ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1031.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1031/2023-858
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 12. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných J. B. a J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 To 101/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 72/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a J. S. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2023, č. j. 2 T 72/2022-764, byli obvinění uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzeni podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného přečinu tím, že zavinili stav v důsledku něhož došlo dne 23. 4. 2019 ve 13:15 hod. na stavbě „XY I., II. etapa“ k úrazu poškozeného L. F., který zde jako zaměstnanec subdodavatelské firmy P., spol. s r. o., IČ: XY, prováděl elektroinstalaci, a přitom propadl mezerou mezi podlahou balkonu a lešením u jižní fasády objektu F2 a spadl na zem z výšky 3,425 metru, a to následujícím způsobem
I.
obviněný J. S., jako hlavní stavbyvedoucí a autorizovaný technik pro pozemní stavby ve spol. U. C., a. s., IČ: XY, který byl oprávněn vést realizaci shora uvedené stavby, jejímž zadavatelem byla spol. Unistav Development, s. r. o., a zhotovitelem stavby byla společnost U. C., a. s., porušil:
- §153 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů, tím, že při řízení stavby nesplnil svoji povinnost zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, a to zejména:
a) §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, v návaznosti na §3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky tím, že nezajistil, aby práce byla organizována a prováděna podle pracovního postupu tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu přes volné vnitřní okraje podlah lešení kolem objektu F2, kde dne 23. 4. 2019 spadl poškozený, připustil, aby v rozporu s §3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., nebyla provedena opatření k ochraně proti pádu a nebylo zajištěno jejich provádění na lešení kolem objektu F2, balkonu objektu F2, kde ve výšce nad 1,5 m nebyly zajištěny vnitřní okraje podlah lešení ani balkonu, kde hrozil pád mezerou o velikosti 35 cm mezi vnitřním okrajem podlahy lešení a balkonem, kdy lešení mělo být u vnitřního okraje podlah opatřeno zábradlím, připustil, aby mezera mezi balkonem a lešením byla pouze částečně vyplněna pomocí podlahových dílců, čímž nebyl naplněn účel ochrany proti pádu z výšky, neboť tyto dílce nevyplňovaly celou mezeru, kde hrozil pád, byly snadno odstranitelné a v době úrazu poškozeného také pádu nezabránily, čímž nebylo zajištěno provedení ochrany proti pádu v době, kdy poškozený na lešení před úrazem pracoval,
b) §5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., v návaznosti na §4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb. a na přílohu, část VII. odst. 1 tím, že nezajistil, aby lešení z jižní strany objektu F2, z kterého spadl dne 23. 4. 2019 poškozený, bylo používáno jen v provedení, které odpovídá průvodní dokumentaci a návodům na montáž a používání těchto konstrukcí, kdy v rozporu s čl. 7.4.4. návodu na montáž lešení Sprint spol. Scaserv, a. s., nebylo u vnitřního okraje podlahy lešení, z kterého spadl poškozený, provedeno zábradlí, ačkoli vzdálenost okraje podlahy lešení a okraje balkonu byla 35 cm,
II.
obviněný J. B., jako osoba vykonávající činnost koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen BOZP), kterou vykonával na základě Příkazní smlouvy ze dne 25. 3. 2019 uzavřené mezi ním jako příkazníkem a spol. U. C., a. s. jako příkazcem, jejímž předmětem je mj. také jeho činnost jako Odborně způsobilé osoby na BOZP na stavbách i koordinátora BOZP dle požadavku příkazce, porušil:
1) §18 odst. 2 písm. a) bod 1 zákona č. 309/2006 Sb. tím, že neinformoval všechny dotčené zhotovitele o bezpečnostních a zdravotních rizicích, která vznikla na staveništi během postupu prací, neboť neinformoval společnost P., spol. s r. o., o riziku možného poranění v důsledku možného pádu z lešení u objektu F2 a přilehlého balkonu, kde scházela ochrana proti pádu z výšky, ačkoli o tomto závažném riziku měl vědět, když dne 17. 4. 2019 prováděl na staveništi kontrolu koordinátora BOZP,
2) §18 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 309/2006 Sb. tím, že při kontrole dne 17. 4. 2019 neupozornil zhotovitele na nedostatky v uplatňování požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci zjištěné na pracovišti převzatém zhotovitelem a na nedodržení plánu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a nevyžadoval zjednání nápravy, neboť nedostatky při kontrole dne 17. 4. 2019 ani nezjišťoval, stejně tak nezjišťoval, zda je dodržován plán BOZP, neboť podle plánu BOZP mělo být lešení u vnitřních okrajů podlah opatřeno zábradlím, kdy na straně 7 a 8 plánu se píše: „Lešení všech typů musí být vždy montována, používána a demontována v souladu s návodem a podmínkami výrobce a ustanoveními příslušných předpisů a norem – včetně technické dokumentace a předávání lešení, týdenních prohlídek, značení atd. – viz ČSN 73 8101, ČSN 73 8107”, takže pokud by jako koordinátor prováděl kontrolu dodržování plánu BOZP, musel by kontrolovat, zda lešení kolem jižní fasády bylo postaveno v souladu s návodem a podmínkami výrobce, zda bylo řádně předáno do užívání a přitom by zjistil, že u daného lešení schází vnitřní zábradlí, což by mohl zjistit jak fyzickou kontrolou lešení, na němž je značné překročení max. povolené šířky mezery (250 mm) zcela zřejmé, tak ze zápisu o předání lešení, kde je tento nedostatek vypsán, dále by zjistil, že není provedena ochrana proti pádu také u balkonu, protože lešení neplní funkci ochrany proti pádu, stejně jako dílce mezi lešením a balkonem, které nevyplňují celou mezeru, nejsou zajištěny proti posunutí, zajištěny proti odstranění nebo označeny jako poklopy,
3) §18 odst. 2 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., v návaznosti na §8 odst. 1 písm. d) nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích ve znění pozdějších předpisů, tím, že ačkoli sledoval provádění prací na staveništi, o čemž svědčí jeho zápisy s popisem prováděných prací, neověřoval, zda jsou dodržovány požadavky na BOZP s cílem zajištění bezpečného provádění prací na staveništi, neupozorňoval na konkrétně zjištěné nedostatky a nepožadoval bez zbytečného odkladu zjednání nápravy, při provádění kontroly na stavbě dne 17. 4. 2019 nezjistil žádné nedostatky, ačkoli v té době již existovaly velmi zjevné nedostatky spočívající v nesprávně provedeném předání a převzetí konstrukce lešení kolem jižní fasády objektu F2 a chybějící ochraně proti pádu u vnitřních okrajů podlah lešení a na balkonech,
4) §18 odst. 2 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., v návaznosti na §8 odst. 2 písm. b) nařízení vlády č. 591/2006 Sb. tím, že nesledoval, zda zhotovitelé dodržují plán a tím, že porušení plánu spočívající v neúplném provedení lešení nezjistil, neprojednal s nimi přijetí opatření a termíny k nápravě zjištěných nedostatků, v případě, že by jako koordinátor BOZP plnil řádně své povinnosti, zjistil by, že lešení není vybaveno vnitřním zábradlím, na balkonech chybí ochrana proti pádu z výšky, stanovil by podmínky zajištění proti pádu, za kterých je možné vnitřní zábradlí dočasně odejmout a informoval by o tom zhotovitele, společnost P., spol. s r. o. by o nedostatcích byla informována, čímž mohl ovlivnit, zda tato společnost vyšle zaměstnance na nebezpečné lešení a nezajištěné balkony,
přičemž v důsledku pádu utrpěl poškozený v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaná zranění, kdy ztížení společenského uplatnění poškozeného bylo vyčísleno částkou 1 642 644 Kč, bolestné za rok 2019 částkou 574 408 Kč a za rok 2021 částkou 10 683 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, byla v souvislosti s doposud vynaloženými náklady na zdravotní péči a ošetření poškozeného způsobena majetková škoda ve výši 1 092 017 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 7. 2023, č. j. 7 To 101/2023-818, podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítli, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, a navíc jsou i vnitřně rozporná, přičemž v tomto shledávají porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., stejně jako zásady materiální pravdy. Konkrétně uvedli, že se poškozený v době pádu ani neměl nacházet na lešení, když i ze znaleckého posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., vyplývalo, že poškozený buď propadl mezi podestou balkonu a lešením z polohy poškozeného na podestě balkonu nebo spadl při sestupování po žebříku. Ze znaleckého zkoumání tedy vůbec nemělo vyplývat, že by poškozený spadl z lešení, tudíž závěry soudů o poloze poškozeného před pádem považují za rozporné s provedeným dokazováním. Rovněž zdůraznili, že závěr o pádu poškozeného z podesty balkonu je podpořen i výpovědí svědka S. V., který uvedl, že poškozený v době pádu dělal zásuvky na podestě. Jsou proto přesvědčeni, že žádný provedený důkaz nepodporuje popis skutkového stavu ve skutkové větě stran místa, ze kterého poškozený spadl. Dále namítli, že poškozený ani nebyl oprávněn používat k práci lešení. Ze zápisu o předání a převzetí staveniště subdodavatelem má být patrno, že stavba byla společnosti P., spol. s r. o., předána v okamžiku, kdy lešení vůbec nebylo postaveno, přičemž z žádného důkazu nemá vyplývat, že by bylo lešení protokolárně předáno této společnosti k užívání. V zápise z kontroly vedením stavby ze dne 16. 4. 2019, kdy lešení přebírali pracovníci firmy N.K. STAV Brno, a. s., má být navíc uvedeno, že pro všechny pracovníky na stavbě, vyjma zaměstnanců přebírající společnosti provádějících kontaktní zateplovací systém, platí zákaz vstupu na lešení. Obvinění jsou proto přesvědčeni, že lešení nebylo společnosti, jejímž zaměstnancem byl poškozený, nikdy protokolárně předáno k užívání, a proto není třeba ani dokazovat výslovný zákaz jeho používání, neboť lešení vůbec nepatřilo mezi části staveniště předané této společnosti. Ze svědeckých výpovědí pak mělo rovněž vyplývat, že stavbyvedoucí informoval pracovníky o zákazu vstupu na lešení. Dále zdůraznili, že se společnost P., spol. s r. o., zavázala dodržovat plán BOZP společnosti U. C., a. s., v němž je uvedeno, že vstup na staveniště je možný pouze přes stavbou vymezené vstupy, když pro tuto společnost a její zaměstnance byly těmito vymezenými vstupy vstupní dveře do budovy, vstupní dveře do bytu a balkonové dveře. K tomu taktéž uvedli, že pro užívání lešení poškozeným nebyl ani žádný rozumný důvod, protože měl do bytu přístup právě přes vstupní dveře. Závěr soudů, že byl poškozený oprávněn lešení používat, tudíž považují za zjevně rozporný s provedeným dokazováním.
5. Dále konstatovali, že bezpečnost práce na lešení byla dostatečně zajištěna. Především akcentovali, že při práci na lešení byli pracovníci povinni používat prostředky osobního jištění, když tato skutečnost měla být v plánu BOZP, který se zavázala dodržovat i společnost P., spol. s r. o. Soudy však měly hodnotit bezpečnost lešení nesprávně a opomenout právě povinnost poškozeného používat bezpečnostní prvky ve formě tzv. úvazu, protože lešení bylo s dodržením bezpečnostních postupů bezpečné. K tomu doplnili, že tuto skutečnost vtělili již do svého odvolání, avšak soud druhého stupně se s ní nevypořádal. K právnímu posouzení věci namítli, že společnost U. C., a. s., ani její zaměstnanci, neměli v rozhodné době zodpovídat za bezpečnost práce na staveništi, protože toto bylo protokolárně předáno P., spol. s r. o., která také za bezpečnost práce zodpovídala. Připomněli, že mezi společnostmi U. C., a. s., a P., spol. s r. o., byla uzavřena smlouva o dílo, jejíž součástí byly obchodní podmínky obsahující opakovaně ujednání, že zhotovitel „přebírá plnou zodpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví všech osob jím přizvaných do prostoru staveniště a zabezpečí jejich vybavení ochrannými pomůckami.“ Společnost P., spol. s r. o., se tak zavázala k odpovědnosti za bezpečnost staveniště a jakákoliv pochybení ohledně bezpečnosti jdou proto k tíži této společnosti, k čemuž obvinění připojili i související judikaturu. Uzavřeli, že ze zápisu o předání a převzetí staveniště společností P., spol. s r. o., vyplývá, že staveniště bylo řádně předáno, tudíž tato společnost převzala odpovědnost za bezpečnost práce svých zaměstnanců na staveništi, na čemž nemohou nic změnit ani případná pochybení obviněných.
6. Taktéž zdůraznili, že nebyla prokázána jejich vědomá nedbalost, protože tato nevyplývá z provedeného dokazování. Nemohli rozumně předpokládat, že poškozený lešení použije, protože jeho práci z lešení nešlo vykonávat a na místo práce vedla obvyklá a bezpečná cesta přes hlavní vstup do budovy a vstup do bytu. Obvinění tak nemohli rozumně předpokládat vstup poškozeného na lešení, neboť tento byl zcela nelogický, a proto ani nemělo být třeba poškozeného poučovat o povinnosti využít jištění. Usnesení odvolacího soudu dále vytkli, že je zcela nedostatečně odůvodněné, k čemuž rozvedli i související ústavněprávní východiska. Mají za to, že s ohledem na rozsah jejich odvolání je napadené usnesení neproporčně stručné a odvolací soud se v něm nevypořádal s řadou odvolacích námitek, včetně stěžejní námitky týkající se odpovědnosti za bezpečnost na pracovišti v době pádu poškozeného. Rovněž měl odvolací soud ignorovat nutnost využití jištění a dostatečně se nevěnoval ani určení místa, odkud měl poškozený spadnout. Jsou proto přesvědčeni, že odvolací soud pouze bez dalšího zopakoval závěry soudu prvního stupně, aniž by reflektoval jejich námitky, dále poukazoval na informace vytržené z kontextu a nehodnotil je ve vzájemné souvislosti. Tímto postupem odvolacího soudu mělo dojít k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces.
7. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, stejně jako dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí navazujících, a dále aby sám rozhodl o jejich zproštění.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a úvodem konstatoval, že obvinění do značné míry opakují námitky, které uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů a se kterými se soudy již správně vypořádaly. Konkrétně k námitkám stran rozporů ve skutkových zjištěních zdůraznil, že tyto nejsou zčásti pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. To se týká především určení toho, zda poškozený spadl z lešení nebo z balkonu, neboť tuto skutečnost nepovažuje za významné skutkové zjištění, které by mělo vliv na právní posouzení skutku. K otázce, zda byl poškozený oprávněn používat lešení, dále uvedl, že lešení nebylo označeno zákazem vstupu, vstup na něj nebyl zahrazen a poškozený ani nebyl informován o tom, že by na lešení neměl vstupovat. S tím pak souvisí i obviněnými tvrzená povinnost poškozeného zajistit se úvazem. K tomu zdůraznil, že poškozený nebyl nikým informován o tom, že je lešení atypické či postrádá zábradlí, ačkoli se nachází více jak 25 cm od budovy. Podotkl přitom, že i pokud byla absence zábradlí vyvolána potřebou zateplovacích prací, muselo být zábradlí osazeno ihned po jejich ukončení. Co se týče otázky odpovědnosti za bezpečnost na stavbě v době pádu poškozeného, ztotožnil se s argumentací soudů obou stupňů s tím, že odpovědnost obou obviněných trvala i v předmětné době. Dále k námitkám stran subjektivní stránky doplnil, že povinnost obviněných předpokládat hrozbu daného následku pro ně vyplývala z právních předpisů. K tomu rovněž připomněl, že zvláště lešení je na stavbách nutné věnovat prvořadou pozornost vzhledem k jeho rizikové povaze, přičemž o tomto měli obvinění, jakožto osoby zkušené v oboru stavebnictví, vědět. K části dovolací argumentace týkající se nedostatečného vypořádání se s obhajobou soudy obou stupňů, stejně jako k poukazu obviněných na některé procesní zásady, pak akcentoval, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod. V projednávaném řízení přitom neshledal porušení uvedených zásad v takové závažnosti, aby to mohlo dosáhnout hranice porušení ústavního práva na spravedlivý proces.
9. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
12. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou benevolence podřadit část námitek obviněných stran toho, že jsou skutková zjištění soudů ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním a vnitřně rozporná. To se má týkat zejména otázky polohy poškozeného a zda byl vůbec oprávněn k práci používat oblast lešení a rovněž toho, jestli byla bezpečnost práce na lešení dostatečně zajištěna, resp. zda bylo lešení bezpečné v případě použití jištění.
13. K námitce, že poškozený neměl být vůbec oprávněn používat k práci lešení, obvinění především zdůraznili, že lešení nebylo protokolem předáno společnosti poškozeného, když mělo sloužit toliko pro práce prováděné pracovníky společnosti N.K. STAV Brno, a. s. Rovněž uvedli, že bylo svědeckými výpověďmi potvrzeno informování všech pracovníků o zákazu vstupu na lešení, přičemž ke vstupu na podestu balkonu měly sloužit pouze vstupní dveře do budovy a do jednotlivých bytových jednotek, nikoli lešení. K užití lešení tudíž poškozený neměl mít oprávnění, ani důvod. K uvedené námitce je však namístě konstatovat, že ze strany obviněných, jakožto osob odpovědných mj. právě za zajištění BOZP na pracovišti, nedošlo k zabezpečení daného pracoviště, ani k informování poškozeného a společnosti P., spol. s r. o., o daných rizicích. Pracoviště poškozeného, tedy část lešení a podesta balkonu, nebylo jakkoli zajištěno či označeno ani proti vstupu na něj, ani proti propadnutí mezerou mezi lešením a balkonem. Obvinění nezajistili nic, co by mohlo upozornit poškozeného či společnost P., spol. s r. o., na to, že lešení nesplňuje předpisy BOZP, je od podesty balkonu ve vzdálenosti značně přesahující maximální povolenou šířku mezery a není opatřeno povinnými bezpečnostními prvky. Pokud přitom byly nějaké skutečnosti ohledně užívání lešení uvedeny v protokolu o předání společnosti N.K. STAV Brno, a. s., pak to nemohlo mít žádný vliv na odpovědnost za pád poškozeného, neboť se jednalo o protokol mezi společnostmi U. C., a. s., a N.K. STAV Brno, a. s., nikoli se společností P., spol. s r. o., tedy společností zaměstnávající poškozeného. Co se dále týče poukazu obviněných na to, že mělo dojít k nějaké formě informování všech pracovníků na stavbě o tom, že se lešení nemá používat, pak tato skutečnost nebyla v rámci řízení prokázána. Soud prvního stupně se přitom s otázkou informování společnosti P., spol. s r. o., resp. i poškozeného, v rámci odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vypořádal, když rozvedl důvody, pro které tomuto neprokázanému tvrzení obhajoby neuvěřil (srov. především odst. 67 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně pak k této otázce rovněž správně poukázal i na skutečnost, že ačkoli podle ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce”), musí být o pokynech o zajištění bezpečnosti práce vedena dokumentace, žádná taková dokumentace v rámci řízení doložena nebyla. S uvedenou námitkou pak přímo souvisí i další argumentace obviněných, že lešení mělo být bezpečné v případě použití jištění ve formě tzv. úvazu. Rovněž k tomu je však nutné opětovně zdůraznit, že poškozený nebyl o těchto skutečnostech ze strany obviněných informován, nebyl spraven ani o stavu lešení, ani o tom, že oblast jeho pracoviště nesplňuje základní podmínky bezpečnosti práce a nevěděl tedy o riziku, které mu na daném pracovišti bezprostředně hrozilo. Bylo přitom povinností právě obviněných, z podstaty jejich pracovního, resp. smluvního zařazení, aby bezpečnost pracoviště a dostatečnou informovanost pracovníků zajistili, což však neučinili. K dané otázce lze dále odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který se v odůvodnění těmito skutečnostmi dostatečně zabýval, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil (srov. odst. 65 a násl. rozsudku soudu prvního stupně).
14. Obvinění dále namítli, že nebylo zcela prokázáno, zda poškozený skutečně spadl z lešení, či zda nespadl z podesty balkonu nebo ze žebříku. K tomu však lze konstatovat, že soud prvního stupně svůj závěr o poloze poškozeného v době jeho pádu dostatečně rozvedl v rámci svého rozsudku, když poukázal jak na výpověď svědka S. V., tak i na polohu těla poškozeného a rozdělané nářadí na lešení, na němž poškozený měl pracovat. Nalézací soud se taktéž řádně vypořádal i se závěry znaleckého posudku, na které obvinění opětovně poukazovali ve své obhajobě před soudy obou stupňů i v rámci svého dovolání (viz odst. 70 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc je nutné zdůraznit, že obvinění byli shledáni vinnými fakticky tím, že zanedbali své povinnosti a nezajistili dostatečnou ochranu proti propadnutí mezerou mezi lešením a balkonem, ani dostatečné informování zúčastněných subjektů o předmětných rizicích. Pro dovození jejich viny tudíž není rozhodující, zda poškozený do mezery mezi lešením a balkonem propadl z lešení, z podesty balkonu nebo ze žebříku, neboť podstatou jednání obviněných, jak již bylo rozvedeno výše, je právě zanedbání informování subjektů na stavbě a zcela nedostatečné zajištění pracovního prostoru proti takové nehodě ve smyslu zákona č. 309/2006 Sb. a nařízení vlády č. 362/2005 Sb., včetně jeho přílohy, a návodu na montáž předmětného lešení. Soud prvního stupně přitom v uvedené části svého rozsudku rovněž správně připomněl, že by případný pád poškozeného z jiné části pracoviště, právě např. ze žebříku, na situaci nic nezměnil, neboť pokud by na lešení bylo povinné zábradlí, poškozený by tam nemohl takovým způsobem propadnout, neboť by ho zábradlí zachytilo. Lze sice připustit, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně mohla být v této otázce formulována pregnantněji, především co se týče právě průběhu nehodového děje, nejedná se však o vadu, která by mohla jakkoli opodstatnit kasační zásah Nejvyššího soudu.
15. Pokud pak jde o poukaz obviněných na procesní zásady týkající se řádného průběhu důkazního řízení, tedy zásady materiální pravdy a in dubio pro reo, lze toliko doplnit, že tato argumentace není s to uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. naplnit. Uvedené námitky by mohly odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k flagrantnímu porušení těchto zásad v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Tyto závěry soud dostatečným způsobem odůvodnil v souladu s §125 tr. ř. (viz odst. 64 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je přezkoumal a zcela potvrdil. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal závažnou deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení obviněnými označených procesních zásad. Lze proto uzavřít, že námitky obviněných uplatněné pod tímto dovolacím důvodem jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je pod tento, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., nelze podřadit.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
19. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s určitou mírou tolerance podřadit námitky obviněných, že oni sami, ani společnost U. C., a. s., nebyli v rozhodné době odpovědní za bezpečnost pracoviště a rovněž že nejednali ve vědomé nedbalosti, když nemohli rozumně předpokládat, že se bude poškozený vyskytovat na lešení, a tedy ani to, že by z něj mohl spadnout.
21. Co se týče námitky stran odpovědnosti za BOZP na daném pracovišti, obvinění poukázali na smlouvu o dílo mezi spol. U. C., a. s., a P., spol. s r. o., podle které měla P., spol. s r. o., mj. i převzít odpovědnost za BOZP na staveništi. K tomu je však důležité opět zdůraznit, že společnost P., spol. s r. o., při předání stavby nebyla informována o tom, že dané lešení nesplňuje výše uvedené zákonné podmínky a je postavené v rozporu s návodem k montáži, a tudíž tato společnost nemohla vědět, že je pracoviště poškozeného předmětným způsobem nebezpečné. Soud prvního stupně k této otázce správně poukázal i na ustanovení §101 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. Rovněž pak lze poukázat i na ustanovení §103 odst. 1 písm. g) zákoníku práce, stanovující povinnost zabezpečit, aby zaměstnanci jiného zaměstnavatele vykonávající práce na jeho pracovištích obdrželi před jejich zahájením vhodné a přiměřené informace a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V tomto případě tak nelze souhlasit s tvrzením obviněných, že by došlo k přenesení odpovědnosti za daná bezpečnostní rizika na stavbě, pokud nebyla splněna povinnost informovat přebírající společnost o zcela nedostatečném stavu a zabezpečení lešení. S otázkou odpovědnosti za BOZP se přitom vypořádaly i soudy obou stupňů, na jejichž rozhodnutí lze ve stručnosti dále odkázat (srov. odst. 68 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a především odst. 10 usnesení odvolacího soudu). Taktéž je vhodné pro úplnost doplnit, že se soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku správně vypořádal i s obviněnými citovanou judikaturou týkající se přenesení odpovědnosti za BOZP při smluvním předání stavby, když správně akcentoval, že to byla společnost U. C., a. s., která zadala instalaci lešení hrubě nesplňujícího požadavky BOZP, přičemž o tomto nikoho, krom společnosti N.K. STAV Brno, a. s., neinformovala (srov. odst. 73 rozsudku soudu prvního stupně). Co se pak týče konkrétně odpovědnosti samotných obviněných, lze konstatovat, že odpovědnost obviněného J. S. vyplývala z povinností uložených mu zákonem jakožto hlavnímu stavbyvedoucímu a autorizovanému technikovi a odpovědnost obviněného J. B. z příkazní smlouvy, podle níž byl mj. právě osobou odborně způsobilou na zajištění BOZP a koordinátorem BOZP. K tomu lze ve stručnosti dále odkázat i na část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který své závěry o odpovědnosti obviněných řádně odůvodnil (srov. odst. 75 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Obvinění pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále brojí i proti nenaplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Především namítli, že nemohli rozumně předpokládat, že se bude poškozený vyskytovat na lešení, a tedy ani to, že by z něj mohl spadnout. K tomu je však namístě poukázat na již výše uvedené, neboť obvinění měli povinnost předpokládat možnost zranění na pracovišti, které bylo už ze své podstaty značně rizikové a navíc nebylo řádně zajištěno v souladu s právními předpisy. Obviněným přitom tato povinnost vyplývala z výše uvedeného pracovního, resp. smluvního postavení a zákonných ustanovení právních předpisů týkajících se BOZP, které soud prvního stupně rozvedl ve skutkové větě svého rozsudku. Obvinění si museli být vědomi toho, že dané pracoviště, rizikové už jen svým výškovým položením, nesplňuje požadavky BOZP na zajištění proti pádu, příp. by si toho museli být vědomi, kdyby řádně plnili své kontrolní povinnosti. Pokud pak jakkoli nezajistili toto pracoviště proti možnosti pádu pracovníků, kteří na něm vykonávali stavební práce, a pracovníky ani o daném nebezpečí neinformovali a kontrolní činnost hrubě zanedbávali, tak si museli být daného rizika, i s ohledem na své zkušenosti, vědomi, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhali, že k následku ve formě závažné nehody nedojde. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který jednání obviněných posoudil jako spáchané ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. odst. 77 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně správně přezkoumal a potvrdil (viz odst. 12 usnesení odvolacího soudu). Námitky obviněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je proto namístě shledat zjevně neopodstatněnými.
23. Pokud pak obvinění v rámci dovolání namítli, že se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi obhajobou vznesenými námitkami a tvrzeními, pak je namístě konstatovat, že tyto námitky, navíc značně obecné, nejsou pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. podřaditelné. S ohledem na jejich možný ústavněprávní přesah však Nejvyšší soud nad rámec uvedeného připomíná, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). K uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že se soudy obou stupňů s obhajobou obviněných v rámci svých rozhodnutí vypořádaly sice stručněji, avšak dostatečně a v mezích požadavků, které na jejich rozhodnutí klade trestní řád v ustanovení §125 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Přestože soudy zvláště nereflektovaly každou jednotlivou námitku vznesenou obhajobou, odůvodnění jejich rozhodnutí obsahuje dostatečně logickou a důkazy podloženou argumentaci zcela podporující správnost jejich závěrů o vině obviněných. Ani v tomto tedy neshledal Nejvyšší soud vady, které by opodstatnily jeho kasační zásah.
24. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
25. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu