ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.332.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 332/2023-6158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2023 o dovoláních, která podali obvinění M. D. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, R. L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a F. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 13 To 55/2022-6017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 61/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“ nebo „nalézací soud“) ze dne 20. 9. 2021, č. j. 5 T 61/2010-5864 , byla obviněná M. D. uznána vinnou trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) (ad I. a III.), písm. b) (ad I. až IV.) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jako „tr. zákon“), obviněný R. L. byl uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) (ad I.), písm. b) (ad I. až II.) tr. zákona a obviněný F. V. trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona (ad I.). Těchto trestných činů se spolu s dalšími obviněnými podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
po předchozích dohodách mezi sebou navzájem a ještě s dalšími, neztotožněnými osobami, s předem dohodnutým rozdělením konkrétních činností, vedeni shodným záměrem a se stejným cílem, prezentovaným přímo nebo skrytě, kterým bylo zpřístupňování myšlenek a idejí nacismu a neonacismu širokému okruhu veřejnosti, získávání dalších stoupenců těchto myšlenek a idejí nebo materiální či morální podpora stejně smýšlejících osob,
I. M. D., samostatně trestně stíhaný P. V., R. L., P. F., F. V., společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
dne 04. 12. 2008 v době od cca 18:00 hod. v obvodu Prahy 1 a Prahy 2 v prostoru Palackého náměstí, Na Moráni, Karlovo náměstí, Smetanovo nábřeží, Křížovnická, 17. listopadu, Elišky Krásnohorské, Široká, V Kolkovně, Dlouhá, Soukenická, Petrské náměstí, Truhlářská a ve vestibulu stanice metra Karlovo náměstí, se zúčastnili vylepování propagačních samolepek hnutí N. o., samolepky o rozměru 103x51 mm s nápisem „Nacionalismus místo globalizace XY“ a samolepky o rozměru 103x63 mm s nápisem „Svobodně – Národně – Sociálně Odpor.org. Odpor! Odpor! Odpor!“ vylepovali na sloupy dopravních značek, svody okapů, parkovací automaty, reklamní poutače, zábradlí, lavičky, výlohy apod., přičemž na těchto samolepkách byl odkaz na veřejně přístupné internetové stránky XY, které jsou informačním serverem neregistrovaného neonacistického hnutí N. o., a na kterých jsou šířeny texty propagující a šířící nacistické a neonacistické ideje, tedy ideje rasového antisemitismu, sociálního darwinismu a teze o nadřazenosti bílé rasy, přičemž M. D. zajistila výrobu těchto samolepek a dne 24. 11. 2008 si poštovní zásilku je obsahující vyzvedla na poště, dne 26. 11. 2008 samolepky od ní převzal P. V. , který nejpozději dne 29. 11. 2008 započal s organizováním akce na jejich vylepování, P. F. prostřednictvím svého mobilního telefonu vyzýval k účasti na vylepování samolepek další osoby a na sraz této akce přinesl vytištěnou mapu trasy, kde budou samolepky vylepovány, a poté se na jejich vylepování osobně podílel stejně jako se na jejich vylepování osobně podíleli také R. L. a F. V. , přitom akce vylepování samolepek propagujících hnutí Národní odpor byla zcela záměrně a plánovitě jejími organizátory a účastníky situována do místa a časového období souvisejících s oznámenou antifašistickou akcí s názvem „Proti rasistickým pogromům, proti sociálnímu vyloučení, za důstojný život pro všechny“, která se měla konat dne 13. 12. 2008, a to právě z toho důvodu, že si byli vědomi, že na antifašistické akci bude přítomen velký počet stoupenců krajní levice a že tato ohlášená akce přitáhne pozornost médií a veřejnosti, kterou rovněž upoutají na viditelných místech vylepené samolepky propagující hnutí N. o.,
II. M. D., samostatně trestně stíhaný P. V., R. L., M. H., M. V., D. Z. , společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
nejméně od ledna 2009 do 06. 06. 2009 se podíleli na organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání shromáždění a pochodu neregistrované organizace S. m. V., která je nástupnickou organizací neregistrovaného hnutí N. o. V., přičemž M. H. dne 22. 01. 2009 telefonicky kontaktoval R. L. za účelem dohodnutí postupu při plánování shromáždění a pochodu, Magistrátu města Jihlava pak bylo dne 24. 04. 2009 zasláno oznámení o konání shromáždění, kdy jako nahlášený účel shromáždění a pochodu, které se měly konat v Jihlavě dne 06. 06. 2009 v době od 11:00 hod. do 19:00 hod., bylo prezentováno uctění památky obětí 2. světové války, jako trasa pochodu byly nahlášeny ulice Jiráskova, Dvořákova a Žižkova a dále měl pochod pokračovat až na Ústřední hřbitov, následně dne 06. 06. 2009 v době od 12:00 do 15:00 hod. se v Jihlavě v prostoru autobusového nádraží v ulici Jiráskova sešlo cca 170 účastníků, následně bylo shromáždění na místě ze strany Magistrátu města Jihlavy jako protizákonné ukončeno, když bylo zjištěno, že skutečným účelem shromáždění mělo být vzdání cti příslušníkům SS a tím propagování myšlenky národního socialismu, a shromáždění se tak podstatně odchýlilo od oznámeného účelu, jako svolavatel nahlášeného shromáždění vystupoval D. Z. , jako jeho zástupce M. V. , a jako zmocněnec pořadatele vystupoval během jednání se zástupci Magistrátu města Jihlava M. H. , R. L. při přípravě a organizování shromáždění a pochodu zajistil výrobu smutečního věnce se stuhami s nápisy „S. o.“ a „Nikdy nezapomeneme“, zajistil převzetí 26 ks vlajek – černých praporů, a to od K. P., nar. XY, která pak v čele průvodu nesla R. L. obstaraný věnec, dále R. L. zorganizoval a provedl dopravu několika účastníků na místo konání shromáždění, v průběhu kterého poté vystupoval jako jeden z organizátorů, za použití megafonu hovořil k účastníkům akce a instruoval seřazení průvodu, M. D. po telefonické domluvě s R. L. zprostředkovala na akci opatření a předání bubnů, vlastnoručně vyrobila smuteční věnec a jako čelní představitelka a zástupkyně neregistrované neonacistické organizace R. W. U. - RWU měla na shromáždění vystoupit s projevem, který si připravila, a který M. H. vytiskl v písemné podobě, když však shromáždění bylo rozpuštěno a k projevu tak nedošlo, umístila svůj projev v písemné podobě na veřejně přístupné internetové stránky RWU XY pod názvem „Jihlava – projev, který nezazněl“, v tomto projevu mimo jiné uvedla, že shromáždění a pochod se měly konat za účelem uctění památky vojáků, kteří střežili tuto zem proti bolševismu za 2. světové války, na shromáždění měli vystoupit se svými projevy také H. S., nar. XY, bývalý příslušník elitní divize SS Leibstandarte Adolf Hitler, a G. K., nar. XY, rakouský nacionalista, jejichž pozvání do České republiky zorganizoval P. V. , který prostřednictvím mobilního telefonu koordinoval za pomoci obžalovaného H. přesun H. S. do Jihlavy, rovněž si před konáním pochodu s G. K. domluvil schůzku a před konáním shromáždění dne 18.5.2009 instruoval K. P. ohledně shánění pořadatelských pásek a podílel se na shánění tyčí na vlajky, to vše za účelem veřejné prezentace idejí neonacistického hnutí N. o. a R. W. U. za účasti výše uvedených rakouských pravicových extrémistů, kteří přijeli podpořit a utužit jejich mezinárodní spolupráci,
III. M. D. , společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
se podílela na vytvoření a zprovoznění internetových webových stránek hnutí R. W. U. - RWU, registrovaných nejprve dne 01. 11. 2008 u poskytovatele internetových služeb XY se sídlem v USA, s názvem domény XY, následně zrušených a dne 01. 02. 2009 se změněným názvem domény na XY, zaregistrovaných u poskytovatele internetových služeb A Happy DreamHost Customer se sídlem v USA, v průběhu roku 2009 nejméně do června 2009 spravovala stránky, umisťovala zde články nebo rozhovory, které sama psala nebo získávala od dalších osob včetně odsouzených osob z řad neonacistů, a to v rámci projektu POW (Prisoners of War), tzv. válečných zajatců v boji se „systémem“, což jsou trestně stíhané nebo odsouzené osoby z řad neonacistů, přičemž uveřejněné texty propagovaly a šířily nacistické a neonacistické ideje, tedy ideje rasového antisemitismu, sociálního darwinismu a teze o nadřazenosti bílé rasy, a zároveň internetové stránky na adrese XY odkazují na internetové stránky XY a tyto webové stránky pak na další stránky stejného nebo obdobného zaměření, přičemž stránky XY jsou spravovány neregistrovaným neonacistickým hnutím N. o.,
IV. M. D. , společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
zúčastnila se koncertu tzv. „White power music“, na jehož organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání se podílela s vědomím, že v jeho průběhu v době nejméně od 20:30 hod. dne 07. 02. 2009 do 03:00 hod. dne 08. 02. 2009 v restauraci R. v obci XY, okres Kladno, dojde ze strany účinkujících interpretů i dalších přítomných osob k šíření myšlenek a idejí nacismu a neonacismu a k oslavování a propagaci neregistrovaného neonacistického hnutí N. o. a R. W. U., předem vyhledala vhodné místo pro konání koncertu, zajistila sál, dohodla účast hudebních skupin a zařídila jejich dopravu, zajistila ozvučení prostor, přičemž koncert byl pořádán na podporu Prisoners of War - POW, tzv. válečných zajatců v boji se „systémem“, což jsou trestně stíhané nebo odsouzené osoby z řad neonacistů, a v průběhu koncertu pak vystoupily hudební skupiny se skladbami, v jejichž textech se ozývala nenávist a nepřátelství vůči Židům, Romům a přistěhovalcům jiné než bílé pleti, byl v nich oslavován N. o., bylo jako pozitivní vyzdvihováno období slovenského fašistického státu, jedna ze skladeb byla věnována I. S. D., zakladateli a bývalému představiteli nadnárodního neonacistického hnutí B. & H. a jeho teroristické podorganizace C., ikoně neonacismu a vůdci boje proti tzv. nečistým neárijským rasám a za čistotu a nadřazenost bílé rasy, při koncertu, jehož se zúčastnilo cca 120 osob, zazníval výkřik „White power - bílá síla“, a výtěžek za vstupné, které činilo 250 Kč za osobu, byl určen na pokrytí nákladů spojených s uspořádáním koncertu a dále na podporu činnosti hnutí RWU a projektu POW.
2. Obviněná M. D. byla odsouzena podle §260 odst. 2 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný R. L. byl odsouzen podle §260 odst. 2 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Obviněný F. V. byl odsouzen podle §260 odst. 2 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zákona byl jmenovaným obviněným uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. O odvoláních těchto obviněných (a dalších spoluobviněných) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 9. 2022, č. j. 13 To 55/2022-6017 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost se uvádí, že Nejvyšší soud ve věci obviněných nerozhoduje poprvé, neboť usnesením ze dne 25. 3. 2020, č. j. 6 Tdo 275/2020-5155, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch dovolatelů a dalších spoluobviněných tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 13 To 196/2019-5093, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 T 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Citovaným usnesením přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jimiž soud prvního stupně podle §231 odst. 1, 2 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. důvodu ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání obviněných zastavil, neboť tak podle jeho názoru stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a odvolací soud stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Uvedené soudy však dospěly k nesprávnému závěru, neboť pro zastavení trestního stíhání obviněných nebyly splněny nezbytné podmínky. Dovolací soud v označeném rozhodnutí upozornil, že Úmluva, potažmo Evropský soud pro lidská práva při jejím výkladu, sice připouští zastavení řízení jako možný prostředek nápravy, ovšem pouze za situace, kdy tento je součástí vnitrostátního právního řádu. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat, jsou v §11 odst. 1 tr. ř. a §11a tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž tyto nelze rozšiřovat. Nebylo tudíž možno dospět k závěru, že by v důsledku nepřiměřené délky řízení zaniklo oprávnění orgánů činných v trestním řízení vést, resp. pokračovat v trestním stíhání obviněných.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali výše jmenovaní obvinění dovolání. Obviněná M. D. tak učinila prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Trčky za uvedení důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný R. L. tak učinil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Viktora Pavlíka, kdy svoje dovolání podložil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný F. V. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Rybáře za uvedení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [pozn. zjevně míněno písm. h) cit. ust.].
7. Obvinění D. a L. shodně uvedli, že odposlechy telekomunikačního provozu, na jejichž podkladě byli odsouzeni, nejsou procesně použitelné. Nebyla totiž splněna podmínka §88 odst. 6 tr. ř., když k daným odposlechům nebyly pořízeny odkazovaným ustanovením vyžadované protokoly. Tato vada nemohla být zhojena výslechem K., neboť ten v době pořízení odposlechů byl pracovně zařazen u jiného útvaru, než který je prováděl. Rovněž nebyla dodržena podmínka subsidiarity odposlechů, neboť poznatek orgánu činného v trestním řízení o spáchání trestného činu musí předcházet vydání k příkazu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V předmětné věci však byly skrze odposlechy teprve získány informace o tom, zda se odposlouchávané osoby dopustily trestného činu.
8. Oba zmínění obvinění následně vznesli námitku podjatosti proti znalci PhDr. Janu Uhlířovi, Ph.D. Tento podle jejich názoru má být podjatý ve vztahu k materii, kterou v rámci předmětného znaleckého posudku zpracovával. Vyplývá to z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 819/2015, kde bylo hovořeno právě o jmenovaném znalci jako o podjatém ve vztahu k problematice, již posuzoval i v trestní věci dovolatelů. Z jeho výslechu navíc vyplývá, že není dostatečně odborně vybaven k posouzení jemu kladených otázek. Odpovídal vyhýbavě, nepřesně a sám přiznal, že se daným tématem zabývá jen okrajově, přičemž vycházel z podkladu a analýz policie. Obviněný L. pak dodává, že i znalec JUDr. Ing. Svoboda je podjatý, a to ve vztahu ke věci, neboť byl nejdříve přibrán jako konzultant a fakticky se účastnil zásahu proti pochodu v Jihlavě a v tomto směru radil pracovníkům úřadu s jeho rozpuštěním.
9. Dovolatelka dále namítá, že věci údajně zajištěné v místě jejího bydliště, které měly podle znalce být určeny k propagaci extremistických hnutí, povětšinou nejsou její, neboť v daném bytě bydlela s dalšími osobami. Navíc nebylo zjištěno jejich reálné použití, pouze to, že byly zajištěny v neveřejném prostoru. Přechováváním daných věci se tak nemohla dopustit žádného trestného činu. Procesně nepřípustné jsou podle dovolatelky dále úřední záznamy o vyhodnocení věcí zajištěných při domovních prohlídkách, neboť se jedná pouze o domněnky policistů samostatně nevyplývající z hodnocených věcí. Případně se mohlo jednat o informace plynoucí z jejich operativní činnosti, jež nebyly získány v souladu s trestním řádem. Dále je nepoužitelný i protokol o ohledání místa činu z 5. 12. 2008 a zejména videozáznam o ohledání, který je jednoznačně sestříhán a nenavazuje na sebe.
10. V hlavním líčení podle obviněné nebyl proveden jediný procesně použitelný důkaz, z něhož by vyplývala její trestná činnost popsaná v bodech I. – IV. rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu k jednání popsaném pod bodem I. uvádí, že samolepky, které měla objednat, měly pouze fotbalovou tematiku. V tomto směru opakovaně navrhovala výslech výrobce daných samolepek, ale těmto důkazním návrhům nebylo vyhověno. Pokud jde o jednání popsané pod bodem II. odsuzujícího rozsudku, pak uvádí, že ani z popisu skutku nevyplývá, že by pochod organizovala. Dále stran bodu III. rozsudku nalézacího soudu, zmiňuje, že znaleckým posudkem z oboru kybernetika, bylo prokázáno, že dané stránky nebyly administrovány z jejího počítače.
11. V průběhu dokazování nebylo podle dovolatelky nijak prokazováno, jak měli obvinění tvořit organizovanou skupinu a ani nebylo prokázáno, že by obvinění páchali trestnou činnost prostřednictvím způsobu jako tiskem, filmem, rozhlasem a televizí. V těchto směrech odkazuje na původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně [pozn. zřejmě míněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 T 61/2010]. Podle obviněné dále nebyl naplněn znak hnutí, které by musela podporovat, aby mohla být uznána vinnou trestným činem podle §260 tr. zákona. Ani znalec nehovořil o hnutí, nýbrž pouze o ideologii, jejíž podpora daným ustanovením postihována není, a to i kdyby se jednalo o ideologii hlásající potlačení lidských práv a svobod nebo národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině osob. V této souvislost lze uvést, že hnutí označované jako N. o. v inkriminované době již neexistovalo, přičemž RWU hnutím ani v pravém slova smyslu není, neboť čítalo pouze šest členů, jak potvrdil i znalec, kdy hnutí vyžaduje velké seskupení lidí, přičemž se, podle odborného posudku Katedry politologie a mezinárodní vztahů Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, nejednalo ani o extremistické uskupení.
12. Trestnost činů, pro které byla obviněná odsouzena navíc podle §65 tr. zákona již zanikla, neboť pominula jejich společenská nebezpečnost, a to vzhledem délce trestního řízení (13 let), tomu, že se daného jednání měla dopustit ve věku blízkém věku mladistvých a jejímu současnému životu.
13. Pokud byl obviněné uložen trest propadnutí věcí, pak nebyla splněna kritéria §55 tr. zákona v žádné z jeho variant. Ačkoliv tuto námitku uváděla v průběhu trestního řízení, nebyla vyvrácena a nebyl ani proveden žádný důkaz, že by dané věci měly být dále distribuovány či veřejně prezentovány.
14. Obviněný F. V. namítá, že v celém trestním řízení byla presumována vina jeho i ostatních spoluobviněných. Orgány činné v trestním řízení navíc svá rozhodnutí činily na podkladě základní neznalosti reálií někdejší Třetí říše. Nerozlišují mezi pojmy die Waffen – SS a die Algemeine – SS, kdy pouze Waffen – SS byly norimberským soudním tribunálem prohlášeny za zločineckou organizaci. Nelze tedy přičítat k tíži obviněných, že v jejich propagačním filmu se vyskytovali vojáci Wermacht. Nalézací soud nedovolil obhajobě tento rozdíl vysvětlit. Při domovní prohlídce zajištěná domovní kasička des Winterhilfswerks na rozdíl od názoru znalce nesvědčí o tom, že by si obvinění přáli, aby česká mládež chodila oblečená v uniformách Hitlerjugend nebo BDM – Kleidung. Principy Winterhilfswerk jsou v Německu dodnes používány pro zimní pomoc těm, kteří ji potřebují. I členové ukrajinského pluku Azov nosí na uniformách znaky Waffen-SS či die Leibstandarte AH či der Totenkopf a nehrozí jim odsouzení za takové jednání. Dovolatel dále podotýká, že propadlá kniha Nebeská družina nepropaguje nacismus. Hlavní postava se v ní proti nacistům obrátí s tím, že chce svět bez válek.
15. Obviněný dále uvádí, že skutková zjištění nebyla učiněna v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a soudy nezohledňovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch stejně jako ty svědčící v jeho neprospěch. Na vylepování samolepek se nepodílel (nevyplývá to z žádného důkazu), pouze se ke skupině připojil, aby mohl hovořit s obviněným L. a v souvislosti s amatérskou právně poradenskou činností, které se v té době věnoval. Z dokazování nevyplývá, že by znaky žalovaného zločinu byly zahrnuty v představách obviněného V. a nelze tudíž hovořit o naplnění subjektivní stránky alespoň nepřímým úmyslem. V tomto směru se dovolatel domnívá, že jeho situace připomíná tzv. exemplární trestání v politickém procesu.
16. Obvinění R. L. a F. V. závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 13 To 55/2022-6017, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2021, č. j. 5 T 61/2010-5864, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná D. navrhla, aby Nejvyšší soud výše naznačeným postupem zrušil pouze napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a to ve výrocích jí se týkajících a dále tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
17. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dovolací argumentace obviněných a poukazu na některé formální nedostatky jejich dovolání zaujal názor, že se jedná o opakování již jednou ze strany soudů obou stupňů správně vypořádané argumentace.
18. Dokazování ve věci bylo provedeno bezvadně a úplně. Je tak možné odkázat na bod 161. rozsudku nalézacího soudu, v němž se soud vypořádal s návrhy na dokazování ze strany obhajoby, jež zcela důvodně označil za nadbytečné. Řízení tedy nebylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů. Provedené důkazy přitom nelze označit za procesně nepoužitelné. Pokud jde o nepřiložení protokolů k odposlechům podle §88 odst. 6 tr. ř., pak se jednalo o formální vadu, jež byla odstraněna výslechem svědka K. Ten mj. uvedl, že jejich útvar vyhodnocoval záznamy z odposlechů, které byly pořizovány skrze automatické digitální zařízení. Neexistovala tedy jiná osoba aktivující a deaktivující odposlech, která by se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu měla skutečnou vazbu. Porušena nebyla ani subsidiarita odposlechu, a to vzhledem k uzavřenosti skupiny zainteresovaných osob a konspirativní povaze páchané trestné činnosti, na jejímž odhalení byl veřejný zájem. Odposlechy tak byl sledován pouze účel získání skutečností důležitých pro trestní řízení za respektování požadavku proporcionality požadovaného úkonu.
19. Nelze akceptovat ani námitky o podjatosti znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 819/2015 citované obviněnými bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2832/18, v němž bylo mj. zmíněno, že posuzování případné podjatosti znalce je úkolem především nalézacího soudu, přičemž ani vysoká specializace a přesvědčení znalce o správnosti kriminalizace určitého jednání není důvodem pro jeho vyloučení. Daný znalec navíc nebyl ze seznamu znalců vyškrtnut a je opakovaně přibírán v řadě jiných trestních kauz. Nalézací soud otázce případné podjatosti věnoval dostatek pozornosti, přičemž řada tvrzení znalce byla ověřitelná (kupř. skrze judikaturu ke skupinám jako N. o., RWU atd.) a použitelná, kdy jeho posudek soud kriticky zhodnotil a poznatky z něj plynoucí využil pouze v mezích procesní akceptovatelnosti. K posudku znalce JUDr. PhDr. Ivo Svobody, Ph.D., přitom nebylo přihlíženo a jeho výpověď nebyla zohledněna v pasáži týkající se pochodu, jehož se účastnil.
20. Pokud jde o problematiku vlastnictví věcí zajištěných při domovní prohlídce, pak státní zástupce uvádí, že tyto byly zajištěny v prostorách obývaných obviněnou D., kde byly zároveň zajištěny další věci osobní povahy. O jejím výlučném vlastnictví daných věcí není pochyb.
21. Státní zástupce dále uzavírá, že ve věci neexistuje situace tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými, potažmo právními závěry, ani nepřichází v úvahu aplikace zásady in dubio pro reo . Pokud jde o společenskou nebezpečnost jednání obviněných, pak ta je i přes délku trestního řízení zachována. Vyplývá to i z postoje dovolatelů, kteří neprojevili upřímnou lítost a nepřipouští si závažnost jejich jednání. Extrémní délka trestního stíhání se pak projevila ve výrocích o trestech ukládaných tzv. pod sazbou s podmíněným odložením jejich výkonu.
22. Ve vztahu k otázce posouzení, zda byl naplněn znak „hnutí“, jež měli obvinění podporovat a propagovat, státní zástupce prezentuje výklad k tomuto pojmu a dodává, že za hnutí ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákona lze považovat i N. o. či jeho ženskou odnož RWU. Tento závěr je podporován závěry znalce Dr. Uhlíře i rozsáhlou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1554/2009, 5 Tdo 79/2006, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. Pst 1/2009).
23. Nemůže obstát ani tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. Obvinění svoje jednání bagatelizují a nevhodně ho prezentují striktně izolovaně. To, že při rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy organizované skupiny se jeví některé z nich jako méně závažné je pro naplnění tohoto znaku typické. Takto rozdělené úkoly je nutné hodnotit v jejich souvislosti, kdy ve výsledku ulehčují páchání trestné činnosti, resp. zvyšují pravděpodobnost jejího úspěšného provedení. Důležité je, zda členové organizované skupiny přispěli alespoň částečně. Dále není podstatné, že se nepodařilo některé členy organizované skupiny ztotožnit. Žádný ze stíhaných skutků nemohl být spáchán méně než třemi osobami. Naopak muselo dojít k promyšlené a organizované činnosti obviněných, tak aby bylo vyvoláno povrchní zdání, že žádný z nich vlastně nepáchá trestnou činnost.
24. Zjevně neopodstatněnou je pak i námitka obviněné D., že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věcí, k níž neuplatnila relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tyto věci byly určeny ke spáchání trestného činu, byly k tomu způsobilé a s tímto vědomím byly mj. obviněnou D. přechovávány.
25. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vztáhl i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Úvodem je vhodné poznamenat, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je značně formalizovaný a že i řízení o něm je specifické v tom, že se v mnoha směrech odlišuje od řízením o řádných opravných prostředcích. Jelikož se v něm neuplatňuje revizní princip, je to zásadně dovolatel, který svými námitkami (v případě obviněného v podání vyhotoveném jeho obhájcem) vymezuje přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). K ní však dochází až tehdy, neshledá-li Nejvyšší soud, že je namístě postup jiný (zejm. odmítnutí dovolání z některého důvodu upraveného v §265i odst. 1 tr. ř.).
28. Ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním tak může Nejvyšší soud přistoupit zásadně jen tehdy, pokud shledá, že obviněný důvodně (tj. nikoli zjevně neopodstatněně) uplatnil námitku odpovídající obsahově jím zvolenému důvodu dovolání, která svědčí o tom, že napadené rozhodnutí skutečně zatěžuje vada, která tomuto dovolacímu důvodu odpovídá. Mimoto může kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odůvodnit zjištění, že tímto rozhodnutím nebo řízení m mu předcházejícím došlo k porušení některého základního práva dovolatele.
29. Ačkoli jednotliví dovolatelé (a to i v důsledku náležitého nezohlednění právní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2022 při koncipování svých mimořádných prostředků – obviněný L.) striktně nevymezili, které námitky odůvodňují tu kterou alternativu uplatněných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud z tohoto hlediska (jednotlivých alternativ) důvodnost jejich výhrad posuzoval s přihlédnutím k jejich obsahovému vyznění.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K první alternativě
30. Obviněná D. namítá chybná skutková zjištění [ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]
· jednak stran soudy zjišťované její participace na skutcích popsaných pod body I. až IV. výroku o vině,
· jednak v souvislosti s uloženým trestem propadnutí věci ohledně věcí zajištěných při domovní prohlídce v místě jejího bydliště, neboť tyto údajně mohly náležet jejím spolubydlícím nikoliv jí, přičemž z tohoto důvodu obviněná shledává i nemožnost dovozovat její trestní odpovědnost z těchto zajištěných věcí.
31. V reakci na jí tvrzenou vadu dovoláním napadeného, resp. jemu předcházejícího (rozsudku soudu prvního stupně) rozhodnutí se jeví vhodným nejdříve připomenout následující obecná východiska. V rámci dané (první) varianty zmíněného důvodu dovolání ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ) je Nejvyšší soud povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem důkazů samostatně i v jejich souhrnu. Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně (svědčící o výskytu onoho zjevného rozporu ), pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.
32. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou.
33. Obviněná ke všem skutků, jimiž byla uznána vinnou, podotýká, že k nim nebyly provedeny žádné důkazy zakládající závěr o tom, že by je spáchala, kdy se snaží zpochybňovat některé dílčí důkazy ke každému z předmětných skutků. Nejvyšší soud nevidí důvod pro rozsáhlou reprodukci odůvodnění odsuzujícího rozsudku a hodnocení důkazů, na němž je vystavěn závěr o její vině ve výrokové části rozsudku popsanými skutky. Postačí tedy odkázat na především na jeho body 188. – 190. (ad I.), 199., 206. – 208., 213. (ad II.), 223. – 229. (ad III.), body 233. – 239. (ad IV.), z nichž jednoznačně vyplývá důkazní podloženost participace obviněné na ve výroku prvostupňového rozsudku popsané trestné činnosti. Rozhodně proto nelze uzavřít, že by mezi obsahem soudy provedených důkazů a skutkovými závěry soudů ohledně participace obviněné na spáchané trestné činnosti byl zákonem vyžadovaný zjevný rozpor ve významu výše vyloženém .
34. Co se týče námitky obviněné, jejímž obsahem je, že nelze dovozovat její trestní odpovědnost na podkladě skutkových zjištění plynoucích z věcí zajištěných při domovní prohlídce v místě jejího bydliště, když nenáležely jí, nutno uvést, že se jedná se o opakování její obhajoby vyvrácené soudy nižších stupňů již v předchozím řízení. Oba soudy se jí věnovaly dostatečně, a to nalézací soud v bodě 174. či 229. jeho rozsudku a soud druhého stupně v bodě 27. jeho usnesení. Uvedly, že dané věci byly zajištěny v prostorách užívaných právě dovolatelkou mezi jejími osobními věcmi (její životopis, fotografie, na nichž je zachycena atp.), nikdo jiný v průběhu řízení neuplatnil nárok k jakékoliv z těchto věcí, přičemž označené věci se pojily k hnutí RWU, k němuž patřila i dovolatelka, která aktivity tohoto hnutí organizovala a spravovala jeho webové stránky (viz skutky pod body II., III. a IV. výroku odsuzujícího rozsudku). Poukaz obviněné na to, že přechovávání zajištěních věcí v neveřejném prostoru není trestným činem, nelze označit za významný pro předmětnou věc, neboť jak nalézací soud v bodě 174. jeho rozsudku uvedl, obvinění „… nejsou viněni za držení těchto předmětů, byť se jedná o materiál, který může sloužit ke spáchání trestného činu, soud však z těchto materiálů dovozuje jejich smýšlení, jejich hodnoty, ideje a jejich motivaci ke spáchání trestného činu a naplnění subjektivní stránky jejich jednání, a to v kombinaci s dalšími důkazy ve věci provedenými.“
35. Je třeba – v souladu s tím, do odeznělo ve vyjádření státního zástupce – dodat to, že pokud obviněná svými výhradami brojila proti opodstatněnosti (splnění zákonných podmínek) jí uloženého trestu propadnutí věci, měla tak učinit skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Avšak ani na jeho podkladě, vzhledem k tomu, že skutkové závěry soudů v této otázce nelze míti za nesprávné, by nenastal důvod pro procesní zásah dovolacího soudu, neboť napadená rozhodnutí vada ve smyslu tohoto dovolacího důvodu nezatěžuje (viz dále body 68. a 69.).
36. Rovněž obviněný V. své námitky obsahově vymezil způsobem podřaditelným pod první variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to především poukazem na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. navazujícím právním hodnocením. Slovně však daný důvod dovolání vymezil jako ten, který je s účinností od 1. 1. 2022 obsažen pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I přes tuto nepřesnost se k jím vzneseným námitkám Nejvyšší soud vyjádří.
37. Dovolatel převážně polemizuje nad tím, zda ty které instituty či termíny vztahující se k nacionálnímu socialismu použil znalec či orgány činné v trestním řízení správně. Z jeho argumentace ani není zjevné, v jakém smyslu se jeho výtky mají dotýkat rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dlužno dodat, že obviněný dále odkazuje problematiku uniforem momentálně nošených vojáky na Ukrajině, což je však z pohledu řešení otázky jeho trestní odpovědnosti irelevantní, neboť to s posuzovanou věcí nikterak nesouvisí. Zároveň lze uvést, že nalézacím soudem byla řešena i procesní námitka dovolatele týkající se chybného zhodnocení obsahu knihy Nebeská družina, jejímž je autorem. Lze tak odkázat na bod 244., kde soud prvního stupně konstatuje, byť stručně, že se jedná o propagandistické dílo interpretující ideje národního socialismu. Námitka obviněného tak představuje pouhý nesouhlas s tímto závěrem znalce. Navíc žádný z poukazů dovolatele se nejeví být relevantním pro skutek, kterým byl uznán vinným pod bodem I. odsuzujícího výroku. Z jeho popisu vyplývá, že se nepojí k otázce správně užité terminologie ohledně vojenství v nacistickém Německu, nebo tomu, jaký je obsah knihy Nebeská družina. Daná zjištění či dílčí poznatky znalce, které obviněný zpochybňuje, tak nejsou nezbytně nutná k naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy nejsou rozhodná a určující k naplnění znaků trestného činu, přestože dokreslují okolnosti jeho spáchání a ideovou orientaci obviněného.
38. Jediným způsobem, jak interpretovat námitky obviněného (aniž by však dovolací soud za něj domýšlel jejich význam) brojícího proti závěru o jeho vině, je přiznat jim povahu výhrad zpochybňujících skutkových zjištění nezbytných z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu. V tomto směru tak lze vyložit ovšem jen námitku pojící se k jeho autorství knihy Nebeská družina, a tedy jeho vzdělanosti v problematice krajně pravicové ideologie, resp. národního socialismu a souvisejících historických reálií. I proto si však musel být vědom toho, jaké akce se při vylepování samolepek účastní a byl minimálně srozuměn s tím, jaké má taková činnost společenské, resp. právní důsledky.
39. K tomu lze uvést, že úvahu v této podobě (tj. ohledně předmětné knihy) soud prvního stupně sice nevtělil do odůvodnění jeho rozsudku, avšak závěr o zavinění dovolatele (který až sekundárně v návaznosti na procesní námitky obviněný rovněž zpochybňuje) byl podložen více důkazy, nejen tedy tím, že je autorem knihy Nebeská družina, ale i níže odkazovanými SMS zprávami, odposlechy, jeho trestní minulostí a účastí na akcích pravicových radikálů (viz bod 183. rozsudku nalézacího soudu).
40. Obviněný V. dále rozporuje svoji účast na vylepování samolepek v rámci skutku vymezeném pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu. K této části jeho obhajoby se vyjádřil i odvolací soud, který v bodě 35. jeho usnesení uvedl, že nelze uvěřit tvrzení, že se k dané akci připojil pouze za účelem poskytnutí amatérské právně poradenské činnosti. Podkladem pro tento závěr byla zejména telefonická komunikace mezi obviněnými V. a L., z níž vyplynulo, že se od vylepování samolepek „… nedistancoval, naopak, aktivně se zajímal a účastnil.“ Uvedený závěr odvolacího soudu odpovídá hodnocení soudu prvního stupně týkající se zachycené telefonické komunikace (přes SMS zprávy i telefonické hovory), obsaženému v bodech 185., 186. jeho rozsudku.
41. Nejvyšší soud musí uzavřít, že na podkladě výše rozvedených námitek obviněného V., nelze akceptovat ani jeho návazné konstatování, že byl porušen princip presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo , jakož ani jeho stručně prezentovaný závěr, že nebyly respektovány zásady upravené §2 odst. 5, 6 tr. ř.
K druhé alternativě
42. Obvinění L. a D. uplatňují druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ). V jeho rámci nejdříve vytkli nepoužitelnost znaleckého posudku PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Z bodů 165. a 166. rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud ke znaleckému posudku přistoupil kriticky a pečlivě jej zhodnotil. Označil pasáže, kdy se znalec dopustil hodnocení důkazů či vyjádření k právním otázkám, což mu v rámci znalecké činnosti nepřísluší. Dospěl však zároveň k závěru, že posudek je použitelný, neboť obsahuje řadu odborných poznatků pojících se k projednávané problematice. Soud prvního stupně po svém pečlivém zhodnocení považoval znalecký posudek v kombinaci s výslechem znalce za úplný a jasný, námitce obhajoby o nepoužitelnosti znaleckého posudku proto nepřisvědčil. Soud rovněž podotkl, že hodnocený znalecký posudek obsahuje výčet pramenů, z nichž znalec vycházel a nevyhověl tak námitce obhajoby o nemožnosti ověřit si zdroje, na kterých je posudek založen.
43. Odvolací soud se k námitkám o procesní nepoužitelnosti předmětného znaleckého posudku podrobně vyjádřil v bodě 22. svého odůvodnění. Odkázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, jímž bylo zrušeno dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015. Byť lze obviněným dát za pravdu, že důvodem pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu nebyla otázka podjatosti znalce, Ústavní soud se vyjádřil také k této otázce. V bodě 44. svého nálezu Ústavní soud uvedl, že „otázku podjatosti znalce přísluší posuzovat především nalézacímu soudu. Ten při svém rozhodování vychází ze znění §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle kterého je znalec vyloučen a nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vysoká odbornost a specializace ani přesvědčení znalce o správnosti toho, že je určité jednání prohlášeno zákonem za trestné, není důvodem pro jeho vyloučení.“ Odvolací soud se dále vyjádřil i k otázce odborné způsobilosti znalce podávat znalecký posudek ve vztahu k projednávaným skutkům, resp. ke kvalitám s jakými posudek vytvořil a při výslechu prezentoval, přičemž nenalezl podklad pro tvrzení obhajoby o nedostatečnosti jeho odborných znalostí.
44. Pokud ve vztahu ke znaleckému posudku zpracovaného JUDr. Ing. Svobodou obviněný L. uplatňuje proti tomuto znalci námitku podjatosti, pak k této otázce se odvolací soud vyjádřil v bodě 23. jeho usnesení. Označil tyto výhrady za zcela irelevantní, jelikož daný posudek byl soudem prvního stupně proveden pouze jako listinný důkaz a nebylo k němu dále přihlíženo, stejně jako nebylo nalézacím soudem vycházeno z výpovědi JUDr. Ing. Svobody v postavení svědka pochodu v Jihlavě, neboť nepodal žádné pro řízení hodnotné informace.
45. Z odůvodnění soudů obou stupňů je zřejmé, že se námitkami obviněných podrobně zabývaly. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil znalecký posudek a odvolací soud reagoval na obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu, v němž byl znalec označen za podjatého. Soudy se již v předcházejícím řízení s argumentací dovolatele spolehlivým způsobem vypořádaly a sám Ústavní soud zdůraznil, že otázka podjatosti znalce přísluší hodnotit především nalézacímu soudu, tedy soudu, který znalecký posudek, případě výslech znalce provádí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud v odůvodnění soudů neshledává známky libovůle ani logických nesprávností, neshledává ani důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Znalecký posudek znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., tudíž není nepoužitelným důkazem.
46. Dovolatelé L. a D. dále považují za nepoužitelné záznamy telekomunikačního provozu pro absenci protokolu o provedení odposlechů. Namítli, že výslech svědka L. K. provedený soudem prvního stupně je irelevantní a nemůže vadu absence protokolu zhojit, neboť nebyl policistou služebně zařazeným u útvaru zvláštních činností.
47. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 4 Tz 31/2004, je v případě, kdy je odposlech a záznam telekomunikačního provozu uskutečňován pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, osobou, která záznam pořídila, útvar zvláštních činností, a nikoli fyzická osoba. Citovaný rozsudek dále konkretizuje, že „v situaci, kdy je odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, bez osobní ingerence fyzické osoby, by podle názoru Nejvyššího soudu požadavek na zjištění údajů o takovéto konkrétní fyzické osobě zcela popíral shora popsané technické podmínky, za kterých se odposlech a záznam uskutečňuje.“ Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/2001, publikované pod č. 56/2001 Sb. rozh. tr., uvádí, že nedostatky protokolu lze odstranit „výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly“. Neprovedení výslechu konkrétní fyzické osoby působící u složky, u níž došlo k automatizovanému provedení požadovaného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, místo níž byl jako svědek vyslechnut policista z útvaru vedoucího trestní řízení, nemůže být vzhledem k závěrům plynoucím z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu považováno za takový nedostatek důkazního řízení, jež by měl vést k závěru o procesní neúčinnosti opatřeného důkazu, potažmo za vadu znamenající porušení pravidel spravedlivého procesu a odůvodňující kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.
48. Tímto způsobem se se zjištěným nedostatkem vypořádal soud prvního stupně, když vyslechl svědka L. K. (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 28. 7. 2021, č. l. 5693–5694), v době stadia přípravného řízení projednávané věci pracujícího na pozici vrchního komisaře na oddělení extremismu. Z jeho výpovědi vyplynulo, že odposlechy pořizoval Útvar zvláštních činností, kde byly zaznamenávány a elektronickou cestou přeposílány na tehdejší Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. On pak osobně prováděl vyhodnocování odposlechů. Vyjádřil se také k dalším podrobnostem týkajícím se předmětných výslechů a zodpověděl všechny dotazy položené obhajobou. Své důvody pro přistoupení k tomuto výslechu soud prvního stupně vyložil v bodě 38. svého rozsudku. S odkazem na výše citovaná rozhodnutí dospěl k závěru, že absence protokolu o provedení odposlechů je odstranitelnou vadou, kterou lze tímto způsobem zhojit. Stejného názoru byl také odvolací soud, který se s námitkou obviněných vypořádal v bodech 20. svého usnesení.
49. Byť obviněná D. namítá, že se citované usnesení Vrchního soudu v Praze vztahuje pouze na formální nedostatky protokolů a vrchní soud netvrdí nic o tom, že by stejným způsobem bylo možno odstranit vadu spočívající v neexistenci předmětných protokolů, nelze s ní souhlasit. V závěru svého usnesení vrchní soud expressis verbis uvádí „nedostatek existence protokolu o záznamu v takových případech lze podle názoru vrchního soudu opět odstranit v hlavním líčení opatřením všech podstatných náležitostí, resp. zákonem vyžadovaných údajů“. Správně proto soudy obou stupňů uzavřely, že není důvod označit příslušné záznamy telekomunikačního provozu za procesně nepoužitelné.
50. Pakliže obviněný L. odkazuje na porušení subsidiarity odposlechů, tedy toho jejího aspektu, že k odposlechům lze přistoupit až ve chvíli, kdy existuje důvodné podezření, že byla či je páchána trestná činnost, i k této námitce se soudy obou stupňů vyjádřily. Nalézací soud tak učinil v bodě 42. jeho rozsudku a soud druhého stupně v bodě 21. jeho usnesení. Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že podezření o páchání trestné činnosti obviněnými bylo založeno na řadě poznatků, nicméně její konspirativní charakter vyžadoval v rámci vyšetřování využití právě i odposlechů telekomunikačního provozu. Dále nezapomněl zdůraznit, že se ve věci nejedná o osamocený důkazní prostředek, jak se v podstatě obviněný L. snaží prezentovat ve svém dovolání.
51. Soud druhého stupně se rovněž vypořádal s námitkou obviněné D. o nepřípustnosti čtení protokolu o ohledání a vyhodnocení věcí zajištěných v rámci domovních prohlídek u dovolatelky. Odkázal na skutečnost, že tato námitka byla vznášena již v hlavním líčení při provádění listinných důkazů a předsedkyně senátu na ni adekvátně reagovala. Uvedla totiž, že předmětný protokol neobsahuje žádné domněnky policejních orgánů, nýbrž jen popis zajištěných věcí, přičemž pokud by se v něm hodnocení ze strany Policie ČR vyskytlo, pak k němu nebude ze strany soudu přihlíženo.
52. Obdobně je možné hovořit o výhradě dovolatelky stran údajné manipulace s protokolem a zejména videozáznamem z ohledání místa činu ze dne 5. 12. 2008. K této se vyjadřoval soud prvního stupně v bodě 184. jeho rozsudku, když uvedl, že žádnou nezákonnou manipulaci s důkazním materiálem neshledal, přičemž podotkl, že pokud je ve zmíněném protokolu „… uveden čas 13:40 a poté následuje čas 13:39 hodin je zřejmé, že se jedná o písařskou chybu.“ I odvolací soud odmítl jakékoliv pochybnosti o procesní použitelnosti záznamu z nočního sledování v bodě 35. jeho usnesení, neboť „… je zcela logické a pochopitelné, že tento nebyl souvislý, a to i s ohledem na utajení, respektive aby se policisté neprozradili.“ Lze tak pouze dodat, že Nejvyšší soud nevidí důvod zabývat dále rozvádět reakci na právě řešenou výhradu obviněné, a to i vzhledem k její strohosti, kdy vůbec nespecifikuje, z čeho přesně dovozuje nezákonné upravování důkazů a proč nelze akceptovat argumentaci, resp. hodnocení důkazů, ze strany soudů obou stupňů.
K třetí alternativě
53. Rovněž nelze přijmout námitku dovolatelky, podřazovanou pod třetí variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy ), týkající se neprovedeného výslechu výrobce samolepek, které objednávala. S tímto důkazním návrhem se totiž procesně vypořádal nalézací soud, a to zcela adekvátním způsobem, když konstatoval jeho nadbytečnost, jelikož k podstatným zjištěním důležitým pro právní posouzení věci již provedl dostatek důkazů (zejména záznamů z odposlechů), přičemž od skutku uplynulo 13 let a k danému výrobci nebyly zjištěny žádné identifikační údaje. Z uvedeného tudíž nevyplývá, že by důkazní návrh obhajoby zamítl nedůvodně, resp. že by bylo navrhováno provedení podstatného důkazu s potenciálem ovlivnit již jiným způsobem opatřená skutková zjištění rozhodná pro závěr o naplnění znaků trestného činu. Konečně vhodno podotknout, že obviněný V. sice zmínil obecný výklad k otázce tzv. opomenutých důkazů, nicméně nevztáhl k němu žádné relevantní výhrady.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K první alternativě
54. Obviněná D. k první alternativě tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ) uvádí, že nebyl naplněn znak hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásajícího národnostní, rasovou zášť a zášť vůči jiné skupině osob. V reakci na její tvrzení lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 167. a 168. a obsáhlé vypořádání se s touto námitkou ze strany odvolacího soudu obsažené v bodech 36. až 40. Soud druhého stupně odkázal nejen na závěry znalce, ale i na stávající rozsáhlou judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1554/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. Pst 1/2009), podle které jsou N. o. i jeho ženská odnož R. W. U. (RWU) neregistrovanými radikálními neonacistickými organizacemi. Na tomto podkladě tedy soud druhého stupně nepřisvědčil odvolací námitce obviněné, že nebyla prokázána existence hnutí naplňujícího zákonné znaky trestného činu podle §260 tr. zákona. Nejvyšší soud tomuto hodnocení nemůže nic vytknout.
55. Za nepřiléhavou je třeba označit zmínku obviněné o tom, že posuzované hnutí v podstatě formálně zaniklo, a tudíž jej nemohla podporovat, přičemž odkazy na zmiňovanou judikaturu neobstojí, neboť tato je kvůli zániku daného hnutí obsolentní. Ačkoliv je tato námitka spíše skutkové povahy, Nejvyšší soud ji vzhledem k její návaznosti na otázku hmotněprávního posouzení naplnění znaku hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásajícího národnostní, rasovou zášť a zášť vůči jiné skupině zařadil do této části svého rozhodnutí. Její nepřípadnost vyplývá již z toho, že shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu o hnutí N. o. (resp. a k němu pojících se organizacím jako je RWU) hovoří jako o existujícím neonacistickém hnutí v době po spáchání skutků žalovaných v této trestní věci a rovněž popisuje jeho aktivity v časovém rozmezí, kdy byla páchána i trestná činnost, pro kterou byla dovolatelka odsouzena. Nadto lze uvést, že i skutky, které jí byly prokázány, svědčí o existenci a aktivitě tohoto hnutí spočívající v pořádání koncertů či pochodů a shromáždění sloužících ke vzdání cti příslušníkům SS a propagování národního socialismu, mj. i projevem, který měla přednést právě obviněná, a jež následně uveřejnila na webových stránkách RWU, vylepováním propagačních samolepek, opatřováním finančních prostředků skrze propagační akce k financování RWU a projektu Prisoners of War spočívajícího; v podpoře trestně stíhaných či odsouzených neonacistů.
56. Dovolatelka rovněž zpochybnila hmotněprávní závěr soudů, že se činů dopustila jako členka organizované skupiny. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
57. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více členů organizované skupiny je předpokladem toho, aby po spojení všech jejich dílčích činností bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že se jednání někoho z členů takové skupiny jeví jako méně závažné, nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Existence organizované skupiny přitom není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §23 tr. zákoníku. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si vědomy takové okolnosti (srov. rozhodnutí č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr.)
58. Již soud prvního stupně přitom zcela přiléhavě posoudil, že v každém z posuzovaných skutků byly tyto spáchány alespoň třemi trestně odpovědnými osobami, kdy mezi nimi byly rozděleny úkoly za účelem snazšího páchání trestné činnosti (viz ad I. – bod 192., ad II. – bod 221., ad III. – body 223., 229., ad IV. – body 234., 238.). Z popisu skutků pod body I. a II. výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněná trestnou činnost páchala se spoluobviněnými a samostatně trestně stíhaným P. V. [tedy celkem v počtu pěti (ad I.) a šesti osob (ad II.)]. Organizovanost a dělba úkolů mezi danými osobami je z předmětného popisu skutku zjevná. Pokud jde o skutky vyjádřené pod body III. a IV. odsuzujícího výroku, pak tyto obviněná spáchala v organizaci s blíže neztotožněnými osobami, což, jak z výše poskytnutého výkladu vyplývá, naplnění znaku organizované skupiny nebrání. Odvolací soud se touto otázkou zabýval poměrně důsledně v bodech 31. až 34. jeho usnesení a uzavřel, že dané činy „… nepochybně nemohly být realizovány jednou osobou, naopak musely být prováděny třemi a více osobami, které musely jednat jednoznačně po vzájemné domluvě, se stejným cílem a úmyslem. Aktivity obžalovaných nebyly bezmyšlenkovité nebo nepropracované, ale naopak je zde zjevná snaha o konspiraci, kooperaci, rozdělení úloh tak, aby se jednalo o zdánlivě méně závažné jednání ze strany jednotlivých obžalovaných … Nicméně po spojení všech dílčích činností jednotlivých aktérů bylo zamýšleného cíle … … dosaženo, a to navíc snáze a spolehlivěji.“
59. Nejvyšší soud na podkladě poměrně strohé argumentace dovolatelky, kdy tato pouze cituje pasáže již zrušeného zprošťujícího rozsudku s konstatováním její nespokojenosti s momentálním posouzením věci, neshledává důvod pro zpochybnění citovaných úvah a závěrů odvolacího soudu, resp. i soudu nalézacího. Pokud k právě řešené námitce obviněná pouze úsečně zmínila, že má mít vliv i na posouzení „promlčení projednávaných skutků“, pak je v první řadě nutné uzavřít, že danou námitku vůbec hlouběji nerozvádí. Jako premisu pro posouzení zmíněné námitky dovolatelka předkládá nesouhlas se závěrem, že dané činy spáchala v rámci organizované skupiny. Tento aspekt její obhajoby však byl vyvrácen výše a je tak možné odmítnout i právě řešenou výhradu obviněné.
K druhé alternativě
60. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ( rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ) lze podřadit námitku dovolatelky, jejímž obsahem je její nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů přistoupily k otázce zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
61. Podle §65 tr. zákoníku upravujícího zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost [t]restnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.
62. V daném směru je nezbytné poukázat na to, že k užití odkazovaného ustanovení trestního zákona soudy vždy přistupovaly (stran podmínky změny u osoby pachatele) jen tehdy, vzešly-li z řízení poznatky o skutečně pozitivní změně nastalé u pachatele dotyčného trestného činu. Důležitým z tohoto hlediska byl shledáván postoj pachatele. „Zánik trestnosti upravený v §65 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve druhé z alternativních podmínek stanoví, že vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost tehdy, přestane-li být pachatel pro společnost nebezpečný v důsledku stabilnější změny svého chování, která prokáže, že z jeho strany zřejmě nehrozí opětovné spáchání podobného trestného činu a postoj pachatele k dříve jím porušeného zájmu svědčí o jeho nápravě“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1480/2012). Obdobně se vyjadřovala i komentářová literatura: „Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a postoj pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě.“ viz ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 579, marg. č. 3.
63. K uvedenému výkladu lze dodat, že požadavek prokázané pozitivní změny v náhledu pachatele na jím spáchaný trestný čin (jež se neodráží toliko v tom, že v páchání trestné činnosti nepokračuje či ji neopakuje a z tohoto pohledu vede řádný život, ale nachází odraz v jeho konkrétní aktivitě) který užití §65 tr. zák. podmiňuje, je třeba vyvodit i s přihlédnutím k jiným ustanovením trestního zákona, která umožňovala soudu zohlednit ve prospěch pachatele jeho chování po spáchání trestného činu.
64. V této souvislosti je možno poukázat např. na institut upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák., jehož užití [na rozdíl od aplikace §65 tr. zák. mající za následek zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř.] nemělo za následek nevyslovení viny (byť se posléze na pachatele hledělo, jako by nebyl odsouzen – viz §24 odst. 2 tr. zák.), který při svém omezeném dosahu z hlediska škály trestných činů (užít jej bylo možno jen při rozhodování o trestném činu menší nebezpečnosti pro společnost) požadoval zjištění, že pachatel spáchání činu lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, a současně i odůvodněný závěr, že vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.
65. Pokud projev účinné snahy po nápravě byl vyžadován u tohoto institutu, poté je nezbytné uzavřít, že aplikaci §65 tr. zák., měl-li být užit ve vztahu k trestnému činu nepochybně závažnějšímu z hlediska společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti) jímž byl (resp. je) trestný čin podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. s trestní sazbou trestu odnětí svobody na tři léta až 8 let, nebylo způsobilé odůvodnit „pouhé“ vedení řádného života pachatele po delší dobu, ale bylo vyžadováno zjištění o jeho pozitivních projevech, jež ostatně měly doložit a osvědčit změny chování pachatele, prokazující, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu. Vyložení splnění podmínek užití institutu zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost jen při zjištění o absenci další protiprávního, potažmo trestného jednání obviněného v delším časovém úseku by vedlo k setření rozdílu mezi ním a institutem promlčení trestního stíhání, které taktéž s řádným životem pachatele v jistém smyslu, byť ne zcela [viz ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zák.], počítá.
66. Pokud tedy obviněná poukazuje na změny v jejím životě, které se však projevují pouze vedením běžného řádného života a zejména neopakováním trestné činnosti, nelze jejím námitkám o vhodnosti aplikace §65 tr. zák. přisvědčit. V tomto ohledu lze odkázat i na hodnocení odvolacího soudu odkazujícího na absenci jakékoliv sebereflexe, účinné snahy po nápravě, lítosti obviněné (viz bod 45. jeho usnesení). Uvedenému hodnocení přitom odpovídá obsah spisu, tedy postoj obviněné v rámci hlavního líčení dne 21. 4. 2021, kde kupř. ve vztahu ke skutku pod bodem II. odsuzujícího výroku bagatelizuje jeho závažnost a zpochybňuje vedení předmětného trestního řízení s poukazy na nerespektování zásad demokratické společnosti a s nimi spojené názorové plurality (č. l. 5394–5395), či na jiném místě zmiňuje, že vlastně vůbec neví, proč je pro skutek pod bodem II. odsuzujícího výroku trestně stíhána (č. l. 5397), a že označování pravicově extremistických akcí spojených s myšlenkami národního socialismu jako neonacistických, je zkreslené očerňování a démonizování (č. l. 5398).
67. Konečně je na místě uvést, že samotný časový odstup od spáchané trestné činnosti nemůže vypovídat o splnění podmínek pro aplikaci §65 tr. zák. Okolnosti délky předmětného trestního řízení včetně relevantních polehčujících okolností a míry participace na spáchaných trestných činech byly zohledněny v rámci ukládaných trestů, za užití §40 odst. 1 tr. zák., jímž došlo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby se stanovením zkušební doby v rámci podmíněného odsouzení při spodní hranici její možné výměry u většiny obviněných a v její dolní třetině v případě obviněné D. (body 249., 250. rozsudku nalézacího soudu).
IV./3. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
68. Dovolatelka rovněž uplatnila námitku o nepřípustnosti uloženého trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák., k tomuto však, jak již bylo výše zmíněno, neuplatnila relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., s odkazem, na nějž lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k tomu, jak obviněná formulovala svoji námitku lze považovat za relevantní první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy, že podle ní mělo dojít k uložení trestu, který zákon nepřipouští, tedy specifičtěji vyjádřeno, nebyly splněny podmínky k jeho uložení.
69. Nutno podotknout, že dovolatelka svoji námitku primárně staví na tvrzení, že věci, ohledně nichž byl uložen výše označený trest, nenáležely jí. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádřil již výše v bodě 34. tohoto usnesení, a není tudíž nutné hlouběji se jí zabývat. Pokud však dovolatelka ohledně části věci zajištěných v jejím bydlišti uvádí, že tyto jí patřily, ovšem nikde je veřejně neprezentovala a jsou chráněny jejím ústavním právem na svobodu myšlení a nedotknutelnost majetku, pak lze uvést, že ani nekonkretizuje, o jaké věci by se mělo jednat. Nadto nalézací soud u všech věcí, ohledně nichž byl uložen trest propadnutí věcí, shledal, že tyto byly určeny ke spáchání trestných činů, případně, že mají závadový obsah pojící se k dané trestné činnosti (bod 251. jeho rozsudku, viz též bod 46. usnesení odvolacího soudu), což dovolatelka nerozporuje více než poukazem na taxativní výčet kritérií pro uložení daného trestu, s jejichž naplněním pouze lakonicky vyjadřuje nesouhlas. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud nemá jak více reagovat na její právě zmíněné výhrady, než jejích odmítnutím s odkazem na relevantní body rozhodnutí soudů obou stupňů, které se k nim již vyjádřily.
IV./5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
70. Ani jeden z obviněných ve svém dovolání nevymezil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., resp. která varianta tohoto dovolacího důvodu měla být rozhodnutím odvolacího soudu naplněna. Vzhledem k tomu, že krajský soud na podkladě odvolání obviněných napadený rozsudek obvodního soudu přezkoumal a o jejich řádném opravném prostředku rozhodl způsobem upraveným v §256 tr. ř., nemohla být naplněna jeho první varianta [ bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ].
71. Druhá varianta [ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) ] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek obvodního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./6. K otázce porušení základních práv obviněných
72. Oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích (soud prvního stupně v bodě 251. odůvodnění rozsudku, soud odvolací v bodě 46. jeho usnesení) jasně konstatovaly, že průtahy v řízení, na nichž neměl dovolatel žádný podíl, způsobily, že došlo k porušení základního práva obviněného garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Je však nezbytné poukázat na to, že uvedené zjištění se způsobem, který je plně akceptovatelný, promítlo v rovině právního následku zjištěné trestní odpovědnosti, tedy konkrétně při uložení trestu odnětí svobody, jenž byl obviněným vyměřen za užití §40 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to současně jako trest s podmíněným odkladem jeho výkonu na kratší zkušební dobu.
73. Protože již ve svém předcházejícím rozhodnutí (usnesení ze dne 25. 3. 2020, č. j. 6 Tdo 275/2020-5155) Nejvyšší soud vyložil, že nepřiměřená délka trestního stíhání obviněného není důvodem pro zastavení trestního stíhání (a ani jiné rozhodnutí, které by mělo za následek nevyslovení viny trestným činem, jehož znaky pachatel svým jednáním naplnil – např. zproštění obžaloby), nevyvstává důvod, aby na podkladě uvedeného poznatku přistoupil ke kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu.
V.
Způsob rozhodnutí
74. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vyložil, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
75. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky, které formálně obsahovému zaměření uplatněných dovolacích důvodů vyhověly, avšak byly Nevyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Současně dovolací soud nezjistil jiné, než výše uvedené (bod 72.) porušení základních práv obviněných, pro něž by měl z hlediska zajištění jejich práva na spravedlivý proces přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Proto o dovoláních obviněných rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.
76. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu