ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.814.2023.3
sp. zn. 6 Tdo 814/2023-1419
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání, které podala obviněná H. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2023, č. j. 5 To 343/2022-1301, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 109/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2023, č. j. 5 To 343/2022-1301, v části, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné vůči výroku, jímž jí bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 7. 2022, č. j. 4 T 109/2019-1173, ve výroku, jímž jí bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku ukládá , aby věc v rozsahu, v němž došlo ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 7. 2022, č. j. 4 T 109/2019-1173 , byla obviněná H. M. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
v místě společného bydliště XY čp. XY ve XY, v XY XY, XY XY, či jinde, nejméně od 6. 1. 2005, kdy jí byly děti svěřeny do péče, až do doby, kdy byly svěřeny do péče otci Z. M., tj. dceru H. M., nar. XY do 11. 3. 2015 a syna J. M., nar. XY do 20. 6. 2018 dlouhodobě vystavovala zejména psychickému násilí, jež s různou četností opakovaně gradovalo i do fyzického násilí, dceru fackovala, kopala ji po povalení na zem do nohou, žeber a do rozkroku, tahala ji po zemi za vlasy, bouchala dveřmi, bila ji mnohokrát vařechou tak silně, až ji zlomila, házela po ní předměty z kuchyně, nazývala ji vulgárními výrazy: „kurvo, pičo“, když našla nesnězenou svačinu v batohu, vylila jí v noci na hlavu studenou vodu, lógr z kávy nebo vysypala popelník, takto činila velmi často i v případech, kdy byla nucena poslouchat její nevhodné slovní výlevy do pozdních nočních či časných ranních hodin a únavou usnula, v žárlivosti na ní roztrhala oblečení, jindy ji udeřila pánví po hlavě tak silně, až ulomila držadlo, škrtila ji tak silně, že měla strach o život, ohrožovala ji nožem např. tak, že ji chytla za vlasy a špičku přitlačila k zátylku, až jí telka krev, při studiu 2. ročníku Střední zdravotní školy jí o Vánočních svátcích vyházela sešity a učebnice do popelnice a vyhodila ji z bytu, po tomto nedobrovolném odchodu z domácnosti strávila několik dnů na nádraží a u kamarádek, pomoc otce nevyhledala, neboť jej matka dlouhodobě očerňovala, v minulosti musela v době po rozvodu rodičů proti otci psát hanlivé dopisy k soudu pod hrozbou bití vařechou, opakovaně fyzicky napadala i syna, dostával vařechou tak silně, až ji zlomila, nazývala jej vulgárními výrazy: „hajzle, čuráku“, když zaspal, povalila jej na posteli a budíkem jej udeřila do hlavy až mu tekla krev a budík rozbila, když chtěl zůstat u otce, fackovala jej a kopala, musel přihlížet fyzickému trestání své sestry a opakovaně byl svědkem toho, jak jeho matka zničila zařízení bytu jejího přítele S. B., nar. XY, kterého před ním rovněž fyzicky napadala, a tím, že byly obě děti vystaveny neadekvátnímu zacházení ze strany obviněné jako emočně blízké osoby s nemožností situaci ovlivnit či se bránit, došlo u J. M. k neharmonickému emočnímu vývoji, které vyústilo do smíšené poruchy chování a emocí, u H. M. jednání obviněné zanechalo následky na psychice ve smyslu rozvoje protahované poruchy přizpůsobení s některými projevy odpovídajícími posttraumatické stresové poruše, u obou pak způsobila shodně viktimizační syndrom, a to syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte /CAN/.
2. Obviněná byla za tento zločin odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného uložení dohledu. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku jí bylo dále uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 5 To 343/2022-1301 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Bučka dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k), m) tr. ř., přičemž v případě dovolacího důvodu podle písm. g) neoznačila, kterou z jeho alternativ uplatňuje, zatímco v případě písm. h) označila alternativu první a v případě písm. m) označila alternativu druhou.
5. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. společně dovolatelka namítla, že skutek, jímž byla uznána vinnou, nemohl být posouzen jako zločin podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť v něm nelze spatřovat naplnění všech jeho znaků. Podle popisu skutku se jednání měla dopouštět nejméně po celou dobu, kdy byly děti formálně svěřeny do její péče. Následná zjištění však takto širokému vymezení okruhu páchání skutku neodpovídají a uvedené není podloženo ani provedenými důkazy.
6. Ve vztahu k dceři se popisované útoky podle provedeného dokazování měly týkat období její puberty. Jedná se o období, kdy byla ve vztahu se svědkem L. R. Navíc byla v době studia střední školy na internátu a domácnost zcela opustila v prosinci 2014. Z šetření orgánu sociální ochrany dětí vyplývá, že k ukončení soužití došlo z důvodu výchovných problémů s dcerou.
7. Ve vztahu k synovi je skutková věta zcela neurčitá s výjimkou incidentů z období jejího soužití se S. B. (tj. 2017–2018). Ten ve své výpovědi uvedl, že se obviněná k synovi chovala slušně. Jediný incident s budíkem nebyl hodnocen v celkovém kontextu problematického chování syna. Ve vztahu k předchozímu období je předmětem skutku pouze přihlížení fyzickému trestání sestry, ta však v domácnosti od roku 2014 nežila. Nejpozději od února 2018 již syn nebyl v její péči, a přesto je trvání skutku stanoveno do 20. 6. 2018. Syn se ve výpovědích vyjádřil, že její jednání nepociťoval jako příkoří, ale jako odpovídající jeho výchovným problémům. Opakovaně uvedl, že s ní měl dobrý vztah a popsal i problematické jednání sestry. S. B. potvrdil její pečující vztah k synovi, a dokonce i dcera uvedla, že k synovi se chovala lépe. Celkové poměry syna po jeho svěření do péče otce se naopak výrazně zhoršily. Syn se od dětství potýkal s psychickými problémy v souvislosti s napadáním obviněné jeho otcem v době jejich manželství. Otec navíc podle doložených listin násilně napadal i dceru, když ji měl v péči.
8. V řízení nebylo zjištěno, že by jednání mělo trvat po stanovenou dobu. Svědkyně A. Ř. žádné z vytýkaných jednání nepotvrdila a konflikty obviněné s dcerou zmínila také až v její pubertě. Nelze nadto dovodit ani existenci subjektivní stránky činu, tedy že si vůbec měla být vědoma, že by se při konfliktech s dětmi měla dopouštět týrání. Soudy se nezabývaly jejími celkovými výchovnými podmínkami. Za týrání nelze automaticky posuzovat její situačně dané nevhodné reakce na výchovné problémy. Z vymezeného skutku neplyne ani, že byl spáchán na dvou osobách. Neurčitost skutkové věty jí bránila v uplatnění jejích obhajovacích práv.
9. Příčinu vad trestního řízení shledává v porušení §2 odst. 5 tr. ř. Selektivně byly shromažďovány a nekriticky přijímány pouze důkazy v její neprospěch. Výpověď svědka Z. M. vyvstala z výslechu ke zcela jinému skutku. Navzdory důkazům o jeho nevěrohodnosti jej policejní orgán vyslýchal k záležitostem, které se měly stát v letech 2004-2005. Orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na prověření objektivně dokládaného násilí z jeho strany a policejní orgán prověřoval pouze jeho tvrzení vyplývající z jejich vzájemných civilních sporů. Na základě toho byli ještě před zahájením trestního stíhání přibráni znalci ke zkoumání dětí. Z uvedeného vyplývá, že orgány činné v trestním řízení k ní přistupovaly od počátku jako vinné vytýkaným jednáním a nectily presumpci neviny.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná namítla, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení. Nesouhlasí s tím, že byla dostatečně vyšetřena existence případné duševní poruchy, ani s tím, že lze její pobyt na svobodě považovat za nebezpečný. Soud prvního stupně uložení ochranného opatření neodůvodnil a vycházel pouze ze znaleckých závěrů, navzdory jejím výhradám vůči nim. O uložení ochranného léčení bylo navíc rozhodováno s více než čtyřletým odstupem, přičemž v mezidobí nebyly zaznamenány žádné poznatky o tom, že by byl její pobyt na svobodě nebezpečný.
11. Závěrem obviněná navrhla, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2023, č. j. 5 To 343/2022-1301, a jemu předcházející řízení přezkoumal a ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení a vadné řízení mu předcházející zrušil. Zároveň navrhla přerušení výkonu rozhodnutí o uložení ochranného léčení.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem uvedla, že dovolatelka označila dovolací důvody řádně a uplatněná argumentace jim také odpovídá.
13. Státní zástupkyně dále navázala, že jestliže obviněná zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů, je třeba vyzdvihnout, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není možné zaznamenat žádný, natož pak zjevný nebo extrémní rozpor. Skutková zjištění mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základními usvědčujícími důkazy byly svědecké výpovědi poškozených H. a J. M. Soudy po zevrubném zhodnocení osoby poškozených a jejich výpovědí došly k přesvědčivému závěru, že jejich usvědčující výpověď je věrohodná. Jednání obviněné koresponduje se strukturou její osobnosti, která vykazuje mnohočetné poruchy s ponejvíce rysy egocentrismu, narcismu a emoční nestability – impulsivity, a vychází z profilu její osobnosti, která nese znaky patologicky zvýšené agresivity. Je zřejmé, že skutková zjištění soudů navazují na provedené důkazy a skutkový stav koresponduje s obsahem důkazů, které byly hodnoceny způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.
14. Vedle skutkových zjištění obviněná v dovolání brojí rovněž proti úmyslnému zavinění a vadnému posouzení pojmu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku s tvrzením, že šlo pouze o přísnou výchovu. Je však třeba zdůraznit, že pokud byly zákroky vůči dětem navázány na problémy v jejich výchově, metody obviněné, kterými je řešila, vykazovaly vysoký stupeň hrubosti, necitlivosti, násilí a zlého nakládání, které trvalo po dobu několika let. Výchovné metody nesmějí přesáhnout hranici, při které děti trpí nebo je možné u nich zaznamenat bolestné důsledky, zranění, případně následky psychické. To, jak se obviněná k dětem chovala, za co je trestala, jakým způsobem s nimi nakládala, svědčí o tom, že se v žádném ohledu nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče, ale o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, kterým své děti trestala a týrala, nejen fyzicky, ale i psychicky. Vzhledem k tomu, že se činu dopouštěla po dobu několika let, naplnila jednoznačně i přitěžující okolnost spočívající ve znaku „po delší dobu“, za nějž se považuje doba řádově několika měsíců. Obviněná uvedeným způsobem s dětmi zacházela zcela vědomě a cíleně.
15. Za opodstatněné však lze označit podle mínění státní zástupkyně výhrady dovolatelky vůči uložení ochranného opatření podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Byť v posuzované trestní věci nelze zpochybňovat výsledky odborného znaleckého zkoumání obviněné, je třeba vyzdvihnout, že vždy je třeba náležitě rozlišovat mezi doporučeními lékařů z hlediska jejich specializace a zákonnými podmínkami pro ukládání ochranného léčení, které posuzuje výhradně soud. Proto i v situaci, kdy znalec, tedy lékař, navrhne uložení ochranného léčení (popř. jeho formu), avšak z jeho závěrů nevyplývá, že jsou splněny zákonné podmínky pro takové uložení ve smyslu §99 tr. zákoníku, nemůže soud tuto skutečnost ignorovat a doporučení znalce následovat. Vhodnost, případně nutnost uložení ochranného léčení v té či oné formě z hlediska lékařského, nemusí bez dalšího zakládat oprávnění soudu k takovému postupu z hlediska právního.
16. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku je možné vytknout, že se podmínkami pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nezabýval vůbec, neboť pouze odkázal na závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Ladislava Hosáka, a to bez dalšího. S tímto postupem se v zásadě ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, který pouze zrekapituloval závěry předmětného znaleckého zkoumání.
17. Ze strany soudů v zásadě zůstala nezodpovězena otázka, zda jsou splněny veškeré podmínky §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení. Soudy blíže neřešily ani skutečnost, zda se u obviněné jedná o duševní poruchu ve smyslu §123 tr. zákoníku, resp. nespecifikovaly, kterou z variant duševní poruchy obviněná trpí. Na základě znaleckého zkoumání lze pouze dedukovat, že by se mohlo jednat o těžkou asociální poruchu osobnosti. Současně je třeba zdůraznit, že z ustanovení §38 odst. 1 a §96 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mj. „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013).
18. Rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně uložení ochranného léčení psychiatrického podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, byť v ambulantní formě, vyznívá tedy s ohledem na neodůvodněnost krajně nepřesvědčivě. Nebyla totiž řešena otázka nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě, ani otázka přiměřenosti uloženého ochranného léčení, a to zejména ve světle okolností, že o ochranném opatření bylo rozhodnuto s letitým odstupem po spáchání skutku, který byl předmětem tohoto trestního řízení. Hrozba závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, která hrozí ze strany pachatele, musí být totiž dána v době rozhodování o ochranném léčení (viz č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
19. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 5 To 343/2022, v rozsahu, v jakém jím zůstal nedotčen výrok o ochranném léčení psychiatrickém, které bylo obviněné uloženo v ambulantní formě a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 7. 2022, sp. zn. 4 T 109/2019, ve výroku, jímž bylo uvedené ochranné léčení obviněné uloženo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), k), m) tr. ř.
22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže:
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
· bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.],
· bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ].
A) K výroku o vině
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Úvodem Nejvyšší soud připomíná nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku neoznačila, kterou z alternativ zvoleného dovolacího důvodu uplatňuje, resp. citovala celé jeho zákonné znění. Z argumentace jejího dovolání bylo tudíž zjišťováno, zda vznesla námitky podřaditelné pod některou z jeho alternativ.
25. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Ve svém dovolání obviněná vytýká, že „incident s budíkem“ nebyl dostatečně posouzen (zřejmě v souladu s její výpovědí). Předkládá dále vybrané části výpovědi poškozeného J. M., které mají podporovat její obhajobu. Uvedenou argumentaci však nelze považovat za vyhovující výše citovanému vymezení požadavků první alternativy daného dovolacího důvodu.
26. Nejvyšší soud se proto omezuje na odkaz na bod 50. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jmenovaný soud podrobně popsal, kdy a za jakých okolností poškozený vypovídal a jaké rozpory byly v jeho výpovědích shledány. Na tyto rozpory byl během hlavního líčení dotázán, a nakonec v podstatných bodech svoji dřívější výpověď potvrdil. Při svém hodnocení vzal soud prvního stupně v úvahu, co k výpovědi poškozeného sdělil znalec PhDr. Petr Štěpaník, a dospěl k jednoznačnému závěru o věrohodnosti jeho výpovědi. Pokud obviněná vychází toliko z těch částí, jež vyznívají v její prospěch, zcela přitom pomíjí toto hodnocení soudu prvního stupně. Nadto soud prvního stupně neshledal rozpor mezi výpověďmi obou poškozených a dalších vypovídajících svědků. Ostatně ani obviněná ve svém dovolání neoznačila žádný důkaz, s nímž by byly skutkové závěry, jež soud prvního stupně na základě mj. výpovědi poškozeného učinil, v rozporu. Je tedy zřejmé, že argumentace obviněné nemohla být úspěšná.
27. Ke druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) ani ke třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ) nebyla v dovolání zjištěna žádná relevantní námitka, neboť obviněná neoznačila žádný důkaz, který by byl podle jejího mínění procesně nepoužitelný, nebo který nebyl nedůvodně proveden.
28. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že obviněná ve svém dovolání nevznesla žádnou námitku, která by svým obsahem vyhovovala vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka označila pouze jeho první alternativu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto případě je situace odlišná od předchozí části, neboť vznesené námitky lze pod označený dovolací důvod (byť s jistou mírou tolerance) podřadit. Avšak ani tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými.
30. Obviněná se vymezila vůči naplnění znaků zločinu týrání svěření osoby, a to „nejméně na dvou osobách“ a „po delší dobu“. Ve vztahu k objektivní stránce se vymezila vůči závěru o naplnění znaku týrání s tím, že se jednalo o neadekvátní reakce na výchovné problémy. Námitky vznesla též vůči posouzení subjektivní stránky, kdy popřela své vědomí o tom, že konflikty s dětmi představovaly týrání.
31. Co se týče námitky dovolatelky o nenaplnění kvalifikačního znaku, že čin spáchala nejméně na dvou osobách, krom obecné výhrady, že uvedené neplyne z vymezeného skutku, tuto dále nijak nerozvedla. Postačuje proto citace skutkové věty, v níž je uvedeno „… dceru H. M., nar. XY do 11. 3. 2015 a syna J. M., nar. XY do 20. 6. 2018 dlouhodobě vystavovala zejména psychickému násilí, jež s různou četností opakovaně gradovalo i do fyzického násilí …“, z níž jednoznačně vyplývá, že se jednání dopustila vůči dvěma poškozeným. Kvalifikační znak je tedy v popisu skutku dostatečně vymezen.
32. Obviněná se dále prostřednictvím několika námitek ohradila vůči závěru o naplnění znaku, podle něhož čin páchala po delší dobu. Předně nesouhlasí s časovým ohraničením skutku, když dcera měla společnou domácnost opustit již v prosinci 2014 a syn nebyl v její péči od února 2018. Soud prvního stupně při časovém ohraničení skutku vycházel z období, kdy byli poškození svěřeni obviněné do péče. Vycházel přitom ze správného předpokladu. Obviněná se mýlí, pokud ukončení páchání skutku shledává například ve vztahu k dceři v době, kdy tato opustila domácnost, tedy kdy byla ve skutečnosti matkou z domu vykázána a byla odkázána prvně na přespání na nádraží a až následně mohla vyhledat jinou pomoc. Povinnosti obviněné vyplývající nejen z §858 o. z., tedy její rodičovské odpovědnosti, ale také svěření dcery do její péče soudem, neskončily okamžikem, kdy dceru z domu vykázala, ale naopak tím své povinnosti hrubě porušila.
33. Vadu ve vymezení období, kdy se měla jednání dopouštět, shledává také na základě toho, že incidenty jmenované v popisu skutku se měly v případě dcery týkat především období její puberty a v případě syna byl dokonce jmenován pouze jeden incident a další již mělo být jen přihlížení týrání sestry, která však následně opustila společnou domácnost. K uvedenému je třeba předně připomenout, že trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou, je činem trvajícím. Trvající trestný čin je takový, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje (popř. je jím čin, spočívající v udržování jinak vzniklého protiprávního stavu). Činí tak jednotlivými akty, které ve svém souhrnu představují jeden skutek. Tyto akty však nemusejí být rovnocenné svou intenzitou a nemusejí se dít soustavně, musejí však být natolik frekventované, aby pachatel protiprávní stav udržoval. Skutková věta výroku o vině slouží ke stručnému popisu jednání pachatele vyjadřujícímu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V případě trvajícího trestného činu, zvlášť pokud trval po dobu několika let, jako je tomu v projednávaném případě, tudíž není možné, aby zevrubně obsáhnul všechny akty, jimiž pachatel protiprávní stav udržoval. Uvádění takových podrobností by bylo nadbytečné a oslabilo srozumitelnost rozsudku. Využívá se proto obecnějších formulací, k jejichž doplnění slouží odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
34. K uvedené námitce obviněné se vyjádřil krajský soud ve svém usnesení (bod 27.), přičemž připomenul, že z výpovědí obou poškozených vyplynulo, že se k nim obviněná uvedeným způsobem chovala po celou dobu, kdy je měla v péči, přičemž její jednání se vyvíjelo, rostlo na intenzitě a závažnosti a vyvrcholilo v době puberty. Obviněná se psychického a fyzického násilí dopouštěla především na dceři, a syn tomuto byl přítomen. Odvolací soud upozornil, že matka s dcerou probírala rozvod a děti nutila psát dopisy k opatrovnickému soudu, což připadá na samý počátek žalovaného období.
35. Dovolací soud k tomu doplňuje, že přestože jsou ve skutkové větě podrobně popsány incidenty z období puberty poškozené či pouze jeden incident s poškozeným, nelze pomíjet další závažné jednání obviněné, které se mělo udávat opakovaně vůči oběma obviněným v průběhu celého žalovaného období – fyzické napadání, vulgární oslovování, psychické manipulace apod. Ostatně je pochopitelné, že poškození podrobněji popsali právě incidenty, které se odehrály v poslední době.
36. Zákon ani judikatura pevně nestanovují, jaká délka doby, po niž pachatel čin páchal, je považována „za delší dobu“. Na základě ustálené judikatury je naplnění uvedeného kvalifikačního znaku nutno posuzovat podle okolností případu. Zpravidla čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Ve smyslu soudní judikatury (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.) je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021).
37. Na základě uvedeného období přesahující 10 let, intenzity dosahující fyzického násilí, které bylo kombinováno také s násilím psychickým, přičemž poškozená byla dokonce vykázána z domova a nucena přenocovat venku, není pochyb o tom, že byl naplněn kvalifikační znak, že obviněná čin páchala po delší dobu.
38. Vůči naplnění znaku týrání obviněná namítla, že se jednalo o neadekvátní reakce na výchovné problémy. Upozornila přitom na výpověď poškozeného, který její jednání považoval za odpovídající jeho výchovným problémům a nepociťoval ho jako příkoří. Jak již bylo vyloženo shora (viz bod 26.), dovolatelka ve vztahu k výpovědím poškozeného vychází toliko z těch částí, jež vyznívají v její prospěch, a pomíjí, že soud prvního stupně dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného, který potvrdil správnost své výpovědi z přípravného řízení, jež vyznívá zcela v souladu se skutkovými zjištěními vtělenými do skutkové věty výroku o vině.
39. Argumentace obviněné, kdy své jednání považuje za neadekvátní reakci na výchovné problémy dětí, vyznívá zcela v souladu s její dosavadní obhajobou, kterou soud prvního stupně shrnul tak, že „pokud docházelo k nějakým konfliktům, tak za ně dle obžalované mohli v podstatě všichni okolo, kromě ní samotné“ (viz bod 49. rozsudku). Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Takového jednání se pachatel může dopustit i v rámci jím prezentovaného výchovného působení na poškozeného, zpravidla dítě. „Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, uveřejněné pod č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).
40. Podle skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku obviněná vůči oběma poškozeným použila fyzické i psychické násilí. Oba poškozené oslovovala vulgárními výrazy, psychicky s nimi manipulovala a popuzovala je proti jejich otci. Fyzické násilí vůči poškozené dosáhlo takové míry, že ta měla strach o svůj život, neboť ji obviněná opakovaně kopala, škrtila a ohrožovala nožem. Obviněná ji vyhodila z bytu a poškozená byla nucena přenocovat venku, dokud nemohla vyhledat pomoc. Poškozený byl nejen svědkem tomuto jednání obviněné vůči jeho sestře, ale také následně agresivního jednání vůči partnerovi obvinění. Poškozeného fackovala, kopala a bila vařečkou. Jednání obviněné dosáhlo takové intenzity, že u obou poškozených byl zjištěn syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN), přičemž na poškozené jednání zanechalo následky ve formě rozvoje protrahované poruchy přizpůsobení s některými projevy odpovídajícími posttraumatické stresové poruše a u poškozeného neharmonický osobnostní vývoj vyústil ve smíšenou poruchu chování a emocí. Na základě uvedeného lze jednoznačně a bez pochyb uzavřít, že poškození jednání obviněné vnímali jako těžké příkoří a nelze je bagatelizovat na pouhé neadekvátní výchovné metody. Posouzení jednání obviněné jako týrání ve smyslu §198 tr. zákoníku je tudíž zcela správné.
41. Obviněná namítla, že nelze dovodit existenci subjektivní stránky, tedy že by si byla vědoma, že by se při konfliktech s dětmi měla dopouštět týrání. Na jiném místě svého opravného prostředku taktéž uvedla, že z jejího jednání není patrný úmysl svého syna týrat. Další argumentaci k této otázce neuvedla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněná svého jednání dopustila v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 52. rozsudku). Obviněná byla uznána vinnou jednáním trvajícím přes deset let. Není zřejmé, na základě čeho ho označila za konflikty, neboť z rozhodnutí, ani podání obviněné nevyplývá o vzájemných konfliktech žádná zmínka. V předcházejícím bodě dovolací soud jmenoval některé z jednání, kterých se obviněná vůči oběma poškozeným dopustila. Dokonce i osoba podprůměrné inteligence by věděla, že např. fyzické jednání, kdy pachatel kope do dítěte ležícího na zemi, je na místě považovat za týrání. Tím spíše, když je vzat v úvahu celý souhrn jednání obviněné vůči oběma poškozeným. Obviněná jako osoba průměrného intelektu (podle znalců – viz bod 39. rozsudku nalézacího soudu) věděla, že její jednání představuje týrání a porušuje zájem na ochraně zranitelných osob. Zároveň s ohledem na soudní rozhodnutí věděla, že oba poškození byli osobami svěřenými jí do péče. Přesto způsobem v rozsudku popsaným vůči oběma poškozeným jednala po dobu přesahující deset let. Je tedy zřejmé, že věděla, že svým jednáním chráněný zájem poruší, a přesto tímto způsobem po dlouhou dobu jednala. Závěr o jejím přímém úmyslu je proto jednoznačně správný, neboť naplněny byly jak složka vědomostní (věděla), tak složka volní (chtěla).
IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
42. Za námitky zcela se vymykající dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 tr. ř. je nutno označit argumentaci obviněné uvedenou v části VII. Dovolání. Přestože zde dovolatelka namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a presumpce neviny, v obou případech se jedná o procesní ustanovení a námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Navíc jsou uvedené námitky vzneseny v souvislosti s výpovědí svědka Z. M., bývalého manžela obviněné, a dovolatelka zde očividně dává věci do souvislosti s rozvodem jejich manželství. Mezi nimi však absentuje souvislost a obviněná nevznesla žádnou argumentaci či relevantní námitku, jež by dovolací soud přesvědčila o opaku. Jejími námitkami obdobné povahy se zabýval již odvolací soud (bod 26. usnesení), který správně upozornil na fakt, že soud prvního stupně při vyslovení závěru o vině obviněné z výpovědi tohoto svědka nevycházel. Další reakce dovolacího soudu proto není nutná.
IV./4. Závěry dovolacího soudu k výroku o vině
43. Uvedená konstatování ústí do závěru, že výrok o vině není zatížen vadami, které by odůvodnily zjištění, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a že by tudíž nastaly podmínky, pro které by měl dovolací soud přistoupit ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí v této části. Pokud by proto dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zaměřila jen v dosud pojednaném rozsahu, bylo by nezbytné její dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K takovému rozhodnutí však Nejvyšší soud nepřistoupil z důvodů níže uvedených.
B) K výroku o ochranném opatření
IV./5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
44. Dovolatelka namítla, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, neboť „nesouhlasí, že by u ní byla dostatečně vyšetřena existence duševní poruchy, ani s tím, že její pobyt na svobodě lze ve smyslu citovaného ustanovení §99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku považovat za nebezpečný“. Soudu prvního stupně vytkla, že uložení ochranného léčení dostatečně neodůvodnil, když odkázal pouze na blíže neurčené závěry znaleckého posudku a nadto o jeho uložení bylo rozhodováno více než čtyři roky od vytýkaného jednání bez dalších poznatků o projevech její duševní poruchy nebo toho, že by byl její pobyt na svobodě nebezpečný. Soudům rovněž vytkla, že se nevypořádaly s jí předloženými doklady, které svědčily v její prospěch a že „nezjistily konkrétní poznatky, že by svým chováním soustavně ohrožovala své okolí nebo majetek a že by … její pobyt na svobodě představoval hrozbu závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem“.
45. Takto uplatněné námitky nejenže odpovídají z hlediska obsahového zaměření obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nejsou ani zjevně neopodstatněnými. Na jejich podkladě proto Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost napadeného výroku a učinil následující zjištění.
46. Soudy k uložení ochranného léčení přistoupily s oporou o znalecký posudek prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., neboť soud prvního stupně – a ve vztahu k němu nutno říci zcela nedostatečně – bez bližšího rozvedení a vyložení právních závěrů, které na jeho podkladě učinil, pouhým strohým odkazem na něj a jednou větou [„Při zohlednění závěrů znaleckého posudku MUDr. Ladislava Hosáka soud uložil podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku obžalované i ochranné psychiatrické, a to v ambulantní formě.“] odůvodnil výrok o uložení tohoto ochranného opatření. Odvolací soud se sice v reakci na odvolací námitky obviněné pokusil uvedený nedostatek rozsudku soudu prvního stupně napravit, ale ani jeho argumentace („Odkázal však na znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Ladislavem Hosákem na osobu obžalované, z něhož plyne, že tato celoživotně trpí smíšenou poruchou osobnosti, která se projevovala rovněž při páchání trestné činnosti. Zároveň znalec uvedl, že bez léčby je obžalovaná pro společnost nebezpečná, kdy se opět může projevovat agresivně vůči lidem i předmětům. Doporučil proto uložení ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě a v souladu s tímto doporučením okresní soud zcela zákonně obžalované ochranné léčení uložil.“) není zcela dostačující a přesvědčivě dokládající naplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení.
47. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [ s ] oud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný . Podmínky uvedené v citovaném ustanovení jsou kumulativní, a musejí tudíž být splněny současně.
48. Podle §123 tr. zákoníku [ d ] uševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiný těžká duševní nebo sexuální odchylka.
49. Jestliže obviněná ve svém dovolání namítla nedostatečnost vyšetření existence duševní poruchy, je této její výhradě nutno rozumět tak, že soudům vytýká, že nevyložily, zda to, o co se opírají – explicitně toliko soud odvolací („celoživotně trpí smíšenou poruchou osobnosti“), neboť soud okresní v uvedeném směru neuvedl při odůvodnění výrok o uložení ochranného léčení zhola nic – je duševní poruchou ve smyslu §123 tr. zákoníku (resp. kterou v zákoně uvedených alternativ). Za daného stavu ovšem absentuje explicitní závěr, který podmiňuje možnost uložení ochranného léčení podle soudy aplikovaného ustanovení, tj. zjištění, že obviněná trestný čin spáchala ve stavu vyvolaném duševní poruchou.
50. K druhé z podmínek, které je nutno kumulativně splnit, tedy že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný, obviněná namítla, že bylo rozhodováno s více než čtyřletým odstupem, přičemž v mezidobí nebyly zaznamenány žádné poznatky o tom, že by byl její pobyt na svobodě nebezpečný.
51. Jak upozornila již státní zástupkyně ve svém vyjádření a jak plyne z odborné literatury, „z ustanovení §38 odst. 1 a §96 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení je také ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné ‚nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem‘. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a intenzity či má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě (srov. R 73/2013). Proto musí hrozit reálný a konkrétní závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Z těchto důvodů nestačí, hrozí-li jednání pachatele, které má znaky jen přestupku (srov. R 23/1979 a 3/2000).“ [viz ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. §99 (Ochranné léčení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1497–1498, marg. č. 4.].
52. Ze spisového materiálu vyplývá, že prof. MUDr. Ladislav Hosák, Ph.D., vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dne 19. 4. 2018, přičemž doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě a uvedl, že „pobyt obviněné na svobodě je pro společnost nebezpečný mimo jiné z psychiatrického hlediska, pokud nebude léčena. Jedná se o nebezpečí impulzivní agresivity vůči osobám i předmětům“ (viz č. l. 398). Ve svém doplňku ze dne 18. 3. 2019 ke stavu obviněné uvedl: „tenzní, má výhrady vůči postupu policie, lucidní, orientována, bez mnestických poruch, bez halucinací, bez bludů, situačně dysforická, bez známek depresivní epizody, mánie či anxiety, bez suicidálních tendencí, osobnost integrovaná, nyní patrna vztahovačnost ...“, neshledal však na základě nových zjištění a vyšetření důvody pro změnu svých závěrů (č. l. 435). Ve stadiu soudního řízení znalec vypovídal v rámci hlavního líčení konaného dne 12. 3. 2021 po seznámení se s obsahy protokolů z předcházejících hlavních líčení. Uvedl, že neshledává novou okolnost, která by na jeho závěrech cokoliv změnila a odvolal se proto na závěry svého posudku (č. l. 1039). K dotazům doplnil, že se obviněná odmítla podrobit jím navrhovaným laboratorním vyšetření a při druhém vyšetření nespolupracovala. Oproti svému závěru ve znaleckém posudku však uvedl, že se při vyšetření „nijak impulzivně, agresivně, ani vztahovačně neprojevovala ...“.
53. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, ze dne 19. 4. 2018 vypracovala Mgr. Michaela Mrowetz. Uvedla zde, že „bude-li posuzovaná bez adekvátní navrhované psychiatrické léčby korigující impulzivitu a bude-li v kontaktu s poškozeným a možnými dalšími vztahovými obětmi ... pravděpodobnost resocializace je velmi nízká.“ (viz č. l. 410). Při dalším vyšetření k chování obviněné znalkyně uvedla: „tenzní, má výhrady vůči postupu policie, orientována, bez mnestických poruch, situačně dysforická až rezonantní, vztahovačná jak k postupu Policie, tak ke znalcům, odmítá spolupracovat, ačkoliv reaguje velmi dlouhými souvětími o tom, proč spolupracovat nechce, ambivalentní, společenskou distanci udrží, podává ruku na rozloučenou“. Informace plynoucí z dalšího znaleckého vyšetřování podle ní neměly vliv na změnu jejích závěrů při vypracování doplňku posudku dne 21. 3. 2019 (č. l. 442). Ve stadiu soudního řízení znalkyně vypovídala v rámci hlavního líčení konaného dne 12. 3. 2021 po seznámení se s obsahy protokolů z předcházejících hlavních líčení, přičemž uvedla, že ani ty nemění nic na jejích závěrech. Na dotaz obhájce, jaký vliv na její závěry má skutečnost, že obviněná od doby zpracování znaleckého posudku doteď žije s partnerem a je zaměstnaná, odpověděla znalkyně, že žádný, protože hodnotila jenom projednávaný čin. Dodala, že o tom „jak to chodí, co se děje mezi nimi, jak se chová paní posuzovaná“ nemá další informace (č. l. 1038).
54. Z výše uvedeného je zřejmé, že oba znalci obviněnou vyšetřovali v dubnu 2018 a poté v březnu 2019, zatímco soud prvního stupně rozhodoval v červenci 2022. Byť oba znalci vypovídali v hlavním líčení po seznámení se s předcházejícími protokoly o hlavních líčeních, a tedy s aktuálními výslechy svědků, v době rozhodování soudu od uložení ochranného léčení již uplynuly více než tři roky. Krom toho nelze opomenout poněkud rozporuplné vyjádření znalců stran chování obviněné při vyšetření. Ani jeden z rozhodujících soudů neposkytl žádné informace o závadném chování obviněné v mezidobí od vyšetření znalců po okamžik svého rozhodování, zatímco obhajoba argumentovala bezúhonným životem obviněné od doby spáchání trestného činu.
55. Soud ukládající ochranné opatření tudíž nevyhověl při odůvodnění ani druhé z podmínek, kdy jednak nebezpečnost obviněné neposuzoval ve vztahu k okamžiku svého rozhodování a podle aktuálních poznatků a jednak nevyhověl zásadě přiměřenosti, když dostatečně nepopsal, jaké konkrétní, reálné jednání obviněné představující nebezpečí pro společnost shledává. Tímto postupem soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
56. Přestože odvolací soud projevil snahu o doplnění nevyhovujícího odůvodnění soudu prvního stupně (bod 32. usnesení odvolacího soudu), nelze ji považovat za dostatečnou. Parafrázoval zde totiž pouze zjištění, k nimž dospěl znalec při vyšetření obviněné. Odvolací soud tak stran důvodnosti závěru o naplnění obou podmínek podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku argumentaci nijak nedoplnil. Přesto odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl. O zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně tudíž rozhodl, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Usnesení odvolacího soudu tudíž trpí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí
57. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2023, č. j. 5 To 343/2022-1301, v části, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné vůči výroku, jímž jí bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 7. 2022, č. j. 4 T 109/2019-1173, ve výroku, jímž jí bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku podle §265l odst. 1 tr. ř. uložil, aby věc v rozsahu, v němž došlo ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, znovu projednal a rozhodl. Na soudu prvního stupně bude, aby znovu rozhodl se zřetelem k tomu, co bylo vyloženo v tomto usnesení.
58. Zbývá dodat, že způsobem ve výroku tohoto usnesení uvedeným rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu