ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1089.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1089/2022-1827
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., dovolání obviněného Z. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch obviněného Z. U., která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 2 To 36/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2020, a rozhodl takto:
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že se výrok v bodu II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 2 To 36/2022, o uložení souhrnného trestu doplňuje tak, že se podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku ruší výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. 91 T 168/2019-86, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, č. j. 9 To 236/2020-107, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2022, č. j. 1 T 1/2020-1678, byl obviněný Z. U. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl za to a za sbíhající se přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 91 T 168/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 9 To 236/2020, odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu týkající se sbíhající se trestné činnosti, včetně výroků obsahově navazujících.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že v úmyslu přisvojit si peněžní prostředky dne 18. 1. 2016 v Brně převedl svůj většinový obchodní podíl ve společnosti O., na nového společníka a jednatele L. P., přičemž společnost O., i nadále řídil a ovládal obviněný, který v době od 25. 3. 2016 do 15. 11. 2016 bez vědomí a souhlasu nového statutárního orgánu provedl postupně výběry z účtu společnosti O., vedeného u České spořitelny, a. s., pod č. XY, a to formou výběru v hotovosti či platební kartou č. XY z bankomatů České spořitelny, a. s., i jiných bank, bankovními převody a platbami platební kartou (přičemž jednotlivé výběry jsou konkrétně specifikovány ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně), a takto získané finanční prostředky si ponechal a použil nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti O., škodu ve výši 14 519 060,70 Kč.
3. Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 7. 2022, č. j. 2 To 36/2022-1739, v bodu I. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo v bodu II. znovu rozhodnuto tak, že se obviněný za zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 91 T 168/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 9 To 236/2020, odsuzuje podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III. výroku).
Proti tomuto rozsudku Vrchního soud v Olomouci podali dovolání jednak obviněný a jednak nejvyšší státní zástupce, a to ve prospěch obviněného.
5. Obviněný Z. U. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. a namítl, že odvolací soud pochybil v případě právního posouzení skutku, konkrétně v určení škody a její výše, tudíž následně i v právní kvalifikaci trestného činu a určení trestní sazby. Trestné činnosti se nedopustil, neboť k manipulaci s penězi měl zmocnění, navíc nebyla zákonně specifikována škoda, která měla jeho jednáním vzniknout. Stejně tak byla nesprávně určena osoba poškozené.
6. K výši škody obviněný uvedl, že byla určena sečtením pohybů na účtu, na něm uložené finanční prostředky však pouze odrážely tzv. hrubý příjem od klientů společnosti O. Z této částky pak museli být vyplaceni subdodavatelé společnosti O., resp. společnost E. C. M. A., která zapůjčila finance na nákup zboží a služeb pro společnost O. Jedná se o standardní obchodní vztah, resp. standardní obchodní jednání. Zdůraznil, že všechny dodavatelské společnosti (E., V. R., S., M., M. s., M. R. – v. a k.) potvrdily, že se společností O., spolupracovaly, přičemž na základě smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 19. 1. 2019, uzavřené mezi společnostmi O., jako odběratelem, a T. V., jako dodavatelem, byla uskutečňována plnění, a to na základě objednávek odběratele a podle ceníku služeb. Pokud by navíc bylo vycházeno ze způsobu určení škody orgánem činným v trestním řízení, pak by se jako poškozený musel do trestního řízení nutně přihlásit ještě další (třetí) subjekt – buď zákazníci společnosti O. (např. V. R., M., M. R. – v. a k.), kterým v takovém případě nebylo plněno, což se nestalo, naopak jejich svědeckými výpověďmi bylo zjištěno, že obchodní vztahy mezi nimi existovaly a plnění ze strany společnosti O., proběhlo řádně a včas. Další variantou mohlo být, že by se jako poškozená přihlásila společnost E. C. M. A., která zapůjčovala prostředky společnosti O., k vyplácení jejich subdodavatelů, a dále případně tito subdodavatelé. Tyto subjekty se jako poškození do trestního řízení, jak bylo řečeno, nepřihlásily, ani nemohly, neboť žádná škoda nevznikla. Odvolací soud se danou problematikou nijak nezabýval, ač se jednalo o stěžejní argument obhajoby. Proto jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
7. Ve věci dále nebyl nedůvodně proveden navrhovaný důkaz, a to výslech svědka J. M., který měl potvrdit existenci smluvního vztahu mezi společností O., a společností E. C. M. A., který nebyl podle odvolacího soudu prokázán.
8. Obviněný pak svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu krádeže, neboť měl se společností O., uzavřenou smlouvu o obchodní spolupráci a dále měl dispoziční oprávnění k účtům společnosti, mohl tak s nimi disponovat. Podpis jednatele L. P. na této smlouvě nebyl znalecky zkoumán, proto nebylo možné učinit závěr, že listinu nepodepsal. Obviněný tedy měl zákonné zmocnění k výběru finančních prostředků, žádná škoda navíc poškozené společnosti nevznikla a ani vzniknout nemohla, a pokud by vznikla, tak nikoli v tvrzené výši. Společnost O., plnila prostřednictvím obviněného své závazky.
9. Obviněný pak brojil i proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť závěry odvolacího soudu nebyly adekvátně a dostatečně odůvodněny. Tento soud ohledně výše škody přejal pouze výpočet soudu prvního stupně, a neuvedl, jak se vypořádal s argumentací, že vybrané finanční prostředky šly na splacení dluhu vůči společnosti E. C. M. A., a celkově se dostatečně nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání. Bylo tak zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces, navíc došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
10. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu absentuje výrok o zrušení trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 91 T 168/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 9 To 236/2020, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu, neboť obviněnému byl ukládán trest souhrnný, jehož obligatorní náležitostí je také zrušení dřívějšího výroku o trestu. Byl tak dvakrát trestán za stejnou trestnou činnost, čímž byla porušena zásada ne bis in idem.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupce podal ve prospěch obviněného dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí je některý výrok neúplný. Konkrétně vytkl, že odvolací soud poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, ve výroku, jímž uložil souhrnný trest pro v tomto řízení zjištěnou a současně pro sbíhající se trestnou činnost, pro jehož uložení byly jinak zjevně dány podmínky ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, nezrušil výrok o trestu uloženému dříve za sbíhajícího se trestnou činnost (z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. 91 T 168/2019-86, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, č. j. 9 To 236/2020-107). Byla tím nastolena situace, kdy je obviněnému za týž skutek trest fakticky ukládán dvakrát. Uvedený stav je ve zjevné kolizi s principem ne bis in idem, neboť teoreticky je obviněný vedle výkonu trestu v nyní předkládané věci i nadále ohrožen výkonem trestu (resp. jeho případnou přeměnou) z formálně nezrušeného výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně. Dovolání je tudíž zaměřeno výhradně ve prospěch obviněného, neboť absence uvedeného zrušujícího výroku narušuje právní jistotu postavení obviněného. Jedná se přitom o absenci části výroku o trestu, která jej tak činí neúplným, naopak tuto chybějící část (výroku o uložení souhrnného trestu) nelze považovat za samostatně stojící výrok jako celek, jehož absence by zakládala vadu v podobě výroku chybějícího (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 6 Tz 13/2021).
13. Vzhledem k tomu, že pro odstranění uvedené vady není nezbytné přikročit ke kasaci napadeného rozsudku, ale lze ji odstranit postupem předvídaným v §265l odst. 2 tr. ř., nejvyšší státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2022, č. j. 2 To 36/2022-1739, neúplný výrok o uložení souhrnného trestu doplnil tak, že se podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku zrušuje výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. 91 T 168/2019-86, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, č. j. 9 To 236/2020-107, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
14. Obě podaná dovolání byla zaslána postupem podle §265h odst. 2 tr. ř. k možnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky lze pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podřadit, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. Učiněné skutkové závěry nejsou v žádném zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů. Obhajoba obviněného, že měl k nakládání s finančními prostředky poškozené obchodní korporace oprávnění pramenící ze smlouvy o obchodní spolupráci a že finanční prostředky používal k hotovostním platbám clearingové společnosti v souladu se smlouvou o clearingu, byla spolehlivě vyvrácena. Namítal-li obviněný existenci opomenutého důkazu v podobě neprovedení výslechu svědka J. M., současného zástupce clearingové společnosti, důkazní řízení touto vadou zatíženo nebylo. Odvolací soud dostatečně odůvodnil zamítnutí návrhu na výslech tohoto svědka s ohledem na jeho nadbytečnost, tímto postupem nadto konvalidoval pochybení soudu prvního stupně, jenž se v odůvodnění svého rozsudku výslovně s návrhem na výslech tohoto svědka nevypořádal.
15. Proto pokud obviněný převedl svůj obchodní podíl na osobu v postavení tzv. bílého koně, současně si ponechal platební kartu a dispoziční oprávnění k účtu obchodní společnosti, jejíž podíl převedl, a opakovaně prováděl platby či výběry z daného účtu poškozené obchodní společnosti ve svůj prospěch, přičemž tímto jednáním způsobil škodu velkého rozsahu, soudy správně takové jednání právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
16. Jestliže obviněný obsahově v podstatě namítal to, že nemohl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť měl dispoziční oprávnění k předmětnému účtu poškozené obchodní společnosti, a tak si finanční prostředky nemohl přisvojit, neboť je nemohl odejmout z dispozice vlastníka, ani v tomto směru se s ním nelze ztotožnit. Zda je věc stále v moci někoho jiného je třeba vždy posoudit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zkušeností (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1983). Finanční prostředky na účtu právnické osoby jsou stále v její moci, byť dispoziční právo k účtu náleží někomu jinému; statutární orgán právnické osoby totiž vždy může disponovat se smlouvou o účtu a dispozičním právem pověřit někoho dalšího, např. člena současného statutárního orgánu, popřípadě dispoziční právo obviněného zcela vyloučit. Není tak možné dospět k závěru, že obviněný pouze tím, že měl jako jediný dispoziční oprávnění k předmětnému účtu, dostal finanční prostředky z moci jejich vlastníka. K odnětí trvalé dispozice s finančními prostředky ze sféry poškozené právnické osoby naopak došlo až tehdy, provedl-li obviněný z předmětného účtu hotovostní výběry, platby kartou anebo bankovní převody.
17. Naproti tomu námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., spočívající v tom, že odvolací soud opomněl při ukládání souhrnného trestu zrušit výrok o trestu uložený dřívějším odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 91 T 168/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 9 To 236/2020, jsou zcela důvodné. Z uvedeného důvodu ostatně také nejvyšší státní zástupce podal ve prospěch obviněného dovolání, na jehož obsah státní zástupce odkázal a dodal, že dovolání obviněného lze v tomto směru považovat za částečně důvodné.
18. Státní zástupce proto závěrem učinil návrh zcela ve shodě s návrhem v dovolání nejvyššího státního zástupce.
19. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož do okamžiku konání neveřejného zasedání v dovolacím řízení nevyužil.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
21. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vztahuje se ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, ovšem nikoli obecně, ale jen v určitém smyslu. S odkazem na něj lze totiž dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nicméně tento stav mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
22. Podstata celé dovolací argumentace obviněného spočívala zejména právě ve zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, které měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil zejména se závěry o tom, že mělo dojít ke vzniku škody, neboť měl oprávnění manipulovat s finančními prostředky, které odčerpal z účtu společnosti O., a také ve věci spatřoval nedůvodně neprovedený navrhovaný podstatný důkaz. Takto formulované námitky je možné, byť s jistou mírou tolerance, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění.
23. Pokud jde o námitku, podle níž rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [pokud by argumentaci obviněného již bylo možné opřít o tuto alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je především namístě konstatovat, že soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle §2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací. Obviněný soustavně po celé trestní řízení namítal, že vůbec nedošlo ke vzniku škody, neboť měl právo nakládat s finančními prostředky společnosti O. Toto jeho oprávnění mělo plynout ze smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené dne 19. 1. 2016 a dále ze skutečnosti, že tyto prostředky používal k platbám společnosti E. C. M. A., které probíhaly na základě tzv. clearingové smlouvy uzavřené mezi touto společnosti a společností O. Naznačená obhajoba obviněného byla však zcela vyvrácena a bylo důvodně uzavřeno, že obviněný nedisponoval žádným oprávněním s finančními prostředky společnosti O., nakládat.
24. S ohledem na argumentaci obviněného je namístě především stručně shrnout, že podstatou celé trestné činnosti bylo převedení jak obchodního podílu, tak i jednatelství v zadlužené společnosti O., za finanční odměnu L. P. jako osobě bez domova, bez jakýchkoli podnikatelských ambicí a finančního zázemí, jenž akceptoval své postavení v zadlužené společnosti s tím, že neobdržel žádné listiny, dokumentaci, oprávnění k nakládání s penězi společnosti na účtu apod., to vše za situace, kdy si obviněný ponechal oprávnění dispozice k finančními prostředky společnosti, resp. platební kartu a postupně vybral různými způsoby z majetku společnosti, k níž již neměl žádný vztah, finanční prostředky.
25. Pokud pak jde o konkrétní dovolací argumentaci obviněného, k údajně uzavřené smlouvě o tzv. clearingu mezi společnostmi E. C. M. A., a O., bylo jednak zjištěno, že tato smlouva nebyla vůbec uzavřena, neboť se na ní nenacházel žádný podpis osoby oprávněné jednat za společnost E. C. M. A. Na této smlouvě sice bylo uvedeno jméno M. B., tehdejšího předsedy představenstva společnosti E. C. M. A., jeho podpis však nikoliv. Navíc, i kdyby k uzavření této smlouvy došlo (pouze hypoteticky, neboť bylo zjištěno, že nikoliv), tak jejím obsahem byl výlučně závazek společnosti E. C. M. A., nabývat pohledávky za účelem započtení pohledávky klienta za pohledávkou jiného jejich klienta, nikoliv tedy vzájemnou úhradu finančních prostředků mezi jejími klienty, což logiku výběrů peněz obviněným za údajným účelem předání jmenované společnosti zjevně nepodkládá. Tvrzené hotovostní platby prováděné obviněným této společnosti pak měli potvrdit svědci M. P. a K. V., kteří však skutečnost, že by jim měli být přítomni či je dokonce provádět, zcela vyloučili. Obviněný v dané souvislosti předložil příjmový doklad (pouze jediný, ač ho měl údajně obdržet vždy, když společnosti E. C. M. A., uhradil nějakou finanční částku) ze dne 6. 6. 2016 na částku 207 000 Kč, jenž však neobsahoval žádné číselné označení či razítko, šlo pouze o běžně dostupný vyplněný tiskopis, v důsledku čehož soud prvního stupně zcela důvodně uzavřel, že takový doklad nedisponuje vypovídací potencí. Je namístě poukázat i na značně pochybný způsob údajných plateb společnosti E. C. M. A., stran nichž měl obviněný vybírat peníze v hotovosti z účtu společnosti O., které fyzicky předával zástupci společnosti E. C. M. A., jenž je opět vložil na účet této společnosti, ačkoli tuto transakci šlo provést jednoduše bankovním převodem. Významnou skutečností, kterou obviněný zcela pomíjel a která taktéž zcela vyvracela jeho obhajobu, bylo zjištění, že část výběrů z předmětného účtu společnosti O., byla provedena přímými platbami kartou, a to např. na čerpacích stanicích (OMV, Shell apod.), v obchodních domech Ikea, Tesco, Albert, Primark apod. Obviněný tak stěží mohl takto užité finanční prostředky ukládat do trezoru a následně je podle údajných pokynů jednatele předávat zástupci společnosti E. C. M. A. Škoda pak zjevně vznikla v celém rozsahu obviněným si přisvojených částek.
26. Co se pak týče údajně uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 19. 1. 2016 mezi společností T. V., zastoupenou obviněným (jejímž jednatelem se obviněný stal pouze den před uzavřením předmětné smlouvy), a společností O., za níž měl jednat L. P., v jejím případě soud prvního stupně taktéž dospěl k závěru, že nebyla vůbec uzavřena. Uvěřil totiž výpovědi L. P., který vyloučil, že by tuto smlouvu podepsal, neboť podepisoval pouze dokumenty týkající se převodu obchodního podílu na jeho osobu dne 18. 1. 2016, za což obdržel odměnu ve výši 5 000 Kč, žádné další dokumenty nikdy jindy již nepodepisoval, o chod společnosti se vůbec nezajímal a nevyvíjel v tomto směru vůbec žádnou činnost (o což ve svém postavení ani neměl žádný zájem). Argument, že pokud jeho podpis nebyl znalecky zkoumán, nelze učinit závěr, že L. P. smlouvu nepodepsal, je pak zcela nelogický. Obviněný jednak pominul, že tento podpis byl znalcem taktéž zkoumán, přičemž znalec ani nepotvrdil ani nevyvrátil, zda jde skutečně o podpis L. P. Navíc, i kdyby znalecké zkoumání nebylo provedeno, lze zmíněný závěr učinit na základě jakýchkoliv jiných důkazů (v tomto případě svědecké výpovědi), znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný a nelze mu přikládat nějakou vyšší důkazní hodnotu než jiným důkazům, znalecké posudky soud hodnotí jak samostatně, tak zejména v kontextu dalších provedených důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Taktéž lze dále poukázat na nelogičnost uzavření takové smlouvy, neboť den po tom, co obviněný převedl svůj obchodní podíl na nového jednatele, který měl být podle jeho tvrzení (uváděnému i druhému bývalému společníku společnosti O., A. S.) schopen řešit finanční problémy společnosti, mělo vzniknout obviněnému oprávnění disponovat s finančními prostředky společnosti, přičemž nový jednatel byl z této dispozice v podstatě vyloučen. Jinak řečeno, obviněného nic neopravňovalo vybírat z účtu společnosti O., finanční prostředky za jakýmkoliv účelem.
27. Celá obhajoba obviněného tedy byla v řadě aspektů zjevně nevěrohodná a soudy jí v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k celé odčerpané částce z účtu společnosti O., důvodně neuvěřily. V podrobnostech (kdy soudy poukázaly na řadu dalších nesrovnalostí ve výpovědi obviněného) lze odkázat zejména na body 20. a 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na body 16. až 19. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
28. K argumentu obviněného, že pokud se do trestního řízení nepřihlásily jako poškození jím uváděné subjekty, nemohla vzniknout žádná škoda, je pak zcela nepřípadný, neboť je právem poškozeného, nikoliv povinností, uplatnit nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§43 odst. 3 tr. ř., §228 tr. ř., §229 tr. ř.). Nad rámec lze již pouze doplnit, že nebylo ani nijak doloženo, že by společnost E. C. M. A., za společností O., nějaké pohledávky měla, stejně tak obviněným uvádění zákazníci. Jednatel L. P. navíc vyloučil, že by společnost O., byla jakkoli aktivní, neboť žádnou činnost jejím jménem nevyvíjel.
29. Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
30. Dále k témuž dovolacímu důvodu, konkrétně námitce, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný se již v průběhu předchozích fází řízení domáhal provedení svědeckého výslechu „J. M.“ (správně se jedná o J. M.), a to k prokázání existence smluvního vztahu mezi společnostmi O., a E. C. M. A., což však odvolací soud výslovně shledal nadbytečným (jmenovaná společnost ani nedisponovala žádnými k věci se vztahujícími doklady) a svůj názor také odůvodnil a napravil tak pochybení soudu prvního stupně, který o tomto důkazním návrhu obviněného nerozhodl. S tímto závěrem, opírajícím se o nadbytečnost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a dodává, že soud prvního stupně měl k dispozici samotnou smlouvu mezi uvedenými subjekty, na jejíž obsah se obviněný ostatně odvolával, tudíž mohl na jejím základě učinit dostatečné závěry o existenci a případném obsahu tohoto smluvního vztahu. Zmíněný důkazní návrh tedy důvodně nebyl akceptován.
31. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že v řadě řízení nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
32. Nad rámec řečeného, v zásadě mimo možnosti uplatněných dovolacích důvodů a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu seznatelný.
33. Nejvyšší soud tak souhrnně konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
34. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
35. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. S takovými námitkami se již Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto dovolání vypořádal.
36. Jinak řečeno, byť obviněný zejména tvrdil, že byl oprávněn disponovat s finančními prostředky společnosti O., resp. že za vzniklou škodu není možné považovat všechny jím vybrané prostředky, což je nepochybně argumentace s jistým hmotněprávním přesahem, primárně ji odvíjel od údajného a soudy vyvráceného svého smluvního oprávnění k takovým úkonům, resp. od údajného a rovněž soudy vyvráceného relevantního užívání získaných peněz ve prospěch společnosti O. Takové námitky ovšem s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. být uplatněny nemohly. Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že pokud obviněný převedl svůj obchodní podíl na L. P. (přestože se jednalo o tzv. bílého koně), ponechal si platební kartu k účtu této společnosti a opakovaně prováděl platby či výběry z tohoto účtu, čímž získal možnost trvalé dispozice s takto vybranými či užitými finančními prostředky, zmocnil se tak (v celém rozsahu) bez oprávnění majetku právnické osoby.
37. Ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nemohlo být shledáno.
38. Přesto Nejvyšší soud následně neshledal důvody k odmítnutí dovolání obviněného, resp. i dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., neboť tato jejich podání jsou důvodná, v případě obviněného pouze částečně, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (který uplatnili oba dovolatelé, a to v podstatě se shodnou argumentací).
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
40. Podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odst. 1 tohoto ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
41. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil skutečnosti, jež jsou uvedeny již výše v provedené rekapitulaci, tedy že rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 91 T 168/2019, byl vyhlášen dne 19. 5. 2020 a nabyl právní moci dne 20. 8. 2020 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 9 To 236/2020).
42. Z uvedeného je zjevné, že odsuzoval-li Vrchní soud v Olomouci obviněného za skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 1 T 1/2020, kterého se obviněný dopustil v období od 25. 3. 2016 do 15. 11. 2016, tedy v době předtím, než byl vyhlášen výše citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, postupoval správně, když přistoupil k uložení souhrnného trestu, jelikož pro to byly splněny zákonné podmínky, což ani nebylo v podaných dovoláních zpochybněno. Nejvyšší soud však musel přisvědčit předloženým námitkám v tom, že Vrchní soud v Olomouci neaplikoval ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku zcela důsledně, neboť opomněl zrušit výrok o trestu z citovaného rozsudku Městského soudu v Brně ve spojení s citovaným unesením Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ve smyslu věty druhé tohoto ustanovení. Je tudíž nezbytné, aby byl tento nyní chybějící výrok v napadeném rozsudku učiněn. Pro úplnost lze dodat, že Vrchní soud v Olomouci sám v odůvodnění svého rozsudku na tuto vadu poukázal, nicméně ji již nebylo možné, tedy v rámci odvolacího řízení, napravit.
43. Nejvyšší soud, a to vlastním rozhodnutím, neboť tak bylo možné učinit na podkladě dosud zjištěného skutkového stavu, proto podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se neúplný výrok z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 2 To 36/2022, o uložení souhrnného trestu doplňuje tak, že se podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku ruší výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 91 T 168/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 9 To 236/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený výrok (s ohledem na neopodstatněnost další uplatněné dovolací argumentace) nezměněn.
44. O dovoláních rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu