ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.50.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 50/2023-644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 To 246/2022-596, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2022, č. j. 37 T 2/2020-521 , byl obviněný J. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 13. 6. 2019 kolem 15:20 hodin v Praze 4, na komunikaci XY ve směru od ulice XY k ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Opel Astra, registrační značky XY, přičemž při předjíždění traktoru tovární značky Fendt 936 Vario 934 registrační značky XY s přívěsem registrační značky XY jako řidič jedoucí za jiným současně předjíždějícím vozidlem, motocyklem tovární značky Suzuki V-Storm 650 registrační značky XY, neponechal za tímto motocyklem dostatečnou bezpečnou vzdálenost tak, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení před ním jedoucího vozidla a poté, co motocykl snížil rychlost k ukončení předjížděcího manévru z důvodu signalizovaného odbočení předjížděným vozidlem, do něj zezadu narazil přední částí svého vozidla, v důsledku čehož řidič motocyklu poškozený V. H., nar. XY, ztratil kontrolu nad řízením motocyklu a vyjel vlevo mimo komunikaci, kde havaroval a utrpěl při tom zhmoždění levého ramene a paže, pohmoždění hrudníku a četné odřeniny s obvyklou dobou léčení 3 až 5 týdnů, a svým jednáním tak porušil povinnosti řidiče podle §4 písm. a) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené VZP ČR náhradu škody ve výši 8 339 Kč včetně úroků z prodlení ode dne 5. 3. 2020. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 To 246/2022-596 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
5. Obviněný má za to, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v rozporu s provedeným dokazováním a nemohou při střízlivém logickém hodnocení provedených důkazů obstát. V bodě 5. svého dovolání poskytl tabulku se seznamem skutkových zjištění soudu prvního stupně a provedenými důkazy, s nimiž jsou v rozporu. Uvedl, že podle znalce mohla nehoda probíhat dvěma rovnocennými způsoby, nalézací soud si vybral variantu pro něj (dovolatele) zatěžující. Uvedený soud doplnil dokazování výslechem svědka K., který vypovídal v jeho prospěch, soud ho však označil zcela nedůvodně za nevěrohodného na základě pojatého přesvědčení o jeho vině, tedy v rozporu s principem presumpce neviny. Předložil k tomu související judikaturu Ústavního soudu. Soud prvního stupně dále uvádí, že na jednání účastníků nemohlo mít vliv, ve kterou chvíli bylo zapnuto znamení o změně směru jízdy, tento závěr však není podložen dokazováním ani žádnou úvahou. Nalézací soud v bodě 12. rozsudku uvedl vyjádření znalce, že motocyklista brzdil maximálně střední intenzitou, což jím řečenému neodpovídá. Logickým závěrem není, že poškozený nebrzdil prudce, protože to není za dané situace technicky možné. V rychlosti 90 km/h by se i při úplném zastavení dostal před traktor. Poškozený brzdil prudce (nouzově) a nesprávně. Krom toho byl po operaci ramene a fyzicky ani nebyl schopen účinně a bezpečně brzdit. S nedostatečnými zkušenostmi neměl tedy v té době řídit motocykl na veřejné komunikaci.
6. Odvolací soud se nevyjádřil ke srovnání výpovědí, které předložil ve svém odvolání. Pokud odvolací soud uvedl, že se svědek K. po nehodě na místě nevyskytoval, neodpovídá to důkazům ve spise, tedy fotografiím pořízeným PČR zachycujícím jeho auto. Závěr odvolacího soudu, že obviněný nezanechal za motocyklem bezpečnou vzdálenost, nevyplývá z dokazování. Taktéž jeho vyjádření, že řídil automobil vyžadující opravy, nevyplývá z dokazování. Oproti názoru Nejvyššího soudu nebylo soudy zjištěno, v jakých místech a za jakých okolností došlo k předjíždění traktoru vlečkou poškozeným a obviněným, jaká přibližně byla síla nárazu vozidla obviněného do motorky a přítomnost osob na místě po nehodě.
7. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný shledává ve skutečnosti, že skutek není trestným činem, neboť nedošlo k prokázání znaku porušení důležité povinnosti a zavinění v požadované formě a aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Při posuzování znaku porušení důležité povinnosti bylo přihlíženo pouze k §19 odst. 1 zákona o silničním provozu. Uvedený zákon však nedefinuje, co je důležitá povinnost a podle judikatury Nejvyššího soudu je nutné význam porušení posuzovat podle konkrétní dopravní situace. Krom toho je nutné, aby soudy hodnotily i možné porušení povinnosti řidiče motocyklu. V napadených rozhodnutích zcela chybí úvahy soudů o subsumpci pod konkrétní formu zavinění. Obvinění trvá na tom, že nejde ani o nevědomou nedbalost. Svědkové potvrdili, že situace vypadala bezproblémově, výhled do protisměru byl dobrý a nikoho nenapadlo, že by motocyklista nedokončil v pořádku předjížděcí manévr. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a nehodou, či zkoumána ta mezi prvotním jednáním traktoristy, následně jednáním motokáře a nehodou. Důležité je, zda bylo jeho jednání z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Za dané situace ani stupeň způsobení následku nemůže sám o sobě určit společenskou škodlivost, a to právě vzhledem k tomu, že v případě neexistence prvotní příčiny by nebyl ani následek. V jeho věci to znamená, že ani samotné zranění poškozeného vzniklé v souvislosti s nehodou nemůže vést k závěru o stupni společenské škodlivosti jeho jednání.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 To 246/2022-596, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2022, č. j. 37 T 2/2020-521, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že rozhodnutí ve věci nevykazují žádné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Pakliže dovolací soud ve svém prvním, kasačním usnesení určité vady vytýkal, nelze říci, že by aktuální, nyní přezkoumávaná rozhodnutí takovými vadami trpěla. Možné pochybnosti o správnosti přezkoumávaných rozhodnutí byly ze strany soudů po prvém kasačním rozhodnutí dovolacího soudu rozptýleny. Současně ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného, a tak lze v dalším na přezkoumávaná rozhodnutí odkázat.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Poškozený zaslal prostřednictvím svého zmocněnce vyjádření, v němž k dovolání obviněného uvedl, že jeho značná část napadá skutkové závěry soudů obou stupňů, což není na místě v rámci dovolacího řízení zkoumat. Soudy rozhodly zcela správně a s jejich závěry se ztotožňuje. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
12. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce, v němž zopakoval, že napadená rozhodnutí vykazují skutkové i právní vady. Dodal, že z vad vytknutých Nejvyšším soudem nebyly napraveny minimálně ty ohledně závěru o naplnění zavinění ve formě vědomé nedbalosti a skutkových zjištění soudu prvního stupně ve věci reakce poškozeného na signalizaci traktoristy a odpovědi na otázku, kde došlo k nárazu vozidla do motocyklu. Má za to, že existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a myšlenkovými vývody soudu prvního stupně a odvolací soud se explicitně k logickému rozporu v rozhodnutí soudu prvního stupně nevyjádřil. Soudy nižších stupňů svým nedostatečným odůvodněním porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jsou proto dány podmínky pro jím navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Dovolatel ve svém opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. g) dovolatel vznesl v jeho první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů . Existenci rozporu dovolatel zakládá především na dvou verzích skutkového děje, které přibraný znalec z oboru doprava označil za možné, přičemž se zároveň domáhá užití zásady in dubio pro reo . Pokud jde o zbývající namítané rozpory skutkových zjištění nalézacího soudu a provedených důkazů, nejenže je musel dovolací soud vyhodnotit jako liché, ale především neodpovídaly obsahovému vymezení dovolacího důvodu, neboť jeho základní požadavek zní, že rozpor se musí týkat skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Dovolací důvod podle písm. h) dovolatel shledává naplněný, neboť podle něj došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku , který podle jeho mínění není trestným činem. Přestože některé jeho námitky formálně obsahovému vymezení uvedeného důvodu vyhověly, Nejvyšší soud je vyhodnotil z důvodů níže rozvedených jako zjevně neopodstatněné. Zároveň je nutno uvést, že pod tento dovolací důvod obviněný podřadil i námitky, jež tomuto vymezení neodpovídaly, neboť je založil na své verzi skutkových zjištění. Dovolací důvod podle písm. m) dovolatel zvolil v jeho variantě druhé.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Existenci (zjevného) rozporu dovolatel zakládá na dvou verzích skutkového děje, které přibraný znalec z oboru doprava označil za možné. Jedna z těchto verzí, podle níž první začal předjíždět obviněný a poškozený před něj vjel a poté náhle prudce snížil rychlost v reakci na blinkr traktoru, je založena na (poslední verzi) výpovědi obviněného a svědka K. Druhá verze, k níž se přiklonil nalézací soud po zhodnocení všech provedených důkazů (viz dále), vycházela především z výpovědí poškozeného a řidiče traktoru svědka D. Podle ní začal poškozený předjíždět jako první, přičemž během již započatého manévru zaznamenal blinkr traktoru. Rozhodl se ho přerušit, a proto plynule snížil rychlost. Přestože znalec připustil obě verze jako možné, zároveň jednoznačně vyloučil prudké brzdění motorky poškozeného (viz bod 19.). Dovolatel má za to, že jeho verze skutkového děje měla být soudem převzata v souladu se zásadou in dubio pro reo .
16. Nalézacímu soud obviněný vytýká, že pracoval se dvěma rovnocennými verzemi děje, avšak vybral si v rozporu s principem presumpce neviny tu pro něj více zatěžující. K uvedenému je vhodné v obecnosti připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
17. Podstatou principu in dubio pro reo je to, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného (nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010; nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009; nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004). Uplatnění uvedeného principu je namístě především tehdy, kdy lze rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006).
18. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Nalézací soud zhodnotil ve věci provedené důkazy a dospěl k jednoznačnému závěru o nevěrohodnosti svědka K., zatímco uvěřil poškozenému podporovanému taktéž svědkem P. D., který byl přímým svědkem nehody. V projednávané věci tudíž sice byly dvě verze událostí, nikoli však rovnocenné. Nalézací soud ve svém rozsudku podrobně odůvodnil, proč se k jedné z těchto verzí přiklonil. Za takových okolností není rozhodující, že jedna z těchto verzí je pro obviněného méně přívětivá. Takový závěr plyne i z judikatury Ústavního soudu. „V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. […] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá.“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02)
19. Dovolatel namítl, že svědek K. musel být na místě nehody, neboť jeho vozidlo je zachyceno na fotografiích pořízených Policí ČR. V této souvislosti soudům vytkl, že nesprávně na základě (jejich zjištění o) jeho nepřítomnosti na místě nehody dovodily jeho nevěrohodnost, a přiklonily se proto k té variantě děje, která je více zatěžující pro dovolatele. K uvedenému je nutno podotknout, že ze spisového materiálu vyplývá, že k nehodě došlo v 15:20 hodin (č. l. 6), zatímco k ohledání místa činu, a tudíž vyhotovení odkazovaných fotografií došlo až mezi 16:40-17:29 hodin (č. l. 8). Poškozený vypověděl, že až do příjezdu sanitky na místě nehody nikdo další nebyl a svědka K. zaznamenal, až když někdo přijel odtáhnout auto obžalovaného (bod 9. rozsudku nalézacího soudu). Ani svědek P. D. nikoho dalšího na místě nehody neviděl (tamtéž, bod 10.). Pokud svědek K. uvedl, že po zhlédnutí nehody nad věcí přemýšlel a po přijetí do XY se vrátil zpátky, musel by na místo dorazit mnohem dříve, než začalo po téměř hodině a půl ohledání místa nehody. Jeho zachycení na fotografiích pořízených s tímto časovým odstupem tedy potvrzuje toliko, že se na místě pohyboval v této době, a tedy v souladu s výpovědí poškozeného. Takto prokázaný (pozdější) výskyt svědka na místě nehody nepředstavuje žádný rozpor se závěrem nalézacího soudu, založeným na shodných výpovědích poškozeného a svědka P. D., že se svědek K. na místě nevyskytoval bezprostředně po nehodě.
20. V bodě 13. svého dovolání obviněný namítá rozpor v závěru nalézacího soudu, že znalec připustil brzdění motocyklistou maximálně střední intenzity, pokud ve skutečnosti řekl „pod tu střední intenzitu bych to nepřipouštěl“. Obviněný se snaží deformovat zjištění k jízdě poškozeného natolik, aby bylo shledáno, že v důsledku jeho nesprávného a prudkého brzdění leží zavinění nehody na jeho straně. V takovém případě však obviněný zcela popírá, co znalec při svém výslechu výslovně uvedl, tedy že intenzivní brzdění poškozeného je vyloučeno (č. l. 482), neboť tomu neodpovídají stopy na vozovce. Pokud tedy nalézací soud uvedl, že brzdění bylo maximálně střední intenzity, tedy nikoli plné intenzity, odpovídá jeho závěr výpovědi znalce. Nelze proto tvrdit, že by skutková zjištění soudů byla výsledkem deformace obsahu provedených důkazů.
21. Stejným způsobem obviněný poukazuje na zdravotní stav poškozeného, kdy sám dospívá k názoru, že z důvodu prodělané operace ramene nebyl schopný řídit motocykl. K uvedenému závěru však obviněný dospívá v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, který neměl pochybnosti o způsobilosti poškozeného motocykl řídit. Ostatně poškozený vypověděl (a obviněný tak ve svém dovolání odcitoval), že ho v době nehody rameno již nebolelo. Stejně irelevantní je poukaz obviněného na dobu, po kterou poškozený vlastnil „silný“ motocykl. Poškozený je řádným držitelem řidičského oprávnění a právní řád nezná rozlišování řidičů podle „odsloužených“ let. Tím spíše, když na podkladě provedeného dokazování nevyplynulo na straně poškozeného, na rozdíl od obviněného s jeho připomínanými zasloužilými roky za volantem, žádné porušení pravidel silničního provozu.
22. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21).
23. V bodě 23. dovolání obviněný upozornil, že soudy nesplnily úkoly, jež jim uložil Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení. Ani s touto námitkou nemůže dovolací soud souhlasit. K objasnění nehodového děje byl přibrán znalec, který – byť předložil dvě jeho možné verze – svůj úkol splnil. Nalézací soud na základě zhodnocení jeho odborných závěrů ve spojení s těmi výpověďmi svědků, jež považoval za věrohodné, dospěl k jednoznačné verzi nehodového děje vyjádřené v popisu skutku jeho výroku o vině. Stejně tak bylo objasněno, jaké osoby byly přítomny na místě bezprostředně po nehodě, přičemž i tento závěr lze považovat za jednoznačný a dostatečně odůvodněný, na čemž nemění ničeho skutečnost, že s ním obviněný nesouhlasí.
24. V této souvislosti obviněný poukázal na otázku signalizace změny směru jízdy, jejíž okamžik zapnutí traktoristou považuje za rozhodující. Podle jeho mínění nebyla soudy dostatečně vyřešena, má však vliv na celý průběh nehody. Nalézací soud ve svém rozsudku (str. 10) uvedl, že přesný okamžik zapnutí znamení změny směru jízdy traktoru neměl rozhodující vliv na chování ostatních účastníků (myšleno obviněného). Navazoval tím na výklad, že souladné výpovědi poškozeného a svědka D. spolu s dalšími provedenými důkazy odpovídají i logice momentálního provozu. Skutkový děj proto ustálil tak, že poškozený, předjíždějící jako první, zaznamenal blinkr traktoru a rozhodl se nedokončit předjížděcí manévr. Ostatní účastníci provozu, tedy včetně obviněného, který jel až za poškozeným, měli povinnost sledovat provoz a svoji rychlost přizpůsobit situaci, která tímto vznikla. Předjíždějící musí mít jistotu, že bezpečně manévr dokončí a také předvídat možné komplikace v provozu. Obviněný však situaci mylně vyhodnotil, nedodržel bezpečnou vzdálenost a nepřizpůsobil svoji jízdu změně manévru poškozeného, byť tento jej neprovedl nijak razantně (viz vyjádření znalce). Z výše uvedeného je zřejmé, že je správný závěr nalézacího soudu, že není rozhodující přesný okamžik, kdy k zapnutí blinkru došlo. Podle jeho skutkových zjištění byl poškozený tím, kdo předjížděl jako první, a tedy tím, kdo na znamení změny směru jízdy (včas) reagoval. Obviněný měl přizpůsobit své jednání (způsob jízdy) této změně situace v provozu, tedy snížení rychlosti před ním jedoucího poškozeného. Nezbývá než dodat, že zřejmě také v tomto případě dovolatel při vznesení své námitky směřoval k prosazení své (poslední) verze nehodového děje.
25. Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel svými námitkami, jež měly naplnit první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil na tvrzení o existenci
· zásadního rozporu, jenž měl být představován dvěma rovnocennými verzemi události, přičemž se dožadoval uplatnění zásady in dubio pro reo ,
· ostatních výše zmíněných rozporů.
V případě prvním svou námitkou existenci zjevného rozporu neosvědčil, v případě druhém Nejvyšší soud tvrzené rozpory (po posouzení zhodnocení důkazů soudy nižších stupňů) neshledal. Dlužno dodat, že navíc svým dosahem taktéž nenaplňovaly základní podmínky vymezené citovaným dovolacím důvodem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Dovolatel namítl, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) nedefinuje důležitou povinnost a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je význam porušení povinnosti třeba odvíjet od posouzení dopravní situace. V uvedeném bodě (stran tohoto obecného konstatování) lze s dovolatelem souhlasit. V jeho argumentaci však nelze nalézt jasnou odpověď na otázku, k jakým závěrům s oporou o toto konstatování směřuje. Pokud dovolatel mínil, že povinnosti podle §4 písm. a) a §19 odst. 1 citovaného zákona nelze považovat za důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona , pak tak opomněl učinit. Vzhledem k tomu, že uvádí nutnost „posoudit každé jednání, které směřovalo k následku“, načež navazuje výkladem o nutnosti hodnocení porušení povinností řidičem motocyklu, nezbylo dovolacímu soudu, než vyvodit, že svoji námitkou mínil vytknout porušení povinnosti v silničním provozu poškozenému, resp. nezohlednění takového zavinění či spoluzavinění dopravní nehody poškozeným při posouzení jeho (dovolatelovy) viny. Avšak vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu k takovému porušení povinnosti poškozeným nedošlo, je zřejmé, že i v tomto případě dovolatel usiluje o převzetí skutkové verze založené na jeho výpovědi.
27. Pouze nad rámec, aby nemohl být Nejvyšší soud osočen z ignorování druhé možnosti výkladu dovolatelovy námitky, lze dodat, že zmiňované povinnosti, jejichž porušením byl dovolatel uznán vinným, je na místě v kontextu projednávané věci bezesporu považovat za důležité povinnosti v citovaném smyslu. Dovolatel porušil povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a ponechat dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním . Nesplnění těchto povinností obviněným vedlo k tomu, že přední částí svého vozidla zezadu narazil do motocyklu poškozeného, který v důsledku tohoto nárazu ztratil kontrolu nad řízením, vyjel vlevo mimo komunikaci, kde havaroval a utrpěl zranění. Judikaturou bylo již před mnoha lety stanoveno, že „za porušení důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k ublížení na zdraví (srov. R 11/1964).“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1577) Mezi takové povinnosti, jejichž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, je třeba soudy označené povinnosti, jež obviněný porušil, pokládat. Nedodržení bezpečné vzdálenosti řidiči nezřídka vede ke vzniku i závažných dopravních nehod s vážnými následky na zdraví jejich účastníků. V posuzované věci obviněný nedodržením povinnosti stanovené v §4 písm. a) zákona o silničním provozu a zejména nedodržením bezpečné vzdálenosti způsobil srážku jím řízeného automobilu s motocyklem poškozeného, v jejímž důsledku poškozený havaroval a došlo k jeho ublížení na zdraví. Za daných zjištění není pochyb, že povinnosti obviněným porušené je na místě považovat za povinnosti důležité (a to i s přihlédnutím ke zjištění, že poškozený se na vzniku dopravní nehody nepodílel svým spoluzaviněním – viz níže bod 29.).
28. Dovolatel dále „setrvává na stanovisku, že v jeho případě nejde ani o nevědomou nedbalost“. Dodal, že svědeckými výpověďmi bylo dokázáno, že dopravní situace byla bezproblémová, a nenapadlo ho proto, že předjíždějící motocyklista nedokončí svůj manévr. Upozornil, že není jeho povinnost předpokládat porušení pravidel silničního provozu ze strany ostatních účastníků. Předně je třeba zopakovat, jak již bylo výše opakovaně řečeno, že nalézací soud neučinil žádný závěr o porušení povinnosti v silničním provozu poškozeným. Je tedy zřejmé, že i při formulaci této námitky dovolatel nevychází ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Pokud totiž dovolatel uvádí, že ho „nenapadlo, že motocyklista nedokončí svůj manévr“, pak postačuje znovu uvést, že jeho trestněprávní odpovědnost je vyvozována právě mj. z jeho porušení povinnosti dodržovat bezpečnou vzdálenost mezi vozidly tak, aby mohl reagovat na změny v provozu. I kdyby totiž dovolatele „nenapadlo“, že poškozený začne brzdit, kdyby dodržel svoji povinnost podle §19 odst. 1 zákona o silničním provozu, byl by schopen se vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním . Tím spíš, když podle závěrů nalézacího soudu ani nemusel reagovat na náhlé snížení rychlosti (a již vůbec ne zastavení) ze strany poškozeného. Vzhledem k tomu, že je dovolatel, jak sám uvádí, již 40 let držitelem řidičského průkazu, věděl o povinnostech chovat se ohleduplně a ukázněně a dodržovat bezpečnou vzdálenost, stejně jako důsledku toho, když tuto vzdálenost nedodrží, tedy že může dojít ke srážce a způsobení ohrožení zdraví či dokonce života jiných osob. Dovolatel přesto tyto povinnosti při jízdě porušil, přičemž se zřejmě bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Zavinění dovolatele ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je tedy dáno.
29. Obviněný dále namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a nehodou a nebyla zkoumána příčinná souvislost mezi prvotním jednáním traktoristy, následným jednáním motorkáře a nehodou. Důležité podle něj je, zda bylo jeho jednání z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost je vztah mezi příčinou a následkem, tedy, že bez protiprávního jednání by daný škodlivý následek nenastal, případně by nenastal takovým způsobem, jakým nastal. Pokud obviněný namítá, že nebylo zkoumáno také jednání traktoristy a motorkáře, dovolatel zřejmě směřuje k jejich pojetí jako dalších příčin spolupodílejících se na způsobení škodlivého následku. V takovém případě se však opětovně pohybuje mimo skutková zjištění nalézacího soudu, který na straně těchto účastníků silničního provozu nezjistil žádná pochybení. Jednání dovolatele tak bylo jedinou a výhradní příčinou vzniku dopravní nehody, tedy škodlivého následku. O příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem tudíž není pochyb.
30. V návaznosti na své úvahy o existenci dalších příčin významných pro vznik následku dovolatel připojil odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, přičemž upozornil, že „ani stupeň způsobení následku nemůže sám o sobě určit společenskou škodlivost“. Vzhledem k tomu, že dovolatelem citovaný rozsudek se týkal autonehody celkem tří vozidel a uzavřel, že v dané věci nebyla příčinná souvislost přerušena jednáním další osoby, a že nebezpečnost činu pro společnost (podle tehdy platného trestního zákona, což je třeba odlišovat od společenské škodlivosti podle trestního zákoníku) byla dovozována z porušené povinnosti, není dovolacímu soudu zřejmé, v jaké souvislosti na toto rozhodnutí dovolatel odkazuje.
31. Co se týče samotné námitky subsidiarity trestní represe a argumentace k ní připojené (body 34. ač 37. dovolání), obviněný uvádí, že samotné zranění poškozeného nemůže vést k závěru o stupni společenské škodlivosti jeho jednání. Tento argument však spojuje s jím prosazovanou verzí o spoluzavinění poškozeného, neboť jinak nelze vnímat jeho požadavek, že „[v] dané věci bylo potřeba analyticky zhodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku a z tohoto pohledu určit její důležitost“. Jak již bylo opakovaně uvedeno, soudy však za jediného y výlučného viníka dopravní nehody označily obviněného, takže z jím namítaného pohledu nelze věc posuzovat. Navíc tvrzení o (neprokázaném) nepředvídatelném příčinném průběhu, jímž obviněný rovněž operuje, nemá souvislost se zásadou subsidiarity, neboť se váže na zavinění pachatele a souvisí s vlastním naplněním znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu.
32. Dodat lze, že k problematice subsidiarity trestní represe se Nejvyšší soud obsáhle vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Vyplynulo z něj mimo jiné, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V případě projednávané věci však nelze shledat žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného. Naopak nalézací soud správně upozornil na skutečnost, že poškozený utrpěl zranění s obvyklou dobou léčení 3-5 týdnů, přičemž odpovědnost za takový následek nelze uplatnit podle jiného právního předpisu. Škodlivost činu taktéž zvyšuje skutečnost, že v případě vozidla obviněného nebyla splněna povinnost pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Byť obviněný nebyl zapsán jako vlastník v registru silničních vozidel, jako řidič měl povinnost mít u sebe zelenou kartu – viz §4 odst. 2, §17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Nalézací soud tedy správně uzavřel, že postup podle jiného než trestněprávního předpisu je vyloučen.
33. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které bylo možno považovat alespoň z části za odpovídající obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu, Nejvyšší soud vyhodnotil jako zcela neopodstatněné. Zbývající námitky dovolatele byly založeny na vlastní verzi události, jež však neodpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
34. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť ty z dovolatelových námitek, jež odpovídaly jemu zvoleným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí
35. Vzhledem k výše uvedenému zhodnocení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu