ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1036.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1036/2023-607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněného Tomáše Harvana , nar. 22. 2. 1982 v Litoměřicích, trvale bytem Jiráskova 143, Čížkovice, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 10 To 212/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 115/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Tomáše Harvana odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 4. 2023, č. j. 2 T 115/2022-561, byl obviněný Tomáš Harvan uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil poškozené škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a jiné činnosti v oboru poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti a webové portály v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v blíže nezjištěné době v letech 2019 až 2020, kdy jako OSVČ vykonával práce pro poškozenou společnost JR - NET, s. r. o., a to především servis a údržbu internetových sítí, vybíral od zákazníků platby za služby a tyto si zčásti nebo celé ponechal pro svou vlastní potřebu, přestože finanční prostředky náležely poškozené společnosti a měl povinnost finanční prostředky společnosti předat, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 33 636 Kč, a to v těchto konkrétních případech:
1) R. M. vystavil na pokladně potvrzení o platbách za užívání internetu v období 1-3/2019, 7-9/2019, 10-12/2019, 1-3/2020, a to po 1 035 Kč, ale do pokladny odevzdal za období 1-3/2019 částku 690 Kč, a za období 7-9/2019 částku 399 Kč, celkově si za tato období ponechal částku 3 051 Kč,
2) A. M. mu předal platby v hotovosti za užívání internetu v letech 2019 a 2020 v celkové výši 8 000 Kč, které obviněný neodevzdal a ponechal si je,
3) J. J. mu uhradil platbu za užívání internetu v období 7-12/2020 ve výši 2 432 Kč, kterou obviněný neodevzdal a ponechal si ji,
4) N. R. mu předala platbu ve výši 1 000 Kč za instalaci wifi zařízení, kterou si obviněný ponechal a neodevzdal ji,
5) M. C. mu v blíže nezjištěné době předal částku 2 000 Kč v hotovosti za internetové služby, přičemž obviněný si tuto částku ponechal a neodevzdal ji,
6) F. M. mu předal za užívání internetu částku 1 200 Kč za období 1-3/2020, kterou si obviněný ponechal, a za období 4-6/2020 mu předal částku 1 200 Kč, ze které si obviněný ponechal část platby ve výši 585 Kč,
7) J. P. mu v blíže nezjištěné době předala minimálně částku 1 500 Kč za zesilovač wifi, kterou si obviněný ponechal a neodevzdal ji,
8) K. Z. mu předal za zapojení internetu minimálně částku 1 200 Kč a dále 3x platbu za internet ve výši 1 000 Kč, celkem tedy částku 4 200 Kč, kterou si obviněný ponechal a neodevzdal ji,
9) J. J. mu předal částku 3 200 Kč za zapojení internetu a jeho užívání za období listopad 2019 až květen 2020, na kterou mu vystavil potvrzení, ale tuto částku si obviněný ponechal a neodevzdal ji,
10) R. C. mu předal dne 3. 1. 2020 částku ve výši 4 000 Kč za užívání internetu v roce 2020, kterou si obviněný ponechal a neodevzdal ji,
11) J. M. mu předal za užívání internetu za minimálně dvě čtvrtletní období v roce 2020 minimálně dvakrát částku ve výši 1 234 Kč, celkem tedy částku 2 468 Kč, kterou si obviněný ponechal a neodevzdal ji,
přičemž se uvedeného jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 3 T 34/2016, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2019, odsouzen pro spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, který byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let, tedy do 2. 9. 2022.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 10 To 212/2023-589, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho přesvědčení soud prvního stupně zcela rezignoval na posouzení, zda 11 dílčích bodů uvedených v popisu skutku v jeho rozsudku je jedním jednáním anebo pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku anebo opakováním téže trestné činnosti. Měl za to, že jednotlivé body nelze považovat za jeden skutek, neboť dílčí jednání jsou ohraničena významnými časovými rozestupy a odlišena zákazníky. Pakliže by mělo jít o pokračování v trestném činu, za problematické označil naplnění zákonných podmínek, konkrétně blízkou časovou souvislost a podobný způsob provedení. V případě opakování by každý dílčí bod popsaný ve skutkové větě rozsudku musel samostatně naplňovat znaky základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v žádném dílčím bodu nebyla způsobena škoda nikoliv nepatrná.
5. K argumentaci odvolacího soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 561/2010 konstatoval, že bylo dezinterpretováno v jeho neprospěch. Jednotlivá jednání obviněného totiž lze rozdělit na jednotlivé útoky či skutky. Dále byly vymezeny konkrétní částky zpronevěry, finanční prostředky převzaté od jednotlivých klientů, časové období. Z listin ve spise a vyjádření poškozené jsou zmíněny i konkrétní faktury a jiné účetní doklady, místa, kde ke spáchání činu došlo a další podrobnosti. I rozdělení do 11 dílčích útoků jasně dokládá oddělitelnost jednání. To, že se případně nepodařilo přesně určit dobu spáchání takového dílčího skutku (útoku), neznamená, že nelze jednotlivé skutky či dílčí útoky od sebe oddělit a vymezit. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 4 Tz 68/2022. Dospěl tedy k závěru, že při existenci konkrétních poznatků, na jejichž základě není čin spáchán jediným jednáním, ale lze jej rozdělit na jednotlivé útoky či skutky, musí tak soud učinit a nemůže si skutkovou větu rozsudku zjednodušit, aby mohl považovat jednání pachatele za skutek jediný. Takové právní posouzení nazval excesem a nerespektováním podmínek stanovených Nejvyšším soudem v konstantní judikatuře. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu a věc přikázal soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že námitky obviněného stran posouzení otázky, zda se jedná v konkrétním případě o opakování trestného činu, pokračování v trestném činu či o spáchání trestného činu jediným skutkem zčásti formálně odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nejsou opodstatněné. Akcentoval nutnost vycházet z povahy konkrétního skutku s ohledem na to, zda lze jednotlivé útoky rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Jednání obviněného je třeba posoudit jako celek v rámci časového úseku, který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nešlo o pokračující trestný čin. Na překážku nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců, avšak jednání obviněného se neskládalo z jednotlivých dílčích útoků, třebaže jeho jednání vykazuje některé znaky pokračování v trestném činu. Záměr dovolatele přisvojit si peněžní prostředky poškozené společnosti trval po celou dobu a případné časové přetržky nelze považovat za natolik významné, aby na jejich základě bylo možno oddělit jednotlivé útoky. V posuzované věci proto označil za použitelné závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, uveřejněné pod č. 43/2011 Sb. rozh. tr., z něhož vycházely i soudy obou stupňů. Připomněl, že i při důvodnosti námitky by nebyla zpochybněna trestní odpovědnost dovolatele za daný přečin. Podle jeho přesvědčení se pak v žádném případě nemohlo jednat o opakování trestného činu, neboť jednání obviněného nelze rozdělit na více samostatných skutků, které by zvlášť naplňovaly zákonné znaky označeného trestného činu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
9. Lze dospět k závěru, že obviněný právně relevantně v rámci zvoleného důvodu dovolání rozporoval, že se v daném případě nejednalo o jeden skutek, nýbrž (alternativně) o pokračování v trestném činu, u něhož by nebyly naplněny některé zákonné podmínky (blízká časová souvislost a podobný způsob provedení), nebo o opakování téže trestné činnosti, avšak v takovém případě by nebyla u žádného skutku naplněna podmínka způsobení škody nikoliv nepatrné požadovaná §206 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však takto formulovaným výtkám z následujících důvodů nemohl přisvědčit.
10. Prvně lze předestřít, že nalézací soud v tzv. skutkové větě rozsudku rozčlenil jednání obviněného do 11 dílčích bodů, přičemž současně akcentoval změnu popisu skutku oproti podané obžalobě, mj. vypuštěním částí týkajících se specifikovaných zákazníků (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud pak k totožné námitce vznesené obviněným rozvedl, že jednání dovolatele bylo v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 561/2010 posouzeno jako jediný skutek, tj. nerozdělitelný na jednotlivé dílčí útoky, přičemž nalézací soud souladně s citovanou judikaturou body týkající se některých zákazníků z popisu skutku pouze vypustil a nikoli obviněného viny zprostil (viz odstavec 16. odůvodnění jeho usnesení).
11. Nejvyšší soud pak rovněž dospěl k závěru, že zvolený přístup je přípustný. Trestného činu zpronevěry se obviněný dopouštěl tím, že vybíral od zákazníků platby za služby a tyto si zčásti nebo celé ponechal pro svou vlastní potřebu, přestože náležely poškozené společnosti, které měl povinnost takto inkasované finanční prostředky předat. Konkrétně vymezené případy pak vytyčily výši způsobené škody jeho kontinuálním počínáním. Dovolatel po celou dobu vykonával jako OSVČ práce pro danou poškozenou společnost, přičemž předmětem jeho jednání byly peníze zákazníků za služby spojené s platbami za užívání internetu, případně souvisejících služeb se servisem internetových sítí (nerozhodno, kde přesně k předání plateb došlo, zda na pobočce či u zákazníka), jež měl úmysl si protiprávně ponechat za účelem vlastního obohacení. Jeho záměr zjevně trval po celou dobu páchání trestné činnosti, tedy v letech 2019 až 2020. Jak pak vyplývá z judikatury, jestliže se pachatel dopouštěl trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku po delší dobu (např. několika let) a toto jeho souvislé jednání není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, pak nelze dospět k závěru o pokračování v tomto trestném činu, byť jeho jednání vykazuje některé znaky pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, nýbrž půjde o jediný skutek jak z hlediska trestního práva hmotného, tak z hlediska trestního práva procesního (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, uveřejněné pod č. 43/2011 Sb. rozh. tr.). V nyní projednávané věci pak identifikované časové přetržky nelze považovat za natolik významné, aby na jejich základě bylo možno oddělit jednotlivé útoky. V posuzovaném případě tak nešlo o pokračující trestný čin, neboť obviněný jednal souvisle po určitou dobu, během níž se dopustil časově blíže nespecifikovaného jednání a jednotlivé akty byly spolu kauzálně propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním dovolatele. Rovněž z totožných důvodů v této věci nelze hovořit o rozdělení jednání obviněného na jednotlivé skutky (tzv. vícečinný souběh stejnorodý, kdy pachatel více skutky páchá trestné činy stejného druhu).
V.Závěr
12. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného Tomáše Harvana podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
13. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu