ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.71.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 71/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 11/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 To 76/2013-302, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, č. j. 41 T 11/2013-268.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, č. j. 41 T 11/2013-268, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. d) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §258 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 To 76/2013-302, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §258 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
„dne 18. března 2012 v době přibližně mezi 22.30 hod. a 22.45 hod. v T. nemocnici v P. – K. , V. , v pavilonu „G3“ v čekárně před ambulancí chirurgie ve stavu prosté těžké opilosti, kterou si předtím sám přivodil vědomým požíváním alkoholických nápojů, a pro kterou byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a je ovládat podstatně sníženy, udeřil nejméně dvěma ranami pěstí mířenými na pravé oko a pravou tvář lékaře MUDr. V. J. , a tímto útokem poškozenému způsobil zlomeninu nosních kůstek bez vychýlení kostních úlomků s otokem a krevní podlitinou na hřbetu nosu doprovázenou krvácením do nosohltanu, distorzi krční páteře a krevní podlitinu pravé očnice včetně rozbití dioptrických brýlí, jejich skleněné střepy poranily rohovku pravého oka poškozeného, přičemž obžalovaný si byl vědom, že údery pěstí útočí na obličej poškozeného, který měl na očích nasazeny dioptrické brýle, takže musel nejméně počítat s uvedenými zraněními,
a tohoto jednání se dopustil nejméně před svědky K. C. , Z. B. , MUDr. P. J. a pacientem, kterého přivezla posádka Územního střediska záchranné služby Středočeského kraje, a to ačkoliv byl v minulosti trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 19 T 262/2004 – 80, ze dne 30. listopadu 2004, který dne 29. prosince 2004 nabyl právní moci, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy účinném znění, jehož se dopustil dne 11. března 2004.“
Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal zaplatit na náhradě škody Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 3.091,- Kč. Poškozené společnosti Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje a Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) . Ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl právní posouzení skutku odvolacím soudem.
Ve vztahu k odvolacím soudem užité kvalifikaci skutku podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel s odkazem na starší i novější soudní judikaturu (č. II/1965 a č. 16/1964 Sb. rozh. tr., rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 49/2001) a se zdůrazněním razance úderu, jeho opakovanosti a směřování namítl, že lze dovodit smíření obviněného se vznikem mnohem závažnější poruchy zdraví poškozeného, než ve skutečnosti nastala. Nic na tom nemění stav opilosti obviněného, neboť pro posouzení možných následků z provedeného útoku není třeba jakékoli „hluboké úvahy“. Závěr nalézacího soudu aprobovaný soudem odvolacím, že takové úvahy nebyl obviněný schopen, je zpochybněn faktickým průběhem konfliktu, který postupně gradoval. Gradace konfliktu poskytovala obviněnému časový prostor k úvaze, jakým konkrétním způsobem na poškozeného zaútočí. Odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval skutečností, že poškozený měl na očích brýle a že obviněný útočil právě proti očím. Vzhledem k razanci úderu byl obviněný podle dovolatele smířen s tím, že rozbité sklo brýlí může vniknout do oka poškozeného. Přitom i zcela samostatným úderem pěstí, aniž by takto poškozený člověk nosil brýle, lze způsobit vážné poškození oka. Argumentaci soudu obou stupňů je třeba považovat za vnitřně rozpornou, nedůvodné akcentování stavu akutní opilosti je třeba principiálně odmítnout, neboť by zcela neakceptovatelně zvýhodňovala pachatele, který se činu dopustil pod vlivem alkoholu (a v důsledku vlastního jednání se uvedl do stavu zmenšené příčetnosti). Nesprávnost v této části užité právní kvalifikace tak dle dovolatele spočívá v nedostatečném zohlednění intenzity a charakteru jednání obviněného.
V další části dovolatel vyjádřil nesouhlas s výkladem znaku spáchání činu „na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví“ odvolacím soudem. Poukazem na gramatický výklad usuzuje, že z použitého pádu adjektiva „směřující“ vyplývá, že toto směřování k záchraně života nebo ochraně zdraví se váže k pojmu zdravotnického zaměstnání či povolání a nepojí se tak se samotným výkonem konkrétní činnosti, jež sama o sobě směřuje k záchraně života a ochraně zdraví. V případě výkladu zastávaném odvolacím soudem by podle dovolatele byla v zákoně užita jiná formulace ( „na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnáni nebo povolání směřujícím k záchraně života nebo ochraně zdraví“ nebo zcela jiná). Smyslem odvolacím soudem akcentované novely trestního zákona provedené zák. č. 306/2009 Sb. dle něj nebylo ze zvýšené ochrany vyloučit veškeré konkrétní úkony, které nesměřují k záchraně života či ochraně osob, ale toliko jednotlivé druhy zdravotnických zaměstnání či povolání, jež k takovému cíli nesměřují (např. estetická medicína, jiné segmenty zdravotních služeb, či vzdělávací a osvětové aktivity). Odvolacímu soudu vytýká, že dochází k závěru nedůvodně restriktivnímu, který nekoresponduje se samotným zněním normy. Jeho důsledkem by byla nutnost vždy rozlišovat, zda konkrétní úkony zdravotnického pracovníka ještě k záchraně života zdraví či k ochraně zdraví směřuje, či nikoli. Dle dovolatele nebylo záměrem zákonodárce zvýšenou ochranu poskytovat pouze k jednotlivým dílčím, v podstatě uměle izolovaným úkonům, směřujícím k záchraně života či ochraně zdraví per se, nýbrž takovou ochranu poskytnout celkovému výkonu daných společensky prospěšných povolání směřujících k vymezenému cíli.
Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že poškozený se na místě činu nacházel z důvodu výkonu svého povolání lékaře záchranné služby, tj. zjevně povolání, jehož náplní je mj. záchrana života a ochrana zdraví. Zároveň povolání směřující k uvedenému cíli skutečně vykonával, neboť v uvedeném prostoru byl proto, že doprovázel pacienta při převozu do nemocnice. Pochybení odvolacího soud spatřuje v nedůvodném zdůraznění skutečnosti, že se poškozený měl v okamžiku napadení loučit se svědkyní B. mimo prostor kartotéky, ač uvedený konflikt ústící v napadení poškozeného započal podle soudu prvního stupně již v době předávání zdravotnické dokumentace v prostorách kartotéky. Obviněný na poškozeného zaútočil právě a jen proto, že byl vzhledem ke svému ošacení a dané situaci jasně identifikovatelný jako lékař, tj. zdravotnický pracovník. Zjevně si tak počínal v úmyslu porušit zákonem chráněný zájem spočívající v nerušeném výkonu povolání směřujících k záchraně života a ochraně zdraví. Nesprávnost právního posouzení skutku v této části proto dle dovolatele spočívá v nepřesném gramatickém výkladu uvedené normy.
Protože jednání obviněného mělo být posouzeno jako jednočinný souběh zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, navrhl nejvyšší státní zástupce, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně udělil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Kaplana.
V prvé řadě zmínil, že žádným důkazem nebyl prokázán jeho úmysl spáchat těžkou újmu na zdraví. S odkazem na nejvyšším státním zástupcem zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu usuzuje, že ta vyznívá v jeho prospěch, nikoli naopak. Nebyla podle něho prokázána vyšší intenzita útoků, a ačkoli mu žádná objektivní překážka nebránila nadále v útoku pokračovat, po nejvýše dvou ranách okamžitě v tělesném útoku ustal. Tím je i zcela vyloučen jeho úmysl způsobit horší následek, tedy těžkou újmu na zdraví. Doplňuje, že neútočil se zbraní, rána nebyla provedena se zvýšenou intenzitou a jedinou okolností, z níž obžaloba dovozuje možnost horšího následku, je skutečnost, že poškozený měl brýle se skleněnými skly, která jsou méně obvyklá, než skla plastová. Namítá, že s ohledem na vliv alkoholu na jeho jednání si brýlí nevšiml a nemohl tuto okolnost úmyslně využít za účelem způsobení horšího následku. Zcela zřejmě nemohl počítat s tím, že skla brýlí jsou skleněná a nikoli plastová. Ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ani z jiných důkazů nebylo podle jeho přesvědčení prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
Stran nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §145 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy že trestný čin měl být spáchán na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, odkázal plně na závěry soudu odvolacího. Opačný výklad by podle něho vedl k neúměrně extenzivnímu výkladu. Ze záměru zákonodárce více chránit zdravotnický personál přímo při lékařských úkonech nelze dovodit, že je tím míněn jakýkoli úkon zdravotnického personálu v rámci výkonu jejich služby. Úkony v podobě založení karty pacienta, rozmluvy se sestrou aj., zcela jistě nesměřují k záchraně života nebo ochraně zdraví, když tyto úkony nemají bezprostřední vliv na zdraví pacienta.
Uzavřel, že nemůže být potrestán za něco, co nezpůsobil a ani způsobit nechtěl. Nebyl prokázán jeho úmysl, ani to, že jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání závažnějšího trestného činu. V dalším útoku sám ustal.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl, případně odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace nejvyššího státního zástupce obsažená v jeho dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláni, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil následující zjištění:
A)
Byť dovolateli nelze přisvědčit v jeho náhledu, že se soud odvolací nedostatečně zabýval skutečností, že „poškozený měl na očích brýle, přičemž obviněný útočil právě proti očím“ , neboť obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [„… si musel být vědom toho, že svou agresí projevenou dvěma údery pěstí mířenými na pravé oko a pravou tvář poškozeného, a to při vědomí, že poškozený má na očích nasazeny dioptrické brýle… (proto) si… musel uvědomovat možnost, že jeho jednání může mít i vážnější následky na zdraví, jako je zlomenina některé z kostí lebky či poranění oka, na které jednu z ran mířil…“ – str. 6] toto tvrzení vyvrací, lze mu přisvědčit v tom, že jeho závěry stran právní kvalifikace skutku, mající bezprostřední vztah k charakteru zranění poškozeného a projevující se v této části jeho posouzením jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, řeší věc způsobem částečně nedůvodně favorizujícím obviněného. Rozpornost v právním posouzení skutku mezi soudy nižších stupňů a státním zástupcem spočívá v tom, k jak závažnému následku ten který z orgánů činných v trestním řízení, s přihlédnutím k důkazům provedeným v hlavním líčení, vztahuje smíření obviněného. Soudy tak, vycházejíce z odborných závěrů znalců z oboru zdravotnictví (z odvětví psychiatrie, z odvětví soudního lékařství a zejména z odvětví zdravotnická odvětví různá, se zvl. specializací oční lékařství) činí toliko ve vztahu k porušení zdraví vykazující parametry ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, což však nelze shledávat (z důvodů dále rozvedených) zcela patřičným.
Je nepopiratelným faktem, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti konkrétním částem lidského těla, stupňování jeho intenzity, opakovanosti, použití nástrojů, případné neočekávanosti atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele (zejm. speciální recidiva), případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit, které při jejich užití pachatelem představují vyšší míru ohrožení těžším následkem pro napadenou osobu). Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projeví, resp. jsou alespoň způsobilé se projevit, je třeba odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku (tzn. v případě pokusu trestného činu stran reálné možnosti vzniku následku požadovaného jako znaku jeho objektivní stránky a k němu se vážící zákonem upravené formy zavinění, tj. úmyslu).
Je proto nezbytné odmítnout, jako nesprávně paušalizující, argumentaci dovolatele založenou na tvrzení, že „i úderem pěstí lze způsobit vážnou poruchu zdraví, či dokonce i smrt jiného“ a že tato „skutečnost... je jistě obecně známá“. Také jen z faktu dvou na obličejovou část poškozeného mířených úderů pěstí ze strany obviněného nelze dovozovat jeho úmyslnou formu zavinění ke způsobení těžšího následku. Byť vznik takto uváděného závažnějšího následku v konkrétní situaci nelze vyloučit (např. v důsledku mimořádně intenzivního úderu pěstí), šíře možností, jak takový následek nastane [viz i úprava trestných činů obsažených v hlavě první zvláštní části trestního zákoníku lišících se formou zavinění (např. §146 odst. 1, 3 příp. 4)], vylučuje, aby se k posuzování konkrétní věci přistupovalo tak zjednodušujícím způsobem, který plyne z podaného dovolání. Empirické poznatky a obecné vnímání, s nímž dovolatel operuje, totiž vyznívají tak, že s prostým napadením poškozeného neozbrojeným pachatelem [v situaci, že se jeho útok omezí na zasazení několika úderů (včetně úderů pěstí), a nejde-li o jedince zvláště disponovaného stran možností přivození závažnějších následků (speciální likvidační údery apod.)] je třeba spojovat následky projevující se v porušení zdraví napadeného spíše na úrovni vymezené zněním §122 odst. 1 tr. zákoníku, než s poruchami a následky závažnějšími, nota bene fatálními.
Na straně druhé nelze stejně obecně konstatovat, že útok neozbrojeného útočníka, resp. i jednotlivý úder vedený proti napadenému bez užití zbraně (ve smyslu §118 tr. zákoníku), nemůže vést sám o sobě ke způsobení následku závažnějšího, zvláště v případech, kdy zvýšení rizika jeho vzniku vyvolávají - v důsledku navýšení účinnosti mechanického působení na předmět útoku - další okolnosti, jichž si je pachatel při svém útoku vědom. V případě útoku proti poškozenému nosícímu brýle (útoku směřovaného do oblasti očních partií) je proto nezbytné zvažovat, zda již tato skutečnost nepředstavuje zvýšené riziko vzniku závažnějšího poranění právě v důsledku možného průniku jejich částí (ať již roztříštěných čoček či poškozených obrouček) do oka poškozeného. Takové mechanické působení pak zpravidla bude způsobilé oko napadeného poranit podstatně závažněji, než např. samotné tupé působení síly úderu pěstí do dané oblasti. V případě poškozeného nosícího brýle proto s ohledem na intenzitu a lokalizaci úderu musí být (i z hlediska představové a volní složky pachatele) hodnoceno, zda (ve způsobu útoku konkrétně projevené) jednání pachatele bylo způsobilé přivodit jejich rozbití a tím i bezprostřední ohrožení zraku poškozeného v důsledku zasažení oka jeho částmi.
V posuzované věci rozdílný náhled na výslednou právní kvalifikaci skutku nespočívá jen - jak usuzuje dovolatel - v nedůvodném zvýhodnění obviněného při vyhodnocení odborných závěrů znalce z odvětví psychiatrie (jak jsou zkráceně uvedeny na str. 5-6 rozsudku odvolacího soudu), ale především ve vyhodnocení odborných závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví očního lékařství. Zejména o ty se odvolací soud opřel při posuzování právní kvalifikace činu obviněného, a to z hlediska reálné možnosti vzniku tak závažného poranění oka poškozeného, které by odůvodňovalo závěr o vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V tomto směru odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl následující skutečnosti:
„Dle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, a za těchto podmínek lze za těžkou újmu na zdraví považovat následně vyjmenované případy. V dané věci přichází v úvahu pouze podřazení pod poškození důležitého orgánu uvedené pod písm. e). Při poškození důležitého orgánu musí jít o takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný déletrvající nebo trvalý následek, např. pohmoždění či zhmoždění mozku, poranění míchy, poranění velkých cév či jiná poranění, která musí dosahovat obdobného charakteru. Proto může být, pokud jde o poranění oka, za poškození důležitého orgánu, tedy těžkou újmu na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení, považována jen celková ztráta vidění jednoho oka.
Z tohoto pohledu lze sice připustit, že obžalovaný i přes svou opilost mohl vědět, že může dojít nejen ke skutečně způsobeným následkům, když si mohl uvědomovat, že by mohlo dojít i k závažnějšímu následku, a pro případ, že k němu dojde, mohl být s tímto také smířen. Byl-li totiž srozuměn se způsobením takové újmy, kterou fakticky způsobil, jak správně uzavřel městský soud, pak není důvodu předpokládat, že by nebyl srozuměn i se způsobením poněkud závažnějšího následku, např. ve formě určitého zhoršení zraku poškozeného, jak tuto možnost uváděla znalkyně. Ovšem důvodně předpokládat, že by si ve svém stavu, v němž se nacházel, byť si tento přivodil sám, mohl v dané chvíli, kdy byl při útoku veden především svými emocemi, vyvěrajícími nejen z opilosti, ale patrně i z bolesti, jak obžalovaný uváděl, kterou utrpěl v důsledku svého zranění vykloubení klíční kosti z ramenního kloubu, na jehož ošetření čekal, byl schopen si představit a plně uvědomit též to, že by mohl způsobit natolik závažné poranění oka, jehož trvalým následkem by byla slepota, tedy trvalá ztráta vidění poraněného oka, dle přesvědčení vrchního soudu již nelze. Zvláště, když eventualitu slepoty poraněného oka i sama znalkyně oční lékařka označila za krajní případ. Jak uvedl již městský soud, v daném okamžiku a za daných okolností obžalovaný nejspíše nebyl schopen natolik hluboké úvahy, která by takovouto krajní možnost zahrnovala. Naproti tomu jeho psychický stav nemohl bránit tomu, aby si mohl plně uvědomit a byl smířen s tím, že může způsobit ty následky, které skutečně způsobil, neboť jde o typická zranění, k nimž při útoku pěstí do obličeje obvykle dochází, což platí i pro případ, že napadená osoba má nasazeny na očích brýle. Představa způsobení takovýchto následků, které jsou charakteru jeho útoku zcela adekvátní, totiž žádnou hlubší úvahu či rozmysl nevyžaduje. Vrchní soud je proto přesvědčen o tom, že byť jde o hraniční případ, nelze bez porušení zásady in dubio pro reo obžalovanému přičítat k tíži právě tu nejhorší eventualitu, která by v daném případě vůbec mohla nastat, tedy celkovou ztrátu zraku na zraněném oku poškozeného.“
K tomu je nezbytné konstatovat, že tato argumentace je poměrně úzce zaměřena toliko na jeden aspekt, který bylo nezbytné hodnotit. Podle dovolacího soudu nedostatečnost a tím i celková nepřesvědčivost zdůvodnění právní kvalifikace jednání obviněného odvolacím soudem spočívá právě v tom, že se omezilo toliko na vyložení soudy zjišťovaného skutkového stavu ve vztahu k alternativě těžké újmy na zdraví upravené ustanovením §122 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Učinění právního závěru stran nemožnosti posouzení činu v podobě právní kvalifikace požadované dovolatelem (tedy jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví) - aniž by bylo nezbytné zvrátit závěr učiněný odvolacím soudem stran možnosti vzniku těžké újmy na zdraví podle citovaného ustanovení (z hlediska soudně lékařského poškozením důležitého orgánu je i ztráta jednoho oka – srov. např. Tesař J., Soudní lékařství, třetí, doplněné vydání, Praha Avicenum s. 80) – se jeví nejméně jako předčasné v situaci, kdy se dovoláním napadené rozhodnutí současně nezabývalo tím, zda z útoku obviněného bezprostředně nehrozila vážná porucha zdraví poškozeného, která by byla podřaditelná pod jinou, ustanovením §122 odst. 2 tr. zákoníku upravenou alternativu, o níž bylo lze uvažovat [např. §122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku]. Ve věci posuzované to platí o to více, že nutnost komplexnějšího vyhodnocení (a případného transparentního vyloučení možnosti dovození závěru o vzniku, resp. reálné hrozbě vzniku těžké újmy na zdraví skrze jinou alternativu ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku) vyvstala i s ohledem na vyjádření intervenující státní zástupkyně (č. l. 297), která nastínila např. možnost upravenou v §122 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
V dané souvislosti lze zmínit i to, že výše uvedený právní závěr (odvozený od posouzení věci jen z hlediska jedné alternativy) odvolací soud učinil na podkladě důkazu (znaleckého posudku z odvětví očního lékařství), jenž byl interpretován v podobě nejpříznivější pro obviněného, což by sice s poukazem na zásadu in dubio pro reo bylo možno akceptovat, ovšem až za situace, že by takto bylo třeba tuto procesní zásadu aplikovat. V daném směru však se jeví být uvedený znalecký posudek, jenž byl k důkazu soudem prvního stupně proveden jeho přečtením za podmínek upravených §211 odst. 5 tr. ř., poněkud strohý. Vzhledem k významu, který mu byl v celkovém vyznění rozsudku soudem přiznán, měly být jeho odborné závěry pro potřeby rozhodování o vině obviněného dále rozvedeny, aby tak vytvořily spolehlivý odborný podklad pro následné rozhodnutí soudu.
Stejně tak v otázce soudy zvažovaného smíření ve vztahu k možným následkům lze shledat rezervy v náležitém vyložení toho, zda tato forma zavinění, tj. obsahová součást úmyslu eventuálního podle §15 odst. 2 tr. zákoníku, skutečně absentuje ve vztahu k hrozícímu (v případě pokusu bezprostředně hrozícímu) následku v podobě upravené ustanovením §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Pochybení stran právního posouzení skutku spočívá i v nesprávném právním závěru soudů obou stupňů, že obviněný se činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti.
Soud prvního stupně se při dovození tohoto právního závěru opřel o znalecký posudek znalce MUDr. Petra Navrátila, který dospěl k poznatku, že obviněný se v době činu nacházel ve stavu prosté těžké opilosti, v jejímž důsledku (str. 7) „byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého násilného jednání vůči poškozenému MUDr. J. a toto své jednání ovládat podstatně sníženy, nebyly však vymizelé a ani tomuto se blížící“, jenž interpretoval tak, že (str. 12) „se nacházel ve stavu těžké prosté ebriety, pro kterou byly jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací podstatně sníženy, ale nebyly vymizelé, tedy obžalovaný se nacházel ve stavu tzv. zmenšené příčetnosti ve smyslu §27 tr. zákoníku“ . Následně nalézací soud uzavřel, že obviněný je (str. 13) „plně trestně odpovědný, neboť i přes těžkou prostou ebrietu v době činu byl schopen své jednání ovládat, uvedené schopnosti byly totiž pouze podstatně snížené, nebyly však vymizelé. Nebyly tak naplněny znaky nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku, obžalovaný se nacházel toliko ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu §27 tr. zákoníku, kterou si ovšem zavinil sám vlivem návykové látky, tedy mu tato zmenšená nepříčetnost nijak neprospívá“.
Soud odvolací se s takovým hodnocením ztotožnil, neboť v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný (str. 6) „jednal ve stavu zmenšené příčetnosti dle §27 tr. zákoníku, kterou mu městský soud oprávněně přiznal…“.
Podle zjištění dovolacího soudu však takový závěr, vzhledem k odborným zjištěním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v posuzované věci učinit nelze.
Ustanovení §27 tr. zákoníku upravující zmenšenou příčetnost stanoví, že zmenšeně příčetný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženu schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Citované ustanovení (obdobně jako mu předcházející ustanovení §26 tr. zákoníku upravující nepříčetnost) vychází z toho, že k ovlivnění (v daném případě podstatnému) rozpoznávací či ovládací schopnosti pachatele došlo bez jeho zavinění. Proto užití tohoto pojmu soudy nižších stupňů, resp. dovození závěru, že pachatel (obviněný) se činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti v situaci, kdy si podstatné snížení těchto schopností přivodil zaviněně vlivem návykové látky, jako je tomu v případě posuzovaném, je zcela nepřípadné, resp. navíc z hlediska úvah o vině pachatele nesprávné . Zohledňování tohoto stavu (ve věci posuzované navíc nesprávně dovozeného) v souvislosti s řešením otázky viny je třeba vnímat jako pochybení v hodnotící činnosti soudu, neboť na rozdíl od příčetnosti (coby znaku subjektu) se význam zmenšené příčetnosti (coby znaku osoby pachatele) může projevit (v případě zmenšené příčetnosti nezaviněné) až v rovině právních následků trestní odpovědnosti, tj. v souvislosti s rozhodováním o trestu. Soud prvního stupně sice ve svém rozsudku uzavírá, že tento stav ( „zmenšená nepříčetnost“ ), z důvodu jeho zaviněného přivození, obviněnému nijak neprospívá, což by (při pominutí uvedené terminologické neobratnosti) bylo lze akceptovat, nebýt toho, že vlastní odůvodnění soudem dovozovaných závěrů svědčí o přístupu opačném.
Z odborných závěrů znalce lze usuzovat, že k ovlivnění obou (pro závěr o příčetnosti obviněného esenciálních předpokladových) schopností obviněného došlo vlivem prosté ebriety (jejího těžkého stupně) a že tudíž ve stavu střízlivosti by byly plně zachovány. V rozporu s jinak správným tvrzením, že stav, který si zaviněným požitím alkoholických nápojů obviněný přivodil, mu nijak neprospívá, však nalézací soud tento ve prospěch obviněného zohledňuje. Zvažuje-li totiž otázku zavinění obviněného ve vztahu k následku těžšímu, než jaký z jeho jednání skutečně vzešel, uzavírá nalézací soud (str. 11), že „volní vztah k takovým následkům u obž. M. J. i s ohledem na jeho tehdejší psychický a fyzická stav… neshledal“. Podle soudu, který se dovolává i vyjádření slyšeného znalce „mnohem spíše… spoléhal, že nic z těchto následků nenastane“.
V obsahové návaznosti nalézací soud při hodnocení otázky zavinění své úvahy uzavírá tak, že jednání obviněného (str. 12) „bylo svévolné, agresivní… agresivita mohla být vyvolána prakticky čímkoli s ohledem na ebrietu obžalovaného“, který „nebyl schopen nějaké hlubší rozvahy a úvahy, co vlastně při svém ataku způsobí, není ani možno říci, že by svým útokem zamýšlel způsobit nějaká závažnější zranění poškozenému“. Nalézací soud proto „neshledal kladný vztah k takovýmto závažnějším zraněním … nelze proto uvažovat o nepravé lhostejnosti ve vztahu k těmto těžším následkům, neboť u nepravé lhostejnosti se vyžaduje kladný vztah k možným následkům na zdraví v podobě těžké újmy, má-li být takový vztah hodnocen jako srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Toto konstatování vede soud prvního stupně k závěru, že „nebylo možno vycházet z verze, že obžalovaný měl alespoň nepřímý úmysl k těžké újmě na zdraví, tedy že se pokusil o závažnější trestný čin…“. Na straně druhé „musel být smířen s tím, že způsobí méně závažnou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku“.
Odvolací soud se s tímto hodnocením, jak plyne ze str. 6-7 jeho rozsudku ztotožnil, když i s poukazem na vyjádření znalce (str. 6) a vyjádření soudu nalézacího, že obviněný „nejspíše nebyl schopen natolik hluboké úvahy, která by takovou krajní možnost (slepota oka) zahrnovala. Naproti tomu jeho psychický stav nemohl bránit tomu, aby si mohl plně uvědomit a byl smířen s tím, že může způsobit ty následky, které skutečně způsobil, neboť jde o typická zranění, k nimž při útoku pěstí obvykle dochází, což platí i pro případ, že napadená osoba má nasazeny na očích brýle. Představa způsobení takovýchto následků, které jsou charakteru jeho útoku zcela adekvátní, totiž žádnou hlubší úvahu či rozmysl nevyžaduje…. byť jde o hraniční případ, nelze bez porušení zásady in dubio pro reo obžalovanému přičítat k tíži právě tu nejhorší eventualitu, která by v daném případě vůbec mohla nastat, tedy celkovou ztrátu zraku na zraněném oku poškozeného.“
Uvedené citace z rozsudků obou soudů nižších stupňů dokladují to, že závěr o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku opřely o prokázání eventuálního úmyslu obviněného opřeného o ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ve vztahu k reálně nastalému následku (účinku popsanému ve výrokové části rozsudků) z hlediska složky volní shledávají smíření obviněného, které dle jejich názoru již nelze dovodit ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Závěr soudů nižších stupňů, které opřely existenci eventuálního úmyslu obviněného ve vztahu k následku upravenému ustanovením §146 odst. 1 tr. zákoníku o jeho smíření , tj. o nejnižší úroveň volní složky (volního vztahu pachatele k následku trestného činu) upravené zákonem pro úmyslnou formu zavinění, neshledává dovolací soud s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění adekvátním. O smíření (tj. o trestněprávní pravé lhostejnosti) lze učinit závěr, že „se jedná o lhostejnost spojenou s minimální kladnou vůlí (tj. smířením se) pachatele ve vztahu k jeho činu, která se nachází obrazně řečeno „pod“ srozuměním (tzn. ještě v dosahu eventuálního úmyslu), zároveň však „nad“ nechtěním pachatele (tj. mimo dosah vědomé nedbalosti)“ – srov. Kratochvíl, V., „Smíří“ se české soudy s novým ustanovením §15 odst. 2 trestního zákoníku? In: D. Sehnálek, J. Valdhans. R. Dávid, L. Kyncl (eds) Days of law/Dny práva/. Brno : Masaryk University, Faculty of law, 2009, AUBI No 356, s. 933 a násl. Tvrdit, že opakovaný útok obviněného pěstí vůči obličejové části poškozeného, který se v zasažené oblasti projevil působením tupého násilí o větší síle na menší ploše a měl za následek středně závažné poranění poškozeného v podobě zlomeniny nosních kůstek, distorze krční páteře, krevní podlitiny na pravé očnici a povrchového poranění rohovky pravého oka, je ve vztahu k takto vzniklému následku kryt toliko smířením obviněného s ním, je podle dovolacího soudu nepřípadné. Pokud soudy nižších stupňů nedospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a učinily závěr, že jednal v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pak s ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti případu měly učinit závěr, že tuto formu zavinění naplnil obviněný srozuměním v jeho významu, jak je upraven již citovaným ustanovením, a nikoli skrze jimi uváděné smíření obsažené v §15 odst. 2 tr. zákoníku . Z jednání obviněného, jak je popsáno i ve výrokové části rozsudku (a jak jej vylíčili slyšení svědkové), plyne, že volní složka byla u obviněného zastoupena v podstatně vyšší intenzitě, než uzavřely soudy nižších stupňů, tj. že rozhodně nebyla „pod“ srozuměním, nýbrž minimálně na jeho úrovni.
Z dosud uvedeného plyne, že za stávajícího stavu nelze ani akceptovat právní názor soudů nižších stupňů, které vyloučily možnost dovození zavinění obviněného ve formě smíření k možnému následku v podobě vzniku těžké újmy na zdraví . S ohledem na výše podanou jeho charakteristiku [obrazně „pod“ srozuměním (tzn. ještě v dosahu eventuálního úmyslu), zároveň však „nad“ nechtěním pachatele (tj. mimo dosah vědomé nedbalosti)“ ] je možno říci, že jeho uplatnění v posuzované věci k následku v podobě vymezené ustanovením §145 tr. zákoníku není vyloučeno ani konstatováním znalce, že obviněný „mnohem spíše… spoléhal, že nic z těchto následků nenastane“. Takové konstatování nelze interpretovat do závěru, že ve vztahu ke vzniku těžké újmy na zdraví je možno dovodit nejvýše nedbalostní zavinění obviněného. Zbývá dodat, že nepřípadnými se jeví i úvahy nižších soudů, které závěry o formě zavinění obviněného odvozují i od určité rozvahy pachatele (např. „… nebyl schopen nějaké hlubší rozvahy a úvahy, co vlastně při svém ataku způsobí..“ ), neboť ty je namístě uplatňovat toliko v případech řešení viny pachatele u skutkových podstat obsahujících specifický úmysl pracující s premeditací (např. §140 tr. zákoníku). Navíc je tyto úvahy třeba spojovat se složkou představovou, zatímco v případě posuzovaném se spornou jeví složka volní.
I v kontextu tohoto konstatování je nezbytné uzavřít, že v této části (tj. stran posouzení skutku obviněného toliko v podobě dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku) shledává dovolací soud dovolání nejvyššího státního zástupce, vytýkající napadenému rozsudku vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, důvodným.
B)
Naopak za zákonu odpovídající podkládá Nejvyšší soud způsob, jímž odvolací soud zdůvodnil, proč v jím posuzované věci není zákonného podkladu pro posouzení činu obviněného za užití kvalifikačního znaku na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví. Vývody odvolacího soudu jsou pro Nejvyšší soud akceptovatelné. Soud druhého stupně důvodně upozornil na změnu provedenou v ustanoveních vymezujících zvýšenou ochranu zdravotnického pracovníka zákonem č. 306/2009 Sb., k níž zákonodárce přistoupil ještě před nabytím účinnosti zák. č. 40/2009 Sb., a která jednoznačně směřovala k omezení rozsahu případů, na něž se měla vztahovat. Takto provedeného omezení působnosti normy si je vědom sám dovolatel, zákonnému znění, které nabylo dnem 1. 1. 2010 účinnosti však přisuzuje jiný význam, než soud odvolací. Dovolací soud však neshledává důvodu k tomu, aby přisvědčil správnosti interpretace výše citovaného znění zákona podané nejvyšším státním zástupcem. V dané souvislosti je vhodné připomenout, že původní znění obsažené ve vládním návrhu (č. 410) trestního zákoníku ( na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona ), k němuž důvodová zpráva (např. k §143 a 144) uvedla, že „se do jednotlivých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby doplňuje zvýšená ochrana poskytovaná svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, zdravotnickému pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání, nebo jinému, který plnil svoji obdobnou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona; půjde tedy o případy podobné, kdy poškozený plnil svou povinnost např. záchranáře, hasiče apod., směřující k záchraně života, ochraně zdraví nebo majetku dalších osob“ , bylo provedenou novelizací nahrazeno textem na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví , nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Novelizované znění tedy souvislost s činnostmi majícími za cíl záchranu, příp. ochranu, života a ochranu zdraví, u dalších kategorií osob ochranu majetku zdůraznilo nejen v případě zdravotnických pracovníků, nýbrž i u dalších osob, jimž je takto poskytována zvýšená ochrana, přičemž je nutno dovozovat, že právě a jen v těchto souvislostech je vyšší míra ochrany těchto osob a tím i vyšší míra trestní odpovědnosti pachatele nastavena. Ostatně v tomto nazírání interpretuje dosah citovaného ustanovení i komentář k trestnímu zákonu, který zdůrazňuje, že „k trestnému činu... musí dojít… bezprostředně při poskytování zdravotnické péče, a to jak v terénu… tak i v ambulanci nebo nemocnici.“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, C. H. Beck, 2012, 3614s, str. 1533). „Pachatel však musí přistoupit ke způsobení těžké újmy na zdraví lékaři... v souvislosti s výkonem této jeho povinnost vyplývající z jeho zaměstnání … a proto zde musí být v tomto směru alespoň eventuální úmysl a stejně tak i následek, resp. účinek... může být způsoben v eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), když s ním pachatel může být jen srozuměn“ (tamtéž str. 1534).
Opačný výklad, který prosazuje nejvyšší státní zástupce, by ad absurdum dovedeno mohl vést k nedůvodnému přepínání trestní represe při vyvození trestní odpovědnosti pachatele a následném jeho trestním postihu v těch případech, kdy by k napadení zdravotnického pracovníka z jeho strany došlo v situacích, kdy by tento zjevně - byť profesně vizuálně zcela odlišitelný od jiných osob a případně i v budovách určených k realizaci zdravotnických úkonů určených k ochraně života a zdraví - bezprostředně nevykonával zdravotnické zaměstnání nebo povolání směřující k záchraně života nebo ochraně zdraví (např. napadení lékaře v jídelně nemocnice, pohybujícího se na chodbě, apod.).
Byť v posuzované věci lze uzavřít, že jde o případ do jisté míry hraniční, nelze zcela oprávněně vznést kritiku vůči odvolacímu soudu v tom smyslu, že by si uzpůsobil skutkový stav věci pro potřeby svého rozhodnutí. Poukazuje-li totiž dovolatel na to, že konflikt ústící v napadení poškozeného lékaře nastal již v prostorách kartotéky při předávání zdravotnické dokumentace a dovolává se skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených na str. 3 jeho rozsudku, pak z pohledu skutku vlastního, tj. který je předmětem vlastního právního posouzení, ani soud nalézací neuvádí nic, co by svědčilo pro závěr, že trestný čin byl obviněným započat v tomto prostoru a za daných souvislostí. Takový skutkový závěr z důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyplývá. Správná jsou zde uvedená skutková zjištění o tom, že se poškozený zastal přítomné zdravotní sestry, vyzval poškozeného k opuštění kartotéky, svým pohybem vůči němu jej přiměl tento prostor opustit (aniž by vůči tomu obžalovaný fyzicky jakkoli zasáhl) a až posléze, v době hovoru se svědkyní B. přes okénko kartotéky, byl nečekaně obviněným napaden způsobem, který rozsudek soudu prvního stupně uvedl a který odvolací soud převzal.
Pokud za této situace nedovodil odvolací soud existenci zákonných podmínek podřazení takto zjištěného skutku pod ustanovení kvalifikované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle odst. 2 písm. d), §145 tr. zákoníku, pak lze připustit, že vyložil toto ustanovení sice restiktivnějším způsobem, avšak nikoli s důsledky, které by měly zakládat do budoucna takovou interpretaci tohoto zákonného znaku, kterou naznačuje ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce. Posouzení věci obviněného lze označit za zákonu odpovídající. Odvolací soud ve svém rozsudku vyhodnotil konkrétně zjištěný skutek a z důvodů jím vyložených dospěl k právnímu závěru o nedůvodné aplikaci kvalifikačního znaku při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví ze strany soudu prvního stupně výlučně ve vztahu k tomu skutku a konkrétním okolnostem stran něho zjištěným. Byť obviněný na poškozeného zaútočil v časově krátkém horizontu poté, co napadený lékař poskytl – ve vztahu k jinému pacientovi – zdravotnické úkony při ochraně jeho zdraví, bezprostřední souvislost ve vztahu k výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení dána není. Napadení poškozeného nikterak bezprostředně nesouviselo s jeho pracovní činností jako lékaře, vzdálenější souvislost, tj. že v době napadení vykonával službu, byl ustrojen způsobem, který jeho příslušnost ke skupině zdravotnických pracovníků jednoznačně demonstroval, byl napaden v prostorách nemocnice a že se tak stalo krátce poté, co předal k dalšímu odbornému ošetření jeho posádkou přivezeného pacienta, neodůvodňuje závěr o nutnosti subsumpce jednání obviněného též pod znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
Závěr, který odvolací soud učinil, nelze vnímat jako demonstraci postoje soudu, že aplikace tohoto kvalifikačního znaku je vyloučena v případech, které demonstrativně (lékař odkládá skalpel na operačním stole, zapisuje nutné údaje do zdravotnické dokumentace apod.) s poukazem na nutnost poskytnutí zvýšené ochrany uvedl dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu posouzení skutku obviněného odvolacím soudem nemůže vést soudy, které by posuzovaly skutkově odlišné věci (tj. např. typově shodné s příklady uváděnými odvolatelem), k tomu, aby jejich posouzení za užití uvažovaného kvalifikačního znaku s odkazem na dovoláním napadené rozhodnutí odmítaly. Takové naznačené, zcela nežádoucí a zákonu odporující interpretace soudy nižších stupňů se dovolací soud neobává.
Z důvodů, které dle hodnocení dovolacího soudu přesvědčivým způsobem vyložil soud druhého stupně, neshledal Nejvyšší soud posouzení skutku obviněného odvolacím soudem v této části vadným.
C)
Protože dovolací soud zjistil, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., to stran hmotně právního posouzení skutku v rozsahu vymezeném v části III/A tohoto usnesení, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 To 76/2013 -302, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, č. j. 41 T 11/2013-268, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem soudu prvního stupně je o vině obviněného, při vázanosti právním názorem, který je v tomto rozhodnutí vysloven (§265s odst. 1 tr. ř.), znovu rozhodnout. Na posouzení tohoto soudu se ponechává, zda dosud provedené dokazování skýtá dostačující podklad pro jeho rozhodnutí, či zda – i s ohledem na výše uvedené – není nezbytné toto dílčím způsobem (v otázkách odborných) doplnit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil