ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1060.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1060/2022-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného K. A. R. , nar. XY ve XY, státního příslušníka Polské republiky, trvale bytem XY, Polská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 12 To 33/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2022 (původně pod sp. zn. 45 T 1/2022), takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. A. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, č. j. 45 T 1/2022-38 (po vyloučení věci obviněného ze společného řízení nyní vedeno pod sp. zn. 45 T 8/2022), byl obviněný K. A. R. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v délce 5 let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných B. S. S. a J. A. P.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že společně se dvěma jmenovanými spoluobviněnými a s odděleně stíhaným obviněným D. J. po vzájemné předchozí dohodě, poté, co ve dnech 1. 4. 2019 až 4. 4. 2019 nejprve opakovaně telefonicky a prostřednictvím whatsappové komunikace se obviněný J. A. P. domáhal po poškozeném J. P., jednajícím za společnost I. g., úhrady částky 55 287,90 EUR pro společnost M. C. G. S., za kterou vystupovala obviněná B. S. S., za dodávku sýrů do Maďarska, a poškozený J. P. tvrdil, že úhradu faktury nemůže provést, neboť dosud neobdržel platbu od maďarského odběratele, rozhodli se obvinění J. A. P. a B. S. S. přimět poškozeného zaplatit předmětnou fakturu při osobní návštěvě poškozeného J. P. v jeho bydlišti. Obviněná B. S. S. oslovila odděleně stíhaného D. J. a jeho prostřednictvím obviněného K. A. R., jejichž úkolem bylo poškozenému „ukázat, že má peníze zaplatit“ a domluvili se na příjezdu do Prahy dne 11. 4. 2019 a na dalším postupu. Následně v době kolem 10:35 hodin obvinění J. A. P. a B. S. S. vylákali poškozeného J. P. pod záminkou obchodní schůzky v restauraci z jeho bytu na adrese Praha, XY, do vozidla BMW X5, které řídila B. S. S., přičemž když projížděli ulicí XY, obviněná B. S. S. jakožto řidička zastavila vozidlo poblíž domu s adresou XY, Praha 9, kde již podle předchozí domluvy čekali a do vozidla na zadní sedadla nastoupili odděleně stíhaný D. J. a obviněný K. A. R., každý z jedné strany vedle poškozeného J. P. V průběhu jízdy obvinění B. S. S. a J. A. P. vyhrožovali poškozenému J. P., že pokud nezaplatí fakturu na částku 55 287,90 EUR, tak ho „odvezou do Polska, kde ještě uvidí“, přičemž vozidlo obviněná B. S. S. řídila směrem k dálnici D1 a následně po ní pokračovala směr Brno, v průběhu cesty obviněný K. A. R. poškozeného J. P. loktem zatlačoval do sedačky a opakoval mu, aby zaplatil, poté mu podal láhev vodky a přiměl poškozeného, aby se několikrát napil. Dojeli na parkoviště u benzínové čerpací stanice Shell na 45. km dálnice D1, kde poškozeného J. P. přiměli, aby jim na svém notebooku zpřístupnil internetové bankovnictví k bankovnímu účtu vedenému u OTP Bank Nyrt., jehož vlastníkem je společnost I. g., což poškozený J. P. učinil, přičemž když obvinění B. S. S. a J. A. P. zjistili, že zůstatek na účtu činí přibližně 32 000 EUR, a poškozený J. P. je žádal, aby mu na účtu něco zůstalo, že má rodinu, přiměli ho, aby převedl částku 30 000 EUR z účtu společnosti I. g., na účet vedený u OTP Bank Nyrt. pro společnost ABCcom plus, s. r. o. Obviněný J. A. P. ověřil, že platba byla na účet skutečně připsána, poté odvezli poškozeného J. P. zpět před jeho bydliště, přičemž cestou k bydlišti obviněný J. A. P. poškozenému vyhrožoval, že pokud nedoplatí zbylou částku, hodí ho do Vltavy, a poškozeného udeřil pravou rukou do tváře. Tímto jednáním způsobili poškozené I. g., škodu ve výši 768 150 Kč.
3. Zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2022, č. j. 12 To 33/2022-78, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tom smyslu, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávné právní posouzení skutku konkrétně spatřoval v nesprávném hodnocení otázky protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmových znaků trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak bylo dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, současně porušily právo obviněného na obhajobu a na nestranné posuzování věci, neboť jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly návrhy na doplnění dokazování, které mohly přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností. Rozhodnutí byla také vydána po porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv, což založilo nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
5. V podrobnostech pak obviněný ve své argumentaci uvedl, že trestnou činnost kladenou mu za vinu popírá, přičemž ve věci podrobně vypovídal již v přípravném řízení, logicky a přesvědčivě vysvětlil relevantní okolnosti a ve věci navrhoval k provedení důkazy, které mohly objasnit skutečnou podstatu věci. Soudy své závěry učinily jen na základě toho, že se jeho verze jevila jako méně pravděpodobná, neodstranily tedy všechny důvodné pochybnosti o vině a porušily zásady in dubio pro reo a presumpci neviny. Soudy taktéž rozhodly v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav, protože soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz k závěru, že úkolem obviněného bylo poškozenému „ukázat, že má zaplatit“, stejně tak ani důkazy k závěru, že měl poškozeného loktem zatlačovat do sedačky, zejména pokud sám poškozený uvedl, že obviněný do něj mohl strčit nechtěně. Nijak nebylo vyvráceno rovněž tvrzení obviněného, že účelem jeho přítomnosti byla ochrana a bezpečnost spoluobviněné B. S. S. K převodu finančních prostředků z bankovního účtu pak došlo při zastávce vozidla na benzínové stanici, poškozený se tedy rozhodně neocitl v bezvýchodné situaci a převodu nepředcházelo násilí ani pohrůžka bezprostředního násilí.
6. Městský soud v Praze s ohledem na to neprokázal, že by spoluobvinění jednali s takovou koordinovaností, plánovitostí, rozdělením úloh a především znalostí alespoň podstatných a rozhodných skutečností, aby mohlo dojít k naplnění znaku, že jednali jako členové organizované skupiny, tedy že by došlo k činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že by tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.
7. Další pochybení soudů obviněný spatřoval v porušení §125 tr. ř., neboť soudy pouze jednostranně vyložily, kterým skutečnostem uvěřily, aniž by hodnověrně vyvrátily jednotlivé podstatné rozpory mezi důkazy navzájem. V tomto případě je totiž řada z nich vzájemně rozporných, jejich rozhodnutí tedy nebyla řádně a zákonně odůvodněna. V návaznosti na tuto vadu došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
8. Nakonec obviněný namítl, že mu uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a je ve zřejmém rozporu s účelem trestu, přičemž soudy řádně neodůvodnily, které skutečnosti vedly k jeho uložení, nepřihlédly ani k polehčujícím okolnostem podle §41 tr. zákoníku.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a dále postupoval podle §265l a násl. tr. ř.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky zde vyjádřené obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračovaly meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
11. Dále se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, podle něhož trestná činnost obviněného byla prokázána především výpovědí poškozeného J. P., jehož výpověď byla podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy. Předně nelze přehlédnout, že poškozený byl vyslechnut již v přípravném řízení, jeho výpověď má jednoznačně usvědčující charakter, přičemž při své druhé výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení dne 7. 6. 2022 vypovídal v zásadních bodech obdobně jako při prvotní výpovědi a i tato výpověď měla tedy usvědčující charakter. Poškozený vypovídal konzistentně po celou dobu trestního řízení, přesvědčivě odpovídal na dotazy směřující k detailům v řízení před soudem, když na tyto detaily nebyl v přípravném řízení dotazován. Nebylo zjištěno nic, co by svědčilo, byť jen v náznaku, pro podezření, že poškozený zamýšlel obviněným svojí výpovědí uškodit a způsobit jim újmu v podobě vedeného trestního řízení. Dále bylo provedenými důkazy prokázáno, že jednání obviněných bylo třeba kvalifikovat jako jednání organizované skupiny, neboť v takovém případě postačí, že mezi nejméně třemi existujícími a vzájemně spolupracujícími osobami existovala vzájemná součinnost na provedení trestné činnosti, pro kterou byla charakteristická taková míra plánovitosti jejího průběhu a k tomu odpovídající koordinace úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, což v případě obviněného i dalších spoluobviněných nastalo. Není totiž sporu o tom, že následek v podobě zaplacené platby ze strany poškozeného nastal v situaci, kdy do vozidla řízeného obviněnou B. S. S. najednou přistoupili jak obviněný, tak i odděleně trestně stíhaný D. J., a právě tímto způsobem demonstrovali jednoznačnou fyzickou převahu nad poškozeným, který vzniklou situaci popsal tak, že věděl, resp. obvinění velice dobře věděli, proč tam jsou. Jednání obviněného tedy bylo plně provedenými důkazy prokázáno, právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá.
12. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání, směřující ve svém důsledku proti usnesení Vrchního soudu v Praze, je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
16. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, nicméně bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc, podle názoru obviněného, byly pro prokázání předmětného děje nedostatečné, soudy pak také některé podstatné důkazy nedůvodně neprovedly. Jeho argumentace se tedy v tomto rozsahu, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 míjela.
17. Lze doplnit, že výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu i s odkazem na citovaný dovolací důvod zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly podle dříve ustálené soudní praxe zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost mohla mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
18. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností (již) od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) jako dříve podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
19. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného K. A. R. shledat nelze.
20. Pokud jde o námitku, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je nutné uvést, že obviněný ve svém dovolání neuvedl, o které důkazy se konkrétně mělo jednat a jaké konkrétní důvody byly nedůvodné. Nejvyšší soud tudíž může pouze v obecné rovině konstatovat, že obviněný se skutečně v průběhu přechozích fází řízení domáhal provedení některých dalších důkazů, což však soudy obou stupňů výslovně shledaly nadbytečným a své závěry velmi podrobně a důkladně odůvodnily, proto v tomto případě postačí odkázat na odstavce 30. až 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 23. až 26. a 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se právě danou problematikou zabývaly. S těmito jejich závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Zmíněné důkazní návrhy tedy důvodně nebyly akceptovány (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).
21. Ve zcela obecné rovině Nejvyšší soud na okraj dodává, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Tomu soudy činné v této trestní věci, jak již bylo řečeno, dostály.
22. Pokud jde o další alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně účinném znění, platí, že rozhodná skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Především je namístě v obecném smyslu konstatovat, že soudy činné dříve ve věci provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Současně logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. soudy obou stupňů naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. Nicméně v konkrétu uvádí Nejvyšší soud následující
23. Soud své závěry opřely zcela důvodně zejména o výpověď poškozeného J. P., jež byla shledána věrohodnou, přesvědčivou a konzistentní po celou dobu trestního řízení, nebyl ani zjištěn jakýkoliv náznak toho, že by poškozený chtěl obviněným svou výpovědí jakkoli uškodit. Výpověď poškozeného navíc nestojí osamoceně, neboť byla nepřímo potvrzena i výpověďmi ostatních obviněných a svědkem (odděleně stíhaným) D. J., kteří shodně uvedli, že přijeli za poškozeným řešit úhradu platby, obviněný a svědek D. J. nastoupili do vozidla na předem sjednaném místě, pro poškozeného zcela nečekaně, přičemž si sedli (bez jakéhokoliv vysvětlení či představení se) každý z jedné strany vedle poškozeného, vůči němuž oba měli značnou fyzickou převahu, a poté se ihned vozidlo (řízené obviněnou B. S. S.) rozjelo. Poškozený navíc několikrát během cesty žádal, aby zastavili, čemuž nebylo vyhověno. Následně vozidlo najelo na dálnici D1, jelo tedy rychlostí vylučující jakýkoli pokus o útěk, současně obvinění J. A. P. a B. S. S. za jízdy poškozenému vyhrožovali, že ho „odvezou do Polska, a uvidí, co bude“.
24. Jak již uvedly soudy obou stupňů, takovouto situaci navozenou ze strany všech obviněných a svědka D. J. nelze považovat za standardní pro případné řešení obchodních sporů, neboť na poškozeného byl vyvíjen značný psychický nátlak, aby vyhověl požadavkům obviněných. U benzinové stanice nakonec obvinění zastavili, nicméně ani zde poškozený nemohl vystoupit a došlo pouze k převodu finančních prostředků ve výši 30 000 EUR. Samotné okolnosti převodu částky 30 000 EUR ostatně také potvrzují výpověď poškozeného, neboť částka byla zaplacena na účet společnosti ABCcom plus, s. r. o., nikoliv na účet společnosti M. C. G. S., jež vystavila fakturu společnosti I. g. (jejíž úhradu po poškozeném obvinění požadovali), přičemž účet, na nějž byly převedeny finanční prostředky, byl ovládán osobou navázanou na obviněnou B. S. S., resp. i obviněného J. A. P., neboť bezprostředně poté, co poškozený zadal příkaz k úhradě částky 30 000 EUR, právě obviněný J. A. P. elektronicky ověřil, že byla předmětná částka na účet společnosti ABCcom plus, s. r.o., připsána. Pokud by se tedy jednalo o standardní obchodní jednání, jak tvrdili obvinění, neexistoval žádný důvod, proč by finanční prostředky byly převedeny na účet společnosti, která nebyla v předmětném obchodní věci nijak zainteresovaná a která formálně neměla žádné vazby na obviněného J. A. P. ani na obviněnou B. S. S.
25. Stejně tak byla vyvrácena obhajoba obviněného, že byl celému incidentu přítomen pouze z důvodu zajištění bezpečnosti obviněné B. S. S., která se měla obávat cesty do cizí země, kde nikdy nebyla, a taktéž poškozeného, a v podstatě neměl žádné povědomí o tom, co se v autě odehrává. Bylo totiž jednak zjištěno, že obviněná do Prahy cestovala opakovaně před dnem 11. 4. 2019, cestovala navíc i do Maďarska, kde došlo dne 1. 4. 2019 k vykládce předmětného zboží (bez zaplacení), přičemž při těchto cestách ji doprovázel (jako i dne 11. 4. 2019) pouze obviněný J. A. P. Na základě výpovědí obviněných B. S. S. a J. A. P. a poškozeného bylo prokázáno, že mezi uvedenými subjekty proběhlo deset až dvacet obdobných obchodů, všechny byly uskutečněny bez jakýchkoliv problémů, poškozený se nikdy nechoval agresivně, či násilnicky, a tedy nastalá situace navazující na neprovedení úhrady rozhodně nemohla být hodnocena jako nebezpečná.
26. Nebyl proto žádný důvod neuvěřit i tvrzení poškozeného, že byl při jízdě v automobilu řízeném obviněnou pobízen ze strany obviněného K. A. R. k užití alkoholu a taktéž loktem zatlačován do sedačky (byť poškozený připustil, že se tak mohlo stát omylem, nicméně vzhledem k dalším zjištěným okolnostem se tak ze strany obviněného dělo nepochybně cíleně), či kontrolován, zda neužil mobilní telefon k přivolání pomoci. Obhajoba obviněného spočívající v tom, že do dění ve vozidle nijak nezasahoval a ani s poškozeným nijak nekomunikoval, byla tedy zcela vyvrácena.
27. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti je pak i zřejmé, že obviněná B. S. S. celý čin naplánovala (oslovila obviněného a svědka D. J., dala pokyn obviněnému J. A. P.), obvinění tak jednali po předchozí domluvě, která v případě tohoto trestného činu nepochybně postačovala pouze v krátkosti před samotným činem, a také koordinovaně, neboť (s ohledem na jejich zjištěné jednání) mezi sebou měli do jisté míry rozděleny jednotlivé úkoly – obviněná B. S. S. řídila automobil, společně s obviněným J. A. P. na poškozeného slovně vyvíjeli nátlak, aby jim zaplatil předmětnou částku, obviněný pak společně se svědkem D. J. vytvořili vůči poškozenému fyzickou převahu, čímž poškozeného odradili od jakékoliv obrany a v konečném důsledku ho tak i přiměli k uhrazení části požadovaných finančních prostředků, přičemž obviněný J. A. P. následně prověřil, zda finanční prostředky byly připsány na určený účet (srov. k tomu např. rozhodnutí publikované pod č. 53/76-II. nebo č. 45/86 Sb. rozh. tr.).
28. Nejvyšší soud také doplňuje, že vzhledem k nastíněné důkazní situaci není možné tento stav hodnotit jako tzv. „tvrzení proti tvrzení“, tedy tvrzení obviněného proti (pouze) tvrzení poškozeného (přičemž ani v takovém případě by nebylo principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu a dovození viny obviněného).
29. Jak již tedy bylo řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
30. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
31. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak Nejvyšší soud nezjistil.
32. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení] by bylo možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Pod tento dovolací důvod proto, jak již bylo řečeno, není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
33. Všechny námitky obviněného přitom byly založeny na odlišných skutkových závěrech spočívajících zejména v tom, že obviněný se na páchání předmětného trestného činu nijak nepodílel, resp. nebyl s dalšími spoluobviněnými nijak koordinován, neboť se v automobilu nacházel pouze za účelem zajištění bezpečnosti obviněné B. S. S., s poškozeným nijak nekomunikoval a nemohl tak být ani součástí žádné organizované skupiny. S takovými námitkami se již Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto dovolání vypořádal a uzavřel, že dokazováním bylo zjištěno, že obviněný se na spáchaní předmětného skutku nepochybně aktivně a v souladu s dalšími pachateli podílel. Dovolací argumentace obviněného by tak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla podřaditelná.
34. Nakonec obviněný své výhrady směřoval k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomuto je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí bylo možné do 31. 12. 2021 v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., od 1. 1. 2022 byl pak tento dovolací důvod (v totožném změní) přesunut pod písm. i) téhož ustanovení.
35. Navíc v každém případě platí, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (do 31. 12. 2021), resp. (od 1. 1. 2022) podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze podat dovolání jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41, §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, resp. (od 1. 1. 2022) podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
36. Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeně přísný, nenamítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, a rovněž ani uložení nezákonného druhu trestu či jeho výměru mimo určenou trestní sazbu, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu k posouzení povahy a závažnosti činu a polehčujících okolností, což se zcela míjí s jakýmkoliv dovolacím důvodem.
37. Nad rámec nicméně Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci soud prvního stupně ukládal trest obviněnému podle ustanovení §173 odst. 2 tr. zákoníku, tedy bylo namístě uložit trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let. Obviněnému byl přitom uložen trest pouze v délce pěti let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, což již dovození jeho nepřiměřenosti (ve smyslu nepřiměřené přísnosti) výrazně brání. Soud prvního stupně své rozhodnutí navíc i v tomto směru odůvodnil, přičemž se zabýval osobou obviněného a jeho poměry, významem dotčeného chráněného zájmu, způsobem provedení činu, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, možnostmi nápravy obviněného, soustředil se taktéž na polehčující a přitěžující okolnosti (přičemž výslovně uvedl, že neshledal žádné polehčující okolnosti, ostatně ani sám obviněný žádné takové neuváděl) a s jeho závěry se lze plně ztotožnit. Takto uložený trest odnětí svobody se jeví trestem odpovídajícím povaze a charakteru trestné činnosti i osobě obviněného a možnostem jeho nápravy. Uvedená námitce, navíc pod zákonem stanovené dovolací důvody nepodřaditelné, by ani nebylo možné přisvědčit.
38. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je potom podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu