ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.275.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 275/2020-5155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. D., P. V., R. L., M. H., M. V., D. Z., P. F. a F. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 13 To 196/2019-5093, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 61/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 13 To 196/2019-5093, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 T 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2018, č. j. 5 T 61/2010-5001 bylo rozhodnuto v trestní věci obviněných M. D., P. V., R. L., M. H., M. V., D. Z., P. F. a F. V. (dále „obvinění“) stíhaných pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále „tr. zákon“) tak, že
podle §231 odst. 1, 2 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněných pro skutek spočívající v tom, že
po předchozích dohodách mezi sebou navzájem a ještě s dalšími, neztotožněnými osobami, s předem dohodnutým rozdělením konkrétních činností, vedeni shodným záměrem a se stejným cílem, prezentovaným přímo nebo skrytě, kterým bylo zpřístupňování myšlenek a idejí nacismu a neonacismu širokému okruhu veřejnosti, získávání dalších stoupenců těchto myšlenek a idejí nebo materiální či morální podpora stejně smýšlejících osob,
1) M. D., P. V., R. L., P. F., F. V., společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
dne 4. 12. 2008 v době od cca 18:00 hod. v obvodu Prahy 1 a Prahy 2 v prostoru XY, a ve vestibulu stanice metra XY, se zúčastnili vylepování propagačních samolepek hnutí Národní odpor, samolepky o rozměru 103x51 mm s nápisem „Nacionalismus místo globalizace XY“ a samolepky o rozměru 103x63 mm s nápisem „Svobodně – Národně – Sociálně Odpor.org. Odpor! Odpor! Odpor!“ vylepovali na sloupy dopravních značek, svody okapů, parkovací automaty, reklamní poutače, zábradlí, lavičky, výlohy apod., přičemž na těchto samolepkách byl odkaz na veřejně přístupné internetové stránky XY, které jsou informačním serverem neregistrovaného neonacistického hnutí Národní odpor a na kterých jsou šířeny texty propagující a šířící nacistické a neonacistické ideje, tedy ideje rasového antisemitismu, sociálního darwinismu a teze o nadřazenosti bílé rasy, přičemž M. D. zajistila výrobu těchto samolepek a dne 24. 11. 2008 si poštovní zásilku je obsahující vyzvedla na poště, dne 26. 11. 2008 samolepky od ní převzal P. V., který nejpozději dne 29. 11. 2008 započal s organizováním akce na jejich vylepování, P. F. prostřednictvím svého mobilního telefonu vyzýval k účasti na vylepování samolepek další osoby a na sraz této akce přinesl vytištěné mapy trasy, kde budou samolepky vylepovány, a poté se na jejich vylepování osobně podílel stejně jako se na jejich vylepování podíleli také R. L. a F. V., přitom akce vylepování samolepek a propagujících hnutí Národní odpor byla zcela záměrně a plánovitě jejími organizátory a účastníky situována do místa a časového období souvisejících s oznámenou antifašistickou akcí s názvem „Proti rasistickým pogromům, proti sociálnímu vyloučení, za důstojný život pro všechny“, která se měla konat dne 13. 12. 2008, a to právě z toho důvodu, že si byli vědomi, že na antifašistické akci bude přítomen velký počet stoupenců krajní levice a že tato ohlášená akce přitáhne pozornost médií a veřejnosti, kterou rovněž upoutají na viditelných místech vylepené samolepky propagující hnutí Národní odpor,
2) M. D., P. V., R. L., M. H., M. V., D. Z., společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
nejméně od ledna 2009 do 6. 6. 2009 se podíleli na organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání shromáždění a pochodu neregistrované organizace Svobodná mládež Vysočina, která je nástupnickou organizací neregistrovaného hnutí Národní odpor Vysočina, přičemž M. H. dne 22. 1. 2009 telefonicky kontaktoval R. L. za účelem dohodnutí postupu při plánování shromáždění a pochodu, Magistrátu města Jihlava pak bylo dne 24. 4. 2009 zasláno oznámení o konání shromáždění, kdy jako nahlášený účel shromáždění a pochodu, které se měly konat v Jihlavě dne 6. 6. 2009 v době od 11:00 hod. do 19:00 hod., bylo prezentováno uctění památky obětí 2. světové války, jako trasa pochodu byly nahlášeny ulice XY, XY a XY a dále měl pochod pokračovat až na XY, následně dne 6. 6. 2009 v době od 12:00 do 15:00 hod. se v Jihlavě v prostoru autobusového nádraží v ulici XY sešlo cca 170 účastníků, ovšem toto shromáždění bylo na místě ze strany Magistrátu města Jihlavy jako protizákonné ukončeno, když bylo zjištěno, že skutečným účelem shromáždění mělo být uctění památky padlých vojáků jednotek Wehrmacht a vzdání cti příslušníkům SS, a shromáždění se tak podstatně odchýlilo od oznámeného účelu, jako svolavatel nahlášeného shromáždění vystupoval D. Z. a jako jeho zástupce M. V., jako zmocněnec pořadatele vystupoval během jednání se zástupci Magistrátu města Jihlava M. H., R. L. při přípravě a organizování shromáždění a pochodu zajistil výrobu smutečního věnce se stuhami s nápisy „Svobodný odpor“ a „Nikdy nezapomeneme“, zajistil převzetí 26 ks vlajek – černých praporů, a to od K. P., nar. XY, která pak v čele průvodu nesla R. L. obstaraný věnec, dále R. L. zorganizoval a provedl dopravu několika účastníků na místo konání shromáždění, v průběhu kterého poté vystupoval jako jeden z organizátorů, za použití megafonu hovořil k účastníkům akce a instruoval seřazení průvodu, M. D. po telefonické domluvě s R. L. zprostředkovala na akci opatření a předání bubnů, vlastnoručně vyrobila smuteční věnec a jako čelní představitelka a zástupkyně neregistrované neonacistické organizace R. W. U.– RWU měla na shromáždění vystoupit s projevem, který si připravila a který M. H. vytiskl v písemné podobě, když však shromáždění bylo rozpuštěno a k projevu tak nedošlo, umístila svůj projev v písemné podobě na veřejně přístupné internetové stránky XY pod názvem „Jihlava – projev, který nezazněl“, v tomto projevu mimo jiné uvedla, že shromáždění a pochod se měly konat za účelem uctění památky vojáků, kteří střežili tuto zem proti bolševismu za 2. světové války, a že se chybně ve školách vyučuje, že Němci jsou špatný národ nebo že český národ byl za Protektorátu utlačován Němci či měl být dokonce vyhlazen, na shromáždění měli vystoupit se svými projevy také H. S., nar. XY, bývalý příslušník elitní divize SS Leibstandarte Adolf Hitler, a G. K., nar. XY, rakouský nacionalista, jejichž pozvání a dopravu do České republiky zorganizoval P. V., který se před začátkem shromáždění sešel poblíž Jihlavy v obci XY s M. H. a poté prostřednictvím mobilního telefonu za pomoci dalších osob zajistil přesun H. S. a G. K. do Jihlavy a rovněž zajistil jejich osobní ochranu,
3) M. D., společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
se podílela na vytvoření a zprovoznění internetových webových stránek hnutí R. W. U. - RWU, registrovaných nejprve dne 1. 11. 2008 u poskytovatele internetových služeb BlueHost.Com se sídlem v USA, s názvem domény XY XY, následně zrušených a dne 1. 2. 2009 se změněným názvem domény XY, zaregistrovaných u poskytovatele internetových služeb A Happy DreamHost Customer se sídlem v USA, byla administrátorkou těchto stránek, umisťovala zde články, které sama psala nebo získávala od ostatních členek hnutí RWU nebo Prisoners of War - POW, tzv. válečných zajatců v boji se „systémem“, což jsou trestně stíhané nebo odsouzené osoby z řad neonacistů, přičemž uveřejněné texty propagovaly a šířily nacistické a neonacistické ideje, tedy ideje rasového antisemitismu, sociálního darwinismu a teze o nadřazenosti bílé rasy, a zároveň internetové stránky na adrese XY odkazují na internetové stránky XY a tyto webové stránky pak na další stránky stejného nebo obdobného zaměření, přičemž stránky XY jsou spravovány neregistrovaným neonacistickým hnutím Národní odpor,
4) M. D., společně s ještě dalšími, neztotožněnými osobami,
zúčastnila se koncertu tzv. „White power music“, na jehož organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání se podílela s vědomím, že v jeho průběhu v době nejméně od 20:30 hod. dne 7. 2. 2009 do 03:00 hod. dne 8. 2. 2009 v restauraci XY v obci XY, okres Kladno, dojde ze strany účinkujících interpretů i dalších přítomných osob k šíření myšlenek a idejí nacismu a neonacismu a k oslavování a propagaci neregistrovaného neonacistického hnutí Národní odpor, předem vyhledala vhodné místo pro konání koncertu, zajistila sál, dohodla účast hudebních skupin a zařídila jejich dopravu, zajistila ozvučení prostor a organizovala prodej předmětů s nacistickou a neonacistickou tématikou, přičemž koncert byl pořádán na podporu Prisoners of War - POW, tzv. válečných zajatců v boji se „systémem“, což jsou trestně stíhané nebo odsouzené osoby z řad neonacistů, a v průběhu koncertu pak vystoupily hudební skupiny se skladbami, v jejichž textech se ozývala nenávist a nepřátelství vůči Židům, Romům a přistěhovalcům jiné než bílé pleti, byl v nich oslavován Národní odpor, bylo jako pozitivní vyzdvihováno období slovenského fašistického státu, jedna ze skladeb byla věnována I. S. D., zakladateli a bývalému představiteli nadnárodního neonacistického hnutí Blood & Honour a jeho teroristické podorganizace Combat 18, ikoně neonacismu a vůdci boje proti tzv. nečistým neárijským rasám a za čistotu a nadřazenost bílé rasy, při koncertu, jehož se zúčastnilo cca 120 osob, zazníval výkřik „White power - bílá síla“, a výtěžek za vstupné, které činilo 250 Kč za osobu, byl použit na pokrytí nákladů spojených s uspořádáním koncertu a dále na podporu činnosti hnutí RWU a POW,
zastaveno, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
2. O stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 13 To 196/2019-5093 , jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku shrnul dosavadní průběh předmětného trestního řízení, tedy že po zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 T 61/2010, jímž byli obvinění zproštěni obžaloby, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 13 To 255/2013, soud prvního stupně konal několik hlavních líčení, jež musela být opakována kvůli změně ve složení senátu. Poté dovolatel zmínil argumentaci nalézacího a stížnostního soudu obsaženou v jejich rozhodnutích, s níž se podle jeho názoru v otázce zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. nelze ztotožnit.
4. Ve vztahu k podstatě argumentace nalézacího soudu, jejíž správnost potvrdil stížnostní soud, nejvyšší státní zástupce uvádí, že důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat, jsou v §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž tyto nelze rozšiřovat. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásad oficiality a legality (§2 odst. 3, 4 tr. ř.). Uvedené platí i pro důvod upravený pod písm. m) zmíněného ustanovení, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v jejím textu musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
5. Soudy obou stupňů užily při aplikaci §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. odkaz na Evropskou úmluvu o ochraně lidských právech (dále „Úmluva“), kdy konkrétně ve svém výkladu akcentovaly čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo zejména na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem. S tím koresponduje rovněž čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nejvyšší státní zástupce souhlasí s tím, že v předmětné trestní věci k průtahům skutečně došlo, když od zahájení trestního stíhání obviněných uplynulo zhruba deset let a od podání obžaloby přibližně devět let. Nepřiměřená délka trestního řízení je v tomto případě z valné části generovaná nalézacím soudem. Podle názoru dovolatele však nelze přisvědčit právnímu názoru nalézacího a stížnostního soudu, jež z čl. 6 odst. 1 Úmluvy dovodily, že přílišná délka trestního řízení v rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, je současně analogickým důvodem pro zastavení trestního stíhání z důvodu obsaženého v §11 odst. 1 písm. m) tr. ř.
6. Za podstatné pokládá, že čl. 6 Úmluvy ani jiné její ustanovení výslovně neurčuje sankci za porušení v něm uvedených práv, a tudíž ani oprávnění k případnému zastavení trestního stíhání. Z tohoto důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu uvedeného článku samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, což platí i s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ve vztahu k tomuto státní zástupce připomíná judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 5 Tdo 178/2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 3 Tdo 688/2008, sp. zn. 6 Tdo 1077/2009, sp. zn. 4 Tz 52/2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013, sp. zn. 3 Tdo 1428/2015), jakož i judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 41/03, sp. zn. IV. ÚS 487/03, sp. zn. II. ÚS 7/03, sp. zn. II. ÚS 2761/01). V této je explicitně vyjádřen závěr, že samotná délka trestního řízení, byť i nepřiměřená a v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nezakládá důvod pro zastavení trestního stíhání předpokládaný v §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. Argumentace obou soudů založená na existenci vyhlášené mezinárodní smlouvy tudíž neobstojí, neboť důsledek předvídaný §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. nastává pouze v případě, kdy vyhlášená mezinárodní smlouva ve svém textu nepřípustnost trestního stíhání stanoví výslovně. Z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvozovat právo na zastavení trestního stíhání, pokud tato v přiměřené lhůtě projednána není. K tomu dovolatel dodává, že není přípustné, aby se orgán činný v trestním řízení, který svou nedůslednou činností průtahy způsobil, zbavil své povinnosti vyplývající ze zásady oficiality, bez vyvinutí adekvátní snahy k naplnění účelu trestního řízení.
7. Následně nejvyšší státní zástupce uvádí, že povinnost státu stíhat organizovanou kriminalitu páchanou z nenávistných pohnutek, jako tomu bylo i v případě obviněných, je v zájmu individuální a zejména generální prevence i přes překročení přiměřené doby trestního stíhání. V takovém případě je další řádné konání trestního řízení bezesporu odůvodněno. Otázka soudem zaviněné nepřiměřené délky trestního řízení by měla být řešena nikoli v rámci rozhodování o vině, ale až při ukládání konkrétního trestu, případně v návaznosti na rozhodování o přiměřeném zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
8. Dostatečným důvodem pro postup zvolený nalézacím i stížnostním soudem nemůže být ani to, že věc obviněných je aktuálně opět na počátku soudního řízení. Na podporu svého tvrzení dovolatel připomíná rozhodnutí dovolacího soudu vydaná pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002 a sp. zn. 4 Tz 52/2013, či Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 7/03 či sp. zn. III. ÚS 1568/09. V těchto se rovněž po mnoha letech nacházelo trestní řízení na počátku dokazování. Zároveň se nelze ztotožnit s názorem soudu druhého stupně, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i dostatečným kompenzačním či satisfakčním prostředkem odškodnění délkou řízení vzniklé nemajetkové újmy. Naopak zastavení řízení nebývá považováno za dostatečnou kompenzaci takto způsobené újmy, neměl-li obviněný možnost očistit své jméno (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 741/17).
9. Dovolatel uzavírá, že nalézací soud rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Své rozhodnutí tak zatížil vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Zamítl-li pak Krajský soud v Praze přes existenci uvedeného pochybení stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou, byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.
10. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 13 To 196/2019, zrušil i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 T 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Obviněný D. Z. se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ireny Jonákové. Podle jeho názoru odpovídá napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí nalézacího soudu všem zákonným požadavkům. Dovolání podané v jeho neprospěch označil za založené na přepjatě formalisticky pojatém smyslu a účelu trestního řízení při preferenci pouhého jazykového výkladu trestního řádu ve spojení s jazykovým výkladem Úmluvy. Argumentace užitá dovolatelem podle něj ignoruje objektivně dané skutečnosti a okolnosti dané trestní věci. Stejně tak nedostatečně akcentuje práva obviněných a především základní ústavně zakotvené zásady právního státu (a základní práva občana), které jsou nadřazeny zásadám trestního řízení obsaženým v trestním řádu, na které právě (pouze) dovolatel odkazuje. Názor dovolatele o nutnosti pokračování v trestním řízení založený na takových úvahách ústí ve schvalování dalšího cíleného porušování mezinárodně garantovaných práv obviněného, neboť je takový postup podle něj souladný s právem. Tento přístup však nelze pohledem mezinárodních úmluv tolerovat, a to ani s odkazem na zásady oficiality a legality. Z mezinárodních smluv (konkrétně z Úmluvy), které mají podle ústavního pořádku přednost před zákonem, plynou státu závazky odlišné od povinnosti stíhat trestnou činnost, z nichž rozhodně nelze dovodit jeho právo pokračovat ve stíhání obviněných při dosavadním extrémním porušováním jejich práva na spravedlivý proces (extrémní délka trestního stíhání, bez zjevného výsledku). Ani dovolatel přitom sám neuvádí žádné významné důvody, proč by se mělo za dané situace dále pokračovat v porušování Úmluvy neúčelným prodlužováním trestního stíhání.
12. Dovolatel podle obviněného chybně posuzoval souladnost mezinárodní úmluvy s vnitrostátním zákonem pohledem právě trestního řádu jako vnitrostátního pramene práva, přičemž správný postup je opačný. Předmětná trestní věc by měla být nejprve hodnocena ve světle Úmluvy a až pak optikou trestního řádu. V případě absence příslušných vnitrostátních zákonných nástrojů je totiž stát v rámci pravidel vedení trestního řízení nejprve přímo vázán pravidly stanovenými mezinárodní úmluvou, která jsou vnitřním zákonům státu nadřazená. Nedostatky vnitrostátní úpravy přitom nelze klást k tíži obviněného a už vůbec nelze tyto zhojit pouhým odkazem na jiné ustanovení zákona, jak formálně učinil i dovolatel, když zmiňoval zásadu oficiality a legality, zvlášť pokud jsou taková vnitrostátní ustanovení vykládána v rozporu s textem i smyslem Úmluvy.
13. Obviněný připomíná text čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na ni navazující čl. 38 odst. 2 Listiny, konkrétně právo účastníků na vyřízení věci v přiměřené době, které je dokonce implementováno v §2 odst. 4 tr. ř., a dále cituje i čl. 13 a čl. 17 Úmluvy. Ve vztahu ke kritériím přiměřenosti délky řízení zmiňuje bez specifického odkazu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“ nebo „Soud“), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR.
14. Závěrem svého vyjádření uvádí, že ve chvíli, kdy se dostane právo a povinnost státního aparátu, zejména z důvodu na jeho straně, do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, stát se tímto zbavuje svého práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Obviněný připomíná, že je jinak zcela bezúhonný, svoji údajnou trestnou činnost od počátku popírá, kauza byla značně medializována a ani po deseti letech neexistuje jediné odsuzující rozhodnutí, kdy se řízení nachází v podstatě na samém počátku.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání ve vztahu k němu odmítl jako nepřípustné postupem podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., případně zamítl jako nedůvodné podle §265j tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
16. Obviněný P. V. se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D. Zpočátku svého vyjádření připomíná primát norem mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách před zákonem, v daném případě přednost Úmluvy. K argumentaci dovolatele uvádí, že jelikož mají smluvní strany Úmluvy (státy) pozitivní závazek zajistit respektování a ochranu jí garantovaných práv, nemůžou se vyvázat toliko tvrzením o existenci nějakého vyššího tomuto právu nadřazeného veřejného zájmu na postihování kriminality. Právo na projednání věci garantované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by se takto stalo pouze prázdnou proklamací, neboť stát se sice zavázal každému toto právo přiznávat, nicméně je zároveň jednotlivci efektivně upírá s odkazem na zmíněný vyšší zájem, kterému musí Úmluva ustoupit.
17. K možnosti zastavení nadměrně dlouhého trestního stíhání zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, podle kterého je relevantní judikatura ESLP založena na myšlence poskytnutí přiměřeného zadostiučinění pokud dojde k nepřiměřeně dlouhému řízení. Ovšem stejně tak Ústavní soud uvádí, že Evropská komise ani ESLP ve svém výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyloučily povinnost státu kompenzovat délku řízení případným zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu.
18. Zastavení trestního stíhání vzhledem k jeho enormní délce je tedy podle obviněného adekvátním způsobem zhojení porušení jeho práva zakotveného v Úmluvě, a to již proto, že důkazní situace nenasvědčuje, možnosti meritorně skončit stíhání jinak než zprošťujícím rozsudkem. K tomuto zmiňuje již jednou v této věci vydaný a posléze odvolacím soudem zrušený rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 T 61/2010.
19. Obviněný dále vytýká dovolateli jeho nezdrženlivost při uplatňování mimořádného opravného prostředku v jeho neprospěch. K tomuto cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2832/18, podle něhož v případě nesplnění podmínek pro obnovu řízení v širším smyslu (znovuotevření již jednou skončeného řízení), kterými jsou nové nebo nově odhalené skutečnosti či podstatná vada v předešlém řízení, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavní pořádkem. Podstatnou vadu řízení však dovolatel nezmiňuje, pouze předkládá svůj odlišný právní názor nerespektující judikaturu Ústavního soudu.
20. Ke konci svého vyjádření obviněný poukazuje na skutečnost, že se během svého stíhání nedopustil žádné trestné činnosti a případné další vedení trestního řízení označil za otevřenou šikanu a snahu o realizaci politické objednávky, které by se justice v demokratickém právním státě neměla propůjčovat. Zároveň zmiňuje výpověď soudce Vrchního soudu v Praze I. E. v postavení obžalovaného, ze které vyplynulo, že významným důvodem pro rozhodnutí o vině je pro soudy i to, že byl obviněný delší dobu ve vazbě, čímž se snaží vyhnout odškodňování nespravedlivě stíhaných osob i za cenu vydání nezákonného odsuzujícího rozsudku. V dovolání státního zástupce obviněný spatřuje naplnění této zásady.
21. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nedůvodné zamítl podle §265j tr. ř. a zároveň vyjádřil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
22. K dovolání státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce Mgr. Viktora Pavlíka vyjádřil i obviněný R. L . Uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry nalézacího i stížnostního soudu. Je sice možné přisvědčit názoru dovolatele, že napadená rozhodnutí odporují části judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nicméně jsou schopná obstát vzhledem k velmi specifickým okolnostem posuzovaného případu. K tomuto následně opakuje již v rozhodnutí nalézacího soudu vyjádřený názor, že Česká republika není státem s precedenčním systémem a tudíž judikatura nejvyšších i ústavních soudních instancí není bezprostředně závazným pramenem práva. Tato nese pouze interpretačně a aplikačně podpůrný charakter a je možné se od ní odchýlit právě na základě již zmíněných konkrétních okolností daného případu.
23. Obdobně jako ve vyjádření spoluobviněných zdůrazňuje extrémní délku trestního stíhání, a to i pohledem rozhodovací praxe ESLP. Poukazuje na skutečnost, že bez zastavení řízení by v něm muselo být ještě dlouho pokračováno, i na to, že průtahy byly výlučně na straně soudu. Stejně tak zdůraznil odkazy soudů obou stupňů na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na ně navazující čl. 38 Listiny, ze kterých vyplývá právo na spravedlivý proces a tedy i na projednání věci bez zbytečných průtahů. Zároveň zopakoval argumentaci soudů obou stupňů stran negace účelu trestu ve vztahu ke generální a individuální prevenci, pokud je vedeno příliš dlouhé řízení. Následně zmínil roli materiálního korektivu v posuzované věci, kdy údajná trestná činnost obviněných minimálně v některých ohledech zcela nebo z velké části pozbyla společenské škodlivosti.
24. Obviněný v souvislosti s extrémním rozporem mezi právem státu na trestní stíhání pachatele a právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž připustil možnost v takovém případě zastavit trestní stíhání a zdůraznil, že je třeba každý případ nutné hodnotit v kontextu jeho specifických okolností, neboť pro výše zmíněnou situaci neexistuje obecný model řešení. Přitom jeho věc má zcela výjimečnou povahu, přičemž soudy obou stupňů precizně zdůvodnily, proč jako nápravu vzniklé situace využily možnosti zastavení trestního stíhání. Dále podotýká, že dikce §11 odst. 1 tr. ř. nemůže být vykládána pouze tak, že nepřípustnost trestního stíhání musí mezinárodní smlouva stanovit výslovně, neboť trestní stíhání není přípustné také, když v jeho průběhu dochází k hrubému porušování práva stíhané osoby garantovaného mezinárodní smlouvou. V daném případě tedy zájem na jeho ochraně převáží nad zájmem a právem státu na stíhání a potrestání pachatelů trestného činu. K tomuto dodává, že zastavení trestního stíhání se nemohlo dotknout případných práv poškozených, jelikož v této trestní věci žádní poškození nefigurovali a že je pochybné, zda jednání jemu kladené za vinu vůbec naplňuje znaky trestného činu, pro který byl obžalován. V souvislosti s posledním zmíněným, obdobně jako obviněný P. V. upozorňuje na dřívější zprošťující rozsudek v jeho věci ze dne 17. 10. 2012, neboť v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Nakonec konstatuje porušení práv obviněných na spravedlivý proces, pravidel hospodárnosti a ekonomiky trestního řízení, pokud by v tomto řízení bylo pokračováno.
25. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné podle §265k tr. ř., zároveň vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
b) vlastní posouzení
31. Již výše (bod 26. tohoto usnesení) zaujal Nejvyšší soud názor, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné. Plyne to ze skutečnosti, že jím napadl rozhodnutí (usnesení), kterým byl soudem druhého stupně zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost státní zástupkyně) proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. (usnesení o zastavení trestního stíhání). V takovém případě je dovolání přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Již proto nemohl dovolací soud vyslyšet požadavek obviněného D. Z., aby dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy jako dovolání nepřípustné. Na tomto místě je třeba poznamenat, že při uvážení dovolací argumentace obsažené v podaném mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ta neumožňuje, aby o tomto dovolání bylo rozhodnuto formou jeho odmítnutí ani podle jiných alternativ §265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal proto na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející a dospěl k následujícím poznatkům.
32. Úvodem je třeba zmínit, že problematika důsledků nepřiměřené délky řízení není –
jak ostatně plyne i z poukazů obsažených jak v samotném dovolání, tak ve vyjádření obviněných k němu – Nejvyšším soudem řešena poprvé. Byť nutno souhlasit s tím, co zmínil ve svém vyjádření obviněný R. L., že i Nejvyšší soud v jím odkazovaných rozhodnutích (usnesení ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002 a usnesení ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001) připustil možnost zastavení trestního stíhání obviněného v důsledku nepřiměřené délky řízení, nelze nevidět, že zde vyslovený názor byl pozdější judikaturou tohoto soudu a rovněž i Ústavního soudu překonán. Jakkoli lze přisvědčit témuž obviněnému i v jeho tvrzení, že soudní judikatura není formálním pramenem práva a že i v důsledku toho se od ní lze, je-li pro to skutečně relevantní důvod, odchýlit, je nezbytné na straně druhé poukázat, že je nástrojem ke sjednocení soudní praxe při řešení závažných právních otázek a tudíž i prostředkem, který má zajistit předvídatelnost vydávaných rozhodnutí a rovnost účastníků řízení před zákonem. Z hlediska rozhodovací praxe samotného Nejvyššího soudu to znamená, že i on sám je povinen respektovat právní názory, které ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil a že se od nich nemůže ad hoc odchylovat. Právní úprava (§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) počítá s tím, že ke změně již dříve tímto soudem vysloveného právního závěru může dojít zásadně jen způsobem v ní upraveným, tedy cestou přijetí nového právního názoru velkým senátem příslušného kolegia Nejvyššího soudu. Senát, jenž má ve věci obviněných podle rozvrhu práce rozhodnout, neshledal, že by nastal důvod k předložení věci velkému senátu trestního kolegia, aby mohl ve věci rozhodnout způsobem navrženým ve vyjádřeních obviněných, neboť argumentaci obsaženou v dovoláním napadených rozhodnutí, stejně jako argumentaci obviněných v jejich vyjádřeních k dovolání nejvyššího státního zástupce nepokládá za správnou.
33. Podstata názoru, na němž jsou založena dovoláním napadená rozhodnutí, spočívá v tvrzení, že nepřípustnost dalšího trestního stíhání obviněných má svoji příčinu v nepřiměřené délce řízení, na niž je třeba reagovat zastavením jejich trestního stíhání v důsledku nutnosti respektování příkazu plynoucího z mezinárodní smlouvy, jíž jsou garantována základní práva obviněného, konkrétně práva vtěleného do čl. 6 Úmluvy, tj. práva, aby jeho záležitost byla … v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem. V napadených rozhodnutích je tato myšlenka vyjádřena tak, že nepřiměřená délka trestního řízení je faktorem, který „s odkazem na bezprostředně závaznou mezinárodní smlouvu zakládá důvodnost zastavení … trestního stíhání“, k němuž soud musí přistoupit, přestože „trestní řád neobsahuje explicitní ustanovení o tom, že trestní stíhání příčící se právu pramenícímu z čl. 6 Úmluvy je nepřípustné“, neboť „Úmluva je bezprostředně závazným právním pramenem a má přednost před zákonem“, přičemž posuzování otázky, zda „je řízení vedeno nepřiměřeně dlouho, nemůže soud posuzovat in abstracto , ale musí vycházet z konkrétních okolností každého individuálního případu jako celku“. Ve věci posuzované dospěl soud ke zjištění, že „objektivně vzniknuvší průtahy … byly … zejména na straně soudu, nikoliv na straně obviněných“, přičemž zaujal názor, že „[d]ostane-li se právo a povinnost státního aparátu do extrémního rozporu s právem obviněné osoby na projednání její kauzy v přiměřené lhůtě, a to zejména (nebo výlučně) z důvodů na straně státního aparátu, zbavuje se státní aparát svou nepřiměřeně dlouhou činností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti.“ (odůvodnění usnesení soudu prvního stupně). V případě, kdy „se jedná o skutečně extrémní délku trestního stíhání bez zjevného výsledku“, tedy výjimečný případ, v němž „k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy bezpochybně došlo, stejně tak čl. 38 Listiny základních práv a svobod … je nemyslitelné, aby bylo jednak konstatováno porušení práva dle Úmluvy a přitom v porušení tohoto práva pokračováno“, když „[zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy navíc představuje i dostatečný kompenzační a satisfakční prostředek odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního stíhání (odůvodnění usnesení stížnostního soudu).
34. V návaznosti na skutečnosti uvedené v odůvodněních napadených rozhodnutí (zde je třeba konstatovat, že jsou v nich obsaženy i další argumenty – odkaz na zákon o soudech a soudcích a další) je však třeba zmínit následující skutečnosti.
35. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stížnosti na nepřiměřenou délku řízení se u Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“ nebo „Soud“) objevují často. Jejich oprávněnost posuzuje ve dvou rovinách. Prvně rozhodne, jaké období je pro posouzení délky řízení relevantní a zda je na místě ji označit za nepřiměřenou a tedy porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, poté posuzuje, jaká opatření k nápravě tohoto porušení byla přijata.
36. V případě nepřiměřené délky řízení se ESLP setkává s řadou opatření, která jednotlivé státy přijaly, ať už v konkrétních případech nebo systémově. Podrobně se k nim vyjádřil ve věci Scordino proti Itálii (č. 1 ze dne 29. 03. 2006, stížnost č. 36813/97). Aby mohlo být opatření považováno za dostatečné, musí podle Soudu vnitrostátní úřady jednak zjednat nápravu a jednak porušení práv daných Úmluvou vyslovit a jasně uznat, že byla překročena přiměřená délka řízení (Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982). Za nejlepší řešení považuje prevenci, tedy předně organizaci soudní moci tak, aby k nepřiměřeným průtahům v řízeních systematicky nedocházelo. V návaznosti na to kvitoval přijetí dalších preventivních opatření, jejichž účelem je urychlení řízení a zabránění dalších průtahů v konkrétních věcech, kde již k průtahům došlo (například ve věci Tome Mota proti Portugalsku, ze dne 02. 12. 1999, stížnost č. 32082/96). Pokud jde o kompenzační prostředky, nejčastěji jsou zmiňovány monetární odškodnění, uložení mírnějšího trestu (Beck proti Norsku ze dne 26 June 2001, stížnost č. 26390/95, nebo Malkov proti Estonsku ze dne 4. 2. 2010, stížnost č. 31407/07) nebo zastavení řízení. Tyto mohou být podle ESLP v závislosti na okolnostech dostatečnými prostředky nápravy. Pokud jde o zastavení řízení, za dostatečný ho považoval například ve věci Sprotte proti Německu (rozsudek ze dne 17. 11. 2005, stížnost č. 72438/01) v kombinaci s monetárním odškodněním. Za případně efektivní ho označil také ve věci Ommer proti Německu (rozsudek č. 2 ze dne 13. 11. 2008, stížnost č. 26073/03), kde pozitivně hodnotil, že krom kompenzační funkce může tento prostředek sloužit také k prevenci dalších průtahů ve věci. ESLP také poukázal na správný přístup řady států (Rakousko, Chorvatsko, Španělsko, Polsko a Slovensko), které přijaly kombinaci preventivních a kompenzačních opatření.
37. Úmluva působ, jakým musí k nápravě dojít, nestanovuje. ESLP opakovaně judikoval, že je primárně na vnitrostátních úřadech, aby sjednaly tuto nápravu. Jednotlivé státy mají za tímto účelem volnost pro určení prostředků, prostřednictvím nichž bude náprava poskytnuta (Kudla proti Polsku ze dne 26. 10. 2000, stížnost č. 30210/96). Volba konkrétního opatření, které je v jednotlivých případech porušení Úmluvy využito, závisí na okolnostech případu a povaze tohoto porušení (Chiarello proti Německu ze dne 20. 6. 2019, stížnost č. 497/17). Z uvedeného je zřejmé, že nejenže Úmluva nestanovuje, jakými prostředky má k nápravě porušení jejích ustanovení v případě nepřiměřené délky řízení dojít, ale nestanovil tak ani v žádném svém rozhodnutí Soud. Ten, pokud shledá porušení Úmluvy, sám neudává, jaká opatření mají být přijata, nýbrž posuzuje ty prostředky nápravy, které byly v projednávaném případě využity, nebo mohly být využity v rámci vnitrostátního práva, a hodnotí jejich efektivnost a využitelnost v praxi.
38. Nejenže tedy Úmluva ani Soud nestanoví, jaký prostředek má být v konkrétním případě využit, ale navíc podmiňují využití příslušných opatření jejich zakotvením ve vnitrostátním právním řádu. V souvislosti s využitím zastavení řízení jakožto možného opatření při překročení přiměřené délky řízení ESLP upozornil, že použití tohoto prostředku musí být v předmětné věci umožněno použitelným právním předpisem (viz Ommer proti Německu citovaný výše nebo Kaemena a Thonebohn proti Německu ze dne 22. 1. 2009, stížnosti č. 45749/06 a 51115/06). V případě věcí Sprotte proti Německu a Ommer proti Německu bylo zastavení řízení umožněno ustanoveními německého trestního řádu, a to konkrétně ustanovením §153b (podle něhož může v přípravném řízení státní zástupce se souhlasem soudu nebo v řízení před soudem se souhlasem státního zástupce soud zastavit řízení, pokud jsou splněny podmínky pro neuložení trestu) a ustanovením §153 odst. 1 (podle něhož může státní zástupce se souhlasem soudu zastavit trestní řízení v případě méně závažného trestného činu, pokud není vina obviněného závažná a na dalším řízení není veřejný zájem). Z uvedeného je zřejmé, že Úmluva, potažmo ESLP při jejím výkladu, sice připouští zastavení řízení jako možný prostředek nápravy, ovšem pouze za situace, kdy tento je součástí vnitrostátního právního řádu. Nelze proto dovodit, jak by se podávalo z dovoláním napadených rozhodnutí, že by Úmluva stanovila, že v případě nepřiměřené délky řízení musí být řízení zastaveno.
39. S přihlédnutím k uvedenému je proto nutno dospět k závěru, že ty právní závěry, které Nejvyšší a Ústavní soud vyslovily v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích, nebyly rozhodovací praxí Soudu překonány. Není proto důvod k tomu, aby ve věci obviněných bylo rozhodnuto způsobem, který zvolily soudy nižších stupňů v dovoláním napadených rozhodnutích. Výklad, který při aplikaci §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. zvolily, odporuje smyslu zákonné úpravy a zakládá tak důvod ke konstatování, že usnesení nalézacího soudu je zatíženo vadou, která naplňuje důvod dovolání upravený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jak již bylo vyloženo, i Soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil názor, že k zastavení trestního stíhání obviněného pro nepřiměřenou délku řízení, jíž dochází k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nemůže dojít, aniž by takový způsob rozhodnutí byl součástí vnitrostátní právní úpravy dotyčného státu. Poukaz dovolatele na to, že důvody pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat jsou v §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž tyto nelze rozšiřovat, dovolací soud sdílí, neboť označenou úpravu je třeba pokládat za kogentní. Jako takovou se jí soud musí řídit, neboť je vázán zákonem, který musí interpretovat způsobem odpovídajícím zámyslu zákonodárce. Ten nepochybně měl možnost příslušnou změnu zákona učinit, neboť problematika nepřiměřené délky soudního řízení a vhodná reakce kompenzující z ní vyplývající porušení práva účastníka takového řízení není (viz i odkazy na starší rozhodnutí) není otázkou, která by byla nová. Je nicméně třeba konstatovat, že příslušnou změnu procesního předpisu (zde trestního řádu), která by soudu umožnila trestní stíhání obviněného v usuzovaných případech zastavit, zákonodárce neprovedl, neboť na ni reagoval toliko v oblasti trestního práva hmotného (viz §39 odst. 3 tr. zákoníku). Dodat je třeba, že důsledkem toho, že Úmluva sama neukládá státu povinnost zastavit trestní stíhání obviněného z důvodu nepřiměřené délky řízení, nepřichází v úvahu ani její přednostní užití jako smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy, jež by mělo zastavení trestního stíhání obviněných odůvodnit. Proto k zamítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce, jak obvinění ve svých vyjádřeních požadovali, nemohl Nejvyšší soud přistoupit ani z tohoto úhlu pohledu. Nelze totiž dospět k závěru, že by v důsledku nepřiměřené délky řízení zaniklo oprávnění orgánů činných v trestním řízení vést, resp. pokračovat v trestním stíhání obviněných [jinou otázkou je možnost potrestání pachatele trestného činu, tj. uplatnění trestních sankcí (§36 tr. zákoníku) vůči němu případě zjištění a vyslovení jeho viny konkrétním trestným činem].
40. Ve vztahu k napadenému usnesení stížnostního soudu je třeba uvést, že ten v důsledku včas podané stížnosti státní zástupkyně mohl vadu zatěžující usnesení soudu prvního stupně svým rozhodnutím napravit. Pokud tak neučinil a podaný řádný opravný prostředek zamítl jako nedůvodný podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. c) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu a jeho reakce na námitky obviněných
41. Na podkladě zjištění, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadami naplňujícími důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř. zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 13 To 196/2019-5093, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2018, č. j. 5 T 61/2010-5001, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265 odst. 1 písm. a) tr. ř. o dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl v neveřejném zasedání.
42. Nejvyšší soud si je vědom toho, že tímto rozhodnutím dochází ke stavu, kdy bude pokračováno v řízení, jež je zatíženo deficitem nepřiměřené délky řízení. Právě proto bude muset soud prvního stupně a v případě podání opravného prostředku proti jeho rozhodnutí i soud druhého stupně vyvinout maximální úsilí k co nejrychlejšímu ukončení trestního stíhání obviněných. V případě, že by soudy dospěly k závěru o jejich vině, musí ve svých rozhodnutích – při rozhodování o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti v souladu s ustanovením §39 odst. 3 věty druhé tr. zákoníku – zcela zásadním způsobem promítnout a takto zohlednit skutečnost, že právo obviněných garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny bylo vážným způsobem porušeno, což je třeba v odůvodněních rozhodnutí rovněž explicitně vyjádřit. Je pak věcí státu, aby případně i dalšími opatřeními kompenzoval újmu obviněným přivozenou nesplněním povinnosti orgánů činných v trestním řízení (zde soudy) rozhodnout jejich věc v přiměřené lhůtě.
43. K námitkám obviněných, že vyhověním petitu obsaženému v podaném dovolání dojde upřednostnění ustanovení obsažených v textu zákona (trestního řádu) na úkor požadavků plynoucích z norem vyšší právní síly garantujících základní práva obviněného, je třeba uvést, že již z výše uvedených skutečností se podává, že tomu tak není, neboť řešení, které soudy nižších stupňů přijaly, nemá v odkazovaném ustanovení Úmluvy svůj podklad. Stejný závěr je nezbytné učinit i ve vztahu k ustanovením čl. 13 ( Právo na účinný právní prostředek ) a čl. 17 ( Zákaz zneužití práva ) Úmluvy, na něž poukázal ve svém vyjádření obviněný D. Z.
44. Dodat lze, že ve výroku tohoto usnesení uvedeným způsobem rozhodl Nejvyšší soud i proto, že jako nepřípadný vyhodnotil odkaz obviněného P. V. na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I ÚS 2832/18. V němž sice Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy přistoupil ke zrušení usnesení dovolacího soudu (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 Tdo 819/2015-I.-104, jímž na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal věc obviněných k novému projednání a rozhodnutí státnímu zástupci), avšak stalo se tak ve věci, kterou nelze z hlediska procesně právní problematiky považovat za identickou s věcí nyní posuzovanou. Vyjma toho, že dovolací řízení bylo vyvoláno rovněž z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných, což je v zásadě jediný společný prvek, se odkazovaná věc odlišuje tím, že v ní
a) před soudy nižších stupňů došlo k vydání meritorního rozhodnutí (obvinění byli obžaloby pravomocně zproštěni) a tedy k rozhodnutí, v němž došlo ke zhodnocení provedeného dokazování a vyvození příslušných skutkových a právní závěrů,
b) mimořádný opravný prostředek byl nejvyšším státním zástupcem uplatněn za užití argumentace, která napadala hodnotící postupy soudů a ve svých důsledcích se opírala o tvrzení existence tzv. extrémního nesouladu a zejména
c) kasační rozhodnutí dovolacího soudu bylo založeno na okolnosti, která dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku vůbec nebyla namítána.
45. Uvedená tvrzení lze doložit citací příslušných částí odůvodnění odkazovaného nálezu. Ústavní soud v něm (bod 25. nálezu) nadnesl, že „[k]líčovou otázkou v posuzované věci je, jakými limity je vázán dovolací soud při přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, zde při přezkumu rozhodování nalézacího a odvolacího soudu“, přičemž poukázal na fakt, že posuzuje „situaci, kdy bylo dovolací řízení zahájeno dovoláním, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných, a kdy dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil skutečnostmi, které nejvyšší státní zástupce v dovolání nenamítl“. V rámci obecných východisek svého rozhodování pak zmínil význam institutu právní moci (bod 28. nálezu) a (bod 29.) z pohledu záruky jistoty v právních vztazích poukázal (s oporou o rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Brumărescu proti Rumunsku ze dne 28. 10. 1999, č. 28342/95) na to, že je žádoucí, aby „konečné řešení každého sporu přijaté soudy nebylo znovu zpochybňováno“. Připomenul, že z judikatury Soudu plyne, že „žádná ze stran nemůže dosáhnout přezkoumání pravomocného a vykonatelného rozsudku jen za tím účelem, aby se domohla nového posouzení věci a nového rozhodnutí“ a že „[n]adřízené soudy smějí využívat svoji přezkumnou pravomoc jen k opravě skutkových a právních omylů a justičních omylů, nikoli k novému projednání věci“, tedy že „[p]řezkum se nesmí stát maskovaným odvoláním“. Současně však též zmínil (bod 30.), že „[v] rozporu s principem právní jistoty by však v zásadě neměly být mimořádné opravné prostředky proti (sice) pravomocným rozhodnutím, které jsou (ale) dány k dispozici oběma stranám řízení v přesně definovaných případech a jejichž využití je striktně časově omezeno (srov. rozhodnutí ESLP OOO Link Oil SPB proti Rusku ze dne 25. 6. 2009, č. 42600/05)“.
46. Aniž by bylo třeba citovat to, co je v odkazovaném nálezu rovněž zmíněno (bod 32.), ze samotného textu dodatkového protokolu č. 7 plyne, že zásada ne bis in idem se neuplatňuje absolutně, neboť ustanovení čl. 4 odst. 1, v němž je zakotvena, nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestného řádu příslušného státu, jestliže nově zjištěné okolnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci (čl. 4 odst. 2) . Patrně není nezbytné uvádět, že v citovaném dodatku užitý pojem obnovy řízení ( the reopening of the case ) nelze interpretovat jen do podoby mimořádného opravného prostředku takto označeného v právním řádu České republiky v hlavě devatenácté trestního řádu, tj. procesního prostředku určeného k reakci na nově zjištěné okolnosti , ale že se vztahuje i na jinak nazvané mimořádné opravné prostředky určené k nápravě jiných vad ( podstatná vada v předešlém řízení ).
47. Základní skutečností, která vedla Ústavní soud v odkazovaném nálezu k závěru, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo k zásahu orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavním pořádkem, bylo to, že kasaci dovoláním napadených rozhodnutí nemohl přistoupit na podkladě námitek obsažených v dovolání nejvyššího státního zástupce, jejichž povaha byla vyložena výše [bod 43. sub b)]. Ústavní soud ve svém nálezu totiž uvedl, že ač může dovolací soud „přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu“, nemůže tak učinit na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. „Právo na spravedlivé trestní řízení … nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Opakované trestní stíhání po pravomocném zprošťujícím rozsudku, ač nebyly splněny podmínky pro "obnovu řízení" vymezené v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavním pořádkem“.
48. Z judikatury Soudu vyplývá, že v rozporu s principem právní jistoty však v zásadě neměly být mimořádné opravné prostředky proti (sice) pravomocným rozhodnutím, které jsou (ale) dány k dispozici oběma stranám řízení v přesně definovaných případech a jejichž využití je striktně časově omezeno (srov. rozhodnutí ESLP OOO Link Oil SPB proti Rusku ze dne 25. 6. 2009, č. 42600/05). V uvedeném směru lze připomenout, že již v nálezu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 Ústavní soud konstatoval, že úprava dovolání zavedeného do trestního řádu novelou č. 265/2001 Sb., které může podat obviněný i nejvyšší státní zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, žádný ústavněprávní deficit z hlediska principu rovnosti zbraní nevykazuje. Z pohledu toho, jak vymezuje mimořádné opravné prostředky Soud a v jakých případech z tohoto hlediska shledal porušení příslušných článků Úmluvy (např. např. Ben Naceur v. France ze dne 3. 10. 2006, č. 63879/00, Brumarescu proti Rumunsku ze dne 28. 10. 1999, č. 28342/95, Ryabykh proti Rusku ze dne 24. 7. 2003, č. 52854/99) je možno konstatovat, že úpravu dovolání v trestním řádu obsaženou (včetně oprávnění nejvyššího státního zástupce napadnout pravomocné rozhodnutí soudu dovoláním podaným v neprospěch obviněného) nelze považovat za odporující závazkům, které pro Českou republiku z mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, resp. zde konkrétně z Úmluvy, plynou.
49. Shrne-li nyní dovolací soud to, co je obsahem výše uvedených odstavců, pak je třeba konstatovat následující skutečnosti. V obviněným odkazovaném nálezu nezaznělo, že by podání dovolání nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných, resp. kasační rozhodnutí dovolacího soudu vydané na podkladě takového mimořádného opravného prostředku a priori odporovalo čl. 4 odst. 2 dodatkového protokolu č. 7. Zatímco argumentace dovolatele v trestní věci, ve vztahu k níž byl uvedený nález vydán, vyzněla tak, že ji nebylo možno podřadit pod zákonem taxativně vymezené důvody dovolání a dovolacím soudem byly zohledněny skutečnosti, které ani dovolatel neuplatnil, v nyní posuzované věci jeho námitky odpovídaly jak obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tak důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
50. V rozporu s čl. 4 odst. 2 dodatkového protokolu č. 7 není, pokud je reagováno na podstatné vady v předešlém řízení, jež mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud usoudil, že ve věci posuzované byly splněny obě podmínky. Jako podstatnou vadu řízení vyhodnotil nesprávnou aplikaci nalézacím soudem citovaných ustanovení trestního řádu, na jejichž základě přistoupil k zastavení trestního stíhání. Druhá podmínka je splněna již tím, že v důsledku tohoto postupu vůbec nedošlo k meritornímu rozhodnutí věci, tj. rozhodnutí, v němž by na podkladě provedených a náležitě zhodnocených důkazů došlo k rozhodnutí o ne/vině obviněných.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu