ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1048.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1048/2023-1210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 12 To 102/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 183/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 T 183/2022, byl obviněný J. B. shledán vinným z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku [body 1), 3) až 8) a 11)], přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [bod 2)], pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [bod 9)], zločinu vydírání §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [bod 10)], přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [body 2), 5), 8) a 9)] a konečně přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 12)].
2. S přihlédnutím k tomu, kterých bodů se týkají níže obviněným uplatněné dovolací námitky, Nejvyšší soud nebude rekapitulovat skutky popsané v bodech 1), 3), 5) až 8) a 12), ale jen uvedené v bodech 2), 4) a 9) až 11) výroku o vině.
3. Jednání popsaného v bodu 2) se tedy měl obviněný dopustit tím, že dne 29. 7. 2022 v době od 15:38 hodin do 15:46 hodin ve XY, ul. XY č. p. XY, se nejprve pokusil vniknout do bytu, ve kterém se nacházeli poškození A. H., L. S. a jejich čtyřměsíční syn, kteří byt v dané době užívali, a to tak, že nezjištěným způsobem nejméně čtyřikrát udeřil do vstupních dveří bytu, které v té době zevnitř držel A. H., a tím obviněnému zabránil vniknutí do bytu. Poté obviněný přistoupil k uzavřenému kuchyňskému oknu bytu, do něhož několikrát udeřil, čímž okno otevřel a oknem vlezl do kuchyně, kde přistoupil na vzdálenost natažené ruky ke zde přítomné poškozené, která držela v náručí čtyřměsíčního syna, přitom v ruce držel nůž a teleskopický obušek tak, že jimi směřoval proti poškozené, což doprovázel slovy, že ji jde zabít, a to kvůli jeho přítelkyni. Toto jednání z koupelny bytu sledoval poškozený, který v úmyslu zabránit možnému napadení své přítelkyně vešel do kuchyně, oslovil obviněného s tím, že spolu vyřeší jeho problémy, a přitom mu dal nejméně 500 Kč, které měl v kapse. Následně společně vyšli z bytu, po čemž obviněný z místa odešel. Tímto jednáním vyvolal u poškozených obavu o svůj život a zdraví a zdraví jejich dítěte.
4. Podle bodu 4) skutkové věty obviněný dne 20. 8. 2022 v době od 3:05 hodin do 3:09 hodin v XY, ul. XY č. p. XY, využil neuzamčených dveří kiosku XY, provozovaného poškozeným J. M., těmito vstoupil do kiosku a zde odcizil finanční hotovost v celkové výši 37 100 Kč (2 100 Kč na běžné hotovosti a obálku s 35 000 Kč), a poté z místa utekl, čímž způsobil poškozenému škodu v celkové výši nejméně 37 100 Kč.
5. Podle bodu 9) skutkové věty obviněný dne 5. 9. 2022 v době od 15:25 hodin do 15:38 hodin v XY, ul. XY, vstoupil společně se spoluobviněným J. H. otevřenými dveřmi do bytového domu č. p. XY, kde si následně bez souhlasu uživatele bytu otevřeli vstupní dveře do neuzamčeného bytu v přízemí vpravo, který v tu dobu obýval poškozený J. T. Obviněný vstoupil do bytu se slovy „Tak tady seš ty zmrde, teď ti ukážu co jsem zač“. Na to mu poškozený řekl, aby z bytu odešel, že ho tam nechce, načež ho obviněný fyzicky napadnul tím způsobem, že svojí pravou rukou zaťatou v pěst, na které měl navlečený kovový boxer, nejméně pětkrát udeřil do levé obličejové části, a když se po tomto útoku poškozený snažil z bytu utéct, napadl jej při útěku spoluobviněný dvěma údery pravou dlaní sevřenou v pěst do levé obličejové části, při tomto útoku poškozený upadl na zem a spoluobviněný jej následně zaklenul a čtyřikrát ho rukou sevřenou pěst udeřil do oblasti hlavy. Když chtěl poškozený vstát, tak jej spoluobviněný kopnul do oblasti žeber na pravém boku, poté se podařilo poškozenému z bytu utéct za sousedem z protějšího bytu, který měl pootevřené dveře, a požádal o přivolání policie. V té době spoluobviněný opět vešel do bytu obývaného poškozeným, kde mu odcizil mobilní telefon značky Redmi 10 modré barvy v hodnotě 3 000 Kč a bezdrátová sluchátka značky Sony v hodnotě 500 Kč, a když jej poškozený viděl vycházet z bytu s jeho telefonem a sluchátky a sdělil mu, aby to vrátil, spoluobviněný mu odvětil, aby držel hubu nebo dostane ještě víc, a z domu odešel za obviněným, který již čekal před domem. Spoluobviněný tak způsobil poškozenému odcizením věcí škodu ve výši nejméně 3 500 Kč, přičemž při napadení poškozeného, kdy útoky obou obviněných směřovaly do různých částí těla poškozeného, zejména však do hlavy, tedy do oblasti s životně důležitými zejména smyslovými orgány, si oba obvinění s ohledem na charakter a intenzitu útoku umocněného užitím kovového boxeru obviněného za přítomnosti spoluobviněného, museli být vědomi, že při zasažení obličejové části hlavy poškozeného by mu mohli způsobit vážnou újmu na zdraví s delší dobu trvajícím léčením nebo spočívající v poškození důležitého orgánu, zejména v oblasti hlavy, k čemuž jen díky dalším okolnostem nedošlo, a v důsledku popsaného fyzického napadení poškozený utrpěl dále ve výroku konkretizovaná zranění.
6. Podle bodu 10) dne 7. 9. 2022 v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:00 hodin ve XY u místního hřbitova, ve společném úmyslu přimět poškozeného M. R. k vydání elektrocentrály, usedl spoluobviněný J. H. na místo řidiče do neuzamčeného osobního motorového vozidla poškozeného, které zde poškozený zaparkoval. Spoluobviněný vozidlo nastartoval ve vozidle ponechaným klíčem, což slyšel poškozený, který se rozběhl zpět k vozidlu, otevřel dveře spolujezdce a pokusil se vyndat klíč ze zapalování, při tom jej spoluobviněný stáhl do vozidla a chytil do tzv. "kravaty", vzápětí dveřmi od spolujezdce do vozidla přistoupil obviněný a přiložil poškozenému ke krku nůž o celkové dálce asi 20 centimetrů a řekl mu, že "nemá problémy někoho popíchat nebo podříznout a aby držel hubu". Na dotazy poškozeného poté uvedl, že se musí dostat do XY, přičemž ten jim v obavě o své zdraví a život sdělil, že do XY pojede a že je tam odveze, s čímž oba souhlasili, při tom obviněný nožem pohyboval před obličejem poškozeného, poté poškozený usedl na místo řidiče a odvezl je do XY, kde zastavil u své garáže v ulici XY v domnění, že odejdou, vypnul motor, klíč však ponechal v zapalování, vystoupil z vozidla a došel do své garáže pro požadovanou elektrocentrálu, kterou společně naložili do vozidla.
7. Podle bodu 11) dne 7. 9. 2022 v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:00 hodin v XY v ulici XY před garáží poškozeného M. R. u č. p. XY, ve společném úmyslu zmocnit se vozidla poškozeného, využili chvíle, kdy poškozený zavíral garáž, obviněný usedl na místo řidiče do neuzamčeného osobního motorového vozidla poškozeného hodnoty nejméně 45 000 Kč, a na zadním sedadle seděl spoluobviněný J. H. Když obviněný s vozidlem couval od garáže, poškozený se za vozidlem rozběhl a při tom na ně křičel, vozidlo se mu podařilo doběhnout, otevřel dveře u spolujezdce a snažil se vzít si z přední odkládací schránky vozidla svůj mobilní telefon hodnoty 3 000 Kč z důvodu přivolání Policie České republiky. Při tom ale oba obvinění proti němu vytáhli nože a když to poškozený spatřil, tak ucuknul nazpět, aniž by se mu podařilo vzít si svůj mobilní telefon, a oba obvinění s vozidlem odjeli. Vozidlo řídil obviněný. Vozidlem ujížděli směrem na XY, přičemž v průběhu, kdy začali být sledováni hlídkou Policie České republiky, se v řízení vozidla během jízdy vystřídali a k jejich zastavení došlo až ve vzdálenosti 15 metrů od sjezdu z hlavní pozemní komunikace č. XY na vedlejší pozemní komunikaci ve směru XY pomocí zastavovacího pásu použitého hlídkou Policie České republiky, kde z místa utekli, aniž by se je podařilo zadržet. Tímto společným jednáním způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 48 000 Kč na odcizených věcech, přičemž následným poškozením vozidla byla způsobena škoda ve výši 4 000 Kč.
8. Za tuto trestnou činnost (tj. včetně skutků zde konkrétně nepopsaných) byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let a 6 měsíců a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. Soud také obviněného povinoval k náhradě škody, kterou způsobil poškozeným, resp. někteří poškození byli se svým nárokem na náhradu škody, popř. s jeho zbytkem, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu spoluobviněného J. H.
9. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Toto odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 12 To 102/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Ke skutku uvedenému v bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný sdělil, že nebyl dostatečně prokázán, přičemž poukázal na rozpor mezi výpověďmi poškozených L. S. a A. H. stran zbraně a toho, kde se v době útoku nacházelo jejich dítě (v kočárku před nimi nebo leželo dále v pokoji), s tím, že soud dokonce došel ke skutkovému zjištění, které je v rozporu s oběma těmito výpověďmi (poškozená je držela v náručí). Obviněný také kritizoval kladné posouzení věrohodnosti zmíněných poškozených, a naopak se vyhradil vůči zápornému posouzení věrohodnosti svědkyně S. V., která nepotvrdila, že by obviněný poškozeným vyhrožoval.
12. Ke skutku uvedenému v bodu 4) obviněný namítl, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by odcizil částku 35 000 Kč. Připojil, že rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a že i v adhezním řízení je poškozený povinen vznik a výši škody prokázat a doložit. V návaznosti na to obviněný napadl rovněž navazující výrok, který ho povinuje k náhradě škody poškozenému J. M.
13. K bodu 9) obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal, protože z provedeného dokazování nelze dovodit, že byl v bytě poškozeného přítomen. Výpovědi poškozeného označil za protichůdné a měnící se v čase, kvůli čemuž poškozený neměl být posouzen jako věrohodný. Odkázal také na fotografie z místa činu, na kterých lze vidět, že krev se nachází na chodbě domu, nikoli v bytě poškozeného, kde přitom mělo podle skutkových závěrů dojít k útoku. Vzhledem k těmto pochybnostem soud porušil zásadu in dubio pro reo , pokud z důkazního řízení vyvodil jemu nepříznivé závěry.
14. K bodu 10) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že nebyla zachována totožnost skutku v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku, čímž soud porušil zákon v §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. V důsledku tohoto pochybení pak měl být obviněný namísto žalovaného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen za trestné činy vydírání podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Navíc k tomuto skutku poukázal na logické nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného a připojil, že poškozený M. R. nebyl jeho osobou k ničemu nucen. Připojil také, že v řízení před soudem byla poškozenému ve vztahu k tomuto skutku položena návodná otázka, do které soud vložil již požadovanou odpověď, a to ohledně toho, proč poškozený dříve nevypověděl o elektrocentrále.
15. K bodu 11) pak obviněný uvedl, že popírá, že by použil zbraň za účelem odjetí s vozidlem. Výpověď poškozeného M. R. byla nepravdivá. Namítl, že se spoluobviněným J. H. neměli společný úmysl zmocnit se vozidla poškozeného.
16. Obviněný připojil, že pokud by skutky v obžalobě odpovídaly jeho jednání, již v přípravném řízení by se doznal a usiloval by o dohodu o vině a trestu.
17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
18. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání nejdříve uvedl, že obviněný při uvádění dovolacích důvodů evidentně nereflektoval účinnou novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Ačkoli pak dovolání mělo údajně cílit na hmotněprávní vady, ve skutečnosti tomuto tak není, přičemž za jedinou výjimku lze označit výhradu týkající se nezachování totožnosti skutku v bodu 10) a 11) výroku o vině, která je však zjevně neopodstatněná. Zbylé námitky byly buď neodůvodněné, pro což zůstaly v obecné poloze (např. výhrada do nedostatku úmyslu zmocnit se vozidla), nebo odpovídaly běžné polemice s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení (zvláště věrohodnosti svědků), v důsledku čehož je není možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. K námitce do nezachování totožnosti skutku státní zástupce uvedl, že pokud se porovná dotčený skutek v obžalobě a prvostupňovém rozhodnutí, je navzdory rozčlenění původního skutku a navzdory navazujícím změnám v právní kvalifikaci zřejmé, že nedošlo k porušení totožnosti žalovaného skutku, ze kterého jsou obviněný se spoluobviněným J. H. usvědčováni výpovědí poškozeného.
20. Pokud pak jde o bod 2) výroku o vině, tento byl prokázán výpovědí poškozených, ale i záznamem o telefonickém oznámení věci. Dílčí nesrovnalosti ve výpovědi poškozené pak jsou vysvětlitelné jejím rozrušením. K bodu 4) výroku o vině státní zástupce uvedl, že poškozený se vyjádřil k tomu, jak stanovil výši odcizené hotovosti, kterou měl připravenou na nákup zboží. Bylo prokázáno, že od doby vniknutí obviněným do kiosku, do doby, kdy odcizení finanční hotovosti zjistil poškozený, nemohla do kiosku vniknout další osoba. Pokud jde o skutek popsaný v bodu 9), obviněný spolu se spoluobviněným J. H. se snažili vyvinit tím, že každý z nich obviňoval toho druhého, nepopřeli však, že k uvedenému domu skutečně společně přišli, resp. přijeli na jízdním kole. Podstatnější však byla výpověď poškozeného, podle které do domu vstoupili oba, stejně jako se oba obvinění podíleli na jeho napadení, přičemž jejich jednání na sebe navzájem navazovala.
21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., s výslovným upřesněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toto plyne, že obviněný při označení dovolacích důvodů zjevně vycházel z právního stavu před 1. 1. 2022, kdy vešla v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., která v §265b odst. 1 tr. ř. pod písm. g) vložila nový dovolací důvod směřující do pochybení v důkazním řízení, nikoli v hmotněprávním posouzení, na které po zmíněné novele míří přeoznačený [z písm. g)] dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V návaznosti na to se změnilo i označení druhého dovolacího důvodu, na který obviněný ve svém dovolání odkázal, a to z písm. l) na písm. m). Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněného vycházel z toho, že uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. v aktuálně účinném znění, resp. podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Obviněný tedy ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (na což obviněný v podstatě odkázal především) nebo (jako další alternativy) by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem jeho zařazení do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
27. Pod tento dovolací důvod jsou s jistou mírou tolerance (viz i dále body 36. a 37. tohoto usnesení) podřaditelné námitky tvrdící existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními popsanými v bodu 2) výroku o vině a výpověďmi poškozených, zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním odcizení obálky s finanční částkou 35 000 Kč uvedeným v bodu 4) výroku o vině a provedeným dokazováním, a konečně tvrdící existenci zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním ohledně přítomnosti obviněného na místě činu v rámci děje popsaného v bodu 9) a provedeným dokazováním (ke které obviněný připojil i tvrzené porušení zásady in dubio pro reo ). Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
28. K první námitce ohledně zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními popsanými v bodu 2) výroku o vině a výpověďmi poškozených Nejvyšší soud uvádí, že napadený skutkový závěr vychází právě z výpovědí poškozených A. H. a L. S. S namítanými rozpory ohledně rozmístění osob, identifikace zbraně a trvání útoku se vypořádal již soud prvního stupně, který v bodě 7. svého rozhodnutí uvedl, že „tvrzení [poškozené] o časové délce celého incidentu a zjevné záměně teleskopického obušku se zahradnickou pilkou si soud vysvětluje tehdejší vystrašeností [poškozené], když je dle názoru soudu akceptovatelné, že situace, kdy se do jejího bytu nejprve dobývá dveřmi agresivní [obviněný], potom tam vleze oknem a přibližuje se k ní (a k jejím malému dítěti) se zbraní v rukách za pronášení výhrůžek zabitím, by mohla vystrašit i výrazně otrlejší osoby.“. I odvolací soud v bodě 19. svého rozhodnutí uvedl, že dílčí rozpory ve výpovědích nejsou takového rázu, že by zasahovaly do posouzení věrohodnosti poškozených, přičemž není podstatné, zda poškozená měla po celou dobu svého syna v náručí, jak přesně poškození popsali zbraně obviněného a jak odhadli délku (několik minut trvajícího) útoku. Takové hodnocení soudů je zcela logické, řádně odůvodněné a Nejvyšší soud v něm nespatřuje žádné pochybení, přičemž tedy platí, že rozhodná skutková zjištění nejsou s provedenými důkazy (výpověďmi poškozených) v žádném, natož zjevném rozporu.
29. V části, ve které se měl podle obviněného soud odchýlit od obou výpovědí, Nejvyšší soud souhlasí, že obsah skutkové věty, podle které měla poškozená při útoku držet svého syna v náručí, není zcela v souladu s výpovědí poškozené (viz protokol z hlavního líčení ze dne 24. 5. 2023 na č. l. 1046), která vypověděla, že když obviněný lezl do okna, byl její syn „vzadu v pokoji“, ani s výpovědí poškozeného (viz protokol z hlavního líčení ze dne 5. 4. 2023 na č. l. 1007), který vypověděl, že dítě neměl nikdo v náručí, že bylo v kočárku. V této části však není předmětná námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Jak totiž obviněnému již vysvětlil odvolací soud v bodě 19. svého rozhodnutí, tato okolnost není pro právní kvalifikaci nijak významná. K tomu Nejvyšší soud souhlasně připojuje, že aby byl nebo mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by se zjevný rozpor vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tj. k rozhodným zjištěním významným pro právní kvalifikaci skutku, v daném případě jako přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Takovým rozhodným zjištěním pak v dané situaci není, ve kterém okamžiku útoku se na kterém místě nacházelo 4měsíční dítě poškozených, které jinak v bytě zjevně bylo, avšak útok vůči němu jinak přímo nesměřoval. Zmíněná nepřesnost současně nemůže ani přispět k argumentaci obviněného směřující do napadení věrohodnosti svědků, což je navíc rovněž námitkou, pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou (viz dále).
30. Tato námitka je tak zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepodřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
31. K druhé námitce tvrdící existenci zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním v podobě odcizení obálky s finanční částkou 35 000 Kč a provedeným dokazováním [bod 4)] Nejvyšší soud uvádí, že tato skutková okolnost byla prokázána vypovědí poškozeného J. M. Soud prvního stupně se také zabýval jeho věrohodností, přičemž uvedl, že se jedná o plně zachovalou a bezúhonnou osobu, a nebylo zjištěno nic, co by věrohodnost jeho výpovědi vylučovalo či omezovalo. Představu, že by se chtěl poškozený obohatit dosažením vyšší náhrady škody, soud posoudil jako iluzorní (bod 13. jeho rozsudku). Lze doplnit, že pachatelství obviněného bylo dále podloženo řetězcem důkazů vyplývajících z kamerových záznamů a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky (souhrnně viz bod 12. prvostupňového rozhodnutí).
32. Jinak řečeno, uvedený skutkový závěr vyplývá z provedeného dokazování, a proto předložená námitka je zjevně neopodstatněná. Protože pak v návaznosti na tuto námitku obviněný napadl i (adhezní) výrok o náhradě škody, je tato navazující námitka nadbytečná, a logicky jí Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
33. Ke třetí obdobné námitce, kterou byl tvrzen zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním ohledně přítomnosti obviněného na místě činu v rámci skutkového děje popsaného v bodu 9) a provedeným dokazováním Nejvyšší soud uvádí, že tato přítomnost (v bytě poškozeného) byla prokázána především výpovědí poškozeného (bod 17. prvostupňového rozhodnutí), ale také výpovědí svědka M. Č., který obviněného viděl utíkat z předmětného domu (viz také bod 21. odvolacího rozhodnutí).
34. V této námitce obviněný odkázal na fotografickou dokumentaci z místa činu, ze které má plynout, že se krev nacházela na chodbě domu, a tedy právě tam mělo ke zranění dojít (což může být významné z hlediska právního posouzení spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku). K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že uvedená námitka nicméně nevzbuzuje pochybnosti o učiněném skutkovém závěru, a to především proto, že poškozený (z jehož výpovědi bylo mimo jiné vycházeno) vypověděl (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 3. 2023 na č. l. 992), že ho obviněný napadl jak v místnosti, tak i na chodbě. Pokud skutková věta toto dílčí zjištění (tedy že byl poškozený napaden i na chodbě) neobsahuje, je tomu tak zjevně proto, že je pro právní kvalifikaci zcela nadbytečné. Navíc nelze ani přehlédnout, že podle učiněných skutkových zjištění obsažených v napadeném bodě 9) výroku o vině se již před tím napadený a krvácející poškozený po útoku v útěku přesunul přes chodbu k sousedovi.
35. Zmíněná námitka je tak rovněž zjevně neopodstatněná. Jestliže podle textu dovolání měla současně poukázat na skutkové pochybnosti ve vztahu k bodu 9) skutkové věty a v návaznosti na to podložit závěr o porušení zásady in dubio pro reo , není možné ani takové argumentaci přisvědčit, resp. protože Nejvyšší soud nemohl shora vypořádané námitce přiznat jakékoli opodstatnění, je logicky neopodstatněná i tato navazující námitka. Navíc zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). O takovou situaci se však v dané věci nejednalo. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost porušení pravidla in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
36. Námitky obviněného pak nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod [podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pokud obviněný napadal hodnocení důkazů a závěry o věrohodnosti svědků, resp. dovozoval porušení obžalovací zásady.
37. K první zmíněné části Nejvyšší soud vysvětluje, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Na existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Tedy, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení věrohodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022 a další). V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
38. Pod uplatněný dovolací důvod tedy nejsou podřaditelné námitky napadající hodnocení důkazů (výpovědí svědků, zejména poškozených) ve vztahu ke skutkům popsaným v bodu 2), 9) a 10). Co se pak týče námitky do nepřípustnosti části výpovědi poškozeného M. R. [bod 10)] kvůli sugestivnímu způsobu dotazování ze strany soudu v hlavním líčení, pak ani tu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a to proto, že se dotčená část výpovědi netýkala rozhodných skutkových okolností, jak by vyžadoval zákonný text uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak totiž vyplývá z dotčené části obsažené na straně 17. čtvrtý odstavec shora protokolu z hlavního líčení ze dne 25. 1. 2023 na č. l. 967 (a zvukové nahrávky z hlavního líčení), poškozený v dané části vypovídal o jeho motivech pro uvedení jiných okolností v přípravném řízení. Otázka soudu, ač mohla být vhodněji formulována, poškozenému nepodsouvala žádné rozhodné skutkové okolnosti, čímž je její věcný přezkum vyloučen, neboť by z podstaty nemohl mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
39. K námitkám do skutku vyjádřeného pod bodem 11) Nejvyšší soud potud, pokud se s nimi nevypořádal již shora, uvádí, že těmito se nemůže věcně zabývat, protože je obviněný nijak neodůvodnil. Nejvyšší soud připomíná, že tvrzené okolnosti dovolací argumentace musí být dostatečně substancované (konkrétní) na to, aby na ně mohl Nejvyšší soud reagovat a aby jimi mohla být vymezena přezkumná oblast. Jestliže dovolací námitky tyto kvality nemají, např. jen obecně odkazují na skutková zjištění (např. obviněný „popírá, že by použil zbraň za účelem odjetí s vozidlem“) bez uvedení konkrétních vad, které obviněný vytýká, pak se jedná v podstatě o formální odkaz, jenž je nedostatečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).
40. Ve vztahu k argumentaci tvrdící porušení obžalovací zásady [body 10) a 11)] Nejvyšší soud uvádí, že v souladu s ní (§2 odst. 8 tr. ř.) může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (obžalobě). Z obžalovací zásady blíže rozvedené v §220 odst. 1, odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., či rozhodnutí ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, uveřejněné pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr.). Z toho je třeba učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 11 Tdo 619/2022).
41. Po porovnání bodu 1) obžaloby státního zástupce s body 10) a 11) skutkové věty prvostupňového rozhodnutí, do kterých byl odkazovaný skutek tvrzený v obžalobě posléze rozdělen, došel Nejvyšší soud k závěru, že totožnost skutku byla zjevně zachována. Veškeré hlavní skutkové momenty tvrzené v obžalobě státním zástupcem (jejichž podstatou bylo ovlivňování svobody rozhodování poškozeného a záměr obohatit se o jím držený majetek) zůstaly shodné. Za zmínku stojí, že v průběhu dokazování před soudem se některé otázky upřesnily a objasnily, především, že obviněný se spoluobviněným J. H. po poškozeném na místě u hřbitova nepožadovali vydání vozidla a nevyvíjeli násilí k jeho zmocnění se, ale násilím a pohrůžkou násilí nejprve požadovali vydání elektrocentrály, kterou však poškozený neměl u sebe, a bylo tedy nutno pro ni dojet do XY, kde a teprve po naložení elektrocentrály do vozidla došlo k odcizení tohoto vozidla s následným použitím násilí vůči poškozenému (bod 23. odvolacího rozhodnutí). Toto upřesnění skutku, ke kterému došlo v důkazním řízení před soudem, nenarušilo jeho totožnost se skutkem uvedeným v obžalobě. Totožnost skutku nebo vůbec zásadu obžalovací již vůbec nemohlo narušit odlišné právní posouzení (§220 odst. 3 tr. ř.). Samotné odchylky, na které obviněný ve svém dovolání odkazuje formou redukovaných úryvků textu, pak nijak bez dalšího nevypovídají o tom, že by totožnost skutku měla být skutečně narušena. K právní kvalifikaci pak Nejvyšší soud na okraj dodává, že obžalobou byl skutek [uvedený v jejím bodu 1)] kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, soudy potom skutky popsané v bodech 10) a 11) u obviněného jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a zločin vydírání §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve všech případech ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, což ve svém důsledku znamená posouzení děje sice namísto jednoho jako dva trestné činy, nicméně umožňující uložit, s ohledem na porovnání zejména trestních sazeb, mírnější trest.
42. Ani této námitce by tak nebylo možné přisvědčit.
43. Obviněný pak ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
44. V předložené argumentaci však žádné námitky, které by bylo možné pod tento důvod podřadit, uvedeny nebyly. To se týká i námitky obviněného do adhezního výroku o náhradě škody, protože ta materiálně mířila do oblasti dokazování a obsahově se tak překrývala s námitkou do skutkového zjištění uvedeného v bodě 4) výroku o vině, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal již shora v tomto rozhodnutí. Pokud potom obviněný ke skutku uvedenému v bodu 11) uvedl, že se spoluobviněným J. H. neměli společný úmysl zmocnit se vozidla poškozeného, aniž by to nějak odůvodnil či konkretizoval, pak takové tvrzení v zásadě není s to založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu (viz výše). Přesto lze doplnit, že oba obvinění v rámci skutkového děje popsaného v bodu 11) postupovali ve zcela zjevné (byť případně jen konkludentní) koordinaci zejména tak, aby se zmocnili vozidla poškozeného (proti jeho vůli), za určité návazné hrozby noži vůči poškozenému, a poté s ním ujížděli (střídali se při řízení). Takový skutkový podklad je dostatečný pro závěr o společném úmyslu ke spáchání dílčího útoku pokračujícího přečinu krádeže, a to u obviněného s ohledem na další konkrétní okolnosti podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku [resp. i podle odst. 1 písm. c), jak vyplynulo z právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak bylo učiněno ve vztahu ke spoluobviněnému].
45. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tak nebyl naplněn.
V.
Závěr
46. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod zákonné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
47. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu