ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.914.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 914/2023-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného V. H. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, jako stížnostního soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 12/2022, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 49 T 12/2022, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 49 T 12/2022, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného V. H. (dále také „obviněný“) pro skutky, v nichž byly spatřovány jednak pokračující zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jednak pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, zastaveno, když trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin již byl obviněnému uložen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022.
2. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, podal nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), h), m) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Dovolatel předeslal, že Městský soud v Praze projednával ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 14/2019 trestnou činnost celkem pěti osob, mimo jiné i obviněného, jehož jednání spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v průběhu roku 2012 jako znalec pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, úmyslně podával hrubě zkreslené znalecké posudky, ve kterých byla stanovena obvyklá tržní cena oceňovaných nemovitostí výrazně neodpovídající ceně skutečné, čímž umožnil dalším spoluobviněným osobám žádajícím o úvěr podvést třetí osobu. Tím se ve čtyřech projednávaných případech podílel na způsobení škod trestným činem úvěrového podvodu v celkovém souhrnu přibližně 172 milionů Kč, přičemž u každého ze čtyř skutků se jednalo o škodu významně převyšující hranici 10 milionů Kč. Zatímco v případě zbylých čtyř spoluobviněných bylo v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 49 T 14/2019 rozhodnuto dne 17. 10. 2022 o vině a trestu, věc obviněného byla Městským soudem v Praze po faktickém skončení dokazování vyloučena ze společného řízení pod sp. zn. 49 T 12/2022. Důvodem bylo vyčkání právní moci odsuzujícího rozsudku ve věci, která byla proti obviněnému vedena tímtéž soudem pod sp. zn. 49 T 6/2019.
5. Dovolatel dále upozornil, že Městský soud v Praze, který v projednávané věci sp. zn. 49 T 12/2022 zastavil trestní stíhání obviněného z důvodu, že trest, k němuž může toto trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen, odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022. Oním trestem, jehož dřívější uložení uvedenými rozsudky mělo odůvodnit zastavení trestního stíhání obviněného, byl společný souhrnný trest, konkrétně trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč sestávající ze 100 denních sazeb po 5 000 Kč a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování nemovitostí, na dobu 9 let. Tento trest byl obviněnému uložen za povahově shodnou trestnou činnost, která byla také obdobným způsobem právně kvalifikována, přičemž v aktuálně projednávané trestní věci, k níž se vztahuje toto dovolání, přicházelo v úvahu ukládání společného souhrnného trestu.
6. Dovolatel nesouhlasil s názorem Vrchního soudu v Praze, jenž stvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí podanou zamítl. Konstatoval, že aplikace postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. přichází v úvahu zpravidla v těch případech, kdy již vedení trestního stíhání nenaplňuje účel a smysl trestního řízení s ohledem na postih pachatele v jiném řízení, čímž jsou mimo jiné realizovány zásady hospodárnosti a ekonomie trestního řízení. Postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je možno užít pouze tehdy, neexistuje-li obligatorní důvod pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., přičemž v tomto směru musí být věc také náležitě objasněna. Zastavení trestního stíhání podle uvedeného ustanovení přitom v obecné rovině nelze vyloučit ani tehdy, má-li být ukládán souhrnný trest za vícečinný souběh trestných činů, což je právě situace, která podle správné úvahy soudů nastala v aktuálně projednávané trestní věci. Zastavení trestního stíhání se však v takovém případě uplatní jen, lze-li očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, popřípadě uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již uložený. Judikaturou uplatňovaný výklad §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. klade důraz na důsledné hodnocení trestné činnosti, jež je předmětem podané obžaloby, a to z hlediska její povahy, četnosti a také stupně škodlivosti činu. Nelze pak vycházet pouze z odkazu na výši již pravomocně uloženého trestu, ale je nutno do těchto úvah zahrnout i možnou výši reálně hrozícího trestu za trestnou činnost, která má být teprve projednána, a poměr těchto trestů porovnat. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k uvedeným otázkám zastává názor, že k takovému závěru zásadně nepostačuje pouhé srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů, ale je vždy nezbytné porovnávat trest, který buď již byl, anebo by měl být z hledisek §39 a násl. tr. zákoníku za jiný trestný čin uložen, ve vztahu k trestu, který lze podle stejných hledisek očekávat za čin, jehož se má zastavení trestního stíhání týkat. K výše uvedené zásadě současně přistupuje ještě další významné kritérium spočívající v tom, že při rozhodování o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí být vedle uloženého nebo očekávaného trestu za jiný trestný čin přihlíženo také k povaze a závažnosti posuzovaného jednání, poměrům pachatele a jeho dosavadnímu způsobu života a v souvislosti s tím k účelu trestu. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. totiž nesmí být v rozporu s účelem trestního řízení tak, jak je vymezen v §1 odst. 1 tr. ř., podle kterého musí řízení působit k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti. Podstatné z hlediska úvah o využití naznačeného postupu je pak rovněž to, že trestní řád v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nehovoří o „podstatném navyšování již uloženého trestu“, ale hlediskem pro zastavení trestního stíhání je zde zjištění, že „trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne“.
7. Podle mínění dovolatele nebyly shora naznačené podmínky ospravedlňující zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. řádně a komplexně hodnoceny, v důsledku čehož se rozhodnutí soudů ocitla mimo zákonný rámec. Poukázal na skutečnost, že obviněný je stíhán pro celkem čtyři skutky, jimiž se podílel na způsobení škod v celkové výši zhruba 172 milionů Kč. Trestná činnost obviněného přitom podle zjištění soudů nebyla příležitostná a neuvážená, nýbrž se jednalo o předem naplánované, pečlivě promyšlené a dohodnuté jednání vícero osob, jejichž pohnutkou byla zištnost. Nelze pominout, že právě bez aktivní činnosti obviněného, který za dohodnutou odměnu vyhotovoval hrubě zkreslené znalecké posudky, by žádný z žadatelů o úvěr nemohl být úspěšný a rozsáhlá majetková trestná činnost by nemohla být páchána. Je tedy zřejmé, že jeho jednání bylo pro předmětnou trestnou činnost „hlavních pachatelů“, žadatelů o úvěr, naprosto zásadní. Dovolatel připomněl, že ve věci sp. zn. 49 T 6/2019 byl obviněný pravomocně uznán vinným ze spáchání povahově shodných skutků s celkovou škodou přibližně 194 milionů Kč. Jeho jednání bylo Vrchním soudem v Praze kvalifikováno jako pokračující zvlášť závažný zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pokračující účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a další dvě účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Byl-li přitom obviněnému za takto závažnou trestnou činnost pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, a to společně s peněžitým trestem ve výši 500 000 Kč a trestem zákazu činnosti na dobu 9 let, pak za situace, kdy je v nynějším trestním řízení stíhán pro další čtyři skutky s další souhrnnou škodou zhruba 172 milionů Kč (tedy škodou přibližně stejně vysokou, jako je ta, pro kterou již byl pravomocně odsouzen) a je podle §211 odst. 6 tr. zákoníku ohrožen shodnou trestní sazbou odnětí svobody na 5 až 10 let, by pominutí tak vysoké škody a tím i trestněprávních následků pro obviněného bylo jeho zcela nedůvodným zvýhodněním a bylo by v rozporu se samotným účelem trestního řízení. Při respektování výměry dříve uloženého peněžitého trestu a rozsahu vymezení a délky trvaní trestu zákazu činnosti totiž v rámci úvah o souhrnném (respektive společném souhrnném) trestu nepochybně existoval zákonný rámec pro případné navýšení trestu odnětí svobody tak, aby byla adekvátně zohledněna zejména závažnost jednání obviněného a byla tak zachovávána kritéria účelu trestního řízení vyplývající z §1 odst. 1 tr. ř.
8. Na straně obviněného nepochybně existují jisté polehčující okolnosti, ty však nelze podle státního zástupce z hlediska účelu trestu nijak přeceňovat. Bezúhonnost obviněného kritériem pro zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. sama o sobě být nemůže. Soudy akcentované zjištění, že obviněný řádně vykonává trest odnětí svobody, by mohlo mít jistý význam z hlediska argumentu jeho možné nápravy, soudy však vedle toho nevzaly v potaz další podstatné zjištění – že obviněný přes opakovaná pravomocná odsouzení trestnou činnost zarputile popírá. Ač popření trestné činnosti je nepochybně jeho právem, svědčí o absenci kritického náhledu a do jisté míry boří závěr soudů o tom, že dosavadní řízení a předchozí odsouzení je dostačující, přispělo k nápravě a resocializaci obviněného a další trestání jeho osoby je neúčelné. Naproti tomu právě množství skutků a zločinů, za které měl být obviněnému v případě vícečinného souběhu ukládán společný souhrnný trest, jejich závažnost, způsob provedení a pohnutka obviněného, jakož i výše škody ve svém souhrnu přesahující 360 milionů Kč, svědčí o tom, že závěr soudů o neúčelnosti trestního stíhání je nesprávný. I kdyby byl ukládán trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby 5 až 10 let, v případě dosud uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 let by se tedy jednalo o trest pouze mírně nad její polovinou a zjevně by tak existoval prostor pro úvahy o uložení společného souhrnného trestu ve výměře vyšší. Obviněný totiž z hlediska závažnosti a rozsahu trestné činnosti učinil v podstatě vše pro to, aby mu byl ukládán trest odnětí svobody blíže horní hranici trestní sazby, přičemž ani případné navýšení o 1 rok či o výměru, byť i jen mírně převyšující 1 rok, nelze označit za „zcela bezvýznamné“ v porovnání s trestem, který mu již byl uložen. Na opodstatněnosti takového případného navýšení přitom nemohou nic změnit ani současně uložený peněžitý trest či trest zákazu činnosti.
9. Nadto nelze nezmínit ustanovení §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, které dává soudu možnost v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu a dolní hranice zůstává nezměněná. Toto zpřísnění se vztahuje pouze na trest odnětí svobody, není obligatorní, a záleží tedy na úvaze soudu, zda dané možnosti využije či nikoli. Trestní zákoník blíže neurčuje, kdy je takový postup namístě, přičemž soud by měl dané možnosti využít tehdy, pokud ani postih trestem odnětí svobody uloženým u horní hranice trestní sazby nejpřísněji trestného ze sbíhajících se trestných činů a případně zpřísněný dalším trestem nevystihne dostatečně závažnost spáchané trestné činnosti v celém jejím rozsahu. Zmíněné ustanovení tedy dává soudu pouze možnost, aby v takovém případě daného postupu užil. V posuzované trestní věci by při správné kvalifikaci jednání obviněného popsaného pod body 1) až 4) jako pokračujícího zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, a čtyřnásobného účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (viz níže) v souhrnu s povahově shodnou trestnou činností, o které již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022, byl obviněnému ukládán společný souhrnný trest za vícečinný souběh většího počtu zločinů. Výše škody v souhrnu přesahující 360 milionů Kč ve spojení se způsobem provedení trestných činů a jejich pohnutkou zakládající vysokou závažnost jednání obviněného by nepochybně legitimní úvahy o možném postupu soudů podle §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku odůvodňovala. Nelze samozřejmě předjímat, zda by soud této možnosti využil, přičemž její neužití by mu ani v dovolacím řízení vytýkat nešlo. Soud by díky případné aplikaci naznačeného ustanovení nepochybně měl prostor pro adekvátní zohlednění vysoce společensky závažného jednání obviněného spáchaného ve vícečinném souběhu více trestných činů. V tomto směru přitom nemůže obstát konstatování Vrchního soudu v Praze, že tato zpřísněná trestní sazba dosud u žádného z pachatelů aplikována nebyla, přičemž uvedené ustanovení by mělo být aplikováno pouze u recidivistů, u nichž je možnost nápravy značně oslabena. Zákon žádnou takovou podmínku nestanoví, přičemž v dané souvislosti nelze přehlížet právě shora zmiňovanou vysokou závažnost zločinů spáchaných obviněným. Už vůbec pak nemůže být kritériem neužití takto zpřísněné trestní sazby argument, že podobného postupu dosud v probíhajících řízení u žádného pachatele užito nebylo. Lze pak jen doplnit, že pokud by soudy po řádném a komplexním vyhodnocení závažnosti veškeré trestné činnosti obviněného, za kterou by měl být ukládán společný souhrnný trest, dospěly k závěru o důvodnosti zpřísnění horní hranice trestní sazby postupem podle §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, bylo by namístě ukládat trest odnětí svobody v rámci trestní sazby na 5 let až 13 let a 4 měsíce. Za takové situace by se v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výši 8 let jednalo o trest uložený pouze v dolní polovině této trestní sazby.
10. Dovolatel Městskému soudu v Praze vytkl i vadné posouzení trestné činnosti obviněného jako pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle konstantní judikatury účast osoby ve smyslu pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku například na úvěrových podvodech různých pachatelů nelze kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku těchto hlavních pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, neboť se jedná o několikanásobné účastenství (několikanásobnou pomoc). Jinak řečeno, jednání obviněného mělo být vedle pokračujícího zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, posouzeno navíc jako čtyřnásobné účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru dovolatele nelze uvedené pochybení označit za nepodstatné či prakticky bezvýznamné, jak v reakci na obdobně koncipovanou výtku uplatněnou v rámci stížnostního řízení uzavřel stížnostní vrchní soud. Počet trestných činů má totiž nepochybně vliv na posouzení závažnosti jednání obviněného, a v důsledku toho může ovlivnit rovněž výši zvažovaného a ukládaného trestu.
11. Dovolatel rekapituloval, že na osobu obviněného bylo dosud Vrchním státním zastupitelstvím v Praze podáno celkem 19 obžalob pro obdobnou úmyslnou trestnou činnost týkající se účelově vyhotovovaných hrubě zkreslených znaleckých posudků, kterými měl záměrně nadhodnocovat zástavy, vesměs zemědělské pozemky sloužící k zajištění úvěrů podvodně vylákaných od poškozeného Metropolitního spořitelního Družstva (dále jen „MSD“). Takto měl vyhotovit desítky účelových posudků, jimiž se měl podílet na enormní škodě způsobené MSD, která měla ve svém souhrnu přesáhnout 1,5 miliardy Kč, čímž se měl také on rozhodným způsobem zapojit do tunelování MSD a měl tak být jedním ze strůjců jeho pádu. Trestní řízení v kauze týkající se jednotlivých žadatelů o úvěry u MSD započalo v roce 2016, přičemž v jeho rámci bylo prověřováno zhruba 250 poskytnutých úvěrů a do současnosti bylo podáno více než 50 obžalob na více než 120 osob. S ohledem na rozsah věci a množství „hlavních pachatelů“, tedy žadatelů o úvěr, přitom reálně nepřicházelo v úvahu všechny skutky obviněného projednávat souhrnně v jednom řízení. Dovolatel poznamenal, že v případě eventuálního totožného postupu soudů v dalších věcech tohoto obviněného zůstalo nepotrestáno velké množství skutků a trestných činů se souhrnnou škodou převyšující 1 miliardu Kč. V případě akceptace napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání obviněného přitom nelze reálně vyloučit, že Městský soud v Praze rozhodující i v dalších trestních věcech trestní stíhání jeho osoby zastaví ze stejného důvodu a se shodnými argumenty. Ačkoli Vrchní soud v Praze na straně jedné při rozhodování o stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vyjádřil názor o předčasnosti a jisté spekulativnosti podobné námitky, na straně druhé poněkud nestandardně nabídl či akcentoval návod, jak mají soudy v dalších věcech obviněného postupovat. Uvedeného postupu již přitom bylo Městským soudem v Praze v několika věcech obviněného také užito. Dovolatel uvedl, že případné ospravedlňování zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. potřebou respektu k zásadě hospodárnosti a ekonomie řízení by bylo rovněž zcela bezpředmětné. Je totiž zřejmé, že k vyloučení věci obviněného ze společného řízení bylo přistoupeno až po skončení dokazování, a to pouze z důvodu vyčkání právní moci předchozího rozhodnutí.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 49 T 12/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je nejvyšší státní zástupce podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Shledal však, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), h), m) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné i v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů podle §172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich nebyl dán (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 15/2005, pod č. T 793).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. V projednávané trestní věci byla stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuta poté, co Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní na jejím podkladě přezkoumal napadené usnesení. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení zaznamenal. Výtkám dovolatele obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nutno přisvědčit. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, byla zamítnuta stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 49 T 12/2022, přestože v řízení, které usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, předcházelo, byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného V. H., aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž takové rozhodnutí současně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
19. V prvé řadě nelze než souhlasit s dovolatelem, že právní posouzení jednání obviněného jako pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je nesprávné. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle §116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podle konstantní judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, uveřejněné pod č. 52/2010 Sb. rozh. tr.) účast osoby ( §24 odst. 1 tr. zákoníku) na jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu téhož hlavního pachatele lze za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku posoudit jako jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na tomto trestném činu hlavního pachatele. To neplatí v případě účasti této osoby na trestných činech různých hlavních pachatelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, uveřejněné pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Ze zásady akcesority účastenství ( §24 odst. 1 tr. zákoníku) vyplývá, že účast osoby na trestných činech různých pachatelů nelze považovat za jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech těchto pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování vyplývající z ustanovení §116 tr. zákoníku (srov. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se jedná o několikanásobné účastenství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, uveřejněné pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.).
20. V projednávané trestní věci spočívalo jednání obviněného ve vypracování hrubě zkreslených znaleckých posudků, které následně sloužily dalším obviněným osobám jako podklad pro žádosti o úvěr a následné získání úvěrů od Metropolitního spořitelního družstva. Celkem se jednalo o 4 skutky – 4 případy, v nichž figurovaly různé subjekty. Obviněný se mj. jako pomocník ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku neúčastnil na úvěrových podvodech jednoho pachatele, nýbrž v každém jednotlivém případě (u každého jednotlivého skutku) pomáhal spáchat trestný čin odlišnému subjektu. V souladu se shora citovanou judikaturou tudíž nutno na jeho jednání nahlížet jako na několikanásobné účastenství na trestném činu, nikoliv jako na jeden pokračující trestný čin. Dovolatel dospěl ke správnému závěru, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako čtyřnásobné účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [a to vedle pokračujícího zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019]. Stejný závěr nakonec učinil i soud stížnostní (viz bod 18. jeho usnesení). Pokud soud prvního stupně posoudil jednání obviněného jinak, byť v rámci rozhodnutí, jímž nebyla vyslovena vina trestnou činností, dopustil se nesprávného právního posouzení skutku. Ani dovolací soud nesouzní s argumentací stížnostního soudu, podle níž nemá vadná právní kvalifikace vliv na podstatu vlastního rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť svůj odraz by našla až v případě meritorního rozhodování, kdy by byla případně stanovena vina obviněného (srov. bod 18. usnesení odvolacího soudu). Nutno zdůraznit, že správně aplikovaná právní kvalifikace a z ní vyplývající počet trestných činů má mít i v případě zvažování postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (tedy pro případ zastavení trestního stíhání pro tzv. bezúčelnost) místo pro posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného, a tedy i pro úvahy o výši trestu, k němuž může trestní stíhání vést. Taková hypotetická sankce pak musí být z hlediska jejího významu komparována s trestem již uloženým obviněnému, nebo s trestem, který ho podle očekávání postihne (dále viz níže). Společenská škodlivost je přitom určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Povahu a závažnost trestného činu určují mj. i přitěžující okolnosti, přičemž podle §42 písm. n) tr. zákoníku je přitěžující okolností spáchání více trestných činů. Se zřetelem k této skutečnosti není výše označené nesprávné právní posouzení skutku irelevantní.
21. Pokud jde o samotné zastavení trestního stíhání obviněného, Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou dovolatele, že pro takový postup nebyly dány zákonné důvody. Podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Městský soud v Praze dospěl v projednávané věci k závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání obviněného vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný trestný čin již uložen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022.
22. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, a to ve prospěch zásady oportunity, a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. K zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. může v obecné rovině dojít pouze tehdy, pokud se neuplatní zásady a instituty trestního práva hmotného, které vyvození trestní odpovědnosti pachatele odvrátí, přednostní obligatorní důvody zastavení trestního stíhání upravené v §172 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1977 Sb. rozh. tr.) a jsou-li splněny zákonné předpoklady užití procesní oportunity. Závěr o faktické neúčelnosti dalšího trestního stíhání z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému pro jiný trestný čin již uložen, musí mít podklad ve zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází k naplnění zákonných předpokladů aplikace §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin) bude dostatečný ke splnění účelu sledovaného trestní sankcí; zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený, popř. očekávaný, dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život (srov. č. 23/1966 Sb. rozh. tr.), dále jde i o to, aby byla zajištěna i ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Při rozhodování je pak nutno vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne (srov. č. 36/1970 -I. Sb. rozh. tr.).
23. Alternativa ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vázaná na trest. Zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je tedy podmíněno výsledkem postupu, při kterém se posoudí postavení obviněného vyplývající z toho, jakému trestu uloženému pro jiný trestný čin se má podrobit (nebo ho již vykonává), a zároveň se zváží, zda a nakolik by se toto postavení změnilo v případě, že stávající trestní stíhání vyústí v uložení trestu za projednávaný trestný čin (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1241/2017). Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost by mělo vycházet z komplexního zvážení všech specifických okolností projednávaného případu, které je následně nutno hodnotit především ve světle zásad pro ukládání trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001). V případě, že jiný trestný čin je ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení písmena a) zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu (srov. §44 tr. zákoníku), popř. uložení souhrnného trestu jako takového (srov. §43 odst. 2 tr. zákoníku), který by jen nepatrně nebo jen v malém rozsahu převyšoval trest již uložený (srov. č. III/1964, č. 48/1978 ). Okolností, která podstatně zvyšuje závažnost činu, a tím i zpravidla vylučuje aplikaci §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., může být např. speciální recidiva pachatele.
24. Dovolací soud je přesvědčen, že užití procesního korektivu představovaného §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo v projednávané věci důvodné. Argumentaci dovolatele nelze než přisvědčit. Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 49 T 12/2022, zastavil pro neúčelnost trestní stíhání obviněného, dospěl k závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin již byl obviněnému uložen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022. Označeným rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným skutky, které tvořily pět dílčích útoků pokračujícího zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. ledna 2019, tři z nich byly právně posouzeny jako pokračující účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dva jako účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činí 5 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování nemovitostí, na dobu devíti let. Součásti rozhodnutí byl i výrok o odkázání poškozených s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
25. Soud prvního stupně, který v projednávané věci zastavil trestní stíhání obviněného, konstatoval na podporu svého rozhodnutí zejména následující skutečnosti:
- obviněnému hrozila trestní sazba odnětí svobody podle §211 odst. 6 tr. zákoníku pět až deset let, tedy souhrnný trest ve věci 49 T 6/2019 byl uložen v její horní polovině,
- trest peněžitý byl uložen velmi citelný s přihlédnutím k důchodovému věku obviněného po výkonu trestu odnětí svobody; nadto může hrozit jeho přeměna či přeměna jeho části v nepodmíněný trest odnětí svobody,
- obviněný byl dosud trestně i přestupkově bezúhonnou osobou, pracoval, požíval dobré pověsti,
- trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti, uložený již při horní hranici možné výměry, vylučuje zdroj jeho příjmů ze znalecké činnosti posouzené jako trestná činnost,
- obviněný je pozitivně hodnocen Vězeňskou službou České republiky z dosavadního výkonu trestu odnětí svobody, který nastoupil dne 26. 7. 2021.
Podle soudu je takto uložený trest jak co do kombinace druhů trestů, tak co do jejich výše pro obviněného, který započal s trestnou činností až po dosažení padesátého roku věku, trestem natolik citelným a přísným, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu. Proto trestní stíhání obviněného jako neúčelné zastavil.
26. Soud druhého stupně, který zamítl stížnost státního zástupce podanou proti shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, se s argumenty soudu prvního stupně ztotožnil a též zvažoval, zda trest již dříve uložený dostatečně zabezpečuje výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život, přičemž naznal, že další sankcionování není třeba. Upozornil, že pokud by bylo vedeno pouze jedno společné řízení o všech trestných činech obviněného, pak by zcela jistě bylo akceptovatelné, pokud by mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby nejpřísnějšího trestného činu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, kde trestní sazba činí rozpětí od 5 do 10 let, tudíž polovina trestní sazby činí 7,5 let, a za této situace uložený nepodmíněný trest v trvání osmi let je nutno považovat za zcela přiměřený i s ohledem na povahu a závažnost spáchaných trestných činů, neboť u obviněného se nejedná o recidivistu, u kterého by připadalo vhodné přistoupit k razantnějšímu postihu.
27. Za podstatné považoval stížnostní soud dále to, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022, byl mj. zrušen i výrok o vině a trestu ve třech dalších trestních věcech obviněného, a to konkrétně u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 1 T 4/2019, 45 T 5/2019 a 74 T 3/2019, kdy byly obviněným způsobeny několikasetmilionové škody z pohledu jeho účasti na spáchání trestného činu úvěrového podvodu u hlavních pachatelů, a přesto v rámci posledního odsouzení nebyl ze strany Vrchního soudu v Praze trest na základě odvolání státního zástupce, který se domáhal uložení trestu odnětí svobody ve výměře 9 roků a 5 měsíců, navyšován. Stížnostní soud shledal významným rovněž to, že v případě čtyř dílčích útoků, vůči nimž bylo trestní stíhání zastaveno, měl obviněný způsobit škodu v celkové výši cca 172 000 000 Kč, přičemž se jedná o poměrně menší výši škody, než za kterou byl již pravomocně odsouzen, tj. škodu ve výši 194 000 000 Kč. Podle soudu způsobená škoda sice působí jako vysoká, nicméně zhruba 17x převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu, a pokud horní hranice takovéto škody je nevyčíslitelná a může se pohybovat v řádech několika set milionů či miliard Kč, pak z tohoto pohledu nelze škodu způsobenou obviněným přeceňovat.
28. Co se týče aplikace §43 odst. 1 tr. zákoníku, stížnostní soud připustil, že vícečinný souběh lze spatřovat ve čtyřech dílčích útocích pokračujícího zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a také ve čtyřech samostatných trestných činech zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což by na první pohled mohlo nasvědčovat tomu, že se jedná o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, avšak na druhou stranu tato zpřísněná trestní sazba nebyla dosud v probíhajících trestních řízení u žádného z pachatelů aplikována a podle názoru stížnostního soudu by bylo namístě takovéto zostření uloženého trestu aplikovat zejména v případech, kdy buď závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, anebo v případě, že se jedná o obecného nebo speciálního recidivistu, u něhož možnost nápravy je velmi oslabena a bylo by namístě na maximální dobu chránit společnost před takovými pachateli závažné trestné činnosti. V případě obviněného se však o takový případ nejedná. Závěrem stížnostní soud dodal, že i v rámci posledního rozhodnutí v trestní věci obviněného (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022) bylo mj. konstatováno, že vrchní soud je přesvědčen, že nejen v projednávané trestní věci, ale i v dalších navazujících trestních věcech, v nichž přichází v úvahu posouzení jednání obviněného jako dílčího útoku pokračujícího skutku, pro který byl v této věci odsuzován, již není s ohledem na veškeré okolnosti případu další prostor pro navyšování trestu odnětí svobody, ale ani i dalších trestů, a otvírá se tak v navazujících trestních věcech zákonná možnost postupu podle §44 tr. zákoníku či §45 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §44 tr. zákoníku, nebo podle §223 odst. 2 tr. ř., kdy právě toto posledně citované zákonné ustanovení aplikoval Městský soud v Praze v nyní posuzované věci.
29. Nejvyšší soud pak v rámci posouzení námitek dovolatele podřaditelných pod §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. konstatuje, že jak rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce vymezují vyčerpávajícím způsobem všechny myslitelné aspekty a kritéria, na základě nichž lze zvažovat důvodnost a zákonnost postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Není třeba pochybovat o tom, že věc byla dostatečně objasněna a že není dán žádný důvod k obligatornímu zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř. Stejně tak soudy i dovolatel správně vycházejí na základě skutkového hodnocení trestné činnosti v obou dotčených trestních věcech k oprávněnému závěru, že v předmětné trestní věci by s ohledem na povahu trestné činnosti a časový sled jednotlivých skutků reálně připadalo uložení společného souhrnného trestu, neboť jde o trestnou činnost spáchanou v tzv. souběhu. Podle nejpřísněji trestného §211 odst. 6 tr. zákoníku byl tak nadále obviněný ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od 5 do 10 let, jakož i peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti. Ve smyslu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. se stěžejní otázkou stalo, stručně vyjádřeno, zda při zohlednění parametrů trestné činnosti v jednotlivých obou trestních věcech a osoby obviněného lze dospět k závěru, že trest, k němuž může vést trestní stíhání ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 12/2022, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl uložen ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 49 T 6/2019 (tedy trest odnětí svobody v trvání 8 let, peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 9 let).
30. Jakkoliv dovolací soud respektuje úvahu soudů nižších stupňů a nemůže ji považovat za zcela nepřípadnou (zejména zohlednění polehčujících okolností – dosavadní bezúhonnost obviněného, řádný výkon trestu odnětí svobody uloženého ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 6/2019, především ale v uvedené věci již uložené tresty odnětí svobody, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti při horní hranici jejich sazeb, jakož i hodnocení perspektiv obviněného po výkonu trestů stran nemožnosti nadále získávat profit z činnosti srovnatelné s činností znalce, za niž již byl odsouzen), nemůže odhlédnout od aspektů posuzované trestní věci, které zastavení trestního stíhání obviněného pro neúčelnost vylučují. Soudy nižších stupňů totiž upřednostnily kritéria svědčící ve prospěch obviněného, která košatě odůvodnily, avšak povaha a rozsah trestné činnosti v předmětné trestní věci jako relevantní kritérium pro posouzení postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zůstalo nedůvodně upozaděno. V projednávané věci byl obviněný za obdobnou trestnou činnost, jíž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022, trestně stíhán pro čtyři skutky, jimiž se podílel na způsobení škody v celkové výši zhruba 172 milionů Kč. V jeho jednání byly spatřovány jednak pokračující zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jednak pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, který však podle shora uvedeného měl být správně posouzen jako čtyřnásobný zločin, tedy v projednávané věci jde o celkem pět trestných činů. Ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 byl obviněný uznán vinným skutky, které tvořily pět dílčích útoků pokračujícího zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. ledna 2019, tři z nich byly právně posouzeny jako pokračující účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dva jako účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. V této trestní věci přitom škoda dosahovala 194 mil. Kč. Při samotném porovnání množství skutků, trestných činů a výše škody u obou trestních věcí skutečně nelze konstatovat, že by posuzovaná trestní věci byla ve vztahu k trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 zanedbatelná, a že by tedy trest, k němuž by mohlo trestní stíhání v posuzované věci vést, byl zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 již uložen. Dovolatel v tomto ohledu adekvátně poznamenal, že pokud byl obviněnému ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 uložen za obdobnou trestnou činnost nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, a to společně s peněžitým trestem ve výši 500 000 Kč a trestem zákazu činnosti na dobu 9 let, pak za situace, kdy je obviněný v posuzované trestní věci stíhán pro další čtyři skutky s další souhrnnou škodou zhruba 172 mil. Kč, tj. obdobně vysokou škodou jako v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019, a je podle §211 odst. 6 tr. zákoníku ohrožen shodnou trestní sazbou odnětí svobody na pět až deset let, by pominutí tak vysoké škody (která v uvedených řádech nemůže být pojímána jako výrazně nižší, byť rozdíl numericky činí 22 mil. Kč) a tím i trestněprávních následků pro obviněného bylo jeho zcela nedůvodným zvýhodněním a bylo by v rozporu se samotným účelem trestního řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s tímto závěrem i přes soudy nižších stupňů akcentovanou kombinaci uložených trestů a přes úvahu stížnostního soudu, že celková škoda způsobená trestnou činností by hypoteticky mohla být ještě mnohem vyšší, např. i v řádu miliard Kč. Je totiž třeba přihlédnout nejen k porovnání celkových výší škod způsobených v obou věcech obviněného (překračující výrazně částku 300 mil. Kč), které i tak Nejvyšší soud považuje za vylučující postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., nýbrž i právě k tomu, že popsaný následek obviněný měl způsobit prostřednictvím více trestných činů, kdy v rámci každého skutku jednotlivě způsobil škodu řádově v desítkách miliónů Kč [pod bodem 1) cca 22,6 mil. Kč, pod bodem 2) cca 81 mil. Kč, pod bodem 3) cca 42,3 mil. Kč a pod bodem 4) cca 26 mil. Kč].
31. Dosavadní trestní bezúhonnost obviněného a řádný výkon trestu odnětí svobody jsou z hlediska úvahy o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost jistě významné, nicméně ve světle charakteru posuzované trestné činnosti nemohou být považovány za stěžejní a odůvodnit postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nadto relevantně upozornil, že ve věci absentuje reálný náhled obviněného na jeho jednání, když trestnou činnost navzdory opakovaným odsouzením soustavně popírá, což skutečně nemůže demonstrovat potřebnou míru sebereflexe a uspokojivě odůvodněný závěr o pozitivním vlivu dosud uloženého trestu na nápravu obviněného. Podstatné totiž také je, že trestná činnost obviněného – systematické vypracovávání hrubě zkreslených znaleckých posudků závratným způsobem nadhodnocujících cenu nemovitostí, které následně sloužily dalším obviněným osobám jako podklad pro žádosti o úvěr a následné získání úvěrů od Metropolitního spořitelního družstva – nebyla ojedinělá a nepromyšlená, nýbrž byla opakovaná a předem dohodnutá s dalšími subjekty, a že tato činnost byla zcela zásadní pro úspěšnou realizaci trestné činnosti pachatelů úvěrových podvodů. Za přiléhavou lze označit i argumentaci dovolatele, podle níž Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 6/2019 uložený trest odnětí svobody v trvání 8 let je trestem pouze mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, tedy existuje prostor pro úvahy o uložení společného souhrnného trestu ve výměře vyšší. S přihlédnutím k výše uvedenému charakteru trestné činnosti a majetkovým následkům představujícím škodu ve výši stovek miliónů Kč pak Nejvyšší soud rovněž shledal dosud dostatečný prostor nejméně pro navýšení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby §211 odst. 6 tr. zákoníku od pěti do deseti let a trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku. Takové navýšení pak nelze považovat za pouze nepatrné a bezvýznamné. Možno konstatovat, že v dané věci je s ohledem na projednávanou trestnou činnost vyloučeno porovnávání trestních sazeb figurujících v obou dotčených trestních věcech, neboť může být zvažována trestní sankce pouze v rámci jediné výše uvedené sazby (§211 odst. 6 tr. zákoníku). Ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pak skutečně uvozuje bezpředmětnost hrozícího trestu dikcí „… zcela bez významu vedle trestu, který … byl obviněnému již uložen …“. Lze tak uzavřít, že ve věci obviněného není ono uvažované navýšení již uložených trestů naprosto bezpředmětným a bezúčelným. Tento závěr byl a musel být učiněn bez přihlédnutí k ostatním trestním věcem obviněného, které doposud nebyly meritorně rozhodnuty, a u nichž tedy nelze předjímat způsob rozhodnutí.
32. Pokud dovolatel odkázal na v úvahu přicházející postup podle §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, lze přisvědčit, že obviněný se měl dopustit více trestných činů. V případě aplikace uvedeného ustanovení by trest odnětí svobody ve výši 8 let byl trestem uloženým pouze v dolní polovině trestní sazby, která by činila pět let až třináct let a čtyři měsíce. Zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, který je úhrnným (nebo souhrnným) trestem, je možné jen v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů . Zákon však neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu lze považovat za „větší“. Nebude ovšem postačovat vícečinný souběh jen dvou trestných činů, protože to je počet, který je podmínkou, aby vůbec mohlo jít o souběh a aby bylo možné ukládat úhrnný (souhrnný) trest. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se proto vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů, což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice. Okolnost, zda jde o větší počet trestných činů v uvedeném smyslu, bude patrně závislá i na povaze a závažnosti sbíhajících se trestných činů, na tom, zda jde o stejnorodý či různorodý souběh, nebo na jiných okolnostech charakterizujících tyto trestné činy (např. jestli došlo k jejich rozdělení na samostatné skutky jen v důsledku okolností uvedených v §12 odst. 11 tr. ř.) anebo též na tom, zda je možné dosáhnout potřebného zpřísnění trestního postihu i uložením dalšího (nebo více dalších) druhu trestu vedle trestu odnětí svobody. Zřejmě zde tedy ani podle komentářové literatury nebude možno stanovit univerzální početní kritérium „většího počtu“ trestných činů, a to bez ohledu na jejich povahu, závažnost a další zmíněné okolnosti, které vyžadují individuální posouzení. Každopádně zvýšení horní hranice trestu se zde týká jen trestu odnětí svobody, nikoli jiného druhu trestu, který je případně ukládán vedle trestu odnětí svobody. Stejně tak třeba zdůraznit, že dovolatelem naznačený postup není obligatorní, a záleží tedy na eventuální úvaze soudu, zda dané možnosti využije či nikoli (viz níže). Nejvyšší soud však v těchto souvislostech považuje za nezbytné zohlednit, že ona četnost trestných činů obviněného je v daném případě (v případě obou hodnocených trestních věcí obviněného) založena především tzv. akcesoritou účastenství, tedy tím, že jeho kooperace s jednotlivými pachateli trestných činů úvěrového podvodu zakládá právní kvalifikaci násobného účastenství trestného činu úvěrového podvodu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což významně navyšuje počet spáchaných trestných činů ve smyslu §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku. Je pak k úvaze, zda celkový kontext trestné činnosti přes jinak velmi vysokou výši způsobené škody je důvodem k závěru o spáchání většího počtu trestných činů a zda výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za trestný čin nejpřísněji trestný. Tyto úvahy se samozřejmě mohou měnit při postupném projednávání jednotlivých trestních věcí obviněného, které nejsou předmětem tohoto dovolacího řízení.
V. Způsob rozhodnutí
33. Dovolací soud shledal, že námitky, jimiž dovolatel odkazoval na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), h), m) tr. ř., mají opodstatnění. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 35/2023, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 49 T 12/2022, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení a posoudil uložení adekvátní trestněprávní sankce za projednávanou trestnou činnost. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu