědčován především samotným videozáznamem, který zachycuje celý jeho „příspěvek“ zveřejněný a všem bez jakéhokoli omezení zpřístupněný na sociální síti Facebook dne 5. 2. 2022 (viz CD-R nosič založený na č. l. 146 spisu). Ve shodě s oběma soudy nižších stupňů zastává i Nejvyšší soud názor, že tímto jednáním obviněný veřejně podněcoval ke spáchání teroristického trestného činu, přičemž svůj čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí a naplnil tak všechny znaky zvlášť závažného zločinu podpory a propagace terorismu podle §312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
27. Podněcování obecně spočívá v jakémkoli projevu pachatele, který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin, což je u podněcování cílem pachatele. Konkrétně ve smyslu §312e tr. zákoníku se podněcováním rozumí taková činnost, jíž pachatel směřuje k tomu, aby vyvolal u jiných osob rozhodnutí spáchat teroristický trestný čin. Nezáleží přitom na formě projevu, která může být ústní, písemná nebo elektronická aj. Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. narážkami, jejichž skrytý smysl, směr a účel je pro adresáta poznatelný). Trestný čin je dokonán již samotným projevem, jehož obsahem je podněcování. K vyvolání rozhodnutí spáchat teroristický trestný čin dojít nemusí. Podněcování je pojem širší než návod. Podněcování může být adresováno neurčitému okruhu a počtu osob, ale spadá sem i jednání vůči individuálně či druhově určeným osobám. Podněcovat lze i k individuálně neurčeným trestným činům, jakkoli trestná činnost musí být určitým, byť obecným, způsobem specifikována druhem trestného činu. Návod k trestnému činu naproti tomu musí mít určitého adresáta a směřovat k individuálně určité trestné činnosti (viz ŠÁMAL, Pavel, BOHUSLAV, Lukáš. §312e [Podpora a propagace terorismu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3982–3983, marg. č. 3.).
28. Pojem „teroristický trestný čin“ je definován v ustanovení §129a tr. zákoníku. Rozumí se jím trestné činy teroristického útoku podle §311 tr. zákoníku, teroru podle §312 tr. zákoníku a vlastizrady podle §309 tr. zákoníku (zde ovšem pouze za předpokladu, že jde o čin spáchaný formou teroristického útoku nebo teroru).
29. Čin, k jehož spáchání obviněný veřejně podněcoval, by v případě jeho uskutečnění vykazoval znaky trestného činu teroristického útoku podle §311 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Mělo totiž dojít k úmyslnému poškození ústavního zřízení České republiky a k donucení vlády a jiného orgánu veřejné moci (v daném případě zejména Senátu), aby něco konaly, resp. opominuly, a to prostřednictvím útoku ohrožujícího život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví. Násilnou akcí „davu“ zaměřenou proti členům uvedených státních orgánů (v první řadě proti senátorům) chtěl obviněný dosáhnout primárně toho, aby nebyla přijata novela tzv. pandemického zákona (zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a následně pak převzetí moci v zemi a nastolení „vlastního pořádku a vlastních zákonů“.
30. Ústavním zřízením České republiky se rozumí ústavním pořádkem stanovené uspořádání státních orgánů, orgánů samosprávy a politických organizací, jejich vzájemné vztahy a pravidla jejich fungování (k tomu viz ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, BOHUSLAV, Lukáš. §310 [Rozvracení republiky]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3921, marg. č. 3.).
31. Terorismem se obecně rozumí užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických (případně politicko-náboženských) cílů. Cíle, vůči nimž jsou teroristické útoky vedeny, ani způsoby jednání, jimiž mají být tyto cíle dosaženy, nejsou v žádném ohledu z hlediska možného negativního dopadu na existenční podmínky pro život lidí limitovány. Terči teroristických akcí jsou většinou civilisté, ale často směřují i vůči celým státům, jejich vládám a jejich fungování [viz ŠÁMAL, Pavel, HERCZEG, Jiří, BOHUSLAV, Lukáš. §311 (Teroristický útok). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3933, marg. č. 1.].
32. Jakkoli si většina laické veřejnosti pod pojmem teroristický trestný čin vybaví především mediálně prezentované události typu různých útoků tzv. Islámského státu nebo zcela aktuálně hnutí Hamás na území Izreale apod., tak je třeba při výkladu tohoto pojmu striktně vycházet z toho, jakým způsobem jej pojímá náš trestní zákoník (viz výše) v návaznosti na podstatné mezinárodní dokumenty (na jejichž základě byla příslušná ustanovení týkající se teroristických trestných činů do tuzemského trestního práva začleněna). Řeč je především o rámcovém rozhodnutí Rady Evropské unie 2002/475/SVV ze dne 13. 6. 2002 o boji proti terorismu a o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541 ze dne 15. 3. 2017 o boji proti terorismu (která zmíněné předchozí rámcové rozhodnutí ze dne 13. 6. 2002 nahradila). I podle těchto nadnárodních předpisů se za teroristický trestný čin považuje (mimo jiné) úmyslné jednání spočívající v útoku ohrožujícím lidský život nebo tělesnou integritu člověka, jež může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závažně poškodit zemi nebo mezinárodní organizaci, bylo-li spácháno s cílem závažným způsobem destabilizovat či zničit jejich základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury (viz článek 1, odst. 1 citovaného rámcového rozhodnutí a článek 3, odst. 1 citované směrnice).
33. V návaznosti na shora uvedená obecná východiska je namístě si blíže připomenout obsah předmětného „projevu“ obviněného na sociální síti Facebook ze dne 5. 2. 2022, který bezprostředně po svém zveřejnění zaznamenal na 4 100 shlédnutí, 696 sdílení, 665 komentářů a 463 pozitivních reakcí – tzv. „lajků“. Mimo to, co je detailně pospáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný v úvodu svého videa upozornil, že chystaná novela pandemického zákona je stále jen návrhem (schváleným zatím jen Poslaneckou sněmovnou), a aby mohla začít „platit“, musí ještě projít Senátem (přičemž zde bylo její projednání naplánováno na 10. 2. 2022) a musí ji podepsat prezident, takže je ještě čas. Dále uvedl zhruba následující: „Nesmíme spoléhat na to, že to neprojde nebo že se to vrátí zpátky. Oni budou dělat všechno pro to, aby zákon prošel, takže je musíme předběhnout. Proto tady apeluju na všechny z vás, kdo to chcete vzít tvrdě, rázně a radikálně. Nestačí dělat to, co dělá Chcípl PES, co dělal Volný blok, prostě pořád jenom kecy, to není cesta. Musíme jednat. Až ten zákon bude platit, nebudeme se moct už ani hnout, budou nám cpát karantény, povinně nás očkovat, budou to moct dělat už neomezeně, napořád, zotročí nás, to nesmíme dopustit. Vy si myslíte, že tohle zvrátíme poklidnou cestou, právní cestou, že tohle je opravdový boj? Ne, to není žádný boj, my to musíme vzít tvrdou cestou. Musíme je vzít za držku, potřebujeme plán. Aby se to povedlo, potřebujeme desítky, možná stovky tisíc lidí, nasraných lidí, uděláme plán, musíme se nakopnout k radikálnímu a pořádnýmu odboji a vyřešit to, udělat uragán a okamžitě je vypnout, vynést je za rypáky, za ty držky, naházet je do řeky. Zbavíme se jich jednou provždy a nastolíme si vlastní pořádek, vlastní zákony. Pokud aspoň trošku uvažujete o téhle cestě, tak se přidejte. Když nás tam přijde čtvrt milionu s jediným cílem, prostě ty dobytky vynést a vykopat je, tak to půjde. Sešrotujeme je na maděru a uděláme tady konečně pořádek. Nesmíme se bát, že nás rozpráší policie“.
34. Během svého projevu obviněný na posluchače několikrát apeloval, aby následující den sledovali příspěvek „XY“, tj. dnes již pravomocně odsouzeného Z. S., nar. XY (viz níže), který už má plán, přijede do Prahy, tam se všichni sejdou a může začít opravdový odboj. Obviněný opakovaně vyzýval k tomu, aby posluchači psali jemu i „XY“, aby se jim hlásili a připojili se k nim. Zmíněný Z. S. následujícího dne 6. 2. 2022 ve večerních hodinách na sociální síti Facebook obviněným avizovaný příspěvek skutečně živě odvysílal a video s tímto příspěvkem následně umístil na svůj profil (bez omezení přístupnosti). Jeho projev obsahoval obdobné výzvy, jaké den předtím činil obviněný, tedy především výzvy k násilnému převzetí moci v zemi a k fyzické likvidaci členů Parlamentu České republiky s tím, že je dále třeba ustanovit lidové soudy, všechny je pozavírat a největší zrůdy pověsit. Vyzýval k tomu, aby ve čtvrtek (10. 2. 2022, tj. v den plánovaného projednání novely pandemického zákona v Senátu) všichni vyšli do ulic, jinak je s nimi amen, on jim bude velet, on je povede. Při těchto prohlášeních navíc držel v ruce dřevěnou násadu a poklepával si s ní do dlaně druhé ruky s tím, že „tohle je lék na všechny nemoci naší země“. Za toto jednání, které bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podpory a propagace terorismu podle §312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 68 T 10/2022 (jímž byla schválena dohoda o vině a trestu mezi obviněným a státní zástupkyní a který téhož dne nabyl právní moci).
35. Z protokolů o ohledání č. l. 94–137 vyplývá, že v této věci řešenému jednání obviněného ze dne 5. 2. 2022 předcházela celá řada jeho jiných projevů obdobného charakteru zveřejněných na facebookovém profilu obviněného, resp. učiněných prostřednictvím tohoto profilu. Obviněný především vehementně brojil proti veškerým omezením spojeným s bojem proti epidemii nemoci COVID-19. Například dne 12. 12. 2021 se v Praze zúčastnil demonstrace proti povinnému očkování a údajnému porušování ústavně zaručených práv občanů a během protestního průvodu živě vysílal svůj projev (jehož videozáznam následně bez omezení přístupu umístil na svůj profil a toto video zaznamenalo cca 5 300 shlédnutí, 382 sdílení a 455 lajků) obsahující mj. prohlášení, že „Stačí ještě desetkrát tolik lidí a můžeme jít defenestrovat, protože to je jediná možná věc, jedinej možnej způsob, jak se z toho dostat, a oni tomu nesmějí uniknout. Prostě pocítí pořádnej trest ze strany lidu, dostanou na ty tlamy nařezáno, aby si to všichni z tý vládní garnitury uvědomili. Abysme se zbavili už tý buzerace a veškerýho útlaku, tak je prostě třeba masivní a tvrdý násilí. Já fakt nebudu mít klid, dokud nepřijde den, že jim rozkopeme držky, že z nich bude chcát krev“. Podobné projevy byly obsaženy i v dalších příspěvcích obviněného (které též zaznamenaly stovky sdílení a lajků), např. ze dne 2. 2. 2022: „Poklid, máme řešení, mírová cesta, prostě velký hovno. My potřebujeme brutální ofenzivu, chytit je za ty tlamy a dát jim ládovačky. Vytvoříme nějaký společenství, najdeme prostě občanskou armádu běžnejch lidí, nasraných, odhodlaných jít do toho natvrdo, na život a na smrt, na krev, bomby na krev. Jediná možná cesta, jak z toho ven, je brutální ofenziva síly a počtu lidí. Musíme do nich prostě jít, a pokud nás tady bude dostatek, tak musíme vlítnout přímo dovnitř a neptat se jich prostě, a pokud policajti budou proti nám, tak je sejmout taky“. V dalším videu z téhož dne obviněný uvedl, že závidí mentalitu Francouzům nebo Argentincům, kteří „vezmou šutry, latě a jdou a řežou to hlava nehlava“. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že „to je ten způsob, co musíme udělat“. V obdobném smyslu komunikoval i „soukromě“ s více různými osobami. Stěžoval si například, že poklidné demonstrace lidé berou v podstatě jen jako výlet s dětmi, což okomentoval a ptal se: „Kdo se ale opravdu dokáže postavit před Parlament s tím, že je vyházíme z oken? Opravdový boj za svobodu znamená ofenzivní silový útok ze strany lidu na vládu. Tak kdo do toho půjde?“. Pokud byl v jiné komunikaci vyzýván druhou stranou, aby hlavně nikoho nemlátili a nešli pak zbytečně sedět, tak odpověděl: „Desítky tisíc lidí sedět nepůjdou. Musíme je rozmlátit na hadry. Na petice kašlu. Tady pomůže jen vzpoura jako prase a vymlátit ten dobytek ven.“. Dne 20. 11. 2021 obviněný komunikoval se Z. S., který mu nejprve oznámil, že píše hodně lidí, že „je čas nejvyšší uklidit“ a dotazoval se, co on na to. Obviněný mu odpověděl: „L. má lidi a chce to spojit všechny další lidi a jít na tvrdou ofenzivu a ty zasraný zkurvence pozabíjet“.
36. Z citovaných protokolů o ohledání facebookového profilu obviněného a obsahu jeho mobilního telefonu zřetelně vyplývá, že od podzimu roku 2021 se obsah jím zveřejňovaných psaných i obrazových příspěvků, jakož i soukromé komunikace s vícero osobami, postupně radikalizoval, obviněný postupně čím dál tím důrazněji vybízel osoby, které jej sledovaly nebo s nimiž přímo komunikoval, k řešení tehdejší situace násilnou cestou, soustředěným fyzickým útokem na členy „vládní garnitury“ s tím, že použití hrubé síly je jedinou možnou cestou. V příspěvku ze dne 5. 2. 2022, který se v této věci primárně řeší, se pak obviněný soustředil specificky na senátory, neboť tito měli již dne 10. 2. 2022 projednat novelu pandemického zákona, jejímuž schválení chtěl obviněný za každou cenu zabránit. Měl evidentní snahu přesvědčit své posluchače, že teď už je opravdu třeba přistoupit k násilné akci, protože žádný poklidný protest, demonstrace, petice apod. nemají smysl. Na podporu toho během svého téměř půlhodinového emotivního proslovu uváděl celou řadu více či méně „pokroucených“ argumentů, vše evidentně ve snaze přimět posluchače ke sdílení jeho rozhořčení a pohnout je k činu.
37. Na základě uvedeného lze bez pochybností uzavřít, že obviněný prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě podněcoval blíže neurčený a nijak neomezený okruh osob ke spáchání jednání vykazujícího znaky trestného činu teroristického útoku podle §311 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy ke spáchání teroristického trestného činu (§129a tr. zákoníku). Opakovaně, důrazně a zcela jasně vyzýval ke spáchání úmyslného jednání, které by mohlo, resp. přímo mělo poškodit ústavní zřízení České republiky a současně přimět Parlament, potažmo i vládu, aby konaly určitým způsobem nebo aby určité konání opominuly. Cílem bylo závažným způsobem destabilizovat ústavní a základní politickou strukturu země prostřednictvím násilných fyzických útoků ohrožujících lidské životy, resp. tělesnou integritu lidí a převzít moc v zemi do vlastních rukou. Projev obviněného se jasně nesl v duchu „konec řečí, je třeba jednat, brutálně zaútočit, převzít moc a nastolit vlastní pořádek a zákony“. Pokud veřejně podněcoval ke spáchání teroristického trestného činu a tento čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, pak naplnil všechny znaky trestného činu podpory a propagace terorismu podle §312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Právní kvalifikace zvolená oběma soudy nižších stupňů je tedy správná.
38. Dovolací argumentace obviněného je poměrně obsáhlá, nikoli však příliš soustředěná a konkrétní. U řady jeho námitek není jasné, z jakého důvodu jsou vlastně vznášeny, a jaký význam by měly mít z hlediska konkrétně uplatněného dovolacího důvodu. Je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, a tudíž ani to, aby široce reagoval na vše, co obviněný touto argumentací teoreticky mohl mínit.
39. Dovolatel mimo jiné detailně popsal různá omezující opatření, která byla přijata v souladu s šířením nemoci COVID-19, jak dlouho tato opatření trvala, že někteří lidé tato opatření dodržovali a podřídili se jim, jiní tiše protestovali a jiní (jako i on sám) protestovali hlasitě a veřejně. V návaznosti na to a na své dřívější projevy na sociálních sítích pak detailně rozebral i pojem „defenestrace“, jak jej lze podle něj chápat v „reáliích České republiky“, že může být vnímán jako „moment vzepětí se českého národa proti útlaku“ apod. To však vůbec nic nemění na podstatě řešeného problému. Pokud obviněný s omezujícími opatřeními či s návrhem novely tzv. pandemického zákona nesouhlasil, měl stejně jako každý jiný občan této země možnost vyjádřit svůj nesouhlas a projevit svůj „odpor“ zákonem povolenými způsoby. Mezi takové však rozhodně nepatří podněcování davu k násilnému převzetí moci ve státě, jak bylo výše podrobně popsáno.
40. Zcela jistě není pravdou, že by v kontextu období, v němž výroky dovolatele zazněly, byly tyto jen projevem jeho silné nespokojenosti s fungováním státu. Právě naopak. Jak správně uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, za pouhý projev nespokojenosti by obviněný stíhán a trestán nepochybně nebyl. Odsouzen a potrestán byl za to, že podněcoval širokou veřejnost ke spáchání teroristického trestného činu. Souhlasit nelze ani s argumentací obviněného na str. 5–6 v odst. 18. – 22. jeho dovolání. Zde citovaná pasáž odůvodnění soudního rozhodnutí jednak nepochází z usnesení odvolacího soudu (jak dovolatel mylně uvádí), nýbrž z rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 9, odst. 18.) a jednak, a to především, není pravdou, že by dané okolnosti činu (dobu jeho spáchání, tehdejší společenskou situaci a celkovou náladu) soud obviněnému přičetl jako přitěžující okolnost. Předmětnou argumentaci soud ve skutečnosti použil (a to zcela správně) v souvislosti s hodnocením společenské škodlivosti jednání obviněného, tedy mj. i se zdůvodněním, proč nevyslyšel jeho obhajobu, že s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku jeho jednání není trestným činem.
41. Námitka obviněného týkající se údajně vadné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. údajného porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , je velmi stručná, omezuje se prakticky jen na prosté konstatování bez jakékoli podrobnější argumentace. Je třeba připomenout, že stejnou námitkou se podrobně zabýval již soud prvního stupně (viz str. 8–9, odst. 13. – 19. odůvodnění jeho rozsudku). Oba soudy nižších stupňů naprosto správně uzavřely, že s ohledem na povahu a závažnost jednání obviněného musí být toto posouzeno jako trestný čin a nikoli jen jako přestupek. Společenská škodlivost jeho jednání byla natolik vysoká, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nemůže být v žádném případě dostačující.
42. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatele není. Obviněný svým jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle §312e odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně mnohem vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§312e odst. 1 tr. zákoníku). Současně nelze přehlédnout, že nešlo jen o nějaký ojedinělý exces ze strany obviněného, nýbrž o součást a v podstatě vyvrcholení jeho delší dobu trvajícího jednání (viz výše), které navíc koordinoval i s dalšími osobami (mj. s výše zmíněným Z. S.). Šlo o výslovné podněcování ke spáchání teroristického činu, nikoli „jen“ o schvalování takového trestného činu spáchaného jinou osobou. Nejvyšší soud souhlasí i s názorem soudu prvního stupně, že škodlivost činu obviněného je třeba posuzovat též v kontextu doby, kdy byl spáchán. Tehdejší společenská situace (jež v historii neměla obdoby) byla extrémně složitá a vypjatá, dařilo se ji zvládat jen s vypětím všech sil, mj. právě i za pomoci dlouhodobého a zásadního omezení volného pohybu osob apod. V souvislosti s tím ve společnosti samozřejmě rostla frustrace a všeobecná nespokojenost, díky níž byla část obyvatelstva mnohem náchylnější k tomu naslouchat podobným názorům a projevům, jaké prezentoval obviněný, a jednat pod jejich vlivem. Souhrnně lze proto uzavřít, že zde zcela jistě nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že se tedy nejedná o trestný čin, nýbrž jen o přestupek.
43. K námitce obviněného, že nevěděl, v jakém smyslu je pojem „terorismus“ chápán trestním zákoníkem, tedy že netušil, že může jít o trestný čin podle §312e tr. zákoníku, jehož trestnost je podmíněna spácháním „teroristického trestného činu“ ve smyslu §129a odst. 1 tr. zákoníku, a že tudíž jednal v právním omylu podle §19 tr. zákoníku, lze ve stručnosti uvést následující. Základní pravidlo „neznalost trestního zákona neomlouvá“ je známé jistě každému. Pouhým odkazem na to, že o trestnosti činu nevěděl, se pachatel své trestní odpovědnosti nezbaví. Podle Nejvyššího soudu s přihlédnutím k tomu, co obviněný uplatňuje ve své argumentaci vznesené na podporu tvrzení, že jednal v právním omylu omluvitelném (zakládajícím trestní neodpovědnost v důsledku absence zavinění) či neomluvitelném [zakládajícím polehčující okolnost podle §41 písm. h) tr. zákoníku], není prostor pro závěr, že v takovém druhu omylu (tj. právním negativním ve smyslu §19 tr. zákoníku) skutečně jednal. Svou námitkou o neznalosti obsahového vymezení pojmu terorismu trestním zákoníkem (neznalost znění §129a odst. 1 tr. zákoníku a jím vyloženého pojmu „teroristický trestný čin“) totiž neuplatňuje výhradu neznalosti protiprávnosti činu ve smyslu §19 tr. zákoníku. Směřuje-li totiž jeho výhrada vůči pojmu obsaženému v trestním zákoníku, míří vůči trestnosti (trestní protiprávnosti), jež je však vně záběru (mimo dosah) §19 tr. zákoníku. Ten se týká toliko pachatelovy neznalosti „obecné protiprávnosti“, tj. protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů. Negativní omyl o trestnosti činu (trestní protiprávnosti), tedy o obsahu norem obsažených v trestním zákoníku, pachatele naproti tomu neomlouvá, neboť na takovou neznalost dopadá zásada ignorantia iuris nocet , tj. neznalost práva škodí (viz ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. §19 [Omyl právní]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 424, marg. č. 5.). Neznalost ustanovení trestního zákoníku, kterými je vymezena skutková podstata trestného činu – v posuzovaném případě §312e tr. zákoníku (odlišně od případů, kdy se trestní zákoník norem mimotrestní povahy dovolává pomocí odkazovacích nebo blanketových ustanovení), nebo které představují legální definici zákonného pojmu (§129a tr. zákoníku), pachateli neprospívá a není důvod k dovození závěru o jeho chybějícím zavinění.
44. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku se trestným činem rozumí protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Znamená to, že aby se jednalo o trestný čin, musejí být kumulativně splněny dvě podmínky – jednak musí jít o čin protiprávní (první podmínka) a jednak tento musí vykazovat znaky uvedené v trestním zákoníku a být tímto předpisem výslovně označen za trestný (druhá podmínka). Ustanovení §19 tr. zákoníku, na něž obviněný poukazuje, se týká pouze první z uvedených podmínek, tedy negativního právního omylu o protiprávnosti činu, tj. protiprávnosti chápané z hlediska celého právního řádu (tzv. „nedovolenosti činu“). O tom, že jednání obviněného bylo protiprávní (když v součinnosti s dalším pachatelem prostřednictvím internetu důrazně a opakovaně vyzýval široký okruh osob mj. k zabíjení jiných a k násilnému převzetí moci ve státě) nevznikají žádné pochybnosti. S ohledem na způsob provedení činu a všechny jeho okolnosti (viz výše) obviněný nepochybně věděl, že jedná protiprávně, tudíž jeho odkaz na §19 tr. zákoníku je bezpředmětný. To, zda měl nebo neměl konkrétní představu, jak tuzemské trestní právo definuje pojem „ terorismus “ či „ teroristický trestný čin “ a podle jakého konkrétního ustanovení trestního zákoníku bude jeho jednání v případném trestním řízení kvalifikováno, není, jak již bylo vyloženo výše, podstatné. I v této části dovolání je proto argumentace obviněného lichá, a to včetně související úvahy o možné polehčující okolnosti podle §41 písm. h) tr. zákoníku.
45. Pravdou není ani to, že by se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s použitou právní kvalifikací, že ji dostatečně neodůvodnily. Této své povinnosti soudy naopak dostály (viz str. 7–9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení soudu odvolacího). Pokud tyto soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky trestného činu podpory a propagace terorismu podle §312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a toto řádně odůvodnily, pak už samozřejmě nebylo jejich povinností zvlášť zdůvodňovat i to, proč dané jednání nekvalifikovaly spíše jen jako mírněji trestné činy vydírání podle §175 tr. zákoníku či vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 tr. zákoníku, jak se obviněný v rámci své obhajoby domáhal.
46. Správně se soudy vypořádaly i s účelovou námitkou obviněného, že jeho jednání bylo jen realizací svobody projevu (viz str. 9–10, odst. 20. – 22. rozsudku Krajského soudu v Plzni a str. 5, odst. 9 napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze). Ze strany obviněného zjevně nešlo jen o pouhou kritiku činnosti Parlamentu či vlády, o prosté vyjádření jeho názorů na tehdy existující situaci, nýbrž o aktivní, výslovné a opakované podněcování veřejnosti k násilnému jednání, k převzetí moci ve státě, k fyzickým útokům na představitele zákonodárné a výkonné moci, k odstranění fungujících demokratických mechanismů atd.
47. K argumentaci obviněného právem na odpor ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) postačí též jen stručný komentář, když z konkrétních formulací použitých v dovolání je zjevné, že i sám dovolatel si je vědom prakticky nulového potenciálu této námitky. Citovaný článek Listiny zní: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. V řešeném případě byl ovšem tím, kdo se snažil odstranit demokratický řád, sám dovolatel. Byl to právě on, kdo vyzýval k eliminaci zákonodárné a výkonné moci v zemi, kdo chtěl nahradit rozhodování řádně demokraticky zvolených zástupců občanů České republiky rozhodováním vlastním. Čl. 23 Listiny garantuje občanům možnost aktivně vystoupit proti tomu, kdo by se např. pokoušel v zemi nastolit diktaturu či totalitní režim. S poukazem na uplatnění práva na odpor lze demokratický řád v zemi pouze chránit a nikoli jej, jak se o to snažil obviněný, destruovat. Jedním ze základních předpokladů oprávněného uplatnění práva na odpor je to, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Nelze než znovu zopakovat, že to byl právě sám obviněný, kdo se svým jednáním snažil dosáhnout znemožnění činnosti ústavních orgánů v zemi. „Bezpráví“ v inkriminované době panovalo opravdu jen „v očích obviněného“ (viz str. 9, odst. 33 jeho dovolání), nikoli však fakticky. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že část restriktivních vládních opatření (souvisejících s bojem proti koronavirové pandemii) byla následně z formálních důvodů (zejména kvůli nedostatečnému odůvodnění) zrušena rozhodnutími soudů ve správním soudnictví. Naopak to svědčí o tom, že nápravy případných nesprávností či nezákonností bylo v té době možné dosáhnout zcela standardní cestou, prostřednictvím zavedených demokratických právních mechanismů.
48. V části dovolání týkající se práva na odpor si obviněný navíc prakticky protiřečí se svojí předchozí obhajobou v této věci. Ve své výpovědi před soudem prvního stupně totiž mj. tvrdil, že své výroky vůbec nemyslel vážně, že v nikom nechtěl vzbudit rozhodnutí zaútočit na členy Parlamentu či vlády, a že je rád, že jej nikdo neposlechl. Vše údajně myslel jen jako určitou nadsázku, aby získal více pozornosti, žádné násilí si ale ve skutečnosti nepřál. V části V. svého dovolání naopak popsal tehdejší společenskou situaci jako natolik neúnosnou a zoufalou, když státní orgány v podstatě odstranily základy demokratického právního řádu, že nakonec došel k závěru, že nezákonné počínání představitelů vládní a zákonodárné moci může zastavit už jen skutečný „občanský odpor“. Věc tedy líčil oproti své předchozí obhajobě výrazně odlišně – své výroky vážně myslel, k odporu skutečně vyzýval, a to proto, že mu to podle jeho názoru umožňoval čl. 23 Listiny a žádná jiná cesta už nebyla možná.
49. Nejistota obviněného, a to i ve zcela zásadních tvrzeních, je zřejmá i v závěru jeho dovolání, kde na str. 11 v odst. 41. soudy použitou právní kvalifikaci nakonec ani neoznačil za jednoznačně chybnou, nýbrž hovořil o její spornosti (s tím, že kromě kvalifikace podle §312e tr. zákoníku mohla v úvahu přicházet i kvalifikace podle §175 či §326 tr. zákoníku).
50. Za zcela bezpředmětný je třeba označit odkaz obviněného na články, resp. internetové diskuse, jejichž obsah připojil ke svému dovolání, a jeho navazující polemiku o tom, zda i takové příspěvky lze považovat za podporu a propagaci terorismu, když je to (podle jeho mínění) v dnešní době zcela běžný projev na internetu. Nejvyšší soud, stejně jako oba soudy nižších stupňů, posuzuje výlučně jednání obviněného vymezené v obžalobě státního zástupce, k němuž došlo v konkrétní době, za konkrétních okolností a zcela konkrétním způsobem, nikoli jednání jiných osob, jiného charakteru, spáchané v jiné době a za jiných okolností.
K námitce nepřiměřeně přísného trestu
51. Ani v této části není dovolací argumentace obviněného příliš soustředěná a jasná. Stručně shrnuto – to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný (exemplární) trest, obviněný dovozuje především z toho, jaké tresty byly uloženy jiným osobám v jiných (v dovolání specifikovaných) věcech, dále soudům vytýká, že v jeho prospěch nezohlednily žádné polehčující okolnosti a současně vyslovuje přesvědčení, že vzhledem ke všem okolnostem případu mohly aplikovat ustanovení §58 tr. zákoníku, tj. mohly mu uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
52. Předně je třeba uvést, že takovéto námitky nespadají pod žádný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Nedožaduje se toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá naopak (mimo jiné) proto, že mu trest byl uložen v „běžné“ zákonné trestní sazbě, když nebylo aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí.
53. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval §58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo následně drtivou většinou hlasů schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
54. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování §58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb).
55. Nejvyšší soud proto napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe (jakkoli jde evidentně o sankci vyměřenou v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a dokonce při její spodní hranici). K takovému závěru však nedospěl. Naopak se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku (který byl obviněnému uložen jako trest souhrnný při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 2 T 44/2022, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí) je trestem přiměřeným. Zároveň Nejvyšší soud souhlasí i s argumentací Vrchního soudu v Praze prezentovanou na str. 5 v odst. 10. napadeného usnesení, že není namístě uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 tr. zákoníku.
56. Dovolatele lze proto v zásadě odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů týkající se ukládaní trestní sankce a nad rámec toho, v reakci na konkrétní dovolací námitky obviněného, doplnit toliko následující.
57. Podle §312e odst. 4 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od pěti do patnácti let. Uložený trest odnětí svobody na pět a půl roku tedy představuje sankci vyměřenou v pouhé jedné dvacetině zákonné trestní sazby, což s ohledem na povahu a závažnost činu, poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy v žádném případě nelze označit za potrestání přísné, natožpak nepřiměřeně přísné. Ve prospěch obviněného nehovoří žádné polehčující okolnosti (jakkoli se jich obviněný obecně dovolává) a naopak je zde přitěžující okolnost spáchání více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku], když trest byl obviněnému ukládán jako souhrnný za celkem dva trestné činy.
58. Úvahu o svém „exemplárním“, tj. nepřiměřeně přísném, potrestání obviněný založil z velké části na porovnání se sankcemi, které byly uloženy za „verbální trestné činy“ jiným obviněným v jiných věcech. To ovšem nelze akceptovat. Obviněným zmíněná kategorie „verbálních trestných činů“ zahrnuje širokou škálu různých jednání, různého charakteru a závažnosti, od činů více méně bagatelních až po ty skutečně závažné, vysoce nebezpečné a společensky velmi škodlivé. Nelze porovnávat neporovnatelné. V trestních věcech, na které obviněný ve svém dovolání odkázal, se jednalo o činy spáchané jinými osobami, v jiné době, za jiných podmínek a okolností, jiným způsobem, většinou s jinou právní kvalifikací, případně s uzavřením dohody o vině a trestu mezi obviněným a státním zástupcem (což mělo na otázku potrestání obviněného samozřejmě vliv). Z hlediska nynějšího rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání obviněného je každopádně důležité to, jaký trest byl uložen jemu v této věci, zda bylo toto soudy řádně odůvodněno, zda se jedná o sankci přiměřenou, resp. zda nejde o potrestání natolik přísné, že by bylo v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí a porušovalo tak právo obviněného na spravedlivý proces. Tak tomu ovšem není. Soudy nižších stupňů obviněnému uložený trest odůvodnily dostatečně a jedná se, jak už bylo řečeno, o sankci odpovídající všem zákonným kritériím.
59. Platí to i při zohlednění skutečnosti (kterou obviněný ve svém dovolání zdůraznil), že v jeho případě zůstalo v podstatě jen u slov, že nepřešel k činům, jako např. že by aktivně svolal nějaké shromáždění k dosažení cílů, o nichž ve svém příspěvku hovořil. Této skutečnosti si byly soudy nižších stupňů nepochybně vědomy a mj. jistě právě i proto obviněnému uložily trest odnětí svobody v pouhé jedné dvacetině zákonné trestní sazby uvedené v §312e odst. 4 tr. zákoníku. Nebezpečnost (společenská škodlivost) jednání obviněného spočívala v cílené radikalizaci a aktivaci neomezeného okruhu osob, v jejich důrazném přesvědčování, že není možné dál pokračovat poklidnou, mírovou, právní cestou, nýbrž že jediným řešením je brutální fyzický útok na představitele zákonodárné a výkonné moci v zemi, jejich likvidace a převzetí moci do vlastních rukou. Při tomto evidentně spolupracoval s dalšími osobami. K realizaci jím prosazovaného záměru pak mohlo dojít prakticky kdykoli, a to i bez jeho dalšího přičinění, např. v rámci akce svolané a organizované jinou osobou, ať už by to byl opakovaně zmíněný Z. S. nebo kdokoli jiný.
60. Naprosto bezpředmětný je z kontextu vytržený odkaz obviněného na rozhovor s nejvyšším státním zástupcem JUDr. Igorem Střížem, zveřejněný na webových stránkách irozhlas.cz. Nelze než znovu zopakovat, že Nejvyšší soud přezkoumává pouze konkrétní rozhodnutí soudů v této konkrétní věci, která se týkají dovolatele, a to z hlediska toho, zda tato rozhodnutí netrpí vadami, které by mohly naplnit některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí týkající se jiných obviněných či se vyjadřovat k jejich obsahu a už vůbec není povolán k tomu, aby jakkoli komentoval vyjádření nejvyššího státního zástupce poskytnutá veřejným sdělovacím prostředkům.
61. Pokud jde o úvahu o možné aplikaci §58 tr. zákoníku, na její podporu obviněný nepřipojil žádné konkrétní argumenty. Ze samotného nadpisu §58 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) se podává, že jeho aplikace bude namístě spíše jen výjimečně, že nepůjde o pravidelný postup soudu. Použit může být jen v případech, kdy lze skutečně přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě či kvantitě u daného trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují míru jeho škodlivosti. Takový závěr však v nyní projednávané věci učinit nelze. Jak už bylo řečeno, u obviněného nebyly shledány žádné polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku a naopak je zde přitěžující okolnost spáchání více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku]. Nešlo jen o nějaký ojedinělý exces obviněného, nýbrž o skutek navazující na jeho předchozí delší dobu trvající jednání podobného charakteru, přičemž navíc postupoval plánovitě ve výrazné součinnosti s dalším pachatelem – dnes již též pravomocně odsouzeným Z. S. Vedle právě zmíněných okolností případu hovoří proti aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku i poměry pachatele. U obviněného absentuje jakákoli sebereflexe a skutečná lítost nad spácháním činu. V předchozí době byl opakovaně postihován pro jednání přestupkového charakteru, a to aniž by vykonal uložené sankce. Nedlouho po spáchání nyní projednávaného skutku (když se proti němu již vedlo trestní stíhání v této věci), konkrétně dne 1. 8. 2022, se dopustil dalších dvou úmyslných trestných činů – hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022. Jakkoli se s ohledem na zákonnou fikci (§83 odst. 4, §74 odst. 2 tr. zákoníku) nejedná o přitěžující okolnost podle §42 písm. q) tr. zákoníku (že byl již dříve odsouzen pro trestný čin), nelze při hodnocení osoby obviněného (jeho poměrů) zcela odhlédnout ani od jeho prvního (relativně nedávného) odsouzení za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 2 T 4/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 8 To 93/2018. Souhrnně tak vzhledem k okolnostem případu ani poměrům dovolatele nelze mít za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem pro něj bylo nepřiměřeně přísné a že lze jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání (§58 odst. 1 tr. zákoníku).
62. V souvislosti s řešenou problematikou a pro její úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit též nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 (jehož významem a dopadem na soudní praxi se zabýval i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného). Především je třeba zdůraznit, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu naprosto odlišného případu. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování §58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu.
63. Zmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí odůvodňující v současné době postup podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. Jde totiž o právní názor o procesním právu (zda určitá námitka obviněného spadá či nespadá pod zákonem vymezené dovolací důvody), přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam (viz §20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci již zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) uvedeným procesním postupem řešit. Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování §58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.
64. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) resp. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
65. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek