ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1052.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1052/2023-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného J. Z. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 To 60/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2023, č. j. 34 T 5/2023-435, byl obviněný J. Z. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 23. 11. 2022 kolem 16:50 hod. v XY, ul. XY, na pokoji č. XY v prostorách protialkoholní záchytné stanice, kam byl umístěn téhož dne v 13:30 hod. na žádost lékaře Nemocnice v Sokolově k vystřízlivění, fyzicky napadl silou menší až střední intenzity poškozeného R. K., zaměstnaného jako sanitář a řidič vozidla Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje, v tu dobu vykonávajícího zaměstnání zdravotnického pracovníka na dané protialkoholní záchytné stanici, ve chvíli, kdy na daném pokoji vykonával úkony spočívající v manipulaci s močovou láhví, tak, že jej náhle zezadu udeřil nejméně jedenkrát rukou do zátylku a po otočení se R. K. jej dále udeřil pěstí nejméně dvěma po sobě jdoucími údery vedenými na pravé oko a na oblast úst, čímž mu způsobil zranění spočívající v kontuzi hlavy a obličeje, včetně pravé očnice, s překrvením spojivky pravého oka, dále v odlomení tří korunek zubů a s tím souvisejícím poškozením kořenů, přičemž uvedená zranění si vyžádala lékařské ošetření poškozeného, byla spojena s přechodnou bolestivostí v zasažených oblastech a rozostřeným viděním v řádu dní, s vystavením pracovní neschopnosti od 23. 11. do 4. 12. 2022, a odlomení korunek zubů si vyžádalo stomatologickou léčbu spočívající ve vytržení zbylých kořenů odlomených řezáků v horní čelisti a zhotovení zubní náhrady, kterážto léčba trvala do 3. 2. 2023, kdy byl poškozený omezen zejména v příjmu běžné potravy.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 8 To 60/2023-487, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného směřující proti výroku o vině i trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uplatnil námitku extrémního nesouladu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního posouzení. V obecné rovině pak připustil možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Není tak dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a z jakého důkazního podkladu soudy v projednávané věci vycházely po zhodnocení jednotlivých důkazů.
5. Dovolatel měl dále za to, že nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení je znak spáchání činu na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví naplněn toliko v případě, že zdravotník skutečně bezprostředně plní úkoly související s poskytováním zdravotní služby. Odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nedůvodně extenzivnímu závěru, který nekoresponduje se samotným zněním normy. Akcentoval pak záměr zákonodárce poskytnout zvýšenou ochranu pouze jednotlivým dílčím, v podstatě uměle izolovaným úkonům, směřujícím k záchraně života či ochraně zdraví, a nikoli takovou ochranu poskytnout celkovému výkonu daných společensky prospěšných povolání směřujících k vymezenému cíli. Podle názoru obviněného úkony v podobě např. založení karty pacienta, rozmluvy se sestrou, výměny močové láhve zcela jistě nesměřují k záchraně života nebo ochraně zdraví, když tyto úkony nemají bezprostřední vliv na zdraví pacienta. V tomto ohledu odkázal na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 306/2009 Sb. a komentářovou literaturu, podle níž k trestnému činu musí dojít bezprostředně při poskytování zdravotnické péče, a to jak v terénu, tak i v ambulanci nebo nemocnici. Výklad zastávaný nalézacím a odvolacím soudem by podle dovolatele mohl vést k nedůvodnému přepínání trestní represe například v případech napadení zdravotnického pracovníka ze strany pachatele v situacích, kdy by zjevně bezprostředně nevykonával zdravotnické zaměstnání nebo povolání směřující k záchraně života nebo ochraně zdraví.
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že stran obecných námitek směřujících do oblasti dokazování a skutkových zjištění se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudů. Soudy správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědků R. K., R. Ž. či D. P., jakož i z lékařských zpráv a znaleckých posudků. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, nepřitakal obviněnému, když namítal existenci extrémního nesouladu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výhradám obviněného směřujícím vůči právní kvalifikaci konstatoval, že se jedná o opakované výtky, s nimiž se soudy s odkazem na související právní předpisy logicky a přesvědčivě vypořádaly. Předmětný znak kvalifikované skutkové podstaty, tj. spáchání činu „na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání“ byl i podle názoru státního zástupce s jistotou naplněn. S ohledem na absenci pochybení v právní kvalifikaci tak nedošlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
10. Dovolatel sice vznesl obecnou námitku, podle níž je možný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, nicméně nepodložil ji žádnou konkrétní argumentací. Nejvyšší soud proto rovněž v obecné rovině dodává, že námitky vůči skutkovým zjištěním lze uplatnit toliko s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podmínkou naplnění předmětného dovolacího důvodu je tedy existence některé z vymezených vad, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění. Pakliže obviněný v textu mimořádného opravného prostředku neuplatnil k tomuto žádnou konkrétní výtku, Nejvyšší soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele. Předmětnou obecně vznesenou námitkou obviněného se tedy nemohl zabývat.
11. Jediná relevantně vznesená výhrada obviněného je pak pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, neboť dovolatel namítal, že stabilizovaná skutková zjištění nemohla být právně posouzena též podle kvalifikované skutkové podstaty podle §146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Svou argumentaci podpořil tvrzením, že výměnu močové láhve (byť zdravotnickým pracovníkem) nelze považovat za úkon související s poskytováním zdravotní služby ve smyslu citovaného ustanovení, neboť toto dopadá toliko na případy, kdy úkon zdravotnického pracovníka směřuje k záchraně života či ochraně zdraví.
12. Obecně lze předestřít, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, přičemž takový čin spáchá na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Stěžejní otázka je tedy ta, zda úkony spočívající v manipulaci s močovou láhví zdravotnickým pracovníkem (konkrétně sanitářem, což ostatně obviněný nerozporuje) při poskytování protialkoholní záchytné služby (jež je službou zdravotní v souladu s §89a zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách) lze považovat za výkon zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího v tomto případě k ochraně zdraví.
13. Předně je nutno zdůraznit, že k předmětnému trestnému činu musí dojít při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, tedy bezprostředně při poskytování zdravotnické péče, a to jak v terénu, tak i v ambulanci nebo v nemocnici. Pachatelem přitom může být mj. osoba, u které je prováděn zdravotnický výkon (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1974 a 1877). Soudy obou stupňů pak dospěly k závěru, že poškozený v rozhodné době měnil močovou láhev obviněnému, vykonával tak úkony, které byly náplní jeho pracovní činnosti, směřující k péči o obviněného, tedy k ochraně jeho zdraví (viz odstavec 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 16. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
14. Dále nelze ignorovat, že dovolací argumentace obviněného v této věci částečně doslovně přebírá jednotlivé pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 71/2014. V uvedené věci Nejvyšší soud shledal, že napadení obviněným ve stavu prosté těžké opilosti v čekárně před ambulancí chirurgie lékaře pohotovostní služby krátce poté, co tento lékař předal k dalšímu odbornému ošetření přivezeného pacienta, bezprostředně nesouviselo s jeho pracovní činností jako lékaře. Nicméně nutno akcentovat, že nyní projednávaná věc vykazuje značné odlišnosti, neboť napadení poškozeného obviněným bezprostředně souviselo s pracovní činností poškozeného coby sanitáře (zdravotního pracovníka) na protialkoholní záchytné stanici, neboť v danou chvíli prováděl manipulaci s močovou láhví na pokoji, kde se obviněný (byť nedobrovolně) nacházel.
15. Není pochyb o tom, že zákonná úprava vyjádřená v §146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [stejně jako v §140 odst. 3 písm. f), §145 odst. 2 písm. e) či §353 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku] je dostatečně jasným vyjádřením vůle veřejné moci poskytnout vyšší stupeň ochrany těm, kteří vykonávají záslužnou a prospěšnou práci při ochraně života, zdraví a majetku, tedy hodnot chráněných i Listinou základních práv a svobod, nezřídka v krizových a kritických situacích před útoky, které jim ji znesnadňují a činí obtížnější (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 631/2019, uveřejněno pod č. 2/2020 Sb. rozh. tr.). Jestliže dovolatel zdůraznil změnu provedenou v daných ustanoveních vymezujících zvýšenou ochranu zdravotnického pracovníka ještě před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, zákonem č. 306/2009 Sb., tato opravdu směřovala k omezení rozsahu případů, na něž se měla předmětná kvalifikovaná skutková podstata vztahovat (ve vztahu k zdravotnickému pracovníku při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání přidáním slov „směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví“). Vskutku tudíž nelze trestní represi přepínat v těch případech, kdy by k napadení zdravotnického pracovníka došlo v situacích, kdy by tento zjevně bezprostředně nevykonával zdravotnické zaměstnání nebo povolání směřující k záchraně života nebo ochraně zdraví (např. napadení lékaře v jídelně nemocnice nebo pohybujícího se na chodbě) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 71/2014).
16. Bylo by však absurdní přijmout závěr, že některé specifické úkony sanitářů či zdravotních sester poskytujících zdravotní péči na lůžkovém oddělení zdravotnických zařízení je nutno vyčlenit z dopadu daného ustanovení, neboť se stricto sensu nejedná o ochranu zdraví pacientů (tj. rozlišovat kupříkladu mezi podáním léků a výměnou močové láhve). Stále totiž v širším smyslu plní své povinnosti směřující k ochraně zdraví, přičemž zákon v §146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro naplnění kvalifikačního kritéria nikterak nespecifikuje naléhavost péče (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 4 Tdo 261/2023, uveřejněno pod č. 21/2023 Sb. rozh. tr.). V daném případě lze tedy dospět k závěru, že poškozený plnil svou pracovní povinnost k ochraně zdraví, resp. jednal v zájmu ochrany zdraví jiného.
V. Závěr
17. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly částečně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného J. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu