ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.280.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 280/2023-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2023 o dovolání, které podal obviněný T. L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 To 64/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 39/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 6 T 39/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný T. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1) a 2)], a zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [ad 2)], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) v době od 14:45 hodin do 15:50 hodin dne 5.2.2022 v XY, okres Praha-západ, ulice XY v obchodním centru O. P. P., vešel do prodejny NIKE, kde si vzal dvě vystavené teplákové soupravy značky Nike velikosti M, a to konkrétně typ NSW CE TRK SUIT PK NFS v hodnotě 1.600 Kč a typ NSW CE TRK SUIT PK NFS v hodnotě 1.350 Kč, a s tímto zbožím šel do zkušební kabiny uvedené prodejny, kde odtrhnul z každého jednotlivého zboží cedulky, které identifikovaly jeho příslušnost k prodejně, následně si tyto teplákové soupravy uvnitř zkušební kabinky navlékl na své tělo a takto z prodejny vyšel, aniž by uvedené zboží zaplatil, kdy okamžitě po jeho odchodu byl před prodejnou zastaven dvěma příslušníky ochranné služby, kteří jej vyzvali, aby si rozepl svojí bundu a ukázal jim co má pod vrchní částí oblečení, což odmítl a pokusil se o útěk, při němž zavadil v chodbě obchodního domu o zde stojící stůl, který narazil do dvou skleněných zrcadel na sloupu v chodbě, která se tím rozbila, a následně byl dohnán příslušníky ochranné služby, kteří mu přes jeho aktivní odpor v dalším útěku povalením na zem zabránili, přičemž uvedeným jednáním způsobil odcizením věcí škodu ve výši 2.950 Kč společnosti NIKE Retail B.V., organizační složka, IČO: 267 64 083, poškozením skleněné výplně škodu ve výši 4.950 Kč společnosti The Prague Outlet, IČO: 062 63 615, se sídlem Ke Kopanině 421, Tuchoměřice, a takto jednal, ačkoli byl odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.4.2019, č.j. 6 T 233/2018-105, s právní mocí dne 24.4.2019, k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který vykonal dne 14.9.2021,
2) v době od 18:00 hodin do 18:10 hodin dne 11.2.2022 v XY, v ulici XY, si v prodejně LIDL ke škodě společnosti Lidl Česká republika veřejná obchodní společnost, IČO: 261 78 541, se sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5 – Stodůlky, naložil do své tašky zde vystavené zboží, a to 2 kusy elektrické ústní sprchy značky Nevadent, 1 kus akumulátorové baterie Parkside, 2 kusy nabíjecích kabelů Tronic, 2 sady Bit set klíčů Parkside, 1 sadu bitů Parkside, vše v celkové hodnotě 3.502 Kč, a s tímto zbožím chtěl vyjít z prodejny bez zaplacení jejím vchodem, přičemž byl ještě v prostoru prodejny zastaven přítomným pracovníkem ostrahy prodejny I. P., který se ho snažil nejprve slovně přimět, aby jej následoval do zázemí prodejny, což odmítl, požadoval, aby ho I. P. pustil, k čemuž uváděl, že má rodinu, že je v podmínce, takže ho zavřou, a že I. P. usmrtí buď on nebo jeho známý od mafie, a když se dostali do prostoru pokladen, pokoušel se dále z místa odejít, v čemž se mu I. P. snažil úchopem okolo těla zabránit, následně se oba přetahovali, přičemž narazili na plexisklo u pokladny číslo 2, které se ulomilo, obžalovaný se poté vytrhl ze sevření, odstrčil I. P. a kopl ho do pravého kotníku, po čemž I. P. upadl na zem a utrpěl přitom krátce šikmou zlomeninu zevního kotníku pravé nohy nad vazivovým spojením mezi kostí holenní a lýtkovou s posunem úlomků, zlomeninu vrcholu vnitřního kotníku pravé nohy s posunem úlomků a drobné odlomení zadní hrany kloubní plochy pravé holenní kosti, tedy poranění, které si vyžádalo okamžitý operační zákrok v Oblastní nemocnici XY a vedlo k podstatnému omezení poškozeného v běžném způsobu života po dobu nejméně tří měsíců v důsledku bolestí, vyloučení obvyklé zátěže a funkce zraněné pravé dolní končetiny a z toho vyplývajících obtíží při chůzi, následně se opět obžalovaný pokusil z místa utéct, ale byl zadržen až do příjezdu policie dalším pracovníkem prodejny, přičemž takto jednal, ačkoli byl odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.4.2019, č.j. 6 T 233/2018-105, s právní mocí dne 5.4.2019, k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který vykonal dne 14.9.2021“.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené The Prague Outlet, s. r. o., škodu ve výši 4.950 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 To 64/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 To 64/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Uvedl, že v odvolání namítl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil jednání popsané pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině, jelikož měl dospět k závěru o vícečinném souběhu, který měl být právně posouzen jinak. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 430/2017, či na rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr. Skutek neměl být kvalifikován jako jednočinný souběh pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž se mělo jednat o vícečinný souběh tří samostatných trestných činů, a to pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zdůraznil, že jeho jediným úmyslem (záměrem) bylo po spáchání trestného činu krádeže uprchnout z místa, což podle něj také vyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Po bezúspěšném pokusu vydírání (pohrůžka násilím) opustil původní úmysl hrozit poškozenému, aby jej pustil, a po znovu opakovaných prosbách se pokusil z místa činu uprchnout za užití síly (nikoliv úderů), kterými chtěl překonat faktický odpor poškozeného, což v konečném důsledku vedlo k jeho (poškozeného) pádu a zranění. V rámci předmětného faktického kladení odporu poškozenému zřejmě nepůsobil s úmyslem nutit poškozeného něco konat, opominout nebo trpět, nýbrž jediným záměrem byl únik ze zadržení.
5. V návaznosti na to obviněný namítl, že finální fáze jeho jednání neměla být posouzena jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť užitím násilí dosáhl všeho, co zamýšlel. Nesprávně je mu kladeno za vinu naplnění obou obligatorních znaků obecné skutkové podstaty předmětného trestného činu, tj. násilí a nucení k opominutí. Daný trestný čin vyžaduje prvek donucení jako ovlivnění vůle poškozené osoby, a to i v případě opomenutí. Poškozený musí vlivem donucení i v případě opomenutí elementárně projevit volní jednání (rozhodnutí opominout). Neprojevuje-li poškozený vůli vůbec, neboť jeho opomenutí spočívá pouze ve faktickém překonání jeho fyzického odporu pachatelem, což je současně i cílem jednání pachatele, nejedná se o prvek donucení ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. V těchto souvislostech obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1305/2019. V návaznosti na uvedené pak argumentoval, že úsek jednání, který lze popsat jako přetahování mezi ním a poškozeným při snaze uniknout ze zadržení, nelze vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci právně posoudit jako součást trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, k níž se současně přičítá těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví podle §175 odst. 3 tr. zákoníku. Uvedl, že vůli poškozeného (prvek donucení) neovlivnil, pokud poškozený (pro fyzické přemožení) vůbec nejednal. Ve vztahu k tomuto úseku jednání není podle něj naplněn druhý obligatorní znak skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tj. nucení k opomenutí. Znovu zdůraznil, že podle zjištění soudů nižších stupňů bylo jeho jediným a zjevným záměrem vyhnout se zadržení. Použitím násilí – překonání odporu poškozeného – svého záměru evidentně docílil, a již v tomto okamžiku proto vykonal vše, čeho hodlal docílit. Předmětný skutek, pro nějž byl odsouzen, měl být proto právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tak tomu bude podle něj i v případě, že by se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku prostřednictvím pohrůžky násilí v jediném skutku. Pohrůžkou násilí totiž není možné spáchat v rovině fyzického zdraví těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví.
6. Orgány činné v trestním řízení se podle názoru obviněného dopustily nesprávného výkladu skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu podle §175 odst. 3 tr. zákoníku míří na skutkově zcela odlišné případy. V důsledku toho pak považoval i uložený trest za drakonický.
7. V neposlední řadě obviněný namítl nesprávnost právního posouzení podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě zjištěného skutkového stavu z hlediska trvání úmyslu působit na poškozeného. Z provedených důkazů vyšlo najevo, že ani jeden z předmětných svědků (včetně poškozeného) nevypověděl, že by ve fázi, kdy se s poškozeným přetahovali, pokračovalo konání (obviněného) ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku (výhrůžky zabitím). Soudy měly zjišťovat vnitřní subjektivní stav k objektivnímu jednání, tj. jaký záměr byl bez důvodných pochybností prokázán, resp. zda se zjištěné chování jeví vzhledem k okolnostem jako jednání směřující k dokonání vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku užitím násilí. Dále obviněný uvedl, že během skutkového děje nepůsobil na tělo poškozeného násilím takovým způsobem, kterým by mu chtěl fyzicky ublížit – způsobit jakoukoliv újmu na zdraví.
8. Zjištěné skutkové okolnosti nasvědčují se značnou pravděpodobností, že v rámci finální fáze nebylo subjektivním doloženým záměrem působit na vůli poškozeného donucením násilí, když tímto doloženým záměrem měl být pouze útěk. Podle závěrů soudů nižších stupňů přitom nechtěl poškozenému způsobit újmu na zdraví. Je tak podle obviněného evidentní, že opustil svůj původní záměr působit na poškozeného pohrůžkou násilí a snažil se toliko vymanit z fyzické moci poškozeného a utéct. Soudy však tyto zjištěné skutkové okolnosti vůbec nehodnotily, dokonce odvolací soud zcela odmítl návrh na provedení důkazu protokolem o výslechu poškozeného z přípravného řízení.
9. V závěru dovolání odvolacímu soudu vytkl, že se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal a že se odmítl zabývat jakýmkoliv skutkovým přezkumem. Odvolací řízení je přitom podle obviněného jedinou řádnou instancí, která je povolána k řádnému skutkovému přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný se proto k Nejvyššímu soudu dostává za situace, kdy může skutkové vady předchozích rozhodnutí namítat jen při splnění podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Fakticky mu proto byla postupem odvolacího soudu odňata možnost náležitého skutkové přezkumu, což je nemožné v dovolacím řízení zhojit. I to podle obviněného dokládá libovůli odvolacího soudu a nezákonnost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Doplnil, že trvá na svých skutkových odvolacích námitkách, na něž odkázal.
10. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, popřípadě i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu, kterému věc vrátí, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že s námitkami obviněného proti právnímu posouzení skutku se vypořádaly již oba soudy nižších stupňů, přičemž s jejich argumentací se ztotožnil a odkázal na ni.
12. Podstatou dovolání byla podle státního zástupce argumentace, že celé jednání obviněného mělo být posouzeno jako vícečinný souběh tří trestných činů – krádeže, vydírání a ublížení na zdraví – s tím, že pokud chtěl obviněný poškozenému po krádeži utéct, aniž by měl v úmyslu jej zranit, jednalo se jen o „přetahování zloděje a hlídače“, které nemůže být posouzeno jako zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že pokud jde o namítaný jednočinný souběh, soud prvního stupně popsal předmětný skutek jako souběh vícečinný, tedy jako dvě jednání, která na sebe navazovala, aniž by se prolínala. Z právní věty nelze dovodit, že by soud považoval uvedené trestné činy (krádež a vydírání) za spáchané v jednočinném souběhu. Je přitom podle státního zástupce zřejmé, že v případě krádeže a vydírání se jednalo o dvě samostatná jednání. V tom se s obviněným shodl, nicméně neshodl se s ním již v tom, že bylo nějak možno odlišit jeho jednání při půtce s poškozeným od jeho jednání, jímž poškozeného zranil. Uvedená půtka totiž pokračovala ještě i v době vzniku předmětného zranění. Podle popisu skutku odpovídajícího učiněným skutkovým zjištěním neexistovalo žádné, na vydírání nezávislé, jednání obviněného, při němž by došlo ke zranění poškozeného. Toto zranění se zjevně odehrálo ještě v průběhu působení obviněného na vůli poškozeného. Co do souběhu byla soudem prvního stupně krádež oddělena od vydírání. Pokud obviněný požadoval, aby soudy od vydírání oddělily i jednání, jímž poškozeného zranil, učiněná skutková zjištění takové vyčlenění podle státního zástupce neumožňují.
13. K otázce vyjádření souběhu v popisu skutku se zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 208/2017, z nějž plyne, že nerozhoduje způsob, jímž jsou skutková zjištění ve výroku o vině popsána, ale objektivní stav. Na tento názor bylo navázáno v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1355/2018. Státní zástupce uvedl, že krádež a vydírání měly být popsány spíše ve dvou samostatných bodech, vliv na správné hmotně právní posouzení to však nemá. Vyčlenění třetího skutku – ublížení na zdraví – z uvedeného bodu možné není, neboť objektivní stav je takový, že obviněný zranil poškozeného v průběhu vydírání a žádný samostatný třetí skutek neexistuje. Z toho státní zástupce dovodil, že námitka ohledně souběhu krádeže a vydírání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Námitce, že se obviněný snažil jen uniknout z místa činu, a nemohl se tak na poškozeném dopustit žádného vydírání, nepřisvědčil. Právní posouzení označil za správné, odpovídající nejen textu trestního zákoníku, ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 98/2012).
14. Jestliže obviněný rovněž namítl, že soudy ztotožnily prostředek a cíl vydírání, pak stejnou obhajobou se podle státního zástupce zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017, publikovaném pod č. 4/2019 Sb. rozh. tr. Obviněný by musel poškozeného napadat samoúčelně a nikoliv, aby jej odradil od zadržení a předání policii. K tomu státní zástupce připomněl, že obviněný sám doznal a také ve svém dovolání zdůrazňoval, že na poškozeného útočil, jen aby mohl utéct z prodejny. Smyslem útoku tedy nebyl útok samotný, nýbrž působení na vůli poškozeného, aby obviněného pustil. Aktuálnost a ustálenost dané judikatury je patrna například i z usnesení ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 6 Tdo 711/2022. Státní zástupce v návaznosti na uvedené konstatoval, že podle ustálené judikatury půtky prchajících zlodějů se zaměstnanci poškozených prodejen jsou běžně posuzovány jako trestné činy vydírání, a proto není věc obviněného v dané věci z tohoto hlediska nijak výjimečná.
15. Odkázal-li obviněný v závěru svého dovolání na odvolací námitky, připomněl státní zástupce rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
16. Závěrem navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 To 64/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Na tomto místě je třeba uvést, že odkázal-li obviněný v závěru svého dovolání na svou odvolací argumentaci, nelze k ní přihlížet. Obsah dovolání totiž nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že se zabýval pouze jednáním obviněného popsaným pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině, neboť pouze do této části obviněný směřoval své dovolání.
25. Pokud jde o námitku, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jednání popsané v rámci bodu 2) skutkové věty výroku o vině jako souběh jednočinný, je k tomu třeba uvést, že z jeho rozsudku nelze dovodit, že by takové posouzení učinil. Jak správně uvedl státní zástupce, je zřejmé, že v případě krádeže a vydírání se jedná o souběh vícečinný. Byť by bylo vhodnější, kdyby soud prvního stupně popsal každý skutek v samostatném bodě, jedná se toliko o formální nedostatek (objektivně se totiž jedná o dva skutky), který nemůže naplnit žádný dovolací důvod (srov. usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1355/2018), resp. nemá vliv na samotné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud se touto problematikou zabýval i v usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 208/2017 , nebo v usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009 , v němž konstatoval, že: „Pokud nalézací soud popsal oba skutky tak, že jejich popis sloučil do jediného bodu výroku, je to z hlediska přehlednosti výroku nevhodné, avšak není to vadou, která by sama o sobě vyžadovala zrušení rozsudku z důvodu, že nějaký výrok chybí nebo je neúplný. Způsob popisu obou skutků, který zvolil nalézací soud, nic nemění na tom, že šlo o dva skutky, a tedy o vícečinný souběh trestných činů. O tom, zda mezi trestnými činy je jednočinný nebo vícečinný souběh, nerozhoduje způsob, jímž jsou skutková zjištění ve výroku o vině popsána, ale objektivní stav.“
26. Dále je třeba uvést, že z kontextu celého dovolání je zřejmé, že obviněný chtěl dosáhnout především toho, aby byl skutek právně posouzený jako vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku rozdělen do dvou samostatných skutků, a to vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takové námitce však Nejvyšší soud nepřisvědčil. Učiněná skutková zjištění, která jsou promítnuta do popisu skutku, takovému závěru neodpovídají, resp. žádný třetí skutek, který by měl být právně kvalifikován podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, není možné v dané věci vyčlenit. Jak na to poukázal již státní zástupce, žádné na vydírání nezávislé jednání obviněného, při němž by došlo ke zranění poškozeného, neexistovalo. Naopak bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného bylo důsledkem vystupňované snahy obviněného o vymanění se ze zadržení poškozeného jako pracovníka ostrahy a o únik z prodejny, tedy působení na vůli poškozeného, aby ten opominul plnění svých pracovních povinností. Nutno podotknout, že sám obviněný i v rámci dovolání uváděl, že jeho záměrem bylo vymanit se z fyzické moci poškozeného a utéct. Nelze přitom akceptovat jeho tvrzení, že po bezúspěšném pokusu vydírání (pohrůžkou násilím) opustil svůj původní záměr (úmysl), neboť ten zůstal po celou dobu stejný. Poté, co svého záměru vymanit se z moci poškozeného a opustit prodejnu (ovlivnit tak vůli poškozeného ve výše uvedeném smyslu) nedosáhl pohrůžkou násilí, přistoupil k násilí samotnému. Z jeho argumentace přitom není ani zřejmé, z jakého (jiného) důvodu by měl dokonat, přesněji dokončit trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a teprve následně přistoupit ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 425/2021).
27. Trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
28. Vydírání je předčasně dokonaný trestný čin. K dokonání tohoto činu se totiž nevyžaduje, aby pachatel dosáhl svého cíle, tudíž aby osoba, jejíž vůli se pachatel snaží násilím, pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy ovlivnit, se tomuto nátlaku podvolila a skutečně něco konala, něco opominula nebo něco trpěla. Vydírání je tak dokonáno již v okamžiku, kdy pachatel použil násilí, pohrůžku násilí či pohrůžku jiné těžké újmy, jestliže tak činí s úmyslem donutit jiného něco konat, opominout nebo trpět (ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. §175 [Vydírání]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 3.). Jinak řečeno, pro dokonání tohoto trestného činu postačuje, že pachatel způsobem popsaným v ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku s uvedeným úmyslem jedná, aniž by svého cíle skutečně dosáhl. Není tedy v posuzované věci z hlediska použité právní kvalifikace relevantní, zda byla vůle poškozeného ovlivněna.
29. V návaznosti na uvedené je třeba znovu konstatovat, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že v rámci předmětného faktického kladení odporu poškozenému již nepůsobil s úmyslem nutit poškozeného něco konat, opominout nebo trpět, nýbrž jediným záměrem byl únik ze zadržení. Zjištěné skutkové okolnosti totiž svědčí o tom, že užité násilí (jemuž předcházela neúspěšná pohrůžka násilí), jež v konečném důsledku vedlo k vážnému zranění poškozeného, bylo prostředkem k tomu, aby obviněný dosáhl svého cíle – ovlivnit vůli poškozeného, tedy nepokračovat v zadržení obviněného v prodejně (k tomu viz též přiléhavou argumentaci státního zástupce). Jestliže bylo přitom prokázáno, že zranění poškozeného, které bylo z právního hlediska správně posouzeno jako těžká újma na zdraví, vzniklo v důsledku jeho pádu na zem poté, co se v rámci vzájemného přetahování obviněný vymanil z jeho sevření, odstrčil jej a kopl do kotníku, důvodně bylo takové jednání posouzeno podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
30. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že násilím může být i použití fyzické síly velmi malé intenzity, tj. takové, se kterou není spojeno reálné nebezpečí vzniku újmy na zdraví. Rozhodujícím faktorem je to, zda se pachatel tímto použitím fyzické síly snaží ovlivnit vůli dané osoby, tj. překonat její odpor, popřípadě očekávanému odporu zamezit (ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. §173 [Loupež]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 10.). V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr., v němž je tímto způsobem vyložen pojem násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, byť ve vztahu k trestnému činu loupeže. Není totiž důvodu tento znak shodně užitý jak v ustanovení §173 tr. zákoníku (dříve §234 tr. zák.), tak v ustanovení §175 tr. zákoníku co do svého obsahového vymezení vykládat odlišně. S ohledem na výsledek provedeného dokazování však ani nelze v daném případě hovořit o tom, že by násilí mělo minimální míru intenzity. Neobstojí přitom námitka obviněného, že nepůsobil na tělo poškozeného násilím takovým způsobem, kterým by mu chtěl fyzicky ublížit, resp. způsobit újmu na zdraví. V souvislosti s tím je třeba akcentovat, že podle §17 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačuje pouze nedbalostní zavinění, a nevyžaduje se zavinění úmyslné. Dlužno pak podotknout, že v posuzované věci soud prvního stupně správně a přesvědčivě dovodil v tomto směru právě nedbalostní zavinění obviněného (bod 21. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).
31. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného v daném směru lze sice formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., opodstatněnými je však neshledal. Měl-li obviněný také jisté výtky vůči provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, je třeba konstatovat, že ty žádnou z výše citovaných alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
32. Ve věci především není dán zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení a provedenými důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K tomu je dále vhodné uvést, že ani není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry.
33. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž způsob hodnocení provedených důkazů patřičně vyložil ve svém rozsudku, jehož odůvodnění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených, v rozhodnutí konkretizovaných důkazech, přičemž zvolená právní kvalifikace je zcela přiléhavá, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak je na ni shora odkazováno. Vytýkaného pochybení se nedopustil ani odvolací soud, který svůj postup stran přezkumu rozsudku soudu prvního stupně zcela dostatečně zdůvodnil. Z kontextu odůvodnění jeho usnesení je přitom rovněž patrné, proč nepřistoupil k doplnění dokazování. Na tomto místě lze ještě poznamenat, že v závěrečné fázi veřejného zasedání strany k dotazu předsedy senátu prohlásily, že nemají návrhy na doplnění dokazování. Řízení proto netrpělo ani vadou v podobě opomenutých důkazů. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
34. Obviněný rovněž namítl, že v důsledku nesprávného právního posouzení je uložený trest drakonický. K tomu je třeba v obecnosti uvést, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k uvedenému nebylo možno danou námitku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Dodat lze, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu jako úhrnný vyměřený v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným.
35. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněný však v dané věci takto svou námitku ani neuplatnil, resp. neodůvodnil. Vázal ji toliko na tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, jež však bylo shledáno neopodstatněným. Možno ještě dodat, že trest uložený při spodní hranici zákonné trestní sazby nelze považovat se zřetelem k okolnostem zmíněným již v rozsudku soudu prvního stupně za rozporný se zmíněným ústavním principem.
V.
Způsob rozhodnutí
36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu