ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.376.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 376/2023-532
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2023 dovolání obviněného S. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 60/2019, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, v celém rozsahu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 6 T 60/2019, ve výroku o vině pod body 1), 2), 3), 4) a v celém výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje, aby věc, pokud jde o výrok o vině pod body 1) a 4), v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že:
Obviněný S. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice,
je vinen, že
2) v přesně nezjištěné době v měsíci září roku 2018, v rodinném domě na adrese XY, okres Šumperk, který obýval společně se svou družkou, poškozenou V. B., nar. XY, po vzájemné rozepři v domnění, že tato hodlá odjet s jejich nezletilým synem do Rakouské republiky,
uchopil poškozenou za ruku a vyhrožoval jí, že pokud odjede s jejich synem do zahraničí, tak ji zabije,
3) dne 27. 10. 2018, v blíže nezjištěné době, v rodinném domě na adrese XY, okres Šumperk, který obýval společně se svou družkou, poškozenou V. B., nar. XY, po předchozí slovní rozepři a poté, co ho poškozená chtěla opustit, jí vyhrožoval, že pokud ona anebo její dcera A. V., nar. XY, oznámí jeho chování vůči ní na Policii České republiky, tak ji zabije,
tedy
jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul [body 2), 3)], a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti [bod 3)],
čímž spáchal
zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2021
a odsuzuje se
za tento zločin,
za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 6 T 60/2019, nezměněn [bod 5)],
a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 3 T 92/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 55 To 217/2021,
podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 3 T 92/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 6 T 60/2019, byl obviněný S. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným: pod body 1)–3) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku, pod bodem 1) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 4) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle§21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 5) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za označenou trestnou činnost byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 3 T 92/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěný den v měsíci srpnu 2018 v rodinném domě na adrese XY, okres Šumperk, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svou družku, poškozenou V. B., nar. XY, když jí držel ruku za zády, tlačil ji dolů obličejem k sedačce, říkal, že ji zabije, že už toho má dost, a opakovaně, nejméně deseti údery pěstí či otevřenou dlaní ji bil do hlavy, obličeje, ramen a zad, a když se při tomto jednání rozbil talíř, který spadl ze stolu, požadoval po poškozené, aby ho uklidila, poškozená neuposlechla, a tak obviněný z kuchyňské linky vzal do ruky kuchyňský nůž nezjištěné délky s černou rukojetí, držel ho u svého těla ostřím proti poškozené a se slovy „uděláš to“ poškozenou nutil, aby talíř uklidila, kdy poškozená ze strachu požadavek splnila, a v důsledku napadení také poškozená utrpěla zranění spočívající v podlitinách na levé straně obličeje a temeni hlavy, lékařské ošetření však nevyhledala,
2) v přesně nezjištěné době v měsíci září roku 2018, v rodinném domě na adrese XY, okres Šumperk, který obýval společně se svou družkou, poškozenou V. B., nar. XY, po vzájemné rozepři v domnění, že tato hodlá odjet s jejich nezletilým synem do Rakouské republiky, uchopil poškozenou za ruku a vyhrožoval jí, že pokud odjede s jejich synem do zahraničí, tak ji zabije,
3) dne 27. 10. 2018, v blíže nezjištěné době, v rodinném domě na adrese XY, okres Šumperk, který obýval společně se svou družkou, poškozenou V. B., nar. XY, po předchozí slovní rozepři a poté, co ho poškozená chtěla opustit, jí vyhrožoval, že pokud ona anebo její dcera A. V., nar. XY, oznámí jeho chování vůči ní na Policii České republiky, tak ji zabije,
4) dne 7. 2. 2019, v době kolem 17.00 hodin, v prostorách kuchyně domu v XY, okres Šumperk, fyzicky napadl poškozenou V. B., nar. XY, kdy ji udeřil svým čelem do jejího čela, následně poškozená vyhledala lékařské ošetření v nemocničním zařízení, kde byla zjištěna kontuze lebky bez dalších zdravotních problémů, další lékařské ošetření již poškozená nevyhledala, pracovní neschopnost u ní nenastala, nicméně tímto jednáním zjevně mohlo dojít nejméně ke způsobení otřesu mozku, ke zlomenině nosu, ke zlomenině očnice, v ojedinělých případech i ke zlomenině čelní kosti, kdy s těmito zraněními by byla doba léčení a omezení v běžném způsobu života nejméně v trvání dvou týdnů,
5) dne 8. 2. 2019, v přesně nezjištěné době od 0.30 hodin do 5.30 hodin, v domě v XY, okres Šumperk, odcizil z batohu poškozené V. B., nar. XY, který byl odložen na věšákové stěně na chodbě domu, debetní kartu České spořitelny, a. s., značky Visa Classic čísla XY s PIN kódem vedenou na jméno poškozené osoby V. B., dále SIM kartu operátora T-Mobile telefonního čísla XY, kartičku s číslem bankovního účtu, kartičku s klientským číslem a finanční hotovost ve výši 1 300 Kč.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 6 T 60/2019, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroků o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině obviněného podle §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 3 T 92/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, podal obviněný S. K. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1), namítl existenci obou dovolacích důvodů, resp. to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. tr. zákoníku. Podle názoru dovolatele výrok o vině pod bodem 1) neobsahuje všechny zákonné náležitosti. Ze skutkové věty není patrné, k čemu konkrétně mohlo v důsledku jednání obviněného dojít, resp. k jakým následkům poškozené na zdraví mělo dojít a proč k nim nedošlo, a skutková věta tak nekoresponduje s právní větou vztahující se k pokusu ublížení na zdraví. Ze skutkové věty se podává toliko, že poškozená utrpěla nějaká zranění spočívající v podlitinách na obličeji a temeni hlavy, a to v důsledku popsaného napadení obviněným. Ze skutkové věty dále nijak nevyplývá úmysl obviněného způsobit poškozené závažnější zranění než ta, která jí měl způsobit. Došlo tedy k nesprávnému vyhodnocení objektivní a subjektivní stránky trestného činu.
6. Nalézací soud dospěl k závěru, že se objektivně nejednalo o ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, z toho pak vyvodil nejen závěr, že nedošlo k dokonání přečinu ublížení na zdraví, ale bez dalšího také závěr, že posuzované jednání bylo pokusem tohoto trestného činu, aniž by své úvahy v tomto směru jakkoliv rozvedl. Odvolací soud uvedl, že pokud jsou ve skutku pod bodem 1) popisovány opakované údery pěstí či otevřenou dlaní do hlavy, obličeje, ramen a zad, jde o notoricky známé skutečnosti, že taková povaha útoku může s ohledem na lokalitu, zejména hlavu oběti, jednoznačně zranění, které má povahu lehkého ublížení na zdraví, způsobit. Podle mínění dovolatele argumentace odvolacího soudu nemůže obstát, neboť jednak nezohledňuje všechny skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, vůbec se nezabývá tím, k jakému konkrétnímu zranění mělo dojít a proč k němu nedošlo, nadto je natolik obecná, že při jejím akceptování by v podstatě každé fyzické napadení spočívající v opakovaných úderech do hlavy, obličeje, ramen a zad nutně mělo vést ke zranění, které má povahu ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Samotná okolnost, že útok byl veden do obličeje nebo na hlavu, bez dalšího není přesvědčivým důvodem pro závěr o úmyslu způsobit ublížení na zdraví, když i takový útok může být veden úmyslem způsobit méně závažný následek než ublížení na zdraví. Podstatným hlediskem je intenzita útoku, do níž se skutečný úmysl útočníka promítá a skrze kterou útočník svůj úmysl zpravidla demonstruje.
7. Objektivní stránka pokusu vyžaduje, aby posuzované jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, v dané věci ke způsobení újmy na zdraví poškozené, která by byla ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Z ničeho však nevyplývá, že by posuzované jednání obviněného směřovalo právě k takovému následku. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl poškozenou fyzicky napadnout opakovanými údery, a to pěstí či otevřenou dlaní, kdy tohoto jednání měl poté sám zanechat, resp. z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněnému mělo být nějakým způsobem zabráněno v dalším pokračování fyzického napadání poškozené. Poškozené mělo být i přesto, že se mělo jednat o opakované údery obviněným jako fyzicky silnější osobou, způsobeno zranění odpovídající toliko podlitinám. Z provedeného dokazování tedy vyplývá, že intenzita útoku nedosahovala stupně potřebného ke vzniku újmy na zdraví, která by odpovídala §122 odst. 1 tr. zákoníku. Subjektivní stránka pokusu vyžaduje, aby posuzované jednání bylo neseno úmyslem spáchat trestný čin, v dané věci úmyslem způsobit ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Z ničeho nevyplývá, že by posuzované jednání obviněného bylo vedeno právě takovým úmyslem. Porovná-li se povaha a způsob útoku obviněného na straně jedné a zranění poškozené na straně druhé, pak je nutno konstatovat mezi nimi vztah zjevné adekvátnosti, z čehož vyplývá, že útok byl veden s úmyslem způsobit takové zranění, které poškozená skutečně utrpěla. Obviněnému jako fyzicky silnější osobě nic nebránilo v tom, aby intenzitu svých úderů vystupňoval do takové míry a v napadení pokračoval do doby, kdy by již došlo k ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému rovněž nic nebránilo v tom, aby své údery zesílil použitím jakéhokoliv předmětu. Nic z toho však obviněný neučinil. Pokud se jedná o samotný motiv fyzického napadení, z provedeného dokazování vyplývá, že se mělo jednat o důsledek předchozí hádky mezi obviněným a poškozenou ohledně případné nevěry obviněného, což také příliš nesvědčí pro to, že by měl obviněný úmysl poškozené ublížit na zdraví. Na základě provedeného dokazování tedy nelze dospět k závěru, že předmětné jednání je trestným činem.
8. Ve vztahu k samotnému skutkovému ději dovolatel namítl, že není zřejmé, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že měl poškozenou udeřit nejméně deseti údery, rovněž mu není zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že poškozená měla mít podlitiny na temeni hlavy.
9. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem 4) namítl dovolatel existenci obou uplatněných dovolacích důvodů, resp. vytkl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný argumentoval obdobným způsobem jako v případě výroku o vině pod bodem 1). Uvedl, že výrok pod bodem 4) neobsahuje všechny zákonné náležitosti, že ze skutkové věty není patrné, proč nedošlo k popsaným následkům, že z ní nevyplývá jeho úmysl způsobit poškozené závažnější zranění než ta, které jí měl způsobit, že byla nesprávně vyhodnocena objektivní i subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Z ničeho nevyplývá, že by posuzované jednání směřovalo právě k následkům uvedeným ve výroku. Z výpovědi poškozené vyplývá, že ji měl obviněný fyzicky napadnout jedním tzv. čelíčkem, kdy tohoto jednání měl poté sám zanechat, resp. z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněnému mělo být nějakým způsobem zabráněno v dalším pokračování fyzického napadání poškozené. Poškozená pak utrpěla pouze kontuzi lebky, přičemž úder nebyl natolik silný, aby způsobil alespoň otřes mozku. Je známo, že v případě kontuze (zhmoždění) lebky se jedná lidově řečeno o „bouli“. Proč tedy nedošlo k závažnějšímu poranění a jakým způsobem by mohlo dojít ke zlomenině nosu či očnice v případě, když je úder veden do čela, ani jeden ze soudů nevysvětlil. Intenzita úderu nebyla taková, aby došlo k uvedeným závažnějším zraněním, která by již svým charakterem odpovídala §122 odst. 1 tr. zákoníku. Porovná-li se povaha a způsob útoku obviněného na straně jedné a zranění poškozené na straně druhé, pak je nutno i zde konstatovat vztah zjevné adekvátnosti, z čehož vyplývá, že útok byl veden s úmyslem způsobit takové zranění, které poškozená skutečně utrpěla. Obviněný ani v tomto případě údery neopakoval a v napadení nepokračoval a motiv (spor mezi obviněným a poškozenou) rovněž nesvědčí pro to, že by měl obviněný úmysl poškozené ublížit na zdraví. Aby bylo možné posoudit skutek jako pokus trestného činu, muselo by být zjištěno, že útok byl veden úmyslem způsobit závažnější zranění, než jaká poškozená reálně utrpěla, a to zranění takového stupně závažnosti, který již odpovídá §122 odst. 1 tr. zákoníku. Takové zjištění však žádný ze soudů neučinil. Na základě provedeného dokazování tedy nelze dospět k závěru, že předmětné jednání je trestným činem.
11. Obviněný dále vytkl bodu 4) výroku o vině užití nepřípustného důkazu, neboť závěr o možných následcích na zdraví poškozené učinil nalézací soud na základě úředního záznamu o telefonickém rozhovoru s M. B., praktickým lékařem, který se vyjadřoval k otázkám, ke kterým se má vyjadřovat odborník se specializací na soudní lékařství. Jmenovanému lékaři nadto nebyly ozřejměny všechny relevantní skutečnosti k tomu, aby mohl posoudit hrozící následky. Soudní praxe nepřipouští jako důkazní prostředek při rozhodování v trestní věci úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o skutečnostech zjištěných z evidence osob (č. 52/1994 Sb. rozh. tr.), resp. z telefonického rozhovoru se svědkem (č. 56/1984 Sb. rozh. tr.) (PÚRY, František. §89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1338.).
12. Podle názoru obviněného není zřejmé, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že ono fyzické napadení se mělo stát v prostorách kuchyně, když z výpovědi poškozené, kterou oba soudy považují za věrohodnou, vyplývá, že se tak mělo stát venku.
13. Co se týče výroku o vině pod bodem 5), obviněný vytkl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nesprávné právní posouzení skutku. Podle něj byla nesprávně vyhodnocena subjektivní stránka přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a soudy se přesvědčivým způsobem nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe. Skutková věta neobsahuje všechny podstatné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a které jsou důležité pro správné posouzení jednání obviněného z hlediska míry společenské škodlivosti. V případě předmětné platební karty jde zejména o to, proč měla být vzata, jak s ní bylo naloženo a co se s ní stalo. Není sporu o tom, že si obviněný platební kartu poškozené vzal. Spor však spočívá v tom, zda se jednalo o jednání zaviněné, alespoň ve formě nepřímého úmyslu, když zavinění musí zahrnovat i skutečnost, že vzetí platební karty je neoprávněné. Z výpovědi obviněného vyplývá, že platební kartu poškozené vzal, aby zkontroloval, zdali si poškozená někde nevzala úvěr, v bankomatu si ověřil zůstatek na účtu, žádné finanční prostředky nevzal a platební kartu vrátil. Platební karty používali s poškozenou navzájem běžně, sama poškozená taktéž brala jeho platební kartu bez jeho souhlasu, žili ve společné domácnosti, tudíž takové počínání nebylo neobvyklé. To poškozená potvrdila, nicméně konstatovala, že svolení mu v konkrétním případě nedala, a i kdyby ji požádal, nedovolila by mu to. Z toho vyplývá, že užití karty obviněnému výslovně nezakázala. Nelze tak nade vši pochybnost učinit závěr, že by došlo k neoprávněnému opatření ve smyslu §234 odst. 1 tr. zákoníku a že by tento zákonný znak byl zahrnut zaviněním ve formě úmyslu. Soudy se dostatečně nezabývaly možnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe a otázkou společenské škodlivosti činu, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že platební karta byla využita toliko k ověření zůstatku na účtu poškozené, v rámci partnerského dlouholetého soužití, a poté byla poškozené obviněným ještě téhož dne vrácena. Za těchto okolností lze právní kvalifikaci tohoto jednání podle §234 odst. 1 tr. zákoníku považovat za přepínání trestní represe. Podle obviněného tak jednání uvedené pod bodem 5) není trestným činem.
14. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2), obviněný vytkl existenci obou dovolacích důvodů, resp. to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku. Namítl, že skutková věta nekoresponduje s právní větou (nejedná se o konání, nýbrž o opominutí). Dále konstatoval, že skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování, zejména pak výpovědi poškozené, a opětovně neobsahují všechny skutečnosti relevantní pro správné právní posouzení skutku. Podle výpovědi poškozené tato chtěla odjet se synem do Rakouska a nakonec také odjela. Skutková zjištění spočívající v tom, že obviněný měl jednat „v domnění“, že poškozená odjede se synem do Rakouska, nemohou obstát. Soudy se nezabývaly tím, zda bylo jednání obviněného neoprávněné. Soudy měly vyřešit otázku, zda byl obviněný po poškozené oprávněn požadovat, aby neměnila bydliště jeho syna či s ním bez jeho souhlasu neodcestovala do zahraničí. A pokud k tomuto oprávněn byl, měly se zabývat tím, zdali prostředky zvolené obviněným byly nepřiměřené účelu zabránění odjezdu poškozené s jeho synem do Rakouska. Kdyby přitom dospěly k závěru, že k danému jednání nebyl oprávněn, měly se zabývat otázkou, zdali nejednal ve skutkovém omylu, který by vylučoval zavinění za úmyslný trestný čin. Obviněný upozornil, že souhlas druhého rodiče s vycestováním do zahraničí je vyžadován vždy v případě, kdy se bude jednat o dlouhodobý pobyt v cizině, a půjde tak o změnu bydliště nezletilého. Např. půjde o situaci, kdy se jeden z rodičů rozhodně s dítětem přestěhovat do jiného státu. Podle §876 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vykonávají rodičovskou odpovědnost oba rodiče ve vzájemné shodě. Ve vzájemné shodě musí rodiče jednat v záležitostech, které jsou pro dítě významné. Za ty se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte. Obviněný je přesvědčen, že na základě provedeného dokazování nelze v žádném případě jeho jednání posoudit jako dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání. Jeho jednání není žádným trestným činem, neboť pokud by svým jednáním přesáhl rámec svých rodičovských práv podle občanského zákoníku, pak jednal ve skutkovém omylu.
15. I v případě výroku pod bodem 1), resp. jednání právně kvalifikovaného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku, vytkl obviněný existenci obou uplatněných dovolacích důvodů, kdy namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Odmítl, že v řízení byl prokázán úmysl použít nůž jako zbraň. Trestný čin není spáchán se zbraní, měl-li ji sice pachatel u sebe, ale nepoužil ji a ani ji nezamýšlel použít k útoku, překonání či zamezení odporu. Obviněný rekapituloval obsah výpovědi své a poškozené, přičemž nůž sice držel, ale poškozenou jím nijak neohrožoval, držel jej podél těla ostřím dozadu a po slovní výměně názorů jej položil na kuchyňskou linku. Dále obviněný poukázal na vyjádření poškozené a svědkyně A. V. v rámci podaného vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., z nichž nevyplynulo, že by měl poškozenou nutit k něčemu za užití nože. Obviněný v odvolacím řízení přečtení zmíněných výpovědí navrhl, odvolací soud však jeho návrh zamítl.
16. Pokud jde o bod 3) výroku o vině, obviněný vytkl existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nesprávné právní posouzení skutku. Předeslal, že skutková věta nekoresponduje s právní větou, když v případě tohoto dílčího útoku se nejednalo o konání, nýbrž o opomenutí. Dále namítl nedostatky ve vztahu k prokázání objektivní stránky. Z výpovědi obviněného ve spojení s výpověďmi poškozené vyplývá, že obviněný měl vědět, že jeho chování bylo oznámeno na policii, s čímž koresponduje i e-mail dcery poškozené ze dne 8. 10. 2018, který byl adresován policii a jehož obsahem byla tvrzení ohledně chování obviněného. Ostatně dcera poškozené podala na policii dne 15. 10. 2018 svědeckou výpověď. Podle obviněného nedává smysl, aby v situaci, kdy už byla věc v běhu, vydíral poškozenou, aby jeho jednání neoznamovala. Obviněnému nebylo kladeno za vinu, že poškozenou vydíral, aby proti němu nesvědčila, nýbrž toliko, aby jeho jednání neoznamovala. Tvrzení poškozené a její dcery, která vycházela toliko z jí poskytovaných informací, se tak jeví jako krajně nevěrohodná. Obviněný je přesvědčen, že provedeným dokazováním nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by jednal tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 3).
17. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že skutková zjištění soudů jsou správná a vyčerpávající a zcela korespondují s provedenými důkazy. Námitky, jimiž dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňoval správnost těchto skutkových zjištění a vytýkal jejich nesoulad s provedenými důkazy, je tudíž zapotřebí odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
19. Jako neopodstatněné odmítl státní zástupce rovněž dovolací námitky vůči právní kvalifikaci skutků jako pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku [ad 1) až 3)] a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [ad 5)]. Co se týká trestného činu vydírání, bylo spolehlivě prokázáno, že dovolatel v jednotlivých případech násilím [to u dílčího útoku pod bodem 2), kde poškozenou uchopil za ruku] či jeho pohrůžkou [to v případě všech jednání pod body 1) až 3)] protiprávně omezoval svobodné rozhodování V. B. a nutil ji k tomu, aby proti své vůli něco konala [u dílčího útoku pod bodem 1)] či naopak opominula [u dílčích útoků pod body 2) a 3)]. Takto zjištěné jednání soudy po právu kvalifikovaly jako jeden pokračující zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku. Státní zástupce přisvědčil dovolací námitce, že okresní soud v právní větě nepřesně konstatoval pouze to, že obviněný poškozenou „…. nutil, aby něco konala …“, a další formu jednání představovanou „nucením k tomu, aby něco nekonala (opominula)“ přehlédl. Jelikož trestný čin vydírání je naplněn oběma způsoby, tento nedostatek nepředstavuje natolik závažný deficit, který by správnost právního posouzení jednání pod body 1) až 3) jako pokračujícího trestného činu vydírání jakkoli devalvoval. Z hlediska obviněným zpochybňované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjádřené v ustanovení §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je podle mínění státního zástupce naprosto bez významu, zda obviněný měl v úmyslu nůž (tedy zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku) použít či nikoli. Podstatné je, že této zbraně při svém jednání užil, pohrůžku násilím ještě zvýraznil a případný odpor poškozené překonal snáze.
20. Státní zástupce neakceptoval námitku dovolatele vůči bodu 2). I pokud by totiž obviněný měl výhrady k odjezdu poškozené a jejich syna do Rakouska za její dcerou, tyto projevil a své vůle se dožadoval způsobem jednoznačně protiprávním (k tomu viz obviněným přehlížené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 144/2016). V případě dovolatelova jednání tedy z jeho strany bezesporu šlo o neoprávněné jednání, které soudy důvodně vyhodnotily jako akt naplňující znaky trestného činu vydírání.
21. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani výhradě dovolatele, že se v případě skutku pod bodem 3) nedopustil jednání na svědkovi ve významu předpokládaném v ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Podmínkou trestnosti jednání pachatele je zde zjištění, že vydírání bylo spácháno mj. na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Pojem „v souvislosti“ je přitom chápán šířeji než pojem „pro výkon“, neboť postačí jakákoli, byť i jen vzdálená, souvislost. Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) je pak považována nejen osoba, která již byla alespoň předvolána jako svědek, a má tedy již procesní postavení svědka, ale je jím i osoba, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti. Svědkem podle uvedeného ustanovení je totiž míněn svědek v materiálním smyslu, tedy osoba, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je v takovém případě vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. V posuzované trestní věci přitom ze skutkových zjištění vyplývá, že dovolatel se vůči poškozené dopouštěl opakovaného násilného (slovního i fyzického) jednání, které zpočátku zůstávalo mimo pozornost orgánů činných v trestním řízení, neboť poškozená je z důvodu vztahu s obviněným a obav z něj neoznamovala. Již před spácháním jednání popsaným pod bodem 3) však oznámení na policii učinila její dcera A. V., která k němu připojila fotografie zachycující modřiny na těle poškozené, s čímž byl také obviněný obeznámen. Budoucí prověření takového oznámení nepochybně vyžadovalo součinnost poškozené, u které bylo zapotřebí pravdivost těchto prvotních kusých informací ověřit. Poškozená tedy byla svědkyní v materiálním slova smyslu, a pokud jí obviněný vydíráním bránil v možnosti popsat jeho násilné jednání na policii, okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku zjevně naplnil.
22. Státní zástupce neshledal opodstatnění ani u dovolatelových námitek proti posouzení jednání pod bodem 5) jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatné je, že pachatel sobě (nebo jinému) bez souhlasu oprávněného držitele mj. opatří jeho platební kartu. Tu přitom nemusí vůbec použít, neboť pro vyvození trestní odpovědnosti postačí jakýkoli neoprávněný způsob nabytí platebního prostředku jiného bez toho, že by si pachatel prostřednictvím této platební karty kupříkladu přisvojil cizí peněžní prostředky. V posuzované věci obviněný věděl, že se nejedná o jeho platební prostředek, přičemž žádné svolení poškozené k tomu, aby se její platební karty (byť i jen na dobu dočasnou) zmocnil, neměl. Není proto pochyb, že jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současně šlo o jednání dostatečně společensky škodlivé, u kterého bylo uplatnění trestní odpovědnosti rozhodně namístě. Státní zástupce v této souvislosti vyložil podmínky uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), jejíž aplikace je zpravidla namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, a další). O takový případ se však nejedná, neboť jednání obviněného odpovídá řadě dalších, typově podobných případů přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Neexistuje přitom žádná zásadní skutečnost, která by vedla ke snížení společenské škodlivosti zjištěného jednání.
23. Státní zástupce naproti tomu přisvědčil dovolateli, že právní posouzení skutků pod body 1) a 4) jako dvou přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je nesprávné, respektive provedeným důkazům neodpovídá, a byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Co se týká skutku pod bodem 1), rekapituloval státní zástupce popis jednání obviněného, v němž však zcela chybí vyjádření subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Z žádných skutečností vyjádřených ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, ani z jeho odůvodnění, nelze dovodit, že útok obviněného byl veden přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit poškozené zranění naplňující znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkové větě navíc není nijak vyjádřeno ani to, že v důsledku dovolatelova fyzického útoku poškozené bezprostředně hrozilo závažnější poranění naplňující znaky ublížení na zdraví a nebylo objasněno, zda vůbec hrozil závažnější následek, případně jaký a jak by se na životě poškozené projevil. K prokázání uvedeného nebyl proveden žádný důkaz (nabízelo se odborné vyjádření či nejlépe znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství), přičemž Okresní soud v Šumperku ponechal naznačené otázky zcela bez odpovědi a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v bodě 23. považoval za notoricky známé, že povaha útoku obviněného může jednoznačně způsobit zranění povahy lehkého ublížení na zdraví. Jedná se ovšem pouze o laickou a důkazy nepodloženou úvahu odvolacího soudu. Samotná forma, jakou byl útok popsán v bodě 1) skutkové věty odsuzujícího rozsudku, o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku nesvědčí.
24. Obdobné výhrady vznesl státní zástupce i vůči popisu skutku pod bodem 4) a jeho právní kvalifikaci jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž v tomto případě ve skutkové větě není nijak vyjádřena subjektivní stránka popisující, že útok obviněného byl veden přinejmenším v eventuálním úmyslu ublížit poškozené na zdraví. Pokud jde o hrozící následek, ten již nalézací soud do závěrečné pasáže popisu skutku jistým způsobem zahrnul, avšak aniž by disponoval řádným, procesně použitelným důkazem. Nebylo totiž zajištěno odborné lékařské vyjádření či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž orgány činné v trestním řízení si vystačily pouze s lékařskou zprávou o ošetření poškozené a s úředním záznamem sepsaným policistou. Lékařská zpráva žádné objektivní údaje o hrozícím nepříznivém následku na zdraví poškozené neobsahuje. Úřední záznam ze dne 1. 4. 2019 vyhotovený vrchním inspektorem Policie České republiky Obvodního oddělení Velké Losiny zaznamenal, že policista telefonicky hovořil s praktickým lékařem pro dospělé M. B. stran úderu druhé osoby tzv. čelem. Oslovený lékař se pak vyjádřil způsobem obsaženým v závěru popisu skutku. Pokud okresní soud ve skutkové větě vymezil hrozící následek, vycházel právě a jen z tohoto úředního záznamu, který se týká pouze obecné informace, aniž by byla jakkoli vyhodnocena např. intenzita napadení v tomto konkrétním případě, a který řádným a procesně použitelným důkazem prokazujícím hrozící následek fyzického napadení poškozené není. Závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na něm vystavěn být nemůže.
25. Státní zástupce shrnul, že ačkoli části dovolacích námitek obviněného přisvědčit nelze, zbylé, které směřoval proti posouzení jednání pod body 1) a 4) jako dvou přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jsou opodstatněné a zásah Nejvyššího soudu odůvodňují. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo dovolání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. projednáno v neveřejném zasedání, a to bez ohledu na způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodne.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného S. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
27. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
28. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
30. V projednávaném případě dovolací soud pochybení, na které pamatují uplatněné dovolací důvody, zaznamenal. Výtkám obviněného směřujícím vůči výroku o vině pod body 1) a 4) rozsudku nalézacího soudu nutno přisvědčit, neboť tyto trpí v případě právní kvalifikace skutků jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku vadou zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, popř. byla tato zjištění založena na procesně nepoužitelném důkazu [ad bod 4)] ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí v rozsahu bodů 1) a 4) též spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Dovolací soud plně sdílí názor dovolatele i státního zástupce, podle něhož skutková věta výroku o vině pod bodem 1) obsahuje prostý popis násilného chování obviněného a konstatování drobného poranění poškozené, aniž by při zohlednění intenzity útoku a míst, do kterých byly údery směřovány, bylo objasněno, zda vůbec hrozil závažnější následek, případně jaký, a jak by se na životě poškozené projevil, a podle něhož v předmětné skutkové větě zcela chybí vyjádření objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Dovolací soud rovněž souhlasí s argumentací, podle níž skutková věta výroku o vině pod bodem 4) postrádá vyjádření subjektivní stránky, přičemž ta zjištění, která vyjadřují objektivní stránku trestného činu, konkrétně hrozící následek, nevyplývají z relevantního a procesně použitelného důkazu.
32. Jednání obviněného popsané pod předmětnými body 1) a 4) bylo kvalifikováno jako dva přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchané ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pozn.: jednání pod body 1)–3) bylo současně právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku].
33. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
34. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
35. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1, podle kterého se jím rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/1963, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543 a 1544).
36. Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) obviněný po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou V. B., když jí držel ruku za zády, tlačil ji dolů obličejem k sedačce, říkal, že ji zabije, že už toho má dost, a opakovaně, nejméně deseti údery pěstí či otevřenou dlaní ji bil do hlavy, obličeje, ramen a zad, a když se při tomto jednání rozbil talíř, který spadl ze stolu, požadoval po poškozené, aby ho uklidila, poškozená neuposlechla, a tak obviněný z kuchyňské linky vzal do ruky kuchyňský nůž nezjištěné délky s černou rukojetí, držel ho u svého těla ostřím proti poškozené a se slovy „uděláš to“ poškozenou nutil, aby talíř uklidila, kdy poškozená ze strachu požadavek splnila, a v důsledku napadení také poškozená utrpěla zranění spočívající v podlitinách na levé straně obličeje a temeni hlavy, lékařské ošetření však nevyhledala.
37. Takto popsané jednání obviněného znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku zjevně nenaplňuje. V této skutkové větě není vyjádřen následek v podobě ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž jednání obviněného bezprostředně směřovalo. Není v ní uvedeno, že útokem obviněného hrozilo poškozené způsobení stavu záležejícího v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, její obvyklý způsob života a který vyžaduje lékařské ošetření. S ohledem na skutečnost, že v popisu skutku absentuje vyjádření objektivní stránky označeného trestného činu, absentuje v ní i vyjádření subjektivní stránky tohoto trestného činu. Ze skutkové věty nelze dovodit, že útok obviněného byl veden přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit poškozené zranění naplňující znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno zdůraznit, že ve věci činné soudy nižších stupňů nedisponovaly žádným důkazem, na podkladě kterého by uvedené chybějící závěry mohly učinit. Jak shora akcentováno, správné závěry o tom, jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Žádný podobný důkaz však ve věci proveden nebyl. Dovolací soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že důkazy nepodložená úvaha odvolacího soudu, podle níž povaha útoku obviněného může s ohledem na lokalitu, zejména hlavu oběti, jednoznačně zranění, které má povahu lehkého ublížení na zdraví, způsobit (srov. bod 23. rozsudku odvolacího soudu), nemůže v naznačeném ohledu obstát. Stejně tak relevantně dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1576/2015, podle něhož útok na zdraví jiné osoby (poškozeného) musí pachatel podniknout s úmyslem způsobit jí takové zranění, které následkem tohoto útoku skutečně utrpěla. Aby bylo možné posoudit skutek jako pokus trestného činu, je třeba v konkrétním případě objasnit, zda útok byl veden úmyslem způsobit poškozenému závažnější zranění, než jaké reálně utrpěl, a to zranění takového stupně závažnosti, který již odpovídá ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Takový skutkový závěr však v dané věci prozatím učinit nelze, neboť pro něj není žádného důkazního podkladu, a tudíž nelze učinit ani závěr o právní kvalifikaci užité soudy nižších stupňů podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem 4) obviněný fyzicky napadl poškozenou V. B., kdy ji udeřil svým čelem do jejího čela, následně poškozená vyhledala lékařské ošetření v nemocničním zařízení, kde byla zjištěna kontuze lebky bez dalších zdravotních problémů, další lékařské ošetření již poškozená nevyhledala, pracovní neschopnost u ní nenastala, nicméně tímto jednáním zjevně mohlo dojít nejméně ke způsobení otřesu mozku, ke zlomenině nosu, ke zlomenině očnice, v ojedinělých případech i ke zlomenině čelní kosti, kdy s těmito zraněními by byla doba léčení a omezení v běžném způsobu života nejméně v trvání dvou týdnů.
39. Ani shora uvedené jednání znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje a použitá právní kvalifikace neobstojí. V označené skutkové větě není vyjádřena subjektivní stránka přečinu, tedy to, že útok byl veden přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit poškozené zranění naplňující znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto hrozící následek – byť byl v této skutkové větě již vyjádřen („tímto jednáním zjevně mohlo dojít nejméně ke způsobení otřesu mozku, ke zlomenině nosu, ke zlomenině očnice, v ojedinělých případech i ke zlomenině čelní kosti, kdy s těmito zraněními by byla doba léčení a omezení v běžném způsobu života nejméně v trvání dvou týdnů“) – byl učiněn na podkladu důkazu, jehož procesní použitelnost a tím i relevanci nelze akceptovat. Soudy nižších stupňů si neobstaraly ani odborné vyjádření, ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které jediné z hlediska odbornosti a důkazní kvality mohou obstát (viz výše). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval lékařskou zprávou Nemocnice XY a úředním záznamem o možných následcích úderu čelem a době léčení takto poškozeného, které zjistil policista z telefonátu vedeného s praktickým lékařem M. B. Z obsahu posuzovaného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil (srov. č. l. 10), že v soudem zmiňované lékařské zprávě ze dne 8. 2. 2019 je uvedeno, že poškozená byla obviněným napadena jednou ranou do lebky (tzv. čelem) s diagnózou kontuze lebky, přičemž kromě pobolívání místa úderu a mírného otoku jinými neduhy netrpěla. V této lékařské zprávě jsou dále uvedena doporučující léčebná opatření. Dovolací soud tedy ve shodě se státním zástupcem i dovolatelem konstatuje, že předmětná lékařská zpráva neobsahuje žádné objektivní údaje o hrozícím nepříznivém následku na zdraví poškozené, který v důsledku dovolatelova jednání mohl nastat. Pokud pak jde o poukazovaný úřední záznam policejního orgánu ze dne 1. 4. 2019, nelze jej použít jako důkaz, natož důkaz k odbornému závěru o tom, jaký následek mohl nastat při fyzickém útoku obviněného vůči tělesné integritě poškozené. Takový postup nelze aprobovat, poněvadž obecné (třebaže věcně správné) závěry o následcích útoku tzv. čelem nelze bez dalšího vztáhnout na posuzovaný případ a na podkladě nich učinit rozhodná skutková zjištění soudů a v návaznosti na to skutek právně kvalifikovat. Pro účely relevantních skutkových a právních závěrů je nezbytné řádně objasnit, jaký následek s přihlédnutím ke zcela konkrétním parametrům útoku obviněného hrozil poškozené konkrétním jednáním obviněného. Nelze se spokojit toliko s obecným telefonickým dotazem na praktického lékaře, neboť naznačené odborné otázky lze zodpovědět toliko prostřednictvím odborného vyjádření či znaleckého posudku, které musí vycházet z poznatků důkazního řízení a zohlednit co možná nejdetailnější údaje o povaze, způsobu a intenzitě útoku vedeného obviněným vůči poškozené. Byť hypoteticky nelze vyloučit situaci, kdy bude možno s ohledem na parametry útoku dovodit úmysl způsobit újmu na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku i bez odborného důkazu, v dané věci tomu tak není, neboť atak obviněného nevykazuje sám o sobě podle jeho popisu ve skutkové větě způsobilost vyvolat vážnější následky, než které reálně u poškozené vyvstaly.
40. Co se týče výroku o vině pod body 2), 3) a 5) a částečně i 1) [ve vztahu k jednání následně kvalifikovanému jako dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku], dovolací soud výtkám obviněného nepřisvědčil. V případě těchto bodů nezaznamenal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 3. rozsudku nalézacího soudu, body 24. až 28. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
41. Dovolací soud nicméně nad rámec doplňuje, že soudy nižších stupňů vybudovaly své skutkové závěry o vině obviněného na konzistentní výpovědi poškozené, kterou důvodně shledaly věrohodnou, mj. i na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, znalce PhDr. Ivana Galuszky, který shledal u poškozené zejména syndrom týrané osoby, nezjistil známky mstivosti či sklonů poškozené ke konfabulaci, účelovému zkreslování, zamlčování, překrucování či zveličování skutečností, naopak se snaží obviněného omlouvat, byla dlouhodobě pod jeho vlivem. Výpověď poškozené je dále podpořena svědeckými výpověďmi A. V., F. S., K. B., M. P., T. S., jakož i listinnými důkazy v podobě policejních rozhodnutí o vykázání obviněného ze společného obydlí a předběžných opatření soudu o vykázání a zákazu obtěžování poškozené. V případě bodu 5) lze poukázat též na zprávu České spořitelny, a. s., o reálném užití bankovní karty pro účely ověření zůstatku na účtu. Na základě uvedeného výčtu usvědčujících důkazů soudy důvodně dospěly ke skutkovým vyjádřením stran pokračujícího zločinu vydírání pod body 1)–3) a stran přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku pod bodem 5). Pokud obviněný odkazoval stran bodu 1) na obsahy úředních záznamů o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. poškozené a A. V., které měly na rozdíl od výpovědí svědkyň u hlavního líčení vyznít více ve prospěch obviněného, jde o důkaz procesně nepoužitelný (byť obecně jej lze k důkazu provést za podmínek stanovených trestním řádem – viz §211 odst. 6 tr. ř.) a osobám svědků vypovídajícím před soudem nelze takový záznam přečíst nebo jinak konstatovat jeho obsah (§158 odst. 6 tr. ř.). Svědecké výpovědi u hlavního líčení pak obsahově vyzněly jednoznačně a přesvědčivě k tomu, aby vytvořily dostatečně kvalitní podklad pro konstrukci skutkové věty společně s ostatními ve věci provedenými důkazy.
42. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku [ad body 1)–3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu], závěry soudů nižších stupňů nelze než shledat správnými. Stabilizovaná skutková zjištění mající odraz v právní větě, podle níž obviněný poškozenou násilím nebo pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala [byť, jak poukázal státní zástupce, nalézací soud opominul zákonnou alternativu „aby něco opominula“ v případě bodů 2) a 3)], a spáchal takový čin se zbraní [bod 1)] a na svědkovi [bod 3)], užití předmětné právní kvalifikace opodstatňují.
43. Podle výroku o vině pod bodem 1) obviněný po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou, když jí držel ruku za zády, tlačil ji dolů obličejem k sedačce, říkal, že ji zabije, že už toho má dost, a opakovaně, nejméně deseti údery pěstí či otevřenou dlaní ji bil do hlavy, obličeje, ramen a zad, a když se při tomto jednání rozbil talíř, který spadl ze stolu, požadoval po poškozené, aby ho uklidila, poškozená neuposlechla, a tak obviněný z kuchyňské linky vzal do ruky kuchyňský nůž nezjištěné délky s černou rukojetí, držel ho u svého těla ostřím proti poškozené a se slovy „uděláš to“ poškozenou nutil, aby talíř uklidila, kdy poškozená ze strachu požadavek splnila. Podle výroku o vině pod bodem 2) obviněný poškozenou po vzájemné rozepři v domnění, že tato hodlá odjet s jejich nezletilým synem do Rakouska, uchopil za ruku a vyhrožoval jí, že pokud tak učiní, tak ji zabije. Podle výroku o vině pod bodem 3) obviněný poškozené po předchozí slovní rozepři a poté, co ho poškozená chtěla opustit, vyhrožoval, že pokud ona anebo její dcera A. V., XY, oznámí jeho chování vůči ní na Policii České republiky, tak ji zabije.
44. Takto zjištěné jednání znaky pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku naplňuje. Označeného zločinu se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti (viz znění trestního zákoníku účinné do 31. 12. 2021). Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Vydírání musí směřovat ke: a) konání, b) opominutí, kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala (nejde zde o neplnění povinnosti ve smyslu §112 tr. zákoníku), c) trpění, jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. V posuzované věci obviněný tím, že po předchozím fyzickém ataku vůči poškozené, drže v rukou kuchyňský nůž, požadoval po poškozené uklizení rozbitého talíře, tím, že poškozenou po vzájemné rozepři v domnění, že tato hodlá odjet s jejich nezletilým synem do Rakouska, uchopil za ruku a vyhrožoval jí, že pokud tak učiní, tak ji zabije, a tím, že jí po předchozí slovní rozepři a poté, co ho chtěla opustit, vyhrožoval, že pokud ona anebo její dcera oznámí jeho chování na Policii České republiky, tak ji zabije, jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a opominul, přičemž čin spáchal se zbraní a na svědkovi. Dovolací soud k výhradě obviněného stran absentujícího znaku „opominul“ v právní větě výroku o vině ve shodě se státním zástupcem poznamenává, že předmětný nedostatek nepředstavuje natolik závažný deficit, který by správnost právního posouzení skutku zcela vylučoval, nadto (viz níže) ohledně skutků 2) a 3) dovolací soud sám meritorně rozhodl a svým rozhodnutím toto marginální pochybení zhojil užitím adekvátní a přiléhavé zákonné alternativy v právní větě, která koresponduje s větou skutkovou.
45. Pokud jde o námitku obviněného, že trestný čin není spáchán se zbraní, měl-li ji sice pachatel u sebe, ale nepoužil ji a ani ji nezamýšlel použít k útoku, překonání či zamezení odporu, přičemž jeho úmysl použít nůž jako zbraň nebyl v řízení prokázán, dovolací soud uvádí následující: Trestný čin je podle §118 tr. spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr). Dovolací soud tak v kontextu shora uvedeného opakuje argumentaci státního zástupce, podle níž je nerozhodné, zda obviněný měl v úmyslu nůž, zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, použít či nikoliv. Významné je, že si nůž podal v návaznosti na prvotní „neuposlechnutí“ poškozené, že jej držel u svého těla ostřím proti poškozené a se slovy „uděláš to“ poškozenou opětovně nutil, aby talíř uklidila, což poškozená ze strachu udělala. Je evidentní, že si obviněný nůž vzal a držel jej blízko těla poškozené – ostřím namířeným vůči její osobě – za účelem akcentace jeho požadavku na jednání poškozené. Aniž by tedy jakkoli naznačoval pohybem možné bodnutí či říznutí, je zřejmé, že nožem i tak zdůraznil svou pohrůžku násilím a že prostřednictvím něj jednodušeji překonal vůli poškozené. Je nepochybné, že obviněný zcela záměrně pomocí nože ovlivňoval chování poškozené, ač lze ve smyslu jeho námitek připustit, že užití nože mohlo být i agresivnější a demonstrativnější, což však na výše uvedené závěry nemá vliv. I ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je tedy úmysl obviněného dán.
46. Argumentace obviněného, podle níž jeho jednání popsané pod bodem 2) bylo dovolené, nikoliv protiprávní, a tudíž trestně nepostihnutelné, je lichá. Jeho přesvědčení, že s ohledem na skutečnost, že byl po poškozené oprávněn požadovat, aby neměnila bydliště jeho syna či s ním bez jeho souhlasu neodcestovala do zahraničí, nemůže být uznán vinným trestným činem vydírání, dovolací soud nesdílí. Státní zástupce v souvislosti s předmětnou výtkou obviněného relevantně připomněl konstantní judikaturu, podle níž v případě trestného činu vydírání může neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, 5 Tdo 215/2003). Se zřetelem na posledně uvedené závěry je zřejmé, že poukaz obviněného na jeho rodičovskou odpovědnost, potažmo výkon rodičovských práv, nemůže obstát. Z žádného poznatku obviněný neměl reálný důvod domnívat se, že poškozená s dětmi trvale změní místo pobytu a odstěhuje se do Rakouska, a že tedy nejde jen o krátkodobý pobyt tam. Nelze tak akceptovat jím preferovanou konstrukci, že by snad jednal ve skutkovém omylu vylučujícím závěr o vině úmyslným trestným činem. Nutno též vnímat celkový kontext všech bodů trestné činnosti (i rozmanitě právně kvalifikované), z něhož plyne dlouhodobé šikanózní jednání obviněného vůči poškozené se zcela zjevným dopadem na její duševní sféru (viz již výše zmíněné závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví). Jestliže tedy poškozenou po vzájemné rozepři uchopil za ruku a vyhrožoval jí, že pokud s jejich synem odjede do Rakouska, zabije ji, nelze než uzavřít, že veškeré dovolené meze akceptovatelného jednání překročil, poněvadž takovým jednáním již naplnil znaky trestného činu. K jím prezentovanému zákazu cestovat do Rakouska totiž zjevně nejen nebyl oprávněn, ač se zaštiťuje rodičovskou obranou proti neoprávněnému přesídlení dítěte do zahraničí druhým z rodičů, neboť k této reálně nebyl důvod a nebylo ani důvodu, aby si obviněný takovou představu vytvořil. Nadto zvolil násilný postup k vymožení své vůle a prosazení nesouhlasu, který naplnil veškeré zákonné znaky použité právní kvalifikace.
47. Naznačil-li dále obviněný, že v případě dílčího útoku pod bodem 3) absentuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a spočívající v tom, že čin je spáchán na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, pak opominul, že jednání pachatele uvedené v §175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2021) bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. Za svědka v materiálním smyslu lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení, přičemž vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení §97 a násl. tr. ř. Osoba, která je v uvedeném materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany citovaného ustanovení od počátku, to znamená od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. V krajním případě přichází v úvahu i ochrana v době před jejich získáním, pokud by vydírání této osoby směřovalo k tomu, aby v budoucím řízení porušila svědeckou povinnost, a toto jednání bylo spácháno před tím, než vydíraná osoba poznatky získala (viz stanovisko č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je nepochybné, že poškozená byla svědkyní, poněvadž pokud jí obviněný pod pohrůžkou zabití bránil v oznámení jeho protiprávního jednání na Policii České republiky, bránil jí v tom, aby před orgány činnými v trestním řízení svobodně vypověděla o tom, čeho se vůči její osobě dopouštěl. Na tomto závěru ničeho nemění ani obviněným kritizovaný termín, že poškozená a její dcera pod jeho tlakem neměly „oznamovat“ trestnou činnost, kterou již policie šetřila (což vyhodnotil obviněný jako nelogické), neboť v daném kontextu je zcela zřejmé, že takovou formulací bylo vyjádřeno jakékoli podání informací o trestné činnosti obviněného policejnímu orgánu a plnění svědecké povinnosti. Obviněný tedy zcela přepjatě formalisticky po gramatické stránce interpretoval skutkovou větu a nadto svou argumentaci postavil na námitkách skutkového charakteru, podle nichž výše zmíněná gramatická nelogičnost svědčí o nevěrohodnosti poškozené a její dcery. Takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají.
48. Výtky obviněného zaměřené do výroku o vině pod bodem 5) shledal dovolací soud nepřípadnými. V kontextu výhrady stran aplikace subsidiarity trestní represe je zapotřebí uvést následující: Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
49 . Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
50 . Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
51. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněného formální znaky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku naplnilo.
52. Označený přečin spáchá, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu (viz znění trestního zákoníku účinné do 27. 6. 2022). Podle právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména a čísla. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný odcizil z batohu poškozené, který byl odložen na věšákové stěně na chodbě domu, debetní kartu České spořitelny vedenou na jméno poškozené, dále SIM kartu, kartičku s číslem bankovního účtu, kartičku s klientským číslem a finanční hotovost ve výši 1 300 Kč. Dovolací soud nemá pochyb o tom, že jednání obviněného formální znaky přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku naplnilo. Obviněný tím, že si bez vědomí a bez souhlasu poškozené vzal z jejího batohu její osobní věci, mezi nimiž se nacházela i debetní karta České spořitelny, a. s., vedená na jméno poškozené, sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména a čísla, přičemž skutková zjištění soudů poskytují patřičnou oporu pro (dovolatelem rovněž zpochybňovaný) závěr, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je rozhodující, že poškozená žádný souhlas s dispozicí s platební kartou dovolateli neudělila, nikoli (jak argumentoval dovolatel), že takový postup nezakázala. Pakliže se jednání popsaného pod bodem 5) přes uvedené vědomí dopustil, svědčí to o jeho vůli čin spáchat, a tedy právní kvalifikace podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je plně namístě. Dále nutno zdůraznit, že je nepodstatné, zda se obviněný prostřednictvím platební karty pouze informoval o stavu bankovního účtu. Podle dikce §234 odst. 1 se totiž nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. Významné je, že si jej pouze opatřil bez vědomí a souhlasu oprávněného držitele, kterým byla poškozená. Přitom velmi dobře věděl, že se nejedná o jeho platební prostředek – ostatně vzal jej z batohu, který náležel poškozené (tedy nejednalo se například o zmocnění se na stole volně ležícího platebního prostředku v domnění, že se jedná o platební prostředek vlastní) – a žádným svolením poškozené v tomto ohledu nedisponoval. Poškozená vypověděla, že mu nikdy souhlas k tomu, aby použil její kartu a díval se na její účet, nedala a on ji ani nepožádal, aby se na její účet mohl podívat. Kdyby to udělal, nedovolila by mu to. Odvolací soud se relevantně vyjádřil k námitce obviněného, když konstatoval, že pokud se obviněný hájí tím, že si v domácnosti půjčovali karty běžně, zůstává jeho tvrzení osamocené. Nadto poškozená nesla jednání obviněného nelibě a oznámila je na policii.
53 . S ohledem na výše uvedené je evidentní, že v daném případě byly všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Jak již bylo výše zmíněno, trestnou činnost je třeba posuzovat v celém jejím komplexu jako dlouhodobé fyzicky i psychicky nátlakové jednání šikanózního charakteru, tedy neobstojí prezentace zneužití platební karty jako běžného partnerského zaužívaného počinu, který nijak nenarušil harmonii vzájemného soužití. Krom toho byl doprovozen i odcizením mj. finanční hotovosti a SIM karty. Čin obviněného se tak dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin se všemi odpovídajícími důsledky. Státní zástupce rovněž adekvátně v souladu s výše uvedeným poznamenal, že společenská škodlivost jednání obviněného je významně zesilována jeho osobou, když trestnou činnost páchal již v minulosti a vůči poškozené se ještě v době před opatřením si její platební karty opakovaně dopouštěl poměrně závažného jednání násilné povahy.
V. Způsob rozhodnutí
54. Nejvyšší soud z důvodů uvedených zejména pod body 30. – 39. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 55 To 79/2022, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 6 T 60/2019, zrušil ve výroku o vině pod body 1), 2), 3), 4) a v celém výroku o trestu. Důvodem byly označené vady výroku o vině pod body 1) a 4) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud však jednání pod bodem 1) tvořilo dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2021), musel být zrušen též výrok nalézacího soudu pod body 2) a 3). Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí a jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Šumperku přikázal, aby věc, pokud jde o výrok o vině pod body 1) a 4), znovu projednal a rozhodl.
55. Podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku [body 2) a 3)] „ve znění účinném do 31. 12. 2021“, neboť ke dni rozhodnutí dovolacího soudu již byla účinná novelizace tr. zákoníku zákonem č. 220/2021 Sb., podle níž zákonný znak zločinu vydírání na svědkovi byl podřazen pod písm. f), nikoli e). Takové rozhodnutí bylo možno učinit na základě skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí. Dovolací soud tedy uznal obviněného vinným v rozsahu uvedených bodů 2) a 3), stran kterých, ač musely být rozhodnutím podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeny v návaznosti na vady výroku pod bodem 1), bylo možno zopakovat výrok o vině v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Je pak zjevné, že v těchto bodech popsaným jednáním obviněný jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul [body 2), 3)], a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti [bod 3)]. Daným výrokem a formulací právní věty zároveň bylo učiněno zadost námitce dovolatele stran neužití zákonné alternativy nucení k opominutí vedle nucení ke konání.
56. Možno ve stručnosti připomenout, že v případě bodu 5) výroku o vině soudu prvního stupně nebylo žádných pochybení dovolacím soudem shledáno, tedy tento bod nebylo důvodu zrušujícím výrokem podle §265k odst. 1 tr. ř. postihnout.
57. Za trestnou činnost vymezenou pod body 2) a 3), za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 6 T 60/2019, nezměněn [bod 5)], a dále za trestnou činnost, jíž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 3 T 92/2021, Nejvyšší soud ukládal podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody, neboť projednávané trestné činnosti pod body 2), 3) tohoto rozsudku a pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil ještě předtím, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 92/2021 za sbíhající se trestnou činnost. V tomto případě se dopustil obviněný dne 16. 5. a 18. 5. 2021 přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku tím, že navzdory vykázání ze společného obydlí s poškozenou V. B. tuto navštívil ve večerních a nočních hodinách a mj. ji poučoval, jak má vypovídat u soudu, a nabádal ji, aby nevypovídala a zpochybnila svá předchozí vyjádření. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 10. 2021. Uvedené odsouzení, jakož i další zákonná kritéria pro ukládání trestu rozvedená ve smyslu §39 – §42 tr. zákoníku soudem prvního stupně pod bodem 5. jeho rozsudku zohlednil též dovolací soud. Obviněný vykazuje čtyři předchozí záznamy o odsouzení pro mj. i násilnou a majetkovou trestnou činnost, ke třem z nich se však již nepřihlíží pro amnestii či rozhodnutí o zahlazení odsouzení, čtvrté představuje výše zmíněné odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 92/2021. Obviněnému podle §42 písm. h), n) tr. zákoníku přitěžuje, že spáchal trestné činy vůči osobě blízké a spáchal více trestných činů. Na druhou stranu v jeho prospěch lze hodnotit značný časový odstup od posledního výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (13. 10. 2007) a časový odstup od spáchání samotné projednávané trestné činnosti. Byl-li obviněný ohrožen sazbou trestu odnětí svobody podle §175 odst. 2 tr. zákoníku od 2 do 8 let a trest byl vyměřen i za shora popsanou trestnou činnost sbíhající, pro kterou již byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, považoval Nejvyšší soud za adekvátní uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný zařazen do věznice s ostrahou, neboť nebyly podmínky pro jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou [§56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku dovolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 3 T 92/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
58. V rozsahu bodů 1) a 4) výroku o vině obviněného pokusem ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku se věc tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku. Jeho úkolem bude doplnit dokazování k otázce, zda a jaká zranění poškozené jednáním obviněného hrozila a z jakého důvodu závažnější následek reálně nenastal. Za tímto účelem zváží, zda dosavadní výslech poškozené skýtá dostatečný podklad pro co možná nejdetailnější popis fyzického napadení ze strany obviněného, jakož i možnost výslechu opakovaného, aby se poškozená vyjádřila k podrobnostem jejího napadení (způsob vedení úderů, lokalita na těle, zejména pak intenzita jednotlivých úderů pěstí či otevřenou dlaní a úderu čelem do čela). Tato výpověď společně s dosud opatřenými lékařskými zprávami nechť poslouží jako podklad pro vyžádané odborné opatření či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Takový (procesně použitelný) důkaz podaný ze strany kvalifikovaných odborníků teprve bude soudu sloužit jako podklad pro závěry, zda v tom kterém případě mohla být poškozené způsobena zranění závažnější než nastala, jaká, s jakým dopadem pro obvyklý způsob života poškozené, proč se tak nestalo a zda lze takový hrozící následek přičítat k tíži obviněného. V návaznosti na to bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval právním posouzením skutků pod body 1) a 4). Pokud opakovaně dospěje k závěru o vině pokusem ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, náležitě zjištěné skutečnosti zakomponuje do skutkové věty, aby z této byla seznatelná objektivní i subjektivní stránka trestné činnosti, a tyto závěry odůvodní v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. V opačném případě se bude zabývat možnou právní kvalifikací jinou, popř. posouzením jednání obviněného toliko jako přestupku apod. Nelze vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést ještě další důkazy, na které v tomto stadiu řízení nebylo možné pamatovat. Při novém rozhodnutí bude vhodné vypořádat se též se skutkovými námitkami dovolatele, jimiž v některých případech zpochybnil vznik dílčích poranění, popř. místo spáchání činu apod., aby tyto údaje skutkové věty plně korespondovaly s obsahem provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené, lékařských zpráv, znaleckých posudků atd.). Od toho se pak odvine aplikace správné a přiléhavé právní kvalifikace činu. Obojí nechť se stane součástí přesvědčivé argumentace odůvodnění rozhodnutí. Lze pouze připomenout, že v případě bodu 1) přetrvává možnost skutek kvalifikovat mj. podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v takovém případě nutno postupovat v souladu s §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve vztahu k tomuto rozsudku Nejvyššího soudu.
59. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, tudíž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
60. Nejvyšší soud rozhodl tímto rozsudkem v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy s výslovným souhlasem obviněného i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu